PALBA.CZ

Rurikovci
Od bájných knížat k moskevským carům
(862- 1598)

Když poprvé spatřili Rus, byla jen krajinou s ostrůvky slovanské civilizace ztracenými v lesích. Za sedm set let ji pozvedli mezi významné státy, zbudovali města a rozšířili kulturu. Prožili se svou zemí doby slávy a pádů, šli s ní do války i uzavírali mír.
Nástup i zánik původem vikingské dynastie Rurikovců provázelo mnoho nejasností, vyprávěly se legendy a pověsti, které přetrvaly do dnešních dnů. Jako by ten mlžný opar každodenně se vznášející nad hustými smrčinami skrýval dvorské intriky, zrady či prolitou krev a uchoval pro nás nádech mystiky natrvalo spjatý s ruskými dějinami..

Dříve než začneme s počátky vlády Rurikovského rodu, vysvětlíme si, jak bylo Rusko osídleno slovanskými kmeny a jak vypadal jejich každodenní život, abychom si lépe představili situaci a myšlenky, které se honily hlavou skandinávským dobyvatelům, když jejich lodě prvně přistály na pobřeží..

OSÍDLENÍ RUSKA SLOVANY

Příchod Slovanů a jejich původ
O původu Slovanů, jednoho z indoevropských národů, není dosud jasno. Existují dvě verze týkající se jejich příchodu do Evropy. První z nich je považuje za přistěhovalce z neznámých krajin, dle druhé jsou potomky několika středoevropských kmenů. Slované zprvu nepoužívali žádné písmo, proto většina informací, které o nich máme, pochází z per římských a byzantských historiků.
Ze své domoviny ohraničené řekami Visla, Dněpr a Západní Dvina ( též Daugava) se během stěhování národů ( probíhalo ve dvou etapách vymezených přibližně letopočty 375 – 800 n.l.) rozšířili do jižní, východní a střední až západní Evropy. Podle toho se rovněž rozdělili do tří větví - jižní, východní a západní.
Východní Slované, předci dnešních Rusů, Bělorusů, Ukrajinců či Rusínů, osídlují Východoevropskou rovinu sahající od Severního ledového oceánu až na jih ke Kaspickému a Černému moři, musí se zde řizpůsobit odlišným přírodním podmínkám.
Zpočátku žili v rodové společnosti, každému rodu čítajícímu asi šedesát lidí vládl stařešina. Později se jednotlivé rody sjednotily do kmenů vedených kmenovými náčelníky, kterým pomáhala rozhodovat rada starších. Místo mincí zavádějí směný obchod, vyvážejí zejména dřevo, kožešiny a včelí vosk.

Boje s okolními národy - Chazaři
V 6. století začíná expanze Chazarů, národu ze Střední Asie vyznávajícího od devátého století téměř výhradně judaismus. Na přelomu 8. až 9. století pocítili i Slované jejich rozpínavost. Chazaři ovládli téměř celou Ukrajinu a jižní Rusko a připojili je do své prosperující říše. Blízko ústí řeky Volhy do Kaspického moře založili roku 737 město Itil, které je dnes známé jako Astrachaň.

PŘÍCHOD VIKINGŮ ZE ŠVÉDSKA

Během 7. století se na severu Ruska objevují první vikingští kolonizátoři. Pronikají od pobřeží Finského zálivu hluboko do vnitrozemí, plaví se po řekách na jih a zakládají pevnosti. Postupně se dostávají k Černému a Kaspickému moři, čile obchodují s Araby, Chazary a Byzancí.

Slované odmítali novým vládcům platit vysoké daně, sjednotili se a vyhnali Varjagy - příslušníky švédské větve Vikingů - z Ruska. Sami se ale nedokázali dohodnout na způsobu vlády a vypukly mezi nimi spory provázené drobnými konflikty.

Pověsti vypráví, že poté vypravili posla daleko na sever do Skandinávie, k Vikingům, aby znovu přijeli a sjednali pořádek. Převážená listina zněla přibližně takto: "Naše zem je hojná a bohatá, ale schází nám řád. Přijďte nám vládnout,".
Nabízí se otázka, jak je možné, že poslali vzkaz a zároveň neznali písmo. Odpověď se hledá těžko, snad právě proto je to jen legenda.
Tato teorie o vzniku jednotného státu na území Ruska se nazývá Normanská, časem se vytvořila i další verze tzv. Chazarská. Normanská je nejvíce rozšířena a běžně se vyučuje ve školách, proto je pro většinu lidí nejsprávnější. Stoprocentní jistotu však stále nemáme.

