PALBA.CZ

Pancéřový křižník KAISERIN MARIA THERESIA
Rakousko - Uhersko

rok 1893


Lodě ve třídě:
KAISERIN und KONIGIN MARIA THERESIA - (1891 – 1893 – 1894)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.


VÝVOJ
Plný název tohoto pancéřové křižníku je Kaiserin und Konigin Maria Theresia. Rakousko-Uherská Kriegsmarine zařadila za svou existenci do služby pouze tři pancéřové křižníky, přičemž jako první plavidlo tohoto typu byla loď Kaiserin und Konigin Maria Theresia na jejíž stavbě se podíleli i čeští inženýři a dělníci a české průmyslové podniky (například Plzeňská Škodovka, Vítkovické ocelárny…). Křižník byl postaven podle projektu Ing. Josefa Kuchinky, ředitele c.k. Námořního arsenálu v Pule, firmou Stabilimento tecnico Triestino. Stavba plavidla byla slavnostně zahájena dne 6.října 1891, na vodu byla spuštěna 29.dubna 1893 v loděnici v S. Marco a do služby byla zařazena v listopadu roku 1894. Stavba tedy trvala necelé tři a čtvrt roku.




KONSTRUKCE a PANCÉŘOVÁNÍ
Trup plavidla byl již postaven pouze z oceli, přičemž jeho délka dosahovala na úrovni hladiny 106,6 m (celková délka 113,7 m) a šířka 16,25 m. Pancéřová paluba kryla celou délku plavidla a byla tvořena z rovného středního dílu, který byl 30 cm pod čarou ponoru a zaujímal tři pětiny délky lodě. Na střední díl byly napojené boční, sešikmené části, které se napojovaly na obšívku plavidla 1,3 m pod čarou ponoru. Pod touto palubou byl prostor rozdělen na řadu podélných a příčných přepážek, které prostor pod palubou rozdělovaly na 21 vodotěsných oddělení. Vnitřní prostor trupu mezi pancéřovou a dělovou palubou byl rozdělen na 48 oddělení, jejichž užití bylo převážně skladovací (uhlí a jiných zásob). Uhelné bunkry byly umístěné právě nad šikmými částmi pancéřové paluby. V nich pak byla umístěna „železná zásoba“, neboli uhelné brikety, které se mohly použít pouze v krajní nouzi.

Boční pancéřový pás měl tloušťku 100 mm a byl zhotoven z tvrzené oceli. Jeho výška byla 2,9 metrů, přičemž sahal 1,3 m pod čáru ponoru. Pás byl na koncích uzavřen příčnými přepážkami. Tím byla ve středu plavidla vytvořena pancéřová citadela o délce 63 metrů. Na koncích byla citadela zvýšena až k hlavní palubě a na ní stály kasematy pro děla střední ráže 150mm. Všechno pancéřování bylo připevněné na podložce z teakového dřeva o síle 50 mm, což byla v druhé polovině 19.století klasická konstrukční záležitost. Tato podložka byla uchycena na dvojité obšívce, složené ze dvou ocelových plechů o síle 9,5 mm. Pancéřová paluba pak měla sílu 38 mm a její šikmé části se zesilovaly na 57 mm. Na přídi lodě pak vyčníval mohutný kloun, který byl v jednom kusu odlitý z ocele. Tuto náročnou tavbu provedly plzeňské Škodovy závody. Pancéřování kasemat pro děla střední ráže dosahovalo síly 80 mm a jednotlivá děla byla od sebe (pro menší možnost zničení jedním zásahem) oddělena pancéřovými přepážkami o síle 40 mm. Velitelské věže na přídi i zádi pak chránil pouze 50 mm pancíř.


VÝZBROJ
V době stavby byl pancéřový křižník vyzbrojen děly hlavní ráže 240 mm a délce hlavně 35 ráží (C/85), které dodaly Kruppovy závody z Německa. Tato děla dokázala vystřelovat granáty o hmotnosti 151 kg. V pozdější době však došlo k přestavbě, přičemž děla ráže 240 mm byla nahrazena děly ráže 190 mm ze Škodových závodů (projektil měl hmotnost 97 kg). Děla hlavní ráže stála po jednom na přídi a zádi v barbetách se 100 mm pancířem. Barbety sahaly od 1 metru nad hlavní palubu do vnitřku lodě, kde dosedaly na pancéřovou palubu. Proti střepinám nepřátelských granátů byla děla opatřena masivních pancéřovým čelním štítem. Palebné pole bylo 240° a děla mohla být ovládaná elektricky nebo ručně.

