PALBA.CZ

O.T.M.A
Olga – Taťána – Marie - Anastázie
Poslední ruské velkokněžny

"Milé a krásné bylo, že i v životě i v okamžiku své smrti zůstaly spolu,"
Julia "Lili" Dehn, blízká přítelkyně carevny Alexandry Fjodorovny[/align]


O.T.M.A bylo původně heslo, které určil car Mikuláš II. jako klíč k pokladnici, v níž se nacházely nejkrásnější a nejcennější šperky Romanovské dynastie. Vzniklo spojením počátečních písmen v křestních jménech všech čtyř carových dcer - Olgy, Taťány, Marie a Anastázie. Symbolizovalo jejich jednotu, vzájemnou lásku a sounáležitost. Když posílaly dopis svým příbuzným, nepodepisovaly se jednotlivými jmény, napsaly pouze O.T.M.A..



1. STRUČNĚ O ŽIVOTĚ O.T.M.A

Rodiči čtyř princezen a careviče Alexeje byli poslední ruský car Mikuláš II. Alexandrovič (syn cara Alexandra III. Alexandroviče a carevny Marji Fjodorovny- vlastním jménem Marie Sofie Frederiky Dagmar Dánské) a carevna Alexandra Fjodorovna (rozená Alix, kněžna Hessensko -Darmstadtská).

Vyrůstali v harmonické rodině, rodiče tvořili skvěle se doplňující dvojici s dobrým vztahem a zápalem pro rodinu. Zklamání jim přinesl pouze osud: v Romanovské dynastii bylo zvykem, že se rodí více chlapců než děvčat. U carových bratrů i bratranců vše probíhalo dle tohoto nepsaného zákona, jen ve vládnoucí větvi se narodily po sobě čtyři dívky. Páté dítě carského páru byl vytoužený chlapec Alexej, v jehož existenci se mezi lidem přestalo věřit. Všichni očekávali další dceru. Carovo nadšení nešlo popsat, konečně se dočkal syna a několik hodin se modlil k Bohu, aby mu poděkoval.
Časem se zjistilo, že dostal darem otrávené jablko. Carevič trpěl dědičnou formou hemofilie, která ho odsoudila ke krátkému životu. Tato nemoc způsobuje poruchy ve srážlivosti krve, nemocného stravují časté záchvaty krvácení do kloubů a svalů, které se nedá nijak zastavit. I bez pomoci bolševiků by se dlouhého života nedočkal, ale jen díky nim mu bylo souzeno zůstat navždy jen následníkem trůnu.

Výchova carských dětí byla velice přísná. Nebyly rozmazlovány, jak se o nich tradičně říká. Spaly v hromadných ložnicích- dvě nejstarší a dvě nejmladší dívky spolu, postele byly tvrdé a bez polštářů. Každé ráno se koupaly ve studené vodě a ve volném čase vyšívaly, háčkovaly nebo vykonávaly jiné domácí práce. Krajky velkokněžen se poté prodávaly.

Alexejova nemoc zapříčinila hluboké deprese a hysterii carevny.
Najednou pro ni nic neznamenaly předchozí děti, měla plnou hlavu Aljoši a snažila se ho zachránit. Nemoc byla jedním z hlavních důvodů, proč se u dvora objevil záhadný sibiřský mužik Grigorij Jefimovič Rasputin. Svými řečmi dokázal přesvědčit carevnu, že on jediný může jejímu synovi pomoct. Rasputinův vliv na carský pár dosáhl ohromných rozměrů, dokonce se s ním měla radit Alexandra o všem, co odposlouchala z tajného balkónku, z něhož bylo dobře slyšet vše, o čem se diskutovalo v carově kanceláři.
V carském paláci je carevnin favorit Rasputin 30. prosince 1916 zavražděn. Jeho skandální život plný alkoholu a žen spojil člena parlamentu Vladimira Puriškeviče a knížete Felixe Jusupova, manžela velkokněžny Iriny Alexandrovny ( dcery Xenie Alexandrovny - nejstarší z dcer cara Alexandra III.). Jeho smrt je opředena moha legendami, říká se, že přežil účinky otravy cyankáli, jeho vrazi ho proto museli ještě třikrát střelit a potom jeho tělo hodit do řeky Něvy..

Po smrti Rasputina čekala na carevnu další rána. Zemi ovládl teror a tisíciletému carství odzvonilo. Převrat nazývaný Únorový se v měsíci únoru odehrál pouze v Rusku, kde touto dobou ještě platil starý juliánský kalendář. Evropa jej zaznamenala podle gregoriánského kalendáře 15. března.
Mikuláš II. byl nucen abdikovat a k moci se dostává liberálně-demokratická strana vedená menševikem - knížetem Georgijem Georgijevičem Lvovem. Je vytvořena Prozatímní vláda, ale bolševický směr nebyl s tímto výsledkem spokojen. Vládu proto doplňují představitelé chudších vrstev, dělníci a armáda – nastává období dvojvládí. V létě 1917 střídá knížete Lvova ve vedení strany Alexander Fjodorovič Kerenskij. Bolševici semknutí kolem Vladimira Iljiče Lenina tajně plánují další státní převrat.

Poté, co se musel car nedobrovolně vzdát trůnu, věznili ho s rodinou v Carském Sele. Na přání bolševiků je deportován na Sibiř, do města Tobolsk. Doprovázelo je služebnictvo, kuchař, dvorní dámy a osobní lékař Botkin. Na Sibiři zastihl carskou rodinu další převrat.
6. 11. 1917, v předvečer převratu, se Lenin dostává do Petrohradu. Druhý den 7. listopadu je zahájena Velká říjnová socialistická revoluce (dle juliánského kalendáře 25. října, odtud název říjnová) .. V noci je dobyt Zimní palác, vedení Prozatímní vlády pozatýkáno, všechna důležitá místa obsazena, bolševici naplňují svůj sen..

V dubnu a květnu roku 1918 byli Mikuláš s Alexandrou a dcerou Marií převezeni do Jekatěrinburgu, další děti dorazily o pár týdnů později.

17. července téhož roku nechalo vedení bolševiků celou carskou rodinu postřílet. Zemřela s nimi i Alexandřina komorná Anna Stěpanovna Děmidova, kuchař Ivan Michajlovič Charitonov, lokaj Alexej Jegorovič Trupp a osobní lékař Jevgenij Sergejevič Botkin.
O posledních ruských velkokněžnách, které byly zastřeleny v domě průmyslníka Nikolaje Ipaťjeva přejmenovaného na "Dům zvláštního určení", se hovoří nejčastěji v souvislosti s tím, jestli nějaká z nich dokázala přežít utajovanou operaci bolševiků. V průběhu první poloviny 20. století se co chvíli objevila v médiích zpráva, že se podařilo vypátrat hledané carské děti. Řada žen se vydávala za zmizelé velkokněžny (nejslavnější ze všech byla Anna Anderson a její převlek za nejmladší Anastázii), ale žádné to nebylo nikdy oficiálně potvrzeno.