Pokud se budeme dál řídit normanskou verzí, říká se, že bojovní Varjagové vyslali tři bratry – Rurika, Sinea a Truvora se svými družinami za moře. Nejstarší Rurik se usadil v nově postavené Ladoze ( v blízkosti Ladožského jezera), Sineus osídlil Bílé jezero, na jehož březích zbudoval město Běloozero a Truvorovi připadlo jižní Estonsko. Když jeho dva bratři velmi záhy zemřeli, osamocenému Rurikovi připadly nedozírné končiny lesů a močálů. Podle pověstí měl celou zemi sjednotit pod svoji nadvládu a založit v roce 862 město Novgorod. Civilní obyvatelstvo, jež přicestovalo se svými pány, se brzy přizpůsobilo všednímu životu a smíchalo se s původním slovanským.

V nově založeném Kyjevě se usídlila dvojice knížat z Rurikovy družiny - Askold a Dir. V roce 860 vytáhli se svými vojáky na Konstantinopol, jež po celá staletí lákala ruské panovníky svým obrovským bohatstvím a mocí a přitom byla tak blízko..
Město se jim však dobýt nezdařilo a museli se stáhnout zpět.

Po Rurikově smrti v roce 878/879 nastoupil další varjažský kníže - Oleg . Oficiálně se stal regentem za Rurikova syna Igora, většina historiků se ovšem domnívá, že Rurik žádného potomka neměl a Oleg byl jen jedním z jeho vzdálených příbuzných.
Roku 882 se střetl s Askoldem a Direm v bitvě u Kyjeva, porazil je a nechal posléze zavraždit. Jejich ostatky jsou dodnes uloženy na pravém břehu Dněpru, v místech, kde byli zabiti. Olegova novgorodská vojska poté snadno získala Kyjev, ovládla Smolensk a Ljubeč a podrobila si sousední slovanské kmeny: Drevljany, Severjany a Radimčiče. V témže roce Oleg spojil dvě nejmocnější města: Kyjev ( na jihu) a Novgorod ( na severu), čímž položil základy pro první jednotný stát na území dnešního Ruska a Ukrajiny: KYJEVSKOU RUS.

Centrem nové říše se stal Kyjev, byl větší a významnější než Novgorod a vojákům sloužil jako výhodnější stanoviště pro další útoky na Konstantinopol. Vesničané vytvářejí občiny, uskupení rolníků společně rozhodujících o obdělávání půdy a budování nových obchodních cest. Z nejbohatší vrstvy majitelů půdy se vyvinuli bojaři – ruská obdoba šlechty.
V roce 907 zahájil i Oleg své tažení na Konstantinopol, v řadách jeho vojáků se vedle Varjagů objevují i Slované, Baltské kmeny a Ugrofinové sídlící u Finského zálivu. Skončilo neúspěšně, město bylo dobře opevněno. O čtyři roky později byla mezi Kyjevskou Rusí a Byzancií uzavřena mírová smlouva zaručující ruským kupcům možnost i nadále obchodovat s vyspělými městy na jihu. Olegovi se tak podařilo uklidnit situaci a odjel si odpočinout do města Ladoga, kde v roce 912 zemřel.

Novým vládcem země byl zvolen Igor, údajný Rurikův syn. Ve skutečnosti mohl být synem některého významného vikingského bojovníka a Slovanky či byl opravdu dědicem Rurika. Jeho manželka, kněžna Olga, přijala křesťanství a stala první ženou v Rusku, která byla pokřtěna.
Igor následoval své předky a rozhodl se roku 941 znovu zaútočit na Konstantinopol, jeho špatně vybavená a málo početná armáda však skončila jako všechny ostatní: prohrála. Po neúspěchu na jihu se obrátil na západ ke kočovným kmenům Polovců, Pečeněhů a Kumánců. Část národa Pečeněhů donutil, aby se přidala k jeho vojskům a vyrazil s nimi roku 944 zbořit konstantinopolské hradby a pomstít se pyšným panovníkům Byzance. Válka skončila podpisem další mírové smlouvy, obdobné té, které dosáhl Oleg, jenom práva ruských obchodníků byla oslabena, museli platit za vstup do měst vysoké clo.
[img]http://www.palba.cz/forumfoto/albums/us ... á_Olga.jpg[/img]
Svatá Olga Kyjevská
Zemřel roku 945 během vybírání daní na území Drevljanů. Místní vůdce Mal ho nechal zavraždit a chtěl si vzít jeho ženu Olgu. Vyslal proto do Kyjeva poselstvo s nabídkou k sňatku, ale Olžiny stráže je pochytaly a nechaly zaživa pohřbít do země. Druhý Malův pokus dopadl podobně, posly dali upálit. Poté se kněžna Olga vypravila za Drevljany osobně. Pozvala je do svého ležení, během hostiny opila a poté je její sluhové povraždili. Do roku 955 vládla za svého nezletilého syna Svjatoslava. Za svou vytrvalost při šíření křesťanství a oddanost víře byla poději pravoslavnou církví označena za svatou..

