Francouzské stíhací letadlo WW1
nasazeno 1916 – 1918
Hanriot HD.1 útočí na německý pozorovací balón
VÝVOJ
Mnoho z letadel přijatých v průběhu války se po bojových zkušenostech jevila, jako ne zcela vhodná a zdařilá. To bylo mnohdy zapříčiněno spěchem, v kterém byla tvořena. V danou chvíli se jevila jako zdařilá a krátké zkoušky mnohdy neprokázali nějak závažné nedostatky. V dnešní době by se dalo říct, že se vzhledem k časovému presu, se prováděl vývoj teorií pokusů a omylů. Ty méně úspěšné konstrukce pak v bojových podmínkách vydrželi pouze pár měsíců a těch bylo bohužel více. Ovšem existovali i výjimky. Někdy bylo do výzbroje přijato letadlo nejen podařené, ale i lepší, než dokázala nabídnout konkurence. Pak hrály roli i jiné hodnoty, než jen srovnání výkonů. Například neochota měnit již zaběhnutou sériovou výrobu, nebo boj s daleko dravějším konkurentem. Takovýto neúspěch málem potkal velmi zdařilou konstrukci francouzského typu továrny Hanriot (Société des monoplans Hanriotú, která se v roce 1913 ocitla v konkurzu, a kterou nakonec zachránila úspěšná kariéra v dalších spojeneckých zemích.
V roce 1916 se společnost Hanriot spojila s Pierrem Dupontem, aby postavili nový letoun. Hanriot se podílela na licenční výrobě britského stroje Sopwith 1 ½ Strutter, ze kterého si vzala určitý základ pro svoji novou konstrukci. Nový stroj byl poprvé zalétán v červnu roku 1916. Horní křídlo měl o výrazném vzepětí a výzbroj byla soustředěna do jednoho synchronizovaného kulometu. Kromě standardní výzbroje měl stroj i výborné letové vlastnosti. Jedinou slabinou tak byl pouze motor, což byl rotační devítiválec Le Rhóne 9JB o výkonu 120 k. Ten byl určen pro již sériově stavěné Nieuporty, takže nebyl úplně zcela přizpůsoben pro novou konstrukci, navíc tou dobou existovala již řada silnějších motorů, ale ty byly určeny pro jiné stroje (například SPAD 7).
BOJOVÉ NASAZENÍ
Nové Hanrioty sice nebyly přijaty francouzským letectvem, které dalo přednost SPADům 7, ale byl povolen případný vývoz nebo licenční výroba do spojeneckých zemí. Jednou s zemí, kterým se novinka líbila byla Itálie, která si objednala licenční výrobu, jež prováděla továrna Nieuport-Macchi. Ta vyráběla v licenci stavěné Nieuporty 17 a Hanriot HD.1 je měl nahradit. Výroba se rychle rozběhla a do konce roku 1918 dala 831 ks z 1.700 ks původně objednaných. První sériové stroje byly k jednotkám dodávány od léta 1917 a záhy se staly u pilotů velmi oblíbenými. V určitou dobu tvořili výzbroj 16 z 18 stíhacích perutí. V létě roku 1917 si tento úspěšný typ objednali u mateřského závodu Hanriot i Belgičané (v množství 125 ks), a právě na nich létali i jejich nejúspěšnější esa. Italské HD-1 byly nejčastěji nasazovány na alpské a benátské frontě, kde byli rakouskými letci často zaměňovány za Sopwithy. Dále se vyskytovaly na Makedonské a Albánské frontě. Asi nejznámější letecký souboj na strojích HD.1 se udal 26.prosince 1917, kdy skupinka italských pilotů sestřelila 11 německých průzkumných letounů bez vlastních ztrát.
Menší množství strojů HD.1 si objednala i US Navy (asi 100 ks). Tam například v roce 1919 vzlétaly stroje HD.2 ze startovací rampy, která byla umístěna na palubě bitevní lodě USS Mississippi. Po válce zakoupilo Švýcarsko z italských zásob 16 strojů pro své potřeby. Další stroje byly prodány do Ekvádoru a Venezuely.
Na počátku roku 1918 byla belgickým pilotům nabídnuta možnost přejít na novější, proslulé Camely, ale ti si raději ponechali osvědčené Hanrioty HD.1. Poměrně úspěšná kariéra na stroj, který byl mateřskou zemí zamítnut.
Největším leteckým esem na strojích HD.1 byl Belgičan Willy Coppens (*1892 - +1986), který na něm dosáhl všech svých 37 sestřelů (3 letouny a 34 balonů). Dalšími leteckými esy na HD.1 byl například Ital Flavio Baracchini (*1895 - +1928), který na něm dosáhl 13 ze svých 21 ověřených vzdušných vítězství.
V některých zemích se Hanrioty udrželi ve službě ještě dlouhá léta po válce. Například v Itálii byly vyřazeny až v roce 1925 a řadě dalších zemích vydrželi v činné službě až do roku 1930 a to i přesto, že již koncem WW1 se objevila řada strojů, která měla lepší výkony než HD.1.
DALŠÍ TYPY
Hanriot HD.2
Z pozemního modelu HD-1 vznikla i plováková verze, která byla označena jako HD.2. Ta byla vybavena silnějším motorem Clerget. Přestože jich nebylo postaveno příliš (spotřeba u námořních modelů nebyla tak vysoká), i tak se dočkali dalšího zahraničního uživatele a to USA. Celkem bylo vyrobeno asi 100 ks námořní verze.
Hanriot HD.7
Na základě kritizovaného slabého motoru byly prováděny mnohé pokusy osadit stroj HD.1 silnější jednotkou. Tak byl použit motor Le Rhóne 9Jby o výkonu 130 k. Jeden stroj byl osazen motorem Gnome Monosoupape o výkonu 150 k a další pokusně motory o výkonu 170 k. Stroj HD.7 tak vznikl postupným vývojem z HD.1. Při testech v roce 1918 dosáhl rychlosti 214 km/h, ale rychle se blížící konec války zastavil další jeho vývoj. Zůstalo tedy jen u prototypu.
TTD _ Hanriot HD.1
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 8,70 m
* Délka: 5,84 m
* Výška: 2,55 m
* Hmotnost prázdného letounu: 395 kg (407 kg)
* Vzletová hmotnost: 600 kg
* Maximální rychlost: 185 km / h na úrovni moře
* Výzbroj: 1 - 2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
* Dostup: 6.250 m (6.400 m)
* Stoupavost: 3.000 m / 11 min
* Vytrvalost: 2,5 h (550 km)
* Motor / Výkon: Le Rhóne 9Jb / 120 k
* Vyrobeno kusů: 831 ks (fa Macchi – Itálie)
125 ks (fa Hanriot – vyrobeno pro Belgii)
(+ cca 100 ks námořní verze HD.2)
* Uživatelé: Itálie, Belgie, Švýcarsko, USA, Ekvádor, Venezuela
Zdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
Vojenská letadla – Václav Němeček - 1989
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org