Sekundární výzbroj pak tvořila opět Kruppova děla ráže 150 mm (C/86), která používala 40 kg těžké projektily. Tato děla byla umístěna v pancéřové kasematě na hlavní palubě, přičemž na každém boku byla čtyři děla. Vždy dvě děla mohla střílet ve směru podélné osy lodě, druhá dvě z boků. Palebné pole děl střední ráže bylo 120°.

Dále byla ve výzbroji řada malorážních, rychlopalných děl v počtu 12 kusů ráže 47 mm (L/47 Škoda), dále 6 děl ráže 47 mm (L/33 Hotchkiss). Počet děl ráže 47 mm byl později redukován na 14 kusů. Stejně tak byl i redukován počet torpédometů z původních čtyř na jeden. Všechna tato lehká děla pocházela z produkce plzeňské Škodovky. Děla ráže 47 mm s delší hlavní (L/44) stála v počtu 4 kusů na dělové palubě v malých arkýřích na přídi i zádi. Jejich palebné pole bylo v ose plavidla. Další čtyři děla stála na stropech kasemat děl střední ráže. Další dvě děla pak stála na palubě nástavby. Děla ráže 47 mm s délkou hlavní L/33 byla umístěna po dvou na zadním velitelském můstku a na spodních uzavřených marsech bojových stěžňů. V horních otevřených marsech stály kulomety. Výše uvedené torpédomety byly pevně zabudované po jednom v přídi, zádi a na bocích lodě.

Na palubě se ještě nalézala dvě bronzová děla ráže 70 mm. Tato výzbroj však byla umístěna na záchranných člunech, na barkasu a pinasu.


TTD _ námořní dělo ráže 190 mm - 19 cm/42 (7.48") Skoda

------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Ráže: 190 mm
* Celková délka hlavně: 8 m
* Délka vývrtu hlavně: 7,41 m
* Hmotnost hlavně:
* Hmotnost střely: 97 kg
* Hmotnost prachové náplně:
* Počáteční rychlost střely: 800 m / s
* Počet ran za minutu: 3x
* Dostřel: 20.000 m (20°)


Hmotnost boční salvy
2 x 190 mm = 194 kg
4 x 150 mm = 160 kg
Celkem: 354 kg


STROJNÍ VYBAVENÍ
Strojní vybavení se skládalo ze dvou trojčinných expanzních parních strojích. Jejich typ byl ležatý a každý z nich poháněl samostatnou lodní vrtuli o průměru 4.570 mm se stoupáním nastavitelným od 5,18 do 6,1 m. Výkon pohonné jednotky byl 7.171 kW (9.755 k) a lodi dokázal udělit maximální rychlost 19,4 uzlů. Pára byla vyráběna ve čtyřech válcových kotlích o celkové topné ploše 1.517 m2. Plocha roštů činila 55 m2. Topná plocha dvou válcových pomocných kotlů činila 96 m2 a měla plochu roštů 3,6 m2. Všechny kotle pracovaly s přetlakem 11 kg/cm2. Hlavní kotle byly umístěny ve dvou kotelnách, pomocné kotle stály v samostatné kotelně. Spaliny z kotlů byly odváděny dvěma komíny.

Pro odstranění pronikající vody bylo k dispozici výkonné drenážní zařízení. Toto bylo složeno z hlavní drenážní trubky o průměru 340 mm, která byla propojena s hlavními čerpadly chladící vody. Čerpadla byla v počtu dvou a každé z nich mělo výkon k odčerpání 500 t vody za hodinu. Hlavní drenážní trubka byla propojena se spojovacím potrubím o průměru 200 mm, procházejícím po celé délce lodě. Na toto potrubí byla napojena dvě parní požární a další silná čerpadla. Pro požární účely byla celá loď protkána sítí tlakového potrubí, do kterého dodávala vodu dvě parní čerpadla. Toto vedení mělo závity pro nasazení požárních hadic ve všech odděleních lodi. Na palubě byly k dispozici i dva destilační přístroje se společným filtračním zařízením, které mohly sloužit sloužit jak pro výrobu pitné vody, tak i vody pro napájení kotlů. Výkon tohoto destilačního zařízení byl 600 litrů pitné vody za hodinu.