Konec I. části.

Ljubov-někde jsem se dočetl, že asimilace varjagů s původními kmeny proběhla tak rychle, že už v první generaci se vytrácejí klasická severská jména. Je to pokládáno u vládnoucího rodu za bezprecedentní zvláštnost.

Ljubov, velmi zajímavé. Když tak padla zmínka o Chazarech, víš o nich něco více? Nebo jestli znáš nějaký dostupný pramen. Prosím, prosím.

Jinak je to stejně dobré jako Romanovci. Skvělé.

Takže postupně:

Thór: Přesně, jak říkáš. Jména prvních Rurikovců uvádím v klasické slovanské podobě, tedy kromě Rurika, jehož přepis by zněl "Rjurik", a to si je s originálem velmi podobné. Jinak třeba jméno Oleg by vikingsky znělo "Helgi" a Igor "Ingvar", podle mě spíš každý snáze pochopí a má zažité jméno Oleg než Helgi. Ale jestli je s tím nějaký problém, můžu opravit.

Pátrač: Děkuji, snažím se, aby to alespoň trochu vypadalo a neobsahovalo větší množství hrubek. O Chazarech toho bohužel moc nevím, snad jen to, co jsem napsala. Jde to mimo můj zájem, takže nemůžu sloužit. Třeba je tu nějaký větší odborník..

Patrac: Chazari jsou predchudci dnesnich ashkenazi zidu (tj. min 80ti procent obyvatel izraele). Pokud vim jejich risi vyvratil prave onen Swatoslav Kyjevsky. Dnes se pochopitelne o teto historii (stejne jako o krestanskych mongolech nebo skutecnych duvodech WWI a WWII ) nemluvi. Duvod je patrne ten, ze Izrael si cini naroky na svoji existenci na zaklade biblickych zidu a toto by tedy jeho legitimitu vyrazne oslabilo, alespon v ocich fanaticky vericich Americanu.

Ljubov - nevadí, o post níže Quasar dal větu která mě navedla dál. Už mám na cestě knihu "Hledání říše Chazarů" o které jsem neměl ani ponětí že existuje. Jsem nadšen.
Qusare děkuji.

[align=center]Rurikovci II. díl
Od bájných knížat k moskevským carům[/align]


Roku 955 vystřídal dospělý Svjatoslav I. Igorovič svou matku na ruském knížecím trůnu. Na rozdíl od ní nikdy nepřijal křesťanství a zůstal věrný původním pohanským rituálům. Hlavní město přesunul v roce 969 do Perejaslavce, aby měla jeho vojska příhodnější pozici pro útok na jih. Získal území Balkánského poloostrova, oblast kolem Černého moře a povodí řeky Volhy.
S Byzancií udržoval zpočátku dobré, přátelské vztahy; pomáhal jí v boji proti Bulharům, které se mu podařilo ovládnout ; a Chazarům; ale po vleklých bojích se obrátil i proti ní. Válka mezi Svjatoslavem a byzantským císařem Basilejem II. skončila roku 971 podpisem nové mírové smlouvy.
Těsně před svou smrtí v roce 972 rozdělil území Kyjevské Rusi mezi syny. Nejstaršímu Jaropolkovi přidělil Kyjev a mladšímu Olegovi bývalé území kmene Drevljanů. Třetímu potomkovi, nemanželskému Vladimirovi ( jeho matkou byla Maluša, údajná dcera drevljanského náčelníka Mala, o níž pečovala kněžna Olga), věnoval Novgorod. Sám byl zabit Pečeněhy, jeho náhlá smrt způsobila vlnu zmatků, nejasností a rozdmýchala spory mezi třemi bratry, s nichž každý se toužil stát dalším panovníkem..

Roku 977 nechal Jaropolk zavraždit Olega a po bratrově smrti se nechal jmenovat jediným, nedotknutelným vládcem země. Vladimir před ním uprchl do Skandinávie, kde vytvářel z Varjagů svou vlastní armádu. Do opuštěného Novgorodu dosadil Jaropolk místodržitele ze své družiny. O rok později - 978- nashromáždil Vladimir již dostatečně velký počet oddaných vojáků a vydal se s nimi dobýt území, které mu byla na základě lži zabaveno..Záhy padl Smolensk, Novgorod i Polock, Jaropolk se musel vzdát, během několika dní ho na Vladimirův rozkaz zabili.
Vítězné tažení Vladimir završil v Kyjevě, v němž ho korunovali Vladimirem I. Svjatoslavovičem Velikým knížetem kyjevským a novgorodským, nejvyšším titulem, jakého bylo možno dosáhnout.

