Opevněné pozice byly také rozmístěny v pevnostech a na okrajích vesnic. Každá takováto pozice byla chráněna 10 až 20 mudžahedíny. Každé středisko Islámské strany bylo chráněno 30 až 50muži. Dělostřelecké pozice byly rozmístěny tak, aby mohly chránit úkryty se zbraněmi. Minomety a dělostřelecké prostředky byly pečlivě zakryté a odhalovaly se pouze při střelbě. Takto rozmístěná obrana vyžadovala méně vojáků k bránění prostoru, a bylo těžké ji odhalit vzdušným průzkumem a napadat ji dělostřeleckou palbou či leteckými údery.
Plánování
Příprava operace začala detailním průzkumem nepřítele. Od tohoto průzkumu se očekávalo, že odhalí sílu nepřítele, jeho zbraně, umístění pozic a dalších důležitých míst. Výsledkem průzkumu bylo odhalení 95 jednotek mudžahedínů s celkovým počtem asi 3000 mužů, 16 středisek islámské strany, více jak 100 centrálně řízených PVO prostředků, dvě výcviková střediska a několik zásobovacích míst. Na straně sovětského velení převládal názor, že zjištěná data o nepříteli jsou nejméně o polovinu menší než ve skutečnosti a proto se rozhodli toto uskupení mudžahedínů zničit.
Plánovači odhadli složení a rozmístění hlavních mudžahedínských sil a určili které vlastní jednotky budou do operace nasazeny a rozdělili tuto operaci do jednotlivých fází, při kterých měl být nepřítel v tomto těžkém terénu zničen.
Vlastní jednotky
Pro tuto operaci byly vyčleněny:
motostřelecký pluk z 108.divize a pluk z 201.divize, 103.výsadková divize, 66.samostatná motostřelecká brigáda, jednotky z 860. a 191.samostatného motostřeleckého pluku a jednotky ze 345. samostatného výsadkového pluku. K těmto sovětským jednotkám byly přiřazeny pluky ze 3 divizí afghánské armády, a samozřejmě také jednotky KHADu.
Na podporu těchto jednotek byly vyčleněny ženijní, dělostřecké a jednotky frontového a armádního letectva. Síly měly celkem okolo 12tisíc vojáků, což bylo přibližně 2,5 krát víc než nepřátelské síly. Toto seskupení vojsk bylo rozděleno do jednotek prvního sledu, jednotek SPECNAZ – vzdušně-výsadkových, dělostřelecké podpory a vševojskové zálohy. Letectvo bylo samostatné a tvořilo ho 20 sovětských a afghánských praporů.
Operace
1.úkol: Hlavní síly provedou útok do Pandšírského údolí ze směru Bagram-Ewem.
2.úkol: Vyčleněné jednotky provedou klamný útok s cílem odlákání sil nepřítele, na sever podél řeky Gorband.
Jednotky sovětské a afghánské armády vytvořily společné celky, které měly za podpory leteckých úderů a vzdušných výsadků zlikvidovat uskupení nepřítele a nastolit kontrolu nad tímto důležitým prostorem v Afghánistánu. Tato operace měla proběhnout v prostoru širokém 60km na 200km do hloubky. Podle plánovačů 40.armády měla operace trvat 13-15dnů a proto bylo stanoveno tempo postupu na 15-18km za den.
Plánování této operace bylo prováděno s ohledem na účast afghánských sil, takže celé plánování bylo tajné a zúčastnilo se ho jenom několik důstojníků 40.armády. Plánovací skupina se snažila a tak plán byl hotový a schválený na konci dubna.
Klamný útok
Zároveň s tímto plánem, byl vytvořen klamný plán do kterého byly zahrnuty vševojskové, speciální a podpůrné jednotky. Celé toto uskupení mělo za úkol provést klamný útok podél řeky Gorband a přesvědčit mudžahedíny o tom, že je to hlavní směr útoku. Tento plán byl podvržen afghánskému velení, a je samozřejmé že se dostal i k mudžahedínům, kteří přesunuli jednotky do tohoto prostoru.
