PALBA.CZ

VI.díl. Polsko září 1939. Č 37.

Mapa bojových situací mezi 15. až 22. září 1939.





Situace ve východním Polsku je okolo 21. září 1939 velice nepřehledná. Protože je nutné, aby nedocházelo ke konfliktům mezi SSSR a Wehrmachtem a Wehrmacht se má stahovat z východního Polska vydá vrchní velitel generálplukovník von Brauchitsch celou řadu nařízení, ve kterých se mimo jiné říká, že jednotlivé jednotky i celé útvary Wehrmachtu se budou stahovat po etapách, pokud možno ve vzdálenosti 25 km od Rudé armády. Velitelé jednotlivých divizí, nebo pluků smějí navazovat kontakt se Sověty v případě, že by tito při svém postupu vpřed předehnali německé jednotky.

Vyjasňování situací mezi Sovětskými a německými důstojníky.




Zranění němečtí vojáci zůstanou spolu s lékaři a zdravotním personálem v nemocnicích a budou evakuováni až později. Samotnou kořist, kterou vojáci Wehrmachtu získali, mají podle možností vzít s sebou a jen v nouzi ji mohou přenechat Rudé armádě. Válečný materiál Wehrmachtu, který nebude ihned stažen zpět, zůstane na místě pod německou stráží a bude odvezen později. Zvláštní pozornost je pak nutno věnovat zanechaným poškozeným novým modelům tanku PzKpfw IV. Tyto poškozené tanky musí být pečlivě střeženy a ochraňovány německou stráží před každou cizí osobou.

Dne 21. září 1931 musí v městě Grodno po poledni ustoupit polské jednotky před sovětskou přesilou a stahují se opět přes řeku Němen do blízké obce Hoza.
Tento den se u Lvova přibližuje Rudá armáda k již předtím obléhaným polským postavením. Polský velitel obrany Lvova nařizuje zahájit palbu na postupující Rudou armádu. Přibližně po hodině dostává generál Langner, velitel polské obrany Lvova zprávu, že Rudá armáda se stahuje a chce vyjednávat. Poblíž vesnice Lesienice pak čeká na generála Langnera sovětský politický komisař sboru Makarov a další sovětský důstojník v hodnosti generála.
Polský velitel obrany Lvova generál Langner se jich zeptá, co si přejí. Dostane se mu odpovědi, že Rudá armáda bojuje proti Němcům a že potřebuje projet se svými tanky Lvovem. Na to jim generál Langner odpoví, že se Sovětským svazem Polsko válku nevede a že pro sovětské tanky je dost místa na jih a na sever od města. A že mimo toho by mohl jednat jen s velitelem o hodnost vyšším. Tak se rozejdou.
Po několika hodinách přinesou do Lvova generálu Langnerovi zprávu, že sovětský velitel tankového sboru v hodnosti generála jej zve, aby se 22. září 1939 dostavil v 8 hodin k jednání do Winnik.
Dne 21. září 1939 se zbývající části jednotek generála Sosnkowského (chtěli se probít do Lvova), jež jsou u obce Laszki Murowane obklíčeny Rudou armádou, vzdávají. Některým jednotlivcům se podaří probít se do Maďarska, mezi těmi kteří se probijí do Maďarska je i generál Sosnkowski a velitel polské 11. pěší divize Karpatské plukovník Prugar-Ketling.
Ještě večer dne 21. září 1939 se v městě Grodno tvrdě bojuje, přestože již hlavní komunikační tahy ve městě obsadily sovětské tanky.

Sem také patří zpráva, která se dne 21. září 1939 objeví v hlášení Agentury United Press ze Stockholmu, cituji:

„Strážce majáku na malém ostrově na východ od Stockholmu dnes spatřil nevelkou loď, na které se nacházeli dvě osoby. Ukázalo se, že to jsou 2 estonští strážní, jež spoutala a vzala s sebou posádka polské ponorky Orel (Orzel). Oba Estonci byli drženi na palubě Orla jako zajatci a poté, po vyplutí na širé moře byli vysazeni do člunu. Veslovali směrem k švédskému pobřeží.
Určitý počet sovětských lodí i nadále hledá Orla, po kterém zmizely všechny stopy.“

A je tady pátek dne 22. září 1939.
Brzy ráno dostává generál Langner záruky od Sovětů, při jednáních ve Winnikách se zástupcem maršála Timošenka generálem Kuročkinem a je zdůrazněno „na čest sovětského důstojníka“, že budou dodržovány tyto podmínky, cituji:

„Obyvatelstvo Lvova si po vydání města podrží plnou volnost pohybu a jak důstojníci, tak vojáci dostanou možnost odejít do Maďarska, nebo Rumunska, aby se přes tyto země dostali do Francie a mohli dále bojovat proti Německu.“
Dále bylo ujednáno, že město Lvov bude předáno ve 13 hodin. Polským důstojníkům bylo oznámeno, aby se mezi 14. a 15. hodinou shromáždili před postaveními sovětského 18. sboru, zde by odevzdali zbraně a konečně se odebrali do Winnik, kde údajně dojde k propuštění.
Tato kapitulační listina byla podepsána ze sovětské strany generály Kuročkinem a Jakovlevem, plukovníky Dědovem a Fotčenkem a rovněž politickým komisařem Makarovem.
A tady je právě ta hrůza, že to jsou tito polští důstojníci (a nejen tito – přes ruské sliby), kteří tak skvěle po celé dny čelí u Lvova německé přesile, že jsou to právě tito důstojníci, kteří jsou později na Stalinův rozkaz povražděni v Katyni.