V ruském městě Jekatěrinburg, které bylo později překřtěno Rudými na Sverdlovsk, se mnoho let pátralo po ostatcích carské rodiny. Roku 1991 proběhl první velký výzkum hromadného hrobu, kde měla být pohřbena Mikulášova rodina. Během výzkumu se zjistilo, že schází kostra careviče Alexeje a jedné z jeho starších sester- Marie nebo Anastázie. Svět zaplavila vlna radosti, že bolševici neměli odvahu zastřelit všechny a slitovali se.
23. srpna 2007 byly nedaleko Jekatěrinburgu, v místech popisovaných pamětníkem a pravděpodobným carovrahem Jurovským, objeveny dvě částečně spálené lidské kostry. Lékaři potvrdili, že se jedná o chlapce ve věku 10 až 13 let ( Alexejovi bylo právě třináct let) a dívku starou přibližně 18 až 23 let ( Anastázii bylo roku 1918 17 let a Marii o dva roky více). Spolu s lidskými ostatky byly nalezeny střípky skla, stříbra a zlata.
V prosinci 2007 začali vědci s testy, které měly pomocí DNA odhalit příslušnost obou dětí do Romanovského rodu. 30. dubna 2008 vynesli lékaři verdikt: obě nalezená těla patří s naprostou jistotou pohřešovaným dětem Mikuláše II.. Jeho rodina byla tedy kompletní, on a jeho žena a všech pět dětí byli roku 1918 zavražděni a nikomu se nepodařilo utéct. Stále existují lidé, kteří budou tvrdit, že výzkum byl jeden velký podvrh a malá Anastázie přežila. Legenda je to bezpochyby krásná, ale nechme ji dětem.
Na místě Ipaťjevova domu byl roku 2003 postaven Chrám na krvi, kde můžete navštívit i přilehlou galerii o carově nejbližších. V roce 2000 byli také všichni členové carské rodiny prohlášeni pravoslavnou církví za svaté..
Ostatky panovníka a jeho dětí byly po osmdesáti letech vyzvednuty z hromadného a neoznačeného hrobu a přeneseny do Petrohradu, kde byly slavnostně pohřbeny v katedrále svatého Petra a Pavla nacházející se uvnitř Petropavlovské pevnosti.
1. října 2008 rozhodl Nejvyšší soud Ruské federace, že rodina cara Mikuláše bude omilostněna a zbavena titulu nepřítel lidu. Mluvčí soudu prohlásil, že byli nespravedlivě pronásledováni a jejich jména by měla být očištěna.


oficiální portrét carské rodiny, na snímku je se čtyřmi velkokněžnami i carevič Alexej


Řekli jsme si, jak to skončilo. Vraťme se v čase zpátky do Carského sela u na počátku 20. století, kdy se revoluce pouze plánovala a car Mikuláš se radoval se svých dětí.


2. ŽIVOTOPISY CAROVÝCH DCER


JEJÍ CARSKÁ VÝSOST, VELKOKNĚŽNA OLGA NIKOLAJEVNA ROMANOVA
Prvorozená dcera cara Mikuláše II. Alexandroviče a carevny Alexandry Fjodorovny
(1895 – 1918)

Olga, v rodině přezdívaná Olja či Oljenka, se narodila 3. listopadu (podle nového způsobu počítání kalendáře 15. listopadu) roku 1895 kolem deváté hodiny ráno v Alexandrovském paláci v Carském selu. Mikuláš nejprve litoval, že dítě není chlapec, ale nakonec byl rád, že mu Bůh seslal zdravé dítě.


Olga Nikolajevna

Pokřtili ji 26. listopadu roku 1895, jméno Olga mělo v rodině dlouhou tradici. Jeho první slavnou nositelkou byla kněžna Olga ( žena knížete Igora, první vládkyně Kyjevské Rusi a první žena, která se nechala pokřtít.).
Modrooká dívka se ráda vzdělávala; naučila se mluvit plynně francouzsky, anglicky, německy a pochopitelně rusky. Vynikala ve hře na piáno. Naučila se logicky uvažovat a vždy rychle zhodnotila situaci kolem sebe. Po večerech si četla knížky, její nejoblíbenější byli Bídníci, a učila mladší sourozence. Vyčítali jí přílišnou upřímnost, otevřenost a touhu si vždy hájit svůj názor a hádat se kvůli němu. Se svou matkou nikdy příliš dobře nevycházela a často se hádaly, proto také většinou nestály na portrétech vedle sebe.
Byl jí přidělen 3. jelizavetogradský husarský regiment, kterému velela a sama jej připravovala pro vojenskou službu.

Od jejího narození se přemýšlelo, za koho ji provdají. O prvorozenou dceru ruského cara byl velký zájem. Nejváženějšími kandidáty byli: velkokníže Dmitrij Pavlovič (syn Pavla Alexandroviče a vnuk Alexandra II.); rumunský korunní princ Karel; Edvard, princ z Walesu ( nejstarší syn anglického krále Jiřího V.) a srbský korunní princ Alexander. Velkokněžna však vybrané mladíky odmítla a prohlásila, že si vezme jedině Rusa, a to takového, ke kterému by cítila fyzickou přitažlivost.

Laskavá Olga se během první světové války dobrovolně zapojila do Červeného kříže a pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1915 svou práci opustila, ze záplavy krve a nevyléčitelných raněných ji schvátily těžké deprese a migrény. Nemohla odpustit rodičům, že jí nedovolili si vzít jednoho vojáka, o něhož pečovala ve špitále. Na oplátku se rozhodla, že si nikdy nevybere jediného z nabízených ženichů. Zájmu o charitu se nezřekla, posílala každý měsíc vysoké finanční částky na pomoc chudým a postiženým dětem.

