PALBA.CZ

Vzestup a pád Mongolské říše - chronologicky

vojenské střety - chronologicky

I. část


Asie kolem roku 1200 (před nástupem Mongolů)


VZNIK MONGOLSKÉ ŘÍŠE
Mongolské kmeny v 10. století vyhnáním tureckých kmenů ovládly oblast kolem dnešního Mongolska. Na konci 12. století však byla celá oblast stále nejednotná, neustále probíhaly boje mezi kmeny, ale i uvnitř kmenů a i rodů. Kmenové svazy se pořád navzájem přepadávaly pro zisk z pastvin a válečné kořisti, navíc poražený kmen se i stával vazalským vůči svým přemožitelům. Během těchto bojů vznikaly velké kmenové svazy (ulusy), v jejich čele stáli chánové. Tyto ulusy svou velikostí již byly nebezpečné svým rivalům a to nejen v Mongolsku, ale i jeho okolí.



MONGOLSKÁ ŘÍŠE
Mongolská říše, středověký státní útvar ve Střední Asii, založený zač. 13. stol. Čingischánem (Temüdžinem). Jádro obyvatel tvořily kmeny mongolského, částečně i turkického a tunguzského původu. Po upevnění centralizované moci a vnějších výbojích ovládala mongolská říše území od Bajkalu po Dlouhou zeď, od Amuru až do Ruska. Postupně byla obsazena i Čína a Střední Asie, kde byli jmenováni místodržící. Mongolské kmeny se tradičně zabývaly pastevectvím, částečně lovem a rybolovem. Součástí hospodářství byl obchod s Čínou, odkud Mongolové získávali zejména výrobky a suroviny určené pro zemědělství a řemeslo směnou za suroviny živočišné produkce. V mongolské říši platily přísné zákony a vojenský režim spolu s centralizovanou správou, při níž byly využívány i zkušenosti zahraničních poradců. Feudální poměry v říši se v průběhu 13. – 14. stol. upevnily, byla vybudována rozsáhlá poštovní síť a postavena řada významných měst (Karakorum, Chánbalyk). Rozvinuly se všestranné styky s Čínou, Indií, Střední Asií i s Evropou. Již za svého života rozdělil Čingischán dobyté země na ulusy mezi své čtyři syny: západní oblasti kolem Irtyše, Střední Asii až k Amudarji a Syrdarji dostal Džoči († 1227), Kašgar a Sedmiříčí obdržel Čagataj, západní Mongolsko Ögedej a původní Čingischánovo území připadlo nejmladšímu Tolujovi († 1240). Náznaky decentralizačních snah se projevily už za vlády Čingischánových nástupců Ögedeje, Güjüga (vládl 1246 – 48) a Möngkea (vládl 1251 – 58) a rostly s rozšiřováním říše po výbojích na západ (Batu-chánovy výboje v Rusku, ve střední a v jižní Evropě, Hulaguovy operace v Malé Asii a Íránu), na jihu a na východě (Chubilajova tažení do Číny a do Japonska). Džočiův a Batův ulus se staly základem Zlaté hordy ve 40. letech 13. stol., Hulagu založil říši Ílchánů a na území Čagatajova ulusu pak vznikly menší státní útvary. Tolujův syn Chubilaj přenesením hlavního města do Chánbalyku (dnešní Peking) v 2. pol. 13. stol. položil základ mongolské dynastii v Číně nazvané Jüan (1280 – 1368). Mongolská říše se definitivně rozpadla v 2. pol. 14. století.


Seznam vládců Mongolské říše
- 1206-1227 Čingis-chán
- 1229-1241 Ögedei-chán
- 1246-1248 Güyük-chán
- 1251-1259 Möngke-chán
- 1260-1294 Kublaj-chán



Stručná biografie


ČINGISCHÁN
Čingischán, Čingis, vl. jm. Temüdžin, * asi 1162, † asi 18. 8. 1227, mongolský panovník a vojevůdce. Sjednotitel mongolských kmenů a zakladatel Velké mongolské říše. Ovládl území obývaná mongolskými, turkickými a tunguzskými kmeny. V roce 1206 zvolen velkým chánem. 1211 – 15 podnikl tažení do severní Číny proti džürčenské říši Ťin, v letech 1218 – 21 pronikal do Turkestánu, Afghánistánu a až k Indu. Jeho vojska bojovala i s Rusy a Kumány. Ještě za svého života rozdělil zemi svým synům. V letech 1225 – 27 vedl boje proti Tangutské říši Si sia, na jejímž území zemřel. Podle tradice je Čingischánovi připisován zákoník Jasa a sbírka výroků Bilig. Říše se po jeho smrti dostala do krize a rozpadla se.