Jeho vláda přinesla první velký rozkvět Kyjevské Rusi. Pro zlepšení situace u hranic s Byzancií se Vladimir roku 988 oženil s princeznou Annou, sestrou vládnoucího Basileje II. a přijal křest. Aby se mohlo křesťanské náboženství snadněji šířit mezi lidem, zřizuje funkci metropolity – nejmocnějšího kněze na Rusi. Obyvatelstvo, které odmítalo víru přijmout, k tomu bylo dříve nebo později donuceno.
Porazil bulharské kmeny sídlící v povodí Volhy, připojil Červenou Rus ( část budoucí Haliče patřící Rakousku - Uhersku) a pohraniční oblasti mezi dnešní Litvou a Polskem, když rozvrátil říši Jaťvingů.
Významně se zasloužil o výstavbu měst a kostelů, podporoval rozvoj kultury. Zavádí nástupnický řád, v němž přesně stanovuje pořadí možných dědiců trůnu: vlády se ujme vždy ten nejstarší.
Celkem měl se svými manželkami dvanáct synů, jeho sílu opěvují mnohé hrdinské příběhy a písně.
Zemřel v roce 1015, dodnes je Rusy uctíván jako svatý Vladimir..

K moci se dostává jeho syn Svjatopolk I. Vladimirovič, když nechá zavraždit své tři bratry: Borise, Gleba a Svjatoslava ( později prohlášeni za svaté). Další bratr Jaroslav byl počínáním svého sourozence otřesen, odmítal trpět na trůně vraha. V roce 1016 se rozjel hledat podporu do Novgorodu, naverboval místní muže do svých jednotek a vytáhl s nimi do boje. Po Svjatopolkově porážce usedá na krátkou dobu na uvolněný trůn. Svjatopolk prchá do Polska, odkud v roce 1018 organizuje novou ofensivu. Převrat se zdařil, Kyjevská Rus znovu vystřídala panovníka. Roku 1019 byl Svjatopolk I. poražen během bitvy u Alty a utíká za hranice. Povídá se, že při Jaroslavovi stál duch zavražděného Borise, který byl v těchto místech svými strážemi zrazen a následně zabit. Svjatopolk zemřel na neznámém místě, snad spáchal sebevraždu na pomezí dnešní České republiky a Polska.
Jaroslav I. se chystal obnovit mír a obnovit zničenou zem a jistě by se mu to zdařilo, kdyby se další z Vladimirových synů- Mstislav, nerozhodl, že jedině on se může stát tím nejspravedlivějším vladařem. Boj o trůn mezi bratry se rozhořel podruhé. Jaroslav opouští Kyjev a skrývá se přes sedm let v zahraničí. Roku 1026 se vrací a aby zabránil dalšímu vraždění, přislíbil Mstislavovi, že se s ním o vládu podělí.
Když Mstislav roku 1036 zemřel, zůstal Jaroslav sám, nyní se konečně mohl začít plně věnovat zbídačené zemi..

Vláda Jaroslava I. Moudrého je právem označována jako zlatý věk Kyjevské Rusi. Nový kníže sestavil zákoník o nástupnictví, v němž popisuje, jaké části říše připadnou konkrétním potomkům; armádu rozděluje do dvou složek, první- starší družina- se skládala z bohatých šlechticů, druhá - mladší družina- z obyčejných řadových vojáků a úspěšně válčí s Pečeněhy.
Dcery provdává do ciziny, čímž upevňuje svazky s evropskými knížectvími.
Pečlivě se stará i o rozvoj kultury a šíření křesťanství: v Kyjevě zakládá množství klášterů a chrámů, velmi známý je například slavný chrám Sv. Sofie inspirovaný orientální architekturou. Na soutoku řek Volha a Kotorosl zakládá město Jaroslavl; podporuje překlady liturgických textů z řečtiny do staré ruštiny a již roku 1016 zveřejňuje první verzi Ruské pravdy, nejstaršího soupisu zvykového práva. V průběhu staletí byla postupně obměňována, zvláště mírné formy trestů ze zpřísňovaly a trest nejvyšší – smrt - se přestal využívat jen v nejnutnějších případech, když se nenalezlo jiné možné řešení.
Roku 1054 veliký kníže umírá, početní dědicové odsuzují složité principy otcova zákona a razí si své vlastní.