Novinkou na lodi bylo zavedení parních varných kotlů v kuchyni, které nahradily jinak používané sporáky. Větrání vnitřních prostor plavidla bylo zajištěno větráky a ventilátory. Pro větrání strojoven a kotelen byly k dispozici sací a tlačné ventilátory, které pohánělo 10 elektrických motorů. Přívod čerstvého vzduchu do kotelen a strojoven byl zajištěn čtyřmi tlačnými ventilátory stejného typu. Nasávaný vzduch byl pomocí hadic rozdělován do všech prostorů, spotřebovaný vzduch byl odsáván šachtami.

Chod elektrických zařízení byl zajištěn stejnosměrnými dynamy (65 V, 220 A). Těmi bylo zajištěno zásobování vnitřního osvětlení a noční signální přístroje typu Selner, taktéž vnější osvětlení plavidla, pohon výše zmiňovaných ventilátorů a výtahů střeliva pro děla hlavní ráže 240 mm (později 190 mm). Hlavní rozvodná skříň byla chráněna pod pancéřovou palubou a z ní vedla tři hlavní kabelová vedení, umístěna taktéž pod pancéřovou palubou, zásobující všechny spotřebiče, mezi nimi i dva světlomety, umístěné na plošinách bojových stěžňů. Kromě těchto dynam byla v zadní části lodě ještě dvě dynama 300 V, 85 A, která byla poháněna parními stroji o výkonu 44 kW (60 k). Tato sloužila k pohonu elektrického ovládání děl hlavní ráže. Tato dynama byla taktéž propojena s centrální rozvodnou deskou. Při použití zadních dynam pro zásobování ostatních spotřebičů byl rozdíl napětí vyrovnáván pomocí transformátoru s pomocným zařízením.




BOJOVÁ KARIÉRA
Po převzetí byl tento křižník určen jako vlajková loď pro letní výcvikovou eskadru. Spolu s lodí Kaiser Framz Joseph I. a Kaiserin Elisabeth se zůčastnila slavnostního otevření Kielského kanálu v Německu (kanál císaře Wiléma). V letech 1896/97 se účastnila mezinárodní blokády Kréty. V roce 1898 odplula na Kubu, aby chránila v rakousko-uherské objekty a majetek v době španělsko-americké války. V roce 1900 doprovázela chráněný křižník Zenta do Číny, kde se zúčastnila mezinárodní akce na potlačení Boxerského povstání. V letech 1901/1902 se pohybovala na blízkém Východě. Dne 12.prosince 1902 se navrátila zpět do přístavu Pula, kde byla zakotvena a vyřazena ze stavu R-U námořnictva. V roce 1903 na ní byla provedena rekonstrukce palubních nástaveb a v letech 1906/08 byla zařazena jako rezerva. během této doby byla původní těžká děla ráže 240mm z Kruppových závodů nahrazena 190 mm děly ze Škodovky. V letech 1909/10 došlo na výměnu děl střední ráže 150 mm V letech války 1914-1917 byla zakotvena jako plovoucí baterie v Šibeniku. V roce 1917 byla odzbrojena a přeměněna na ubytovací loď pro německá ponorková loďstva operující z Rakousko-Uherských přístavů. V roce 1920 byla v důsledku mírových smluv předána jako reparace Velké Británii, která ji prodala do Itálie na šrot.


TTD _ bitevní lodě třídy KAISERIN und KONIGIN MARIA THERESIA
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Rakousko - Uhersko
* Délka: 113,7 m
* Šířka: 16,25 m
* Ponor: 6,81 m
* Výtlak standardní: 5.330 t (výtlak plný 6.025 t)
* Výzbroj:

2x190 mm L/42 Škoda (2x1 – původně 2xI 240mm L/35 Krupp)
8x150 mm L/35 Krupp (8x1)
2x70 L/15 (umístěné na záchranných člunech)
12x47 mm L/47 Škoda (12x1)
6x47 mm L/33 Hotchkiss
4x37mm Vickers
4x Torpédomet ráže 450 mm (později redukováno na 1xT)

* Pancéř paluba: 38-57 mm
* Pancéř dělová věž: 100mm (kasematy středních děl kryl pancéř o síle 80 mm)
* Pancéř velitelská věž: 50 mm
* Pancéř boky: 100 mm
* Výkon strojů: 7.171 kW (9.755 k)
* Zásoba paliva: 746 t uhlí
* Dojezd: 3.500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů
* Rychlost 19,4 uzlů (35,9 km/h)
* Posádka: 443 mužů + 32 důstojníků



Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
http://homepages.fh-giessen.de
www.warshipsww2.eu
www.navweaps.com
www.wikipedia.org

Zvláštní poděkování Martanovi za kontrolu pravopisu

Krásná práce. Zajímavé čtení a myslím si, že i pohled na tu loď stojí za to. Nebyla by někde barevná kresba? tyto černobílé fotografie dost věcí ukrývají.

bohužel barevné fotografie se v té době nedělali. Maximálně tak kolorované, ale žádnou takovou jsem k příslušné lodi nenašel.