Roku 1917 byla dívka se svou rodinou zatčena a uvězněna. Ve svých komnatách se pustila do literární činnosti, psala krátké básně pro jednotlivé členy rodiny a modlitby, v nichž žádala Boha o odpuštění.
Po převozu do Jekatěrinburgu ztratila víru ve vysvobození, uzavřela se před světem a téměř přestala mluvit. Za necelé tři měsíce v sibiřském zajetí velmi zhubla, svou bledostí připomínala ducha. Smířila se svým osudem, tušila, že ji čeká jen smrt. Předčítala příbuzným z Bible a jiných náboženských knih, k nimž přidávala i své vlastní modlitby.
Z noci na 17. července roku 1918 byla se svou rodinou zastřelena na přímý rozkaz nejvyššího bolševického vedení v Moskvě. Vojáky vedl čekista Jakov Jurovskij. Mikulášovy příbuzné nahnali do sklepa, kde je rozestavěli jako při focení, dokonce přinesli i židli pro careviče Alexeje, který téměř nemohl chodit. O plánované vraždě neměli ani ponětí. Po přečtení rozsudku smrti měl údajně svržený panovník nechápavě vykřiknout: "Cože?" . Čekisté ho však připravili o odpověď. Nejstarší dceru trefili přímo do srdce, byla tedy ušetřena potupné smrti mezi bajonety.
Nejmilejší dceři Mikuláše II. bylo dvaadvacet let. Její nadějná budoucnost a šťastný život, který jí předpovídali, když se narodila, se Olze nikdy nesplnil.


JEJÍ CARSKÁ VÝSOST, VELKOKNĚŽNA TAŤÁNA NIKOLAJEVNA ROMANOVA
Druhá dcera cara Mikuláše II. Alexandroviče a carevny Alexandry Fjodorovny
(1897 – 1918)

Velkokněžna Taťána (neboli Tánuška, jak na ji volaly sestry) se narodila 10. června roku 1897 Alexandrovském paláci v Petrodvorci. Pokřtili ji 20. června 1897 v kapli svatého Petra a Pavla v Petrodvorci. Jméno Taťána měla údajně získat podle hrdinky v Puškinově románu Evžen Oněgin, v Romanovském rodě se nevyskytovala žádná jiná žena téhož jména.


Taťána Nikolajevna

Podobala se svým vzhledem matce Alexandře, mluvilo se o ní jako o nejkrásnější ze všech carových dcer. Rodinné známé popisovaly dívku jako velmi pracovitou, přizpůsobivou a elegantní. Podobně jako Olga hovořila francouzsky, anglicky a německy. Z ručních prací ovládala háčkování, vyšívání a pletení. Milovala módu a navrhovala pro rodinu šaty.
Přidělili ji pod správu 8. Vozněsenský jízdní regiment, s nímž se účastnila výcviku a vojenských přehlídek. Dosáhla hodnosti plukovníka.

Vždy si vážila své matky a starala se o ni, za což si vysloužila její největší přízeň. Když byl carevič nemocný nebo utrpěl nějaký úraz, byla ta právě Taťána, kdo se o něho vedle matky pečoval, četl mu knihy a hrál si s ním. Byla výrazně nábožensky založená, předčítala úryvky z Bible a přepisovala si nejzajímavější pasáže do svého deníku.

Roku 1914 vstoupila se svou starší sestrou do Červeného kříže a pomáhala raněným z první světové války. Doktoři ji chválili pro její obratnost, říkali, že by z ní byla dobrá lékařka. Kvůli nízkému věku ji však nepustili ke složitějším případům. Jako zdravotní sestra pracovala do roku 1917, kdy byla s celou rodinou zatčena.

Jako jediná si nestěžovala na nové podmínky a nevyhýbala se strážím. V Jekatěrinburgu se stala důležitou spojkou mezi hlídači a carskou rodinou. Díky ní zjistili, jaká mají práva a jaká pravidla musí dodržovat. Bavila se s bolševickými vojáky, vyptávala se na jejich rodiny a zjišťovala, jak vypadá město za bránou domu. Před rodinou skrývala své obavy, že by nemuseli vyváznout živí a naopak s nimi živě diskutovala o budoucím životě v Anglii, kde budou žít, až je zachrání. O Alexeje, který potřeboval pravidelně léky a speciální péči, se starala a hrála s ním karty. Carevně Alexandře nezbývaly síly, musela se pohybovat na kolečkovém křesle. Své poslední odpoledne 16. července strávila s matkou, četla jí z knihy proroka Ámose a povídala si s ní.

Z noci na 17. července roku 1918 byla Taťána Nikolajevna zastřelena spolu se svými příbuznými. Na rozdíl od Olgy nesmírně trpěla, všechny sestry a jejich matka si všily do korzetů diamanty a těžké šperky, které je chránily jako "brnění" a způsobily, že se od nich některé kulky odrazily. Čekisté zpanikařili: poprava měla proběhnout co nejrychleji a v naprostém utajení a ty zatracené velkokněžny ne a ne umřít. Když jim došly poslední náboje, doběhli pro bajonety, kterými přeživší dívky ubodali. Nejmilejší dceři Alexandry Fjodorovny bylo pouhých jednadvacet let.


JEJÍ CARSKÁ VÝSOST, VELKOKNĚŽNA MARIE NIKOLAJEVNA ROMANOVA
Třetí dcera cara Mikuláše II. Alexandroviče a carevny Alexandry Fjodorovny
(1899 – 1918)

Marie (v ruštině Marja) a pro sestry Máša se narodila 14. června (v novém způsobu počítání kalendáře 27. června) roku 1899 v Petrodvorci okolo poledne. Fakt, že se carevna Alexandra porodila již třetí dceru a žádného následníka trůnu, vyvolal se společnosti vlnu nespokojenosti. Carova manželka nebyla zdaleka tak silná jako před lety, často omdlévala a byl div, že se vůbec mohla Marie dožít dospělosti. Pokřtěna byla 9. července v místě narození.


Marja Nikolajevna

Třetí carova dcera přitahovala zájem okolí, byla dobrosrdečná a laskavá. Její rysy se podobaly spíše ruským než německým předkům. Nejkrásnější byly její velké modré oči, přirovnávali ji k andělům malíře Sandra Botticelliho. Rozuměla si nejvíc s nejmladší Anastázií, se kterou sdílela společnou ložnici. Snila o tom, že si vezme ruského vojáka a bude s ním mít mnoho dětí.
Jazyky ovládala stejné jako její sestry, jen se nikdy nenaučila německy. Vyšívala, četla a dobře malovala, zajímavostí bylo, že vždy kreslila jen levou rukou. Hodně času trávila se svým dědečkem- carem Alexandrem III. Alexandrovičem, k němuž ji svazovala rodinná podoba a nezvyklá síla. Jako malá dokázala Marie bez potíží zvednout svou učitelku na ramena. Jejím regimentem byl ustanoven 6. Kazaňský dragounský, milovala společné přehlídky.