Výhru slavil nejstarší Izjaslav I., ani jeho vláda však netrvala dlouho. Roku 1068 vypuklo povstání a panovníka přinutilo k rychlému útěku do Polska. Podporován polskými vojáky o rok později dobývá Kyjev, svrhne bratra Česlava a usedá zpět na trůn. V roce 1073 dochází pod vedením Svjatoslava k převratu.
Jakmile se Svjatoslav II. zmocnil země, začíná realizovat své dlouholeté plány. Vydává první přehled gramatiky slovanského jazyka, obsahující kromě jednoduchých pouček i základní teze náboženství, logiky a krátké básně.
Izjaslavovi pomohou spojenci v zahraničí, vybaví ho posilami a umožní roku 1076 ovládnout Kyjev. O pár dní později vstupuje do vražedné hry čtvrtý bratr, otcův oblíbenec Vsevolod. Smete veškerý odpor a prohlašuje se velikým knížetem. Mezi lety 1077- 1078 se Izjaslav opětovně ujímá vlády. Vytouženého trůnu ho zbavila až smrt.
Vsevolod rychle využije situace ve svůj prospěch a přivlastní si uvolněné místo na zdobné, zlatem a dřevem vykládané stoličce, která proti sobě poštvala tolik bratrů a donutila je prolévat vlastní krev..

Nastal mír, ale předchozí bitky Vsevoloda navždy poznamenaly, celý život strávil v nejistotě. Vládl do roku 1093, poslední tři léta ho trápila těžká nemoc a o chod říše staral jeho syn Vladimir.

Po smrti Vsevoloda I. se očekávalo, že to bude právě jeho jediný syn Vladimir, kdo převezme korunu. Když se náhle objevil Svjatopolk, syn zavražděného Izjaslava. Kněží vedení metropolitou však upřednostnili Svjatopolka a přiřkli mu jméno Svjatopolk II. Na nového vládce čekalo mnoho práce, kmen Pečeněhů ohrožoval hranice a napadal blízká sídla. Zahájil proto tažení, zvítězil a oženil se s dcerou jejich náčelníka. Aby předešel vraždění v knížecí rodině, velmi tvrdě trestal své děti a stanovil jim jasná pravidla: už nikdy se podobné nepřístojnosti nebudou opakovat. Krutost vůči příbuzným a chudému lidu zapříčinila roku 1113 povstání v Kyjevě. Svjatopolka II. nahradil všemi uznávaný Vladimir, jmenovaný na knížete Vladimira II. řečeného Monomach ( jméno Monomach je pravděpodobně odvozené od Vladimirova dědečka, byzantského císaře Konstantina Monomacha nebo se překládá z řečtiny jako „ten, kdo válčí sám“).

Schopný vladař vyvedl rozvrácenou zem z krize, zmodernizoval její správní systém a výrazně ovlivnil další rozvoj. O většině událostí se zmiňuje i mnich Nestor, který vydává za panování Vladimira II. svoji kroniku Pověsti vremenných ( dávných) let.
Vladimir proslul jako výborný spisovatel, synům odkázal knížku Ponaučení, v níž je připravuje na záludnosti moci a udílí jim rady, jak správně a moudře vládnout.
Dodnes se zachovala jeho "čapka", obdoba tradiční koruny ze zlata a drahých kamenů, lemovaná kožešinou.

Monomachova čapka

V severních provinciích zakládá nová města a své dcery provdává do významných evropských vládnoucích rodů: do Dánska, Norska a Byzance.

Zemřel roku 1125, jeho synové zapomněli na otcova kázání a znovu se do posledního dechu rvali o kyjevský trůn. Neustálé boje, zmatky a převraty přiblížily Kyjevskou Rus k rozpadu na malá knížectví, když zaútočili Mongolové, éra slavné říše se neodvratně nachýlila ke konci..

Konec II. části

Ljubov - excelentní, těším se na další část. Zdraví Tě Pátrač.

Спасибо болъшое..
Chvála vždy potěší, ale spíše než mne je lépe chválit adminy, za to, kolik času věnují úpravám stránek a kolik mají trpělivosti. Prostě dělají skvělou práci..