Hlavní směr útoku
Útok této skupiny byl plánovaný ve velkém utajení. Operační skupina 40.armády zakreslovala do map výchozí pozice vojsk a jejich směry přesunu. Vytvářely se tabulky signálů, instrukce pro vybavení jednotek a rozkazy pro průzkumné lety k získání informací o budoucím bojišti. Všechny tyto podklady byly zapečetěny do obálek a vydány velitelům zúčastněných jednotek na velitelství armády pět dní před samotným zahájením operace.
Od 5. do 10.května velitelé jednotlivých divizí a samostatných pluků prováděli jejich vlastní vzdušný průzkum k ověření informací z armádního rozkazu. Doladili úkoly a zkoordinovali spolupráci se sousedními jednotkami, čáry dotyku a časový plán jednotlivých operací. Dále si ujasnili osy přesunu a přistávací zóny pro výsadkové jednotky, stanovili kde se budou zřizovat zátarasy a kde ne, tak aby nebránili v pohybu vlastních vojsk, sladili činnost jednotlivých úderných odřadů pro dobytí důležitých prostorů, upřesňovali se volací znaky jednotek a rozpoznávací znamení jednotek, hlavně pro noční činnost, aby se zamezilo „blue on blue fire“.
K tomu bylo nutno sladit činnost tankových a mechanizovaných jednotek s dělostřelectvem a letectvem. Byly stanoveny jednotlivé cíle pro dělostřelectvo a letectvo a načasovány jednotlivé údery, tak aby byly jednotlivé cíle postřelované co možná nejdéle. Byly přesně vymezeny příletové a odletové zóny pro letadla a trajektorie dělostřeleckých střel pro jednotlivé úkoly. Jako další úkol byly naplánovány palby na protiletadlové pozice mudžahídů podél letových os a přistávacích zón.
Z důvodu utajení celé operace, bylo pro velitele všech stupňů velmi těžké koordinovat činnost mezi sovětskými a afghánskými jednotkami. Většinou byly rozkazy afghánským jednotkám předávány pouze na mapách a ve zkrácené formě a těsně před danou operací. V některých případech se stalo, že byl rozkaz předán až při rozvinování do bojových sestav. Je jasné že z takovéto spolupráce vzniklo hodně problémů.
V rámci příprav všechny jednotky prováděly nácviky bojové činnosti, ostré střelby, slaďovaly spojení, doplňovaly munici a nákladaly potřebný materiál na vozidla. Zvláštní důraz při přípravě byl také kladen na výsadkové operace, kterých bylo pro tuto operaci naplánováno největší množství od začátku intervence. Vrtulníkové výsadky byly limitovány nadmořskou výškou a tak sověti rozdělili přistávací zóny do čtyř skupin v rozmezí 1.500 – 2.000m.n.m:
I.skupina s výškou do 1500m, 8mužů ve výsadku,
II.skupina s výškou od 1500m do 1.800m s max. 7 muži na palubě,
III.skupina s výškou od 1.800m do 2.000m.n.m. a 5 muži,
IV.skupina s výškou nad 2.000m.n.m. a 4 muži ve výsadku.
Sovětští a afghánští vojáci byli rozděleni do výsadků a tyto se vzápětí setkaly s vrtulníkáři, aby doladily detaily k nakládání materiálu, přistávacím zónám a vedení krycí palby při přistání.
Velitelé výsadkových pluků a brigád byli ve výsadcích druhého sledu a byli vysazováni až když přistávací zóny a jejich okolí byly zajištěny. Zástupci byli ponecháni na letištích kde řídili činnost. Tímto se sověti vyhnuli přetlaku ve vzdušném prostoru a zajistili plynulý přísun jednotek a materiálu do prostorů jednotlivých výsadků.
Týlové zabezpečení jelo na plné obrátky. Tuny munice, jídla, paliva a další byly dodány pro jednotky vyčleněné do této operace. Letiště v Baghramu se stalo logistickou základnou. Náčelník štábu 40.armády s vytvořenou operační skupinou, prováděl průběžnou kontrolu přípravy na blížící se operaci. V rámci této skupiny si velitelé divizí upřesňovali řízení jejich předsunutých pluků a koordinovali jejich osy přesuny a hranice dotyku se sousedními jednotkami. Velení armády také vytvořilo další tři operační skupiny pro pomoc při zahájení operace. Jako bonus byly každému praporu přiděleni místní „horští vůdci“ pro usnadnění pohybu v Pandšírském údolí.