Právě takovou koloritku jsem doufal že někde vyškrábneš. Bývají velice hezké a navíc velmi dobře vypovídající. Ale bohužel ta říše neexistuje příliš dlouho a je hodně animozit vůči té době. I tak se ale zachovalo poměrně dost. Dík za snahu.

Tak bohužel mám obavu, že jsem si vybral jako téma zrovna věc, která není nikdě nějak moc zpracovaná a horko těžko se o ní na netu hledají nějaké podrobnosti. Takže ani fotek není moc k dispozici. Něco jsem ale přeci jenom našel i když v klasickém ČB provedení. Je to z jednoho japonského serveru....nádherný pohled na příd lodě včetně těžkého přídověho děla. Bohužel nedokážu rozlišit zdali se jedná o původní Kruppovo dělo ráže 240mm nebo Škodovácké 190mm. Osobně bych si vsadil na Kruppovo provedení.



a ještě jednou celá loď z profilu

Našel jsem tohle, ale je to myslím spíš kresba než kolorovaná fotka.

Ještě pár fotek tady.

Stále lepší a lepší. Jen mě zarazila jedna věc. Zdá se že pokud nedošlo ke sloučení dvou lodí pod jedno jméno, že u této krásky došlo k poměrně radikální přestavbě stěžňů.
To co píšeš o přestavbě nástaveb v roce 1903 je evidentně vidět. Vypadá to podobně jako americké mřížkové stěžně na bitevních lodích. Pokud tedy ty silné válce jsou výsledkem přestavby.

A barevné vyobrazení je opravdu velmi pěkné.

S těmi tenkými vypadala lépe.

Pátrač píše:Nebyla by někde barevná kresba?

A barvité vyprávění by nestačilo? Takhle popisoval svou službu na Dálném východě námořník Jaroslav Škába (1884 - 1945). Sice sloužil na křižníku Franz Joseph I., ale snad to nevadí - byl to taky pancéřovej křižník. A jestli to vadí, tak to smažte.

Začalo to telegramem přivezeným japonskou expres poštovní bárkou a dvě minuty na to mimořádným signálem „Všechno mužstvo na palubu!“
Korveťák drží v ruce nějaké papíry a slavnostním hlasem nám ohlašuje, že zájmy Rakouska, a tím i celého kulturního světa, jsou v Šanghaji ve vážném nebezpečí. V Šanghaji vypuklo nové boxerské povstání a naši drazí krajané i ostatní bílí jsou přepadáváni a vražděni jako jehňata. Suroví boxeři si z nich dělají fašírku, namáčejí je do vařící kalafuny, řežou jim uši, nosy a vydloubávají oči. Je naší svatou povinností přispět našim krajanům na pomoc. Ti pacholci boxerští budou koukat, jak jim to rakouští námořníci vytmaví! Nemáme prý zapomenout na císaře pána, svou přísahu a na sborník trestního vojenského práva. Zkrátka, ti kluci šilhaví budou mrkat, až se do nich navezou rakouští mariňáci. Že teď okamžitě odplujeme do Šanghaje, obsadíme město, konzuláty (o hospodách se nezmínil), že budeme statečně bojovat, a že porazíme nepřítele na hlavu. Ostatní evropské válečné lodě již také dostaly rozkaz, bude nás tedy více a nemusíme se tolik bát. Tak a teď je to potřeba přeložit do všech mateřštin. Mužstvo nastoupit podle národností!
Museli jsme se spokojit s překladem českého poddůstojníka. Byl to botsmansmat Krejčí, který nám překládal, jeden z nejlepších a nejodvážnějších námořníků, jaké rakouská marína měla. Nás, české kluky protěžoval, kde jen mohl, přestože nám před širší veřejností nejvíc nadával. Ale běda nám, když jsme se někde venku prali a museli jsme vzít roha. Pak nás dodatečně zfackoval ještě sám. Taková ostuda! Češi utíkají! Pak nás opravdu proháněl a nepřestal, dokud jsme se nepolepšili, tj. do nejbližší rvačky, kdy utíkali ti druzí. Potom nám Krejčí platil pidony vína.
Teď nám překládal rozkaz korveťáka a podle toho to vypadalo. „Kluci“ začal, „císař pán vám dává vzkazovat, že Číňani v Šanghaji začali zase dělat nějakou parufu (rvačku), tak vás tam posílá a máte to tam dát zase do pořádku. A vzkazuje vám, že kdo nebude statečně bojovat, toho zavře, až bude černej. A jestliže to někdo prohraje, tak mu nafackuju kušnu sám, nezapomeſte, že jste Češi! Ne aby někdo z vás vzal kramle nebo himlhergot!“
Tohle bylo stručné a jasné. Korveťák k tomu potřeboval půl hodiny.

