FRANCIE - Marine Nationale
Napsal: 23/10/2008, 16:06
FRANCIE – „Marine Nationale“
Námořní síly
___1914 – 1918___
1. díl
Francie díky své poloze byla vždy námořní velmocí. Její lodě se plavili jak po Středozemním moři, tak i po Atlantickém oceánu. Z mnohých středomořských i oceánských přístavů vznikly pevné bašty chránící francouzské loďstvo na obou stranách země (jako Touloun, Marseille, Le Havre a další). Silné loďstvo bylo potřeba především v době prudce se rozmáhající koloniální revoluci, kdy během několika málo staletí se z Francie, zmítané stoletou válkou s Anglií, stala jedna z největších říší světa. Za účelem spojení a ochrany svých kolonií byla potřeba vytvořit silnou námořní flotilu, která se nejednou musela utkat s nepřítelem. Časté byli námořní bitvy s největším soupeřem a to s Velkou Británií ať během Sedmileté války, která probíhala jak v Evropě, tak i v Americe. Rovněž Napoleonské války měli na svědomí řadu námořních bitev jako např. roku 1798 bitva o Nil v Egyptě, nebo roku 1805 bitva u Trafalgaru. K smůle francouzů však většinou se svým zdatným ostrovním soupeřem v námořních střetnutích prohráli.
Francie, stejně jako většina zemí sledovala moderní trendy v rozvoji námořního dělostřelectva a ve výstavbě ocelových lodí. Avšak nejdůležitější část námořního vývoje, kterou představovalo spuštění na vodu britské bitevní lodě Dreadnought v roce 1906, Francouzi zaspali. Většina námořních velmocí záhy začala napodobovat tuto britskou loď a šly ve svém vývoji mnohem, ale Francie jako by ustrnula na starých principech konstrukce lodí. První moderní lodě typu dreadnought začali stavět až v roce 1910 a jejich výroba se navíc velmi vlekla, takže první moderní lodě si mohlo námořnictvo převzít až v roce 1913. Další dvě jednotky byli dohotoveny v létě 1914, tudíž těsně před začátkem „Velké války“. Pokud toto množství srovnáme s jinými námořními velmoci, tak se Francie mohla tak rovnat Rakousko-Uherskému loďstvu, které však bylo konstrukčně mnohém dál a svými bitevními loděmi třídy Viribus Unitis deklasovalo francouzské lodě. Francie skutečně toto závodění na moři před vypuknutím WW1 zaspala. V době dohotovení svých moderních lodí a lodí, které byli ve výstavbě, již u konkurence v Anglii, Německu, USA stavěli lodě, které měli výzbroj racionálněji umístěnou, vícehlavňové věže a především pak byl rozdíl v ráži hlavních děl. Konkurence již stavěla lodě s ráží děl 343, 356 a 381mm, zatímco Francie stále setrvávala u svých děl ráže 305mm. Snad ani nepřekvapí, že stejná situace jaká panovala u francouzských bitevních lodí, byla i u dalších typů lodí. Francie se stále držela křižníkového rozdělení na pancéřové a chráněné, které však neměli před válkou potřebné parametry na to, aby ohrozili rychlé, dobře pancéřované a dobře vyzbrojené lehké křižníky nepřítele.
Možná i z těchto důvodů, tak Francii ve válce připadla jen podřadná role, kterou bylo doprovázení námořních konvojů a uzavření Rakousko-Uherského loďstva v Otrantské úžině. Tato role však v celkovém součtu ani tak nevyznívá nijak přesvědčivě, protože od vstupu Itálie do války na straně Dohodových mocností byli síly ve středomoří tak silné, že by dokázali hravě zničit celé rakousko-uherské námořnictvo. K tomu však nikdy nedošlo a tak staré mocnářství dokázalo svým početným soupeřům zasazovat citelné údery.
Jedinou větší námořní akcie francouzské „Marine Nationale“ se tak stala až Dardanelská operace proti Turecku v letech 1915 až 1916, která však skončila fiaskem a obrovskými lidskými i materiálními ztrátami na straně Dohodových zemí. Velká část francouzských ztrát v průběhu celé první světové války, pochází právě z tohoto bojiště.