Východně od Bugu se ještě 22. září 1939, v rámci Severní fronty, drží jednotlivé improvizované polské jednotky. Je to skupina Dubno plukovník Hanka-Kulesza s větším počtem dělostřeleckých baterií, se smíšeným jízdním plukem, motocyklovým praporem a dalšími zbytky různých polských jednotek. Tento den se přesouvají ve směru na Lvov a dnes dorazí do obce Kamionka Strumilowa.

Polská vojenská skupina plukovníka Koce, která byla rozmístěna ve Vladimiru Volyňskem a Kowelu se přemisťuje do oblasti Krasnystaw.
Více na sever u Kamien Koszyrski v tuto chvíli odpočívá samostatná operační skupina generála Kleeberga. Generál Kleeberg zde již nyní 22. září 1939 velí pěší jednotce, která je složena ze záložníků, dále vojáků rozbitých jednotek a různých nižších jednotek, jejichž síla již tento den odpovídá 2 divizím.
Generál Kleeberg zde čeká na skupinu KOP, která ustupuje před Rudou armádou. Tuto silnou skupinu vede generál Rückemann-Orlik, který ji sestavil z pohraničních vojsk. Ty v sobě zahrnovaly brigádu Sboru ochrany pohraničí (KOP), praporu KOP Snow, z praporu námořníků říční flotily z Pinsku, dále 135. pěšího pluku plukovníka Tabaczynskiho, 5 pevnostních praporů a řady menších jednotek.
Po spojení těchto všech vojenských jednotek bude mít generál Kleeberg velkou sílu a my uvidíme, co s ní bude chtít dělat. Jedno je třeba říct již zde 22. září 1939.
Generál Kleeberg bude chtít pokračovat v boji. Řekněme si rovnou, generál Kleeberg bude chtít útočit a osvobodit Varšavu (je jasné, že to vše bude z nedostatku informací doby a již nefungujícího hloubkového průzkumu).

Dne 22. září 1939 Sověti dobudou definitivně město Grodno.
A jak se zachovají?
Zachovají se tak, že po ovládnutí města okamžitě začínají masové represálie a zatýkání po celém městě. A co je horší, na takzvané „Psí hoře“ je ten den postříleno několik stovek polských obránců města Grodna.

Dne 22. září 1939 se jižním směrem, k maďarské hranici, přesouvá polská jízda generála Podhorského. Jsou to zbytky Podlaské jízdní brigády a Suwalská jízdní brigáda. Právě tento den, dne 22. září 1939, zreorganizoval generál Podhorský své jednotky a vytvořil z nich jízdní brigádu pod velením plukovníka Milewského se třemi jízdními pluky a jízdní brigádu plukovníka Plisowského se dvěma jízdními pluky a jednou jízdní divizí.

Mapa širšího okolí Lvova.




Ten den také táhnou východně od Zamošče polské jednotky generála Dab-Biernackého na Tomasów Lubelski ( na mapě hledat v okolí Lvova). U Czesnik a Barchaczowa bojuje polská 39. záložní pěší divize proti mnohem větším německým silám a je zatlačena k obci Labunie.

Dne 22. září 1939 se ze všech opevněných míst ještě brání Varšava, Modlin a Hel.

Dne 22. září 1939 předává Sovětům Brest Litevský německý 19. ts generála tankových vojsk Guderiana. Toto předávání Brestu Litevského se děje za formální ceremonie, která je spojena se společnou přehlídkou sovětských a německých vojsk dne 23. září 1939. Za sovětskou stranu se účastní této ceremonie velitel sovětské tankové brigády generál Krivošejn.

Guderian a Krivošejn při přehlídce v Brestu.




Přátelství při předávání v Brestu.





Samotná přehlídka v Brestu.






Německý 19. ts generála tankových vojsk Guderiana se pak po skončení ceremoniálu vydává na místo svého nového určení, kterým je Východní Prusko.
Tento den, tedy 22. září 1939, také v jižním Polsku předává Wehrmacht Rudé armádě naftovou pánev v Drahobyči.
Generál Langner si pak k tomuto dni poznamenává, cituji:

„Po poledni vstoupila sovětská vojska do Lvova a na mnoha místech zahájila palbu na polské vojáky, kteří se vzdávali.“

VI.díl. Polsko září 1939. Č 38.

Tohoto 22. září 1939 je při sovětském bombardování železniční stanice Poworsk, východně od města Kowel, zničen bombami polský obrněný vlak č. 51, kterému velel kapitán Rokossowski a který do této doby podporoval všechny akce polské A – Krakov proti německým vojskům. Ti členové osádky, kteří sovětské bombardování přežili se pak připojili ke skupině KOP generála Orlika-Rückemanna.
Dne 22. září 1939 také němečtí útočníci zesilují svůj tlak na pevnost Modlin. Nyní již vede německé lehké i těžké dělostřelectvo trvalou palbu na pevnůstky a vojska za nimi obklíčená, jejichž území se stále více a více zužuje. Generálu pěchoty Straussovi se s jeho německým 2. as (4. A, skupina armád Sever) daří uzavřít neprodyšně úsek Nowy Dwor a to tak, že se již žádné polské ani průzkumné jednotce nepodaří přes německá postavení projít.