Rurikovci III. díl
Od bájných knížat k moskevským carům

Mstislav Veliký, nejstarší ze synů Vladimira II. a Gity z Wessexu, nahradil roku 1125 svého otce a usedl na kyjevský trůn. Nechal vystavět po celé zemi mnoho kostelů a klášterů - mezi nejvýznamnější patří katedrála Sv. Mikuláše vyzdobená freskami v Novgorodu či kostel Nanebevzetí Panny Marie v Podilu ( Podil se nachází na Ukrajině při řece Dněpr).
Jeho vláda se nesla ve znamení neustálých bojů: nejprve bojoval s Kumany ( kočovníky turkického původu – Turkické ( též Turkotatarské národy) ovládaly v dobách své největší slávy území od Turecka, přes Střední Asii po západní Sibiř, zahrnujeme do nich například Turky či Kazachy); poté s Estonci a Litevci.
Zemřel v roce 1132, svému bratru Jaropolkovi II. nepřenechával říši ve stavu, jaký by si přál. Složitý nástupnický systém, armáda oslabená neustálými nájezdy kočovných kmenů, vzpoury obyvatel.. To vše přímo vybízelo dobyvatele ke snadnému zisku rozlehlého území..

Jaropolk II. pokračoval v bojích s Kumany ( první tažení zahájil roku 1103 ještě za vlády Vladimira II.), vedl své vojáky statečně a oslavoval s nimi řadu vítězství. Oženil se s osetinskou princeznou Helenou. Musel dlouho bojovat o moc se svým ambiciózním bratrem Jurijem Dolgorukým, vládcem Vladimirsko -Suzdalského knížectví.
Podle Nestorovy kroniky byl prvním vládcem, který byl nucen vládnout upadající říši bez centrálního sídla. Údaje se liší, nelze přesně říct, kdo vládl ještě celé Kyjevské Rusi a kdo jen části, proces definitivního zániku země trval přes půl století a většina informací není dostatečně podložena výzkumem.
Po jeho smrti v roce 1139 nastoupil mladší sourozenec Vjačeslav I.

Vjačeslav vládl necelý měsíc, Jaropolka vystřídal v únoru a již koncem března podstoupil trůn svému příbuznému Vsevolodovi II.. Nečinil si žádné velké ambice, dobrovolně se vzdal moci a skryl se v ústraní, kde zemřel roku 1154.

Vsevolod II. Olegovič, černigovský kníže ( část Kyjevské Rusi s centrem ve městě Černigov na severní Ukrajině) a pravnuk Jaroslava Moudrého, velmi krutě zacházel se svými poddanými, sebemenší náznak odporu trestal smrtí. Spojil se s Kumany, tradičními nepřáteli Rusi, čímž si zajistil vojenskou podporu a šetřil se silami své vlastní armády. Zemřel v roce 1146, novým velikým knížetem jmenoval svého bratra Igora Olegoviče, korunovaného na Igora II.

Obyvatelstvo však nebylo s výběrem panovníka spokojeno a vypuklo povstání. Kyjevané si přizvali na pomoc Izjaslava Mstislavoviče, syna knížete Mstislava I. Velikého. Izjaslav zvítězil, porazil spojenou armádu Igora a jeho bratra Svjatoslava a byl jmenován Izjaslavem II. Poraženému Igorovi, který těžce onemocněl, dovolil, aby se stal mnichem v kyjevském klášteře Sv. Fjodora, kde kázal až do své smrti v roce 1147. Podle legendy vstal z mrtvých a na jeho hrobě došlo k několika zázračným událostem. Pravoslavná církev ho později označila za světce.

Juriji Dolgorukému došla trpělivost, tak dlouho mu upírali možnost stát se svrchovaným vládcem, až se rozhodl, že si musí prorazit cestu sám a vyhlásil Izjaslavovi válku. Panovník se rychle obrátil na polského knížete Boleslava a uherského krále Gejzu II. Společnými silami dokázali zničit vojska knížete Dolgorukého a udrželi Izjaslava do roku 1154 na trůnu. Roku 1154 kníže zemřel a nahradil ho jeho jmenovec Izjaslav III. pocházející z rodu vládnoucímu Černigovu. Za rok Izjaslav uvolnil vytoužený trůn Juriji Dolgorukému. Jeho jménem končí dějiny jednotné Kyjevské Rusi, vznikly desítky maličkých knížectví.

Nejvýznamnějším se stalo knížectví Vladimirsko-Suzdalské, které se snažilo navázat na slavnou minulost a knížata, jež vládla tomuto území, měla největší vliv na bývalou říši. Proto se budeme nadále zabývat jejich osudy.

Jurij přestěhoval sídlo říše z Kyjeva do Suzdalu a severovýchodně od něj nechal vystavět pevnost Moskvu, která se časem rozrostla natolik, že se stala hlavním městem Ruské federace. První písemné zmínky o městě pochází z roku 1147, od roku 1156 jej chránilo dřevěné opevnění.
Zemřel v roce 1157, nastoupil po něm jeho syn Andrej Bogoljubskij.