Geografie
Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika se skládá také z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém, a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).
Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vosges, Armorský masív a Ardenny. Největšími francouzskými řekami jsou Loire, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonne (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu.
Vývoj francouzské koloniální říše před WW1
*tmavě modrá, francouzské kolonie
*světle modrá, francouzská etnika, francouzský jazyk
Počátek francouzských koloniálních výbojů nacházíme na počátku 17. století. Směřovala do Kanady, severní a západní Afriky, Indie a pobřeží Mexického zálivu. S pomocí zámořských obchodních společností (Kanadská založená 1598, Severoafrická a Východoindická 1604, Senegalská 1626 a Luisianská 1648) se během tohoto století podařilo obsadil většinu Kanady, zajistit si opěrné body v povodí řeky Senegalu, na severním pobřeží Afriky, v Guinejském zálivu a na ostrovech Madagaskar, Mauritius, Réunion a v Indii.
Další rozmach koloniálního panství nastal za Ludvíka XIV. Jeho ministr financí Colbert vypracoval hospodářský koloniální systém nazvaný koloniální pakt, jenž měl zajišťovat soběstačnost impéria. Velkým konkurentem v boji o získání kolonií jí byla Velká Británie, která dokázala obratně využívat francouzských konfliktů v Evropě k posílení vlastních pozic. Francie tak do poloviny 18. století ztratila značnou část Kanady, část Luisiany a její panství v Indii se zmenšilo na pouhých 5 měst: Čandarnagar, Janán, Puttučeri (nejstarší francouzský opěrný bod), Karaikkál a Mahé. Úpadek francouzského impéria pokračoval i za Velké francouzské revoluce. Po zrušení otroctví nedokázal potlačit hnutí osvobozených otroků na Haiti ani Napoleon. Navíc byl pro problémy v Evropě nucen prodat zbytek Luisiany vznikajícím Spojeným státům.
K novému rozmachu koloniálních výbojů došlo počátkem třicátých let 19. století. Hlavním cílem bylo Alžírsko. Odboj domácího obyvatelstva pod vedením Adb al-Kádira proti dobyvatelům trval 17 let a ani poté Francouzi nemohli říci, že zemi plně ovládli.
V době dobývání Alžírska byla přehodnocena francouzská koloniální politika. Oproti stanovisku vyhlazení a vysídlení původního obyvatelstva ve prospěch kolonistů z metropole, které se uplatňovala zvláště vůči Indiánům v Kanadě, zvítězilo druhé pojetí, využívání domácího obyvatelstva jako levné pracovní síly pracující pro vládnoucí vrstvu francouzských přistěhovalců a vysloužilců expedičních armád.
Koloniální výboje dále směřovaly do Polynésie a na Dálný východ, kde Francie do poloviny 19. století získala ostrovy Markéz, Tahiti a Wallisovy ostrovy, rozšířila pozice na Madagaskaru, v Guineji, v Gabunu a podílela se s ostatními velmocemi na postupné kolonizaci Číny.
Dalším velkým podporovatelem kolonializmu byl Napoleon III. Francie se tak pod záštitou boje za křesťanství pokusila ovládnout Sýrii a financováním Suezského průplavu, jehož stavbu řídil bratranec císařovi ženy Ferdinand de Lesseps, vnikala i do Egypta. Francouzi využili i oslabení Číny po druhé opiové válce a roku 1862 od ní odtrhli Kočinčínu a v roce 1867 další annámské provincie. V roce 1863 vnutili protektorát Kambodži. Naprostým Napoleonovým fiaskem skončila snaha o dobytí Mexika v letech 1861 – 1867. V Africe se podařilo založit Dakar (1857) a obsadit další místa v Guineji. V Tichém oceánu získali Novou Kaledonii.