Dne 22. září 1939 je zaznamenána také jedna mimořádná událost. Je to smrt generálplukovníka svobodného pána von Fritsch.
My víme, že byl v roce 1938, za podivných okolností, odstaven z funkce vrchního velitele pozemních sil Německé armády – viz článek Č 15. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2531
generálplukovník Fritsch se po odstranění z funkce od vedení NSDAP ( především však rozhodnutím Hitlera) připojil ke svému 12. dělostřeleckému pluku a v Polském tažení se tento den, tedy 22. září 1939, účastní útočné akce ve varšavském předměstí Praga. Zde je u zdí jatek mezi Zacisze a Zabki smrtelně zasažen odraženou střelou z polského kulometu. Útočnou akci, kterou prováděla 1 rota řídil německý poručík Lieser. Zde se při návratu asi v 9 hodin 40 minut von Fritsch a jeho pobočník, kterým byl poručík v záloze Rosenhagen dostanou překvapivě do polské kulometné palby. Von Fritsch je zasažen odraženou střelou a klesne na zem s roztrženou hlavní tepnou na stehně. Poručík v záloze Rosenhagen chce ihned přiložit obvaz von Fritschovi. Generálplukovník von Fritsch však řekne, cituji:

„Jen to nechte!“

Ještě si stačil sejmout monokl a v 1 minutě byl mrtev.
Později vznikla legenda, že svobodný pán von Fritsch zde hledal smrt, ale pravda to není, on jenom projevil mimořádnou chladnokrevnost, kterou neustále projevoval při všech svých a nutno říct velice častých návštěvách na předních okrajích fronty, jak to odpovídalo tehdejší době a podmínkám.
Varšava se také tento celý den, tedy 22. září 1939, ocitá v nepřestávající dělostřelecké palbě a pod mohutnými údery Luftwaffe. Během dne pak Varšavu zahalují oblaka dýmu tak, že není vidět slunce a v noci Varšavu osvětlují požáry, že je vidět jako za dne.

Když již 22. září převzala Lvov Rudá armáda rozhodne se její bývalý velitel obrany generál Langner odjet do Tarnopolu. Chce zde dohlížet na plnění předávacích podmínek a jak uvidíme dále, bude jednat s mnohými sovětskými vyššími představiteli, když tento den jedná s vrchním velitelem Frontu maršálem Timošenkem.

Tento den, tedy 22. září 1939, se také části polského 110. hulánského pluku plukovníka Dabrowského, tyto části nyní pod velením majora Dobrzanského, přesouvají do oblasti Kielec, kde později, ve Svatokřížských horách, vytvářejí první partyzánský oddíl v dějinách 2. světové války.

Ve městě Vilno (Vilnius) pokračují dne 22. září 1939 již třetím dnem těžké pouliční boje polských obránců s útočícími Sověty. Toho dne zde sovětské tanky ostřelují domy, ve kterých se opevnili polští obránci. Polská obrana drží již jen do večera, kdy jim nezbude nic jiného než ustoupit. To mezitím pronikají sovětské tanky do polských postavení na Zykmuntowské ulici a na rohu Wilkomierzské ulice a snaží se odříznout polským jednotkám ústupovou cestu.

Hulánské pluky z brigády plukovníka Tarnasiewicze překročí řeku Němen a chtějí se dostat do Litvy. Již po překročení řeky jsou u Sopočkina napadeny Rudou armádou. Tohoto dne je poblíž Sopočkina zavražděn Sověty polský generál Olszynu-Wilczyński, což byl vrchní velitel III. polského sborového okruhu se sídlem v městě Grodno i se svým pobočníkem. O smrti polského generála Olszynu-Wilczyńského podala místopřísežné prohlášení jeho žena a je pro historii zaznamenáno jako – Svědectví paní Alfredy Olszyny-Wilczyńské – ze dne 22. září 1939, když říká, cituji:

„Jeli jsme asi 5 minut, když jsme uviděli v určité vzdálenosti 2 sovětské tanky. Vpředu a za nimi se rozléhaly výstřely z pušek. Možnost návratu již nebyla. Silnice byla ve špatném stavu, rozměklá několikadenním intenzivním deštěm.
Řidič nestačil ani zařadit jinou rychlost, když sovětští vojáci obstoupili těžký vůz s ručními granáty a puškami připravenými k výstřelu a křičeli: ‚Zastavit, ihned vysedat!‘ Klást odpor, nebo vysednout, to vycházelo nastejno, když všechno probíhalo tak rychle, že obrana z auta nebyla vůbec možná. První vysedl kapitán, potom já, dále můj muž, řidič a vojenský sluha. Ihned jsme byli obklíčeni. Sebrali nám všechny svrchní šaty, peníze a drobné věci, dokonce i kapitánův poničený zapalovač. Když nás oloupili, několikrát se zeptali mého muže, kdo je a čemu velel. Potom jemu a adjutantovi přikázali, aby šli nalevo, směrem k tankům, a mě napravo, do poblíž se nacházející stodoly. Nechtěla jsem muže samotného opustit, prosila jsem oba komisaře, aby nás nerozdělovali. Nezareagovali však a přikázali mi, abych konečně šla do stodoly. Nemohlo být ani řeči, že bych mohla zůstat, kromě toho – dodal jeden z nich – ve stodole se již nachází větší skupina utečenců. Rychle jsem přiběhla k muži, objala jsem jej a políbila a potom, abych ještě nevyhrocovala situaci, jsem se vydala do stodoly a za sebou jsem měla vojáka s puškou připravenou k střelbě. Po několika minutách jsem uslyšela štěkot kulometu a potom se rozhostilo ticho. Krátce nato mi sovětský voják přinesl mužovo zavazadlo, převázané generálskou šňůrou. Na otázku, kde jsou moje zavazadla, pohrdavě odpověděl, že v autě – a vzdálil se. Nebylo mi dovoleno vyjít ven. Uprchlíci mi řekli, že je zakázáno pod trestem smrti opouštět stodolu… Náhle nastalo úplné ticho, pouze z dálky přicházel zvuk odjíždějících tanků. Přes varování jsem vyběhla ze stodoly a již zdaleka jsem uviděla na zemi pod keři 2 tmavé skvrny… Běžela jsem rychle přes bláto, za mnou běžel ještě někdo ze stodoly. Vskutku jsem uviděla mého muže a adjutanta ležící na zemi, ale doufala jsem, že možná ještě žijí a jsou raněni. Obraz, který jsem spatřila byl tak hrozný, že jsem téměř omdlela. Svět se mi zatočil před očima… Potom jsem přišla blíž, zkusila jsem muži puls a tlukot srdce, i když jsem věděla, že je to na nic. Jeho tělo bylo ještě teplé, ale již nežil… Horečnatě jsem začala hledat nějakou maličkost, nějakou památku po něm, ale v jeho kapsách již nic nebylo. Sebrali mu dokonce řád Virtuti militari a také medailónek s Pannou Marií, který jsem mu vložila do kapsy první den války…“

Dvacátý třetí den 2. světové války, tedy 23. září 1939, již v ranních hodinách, útočí jednotky polské Severní fronty generála Dab-Biernackiho překvapivě na stahující se německou 10. A generála dělostřelectva von Reichenau mezi Lublinem, Zamoščí a Tomaszowem Lubelským. Chtějí si vybojovat volnou cestu na jih, na maďarskou hranici. Přitom se postupující polské Nowogrodské jízdní brigádě generála Anderse, která útočila v prostředku tohoto polského seskupení podaří průlom. Již na počátku boje se přiblížil polský 25. hulánský pluk plukovníka Stachewského, který útočil v sestavě jízdní brigády plukovníka Zakrzewského, ke městu Krasnobrodu. Polákům se podaří nedaleko Lublinu překvapit a ovládnout štáb německé 8. pěší divize generálporučíka Kocha (8. as, 14. A, skupina armád Jih). Poláci zde získají asi 100 německých zajatců, ukořistí 20 OT a osvobodí 40 polských vojáků, kteří zde byli drženi v zajetí v kostele. V těchto bojích také na polích u Krasnobrodu proběhne poslední klasická jezdecká bitva válečných dějin.
Německá 8. pěší divize je útokem polských jednotek tak překvapena, že vyklidí Krasnobrod.
Ale Němci reagují.
Na pomoc přichází na obou křídlech jednotky Wehrmachtu z 10. A, které obě křídla Poláků napadnou palbou. Vedou se zde těžké boje a Volyňské jízdní brigádě Poláků, kterou vede plukovník Filipowicz, na jednom křídle a jízdní brigádě plukovníka Zakrzewskiho na druhém křídle, se nepodaří prorazit z německého kotle. Německá 10. A (skupina armád Jih) tak zažene tyto polské jednotky na jih do Haliče, která je obsazena Rudou armádou.
Jen jednotlivým skupinám polských důstojníků a vojáků se podaří projít přes obsazené území a dorazit k maďarské hranici.
Mezi těmi, kteří projdou je i generál Dab-Biernacki, naopak, třeba plukovník Bor-Komorowski, pozdější velitel polské podzemní armády – Armija Krajowa – AK, se rozhodnou zůstat v Polsku.

Dne 23. září 1939 se také německé jednotky 10. td generálmajora Schala stane, že se nedopatřením, při stahování, střetně v krvavém boji s pronikající sovětskou jízdou. Sověti z tohoto boje hlásí 2 mrtvé a 23 zraněných. Je to událost, kterých je v této době mnoho a všechny pramenily z chyb německé a sovětské armády při průzkumu. I tato událost, jakož i ostatní, je objasňována na úrovni vyšších německých a sovětských velitelů.