V době vypuknutí světové války byla příliš mladá na to, aby se mohla stát zdravotní sestrou. Místo toho debatovala se svými vychovatelkami o politice. Občas jí dovolili navštívit raněné v nemocnici, poslouchat jejich zážitky a hrát s nimi biliár.
Po pádu impéria jela z rodiči do Jekatěrinburgu, zbývající členové rodiny přijeli později. Ve svém zajetí dále kreslila a svá díla ukazovala bolševickým vojákům.

17. července roku 1918 byla se svou rodinou zavražděna. Všité šperky přivodily Marii bolestivou smrt, zranění po kulkách nebyla smrtelná a proto ji následně bodali bajonety. I to však velkokněžna přežila, ležela mezi svou rodinou živá dokud jí nenahmatali při kontrole tep. Dívka vykřikla a neméně zděšený voják ji mlátil pěstmi tak dlouho, dokud nezmlkla. Její tvář údajně po smrti nebylo možno rozpoznat.
Marii Nikolajevně bylo devatenáct let.


JEJÍ CARSKÁ VÝSOST, VELKOKNĚŽNA ANASTÁZIE NIKOLAJEVNA ROMANOVA
Nejmladší dcera cara Mikuláše II. Alexandroviče a carevny Alexandry Fjodorovny
(1901 – 1918)

Anastázie byla nejmladší ze čtyř carových dcer, narodila se 5. června (dle nových pravidel kalendáře 18.června) roku 1901 v Petrodvorci okolo šesté hodiny ráno. Když přinesli Mikulášovi zprávu, že i jeho čtvrté dítě je dcera, vydal se panovník na dlouhou procházku, aby si v klidu utřídil myšlenky a poté mohl předstoupit před svou ženu.
Jméno Anastázie znamená v překladu "Vstanu z mrtvých", docela příznačné pro její osud.. Dívku pokřtili 30. června v petrodvorské kapli svatého Petra a Pavla.


Anastázie Nikolajevna

Velkokněžna byla ze svých sourozenců zdaleka nejmenší, což jí vyneslo rodinnou přezdívku Malenkaja tj. Maličká. Ze své výšky ani věku se netrápila, naopak byla nejveselejší a nejživější. Alexandra jí přezdívala Šotek. Když se Anastázie nudila, podrážela nohy sluhům.
Učení jí nebavilo, francouzsky mluvila sice perfektně, ale gramatiku nepovažovala za důležitou, a proto se ji neučila. Energická dívka se vyžívala v konverzaci, kreslení, fotografování a herectví. Svými vtipy bavila celou rodinu až do své předčasné smrti. Hrála na piáno, balalajku i kytaru. Než se svými sestrami si raději hrávala s dětmi sluhů, které ji naučily lézt po stromech. Matka se na ni často hněvala a říkala, že se musí začít chovat jako kněžna, to ovšem nebylo nic pro Anastázii. Její vojáci pocházeli z řad 148. Kaspiánského regimentu.
Ošetřovat Alexeje ji rovněž nudilo, ale lítat s ním po paláci bylo něco jiného. Carevič jednou dostal auto s pravými gumami, do kterého si mohl sednout a připadat jako dospělý. Jezdili spolu po chodbách a děsili služky.
Pravidelné návštěvy divadelních představení v petrohradské opeře strávila schovaná za závěsem, kde si nenápadně pochutnávala na spoustě čokoládových bonbónů.

Když vypukla válka, bylo jí třináct let, tudíž jí nemohli pustit mezi ošetřovatelky. Dovolili ji navštěvovat s Marií vojáky na pokojích, čehož Malenkaja využila k tomu, aby všechny obrala o peníze místo toho, aby rozptylovala a uklidňovala jejich duše.
Krachu impéria se Anastázie vůbec nebála, jen měla strach, aby si měla kde hrát, politické důvody příliš nechápala. Věděla pouze, že jsou zatčení nějakými vojáky, kterým se mstila tak, že jim dělala různé naschvály a hlasitě se jim smála.

V Jekatěrinburgu si stále nedokázala připustit, že by ji mohli zabít. Považovala je za ubohé mužiky, kteří nemají právo ani pohlédnout na pravou velkokněžnu. Neustále jim to připomínala a sledovala jejich nenávistné pohledy s posměchem. Podobně jako její sestru Marii ji čekalo velké trápení, když dokázala přežít střelbu z pušek a museli ji domlátit bajonety. Byl jí pouze sedmnáct let.

Záhy se vyrojily více či méně přikrášlené pohádky o tom, že dívka dokázala uprchnout a skrýt se. Během první poloviny dvacátého století se objevily ženy s modrýma očima, blonďatými vlasy a vyprávěním, že právě ony jsou hledané velkokněžny. Za zmínku stojí Anna Anderson, svým rodným jménem Anastázie Manahan případně Anastázie Čajkovska. Narodila se údajně 22. prosince 1896 na území dnešního Polska. Řada lidí pod přísahou vypověděla, že se jedná opravdu o carovu dceru. Anna se vyznala ve struktuře Zimního paláce a rodinných vztazích Romanovců. Dokonce prý měla stejné fyzické rysy jako Anastázie. Spojovala je choroba Hallus valgus způsobující specifické zakřivení palců u nohy bránící v chůzi nebo jizva na zádech. Po její smrti se provedly testy DNA, kdy srovnaly vzorky její kostní tkáně s vzorkem manžela královny Alžběty II. - Filipa, vévody z Edinburghu. Filipova DNA, jakožto vzorek vzdáleného příbuzného carevny Alexandry, se neshodovala s Anniným, tudíž jakýkoli příbuzenský vztah byl naprosto vyloučen. Podobně dopadly i další uchazečky o carský titul.

Nálezy z roku 2007 a 2008 pomohly celou záhadu objasnit, nyní můžeme říct, že všichni členové Mikulášovy rodiny jsou nalezeni, žádný se neztratil. Výzkumy potvrzují, že byli zavražděni stejný den- kolem půlnoci 17. července 1918.
Pohádka o dívce, která se schovala před vrahy a unikla ze zajetí patří jednou provždy do kresleného filmu. Titulu jedné z největší legend či záhad 20. století však v dnešní době Anastázii Nikolajevně již nikdo neodpáře.

Za skvělé obrázky velmi děkuji Grand Duchess Ally.

Ljubov to je strašný příběh co jsi zde popsala. Až mě z toho bolí u srdce.

Lidsky je mi to líto, ale asi je v té šílené době nemohl potkat jiný osud. A jen tak za sebe bych řekl, že to byly hezký holky.