Největšího rozsahu dosáhlo francouzské koloniální panství za III. Republiky v poslední čtvrtině 19. století. V tomto období přerůstání kapitalismu volné soutěže v imperialismus stoupá zájem bank a různých společností o kolonie (krach Společnosti Panamského průplavu). V roce 1881 vnutila Francie protektorát Tunisu, v Číně obsadila ústí Rudé řeky, Hanoi a Tonkin. Roku 1895 zřídila protektorát nad Laosem a zařadila ho společně s Annámem, Tonkinem, Kambodžou a Kočinčínou do Indočínského svazu. Francouzská vojska však musela ještě dlouho bojovat, aby vytlačila odpor domácího obyvatelstva do nepřístupných oblastí. Bylo k tomu užito nejsurovějších metod, jež však byly pro evropskou veřejnost zastřeny termínem pacifikace.
Podobně pronikal francouzský kolonialismus do Afriky. Roku 1880 bylo založeno Brazzaville jako odrazový můstek k pronikání do povodí Konga. V letech 1881 – 1883 se Francie zmocnila území mezi řekami Senegalem a Nigerem, v letech 1886 – 1888 ovládla Súdán. V následujícím období se podařilo rozbít Ahmaduovo císařství a obsadit Timbuktu. Z oblasti Horní Volty se francouzská vojska dostala až k moři, kde založila kolonii Pobřeží slonoviny. V rozmezí jednoho roku byla okupována celá Horní Volta a do roku 1899 se podařilo ovládnout i Niger. Ve všech těchto oblastech se francouzský kolonialismus prosazoval jednak silou, jednak metodou „rozděl a panuj“. V některých oblastech získali Francouzi za úplatek na svou stranu místní krále a obsazovali území s jejich souhlasem, v případě odporu říše vyvrátili. Často využívali rozporů mezi jednotlivými říšemi. Dokonce vytvářeli pod svým vedením jednotky z Afričanů, které používali k dobývání nových území. Tyto jednotky se neslavně proslavili svou brutalitou a svou přizpůsobenostií danému klimatu a znalostí krajiny se staly významnou oporou kolonizátorů.
Na sklonku století byl ještě obsazen Obock při ústí Rudého moře do Indického oceánu, kde Francouzi založili přístav Džibutti, jenž se stal branou k dobytí Somálska. Byla též dokončena kolonizace Madagaskaru, který se stal roku 1896 protektorátem. S nárůstem počtu kolonií bylo potřeba zřízení jejich centrální správy. Do té doby zajišťovalo styk s koloniemi ministerstvo námořnictví. Roku 1894 bylo zřízeno ministerstvo kolonií a Koloniální škola, která měla zajistit výchovu koloniálních úředníků pro správu rozsáhlých území. Státoprávní postavení kolonií nebylo až do druhé světové války zajištěno. Veškerá moc tak byla v rukách koloniálních úředníků. Organizačně byly západoafrické kolonie spojeny roku 1904 do Francouzské západní Afriky. Patřili sem: Mauretánie, Senegal, Súdán, Guinea, Pobřeží slonoviny, Dahome, Horní Volta a Niger. V roce 1910 byl podobný útvar Francouzská rovníková Afrika vytvořen z Gabunu, Konga, Ubangi-Šari a Čadu. Na přelomu století došlo k dohodě mezi Francií a Velkou Británií o rozdělení zájmových sfér v Africe. To jednak umožnilo spojenectví obou mocností před 1. světovou válkou a zároveň mohla Francie obsadit Maroko.
Po světové válce se proti dosavadní koloniální politice postavily především USA, které neměli vlastní přímé kolonie a prosazovali doktrínu „otevřených dveří“, která měla všem v oblasti kolonií poskytnout stejné možnosti bez výsad metropolí. K novému přerozdělení kolonií došlo zřízením Společnosti národů. Ta byla formálně pověřena správou kolonií poražených států a jejich postoupení jednotlivým velmocím. Francie tak získala z nejvyspělejších mandátních území Sýrii a Libanon, ze středně vyvinutých bývalé německé kolonie Kamerun a Togu.