Andrej I. Veliký kníže Vladimirsko - suzdalský opět přesunul hlavní město, vybral si menší sídlo Vladimir ležící na levém břehu řeky Kljazmy ve středním Rusku. Zbudoval v něm pravoslavný Uspenský chrám. V roce 1169 vytáhl proti Kyjevu, dobyl jej a nechal z větší části vypálit. Odmítl přijmout titul velikého knížete kyjevského, k městu choval hlubokou zášť a přenechal správu svému bratrovi. O to více se věnoval rozvoji Vladimiru, postavil v něm řadu kostelů a podporoval příliv nových obyvatel. Roku 1170 se pokusil podobným způsobem jako Kyjev ovládnout Novgorod, ale neuspěl. V roce 1174 byl zavražděn při spiknutí bojarů ve svém sídle Bogoljubovo nedaleko Vladimiru.

Nový vládce, Andrejův bratr Michail I., se musel vypořádat se vzpourami ze strany svého synovce Jaropolka. Rozvětvená rurikovská rodina čítala mnoho mocichtivých mužů tvořících pro každého panovníka stálou hrozbu. Po Michailově smrti roku 1176 nastoupil další ze synů Jurije Dolgorukého- Vsevolod III.

Vsevolodovi přezdívanému díky četnému potomstvu „ Velké hnízdo“ se zdařilo spojit Kyjev, Novgorod a Černigov s Rjazaní. O bývalé hlavní město se příliš nestaral, většina příslušníků místní šlechty byla jeho pobočníky. Význam Kyjeva postupně upadal, všechno se soustředilo do Vladimiru. Roku 1184 válčil s Bulhary, o rok později s Kumany. Na trůně setrval až do své smrti v roce 1212, na tehdejší dobu plnou převratů to bylo nezvykle dlouho.

Vsevolodův nejstarší syn Jurij II. byl roku 1216 poražen vojsky bratra Konstantina v bitvě u řeky Lipice a vzdal se ve prospěch svého bratra knížecího titulu. Konstantin I. zemřel v únoru roku 1218 a trůn opět připadl do Jurijových rukou. Zakládá roku 1221 na řece Volze pevnost Nižnij Novgorod, upevňuje svůj vliv v Novgorodu, dále vedl mnoho válek s Bulhary.
Postihla ho velká osobní tragédie, když vypukl v kostele, kde se skrývala jeho rodina, velký požár a dřevené stěny svatostánku se sesypaly jako domeček z karet..
Mezitím se z východu blížilo jiné nebezpečí.. Po sjednocení mongolsko -tatarských kmenů vedených Čingischánem ( vlastním jménem Temüdžin) opustily jejich oddíly Asii a zaútočily na Evropu.

Roku 1223 se mongolská vojska utkala s prořídlými řadami ruských vojáků podporovanými Kumany na řece Kalce. ( V ruštině se řeka jmenuje Kalčik, ale v souvislosti s bitvou je zažitý název Kalka). Po drtivé porážce Jurije II. byly dny svobodné Rusi sečteny. V roce 1237 vladimirský kníže velmi urážlivě jednal s mongolskými vyslanci a poté je nechal popravit, což se mu brzy vymstilo. Padl 4. března 1238 během bitvy o řeku Sit v severní části dnešní Jaroslavské oblasti.

Významná ruská centra se stala snadnou kořistí pro mongolské válečníky v čele s Čingischánovým vnukem Batúem :
roku 1237 dobyli Rjazaň a Suzdal,
1238 Vladimir a nakonec padl roku 1240 i Kyjev. Místním obyvatelům udělili Batúovi muži krutou lekci, pomstili smrt svých vyslanců.

Vznikla čtyři důležitá knížectví:
1. Vladimirsko - suzdalské
2. Smolenské
3. Haličské
4. Novgorodské

Samostatnost si uchoval pouze Novgorod, zbývající tři se podvolily vítězným Mongolům a odváděly vysoké daně.
Novgorodský kníže Alexander Jaroslavovič porazil roku 1240 na řece Něvě Švédy, odtud získal svůj přídomek Alexander Něvský, a v roce 1242 poráží řády německých rytířů na zamrzlém Čudském jezeře, když se pod nimi prolomil led.

Alexander Něvský

Zbylé území se stávalo čím dál tím víc závislé na Mongolech..
Vladimirsko-Suzdalské knížectví, na jehož území se nacházela Moskva -budoucí centrum země, se později zasloužilo o konečnou porážku Zlaté hordy a obnovu samostatnosti, ale k tomu se dostaneme zase příště.