Ljubov a nyní šílený dotaz. Myslíš, že by se nedal v evropských aristokratických rodech najít někdo, kdo by mohl aspirovat na případný carský trůn?

Hezké byly, to se říká často.
Je škoda zmařených životů, nebýt toho, že jejich příjmení znělo Romanov a jejich otec byl ruský car, byly by to stejné dívky jako jiné. Rády si hrály, povídaly a tancovaly, většinou je nebavila škola a trápily je stejné věci, jako ostatní.

Příbuzným Alexandry Fjodorovny je kupříkladu Filip, vévoda z Edinburghu. Ten má ovšem své postavení a je s ním snad relativně spokojen. Další předci nejsou důležití, carevna nepocházela z Romanovců a kdokoli by nárok jejich příbuzných zpochybnil.
Z příbuzných Mikuláše: bratra Michaila zavraždili roku 1918, Georgij zemřel roku 1899. Jiného bratra neměl. Zůstaly dvě sestry, Xenija a Olga, ale ty na trůn nastoupit nemohly.
V současnosti je hlavou Romanovského rodu velkokněžna Marja Vladimirovna (vnučka třetího syna cara Alexandra II.). Bližší příbuzenský vztah neexistuje. Bolševici se o to postarali dávno před námi, Leninův rozkaz zněl jasně.

Dodatek, životopis nejmladšího z dětí carského páru.

JEHO CARSKÁ VÝSOST, CAREVIČ ALEXEJ NIKOLAJEVIČ ROMANOV
(1904 – 1918)

Alexej, jediný syn cara Mikuláše II. Alexandroviče a carevny Alexandry Fjodorovny, se narodil 30. července (podle pravidel gregoriánského kalendáře 12. srpna) roku 1904 v Petrodvorci. Když přinesli carovi zprávu, že se konečně dočkal dědice říše, běžel panovník do kaple, kde se několik hodin vytrval modlil a děkoval Bohu, že vyslyšel jeho přání.


1904, Carevna s jediným synem

Říkali mu domáckou podobou jména Alexej - Aljoša případně Ljoška. Jeho matka mu přezdívala Sluníčko. Jediného syna rozmazlovala a upřednostňovala ho před čtyřmi dcerami.
Radost vládnoucí dvojice brzy pominula. Vyšlo najevo, že chlapec trpí dědičnou formou hemofilie, kterou na něj přenesla jeho matka. Ale car se na manželku nezlobil, syna miloval i nadále. V paláci mezitím kolovala věta:"Krutý bůh, vlídný car."
Každá drobná zhmožděnina nebo oděrka se mohly stát smrtelnou. Zakázali mu sportovat, jezdit na koni a na každém kroku ho hlídali. Car mu přidělil osobní stráž- Andreje Děrevenka a Klementije Nagorného. Pro Alexeje byla jeho nemoc nesmírným utrpením, záviděl svým sestrám i obyčejným dětem palácových sluhů, že si mohou volně hrát a on je mohl pouze sledovat. Po čase se nad ním otec slitoval a dovolil mu jezdit na trojkolce, aby mu alespoň částečně vynahradil pohyb. Následníkova nemoc byla vládním tajemstvím, nikdo se o ní nesměl dozvědět. Roku 1912 se během návštěvy Polska chlapec těžce zranil a málem vykrvácel, téhož roku Mikuláš svůj národ seznámil s pravdou.


Alexej v uniformě

Roku 1907 se u dvora objevuje sibiřský mužik Grigorij Jefimovič Rasputin, jež tvrdil, že on jediný může chlapce vyléčit. Svými řečmi natolik učaroval Alexandře Fjodorovně, že jej nechala jmenovat hlavním synovým vychovatelem.
Učitelé si svého žáka chválili, naučil se mluvit plynně anglicky a francouzsky. Místo sportování si četl knihy nebo se staral o svoje domácí zvířata. Pořídili mu kočku, psa a oslíka; aby ho rozptýlili a naučili ho, jak se o ně postarat. Alexej si rád hrál s cínovými vojáčky, kterých měl obrovskou sbírku. Někdy se k němu připojily i starší sestry, ale jinak byl malý carevič vytrvale sám, jiné děti k němu, z obav o jeho zdraví, nepustili.
Nosil dětskou verzi námořnické uniformy a představoval si, že se stane vojákem a půjde do války. Život v bohatství ho nezajímal, chtěl být jako ostatní. Svých rodičů si hluboce vážil, často pečoval spolu se služkami o nemocnou matku. Jeho vlastní choroba v něm probudila soucit.


S matkou Alexandrou

Roku 1914 vypukla první světová válka, careviči bylo deset let. Se zájmem sledoval přehlídky vojáků a přesvědčil otce, aby ho vzal na pár dní na frontu, kde ho jmenovali velitelem několika pluků a atamanem všech kozáckých jednotek.
V březnu roku 1917 byl Mikuláš donucen k abdikaci a svůj trůn předal mladšímu bratru Michailovi. Myslel, že když sprostí Alexeje břímě následnictví, zachrání mu život. Carská rodina byla záhy zatčena a uvězněna v Carském selu, odkud byla na přímý rozkaz bolševiků převezena na Sibiř, do města Tobolsk. Zde se Alexej naučil se svým otcem řezat dřevo, což se mu velice zalíbilo, ale musel se velmi hlídat, aby se nezranil.


1917, Tobolsk. Carevič se učí řezat dřevo

17. července roku 1918 byl se svou rodinou v Jekatěrinburgu zavražděn. Před svou smrtí spatřil na okamžik umírajícího otce a trpící sestry, než i jeho dostihla smrt. Poslednímu ruskému dědici trůnu bylo pouhých třináct let, zemřel pár dní před čtrnáctými narozeninami.
14. srpna 2000 byl pravoslavnou církví označen za svatého.

Tak se to nějak uzavřelo a zároveň propojilo s popavouleninova bratra. Tam jsi přímo uvedla, že jeho smrt možná lenin takto pomstil. Je to asi problém všech revolucí kde se boří něco hodně starého a silně podloženého tradicí. Francouzi popravili svého krále i královnu, Rusové udělali to samé se svým carem a jeho dětmi.

Možná i obava, že pokud by car nebo jeho děti přežili, pořád by existoval možnost shromážďování opozice pod jeho zástavou.Takto a ásledným vyvražděním nebo vyhnáním šlechty, zbavili zemi opozice. A ta šlechta co se k bolševikům přidala pochopila v ježovových, předtím džezinského a potom berijových celách, lágrech a na popravištích, že vsadila na špatného koně.