KUBLAJCHÁN
Chubilaj, Bordžigin Chubilaj, též Kublaj, Kublajchán, * 23. 9. 1215, † 18. 2. 1294, mongolský chán a zakladatel dynastie Jüan (1271 – 1368); vnuk Čingischánův. Od roku 1251 velitel mongolských vojsk proti říši Sung. Po smrti svého bratra Möngkeho se 1260 na velkém churalu v novém hlavním městě Šang-tu prohlásil za velikého chána Mongolů; pokračoval v expanzívní politice svých předchůdců. V roce 1264 přenesl hlavní město do Pekingu (Ta-tu) a 1271 se prohlásil císařem nové říše Jüan. 1274 – 88 podnikl několik neúspěšných tažení do Japonska a Vietnamu, 1277 – 87 vazalem říše Jüan Barma. 1279 dobyl Chubilaj Kanton a připojil území Jižních Sungů. Podporoval lamaismus a křesťanství. Na svém dvoře soustředil vědce, umělce, zástupce různých náboženství a vyslance řady evropských států. 1269 zavedl „kvadrátní písmo“ (phagpa), jež se stalo oficiálním písmem po celou dobu dynastie Jüan. V letech 1275 – 92 v Chubilajových službách Marco Polo. 1289 zřídil úřad pro správu křesťanských záležitostí (zejména. nestoriánských křesťanů mezi Onguty a jinými turkickými kmeny).


Mongolská říše kolem roku 1300


Zdroje:
Historie válek – D.Brownstone a I.Franck – 1999
www.ageofkings.3web.cz
www.idcc.cz/bv/node
www.wikipedia.org

Mongolská říše
vojenské střety _ chronologicky

II. část

Bitva na řece Kalka _ rok 1223

1115 – 1122
Čínská dynastie Sung se spojila s džunčenskými Mongoly a obsadila království chitánských Mongolů.

1115
Za pomoci Číňanů džunčenští Mongolové dobyli Mandžusko. Jejich vládce Jelu Ta-š musel ustoupit pod tlakem útočníků až k řece Tarim, kde nakonec založil nové karakitajské království.

1126 – 1127
Džunčenští Mongolové, kteří se prohlásili za dynastii Ťin, se za panovníka Ťchein Fu dostali až do Pien-liangu (Kai-fengu), hlavního města dynastie Sung, kde však v roce 1126 byli poraženi. Příštího roku 1127 se však sídelního města zmocnili a císaře zajali. Jeden z císařových synů Kao-cung uprchl a založil v okolí Nankingu jižní Sung. Ale Mongolové zaútočili přes Jang-c´ a zmocnili se Nankingu a jižní Sungovce zahnali do Changčou (1127).

1128 – 1129
Sungovské vojenské oddíly, jimž velel válečník Jue Fej, vytlačovaly v koordinovaném postupu s poříčními oddíly na Jang-c´ tinskou (džunčenskou – Mongolskou) armádu za řeku Jang-c´ a ještě dále na sever. Takřka k ťinskému hlavnímu městu Pien-liand.

1135
Středoasijští Mongolové za chána Kábula podnikali četné nájezdy na Čínu.

1180 – 1190
Temundžin (později znám jako Čingischán) zahájil dobyvačné tažení proti sousedním národů, které pohlcoval. Takto v letech 1180 až 1190 vytvářel Mongolskou říši.

1194
Čingischán a jeho mongolští vojáci uskutečnili úspěšné tažení proti kerajtským Mongolům, žijícím v jihovýchodních oblastech pouště Gobi.

1190 – 1206
Temudžin rozšiřoval mongolskou říši směrem do středovýchodní Asie v letech 1190-1206. Za hlavní město prohlásil Karakorum a sama sebe jmenoval Čingischánem (čili nejvyšším císařem).

1205 – 1209
Mongolové pod vedením Čingischána se pustili do boje se západní čínskou dynastií Sia. Na jejím území v Kan-su získali dominantní vliv.

1208
Čingischán se svými Mongoly porazil Najmany jako svého posledního mongolského soupeře na řece Irtyš. Jejich představitel Kušlik (Gičluk) nalezl útočiště v karakitajské řiš.

1211
Čingischán vedl svou armádu přes poušť Gobi znovu proti čínské dynastii Sia v severní částí Číny.