Zdroje:
Francouzská koloniální politika po 2. Světové válce - Ort Alexander - Praha 1968
Válečné lodě – 2 díl – Hynek, Klučina
Válečné lodě – 3 díl – Hynek, Klučina, Škňouřil
http://www.infofila.cz
http://www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org
Námořní síly
___1914 – 1918___
1. díl
Francie díky své poloze byla vždy námořní velmocí. Její lodě se plavili jak po Středozemním moři, tak i po Atlantickém oceánu. Z mnohých středomořských i oceánských přístavů vznikly pevné bašty chránící francouzské loďstvo na obou stranách země (jako Touloun, Marseille, Le Havre a další). Silné loďstvo bylo potřeba především v době prudce se rozmáhající koloniální revoluci, kdy během několika málo staletí se z Francie, zmítané stoletou válkou s Anglií, stala jedna z největších říší světa. Za účelem spojení a ochrany svých kolonií byla potřeba vytvořit silnou námořní flotilu, která se nejednou musela utkat s nepřítelem. Časté byli námořní bitvy s největším soupeřem a to s Velkou Británií ať během Sedmileté války, která probíhala jak v Evropě, tak i v Americe. Rovněž Napoleonské války měli na svědomí řadu námořních bitev jako např. roku 1798 bitva o Nil v Egyptě, nebo roku 1805 bitva u Trafalgaru. K smůle francouzů však většinou se svým zdatným ostrovním soupeřem v námořních střetnutích prohráli.
Francie, stejně jako většina zemí sledovala moderní trendy v rozvoji námořního dělostřelectva a ve výstavbě ocelových lodí. Avšak nejdůležitější část námořního vývoje, kterou představovalo spuštění na vodu britské bitevní lodě Dreadnought v roce 1906, Francouzi zaspali. Většina námořních velmocí záhy začala napodobovat tuto britskou loď a šly ve svém vývoji mnohem, ale Francie jako by ustrnula na starých principech konstrukce lodí. První moderní lodě typu dreadnought začali stavět až v roce 1910 a jejich výroba se navíc velmi vlekla, takže první moderní lodě si mohlo námořnictvo převzít až v roce 1913. Další dvě jednotky byli dohotoveny v létě 1914, tudíž těsně před začátkem „Velké války“. Pokud toto množství srovnáme s jinými námořními velmoci, tak se Francie mohla tak rovnat Rakousko-Uherskému loďstvu, které však bylo konstrukčně mnohém dál a svými bitevními loděmi třídy Viribus Unitis deklasovalo francouzské lodě. Francie skutečně toto závodění na moři před vypuknutím WW1 zaspala. V době dohotovení svých moderních lodí a lodí, které byli ve výstavbě, již u konkurence v Anglii, Německu, USA stavěli lodě, které měli výzbroj racionálněji umístěnou, vícehlavňové věže a především pak byl rozdíl v ráži hlavních děl. Konkurence již stavěla lodě s ráží děl 343, 356 a 381mm, zatímco Francie stále setrvávala u svých děl ráže 305mm. Snad ani nepřekvapí, že stejná situace jaká panovala u francouzských bitevních lodí, byla i u dalších typů lodí. Francie se stále držela křižníkového rozdělení na pancéřové a chráněné, které však neměli před válkou potřebné parametry na to, aby ohrozili rychlé, dobře pancéřované a dobře vyzbrojené lehké křižníky nepřítele.
Možná i z těchto důvodů, tak Francii ve válce připadla jen podřadná role, kterou bylo doprovázení námořních konvojů a uzavření Rakousko-Uherského loďstva v Otrantské úžině. Tato role však v celkovém součtu ani tak nevyznívá nijak přesvědčivě, protože od vstupu Itálie do války na straně Dohodových mocností byli síly ve středomoří tak silné, že by dokázali hravě zničit celé rakousko-uherské námořnictvo. K tomu však nikdy nedošlo a tak staré mocnářství dokázalo svým početným soupeřům zasazovat citelné údery.
Jedinou větší námořní akcie francouzské „Marine Nationale“ se tak stala až Dardanelská operace proti Turecku v letech 1915 až 1916, která však skončila fiaskem a obrovskými lidskými i materiálními ztrátami na straně Dohodových zemí. Velká část francouzských ztrát v průběhu celé první světové války, pochází právě z tohoto bojiště.
