PALBA.CZ

Ella
Jelizaveta Fjodorovna (Alžběta Hessensko-darmstadtská)
(1864 – 1918)

Příběh starší sestry poslední ruské carevny Alexandry Fjodorovny, Alžběty Hessensko-darmstadtské, leží dodnes v jejím stínu. Každý ví, že rodina cara Mikuláše II. byla zastřelena v Jekatěrinburgu. O Alžbětě, kterou zavraždili nedaleko města Alapajevsk roku 1918, se mnoho neví. Přitom její život by vystačil na několik románů..
Pokud bystě chtěli znovuobjevit zapomenutou stránku ruských dějin, čeká Alžbětin příběh právě na vás..

"Když někdo plakal, plakala s ním. Pokud se někdo radoval, smála se s ním, což je kolikrát mnohem obtížnější.. Hlavní náplní jejího srdce bylo hledat v lidech něco dobrého.."
Z memoárů moskevského metropolity Anastasia[/align]


Ella

Alžběta Alexandra Luisa Alice, princezna Hessensko-darmstadtská, se narodila 1. listopadu roku 1864 v německém městě Darmstadt. Jejími rodiči byli kníže Ludvík VI. Hessensko-darmstadtský a Alice Anglická, druhá dcera královny Viktorie. Měla šest sourozenců- z toho čtyři sestry (Viktorii, Irenu, Alix a Marii) a dva bratry (Ernsta-Ludvíka a Fridricha).
Jméno Alžběta jí rodiče vybrali podle stejnojmenné maďarské světice, ale nikdo jí nikdy neřekl jinak než Ella. Modrooká holčička si získala srdce celé rodiny. Jako druhé nejstarší dítě se starala o mladší sourozence a výrazně tak pomáhala své matce.
Štěstí její rodiny však dlouho netrvalo. Roku 1878 schvátila Darmstadt epidemie záškrtu. Všechny knížecí děti onemocněly, s výjimkou Alžběty. Pro Alici bylo velmi složité zvládat veškerou péči, v prosinci sama onemocněla a musela pochovat čtyřletou Marii. Z vyčerpání a nemoci se nikdy nevzpamatovala a 14. prosince zemřela. Po matčině smrti se ji Ella snažila ve všem nahradit, učila své sourozence a pomáhala v paláci.

Naučila se od dětství hovořit dvěma jazyky, na matku Angličanku mluvila anglicky a na otce německy. Přísná anglická výchova ji řádně vyškolila, musela si zametat a umývat podlahu ve svém pokoji.
Milovala přírodu, chodila na procházky a jezdila na koni. Zvláštní inspiraci nacházela v květinách. Vynikala v kreslení, trávila hodně času ve svém ateliéru, později se naučila kreslit ruské ikony a věnovala je dalším členům rodiny. Chodila na divadelní představení s klasickou hudbou a sama výborně zpívala.

Krásné dívky si brzy všimli nápadníci. Mezi šlechtici se říkalo, že v Evropě žijí pouze dvě krásné ženy, obě žijí v Německu a jmenují se Alžběta. Tou první byla Sisi, manželka císaře Františka Josefa I., druhou nebyl nikdo jiný než Ella. Záhy o její ruku požádali dva vážní kandidáti - budoucí německý císař Vilém a ruský velkokníže Sergej Alexandrovič, syn cara Alexandra II.. Rodina si přála, aby si dívka vzala Viléma, zejména její babička královna Viktorie si plánovala, jaké zisky by jí tento sňatek mohl přinést. Ella se však rozhodla jinak a v roce 1884 kývla na nabídku z Ruska.
V témže roce, 15. června, se konala v kapli Zimního paláce slavná svatba. Alžběta přijela s celým doprovodem a vzala s sebou i mladší sestru Alix. Po obřadu se konal ples, na němž dvanáctiletá Alix poznala svého budoucího manžela, šestnáctiletého careviče Nikolaje Alexandroviče.
Ella roku 1891 přestoupila na pravoslavnou víru a přijala ruské jméno Jelizaveta Fjodorovna (Jelizaveta je ruskou podobou jména Alžběta, takže se vlastně jmenovala stále stejně).
Společnost si okouzlující dívku zamilovala, i rozvětvená Romanovská dynastie ji považovala za vlastní dceru. Byla ozdobou každého plesu, udivovala svou dobrotou, ochotou a příjemným vystupováním.