Trochu více o poddůstojníkovi Krejčím:

Vymlátit někde putyku, to nezbytně patřilo do námořnického řemesla. Ale nikdy to nebyla naše česká klapa, která začala dělat parufu. Když jsme se do toho někdy docela nevinně dostali a jinak to nešlo, tož – „Toho bohdá nebude, aby český námořník z boje utíkal!“ Tohle heslo mezi námi razil Krejčí. Jen před patrolou jsme utíkali.
Krejčímu se to lehko nadávalo. On byl starý pirát, hromotluk a lamželezo a jedině on si mohl v Hongkongu dovolit vystěhovat celý anglický sportovní klub, asi dvacet prima zápasníků, kteří tam právě tenkrát pořádali sportovní utkání a trochu nesportovním způsobem Krejčího vyzvali na mejdan. Krejčí nejdřív nechtěl, že to neumí, ale když mu proti jeho vůli ukázali pár pěkných ran, dožralo ho to a ukázal anglickým námořníkům, jaké rány se dávají zase u nás. Pak dodatečně vystěhoval dvě anglické patroly, které ho chtěly sebrat. Byla z toho velká mezinárodní zápletka a anglická „kšanda“ (ostuda), ale urovnalo se to tím, že Krejčímu byla nadiktována přísná důtka a degradace u raportu. Po raportu a degradaci byl Krejčí zase povýšen a kapitán Bublay mu pochvalně poklepával na rameno a říkal: „Só ist recht!“ (tak je to správně)