Geografie
Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika se skládá také z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém, a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).
Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vosges, Armorský masív a Ardenny. Největšími francouzskými řekami jsou Loire, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonne (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu.
Vývoj francouzské koloniální říše před WW1
*tmavě modrá, francouzské kolonie
*světle modrá, francouzská etnika, francouzský jazyk
Počátek francouzských koloniálních výbojů nacházíme na počátku 17. století. Směřovala do Kanady, severní a západní Afriky, Indie a pobřeží Mexického zálivu. S pomocí zámořských obchodních společností (Kanadská založená 1598, Severoafrická a Východoindická 1604, Senegalská 1626 a Luisianská 1648) se během tohoto století podařilo obsadil většinu Kanady, zajistit si opěrné body v povodí řeky Senegalu, na severním pobřeží Afriky, v Guinejském zálivu a na ostrovech Madagaskar, Mauritius, Réunion a v Indii.
Další rozmach koloniálního panství nastal za Ludvíka XIV. Jeho ministr financí Colbert vypracoval hospodářský koloniální systém nazvaný koloniální pakt, jenž měl zajišťovat soběstačnost impéria. Velkým konkurentem v boji o získání kolonií jí byla Velká Británie, která dokázala obratně využívat francouzských konfliktů v Evropě k posílení vlastních pozic. Francie tak do poloviny 18. století ztratila značnou část Kanady, část Luisiany a její panství v Indii se zmenšilo na pouhých 5 měst: Čandarnagar, Janán, Puttučeri (nejstarší francouzský opěrný bod), Karaikkál a Mahé. Úpadek francouzského impéria pokračoval i za Velké francouzské revoluce. Po zrušení otroctví nedokázal potlačit hnutí osvobozených otroků na Haiti ani Napoleon. Navíc byl pro problémy v Evropě nucen prodat zbytek Luisiany vznikajícím Spojeným státům.
K novému rozmachu koloniálních výbojů došlo počátkem třicátých let 19. století. Hlavním cílem bylo Alžírsko. Odboj domácího obyvatelstva pod vedením Adb al-Kádira proti dobyvatelům trval 17 let a ani poté Francouzi nemohli říci, že zemi plně ovládli.
V době dobývání Alžírska byla přehodnocena francouzská koloniální politika. Oproti stanovisku vyhlazení a vysídlení původního obyvatelstva ve prospěch kolonistů z metropole, které se uplatňovala zvláště vůči Indiánům v Kanadě, zvítězilo druhé pojetí, využívání domácího obyvatelstva jako levné pracovní síly pracující pro vládnoucí vrstvu francouzských přistěhovalců a vysloužilců expedičních armád.
Koloniální výboje dále směřovaly do Polynésie a na Dálný východ, kde Francie do poloviny 19. století získala ostrovy Markéz, Tahiti a Wallisovy ostrovy, rozšířila pozice na Madagaskaru, v Guineji, v Gabunu a podílela se s ostatními velmocemi na postupné kolonizaci Číny.
Dalším velkým podporovatelem kolonializmu byl Napoleon III. Francie se tak pod záštitou boje za křesťanství pokusila ovládnout Sýrii a financováním Suezského průplavu, jehož stavbu řídil bratranec císařovi ženy Ferdinand de Lesseps, vnikala i do Egypta. Francouzi využili i oslabení Číny po druhé opiové válce a roku 1862 od ní odtrhli Kočinčínu a v roce 1867 další annámské provincie. V roce 1863 vnutili protektorát Kambodži. Naprostým Napoleonovým fiaskem skončila snaha o dobytí Mexika v letech 1861 – 1867. V Africe se podařilo založit Dakar (1857) a obsadit další místa v Guineji. V Tichém oceánu získali Novou Kaledonii.