Sergej Alexandrovič

Manželství se Sergejem jí žádné děti nepřineslo. Spekuluje se, že velkokníže byl bisexuál a raději vyhledával mužskou společnost. Ella se na něj nezlobila, smířila se se svým osudem a snažila se muže podporovat a být mu neustále oporou. Léta trávili v rezidenci Iljinsk asi šedesát kilometrů od Moskvy na břehu řeky. Zde se Ella učila mluvit rusky a seznámila se s tradicemi země. Často sem zvala děti Sergejových příbuzných, trávila s nimi svůj volný čas a vynahrazovala si své bezdětné manželství. Pořádala rovněž večírky na podporu chudých, kde vybírala peníze na stavbu nemocnic. Charita jí byla velmi blízká, ráda pomáhala lidem.
Žena Sergejova bratra Pavla, řecká princezna Alexandra, roku 1889 zemřela. Zůstaly po ní dvě malé děti - Marja a Dmitrij. Pavel se znovu oženil s Olgou Valerijanovnou Palej, která pocházela z neurozeného rodu. Car nechal Pavla i s novou ženou vyhnat ze země, ale Alexandřini potomci museli zůstat v Rusku. Ella se jich okamžitě ujala, nahradila jim matku a považovala je za své vlastní děti.


Jelizaveta Fjodorovna

Rusko utrpělo ve válce s Japonskem katastrofální porážku, lid nebyl s jejími výsledky spokojen a pořádal demonstrace. Když velkokníže Sergej viděl, jak se situace v jeho zemi hroutí, rozhodl se, že nastal čas žít jinak. Po třinácti letech služby se 1. ledna roku 1905 vzdal titulu guvernéra Moskvy, přestěhoval se s tříčlennou rodinu do Neskučnovského paláce a snažil se ji všemožně chránit. Obával o Ellin život, zakázal jí vycházet na ulici a zůstat v domě sama.

V únoru roku 1905 udělil osud Elle krutou lekci. Revolucionář Ivan Platonovič Kaljajev byl přesvědčený, že velkokníže Sergej je odpovědný za bídu, hlad a chudobu v zemi a rozhodl se, že na něj spáchá atentát. Plán chtěl uskutečnit 15. února, kdy se měl Sergej vracet z návštěvy Velkého divadla. Kaljajev stál připravený s ukrytou bombou u cesty a očekával průjezd kočáru. Když zjistil, že velkokníže necestuje sám a doprovází ho jeho manželka a děti, o něž zrovna pečovala, nedokázal ji hodit. Odpovědnost za smrt nevinných byla příliš silná. Vyčíhá si jiný den, kdy pojede sám.
18. února Jelizaveta scházela z kremelských schodů, když zaslechla výbuch. Rána vycházela ze směru, kterým odjel Sergejův kočár. Seběhla dolů a utíkala k místu, odkud se výbuch ozval..
Z dálky zahlédla ohořelou kostru zdobeného kočáru, jejího muže výbuch roztrhal na kusy. Bomba mu dopadla přímo do klína. Dav na ulici sledoval, jak se na smrt bledá velkokněžna v překrásných vyšívaných šatech potácí po chodníku a sbírá zakrvácené ostatky milovaného muže. Ze sněhu vytáhla zlatý medailónek, sevřela ho v dlani a rozplakala se..
O osudech kočího pár drobností v poznámce.
Atentátník popsal ve svých pamětech celou tragédii následujícími slovy: "Hodil jsem bombu ze vzdáleností menší než čtyři kroky. Exploze mě strhla k zemi, viděl jsem, jak se kočár rozletěl na kusy. Plášť mi zasypaly úlomky spáleného dřeva. Z obličeje mi stékala krev.."