Kuchařská kariéra na šanghajské ambasádě

Poručík Štechr se obrací k řadě a volá: „Kdo umí vařit, vystoupit!“ Je to můj šeredný zvyk, že zvedám každou hozenou rukavici. Co jsem už kvůli tomu u maríny i jinde zkusil! Zkrátka musím být na každém posvícení první, do všeho se cpát, i když tomu nerozumím.
Teď stojím před řadou a divím se, že žádný jiný voják nenásledoval mého příkladu. Štechr ke mně přistupuje, podívá se na mě a povídá: „Ty dobytku, ty ses zase pral, viď?“ V prvním okamžiku jsem nevěděl, jaká je souvislost mezi kuchařským uměním a rvačkou, ale Štechr ukazuje na mou oteklou mutrii.
„Poslušně hlásím pane lodní poručíku, v noci na mostě byla tma a já jsem hlavou narazil na pouliční lucernu!“
„Na ja, du trotl! Ty bys vrazil vrazil svým bídným čumákem i do samotného ňujorského majáku v pravé poledne! Tvoje rodná vesnice na tebe asi taky nebude moc hrdá. Jak se jmenuje to bídné hnízdo?“
„Poslušně hlásím, pane lodní poručíku, Praha!“
„Ja! Ja! Prág! Vencl! Gauner! Tak ty umíš vařit – he?“
„Poslušně hlásím, pane lodní poručíku – prosím ano!“
„Also gút! Budeš tedy vařit pro mančaft! Odstoupit!“
Jako obyčejně jsem lhal.
Dovedl jsem uvařit jen brambory na loupačku a námořnický grog. Konečně – k tomu ani nepotřebuji oheň – to se vezme láhev rumu a za studena se vypije. Kuchaře pro námořníky však mohlo dělat každé prase. Cítil jsem se tudíž zcela kompetentní. Co se mi tak může stát? V nejhorším případě mi námořníci nabijí a Štechr vynadá a zavře.
Hledám kuchyni – své nové působiště. Dlouhá chodba, pak cosi jako zadní trakt, dvorek, plno Číňanů a dveře. Chytím nejbližšího za krk a spustím na něj čínsky: „Co čuješ ty šilhavej? Kde je tady čau-čau? To je kuchyň, tedy místo, kde se vaří a pak se to zblafne – tundy?“ Pro jistotu, kdyby snad náhodou neuměl čínsky, mu to ještě říkám turecky, hebrejsky a baflagonsky, a naznačuji přitom hrnce, mísy a ukazuji mu své břicho, že to tam jako potom všecko přijde. Číňan se radostně zašklebí, pak mě zavede k nějakým dveřím a otevře. Pitomec! Buďto neuměl čínsky, nebo mi špatně rozuměl, protože mi otevřel dveře na záchod. Velice se divil, když jsem mu dal pohlavek a šel hledat kuchyň sám. Otvírám jiné dveře. uáá – tady to je. Kuchyně a jaká! Veliká jako přední paluba, vše se leskne čistotou a blýská jako vnitřek třiceticentimetrové otáčecí věže. Ohromná roztopená kamna a na nich několik velkých hrnců.
Jak se tak rozhlížím, vleze za mnou kšicmajstr Pišingr a ptá se, kde lítám – už je prý po mně sháňka.
„Hned půjdete se mnou!“ nařizuje mi přísně. Byl jsem přesvědčen, že mě už vede někam do arestu. Ale proč tak brzy? Vždyť jsem vlastně ještě nic nezkazil! Námořníci asi vědí, jak umím vařit, a mají strach, abych je neotrávil, tak to na mě píchli. Křivdil jsem jim. Pišingr mě zavedl do nějakého kumbálu, kde byly složeny naše zásoby.
Podle knížky odvažoval všelijaké věci – maso, brambory, rýži, sádlo, sůl, jíšku a kdoví co ještě. Potom řekl, že z toho bude rýžová polévka a guláš s bramborem. Nechtěl jsem mu odporovat. Když tomu věřil, nechal jsem ho přitom.
Všechno jsem odnesl do kuchyně. Několik Číňanů si z uctivé vzdálenosti zvědavě prohlíželo mé poklady, jakoby ještě nikdy neviděli rejži. Starý Číňan dobrácké tváře už má své instrukce – je to vrchní kuchař. Naznačuje mi, že mám k dispozici polovinu ohromného sporáku a že druhou půli má on pro panstvo. Umí, stejně jako já, od každé řeči několik slov, jenže těm, která umí on, nerozumím já a opačně. Proto jsme se tak krásně dorozuměli.
Zapomněl jsem, co mi Pišingr poručil. Má to být rýžová polévka a guláš s bramborem, nebo bramborová polévka a guláš v rejži? Začínám se potit a přicházím k přesvědčení, že v rejži jsem sám! Okamžitě si představuji všecky důsledky.
Předně to bude strašná ostuda. To však bylo to nejmenší, co mě znepokojovalo, neboť na ostudu jsem dávno zvyklý. Vždyť kdejaký představený mi neustále tvrdil do očí, že dělám rakouské maríně po světě jen ostudu. Za druhé, bude to porušení předpisů, samovolné jednání a bůhvíco ještě. Z toho už určitě bude díra. Nejvážnější obavu jsem měl z toho, bude-li to vůbec k jídlu.