Po všech těchto přípravách jednotky zaujali výchozí postavení a vyčkávali na rozkaz k útoku..........
Operace začíná
V ranních hodinách 15.května 1982 vyrazily prvosledové jednotky k útoku a tím zahájily první fázi operace pro vytlačení mudžahedínů z údolí. Tato fáze byla naplánována na dny 15.-16.května a jejím cílem bylo provedení klamného útoku směrem do okrsku Gorband. Cíl mise byl splněn na 100% neboť mudžahedíni začali přesouvat velké množství bojovníků z okolních okrsků a také z údolí do tohoto prostoru.
Tyto dva dny stačily k soustředění hlavních sil složených ze sovětských a afghánských jednotek severně od Bagramu, u ústí „údolní pevnosti“ Pandšír. Operační skupina 40.armády byla taktéž rozmístěna v tomto prostoru a spolu s ní tam byla umístěna kolona vozidel z výsadkové roty se zásobami na 12-15dnů bojů. Vojáci z této roty se útoku neúčastnili.
V noci z 16. na 17.května vyrazilo 11 průzkumných rot s úkolem obsadit výšiny podél vstupu do údolí. Jejich úspěšné splnění úkolu se obešlo takřka bez bojů. Dělostřelectvo se dalo do pohybu ihned po obsazení těchto výšin, zaujalo pozice a velitelé začali připravovat palebné tabulky. Další noc jeden z motostřelecký praporů vstoupil do údolí a postoupil asi 10km do nitra, kde obsadil vhodné vyvýšeniny a zaujal obranu. Tyto akce umožnily přikrytí přesunu hlavních sil a jejich nástup k plnění bojového úkolu.
Druhá fáze, která trvala od 17. do 22.května začala ráno ve 4.00hod. Po masívních leteckých úderech v celé délce Pandšírského údolí, byla zahájena dělostřelecká příprava na umlčení zodolněných postavení mudžahedínů, které byly odhaleny průzkumem. Poté sovětské jednotky za podpory afghánských jednotek vyrazily do útoku podél hlavních os. Motostřelci postupovali pěšky podél obou stran řeky pod palebným přikrytím „broněgrup“ – skupin obrněných transportérů a obsazovali jeden kopec za druhým a likvidovali všechny mudžahedíny, které potkali.
Hodinu po zahájení útoku, byly vysazeny jeden sovětský a jeden afghánský výsadkový prapor v blízkosti měst Rokhah a Barak. Jejich úkolem bylo obsazení vyvýšenin v okolí přistávací zóny a zabránit ústupu nepřítele do hloubky Pandšírského údolí. Tomuto výsadku předcházelo těžké letecké bombardování samotné přistávací zóny a v průběhu vysazování jednotek se letectvo zaměřilo na okolní výšiny s cílem umlčet nepřítele. Takováto letecká podpora sice potlačila přesnost střelby mudžahedínů, ale nezabránila ztrátám při přistávání výsadků, jelikož postavení mudžahedínské PVO nebylo nijak těžce bombardováno.
U města Rokhah byly ztraceny dva vrtulníky a několik dalších bylo poškozeno. Z tohoto důvodu také nebylo v první vlně vysazeno potřebné množství vojáků a tak velení 40.armády rozhodlo o dalším bombardování přistávací zóny frontovým letectvem a vrtulníky Mi-24. Toto bombardování umožnilo přistání potřebného množství vrtulníků a bez dalších ztrát.
Během celého prvního dne druhé fáze bylo vysazeno celkem 6 praporů z SA a DRA, což činilo celkem 1200 vojáků s materiálem, do hloubky 40-50km a nějakých 80km od Baghramu. Díky momentu překvapení se těmto jednotkám podařilo obsadit důležitá místa v oblasti, zlikvidovat nepřítele a zaujmout kruhovou obranu.