Kočár po výbuchu bomby

Kaljajeva okamžitě zatkli a uvěznili v pevnosti. Přesto, že jí zabil muže, šla velkokněžna týž den navštívit cara Mikuláše a prosila ho, aby atentátníkovi udělil milost. Panovník její prosby nevyslyšel a oznámil jí, že bude vrah popraven. Nato se vypravila do věznice si s Kaljajevem promluvit osobně. Posadila se s ním v jeho cele a ptala se, proč Sergeje zabil. Když jí neodpověděl, mile se usmála a požádala ho, aby svých činů litoval, že mu Bůh odpustí. V zápětí dodala, že ona sama mu už vše odpustila. 10. května byl popraven, Jelizaveta se za něj modlila a doufala, že bude jeho duše spasena..

Její život nabyl nových rozměrů. Najednou pro ni nic neznamenaly plesy, drahé šaty a vyjížďky na koni. Všechny své vzácné šperky rozdala, nechala si pouze snubní prstýnek. Přestala jíst maso a neoblékala jiné než černé šaty. Celé dny trávila ve své kapli a přestala komunikovat s okolím..
Když se vzpamatovala z nejhoršího utrpení, věnovala své zbývající síly chudým a nemocným. V Moskvě založila ženský klášter svaté Marie a Marty, vstoupila mezi jeptišky a stala se jejich představenou. Společnými silami zbudovaly nemocnici, kapli, lékárnu a sirotčinec. Navštěvovala nejzaostalejší moskevské čtvrti, kde pomáhala nemocným, aby zapomněla na vlastní neštěstí.


Ella jako představená kláštera

Během své nekončící práce nezapomínala na rodinu. Psala své sestře dopisy a zajímala se o výchovu svých neteří. Olga, Taťána, Marie a Anastázie milovaly tetičku Ellu, každá její návštěva pro ně byla svátkem. Rozuměla jejich starostem, pomáhala a radila jim, nebo si s nimi jen povídala. Nedávala najevo, že se ve skrytu duše trápí.
Přítomnost Grigorije Jefimoviče Rasputina na carském dvoře zcela chápala. Sice pro ni znamenal jen lháře a podvodníka, nevěřila jeho podivným metodám, ale nestěžovala si na něj. V roce 1916 jí došla trpělivost, nemohla se dále dívat, jak sibiřský mužik ničí její milou sestru a ovládá její myšlení. Navštívila Alix a prosila ji, aby si kvůli dětem našla jiného lékaře. Jenže carevna se odmítla svého věrného pomocníka vzdát. Věřila, že on jediný může syna Aljošu zachránit a vyléčit jeho závažné onemocnění- carevič trpěl hemofilií. Zavrtěla hlavou a beze slova vyšla z pokoje. Ella zůstala sama, dívala se, jak sestra mizí na chodbě a prosila Boha, ať jí odpustí hříšnou slabost. Od tohoto dne se přestaly vídat, čtyři velkokněžny ztratily laskavou tetu. Nepsaly si ani dopisy.


Ellina sestra, carevna Alix

V průběhu první světové války Ella organizovala síť městských lazaretů pro raněné vojáky, působila jako ošetřovatelka a objížděla všechna důležitá ruská centra, kde vysvětlovala jeptiškám, jak zacházet s raněnými a jak jim poskytnout nejlepší pomoc.
Roku 1914 zavítala do městečka Alapajevsk. Sídlo se nachází na soutoku řek Nějva a Alapaicha ve Sverdlovské oblasti, jejímž správním centrem je Jekatěrinburg. Za necelé čtyři roky ji v tomto městě zavraždí..

Roku 1918 vydal Lenin rozkaz, aby byla nebezpečná velkokněžna zatčena. Vyplněním úkolu pověřil vojáky Čeky (Čeka byla první z řady tajných policí v pozdějším Sovětském svazu, její plný název zní: Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, spekulací a sabotáží). Ellu uvěznili v Permu, po několika týdnech ji převezli do Jekatěrinburgu, kde k ní připojili další členy Romanovské dynastie - velkoknížata Sergeje Michajloviče, Ioanna Konstantinoviče, Konstantina Konstantinoviče, Igora Konstantinoviče a Vladimira Pavloviče Palej; Fjodora Remeze a jeptišku Varvaru Jakovlevovou (pár podrobností v poznámce).