Sebral jsem nějaké hrnce, raději větší, nalil do nich vodu a postavil na sporák. Ať se zatím vaří. Vybírám horší maso na polévku – tak to bychom tedy měli. Pak rozděluji všechno ostatní na polovinu – sádlo, cibuli, zeleninu, jíšku – a házím to najednou do hrnců, však ono se to nepopere. Jen rýže a brambory ještě musí počkat, jak se rozhodnu.
V poledne přišel kšicmajstr služebně udělat „komision“ – podle předpisu ochutnat jídlo pro mužstvo. Hlásím mu, že oběd je hotov. Na talířku mu předkládám polévku a na druhém guláš. Vážně to ochutnává a ptá se, co má být polévka a co guláš, protože to prý nemůže rozeznat. Kajícně se přiznávám, že já také ne.
„Takhle se vaří u vás v Čechách, lumpe? Tohle je ta vyhlášená česká kuchyně?“spouští hrůzu a je ukrutně zvědav, jak prý tenhle blaf bude chutnat námořníkům. Na to jsem byl opravdu sám zvědav.
„Šaféén!“
Hrnce na dvorek a námořníci „anšlísují“. Nabírám každému plnou kamelu, ať se mají dobře. Čuchají k tomu, ochutnávají, začínají klet a vyhrožovat mi těžkým ublížením na těle, horkokrevnější dokonce vytahují kudly. Nejvíc se rozčiluje Taliján Kvaranta. Dokonce se mě ptá, jestli si myslím, že je nějaké prase. Protože ho nechci zbytečně dráždit, přisvědčuji, což mu zase nebylo recht. Na pomoc mi přichází Poldíček Vodrážků. Ten umí nadávat a proklínat lépe než já s Kvarantou dohromady. Kvaranta je tím zřejmě velmi handicapován a vzdává se předběžného slovního zápasu.
Když se Poldíček Vodrážků dal do nadávání a proklínání, byla opravdu radost ho poslouchat. Byl snad jediný, kdo měl určité šance pustit se na mejdan i se samotným bocmanem.
Sotva jsem opláchl hrnce a naběračku, volá mě kvartýrmajstr Gruber. Mám se prý hlásit u pana poručíka. Z toho má námořník takovou radost, jako kdyby slyšel, že se o něj zajímá sám pan mistr popravčí. Čínský kuli mě vede někam do prvního poschodí. Zastavuji se a pro všechny případy si strkám do boty trochu tabáku, sirky a kousek třecí plochy. Číňan na mě vyjeveně hledí, ale copak může chápat pocity rakouského námořníka, kterého si nechal zavolat sám pan poručík? Tohle je jen preventivní opatření pro případ, že by poručík během rozmluvy přišel k názoru, že pro císaře pána bude lépe, nechá-li tohle čuně sofort zavřít.
Zaklepám, otevřu dveře a vstoupím do nějakého salónu. U stolu sedí poručík Štechr, nějaký civilista kolem padesátky a o hodně mladší a opravdu hodně hezká panička.
Srazím paty, zasalutuji a hlásím se: „K rozkazu, pane lodní poručíku!“
„Vy jste kuchař?“ táže se mne poručík.
Zdá se, že boží mlýny melou naplno. Tak tedy prasklo mé kuchařské umění… Na tohle se mě přece ptal už ráno!
„Poslušně hlásím – ano!“
„A jste dobrá kuchař?“
Rány boží, kam tím míří? Tělem mi probíhá takové nepříjemné šimrání.
„ Poslušně hlásím, pane lodní poručíku, ano!“
„A odkud jste námořníku?“ ptá se náhle ta panička. Říká to česky a směje se – div jsem překvapením neupadl.
„Poslušně hlásím, z Prahy!“
Ta panička byla paní konzulová a ten pán pan konzul. Také se chtěl pochlubit, že umí česky, ale hodně to kopal. I Štechr se pochlubil: „Já umít taky písl šesky, abr nic nerozumít!“ Paní konzulová se smála nenuceně, zatímco já jaksi nuceně. Ono to nejde smát se nebo říkat, že je váš představený trochu blázen.
Moc dlouho se semnou nepárali. Nebyl jsem tam ani minutu. Paní konzulová říkala, že se na mě ještě podívá a už jsem si to hasil zase po schodech dolů. Kvartýrmajstr Gruber na mě čekal a hned se ptal, co jsem vyfasoval. Nonšalantně mu povídám: „Ale nic! Paní konzulová si jen chtěla trochu poklábosit. Je to moje krajanka. Známe se už z civilu!“ Ještě že jsem neřekl, že si s ní tykám.
Netrvalo to ani pět minut a námořníci si mezi sebou vyprávěli, že jsem se sešel se svou starou láskou. Utekla prý kvůli mně do ciziny a teď jsme se v Šanghaji zase šťastně sešli.
Paní konzulová mohla být klidně mou matkou, ale nenamáhal jsem se něco vyvracet - vždyť taková protekce může být dobrá. Okamžitě jsem stoupal v ceně. Vždyť pan konzul, to už je velké zvíře. Když k nám přišel na loď, všichni před ním dělali kotrmelce, a to včetně pana kapitána. A najednou se jeho vznešená choť zajímá o obyčejného matrose.
Přitom na tom nebylo nic zvláštního. Paní konzulová se asi ze zvědavosti zaptala Štechra, má-li mezi mančaftem nějakého Čecha, Štechr si vzpomněl na mě a nechal mě předvést.