Tak nakonec třída která sama stála v čele boje proti carovi po splnění mouřenínské role v mocenském boji zmizela ze světa. Ani nedokážu říci, zda je mi jich líto. Ale neznalost a důvěra v ideál není zločin.
Co na to říci více?

Ljubov-věc, se kterou se nemohu a nechci duševně smířit, jsou vraždy dětí a žen. Je jedno kým jsou provedeny, je jedno z jakého důvodu. Jsem přesvědčen, že ti, kteří provedli takový masakr, sami dlouho nežili. Souhlasím s přítelem Pátračem......u srdce je z toho těžko

Snáď len to, ako by asi vyzeral svet, keby občiansku vojnu v Rusku nevyhrali červení, ale bieli. Inak skvelá séria veľmi zaujímavých článkov.

Julesak- to jsi nakousl téma, které by rozhodně přesáhlo zaměření vlákna. Ovšem ne že by nebylo zajímavé

Navíc bychom se dostali do pozice alternativní historie a admini by nám umyli hlavy bez šamponu. Ale zajímavé by to bylo.

Julesak - v tom s Tebou asi souhlasí hodně lidí. Jen se nám Ljubov vrátila nastalo oživení.

Pátrač: Ruské dějiny jsou propojeny do kruhu. Smrt Alexandra Uljanova, kterého nechal popravit Alexander III., probudila v Leninovi radikalizaci a když podepisoval rozkaz na zastřelení carské rodiny s dodatkem "bez zbytečných průtahů", pomstil se Romanovcům za jeho smrt.

Šlechta uvěřila slibům, že za revoluce bude dobře, zařídila se podle toho a činy, které napáchala, měly být pro dobro země. Neuvědomovali si, že se v podstatě nic nezmění. Často se zde obracím na Věru Figner, téměř v každém tématu ji zmiňuji. Přežila dvacet let ve vězení, roku 1906 byla propuštěna a poslána do vyhnanství. Prošla Sibiří; kde zažila oba převraty, carovu smrt, Leninovo království i nástup Stalina. Krátce před svou smrtí roku 1942 sepsala sbírku pamětí věnovanou létům revoluce. V samotném závěru se svěřila se slovy, která ji trápila."Kde je ta slavná Narodnaja Volja, která chtěla pomoci lidu; kde je ta naše svoboda a prosperita, pro kterou jsme bojovali a umírali?". Procitla ze svého snu o socialistickém státě, kde si budou všichni rovni. Pochopila, že bojovali marně.. V novém státě zůstaly všechny staré principy, jež odsuzovali za carství.
To, že postupně končili v celách a putovali buď do gulagu nebo na popraviště, jen prohloubilo smutek a marnost minulých činů.

Thór: Hlavní organizátor vraždy Mikulášovy rodiny Jakov Jurovskij (připisuje se mu smrt Mikuláše a careviče Alexeje) zemřel roku 1938 v Moskvě, jeho pravá ruka Petr Jermakov (odpovědný za smrt velkokněžny Olgy a nejspíše i Marie a Anastázie) zemřel roku 1952 ve Sverdlovsku, jak byl přejmenován Jekatěriburg. Spravedlnost až někdy.
Pokládám si otázku, koho zabili. Vyděšenou ženu, která se pouze modlila a ošetřovala děti; čtyři dívky, které neměly nejmenší šanci se bránit; třináctiletého kluka; a nakonec svatého cara, muže, který v životě nevystřelil z pistole, nenáviděl válku a nejraději trávil dny s rodinou.. To je potom snadné si říct, že jsem hrdina, když jsem zavraždila neozbrojené rozespalé civilisty..
Vojáci hlídající carovy blízké věřili, že roku 1918 zabili Boha. Že budou do smrti trpět a potom skončí v pekle. Sledovali, že ta rodina není taková, jako si mysleli. Když někdo onemocněl, starali se o něho. Radovali se, když ráno svítilo sluníčko. Byli jako obyčejní lidé.
Splnili rozkaz, poslechli nadřízené a nemohli jim pomoct.

Julesak: Děkuji. Netroufám si tvrdit, jak by vypadla situace v Rusku po vítězství bělogvardějců. Dodnes se na ně pohlíží jako na zrádce. Po vítězství Rudých jich většina emigrovala, zbytek si podalo vedení bolševické strany. Emigranti se podíleli na vzniku Ruské osvobozenecké armády- ROA a dalších organizací bojujících proti Stalinovi. Razili heslo:"I s čertem, jen když proti bolševismu.".
Teprve v posledních letech bylo v Rusku umožněno si obléct beztrestně uniformu Bílé gardy a pořádat vystoupení pro veřejnost. Dnes už může jít člověk po Moskvě ve stejnokroji Kolčakovy sibiřské armády a nebát se, že ho na nejbližším roku zmlátí. Ale pohledům plným opovržení se stále nevyhne.
Diskuse by to byla nepochybně zajímavá, ale otázky "coby, kdyby" sem nepatří. Chápu, že by se mohl strhnout rozhovor špatným směrem a potom by muselo být téma přesunuto do Debaty. Takže se o tom můžeme pobavit na nějakém srazu.
Jen aby to oživení způsobené mých příchodem nebylo moc živé a nemusela bych zase na čas zmizet do dalekých krajin, aby byl klid.

Ljubov-děkuju. Stejně si myslím, že rozkaz když je špatný, má být bezmyšlenkovitě vyplněn. Což mě ovšem vrátí zpátky k tomu, že ve velké většině jsme stádo, ovlivněné mocí.

Thóre neděkuj, nemáš za co.
Rozkaz je rozkaz, musí být splněn. Kdyby ho ti vojáci nesplnili a řekli, ne my cara nezabijeme a necháme ho jít, domnívám se, že by je místě zastřelili a povolali jiné.

ve velké většině jsme stádo, ovlivněné mocí
Zní to dost strašně, ale tvůj názor sdílím. Hrstka lidí u moci rozhoduje a zbytek poslouchá. Princip fungující od počátku dnešní civilizace v pravěku.

ve velké většině jsme stádo, ovlivněné mocí

Nebyl bych zas tak skeptický. Když vyjdu z Milgramových experimentů s poslušností, tak těch poslušných je něco přes 60%. V USA. V Austrálii 50%, v Jordánsku 80%, o podobných experimentech v Rusku jsem neslyšel.
Takže spíš mírná většina, u civilistů, za normálních okolností. U vojáků, pod tlakem, to bude vypadat trochu jinak.