Tyto úspěšné akce umožnily pozemním silám postup ve směru na městečko Anova po osách, které kopírovaly koryto řeky Pandšír, někde byla jenom jedna a jinde až tři. Jednotky postupovali v kolonách. Přední bojová záštita byla tvořena motostřeleckým praporem, posíleným tankovou rotou a baterií samohybných houfnic. Tyto jednotky ničily svojí palebnou silou nepřátelské palposty a zároveň kryly odřad zabezpečení pohybu - OZP, který je následoval. Tento byl složený z odminovací čety a ženijní roty. Byl rozdělen do průzkumné skupiny, odminovací skupiny, odtarasovací skupiny, komunikační a mostní skupiny. Zatarasovací odřady se pohybovaly na křídlech sestavy a zatarasovaly veškeré přístupy do údolí aby zabránily přísunu jednotek z okolních okrsků. Ženijní záloha podporovala hlavní síly při plnění nenadálých úkolů ženijního zabezpečení.
Jelikož v předchozích ofenzívách tempo bojových jednotek záviselo na rychlosti OZP, které je hodně pomalé a nepřekračuje rychlost 2km/h, dále se k tomu přidal těžký terén, dobře rozestavěná obrana mudžahedínů a vybudované zátarasy, a tyto faktory přiměly sovětské velení ke změně taktiky postupujících jednotek. Tato změna spočívala hlavně v použití palebné síly ke zničení nepřítele v hloubce. Na takto otřeseného nepřítele pak nastoupily vzdušné výsadky a po nich následovaly pozemní síly. Tato součinnost znemožnila pohyb jednotek nepřítele, rozbíjela jeho ozbrojené jednotky a vytvořila podmínky k jeho likvidaci.
Postup hlavních sil údolím byl kombinovaný s výsadky vojsk k dobytí vyvýšenin a úderům na odkrytá křídla nepřítele. Dobývání kaňonů zpravidla probíhalo sesednuvšími vojsky, které byly doprovázeny „broněgrupama“, které byly v těsném závěsu za postupujícími vojáky, aby je mohli krýt palbou z lafetovaných zbraní. V případě že mudžahedíni byli mimo možnou elevaci „broněgrup“ byly na pomoc povolávány Mi-24 nebo dělostřelecká palba, která umožnila pěším vojákům skrytě obejít hřeben a dostat mudžahedíny do pasti, ve které nebylo možno přežít. Při této taktice sovětské jednotky používali submunici k uzavření stezek kudy mohli mudžahedíni odejít.
Druhý den druhé fáze měl stejný scénář, výsadkem o síle 2 praporů byly obsazeny důležité prostory u města Mata, které je vzdušnou čarou vzdáleno nějakých 80km, ale po zemi je to dalších 60km navíc. Tento výsadek hlavně zadržel přícházející posily od řeky Andarab a probíhal za podpory frontového a taktického letectva. Jejich úkolem bylo umožnit hlavním silám dobýt toto město. 19.května byly vysazeny další 2 výsadkové prapory u města Mata a v okrsku Astana, jelikož postup hlavních vojsk nebyl až tak rychlý a výsadky, která byly vysazeny předchozího dne se dostávaly do úzkých. 20.května byly vysazeny další 4 prapory v okrsku Ewem, který se nachází 200km v hloubce Pandšírského údolí, nějakých 50km od pakistánské hranice.
Během čtyřech dnů od začátku ofensívy bylo vrtulníky do nepřátelského týlu vysazeno 65 výsadkových praporů. I přes toto masivní použití vzdušně-výsadkových jednotek, skvělou spolupráci vzdušných a pozemních sil, nepřítel stále kladl tuhý odpor. Zaujal poziční obranu a po přečtení sovětské taktiky, rozmístil svoje hlavní síly na dominantních výšinách a u ústí do jednotlivých kaňonů. Mezi kopci rozmístil síly tak aby nasměroval postupující sovětské a afghánské jednotky do svých „killing zones“, kde je mohl účinně napadat z boku. Takto rozmístěné jednotky byly schopné udržet přesilu sovětských vojsk po určitou dobu na místě a způsobit jim ztráty na lidských životech a hlavně na technice.