Konec III. části.

PS: s případnými dotazy ohledně Mongolů se raději obraťte na našeho specialistu Pátrače, ať se ode mě nedozvíte nějaké žvásty..

Ljubov-excelentní chtěl bych tě poprosit, nemohla by jsi šířeji rozepsat tu bitvu se Švédy na Něvě? Někde jsem četl, že se snad našly nějaké zbytky zbroje (či co) které potvrzují že se bitva skutečně odehrála na zamrzlém jezeře....

Teď jsem trochu v koncích: tou bitvou na zamrzlém jezeře myslíš rok 1242? Protože, možná si to jen vysvětluji špatně, Alexander Něvský porazil Švédy roku 1240 a pokud vím, tak na žádném jezeře ne.

Bitva na Čudském jezeře tu už je sepsána - Bitka na ľade- a myslím, že nemám co dodat.
Jinak děkuji..

S velkým zájmem jsesi přečetl třetí díl a jak je u Tebe zvykem je to zajímavé čtení- do Mongolů pokud to má vzah k Tvé věci se klidně pusť. Mě dokonce zajímá jak některé události s touto dobou spojené popisují Tvoje prameny.

A jistě jsi zaregistrovala skvělé práce o chronologii mongolských dějin od kačeramiroslava.

A na otázky okolo Zlaté Hordy a ruských knížeství se vyloženě těším. Jen tak dál.

Ljubov- no je vidět, že do Tvého šálku kávy opravdu nevidím bitvu Alexanda Něvského.....Zjišťuji, že jsem opravdu "blbej jako vagón tupejch bruslí".Vždyť já to četl právě tady na Palbě

Ten chronologický soupis jsem četla, ale asi si ho přečtu ještě jednou, jako další zdroj informací.
K obsahu dílu IV.: no, raději se zmíním jen okrajově, spíš mi jde o vladimirsko - suzdalská knížata, která se v době této "mongolské éry" střídala rychle po sobě, což se sice dělo běžně, ne v tak velké míře. Ale určitě na Zlatou Hordu nezapomenu, to by bylo, jako kdybych vynechala Lenina v bolševické revoluci. ( chytřejší příklad mě bohužel nenapadá).
Zdroje: většina z nich se tématu Mongolové vyhýbá, nejsou povětšinou česky. Raději je příště uvedu.
A samozřejmě velký dík.

Pro Thóra: já už zapomněla věcí..

Ale sleduješ tu sebereflexi a schopnost sebekritiku? To je borec!

Jinak naprosto luxusní a přesnou srovnávací tabulku jsem objevil v jedné knize od Sovětského autora Gumiljova - on je ve svých knihách psal dost často. Jmenuje se to Hledání říše Chazarů - zajímavé čtení.

Ljubov, prosím Tě, viděl jsem za svého mládí film ,,Alexandr Něvskij,,. Netočil se náhodou za války okolo 42 roku jako film tak trošku propagujíci vlastenectví v lidech za války? Nevíš kdo to režíroval? Je to perfektní film, ovšem sehnat ho asi nehrozí v dnešní době. Jinak, máš můj obdiv!

Z období kolem druhé světové války si myslím, že je to film Alexandr Něvskij od Sergeje Michajloviče Ejzenštejna z roku 1938, jiný další film, který by se hodil do Tvého soupisku mě nenapadá.
Podle mě: je to propaganda, která trochu tomuto dílu škodí, ale na druhou stranu, kdyby tam nebyla nějaká narážka na vlastenectví, zdálo by se mi to divné..
A děkuji..

Za vojne, mylím že v 1944? alebo tak nejak, nakrútil aj svoje ďalšie geniálne dielo, dvojdielny film "Ivan Hrozný" - a hudbu k nemu zložil Sergej Prokofjev.
Ejzenštejn bol geniálny tvorca - jeho zábery sú doslova rozpohybované obrazy, človek má niekedy pocit, že scéna občas na maličký moment zastane, aby predviedla svoju ... neviem to pomenovať. Napadá ma "monumentálnosť" ale to nie je ten správny výraz - je v tom energia, emócie, posolstvo...

ale to už som mimo

První díl vyšel myslím 1945 a druhý 1946. Většině lidí z tohoto filmu utkvěly akorát tak vykulené oči hlavních postav. Ejzenštejn je klasik, jeho vliv na rozvoj ruského filmu je nespochybnitelný, jeho filmy jsou jiné než všechny ostatní.
Omlouvám se za tuhle odbočku.