1213 – 1215
Čingischánovi Mongolové, kteří si vybudovali nezbytnou obléhací techniku. Pronikli do Číny až po Velkou zeď, před níž stanuli v roce 1213. Poté zlomili hlavní ťinskou sílu odporu, zmocnili se severní Číny a v roce 1215 vyplenily Peking.

1217
Čingischánovy oddíly, jimž velel válečník Čepe (Džebej), dobyli karakitajskou říši. V čele nepřátelských šiků bojoval najmanský Mongol Mušlik, který byl roku 1217 popraven.

1218
Před Mongolskou sílou byly donuceny kapitulovat kmeny v Turkestánu a v severní části Číny u Ťan-šanu. Dále se vzdalo čínské město Kašgar ležící na Hedvábné stezce na západním okraji pouště Taklamakan.

1218 - 1224
Čingischán a jeho synové Džudži, Džagataj a Ogataj vyrazili se čtyřmi armádami směrem na západ, aby se vypořádali s chvárizemskou říší, jež vstoupila do spojeneckého svazku s karakitajskou říší.

1219
Chvárizemské vojsko šáha Mohammeda (Alauddína Mohammeda) svedla nerozhodný boj s mnohem menší mongolskou armádou, které veleli Džidži a Čepe u Džandu v údolí řeky Ferhgana.

1220
Mongolové, již se se Džudžiho čtyřmi armádami přesunuli směrem na západ, nyní stanuli v údolí řeky Ferghana, kde obléhali Chodžend. Džagataj s Ogotajem mezitím na řece Syr (Džaxartés) obléhali Otrar. Čingischán zamířil k dolnímu toku Syru, chtěje dojít k Aralskému jezeru. Čepe dobyl území při řece Amudarja (Oxos) a přičlenil je k Transoxánii. Když se o tom všem dověděl šáh Mohammaed, uprchl z Chvárizmu, zanechav ve stěžejních baštách, jakou byl například Samarkand, části své armády. Samarkandu se však Mongolové zmocnili, zničili jej a pozabíjeli mnoho obyvatel. Stejně naložili s Chodžendem a Otrarem. Bucharu nezachránila před zničením ani kapitulace (vše v roce 1220). Zatímco Čingischán završoval dobývání Chvárizmu a Chorásánu, Čepe a Subotaj pronásledovali šáha Mohammeda, který roku 1221 zemřel u Kaspického moře, aniž by padl do rukou pronásledovatelů.

1221
Džellaluddín, syn Mohammed-šáha, dal v Ghazní dohromady novou armádu a roku 1221 s ní u Pirvanu zvítězil nad mnohem menším mongolským vojskem. Hlavní mongolské síly poté pronásledovaly pod Čingischánovým vedením Džellaluddína k řece Indus, kde po těžkém boji museli Turci ustoupit. Džellaluddín se zachránil jen neuvěřitelně odvážným skokem z útesu do řeky. Drobné mongolské oddíly pak pročesávaly v letech 1222 až 1224 celý Pandžáb, ale uprchlého Džellaluddína se jim nalézt nepodařilo, a tak se nakonec stáhly do Ghazní. Džellaluddín, jemuž dillíský sultán azyl odepřel, pak prchal po proudu Indu a dále pokračoval až do Persie.

1221 - 1222
Při tažení do Evropy zavítali Čepe a Subotaj se svou mongolskou armádou také do Arménie a Ázerbájdžánu, kde se utkali s gruzinskými křížáky, které porazili. Na řece Kabáň také zvítězili nad Kumány a zmocnili se Astracháně. Na Krymu ještě zaútočili na janovskou pevnost Sudak a pak teprve zamířili na Ukrajinu.

1223
Mstislav, velkokníže kyjevský odmítl mongolskou nabídku míru a navíc k tomu pozabíjel emisary, kteří ji přišli přednést. Nato sebral rusko-kumánské vojsko, nasadil je do útoku proti Čepově a Subotajově mongolské armádě na řece Kalka (31.květen 1223). To ale neuspělo, ba naopak bylo roku 1223 zcela zničeno (ztráty až 50.000 mužů). Mongolové se pak obrátili na východ, aby se spojili s Čingischánem. Čepe na cestě zemřel. Kyjevský velkokníže disponoval před bitvou vojskem o síle cca 80.000 mužů (včetně Kumánských spojenců), zatímco jeho protivník asi 20.000 armádou.