Setkání a "americkým" námořníkem Václavem Pevným z USS Raleigh

Představuji nově příchozí krajany navzájem, ale Venca Pevný je už v nohách poněkud nepevný. Začíná to všeobecným hubičkováním, pak tancuje one step, two step, křičí, zpívá „Jankejdůdl“, chce boxovat, přikládá svou čepici do kamen a nakonec se chce strefovat prázdnou lahví do hrníčků v policích. Je hotov – úplně grogy! Je vyřízen nejméně na čtyřiadvacet hodin. Položili jsme ho do kouta a vaříme dál grog, neboť venku je psí počasí.
„No jo, Amerikáni,“ zahajuje rozpravu Lojza, „tohle dělají všichni a všude! Jsou to dobří kluci, ale mnoho nevydrží. To mají z těch svých limonád na lodi. Mají čítárny, pekárny, prádelny, muziksály, hrazdy, činky a učené přednášky, ale štamprli nedostaneš na celé lodi, i kdyby ses rozkrájel. A takhle celá jejich učenost potom vypadá!“
Bouchám na stůl a nařizuji. „Co uděláme s tou mrtvolou?“
„Napijeme se na její zdraví,“ směje se Polda.
„Přistrč jí hrnec s grogem k nosu a uvidíš jak obživne,“ radí Fidler.
Kvartýrmajstr Gruber se opět objevuje na scéně a říká: „Proboha, vy lotři! Co teď s ním budeme dělat?“
Není to nic platné, tady ho nemůžeme nechat a vyhodit na mráz také ne. Je naší baptistickou povinností postarat se o něj. Vždyť jsme ho sami tak zřídili. Jednomyslné usnesení, že někdo splaší rikšu a v průvodu čestné stráže ho doprovodíme do americké legace, ať je legrace. Až ho u nich v bráně předáme, pak rychle utečeme. Však oni poznají, že patří k nim, alespoň podle uniformy. Mluvit stejně nemůže a pak ho některý den navštívíme v base. Jeho flintu a bajonet ponese někdo z nás, takže kdyby nás potkala nějaká patrola, řekneme, že transportujeme maroda.
Vtom vleze do kuchyně Gruber a za ním americká patrola, čtyři námořníci a poddůstojník. Přišli hledat krajana. Měli strach, aby ho boxeři neukradli i s depeší.
„Ol rajt, „ prohlásil poddůstojník, když viděl Vencu Pevného, jak tvrdě spí, a pak – celá patrola už má čenichy vzhůru! Je to zvláštní, jak všichni námořníci na celém světě mají vyvinutý a jemný čich na vůni grogu. Myslím, že ho berou na větší dálku než medvěd puch paní medvědice.

Více v knize Jaroslav Škába, Boxeři v Šanghaji.

Ale to víš že stačilo. A děkuji Ti za ně. Když se na celé vlákno nyní podíváš je to velmi hezký soubor informací a zajímavostí. Takové vstupy prvotní článek doplní a oživí - prostě paráda.

Právě dokunčuji článek o kariéře španělských pancéřových křižníků třídy Infanta Maria Teresa, a tak se dám malou ukázku týkající se bitvy u Santiaga:

Ještě téhož dne se před Santiagem odehrál tragikomický incident, jenž však mohl skončit vážnou diplomatickou roztržkou s Rakousko-Uherskem a možná i způsobit nečekaný zvrat v dosavadním průběhu války. Brzy po bitvě dostal Sampson hlášení, že se k Santiagu od východu blíží velká válečná loď a Američané se z těžko pochopitelných důvodů obávali, že by se mohlo jednat a španělskou bitevní loď PELAYO. Sampson vyslal k neznámé lodi BROOKLYN, jehož pozorovatelé spatřili na stožáru neznámé lodě vlajku se dvěma červenými pruhy a dospěli k závěru, že by se opravdu mohlo jednat o španělské válečné plavidlo, jež se pokouší prorazit blokádu přístavu. Onou tajemnou lodí však byl rakousko-uherský křižník KAISERIN UND KÖNIGIN MARIA THERESIA, jehož velitel naštěstí včas rozpoznal hrozící nebezpečí a nařídil signalizovat v mezinárodním kódu svoji totožnost, a když se nedočkal žádoucí reakce, nechal na palubu povolat lodní orchestr, jenž začal hrát americkou státní hymnu, čímž nedůvěřivé Američany konečně přesvědčil, že se nejedná o nepřítele a hrozící konflikt s nedozírnými následky byl odvrácen.