20. května odvezli skupinku do Alapajevska a ubytovali ji v místní škole na okraji města. Ella neztrácela naději, povzbuzovala ostatní a dodávala jim odvahu, že vše dobře skončí a pokud je zastřelí, sejdou se v nebi a budou díky boží milosti spaseni.
Okolo poledne 17. července zavítala do alapajevské školy návštěva. Pracovník Čeky Petr Starcev jim odebral všechny peníze a cenné šperky a oznámil, že město není bezpečené a musí být znovu převezeni.

Pozdě v noci je stráže probudily, naložily na korbu auta a zavázaly jim oči, aby se nepokoušeli uprchnout. Vozy zastavily asi osmnáct kilometrů za městem u starého dolu. Vězně dovedli k okraji dvacet metrů hluboké důlní šachty a strčili je jednoho po druhém dovnitř. Vojáci se domnívali, že jejich práce skončila, pád do hromady ostrého kamení nemohli přežít. Nastartovali motor, když zaslechli zpěv.. S hrůzou v očích se přikradli k šachtě, pohlédli dolů a spatřili, jak Ella s ostatními zpívá náboženské písně. Aby je umlčeli, naházeli do jámy granáty. Ani výbuchy je prý nedokázaly zabít. Píseň stále pokračovala. Čekisté v posvátné hrůze důl opustili..

Na konci července dobyla Alapajevsk Bílá armáda a okamžitě po nich vyhlásila pátrání. 8. října objevili v šachtě dolu Novaja-Selimskaja jejich těla. Bližší výzkum odhalil, že jediný Sergej Michajlovič byl zastřelen (pravděpodobně se pokusil o útěk a po několika metrech ho zastřelili). Ellu zasáhly střepiny granátu a ztratila mnoho krve, přesto našla dostatek sil, aby si utrhla lem šatů a pokusila se tímto provizorním obvazem zastavit krvácení hlavy mladého Ioanna..
Na přání jednoho z bílých vůdců, Alexandra Kolčaka, byly ostatky vyzvednuty a umístěny v alapajevské katedrále. Když armáda vyklidila město, odvezla rakve na Sibiř, kde je v červenci 1919 pohřbili v Irkutsku. Příští rok byly přemístěny do Číny, když se ani v této zemi nedočkaly vytouženého klidu, našly své poslední místo v izraelském Jeruzalémě. Dodnes je můžeme nalézt v chrámu Máří-Magdalény..

K jejímu hrdinství, oddanosti k Bohu a církvi, odvaze a dobrotě nezůstalo pravoslaví lhostejné. Exilová církev ji svatořečila v roce 1981 a vlastní církev Rusi krátce po pádu režimu, roku 1992. Svatá Alžběta je jednou z nejpopulárnějších moderních světic, kromě Ruska se těší velké slávy a váženosti ve Velké Británii, Německu a Izraeli..
V zahradách kláštera svaté Marie a Marty, který velkokněžna založila, byl po pádu SSSR postaven pomník s nápisem: "Velkokněžně Jelizavetě Fjodorovně, s lítostí.".

I přesto, že ji v životě postihla řada osobních neštěstí, nedovolila si dát najevo svůj smutek. Starala se o rodinu, pomáhala chudým a nikoho nepovažovala za zcela špatného člověka. Kdyby měla možnost promluvit si se svými vrahy, nezahrnula by je záplavou nadávek. Odpustila by jim a pomodlila se za ně. Natolik byla vyjímečná..
Za sebe můžu napsat: Málokteré ruské osobnosti si vážím tolik jako právě Elly..

____________________
* poznámka:
a) Několik drobností o Elliných příbuzných a přátelích, kteří byli zastřeleni nedaleko Alapajevska

I. Velkokníže Sergej Michajlovič se narodil roku 1869, byl pátým synem Michajla Alexandroviče (což byl sedmý syn cara Mikuláše I.)
II. Velkokníže Ioann Konstantinovič se narodil v roce 1886 jako prvorozený syn Konstantina Konstantinoviče (K.K. byl vnuk Mikuláše I.)
III. Velkokníže Konstantin Konstantinovič ml. se narodil roku 1891, byl to Ioannův mladší bratr
IV. Velkokníže Igor Konstantinovič, narozený v roce 1894, byl jeho dalším sourozencem
V. Vladimir Pavlovič Palej (*1897) byl vnukem Alexandra II., jeho otec Pavel byl za svůj nerovný sňatek vyhnán z Ruska
VI. Fjodor Semjonovič Remez byl hlavním důvěrníkem a rádcem zavražděného Sergeje
VII. Varvara Jakovlevová- známá jako "sestřička Varja" byla Ellinou blízkou přítelkyní, datum narození není přesně známo. Pomáhala velkokněžně s řízením ústavu pro nemocné tuberkulózou a vstoupila do jejího kláštera sv. Marie a Marty.