1227
Čingischán zaútočil v Kan-su na západní dynastii Sia. Bitva se strhla na zamrzlé řece Jang-c´ a skončila totální likvidací tangútské armády, na jejíž straně bylo odhadem 300.000 mrtvých. Čingischán pak vytáhl proti dynastii Ťin, ale zemřel v průběhu tažení, jež tím pádem muselo být zastaveno. Jeho říše tou dobou zahrnovala plochu přibližně 26 Mio km2, což představovalo plochu čtyřikrát větší než Římská nebo Makedonská (Alexandra Makedonského) říše.

1231 – 1236
Mongolové se zmocnili Koreje v roce 1231 a posléze i říše Ťin (1234). Se Subotajem v čele obléhali a nakonec dobyli hlavní město Pien-liang (roku 1233), což znamenalo konec dynastie. Zanedlouho se utkali s říší Sung o zbytek Číny (1236).

1231 – 1236
Mongolská vojska se zmocnila zbývajících území Persie, severní Mezopotámie.

1236 - 1239
Mongolská invaze do Ázerbajdžánu, Gruzie a Arménie.

1237
Mongolské vojsko, v jehož čele stál Mangu, záhy dobylo kumánské území, rozprostírající se na sever od Kavkazu a Černého moře.

1237 - 1238
Mongolové, jimž veleli Batu a Subotaj, vtrhli do východní Evropy, kde poté, co v prosinci 1237 porazili Bulhary, zničili také stěžejní ruské državy. Na řece Sil doslova rozdrtili ruskou armádu a zabili jejího jejího vůdce Jurije II., velkoknížete vladimírského (+ 4.března 1238).

1239
Mongolové se pod vedením Ogatajova syna Godena zmocnili Tibetu roku 1239.

1240
Subotajovi Mongolové zaútočili na Kyjev. Město se odmítlo vzdát, a tak jej 6.prosince 1240 srovnali se zemí.

1241
březen 1241 - Subotajovi Mongolové pronikli až do střední Evropy. Jedna jejich armáda – velel jí Subotajův vnuk Kajdu – porazila v březnu 1241 u Krakova čtyřikrát větší polské vojenské uskupení, jehož součást tvořila i armáda Boleslava V. Polského, a pak ještě skličovala dalšími nájezdy celé Slezsko, Litvu, východní Prusko a Pomořany.

duben 1241 - U Lehnice se Kajdovo vojsko (o síle cca 20.000 mužů) střetlo 9.dubna 1241 s velikou armádou složenou z Němců, Poláků a teutonských rytířů (celkem asi 25.000 mužů), v jejímž čele stál princ Jindřich Slezský (Pobožný), a zvítězilo nad ní. Když Kajdu de facto ovládl celou severní část střední Evropy, obrátil se na jih, aby se spojil s jinými Mongoly.

duben 1241 – Další mongolská armáda, již velel Ogatajův syn Kadan, se jako ničivá vlna přehnala Transylvanií a uherskými rovinami v dubnu 1241. Na řece Sajó (11.dubna 1241) se obě armády setkaly a společně se vrhly na armádu uherského krále Bély IV. Ze zálohy napadly její ustupující složky a zabily údajně více než 40.000 vojáků. Nyní měli Mongolové v moci celou východní Evropu a dále útočili na Chorvatsko. Na straně Mongolů před bitvou byla armáda o síle cca 50.000 mužů složena především z jezdců. Uherská armáda pak čítala něco přes 25.000 mužů.

Mongolové, kteří pročesávali Pandžáb, se roku 1241 zmocnili Láhauru. Další nájezdy následovaly po několik příštích desetiletí.

prosinec 1241 – Přípravy na vpád do Rakouska, Německa a Itálie museli Mongolové v prosinci 1241 přerušit, neboť doma je čekala volba nástupce za Ogataje, jehož smrt s největší pravděpodobností zachránila Evropu. I na cestě domů však drancovali a prakticky zničili Srbsko a Bulharsko.


Zdroje:
Historie válek – D.Brownstone a I.Franck – 1999
www.ageofkings.3web.cz
www.idcc.cz/bv/node
www.wikipedia.org

Mongolská říše
vojenské střety _ chronologicky

III. část

Bitva Wadi al-Khazandar _ roku 1299

1241 – 1242
Mongolové pod vedením Batu-chána a Khadana (Quadan) napadli Bulharsko a donutilo jej platit roční poplatky jako vazal Mongolské říše.

1241 – 1246
Mongolské nájezdy převážnou měrou skončily Ogatajovou smrtí v roce 1241, po níž následoval čtyřletý zápas o trůn. Veškeré dění tohoto období se točilo kolem dvou nejstarších synů zesnulého vládce. Kugluka, jenž byl nakonec v lednu 1246 jmenován chánem, a Batu, který obdržel titul chána východní Evropy a severozápadní Asie (chanátu Zlaté hordy s hlavním městem v Saraji na Volze).