Největšího rozsahu dosáhlo francouzské koloniální panství za III. Republiky v poslední čtvrtině 19. století. V tomto období přerůstání kapitalismu volné soutěže v imperialismus stoupá zájem bank a různých společností o kolonie (krach Společnosti Panamského průplavu). V roce 1881 vnutila Francie protektorát Tunisu, v Číně obsadila ústí Rudé řeky, Hanoi a Tonkin. Roku 1895 zřídila protektorát nad Laosem a zařadila ho společně s Annámem, Tonkinem, Kambodžou a Kočinčínou do Indočínského svazu. Francouzská vojska však musela ještě dlouho bojovat, aby vytlačila odpor domácího obyvatelstva do nepřístupných oblastí. Bylo k tomu užito nejsurovějších metod, jež však byly pro evropskou veřejnost zastřeny termínem pacifikace.
Podobně pronikal francouzský kolonialismus do Afriky. Roku 1880 bylo založeno Brazzaville jako odrazový můstek k pronikání do povodí Konga. V letech 1881 – 1883 se Francie zmocnila území mezi řekami Senegalem a Nigerem, v letech 1886 – 1888 ovládla Súdán. V následujícím období se podařilo rozbít Ahmaduovo císařství a obsadit Timbuktu. Z oblasti Horní Volty se francouzská vojska dostala až k moři, kde založila kolonii Pobřeží slonoviny. V rozmezí jednoho roku byla okupována celá Horní Volta a do roku 1899 se podařilo ovládnout i Niger. Ve všech těchto oblastech se francouzský kolonialismus prosazoval jednak silou, jednak metodou „rozděl a panuj“. V některých oblastech získali Francouzi za úplatek na svou stranu místní krále a obsazovali území s jejich souhlasem, v případě odporu říše vyvrátili. Často využívali rozporů mezi jednotlivými říšemi. Dokonce vytvářeli pod svým vedením jednotky z Afričanů, které používali k dobývání nových území. Tyto jednotky se neslavně proslavili svou brutalitou a svou přizpůsobenostií danému klimatu a znalostí krajiny se staly významnou oporou kolonizátorů.
Na sklonku století byl ještě obsazen Obock při ústí Rudého moře do Indického oceánu, kde Francouzi založili přístav Džibutti, jenž se stal branou k dobytí Somálska. Byla též dokončena kolonizace Madagaskaru, který se stal roku 1896 protektorátem. S nárůstem počtu kolonií bylo potřeba zřízení jejich centrální správy. Do té doby zajišťovalo styk s koloniemi ministerstvo námořnictví. Roku 1894 bylo zřízeno ministerstvo kolonií a Koloniální škola, která měla zajistit výchovu koloniálních úředníků pro správu rozsáhlých území. Státoprávní postavení kolonií nebylo až do druhé světové války zajištěno. Veškerá moc tak byla v rukách koloniálních úředníků. Organizačně byly západoafrické kolonie spojeny roku 1904 do Francouzské západní Afriky. Patřili sem: Mauretánie, Senegal, Súdán, Guinea, Pobřeží slonoviny, Dahome, Horní Volta a Niger. V roce 1910 byl podobný útvar Francouzská rovníková Afrika vytvořen z Gabunu, Konga, Ubangi-Šari a Čadu. Na přelomu století došlo k dohodě mezi Francií a Velkou Británií o rozdělení zájmových sfér v Africe. To jednak umožnilo spojenectví obou mocností před 1. světovou válkou a zároveň mohla Francie obsadit Maroko.
Po světové válce se proti dosavadní koloniální politice postavily především USA, které neměli vlastní přímé kolonie a prosazovali doktrínu „otevřených dveří“, která měla všem v oblasti kolonií poskytnout stejné možnosti bez výsad metropolí. K novému přerozdělení kolonií došlo zřízením Společnosti národů. Ta byla formálně pověřena správou kolonií poražených států a jejich postoupení jednotlivým velmocím. Francie tak získala z nejvyspělejších mandátních území Sýrii a Libanon, ze středně vyvinutých bývalé německé kolonie Kamerun a Togu.
Zdroje:
Francouzská koloniální politika po 2. Světové válce - Ort Alexander - Praha 1968
Válečné lodě – 2 díl – Hynek, Klučina
Válečné lodě – 3 díl – Hynek, Klučina, Škňouřil
http://www.infofila.cz
http://www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org
