Německé stíhací letadlo WW1
nasazeno 1915 – 1916
Fokker E.III v roce 1916 (v letu)
Fokker E.I
V počátečních leteckých bojích Velké války byl nejúspěšnějším stíhacím letadlem obou znepřátelených stran německý Fokker E.I a Fokker E.III. Paradoxem války bylo to, že německý stíhač konstrukčně vycházel z francouzského předválečného letounu Morane typ H. Ovšem drak Fokkerů byl výrazně překonstruován. Oproti Moranům, kde kostra trupu byla dřevěná, byl Fokker konstruován z tenkostěnných ocelových trubek, křídla pak měla hustější žebrování.
Do zavedení modelů Fokker E.I, který byl ve vývojové fázi značen jako M5K, nebyli obchodní aktivity Anthonyho Fokkera nijak oslnivé. Až spojení tohoto modelu se synchronizovaným kulometem typu Parabellum LMG 14 (nebo Spandau LMG 08) vedlo k smrtícímu spojení v podobě letounu E.I. K tomuto spojení dali impuls sami Francouzi svým strojem Morane-Saulnier typ N. Tento francouzský letoun totiž jako první mohl vést přímou palbu skrz rotující vrtuli. Němcům dlouho nedalo spát, jak Francouzi tento technický oříšek vyřešili. Až jim pomohli sami Francouzi. Na německém území musel nouzově po poruše pohonné jednotky přistát sám Roland Garros (francouzské letecké eso), kterému se následně nepodařilo zcela svůj stroj zničit. Němci poté s úžasem zjistili ten „technický zázrak“, sekačku na střely. Tajemství přestalo být tajemství. Němci se rozhodli tento princip zařízení okopírovat a pověřili tím Anthony Fokkera. Tomu se však primitivní zařízení nelíbilo a tak navrhl své řešení, synchronizaci. Synchronizace však nebyla výmyslem Fokkera, ale jeho spolupracovníka Heniricha Luebba, který navázal na předválečné řešení Schneiderovo. Ke smůle Dohodových mocností, byl systém synchronizace úspěšně zkonstruován a vyzkoušen i ve spojeneckém Rusku, ale byl byrokratickým aparátem „přehlédnut“.
prototyp M5Na konstrukci Fokkeru E.I se podílel Anthony Fokker (*1890 - +1939) a Martin Kreutzer. K vývoji nového stíhacího letounu přispěli také svým dílem dva němečtí piloti a to Otto Parschau a Kurt Wintgens. Ti také obdrželi sériové stroje, přičemž Parschau dostal stroj z první sériové produkce M.5K/MG se sériovým číslem E.1/15. Wintgens obdržel poslední stroj ze série E.5/15. Prototyp nového stroje se poprvé vznesl na počátku roku 1915. Úřady byl ihned uvolněn k sériové výrobě, která nakonec dala 54 strojů, plus 5 předsériových strojů M.5K/MG (A.III). První sériové stroje se na frontu dostali v červnu 1915.
Prvního sestřelu i když nepotvrzeného, na Fokkeru E.I dosáhl jeden ze zkušebních pilotů, Kurt Wintgens již 1.července 1915, když sestřelil dvousedadlový francouzský letoun Morane-Saulnier Type L.
Kromě domovského Německa, obdržel i rakousko-uherský spojenec dva letouny ke svým pozemním jednotkám a dalších 5 strojů obdrželo v dubnu 1916 R-U námořnictvo.
TTD _ Fokker E.I
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 8,95 m
* Délka: 6,75 m
* Výška: 2,40 m
* Hmotnost prázdného letounu: 360 kg
* Vzletová hmotnost: 563 kg
* Maximální rychlost: 130 km / h
* Výzbroj: 1x synchronizovaný kulomet Parabellum LMG 14 nebo LMG 08 ráže 7,92mm
* Dostup: 3.000 m
* Stoupavost: 2.000 m / 20 min
* Vytrvalost: 1,5 h
* Motor / Výkon: Oberursel U.0 7-válec, rotační / 80 k
* Vyrobeno kusů: 54 ks (některé zdroje 68 ks) + 5 ks předsériových M.5K/MG (A.III)
* Uživatelé: Německo, Rakousko-Uhersko (7 ks)
Fokker E.II
Jednalo se o modifikovanou verzi letounu E.I. Největší změnou bylo použití nové pohonné jednotky, kterým byl 100 k motor Oberursel U.I 9.válcový rotační. Ten byl přibližnou kopií francouzského motoru Gnóme Monosoupape. Další změnou bylo zvětšení palivové nádrže z 50 kg u modelu E.I na 66 kg. Dne 13.června 1915 se za přítomnosti vojenských činitelů a korunního prince Wilhelma, konal první vzlet modelu E.II. Sériová výroba dala celkem 49 ks modelu E.II a běžela souběžně se starším modelem E.I. Z této série bylo celkem 45 letounů dodáno do prosince 1915 na západní frontu. Anthony Fokker dále pracoval na vylepšeních, která vedla k modernější konstrukci, typu E.III.