1243
Mongolové si zajistili dominantní postavení v Malé Asii vítězstvím nad Seldžuky u Kosedaghu a zmocnili se zbylých částí Chvárizmu a také Anatólie.

1244
Chvárezemské oddíly, které se pokoušely přemoci Mongoly, dobyly a vyplenily Jeruzalém. Ve spojení s Egypťany ještě u Gázy zvítězily nad křižáky a jejich muslimskými spojenci z Damašku. Evropa odpověděla další křížovou výpravou.

1245
Františkánský mnich Jan (de Plano Carpini) přicestoval jako evropský emisar do mongolského tábora na Dněpru. Odtud pokračoval dále a roku 1245 dorazil do Karakorumu, nacházejícího se jižně od Bajkalského jezera.

1252
Evropský vyslanec Vilém z Rubruku (William de Rubruquis) – původem z Flander odcestoval na východ s úmyslem navštívit mongolského velkého chána. Slíbil, že se jej pokusí přesvědčit, aby křesťanskou Evropu nechal v klidu a své další výboje obrátil proti muslimům.

Mongolové kontrolovali čínský Jun-nan. Dnešní provincie na jihu Číny, severozápadní část byla součást Tibetu.

1253
Mongolové podnikli první invazi do Vietnamu. Vyplenily prázdnou Hanoj. Veliké vedro je, ale nakonec donutilo opustit Vietnam.

1253 – 1256
Mongolové, jimž nyní stáli v čele Ogotajův synovec Mangu s Kublajem, dobyli thajské království Nan-čao (dnes Jun-nan, Kuej-džou a část Kuang-si) v letech 1253 až 1256. Mnozí Thajci pak přesídlili do údolí řek Iravadi a Menam, tlačíce před sebou Barmánce, Mony a Kmery.

1256
Zakladatel mongolské ilchánské dynastie Hulagu-chán se zmocnil pevnosti, kterou držela sekta Vrahů. Nechal pozabíjet obránce této bašty a perskou větev sekty nechal vyhladit.

1257
Segutu vtrhl v roce 1257 v čele mongolské armády do Annamu. Čamy zahnal do hor, kde se pak zorganizovali do ozbrojených tlup.

Mongolové v roce 1257 dobyli Tonkin včetně Hanoje.

1257 – 1259
Mangu dovedl Mongoly k celé řadě vítězství ve válce s jihočínskou dynastií Sung. Konflikt skončil s jeho úmrtím.

1258
Hulagu-chán se se svými mongolskými oddíly (120.000 až 150.000 mužů, včetně spojenců z Gruzie a Arménie o síle cca 40.000 mužů) zmocnil severní Mezopotámie včetně Bagdádu a roku 1258 násilně ukončil existenci abbásovského chalífátu. Ilchánský vojevůdce Kitboga (Ket-Buka, Ketbugha) uzurpoval severní Sýrii v letech 1258 až 1260 a spojil se s Bohemundem VI. Antiošským proti mamelukům.

1259
Mongolové ze Zlaté hordy vtrhli pod vedením Tulubagy a Nogaje do Slezska, kde vyplenili Krakov, Snadoměř a Bytom.

1260
září 1260 – Západně od Eufratu u Ain Džalútu (poblíž Nazaretu) zasadily mamelucké oddíly (o síle až 100.000 mužů) zdrcující porážku malé mongolské armádě (cca 25.000), po jejímž boku bojovali také někteří křižáci. Mongolský vůdce Kitboga byl zajat a popraven.

prosinec 1260 – Malý mongolský oddíl o síle 6.000 jezdců byl vyslán Hulagu-chánem do Sýrie, aby bránil jeho zájmy. Ten se střetl v první bitvě u Homsu s mameluckým vojskem a byl poražen.

1260 – 1261
Mangův nástupce Kublaj-chán vedl v letech 1260 až 1261 občanskou válku se svými soupeři, mimo jiné též s mladším bratrem Arikbukou a Ogatajovým vnukem Kajdou.

1261
Uherský král Béla IV. odrazil druhý mongolský vpád.

1261 – 1262
Mongolové spolu sváděli v letech 1261 až 1262 nerozhodnou občanskou válku v oblastech Kavkazu. Na jedné straně stáli Ilchánové se svým vůdcem Hulagu-chánem, na druhé straně bojoval Berekův chanát Zlaté hordy, spolčený s mameluky.