Dělostřelectvo
Každý den ofenzívy byl zahájen dělostřeleckým a leteckým bombardováním vybraných pozic. Délka této příprava závisela na počtu leteckých úderů a na tom, jak byly ostřelované pozice vybudované. Každá baterie samohybných houfnic měla určený svůj cíl a k ní se přidávala minometná baterie a dohromady vystřílely přes 120 dělostřeleckých a minometných granátů na daný cíl. Baterie raketometů měly buď cíle pro jednotlivé raketomety nebo se podílely na ostřelování cíle s houfnicemi.
Spotřebu munice určoval charakter terénu. V případě že dělostřelectvo vedlo palbu na zjištěné minomety nebo děla nepřítele bylo pro takový cíl určeno většinou 200 a více granátů. Tímto způsobem dělostřelecké přípravy docházelo k obrovskému soustředění palby na určený cíl a sověti ostřelovaly cíle v hloubce údolí aby usnadnily přistání vzdušných výsadků. Každý motostřelecký prapor měl přidělenu jednu nebo dvě dělostřelecké baterie. Průměrná délka přípravy byla kolem 30 minut.
Tak jak sovětská vojska postupovala stále hlouběji do údolí a mudžahedíni byli rozprášeni do malých skupin jejich taktika se zásedně změnila. Místo poziční obrany přešly tyto jednotky na manévrovou obranu a ponechávali za sebou malé jednotky které zpomalovaly postup sovětských jednotek. Hlavní síly mezitím ustupovaly do hloubi údolí, kde zaujaly poziční obranu.
„ Tanková rota zaútočila z chodu na silně opevněnou pozici mudžahedínů, která bránila v dalším postupu našich jednotek. Tento útok jsme vedli v noci s použitím noktovizorů. Mudžahedíni, kteří nic neviděli a neměli představu kdo a co na ně útočí vzali nohy na ramena.“
Boje ukázaly, že sovětské a afghánské jednotky při frontálním útoku nedosahovaly požadovaných cílů. Důvod byl jednoduchý, při zahájení dělostřeleckého nebo letekého bombardování ustoupily ze svých pozic, kam se po jejím skončení opět vrátily a připravily pěšákům nepěkné překvapení. I přes tyto neúspěchy a hlášení podávaná vyššímu velení sovětské velení nedokázalo změnit taktiku a vyhnout se tak zbytečným ztrátám.
Sovětské a afghánské jednotky sice pomalu a jistě vytlačovaly mudžahedíny z jejich pozic, ale nezpůsobovaly jim žádné velké ztráty. Díky tomu, že mudžahedíni změnily taktiku na manévrovou obranu umožnily sovětských jednotkám zvýšit své denní tempo. Až 21.května byly sovětké jednotky schopny vstoupit do města Mata a spojit se s výsadkovými jednotkami, které již v tomto prostoru operovaly tři dny a tímto také skončila druhá fáze bojových operací. V této fázi sověti ve velké míře použily vzdušných výsadků, vedli bojové akce v noci, využili momentu překvapení a rychle ničili nepřítele za minimálních ztrát.
Po těchto bojích bylo údolí čisté od nepřátelských sil a jeho PVO přestala existovat. Po tomto úspěchu byla zahájena třetí fáze, která trvala od 22. do 24. května. Jejím hlavním úkolem bylo obsadit křižovatku poblíž města Ewem, kterou z Pakistánu přicházely karavany se zbraněmi a materiálem.
Ewem
Ke splnění této mise, jak zmíněno výše, sovětské velení vysadilo do tohoto prostoru vzdáleného cca.200km od Bagramu výsadek o síle 600mužů. Letecké bombardování bylo zahájeno již dva týdny před samotným výsadkem. Přibližně 130 vzletů bylo uskutečněno k tomuto úkolu a na základě průzkumu získaných informací o palebných pozicích u této přistávací zóny byly tyto postupně zničeny. Další bombardování se uskutečnilo těsně před provedením výsadku. Přistávací zóna byla těsně vedle polního letiště v Ewemu.Výsadky byly vysazeny nějakých 5 km od tohoto letiště. Odtud pak podnikly útok s cílem obsadit letiště
a odstranit z něho vytvořeného zátarasy.