VI. díl. Polsko září 1939. Č 39.

K maršálu SSSR Timošenkovi a zástupci sovětské vlády N. S. Chruščovovi je na neděli 24. září 1939, na 11,00 hodin dopoledne, pozván bývalý velitel obrany Lvova, polský generál Langner. Po úvodních přivítacích frázích jej představitelé Rudé armády slavnostně ujišťují, že dojednané podmínky budou v celém rozsahu splněny, vyžaduje to však „ pouze ještě potvrzení maršálem Vorošilovem“. Na rozhodnutí polského generála Langnera je ponecháno, zda chce letět v doprovodu komisaře Pjasečnika a jednoho polského důstojníka do Moskvy. V Moskvě mají své a dohodnuté podmínky kapitulace nechat potvrdit u Vorošilova.
Generál Langner k tomu řekl, cituji:

„ Pan Chruščov mě opětovně ujistil, že pokud jde o polské důstojníky, mohu být klidný, neboť Sovětský svaz jako vždy dodrží všechny závazky. Všichni důstojníci obdrží odpovídající dokumenty a budou propuštěni a obyvatelstvo dostane stejná práva jako občané SSSR. Při loučení se měl Timošenko zeptat, co bylo při obraně Lvova pozoruhodné a je-li síla a údernost německých jednotek na výši.“

Dne 24. září 1939 bombarduje několikrát sovětské letectvo polské jednotky KOP v obci Pniewno a rovněž Sověti bombardují polské jednotky brigády Polesí u Derewek.
Na poloostrově Hel je před polskými obrannými postaveními, v neděli dne 24. září 1939, relativní klid.
Zato pevnost Modlin je tuto neděli napadána Wehrmachtem několikrát, a to za podpory dělostřelectva všech ráží, a z několika různých směrů. Velice účinně při tom útočí i Luftwaffe.
Před Varšavou pak v neděli 24. září 1939 vniká německá pěchota do polských obranných postavení u Bělan a Babic, je však následnými polskými protiútoky zahnána zpět do svých výchozích pozic.
Luftwaffe také v neděli kolem poledne rozhazuje nad Varšavou letáky s výzvou k okamžité kapitulaci.
Těžké dělostřelectvo Wehrmachtu pak i s děly menších ráží celou neděli buší do polských obránců ve čtvrtích Ochota, Dworzec Záchodni – což je Západní nádraží – a do pevnosti Mokotow, Legiónow a Czerniakowski.
Pro německé dělostřelectvo a nálety Luftwaffe se v neděli stanou hlavními cílem především varšavské čerpací stanice, elektrárny, hustě osídlené čtvrti ve středu města a městské části Ochota, Wola, Mokotów a Praga. Jeden z náletů Luftwaffe nakonec zasáhne varšavskou elektrárnu, takže až do konce obrany Varšavy nejde v městě proud. Za následek to pak má, že v nemocnicích již nejde nejen elektrický proud, ale neteče ani voda a ošetřování zraněných a nemocných je tak téměř nemožné.

Bombardovaná Varšava dne 24. září 1939.




Během neděle 24. září 1939 postupuje polská jízda skupiny Dubno plukovník Hanka-Kulesza po východním břehu řeky Bugu směrem na Rawu-Ruskou do té doby, dokud nenarazí na německé čelní jednotky. Rozpoutá se zde přestřelka polské skupiny Dubno, která přeroste v celodenní bitvu s německými tanky 2. tankové divize generálporučíka Viela ( 22. ts, 14. A, skupina armád Jih) poblíž obce Rzyczki, což je severovýchodně od Rawy-Ruské.
Když Poláci svým průzkumem již v noci zjistí, že se sem blíží z východu Sověti a jsou již vzdáleni jen několik km, složí část skupiny Dubno zbraně do rukou Němců. Zbytek polské skupiny Dubno se rozptyluje po okolí a snaží se dostat k maďarským hranicím.

A je tady pondělí dne 25. září 1939.
Ve východním Polsku se přesouvá polský 110. hulánský pluk plukovníka Dabrowskiho, když ztratil v oblasti Grodno spojení s brigádou plukovníka Tarnasiewicze, přes Augustovský prales. Poláci odsud chtějí táhnout jihozápadním směrem podél východopruské hranice. Narazí však na sovětské tanky. V této době také dosahuje polská skupina KOP generála Orlik-Rückmanna, po bojích s německými jednotkami, které se stahovaly za demarkační čáru, Rawu-Ruskou.
Také v pondělí dne 25. září 1939 je pevnost Modlin celý den bombardována Luftwaffe a ostřelována dělostřelectvem všech ráží. Tento den se některá předsunutá postavení podaří úderným oddílům Wehrmachtu obsadit, ale hlavní obranná linie pevnosti Modlin je stále neporušená a plně funkční.
Pondělí 25. září 1939 opět varšavští obránci nazvou „Černé pondělí“.
Tento den totiž již od 7 hodiny ranní ostřeluje Varšavu přibližně 1 000 německých děl a pak se na ně snese ve vlnách bombardování stovek letadel Luftwaffe. Je to 240 Stuk Ju 87 a 100 bombardérů Do 17, které v soustředěných náletech svrhnou 560 tun trhavých bomb, včetně prvních v 2. světové válce použitých 1 000 kg těžkých bomb. Mimo toho nad Varšavou krouží 30 transportních letadel Ju 52/3m, které ze svých nákladových prostor shodí celkem 72 tun zápalných bomb.
Tento nálet na Varšavu dne 25. září 1939 je vůbec největším dosud v 2. světové válce zaznamenaným náletem na tak malou plochu. Nad Varšavou visí na kilometry daleko viditelná těžká oblaka dýmu.
Pak přijdou německé útoky na varšavské čtvrti Wola, Ochota a Mokotów. Na polskou obranu útočí německé tanky a pěchota. Při bojích dojde dokonce i k těžkým bojům z blízka.
I tento den v pondělí 25. září 1939 pozoruje celý průběh bojů Adolf Hitler z Hlavního stanu generála pěchoty Blaskowitze (8. A, skupina armád Jih), které bylo umístěno v Grodzisku Mazowieckém.
Teprve až pozdě večer končí ve Varšavě toto „Černé pondělí“, když konečně Luftwaffe přeruší své útoky.