1266 – 1287
Několik hindských států, mezi nimi také Gundžarát a Málva, vyhlásilo nezávislost na Mongolské říši v letech 1266 až 1287. V odvetu směřovaly četné mongolské nájezdy do severní Indie.

1274
S využitím korejského loďstva, jehož část se předtím ztratila v bouři, se Mongolové zmocnili ostrovů Cušima a Iki. Do Japonska vtrhli z Hakatského zálivu (Ajkozaki), nacházejícího se na severu ostrova Kjúšu. Japonci je snadno zahnali zpátky (bitva u Buen´ei 20.listopadu 1274). Japonci postavili vojsko o síle 5.000 až 10.000 mužů. Mongolské síly jsou odhadovány mezi 23.000 až 30.000.

Poslední svobodné Ruské knížectví, Smolensk bylo podrobeno Mongoly ze Zlaté Hordy.

1276 – 1279
Za Subotajova vnuka Bajana Mongolové uzavřeli dobývání čínské dynastie Sung (1276 až 1279). Hlavního města Chang-čou se Mongolové zmocnili roku 1276. V roce 1279 vyhráli rozhodující námořní bitvu v Kantonském zálivu.

1277
Barmské oddíly zaútočily na stát Kanngaj, v podstatě čínský satelit, ale u Ngasaunggjanu je porazila mongolská armáda, oproti nim jen asi třetinová. Poražené Barmánce pak vítězní Mongolové pronásledovali až do barmského Bhama.

1279
Po dobytí celé Číny založil Kublaj-chán roku 1279 novou čínskou dynastii Juan s hlavním městem v Pekingu.

1281
Ilchánští Mongolové zaútočili na Sýrii. Nic jim nepomohla ani pomoc některých křižáckých kruhů, neboť nad nimi zvítězila v druhé bitvě u Homsu (29.říjen 1281) mamelucká armáda sultána Kalauna. Mongolské síly jsou odhadované na 50.000 a jejich spojenců mohlo být až dalších 30.000 (převážně Gruzinci a Arméni). Síla mamelucké armády není známa.

Ani druhý pokus o vpád do Japonska Mongolům nevyšel (bitva u Koan). Japonci zčásti útočníky díky své vojenské strategii – přímým protiútokem na vyloďující se plavidla - , zčásti jim pomohla bouře, která mnoho mongolských lodí proměnila v trosky. Jen málo Mongolských nájezdníků přežilo. Síly invazní mongolské armády jsou odhadovány na 140.000 mužů, přičemž se snad jen 20.000 zachránilo. Japonské síly jsou pak odhadovány na 40.000 až 60.000 mužů.

1283
Mongolové zvítězili nad Barmánci u Kaungsinu, pronikli až do Bhama a vybudovali pevnosti na horním toku řeky Irrawaddy.

1284 - 1285
Kublaj-chánův syn Togan dopravil do Annamu mongolské posily a zmocnil se Hanoje. Jeho vojsko Annamci porazili a neumožnili mu spojit se se Sogatovou mongolskou armádou, která byla nucena ustoupit do Čampy, kde byl Sogatu v roce 1285 zabit.

1287 - 1288
Mongolské oddíly, jimž velel Kublaj-chánův vnuk Je-su Ti-mur, se zmocnili Barmy v roce 1287. Padlo jim do rukou i hlavní město Pagan. Poté zde nastolili loutkovou vládu věrnou Mongolům.

Mongolské vojsko podruhé dobylo Hanoj, avšak annamský král Tran Nhon Ton jejich postup, již poslední, zastavil v bitvě u Bach Dangu (1288). Vietnamské vojsko bylo o síle více jak 10.000 mužů přičemž 4.000 až 4.500 v bitvě padlo. Invazní mongolské armáda z množství více jak 7.000 mužů přišla o nějakých 6.000 mužů.

1292
Džaláluddín Firuz Chaldži, zakladatel afghanské dynastie Chaldžů, odrazil mongolský vpád.

1292 – 1293
S mongolskou pomocí se princi Vidžajovi podařilo sesadit svého tchána Kertanagaru. Na singosarský trůn na Jávě pak usedl sám a v letech 1292 – 1293 se vypořádal s mongolským vpádem.

1297 - 1303
Mongolové znepokojovali četnými nájezdy Pandžáb od roku 1297, ale Alauddínovy oddíly z Dillí nájezdníky odrazily. Do Dillí se Mongolové nedostali, ač se o to dvakrát pokusili (1299 a 1303).