b) Jak skončil Sergejův kočí?
Jmenoval se Andrej Rudinkin, zmínky o jeho rodině jsem žádné nenašla. Výbuch ho přímo nezabil, způsobil mu těžké popáleniny a tržné rány. Převezli ho do nejbližší nemocnice, v níž o tři dny později zemřel.
Velkokněžna poté navštívila jeho rodinu a pravděpodobně poskytla jeho ženě finanční podporu.
Sergej si byl vědom, jaké nebezpečí mu hrozí a svého služebníka na něj upozornil a on přesto zůstal v jeho službách. Možnost vrátit se domů dostal, počítal s tím, že ho na každé cest mohou zavraždit a přesto zůstal. Více informací o jeho životě se nedochovalo.

Ahoj Ljubov. Zajímavý článek. Tak jako ostatně všechno co jsi v této sérii napsala. Měl bych jeden dotaz. Zdá se že její obětavá práce pro raněné z velké války byla mimořádného rozsahu.

Mě překvapilo, že její ostatky a dalších obětí masakru leží právě v Jeruzálemě. Nemáš povědomí jaké rozhodnutí a koho to dokázalo zajistit? Je to naprosto nezvyklé a naprosto nepochopitelné.

V první řadě děkuji.
Souhlasím, že její osobnost nemá ve své době obdoby, možná ani dnes.
Proč vybrali právě Jeruzalém? Našla jsem toto: Chrám Máří-Magdalény byl postaven v roce 1886 ruským carem Alexandrem III., panovník jej zbudoval jako památník své matce Marji Alexandrovně. V architektuře stavby se objevují typické rysy ruských budov z přelomu 16. a 17. století. Navíc se vysvěcení roku 1888 zúčastnil i Ellin manžel.
Alžběta si prý celý život vážila Svaté země a svým způsobem ji milovala.
Putování ostatků mělo podle představ Bílé gardy skončit v Pekingu na hřbitově pro ruské obyvatelstvo. Ellina sestra Viktorie však měla obavy, že by mohli Rudí dobýt Čínu a zasadila se o to, aby byly naloženy na loď v Šanghaji a poslány právě do Izraele. Zde byly se vší slávou pohřbeny a původně nepříliš honosný svatostánek byl dozdobený, aby bylo z dálky vidět, jakou význačnou osobnost ukrývá; protože velkokněžna Jelizaveta taková bezpochyby byla.



Chrám Máří-Magdalény v Jeruzalémě

Neuvěřitelné - smekám. A myslím si, že je to další důvod se dějinami Ruska a SSSR zabývat. Jsou to úžasné dějiny. Budu na tom pracovat a budu se snažit Ti být ku pomoci.

Myslel jsem si, že o Jeruzámě vím ledacos. Zjistil jsem, že toho vím málo. Díky za doplnění znalostí.

Nemyslím si, že by se ruské dějiny nějak lišily od všech ostatních, každé dějiny jsou minimálně pro svůj národ zajímavé, ve všech se dají najít úžasné příběhy, na nichž je nejlepší, že jsou skutečné.
Moje znalosti o historii Jeruzaléma a celkově židovského národa jsou velice nicotné. Člověk nemůže vědět všechno a proto jsme na Palbě, kde se dá spousta faktů najít.
Přidám ještě nějaké obrázky:


S manželem Sergejem Alexandrovičem


Ivan Kaljajev- vrah s přezdívkou "Básník"


Ikona svaté Alžběty Ruské

Já teda nevím ale má tohle nějakou spojitost s vojenskou technikou,válkou,strategií nebo vojenstvím , o kterém je tenhle portál.
Mě se zdá že vůbec ne.