Fokker E.IITTD _ Fokker E.II
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 8,95 m
* Délka: 6,75 m
* Výška: 2,40 m
* Hmotnost prázdného letounu:
* Vzletová hmotnost:
* Maximální rychlost: 130 km / h
* Výzbroj: 1x synchronizovaný kulomet LMG 08 ráže 7,92mm
* Dostup: 3.000 m
* Stoupavost:
* Vytrvalost: 1,5 h
* Motor / Výkon: Oberursel U.I 9-válec, rotační / 100 k
* Vyrobeno kusů: 49 ks
* Uživatelé: Německo
Fokker E.III
Jednalo se opět o modifikovanou verzi původního stroje E.I. Tento model dosáhl největších úspěchů a byl produkován na tu dobu ve velkých sériích, které byly potřeba k vytvoření ryze specializovaných stíhacích jednotek. První stíhací peruť byla zřízena 10.srpna 1916 a byla složena právě z Fokkerů E.III. Jaký byl tedy vlastně model E.III ?
Byl to v zásadě model E.II, ale došlo zde ke změně velikosti křídel, která byla zvětšena z 8,95m na 9,52. Dále byla opět zvětšena palivová nádrž a to až na 81 litrů. Což umožnilo operační dobu 2,5 hodin. Většina letounů E.III byla vyzbrojena stále jedním synchronizovaným kulometem Spandau IMG 08 se zásobou 500 nábojů. Ovšem po pozdějších konstrukčních neúspěších s následným type E.IV (vyzbrojen třemi kulomety), byl na řadu strojů E.III dodatečně montován další synchronizovaný kulomet.
Na frontě se tato verze Fokkeru objevila v prosinci 1915. Celkem bylo vyrobeno 249 E.III, přičemž 49 strojů bylo přestavěno z typu E.II, které byli vráceny do Fokkerovi továrny ve Schwerinu k přepracování na modernější verzi.
TTD _ Fokker E.III
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,52 m
* Délka: 7,20 m
* Výška:
* Hmotnost prázdného letounu: 399 kg
* Vzletová hmotnost: 610 kg
* Maximální rychlost: 140 km / h
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Spandau IMG 08 ráže 7,92mm (500 nábojů)
* Dostup: 3.500 m
* Stoupavost:
* Vytrvalost: 1,5 h
* Motor / Výkon: Oberursel U I / 100 k
* Vyrobeno kusů: 249 ks
* Uživatelé: Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko (22 ks)
Fokker E.IV
Anthony Fokker se snažil čelit spojencům svým novým modelem E.IV, ale nový typ již dosáhl hranic svých možností a tak neznamenal žádný velký průlom v letectví. Měl jej pohánět silnější motor (došlo ke zdvojení normálního motoru Oberursel), jehož výkony umožňovali nést i větší zátěž, která byla potřeba pro instalaci tří synchronizovaných kulometů. Pokusně se zkoušela i jejich instalace mírně šikmo vzhůru, aby byla možnost postřelovat nepřátelská letadla ze spodní polosféry. Nicméně tři zbraně přeci jenom přetížili konstrukci E.IV a tak byl třetí kulomet nakonec odstraněn. Nové problémy vznikly také s novou pohonnou jednotkou. Zdvojený motor Oberursel sice dával větší výkon, ale značná hmotnost rotujícího motoru zhoršila letové vlastnosti. Navíc motor znatelně ztrácel svůj výkon již po pár hodinách provozu. Proto model E.IV byl bojově užíván pouze velmi omezeně. První vzlet typu E.IV se uskutečnil v září 1915 a již v říjnu 1915 s tímto prototype Oberleutnant Otto Parschau byl odeslán na testování v bojových podmínkách západní fronty. Vůdčí německé letecké eso Oswald Boelcke pak obdržel svůj E.IV z Fokkerova podniku ve Schwerinu v listopadu 1915.
Celkem bylo vyrobeno jen 49 (včetně prototypu) sériových strojů E.IV, přičemž polovina z těchto vyrobených letounů byla dodána na frontu v červnu 1916. Zbytek strojů byl dodán v prosinci 1916, ale to se již nemohli rovnat tou dobou zaváděným spojeneckým letounům.