1299 – 1301
Ilchánští Mongolové s Ghazarem Mahmudem v čele dobyli Damašek a obsadili syrské území. V třetí bitvě u Homsu (Wadi al-Khazandaru) 22. – 23.prosince 1299 porazilo mongolské vojsko o síle cca 110.000 mužů (60.000 Mongolů, 40.000 Gruzinců a Arménů, 12.000 bojovníků Maronitské katolické církve). Jejich protivníkem bylo mamelucké vojsko o síle 20.000 až 30.000 mužů, které však v porovnání s Mongolským vojskem utrpělo mnohem menší ztráty. Po „Pyrhově“ vítězství se Mongolové stáhli ze Sýrie.

1300
Vpád, kterým chtěli Mongolové dostat zpátky Barmu, skončil u šanského města Mjinsaing. Dobyvatelé obdrželi výkupné a tak navždy odešli.

1303
Nad Ilchánskými Mongoly, kteří vtrhli do Sýrie, zvítězili mamelukové Mardž-as Súffara v bitvě, která se uskutečnila 20.- 22.dubna 1303 u Marj al-Saffaru. Mamelucké síly nejsou známé. Jejich protivník, Mongolové disponovali armádou o síle asi 80.000 mužů.

1305 – 1306
Alauddín se svými dillískými oddíly zdolal další mongolské vpády v letech 1305 a 1306. Šlo o poslední nebezpečné mongolské nájezdy na Indii.

1316 – 1335
Za vlády chána Abú-Saida (1316 – 1335) sváděli Ilchánští Mongolové boje s chánem Zlaté hordy v jehož čele stál Uzbeg. Válčilo se především na Kavkaze, ale někdy se těžiště zápasu přeneslo na sever, prakticky až k řece Těrek.

1329
Mongolové z Tranoxánie, vedení Tarmarširinem, pronikli až před brány Dillí, ale sultán Mohammed bin Tughluk se vykoupil.

1364
Korejská dynastie Wang se po mnoha letech zbavila Mongolské nadvlády. V roce 1364 je ze země vyhnal Li Tajdžo.

1368
Ču Juan-čang porazil se svou armádou rudých turbanů mongolskou dynastii Juan v jejím sídelním městě Pekingu a přijal pak jméno Tchaj-cu, císař nové dynastie Ming.

1369
Tamerlán (Timur Chromý) sesadil a nahradil chána čagatajských Mongolů, jež se soustředila kolem Samarkandu.

Nový čínský císař Tchaj C´ z dynastie Ming dobyl východní Mongolsko.


1379
Mamaj vyšel vítězně z vleklého mocenského zápasu o trůn chanátu Zlaté hordy. Jeho poražený rival Toktamiš nalezl útočiště u Tímúrovců.

1380
Mamaj se opět pokoušel o získání vlády nad chanátem Zlaté hordy v plném rozsahu, ale neuspěl. Na horním toku Donu jej totiž roku 1380 porazili ruští spojenci Dimitrije Donského, velkoknížete moskevského. Šlo o první ruské vítězství nad Mongoly.

1380 - 1382
Na řece Kalka porazil Mamaje jeho rival Toktamiš, který se v roce 1380 stal chánem Zlaté hordy. Rusko pak zdolal v taženích v letech 1381 až 1382. Dne 23.srpna 1382 se zmocnil Moskvy, jejíž mnoho pozabíjel.

1385
Toktamiš, mongolský chán Zlaté hordy, vtrhl se svými vojsky do Ázerbájdžánu. Přestože se musel záhy stáhnout, válečnému konfliktu se svým bývalým protektorem Tamerlánem se už vyhnout nemohl.

1388
Číňané vtrhli do Mongolska a zasadili tamní dynastii (původně Juan) drtivou porážku u Bui Noiru na řece Oxos a posléze dobyli řeku Kerulan. Prudkou ztečí vyhnali Mongoly z jejich hlavního města Karakorum.

Toktamiš a jeho vojska Zlaté hordy uskutečnili za Tamerlánovy (Timur) nepřítomnosti četné nájezdy na Transoxánii. Ohrozili dokonce i hlavní město Samarkand.

1389
Tamerlán (Timur) porazil svého někdejšího chráněnce, chána mongolské Zlaté hordy Toktamiše v bitvě o řeku Syr.

1391
V rámci války proti mongolskému chánovi Zlaté hordy Toktamišovi napadl Timur Chromý (Tamerlán) Rusko a zvítězil nad chánem Zlaté hordy v bitvě o step u Kandurče. Poté se vrátil domů.