Během dne 25. září 1939 až do večera probíhají také u Krasnobrodu těžké boje. To se polská záložní 39. pěší divize pokouší prorazit přes obklíčení německé 8. pěší divize (8. as, 14. A, skupina armád Jih) směrem na jihozápad.

K tomuto dni, 25. září 1939, se váží ještě 2 důležité historické zprávy.
Ta první je, že z Londýna oznamuje Agentura United Press pod titulkem – Sověti v Haliči – tuto informaci, cituji:

„Jak oznamuje rádio Moskva, selské obyvatelstvo polské Ukrajiny – Haliče – se zmocňuje velkých pozemkových statků a usazuje se v domech bývalých vlastníků statků. Mluvčí poté popisuje uvěznění majitelů statků. Rudé velitelství zformovalo selský prapor, aby pochytl v lesích a bažinách ukryté velkostatkáře, kteří nebyli zastiženi v domech.
Takové selské prapory se skládají z nejchudších vesničanů. Mají veškerá oprávnění k zadržení nejen statkářů, ale také kulaků a bohatých kupců.
V Rovně byly chudší vrstvy obyvatel vyzvány ke spolupráci během pročesávání domů a pátrání po polských četnících.“

Této zprávy si všimněme, neboť na ruskou výzvu – selské prapory – vznikne nekontrolované vraždění Poláků na Ukrajině a v Bělorusku a ještě o tom bude řeč.

Ta druhá zpráva z 25. září 1939 je ze Stockholmu a vydává jí Agentura „Svenska Dagbladet“, když pod titulkem – Polské ponorky ve Švédsku – oznamuje, cituji:

„V pondělí polská ponorka Źbik s 54členou posádkou hledala poblíž Stockholmu úkryt ve švédských teritoriálních vodách… Zdá se, že ponorka Orel (Orzel), která nedávno unikla z Tallinnu, i nadále křižuje na Baltu. Protože Polsko mělo celkem 5 ponorek, není možné považovat za pravdivá dřívější německá hlášení o potopení jejich značného množství.“

Generál Langner pak v úterý 26. září 1939 v doprovodu 3 polských důstojníků a sovětského komisaře Pjasečnika odjíždí do Ploskirova a odtud letí osobním letadlem do Moskvy.

Již krátce po východu slunce dne 26. září 1939 zahajuje německá 8. A generála pěchoty Blaskowitze útok na polská postavení na jihu Varšavy. Německé úderné oddíly vnikají do prvních a druhých opevněných linií polské obrany a Němci podle zpráv od polských zajatců zjišťují, že se již obranná postavení polských vojsk ve Varšavě stávají neudržitelnými. V tuto dobu podporuje akce německé 8. A (skupina armád Jih) také celé dělostřelectvo německé 3. A generála dělostřelectva von Küchlera ( skupina armád Sever) z postavení na severu Varšavy. Ale k nejtěžším pozemním bojům dochází právě na jižním úseku Varšavy, kde útočí německá 8. A. V předpolí Varšavy je pak tento den ztracena pevnost Mokotów, když krátce potom také padne pevnost Legionow na dolním Mokotówě.
Tento den, tedy v úterý 26. září 1939, vypálí německé dělostřelectvo na hlavní město Polska Varšavu více střel, než kolik jich vypálilo za celé obléhání města.
Velitel obrany Varšavy generál Rómmel, si během dne uvědomuje, že další odpor města vede jen ke krveprolití nejen v polském vojsku, ale především mezi civilním obyvatelstvem. Velení obrany Varšavy začíná v průběhu dne uvažovat o tom, že začne s Němci vyjednávat o kapitulaci.

U Zamošče, Tomaszowa Lubelského a Krasnobrodu vedou dne 26. září 1939 zbytky polských jednotek ze Severní fronty své poslední boje. Jsou to poslední zbytky polské 41. záložní pěší divize generála Piekraskiho, které bojují proti německé 8. pěší divizi generálporučíka Kocha v lesích u Alexandrowa a obklíčené součásti polské záložní 39. a 42. pěší divize, jež nemají již žádnou možnost dostat se na jih. Po posouzení situace se rozhodne polský generál Przedrzymirski, že s těmito zbytky ukončí boj a večer podepisuje s Němci kapitulační dohodu.

Dne 26. září 1939 táhne operační skupina polské jízdy, které nyní velí generál Anders se zbytkem oddílů Nowogrodské, Hraniční a Vilénské jízdní brigády na jih ve směru na maďarské hranice. Část Vilénské jízdní brigády se u Dernak opozdí a zde jí dostihnou Sověti. Tato část Vilénské jízdní brigády je pak nucena bojovat se sovětskými jednotkami. Při boji je těžce zraněn její velitel plukovník Drucki-Lubecki a padne do sovětského zajetí. Na pomoc této Vilénské jízdní brigády sem přijíždí jedna z polských eskadron pod velením rytmistra Lichtarowicze, které se podaří sovětský útok odrazit a osvobodit zajaté polské hulány. Vpředku pak narazí skupina generála Anderse na sovětskou jízdu s tankovými jednotkami pod velením sovětského generála Tjuleněva. Strhne se bitva u Broszek a Morance, která je tak první a jedinou bitvou během celé zářijové kampaně, kdy jednotky generála Anderse (jak víme a i zde uvidíme - generál Anders byl v SSSR a pak odešel s několika polskými divizemi k Angličanům do Afriky a na Blízký Východ) bojují současně proti Rudé armádě i Wehrmachtu.