Ljubov píše:Thóre neděkuj, nemáš za co.
Rozkaz je rozkaz, musí být splněn. Kdyby ho ti vojáci nesplnili a řekli, ne my cara nezabijeme a necháme ho jít, domnívám se, že by je místě zastřelili a povolali jiné.

ve velké většině jsme stádo, ovlivněné mocí
Zní to dost strašně, ale tvůj názor sdílím. Hrstka lidí u moci rozhoduje a zbytek poslouchá. Princip fungující od počátku dnešní civilizace v pravěku.

Dva z vojáků odmítli střílet do děvčat. Byly jim odebrány zbraně, zamkli je do kolny na dvorku a narychlo nahradili.

Aha, děkuju ti. To jsem nevěděla.
Kdybys tam našla nějakou podobnou chybku nebo neúplnou informaci, tak když ji doplniš, budu moc ráda.

Jistě Jen bych chtěla podotknout jako dotčený "umělec", že ty kolorované obrázky jsem dělala já¨:)

---------

"Olga Nikolajevna byla blondýnka, téměř třiadvacetiletá. Duší byla Ruska. Milovala četbu a byla to schopná, vyspělá dívka. Mluvila dobře anglicky a špatně německy. Hrála na klavír, zpívala a v Petrohradě se učila zpívat v sopránu, dobře kreslila. Byla velmi skromná a nepotrpěla si na luxus. Oblékala se velice prostě a tím se odlišovala od sester. Zdálo se mi, ževíce milovala otce než matku a také milovala Alexeje Nikolajeviče, kterého všichno oslovovali"Maličký" a "Baby". Nikdo si příliš nepovšiml vyspělosti Olgy Nikolajevny. Její způsoby byly chladné. Byla vznětlivá, ale snadno se upokojila. Její otec, se svou překvapivou laskavostí, uměl skrývat své pocity, ale jeho dcera - tato žena - to neuměla. Nedokázala se na to soustředit a neotesanost povahy ji odlišovala od sester. S matkou měla problémy." - S. Kobylinski - důstojník vykonávající strážní službu nad carskou rodinou v Tobolsku.


"V přísném slova smyslu nelze ji nazvati krásnou, přesto její bytost září takovou ženskostí, takovým mládím, že se zdá více než krásná. Čím více se na ni díváte, tím více okouzlující a přitažlivou je její tvář. Ozařuje ji vnitřní světlo, stále půvabnější s jejím zářivým úsměvem a způsobem smíchu, kdy poněkud zakloní hlavu a ukazuje rovnou řadu perlových sněho-bílých zubů. Její krásné, nežné ruce snadno a chytře zvládají jakoukoliv práci. Je tak křehká a něžná, když se s jedinečnou láskou a péčí sklání nad košilí každého vojáka, kterou šije. Její melodický hlas, její ladné pohyby, její půvabná, štíhlá drobná postava - je vtělením ženskosti a přátelskosti. Je tak bystrá a radostná. Pamatuji si slova jednoho z jejích učitelů: Olga Nikolajevna má průzračnou mysl." - S. Ofrosimova


"Velkokněžna Olga Nikolajevna byla typická, dobrá ruská dívka s velkým srdcem. Tak působila na lidi svým porozumněním a okouzlujícím šarmem. Byla tichá a překvapivě prostá a přirozená. Nesnášela bohatství, milovala samotu a knihy. Byla inteligentní a sečtělá a byla schopná v umění." M. Dietrichs

"Velkokněžna Olga byla nejchytřejší ze sester. Byla silná a zdravá, plná života, velmi vlastenecká, a občas ji muselo mrzet, že se nenarodila jako chlapec, neboť by mohla nastoupit po otce a vladnou Rusku, jako Kateřina Veliká. Neměla pravidelné rysy ani téměř mystickou krásu své sestry Taťány, ale se svým poněkud špičatým nosíkem, usměvavými ústy, zářivýma modrýma očima, měla šarm, svěžest, okouzlující nevázanost ji činily neodolatelnou." - M. Buchanan


"Nejstarší, Olga, byla velmi inteligentní a milá a měla srdce ze zlata, byla ale také poněkud plachá." - O. Voronova


"Velkokněžna Olga, nestarší, byla poavhou více jako matka. Byla stále spravedlivá a poctivá. jako dítě byla horkokrevná a konfliktní. Jako její matka byla tvrdohlavá a říkala vám do tváře, co si myslela, často velmi ostře. S věkem se umírnila a jak rostla, byla stále způsobnější a způsobnější, něžnější a citlivější, zatímco si udržela upřímnost povahy z raných let. Olgu nebylo možné označit za krásnou, protože neměla pravidelné rysy - její malý nos byl prohnutý a její ústaponěkud velká, ale zdědila zlaté vlasy, dobrou pleť, vznešené vystupování a půvab své matky. Olga byla z carských dcer nejnadanější. Psala hezké verše a měla hudební talent - podle poslechu dokázala zahrát nejtěžší hudební kusy, její hlas nebyl silný, ale čistý. Všichni učitelé byly překvapení její pamětí, kterou jistě zdědila po svém otci. Pokud byla ponořená do úkolu, nic ji nemohlo vyrušit, a a stačilo jí přečíst si lekci jednou či dvakrát, aby se ji naučila zpaměti. Jako její matka byla velmi zbožná a inklinovala k mysticismu. Byla mou oblíbenkyní." - A. Vyrubova

Tak to se ti velice omlouvám, vzala jsem první obrázky co mi vyplivl Google a nepřemýšlela jsem o tom. Takže to hned půjdu dopsat do toho úvodního článku. Děkuji za tvůj příspěvěk, obsahuje pro mě řadu nových informací a skvěle to tu doplňuje. Když tak o tom přemýšlím, je to škoda, že jsem to napsala místo tebe.

Jsem překvapen a potěšen, že k naší Ljubov přibyla další příslušnice která může zjemnit naše militaristické řady. Váš doplněk k práci Ljubov je velmi zajímavý a je se na co dívat. Doufám, že s námi vydržíte a že si zde najdete své místo.

Za sebe snad i ostatní palbáky Vás vítám a těším se na to, že nám sem přinesete zajímavé a málo známé věci - což už jste dokázala, že je Vaše parketa. A Ljubov tak získá skvělého partnera.