Fokker E.IVTTD _ Fokker E.IV
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 10,00 m
* Délka: 7,50 m
* Výška: 2,70 m
* Hmotnost prázdného letounu: 466 kg
* Vzletová hmotnost: 724 kg
* Maximální rychlost: 170 km / h
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Spandau IMG 08 ráže 7,92mm
* Dostup: 3.960 m
* Stoupavost: 250 m / min
* Vytrvalost: 240 km
* Motor / Výkon: Oberursel U.III 14-válec/ 160 k
* Vyrobeno kusů: 49 ks (včetně prototypu)
* Uživatelé: Německo
BOJOVÉ NASAZENÍ
První sériové Fokkery E.I se dostali na frontu v červnu 1915. Mezi prvními kdo mohl nový model a synchronizaci vyzkoušet byl i slavný Oswald Boelcke (autor německé letecké taktiky) a Max Immelmann (tzv. „Orel z Lille“). Oba němečtí průkopnící stíhacího letectví okamžitě rozpoznali výhody, které nový model i přes své chyby měl. První, ovšem nepotvrzené vítězství měl údajně 1.července 1915 dosáhnout na jednom z pěti prvních předsériových strojů M.K/MG zkušební pilot Kurt Wintgens, když sestřelil dvoumístný hornoplošník Morane-Saulnier Typ L. První potvrzené vítězství si Fokker E.I připsal na své konto v srpnu 1915 a další sestřely na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejčastější obětí Fokkerů se stávaly francouzské Morany typ L a britské BE.2. I když měl nový E.I mnoho nevýhod a i samotné synchronizační zařízení snižovalo kadenci střelby na pouhých 100 ran za minutu, dokázali Fokkery svou konkurenci prakticky smést z oblohy. Sériové letouny byly zprvu přidělovány k jednotlivým Polním oddílům, ale protože jedním z protiopatření zoufalých Spojenců bylo povinné sdružování průzkumných letadel do formací ke společné obraně, i oni rychle pochopili nutnost vytvoření specializované, stíhací eskadry. Jako první ryze stíhací jednotkou byla v lednu 1916 založena Kampfeinsitzer Kommando (KEK) ve francouzském Vaux, která byla vybavena verzí E.III. Prvním velitelem byl jmenován Oswald Boelcke, který zde učil základy stíhacího boje a taktiky. Skutečné stíhací jednotky pak vznikly o pár měsíců později v srpnu 1916, právě z Boelckeho snahy a stali se páteří německého stíhací letectva.
Fokker E.IV s pokusně instalovanou výzbrojí 3x synchronizovaný kulometPrincip synchronizace na Fokker bylo de facto státní tajemství a tak platil přísný zákaz přeletět s nimi frontu, aby se náhodou nějaký Fokker nedostal nepříteli do rukou. Samozřejmě tento zákaz jejich nasazení silně omezoval a tak jejich ofenzivní výhoda nemohla být naplno využita. Nicméně i tak Fokkery v této době slavily hotové žně tzv. „Fokkerů bič“. Žádné tajemství se však nedá udržet navždy a tak se stalo i s Fokkery. Nakonec se přeci jenom jeden nepoškozený Fokker E.III dostal spojencům do rukou. Spojenečtí technici poté připravili řadu srovnávacích testů, kde vynikly nevalné výkony tak obávaného letounu. Testy ukázaly, že motorová jednotka byla značně poruchová, pilotáž byla poměrně obtížná. Prakticky jediným skutečným kladem tak byla synchronizace kulometu a využívání slabosti nepřítele po té taktické stránce.
Od ledna 1916 nastal soumrak Fokkerů. Do protivníkových, spojeneckých letišť začali přicházet nové modely letadel jakými byl například obratný Nieuport 11, nebo typ Airco DH.2. Oba tyto spojenecké stroje měli sice ještě řadu nevýhod a chyběla jim synchronizace hlavní zbraně, ale už se dokázali úspěšně postavit Fokkerům především svými výkony, obratností, rychlostí, počty….Anthony Fokker i přes četná vylepšení a dodávky verzí E.I až E.IV již tento trend spojenců nemohl zastavit. V prosinci 1916 byli k jednotkám dodány poslední sériové stroje typu E.IV, ale tou dobou již na obloze vládlo jiné německé letadlo, Albatros.
Na letounech Fokker typu E je krásně vidět jak z průměrného až podprůměrného stroje lze pomocí jediné technické novinky vytvořit postrach nebes.
Počet vyrobených sériových letounů E.I byl na tu dobu běžný, tj. 54 kusů. Modernější verze E.III bylo již vyrobeno 249 kusů.
Fokker E.III
Fokker E.IIIZdroje:
Stíhací letadla 1914 – 18, 1.díl – Zbyněk Válka – 2000
Vojenská letadla – Václav Němeček - 1989
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org