VI.díl. Polsko září 1939. Č 40.

Dne 26. září 1939 se také polský 25. a 27. hulánský pluk u Morance pokouší jízdním útokem prorazit obklíčení, které zde provedly části německé 28. pěší divize generálporučíka von Obstfelder (8. as, 14. A, skupina armád Jih).
A teď se stane něco, co v Polském tažení nemá obdoby.
Nejprve se polský útok zhroutí v masivní německé kulometné palbě, když přitom zahyne 80 polských hulánů a jsou mezi nimi i polští důstojníci.
Náhle se ozve signál trumpety a od Moranců přijedou 3 němečtí parlamentáři na koních s bílou vlajkou.
Tito parlamentáři navrhují Polákům, aby složili zbraně, že je jejich postavení beznadějné a že je třeba zabránit krveprolití. Dále říkají, že další postup Poláků je beznadějný a že je celé Polsko již buď obsazeno Němci, nebo blížící se Rudou armádou.
Polskému generálu Andersovi nezbývá nic jiného než souhlasit se složením zbraní, ale dá si podmínku, že jeho skupině bude zajištěn volný průchod k maďarským hranicím.
Generál Anders vyšle svého plukovníka Schweizera z 26. hulánského pluku, aby s německými parlamentáři odjel jednat do štábu německé 28. pěší divize s generálporučíkem von Obstfelderem.
A teď to neuvěřitelné a zvláštní!
Po chvíli se plukovník Schweizer od německého generálporučíka von Obstfeldera vrací s tímto neuvěřitelným a neobvyklým písemným potvrzením, cituji:

„28. pěší divize zaručuje polské jízdě volný průchod na jih. Za to poskytuje polská jízda jednotkám 28. pěší divize volný průchod na západ. Jestliže jízda, ale narazí na jiné německé jednotky, bude jimi napadena.“

Vskutku neobvyklé!
Samozřejmě polští huláni generála Anderse urychleně táhnou dále na jih (asi děkovali Bohu, ale na jak dlouho – to samozřejmě vědět nemohli).

Tento den, tedy 26. září 1939, také polské pluky Hraniční jízdní brigády nyní pod velením plukovníka Grobickiho narazí na Sověty a dojde k celodennímu boji na zdrženou. Jen plukovníku Petkowskému se na konci dne podaří s jeho 19. hulánským plukem odpoutat od Rudé armády.

Již na odpoledne dne 26. září 1939 svolává velitel obrany Varšavy generál Rómmel zasedání Rady obrany Varšavy.
Toto jednání Rady obrany Varšavy probíhá v trezoru spořitelny PKO. Zde při jednání navrhuje obranné radě jeden ze zástupců Rómmela, kterým je generál Tokarzewski, všem přítomným členům Rady, aby byla vytvořena podzemní vojenská organizace, která by navázala na prohrané polské polní tažení, a která by dál pokračovala konspirativními vojenskými akcemi (sabotáže, špionáž, přepadávání malých vojenských skupin).
Toto ujednání je vlastně okamžik zrodu – „Služby pro vítězství Polska“ – SZP – ze kterého vlastně později vznikne tzv. „Zemská armáda“, nebo jak my to známe většinou – „Armija Krajova“ – AK, což jak víme bylo jedno z nejlépe organizovaných hnutí odporu v Evropě v době 2. světové války.
Během tohoto zasedání Rady obrany Varšavy se její účastníci a generál Rómmel rozhodnou pro kapitulaci Varšavy.
A tak již večer dne 26. září 1939 překračují 2 polští parlamentáři, na sever od Varšavy, německé linie s dopisem generála Rómmela, ve kterém žádá o 24hodinové zastavení palby a zahájení jednání o kapitulaci.
Německé armádní velení s tím souhlasí, zároveň rozhodne, že kapitulaci přijme německá 8. A, ale že to může být jedině bezpodmínečná kapitulace.

Tento den 26. září 1939 začínají v Moskvě, především v Kremlu poslední přípravy na návštěvu ministra zahraničí Říše von Ribbentropa, při které bude SSSR a Říše slaďovat své nároky na dělení kořisti, kterou je Polsko.

Ještě večer dne 26. září 1939 přistane uprostřed Varšavy na tzv. Makotówském poli, kde si vytvořili Poláci poslední polní letiště, které je i nyní pod palbou, polské letadlo. Je to dolnoplošník, zkušebního modelu typu SUM, s kterým sem přiletěl z rumunského letiště Baneasa u Bukurešti polský pilot poručík ing. Riess, který přivezl polského majora Galinata.
Polský major Galinat předává veliteli obrany Varšavy generálu Rómmelovi ručně na kusu hedvábné stužky psaný poslední rozkaz od maršála Rydze-Śmigleho, na kterém je tento rozkaz, cituji:

„Posílám do Varšavy majora Galinata, aby založil podzemní organizaci, určenou k boji proti Němcům. To zahrnuje velitelskou pravomoc a velení.
Podepsán – Vrchní velitel maršál Rydz-Śmigly dne 26. září 1939.“

Ještě v noci z 26. na 27. září 1939 dorazí Nowogorodská jízdní brigáda (generál Anders) do obce Radenice, kde jí zastihne palebný přepad sovětského dělostřelectva. Cestu na jih zajišťoval 25. hulánský pluk plukovníka Stachlewskiho, který je zde poblíž vsi Chliple zatažen do boje se Sověty a zničen.