Ljubov - jakápak škoda! Bez nich bych tohle forum vůbec nenašla a navíc nemusím děvčata představovatod začátku
Pátrači - moc děkuji za uvítání, snad splním očekávání.
---
"Taťána byla princezna od hlavy k patě, jelikož její vzhled byla tak aristokratický. Její tvář byla bledá, sotva kdy se začervenala. Její profil byl bezchybně krásný, jako vymodelovaný z mramoru vynikajícím umělcem. Odlišnost a originalita zářily v jejích daleko od sebe posazených očích. V takových chvílích byla nejpodobnější matce. Její tvář brázdily známky útrap a někdy vypadala smutná." - Lili Dehn


"Taťána byla povahově vyspělá dívka přímé, milé a čisté povahy. Měla přirozený sklon k udržování pořádku. Věděla o matčiných nemocech, strachovala se o Alexeje Nikolajeviče a vždy doprovázela panovníka na jeho procházkách. Byla chytrá a měla ráda výzvy, velice ráda vyšívala." - S. Kobylinsky


"Velkokněžna taťána byla velmi milá a zdrženlivá a byla matčinou oblíbenkyní. Všichni učitelé a chůvy ji měli raději než ostatní děti, protože nikdy nedělala problémy. Vždy věděla, co se po ní rosiče chtějí a očekávají a snažila se jim vyhovět, proto jí mladší děti říkali "Guvernantka". Byla pohotová a čiperná. Pokud se carevnina komorná opozdila, taťánáa vždymatce česala vlasy, což nebylo snadné, protože měla vlasy tak dlouhé, že se na ně mohla posadit. Když jsme byli ve Finsku, dívky studentky shromážděné na pobřeží, se zdržely a velkokněžna jim pomáhala ustrojit se k večeři. Byla schopná švadlena a měla výborný vkus. Byl jí svěřován výběr dárků a většinou byl její výběr úspěšný. Vlasy velkokněžny Taťány byla tmavé a byla bledá a narozdíl od matky se nikdy nečervenala. Její oči byly velké a šedé. Málokdy se smála, ale vždy byla dobře naložená a věděla, jak zůstat v klidu. Když Taťána vyrostla, byla nejvyšší a nejštíhlejší z velkokněžen. Mnoho mužů jí bylo fascinováno." - A. Vyrubova


"Velkokněžna Taťána byla okouzlující jako její sestra Olga, ale jiným způsobem. Byla popisována jako pyšná, ale nikdy jsem nepoznala nikoho méně pyšného. Jako u její matky ostych a odstup byly přičítány pýše, ale ti, kteří ji poznali a získali si její sympatie ji uviděli jinak - projevila se skutečná Taťána. Byla poetické stvoření, vždy toužící po dokonalosti, a se sny o velkých přátelstvích, kterých by mohla dosáhnout. Car ji oddaně miloval, měli mnoho společného, a sestry se smávaly a říkávaly, že pokud něco chtějí"Taťána se musí zeptat Papá, aby to zaručil." Byla velmi vysoká a neobyčejně štíhlá, s profilem jako z kameje, hlubokýma modrýma očima a tmavými kaštanovými vlasy... půvabná růže, křehká a čistá jako květina." - Lili Dehn.


"Taťána byla poněkud rezervovaná, citově vyvážená a měla vlastní vůli, ačkoliv byla méně otevřená a spontánní než její starší sestra. Nebyla tak nadaná, ale nahrazovala to houževnatostí a vytrvalostí. Byla hezká, ačkoliv neměla docela šarm Olgy Nikolajevny. Pokud carevna dělala mezi dětmi nějaký rozdíl, Taťána Nikolajevna byla její nejmilejší. Ne, že by její sestry matku milovaly méně, ale taťána věděla jak ji obklopit neutuchající pozorností a nikdy neprojevovala vlastní vzpurné pocity. Půvabným vzhledem a sebeovládáním zastiňovala na veřejnosti sestru Olgu, neboť ta, nemyslíce na sebe, se stahovala do ústraní. Přesto si byly sestry vášnivě oddány. Bylo mezi nimi jen osmnáct měsíců, a to samo bylo poutem jednoty."- Pierre Gilliard

"Marie byla rozhodně nejhezčí z těch čtyř - typická ruská kráska, trochu buclatá a s tvářemi červenými jako jablíčka. Byla rovněž nadmíru laskavá a srdečná." - Gleb Botkin


"Byla to úžasná dívka, měla neuvěřitelně silnou osobnost, a nikdy mi nedošlo, jak byla nesobecká až do těch hroných dnů. Také ona byla pozoruhodně krásná, obdařená klasickou krásou Romanovců, její oči byly temně modré, stíněné dlouhými řasami, a měla záplavu temně hnědých vlasů. Marie byla buclatá a carevna si ji pro to často dobírala, nebyla tak živelná jako její sestry, ale byla ve svých vyhlídkách mnohem rozhodnější. velkokněžna Marie hned věděla co chce a proč to chce." - Lili Dehn


"Marie byla velmi silná a statná, snadno mne dokázala zvednou ze země. Hezká, s jasnýma šedýma očima, také velice pohubla po své nemoci. Uměla kreslit a malovat a obstojně hrála na piano, méně dobře než Olga a Taťána. Marie byla prostá a měla ráda děti, trochu lenivá, zřejmě by byla výbornou manželkou a matkou. V tobolsku se jí líbilo a řekla mi, že by tam klidně mohla být navěky šťastná." Gibbes


"Marie byla vtělěná laskavost a nesobectví." - Olga Voronova

"Byl jsem do ní blázen, odhodlaný se s ní oženit. Nedokážete si představit nikoho krásnějšího než ona!" Louis "Dickie" Mountbatten


"Velkokněžna Marie Nikolajevna byla nádherná a typická Ruska: laskavá, veselá, vlídná dívka. Ráda hovořila s lidmi, hlavně s těmi prostými. Začívala hovory s vojáky, vyptávala se jich a výborně si pamatovala, kdo měl ženu, kolik dětí, kde žil. Svou prostotou si v rodině vysloužila přezdívku "Máška".Podobala se Alexandru III. Byla velmi silná. Když se nemocný Alexej Nikolajevič potřeboval pohnout, volal: "Máško - odnes mě!" - M. Dietrichs


"Marie Nikolajevna může být zvána ruskou kráskou. Vysoká, zdravá, s tmavým obočím a půvabným ruměncem na otevřené ruské tváři, je obzvláště milá ruskému srdci. Podíváte se na ni a bezděčně si ji představíte v ruském bojarském sarafánu - sněhové mušelínové rukávce okolo paží, na bohatě zdobeném živůtku drahé kameny, a nad bílým čelem kokošník pošitý perlami. Její oči ozařují celou její tvář jedinešným, zářivým jasem, občas se zdají černé, neboť dlouhé řasy vrhají stíny na jasný ruměnec na čistých tvářívh. Je veselá a živelná, ale ještě se zcela neprobrala do života, zřejmě je v ní ukryta nepředstavitelná síla skutečné ruské ženy." - S.F. Orimosofova