Po splnění tohoto úkolu zaujaly jednotky obranu kolem letiště a čekaly na přísun zásob a posil. Ty k přistávání využily právě opravenou letištní dráhu. Po vysazení všech těchto sil výsadkáři začali s rozšiřováním obsazeného prostoru a snažili se obklíčit mudžahedíny, kteří se v tomto prostoru nacházeli. Ti ale přečetli jejich manévr a začali se stahovat do hor. S příchodem noci byli výsadkáři pevně zakopáni na svých pozicích a odrazili několik ztečí mudžahedínů. 24.května na sklonku dne byl obsazený prostor opevněn a přerušil tak důležitou zásobovací tepnu pro mudžahedíny.
Zajímavostí tohoto výsadku byly i výška letu, která se pohybovala okolo 4.500m.n.m. což byla maximální výška pro Mi 8MT. Další zajímavostí je že z důvodu značné vzdálenosti od Bagramu a výškového převýšení nemohly být tyto výsadky podporovány Mi-24, proto tuto palebnou podporu dostaly za úkol Mig-21 a Su-25 z frontového letectva.
Tato výsadková operace byla velice náročná na přepravu materiálu ze základny v Bagramu. Během 3 dnů uskutečnilo 30 vrtulníků 3 lety denně a přepravilo 180tun munice a 30tun jídla a dalšího materiálu do Ewemu. Vrtulníky musely udržet vojska ve vysokém stupni pohotovosti a tak létaly pod ochranou frontového letectva. Důsledkem toho bylo, že osádky létaly až sedm bojových letů za den s průměrem devět letových hodin na den pro vojskové piloty a čtyři hodiny pro piloty frontového letecva. Tato doba ztrávená v kokpitu byla u obou skupin nadprůměrná.
Tento výsadek do týlu donutil „dušmanská“ vojska se stáhnout z údolí.
Čtvrtá fáze 5.ofenzívy se odehrála od 25.května do 28.května a jejím hlavním úkolem bylo stažení hlavních sil z tohoto údolí, které se odehrávalo podle časového harmonogramu. Část důležitých výšin byla předána afghánské národní armádě. Pod ochranou obranných pozic vybudovaných podél celého údolí se hlavní síly stahovaly zpět do Bagramu. Poslední jednotkou, která opustila údolí byl zadní voj hlavních sil, který shodně tvořily tři prapory SA a tři prapory afghánské armády. Na konci dne, 28.května, byly všechny síly soustředěny v prostoru letecké základny v Bagramu. Dopravní letadla a vrtulníky se začaly vracet do svých posádek a tak tato 14 denní akce byla úspěšně skončena.
V průběhu bojů bylo zlikvidováno 10 štábů islámských komisí, nespočet skladů zbraní, muničních skladů, skladů s jídlem a dalším materiálem. Díky této operaci museli mudžahedíni na delší dobu přerušit větší bojové akce. Pandšírské údolí se stalo hlavní zásobovací tepnou pro vzbouřence a tak sověti útočili na toto údolí a jeho posádku nejméně jednou za rok s různými taktikami a výsledky, a snažili se přerušit tuto zásobovací trasu z Pakistánu.
V tomto roce se také poprvé na scéně objevil afghánský vojevůdce Ahmád Šáh Masúd, kterému se podařilo udržet vládu nad tímto údolím i přes dalších devět sovětských ofensív, které proti tomuto údolí SA provedly. Sovětské letectvo startovalo k akcím proti cílům v Pandšíru jak ze základen v Afghánistánu, tak ze Sovětského svazu. V průběhu poslední fáze stahování vojsk z údolí již docházelo ke sporadickým útokům mudžahedínů na stahující se jednotky.
Tato výše popsaná ofensíva byla jednou z největších, které se uskutečnily. V jejím průběhu bylo vysazeno více jak 8.000 vojáků SA a DRA. Jednotky svůj úkol splnily a plánovači ve vyšším velení byli spokojeni že odvedli dobrou práci a navázali na tradice z druhé světové války, kdy operační plánování bylo silnou stránkou sovětského velení. Horší to bylo a dovolím si tvrdit, že stále je na nižší úrovni velení. Nižší důstojníci se bojí převzít iniciativitu a zodpovědnost do svých rukou.
K tomuto tématu mám jednu otázku:
Jak bylo prováděno spojení na vzdálenost 200km? Měly sovětské jednotky potřebné rádiové prostředky?