Válka v Polsku ještě neskončila, ještě pojedou huláni na pomoc Varšavě, ještě nejméně ve 2 pondělcích si řekneme mnoho zajímavostí, které mají nejen spojitosti s pozdějšími událostmi v Západní i Východní Evropě, ale i události, které mají přímý vliv na průběh 2. světové války.


Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení Díl VI.

Brilantní, není co dodat. Na jednu stranu Poláky lituju, pak si vzpomenu jak se sr++i na Těšínsko a Kladsko před válkou a v r.1968........a trochu mě to přejde...

Možno som trochu OT ale prečo Poliaci nemali vo výzbroji PZL-24?

Hektor píše:Možno som trochu OT ale prečo Poliaci nemali vo výzbroji PZL-24?

Asi se jim nezdál o moc lepší než P-11c a radši čekali na PZL-50. Připadá mi to podobné jako případ B-634 u nás.

Změny a především modernizace výzbroje narážely nejen ve Francii, ale i v Polsku a dalších státech Evropy ( mimo Hitlerovské Německo, které začínalo od 0 a přecházelo na totální vojenskou výrobu) - na peníze a konzervativní způsob myšlení důstojníků a politiků. I když u těch důstojníků to nebylo tak všeobecné, ale ti to neplatili.
Teprve samotná válka a přechod na válečnou výrobu, jako vždy když je válka, vše urychlí.
Pokud nebojuješ - nevěříš.
Zde Polsko taky nemělo čas a nevěřilo, že bude napadeno, a pak bojovalo jen 1 měsíc ( ve skutečnosti řádně s ovládáním vůbec něčeho jen 14 dní) a tak toho moc nestačíš změnit.
Jak říkají odborné publikace ( např Zbyněk Válka) PZL -24, byla exportní verze PZL - 11 C, nepoužitá doma ( dokonce snad vyrobeno přes 300 ks), ale především exportována do Rumunska, Řecka ( také Bulharsko, Turecko ) - se silnějším motorem a dvěma kanony.
O PZL - 11 C se hovoří, že při převaze Luftwaffe, přesto tyto letouny sestřelily Říši 130 letadel, což bylo považováno za uctyhodný výkon.
A modernizované letouny Polsko do války nestačilo zasadit.
Dokonce narážím na takové výkřiky, že polští stíhací piloti v zářijové kampani létali nejraději na PZL 11 C se dvěma kulomety, že byly odlehčeny a tím obratnější....

PZL P.24 nebyl přímo exportní verzí P.11c, ale jednalo se o letoun vyvinutý na základě draku původního P.11 pro export. Jednalo se tedy o jakési dvě větve vyvinuté z jednoho původního letounu. Nejzásadnější rozdíl tkvěl v použití většího a především těžšího motoru u P.24. To při obdobné konfiguraci letounu znamenalo vyšší plošné zatížení křídla a slabší obratnost a i přes vyšší výkon údajně i o něco slabší stoupavost. Na druhou stranu právě díky mnohem vyššímu výkonu motoru dosahoval P.24 podstatně vyšší maximální rychlosti.
Důvody, proč P.24 nebyl nasazen polským letectvem lze najít tři:
1) logistický: ač se jednalo o podobná letadla, rozdíly mezi nimi byly a z hlediska údržby a zásobování by to situaci na letištích rozhodně neusnadňovalo. Těžko říci, nakolik je tento důvod relevantní, osobně se domnívám, že toto bylo "to nejmenší".
2) očekávání PZL.50: v průběhu roku 1939 mohl jít teoreticky do výroby. To se do invaze samozřejmě nestihlo, navíc zřejmě kvůli slabší obratnosti byl vydán pokyn k dosti brutálnímu zvětšení nosné plochy křídla asi o 25%. To se mělo provádět u druhé série letounu a jistě to odčerpalo síly z vývojového týmu okolo prvního prototypu.
3) zastaralé uvažování: Naprostá většina letců většiny zemí v této době preferovala letoun obratný a snadno ovladatelný nad letounem výkonným (resp. rychlým). Základní domněnka zněla, že rychlý letoun nemůže v boji s obratným obstát. Jenže to se mělo ukázat jako naprostý omyl jakž takž platící jen pro nízké počty bojujících letounů a jiné extrémní situace (Hurricane vs. Bf 110) a ani tam zdaleka ne vždycky.

Hans.S to řekl a mně zbývá jen dodat, že PZL - 24 se ještě jako P - 24 vydala svou cestou a to v době, kdy ještě nebyla zalétávána verze PZL - 11 A.
Také prý jsem zapoměl, že PZL - 24 měla už uzavřený kokpit...
Jinak vše OK co píše Hans.S.