1393 – 1394
Toktamiš, mongolský chán Zlaté hordy využil Tamerlánova (Timurova) tažení do Mezopotámie, Bagdádu a Gruzie a zaútočil na něj Avšak neuspěl, neboť jej Tamerlán zahnal zpět za Kavkaz.

1395
Tamerlán (Timur), který opět pronásledoval chána Zlaté hordy Toktamiše, zasadil nepříteli drtivou porážku roku 1395 na řece Těrek a pak uskutečňoval četná tažení do jižního Ruska, kde ničil a vraždil všude, kam vkročil, zvláště pak v Astracháni a sídelním městě Saraj.

1396
Na říčce Vorskla, jež protéká krajem nedaleko Dněpru, zvítězila mongolská vojska ze Zlaté hordy nad spojenou armádou Poláků a teutonských rytířů, které velel litevský kníže Vitov a chán Toktamiš v exilu.

1410 – 1415
Čínská armáda uskutečnila tažení do vnějších oblastí Mongolska.



Zdroje:
Historie válek – D.Brownstone a I.Franck – 1999
www.ageofkings.3web.cz
www.idcc.cz/bv/node
www.wikipedia.org

Kdybys to mohl slyšet, slyšel bys jak tleskám. Mimořádně zajímavé Zatím jsem to jen proběhl. Asi bych měl pár výhrad ale ty jsou způsobeny pouze jinými zdroji. Jinak je to impozantní přehled.

Pokud bys dovolil, přes víkend bych se k některým událostem vyjádřil a porovnal jejich popis se zdroji které mám já. Dej mi vědět.

Takže ještě jednou - excelentní.

Díky díky.....
jinak samozřejmě počítám s tím, že zdroje se různí, ale snahou bylo nastínit aspoň heslovitě vojenské akce, ke kterým se pak dá časem přiřadit něco konkrétního (popis jednotlivých bitev atd.).

Přestože téma Mongolské vojenské zdatnosti již bylo diskutováno ve vláknech, která založil Pátrač, tak si i zde dovolím přidat pár obecných věcí mimo Pátračovo téma o vpádu Mongolů do Evropy.

Tak prvně, tak obrovská říše, jakou byla ta Mongolská (na délku od východu po západ měřila 5.000 km) by nemohla vzniknout bez pevných pravidel, vůle a schopnosti Mongolů a jejich velitelů a podřízených.

- Aby říše zbytečně nekrvácela ve vnitřních bojích a nepřicházela tak o lidské zdroje, nechal již Čingischán zavést trest smrti pro ty, kteří budou pokračovat ve vzájemných půtkách.
- Zavedl pro všechny muže ve věku 15-60 let brannou povinost.
- Každý z bojovníků byl soběstatčný a svou výzbroj a nezbytně nutné potřeby denního života si nesl na několika ponících, což zaručovalo vysokou mobilitu vojska. Uvádí se, že denně bylo Mongolské vojsko schopno urazit až 160 km!
- Bojový úspěch byl kromě jiného založen na vynikajícím luku s údajným dostřelem až 300 metrů. Každý muž pak měl zásobu 60 šípů. Kromě toho snad každý Mongol disponoval mečem, sekerou, dýkou atd. Dýka se pak upevňovala řemínkem k paži, aby byla stále po ruce. Samozřejmostí byl štít.
- Čingischán budoval své vojsko do jednotek v násobcích desíti. Jádrem armády byl útvar o 1.000 mužích. Již tomuto útvaru velel muž, kterého osobně vybral sám Čingischán.
- Moc Čingischána byla kromě jiného postavená na tajné službě a osobních strážcích v počtu asi 10.000 mužů.
- Velikost armády byla rovněž neoddiskutovatelná. Během jediného roku dokázal Čingischán vybudovat armádu o síle asi 120.000 mužů!
- Taktika a chytrost rovněž slavila velký úspěch. Protože přestože Mongolská vojska byla obvykle velmi početná v porovnání s protivníkem, tak jejich velitelé neváhali opticky vojsko ještě zvětšit. Používali k tomu například vycpané pytle přivázané ke koním. Nebo rádi proti nepříteli zahnali obrovské stádo koní bez jezdců, tím zmátli nepřítele, který byl nečekaně napdnut z jiné strany, než čekal atd.

Perský správní úředník Juvaini o Mongolském vojsku v roce 1250 napsal toto (to již Persie byla pod nadvládou Mongolů):
"Oddíly Velkého Chána byly početnější než mravenci nebo sarančata a jejich množství se nedalo dopočítat ani odhadnout. Jako vlna za vlnou se bojovníci valili jako mohutný mořský příboj."
(Zdroj: Juvaini - Historie světového dobývání)