Fajn, jestli se to sem nehodí, já to klidně můžu smazat. Ale pokud tu může být Mikuláš II. a jiní panovníci, tak nevidím rozdíl mezi nimi a jejich příbuznými. Takže, pokud jsem mimo směr tohoto portálu, tak stačí říct.

Nechci se dotknout autora
Jen jsem se zeptal,třeba to sem patří.Je to jen otázka.
Podle mě i panovníci jsou tak nějak mimo, pochopím panovníky kteří opravdu válčily.
To je jen můj názor,že se to spíš hodí na stránky věnované dějinám.

Ne, to je v pořádku.
Dívala jsem se na konkurenční web valka.cz, jaké tam mají osobnosti. Ruské panovníky tam mají téměř všechny a podle samotného názvu válka bych se mohla ptát, co tam vlastně pohledávají.
Nebylo řečeno, že je to mimo téma, takže v tom nevidím problém. Myslím, že osobnosti jsou stejnou součástí dějin jako války, ale klidně můžu téma smazat

Ok, jen sem se zeptal.
Není nutné hned mazat

Jen piš krásna dívko, ozdobo Palby! Každý si může přečíst a vybrat co potřebuje a co ho zajíma. Mimochodem Ella byla krásna dáma.

Dobrý a zajímavý článek. Chtěl bych zeptat na jednu věc. U koho z ruské carské rodiny se projevila Hemofilie. Pokud vím, tak nemoc původně pocházela od královny Viktorie a do ruské carské rodiny ji rozšířila právě Alexandra Fjodorovna, tedy její sestra. Kromě Alexandry Fjodorovny a jejich dětí se jinak nemoc v rodině neprojevila?

Ella byla skutečně velmi krásná, ale bohužel jí to žádné štěstí nepřineslo.

Hemofilie v carské rodině: Sehnala jsem tento rodokmen, je podle mě velice výstižný. Osoby ve čtverečku byly buďto přenašeči nebo byly nemocí nejvíce stiženy a většina z nich na ní zemřela.



Na hemofilii na "zajímavé", že jejími přenašečkami jsou ženy, ale trpí jí většinou pouze muži. Královna Viktorie své hemofilní geny předala potomkům, její syn Leopold na ni zemřel v jednatřiceti letech; dcery Alice a Beatrice ji přenesly do další generace. Alicina dcera Alix, pozdější carevna Alexandra Fjodorovna, byla také nositelkou a u jejího syna Alexeje se hemofilie projevila ve značné míře. Beatrice ji přenesla na svou dceru Viktorii-Evženii a jejím sňatkem se španělským králem Alfonsem XIII. se hemofilie objevila i v královské rodině této země.
O jiných lidech kromě Alexandry jsem žádnou zmínku nenašla, ale můžu se ještě podívat jinde.
Jinak samozřejmě velice děkuji.

Já jsem kdysi dávno na tu hemofilii v carské rodině narazil víceméně náhodou. Bylo to v nějaké knížce, ale již si nepamatuji v jaké. Psali tam také, že o dědičné hemofilii v rodině královně Viktorie se všeobecně vědělo. Teď, když jsem o tom četl v Tvých článcích, tak jsem si na to zase vzpomněl. Nejsem lékař, ale když jsem se díval na internetu, tak prý už v polovině 19 století se v základních rysech vědělo o dědičnosti a přenosu v mužské linii.
Proto mě nejde do hlavy, proč se ostatní královské rody do této rodiny přivdávají a žení. Asi i v ruské carské rodině byla dána přednost "dobré partii", před zdravím potomků. Připadá mi to vůči dětem dost kruté.

Tohle schéma s hemofilií nám myslím ukazovali ve škole na genetice, hemofílie je autosomálně recesivní onemocnění, ženy jsou téměř vždycky jen přenašečky, protože se to přenáší recesivně s pohlavním chromosomem X a museli by tedy mít oba chromosomy (žena je XX) s touto nemocí, což je málo pravděpodobné, kdežto když ten chromosom dostane muž, tak se to projeví vždy (muž je XY), protože muž nemá druhý X, který by to přebil. Šance na přenesení do další generace je myslím 50% (když jí má pouze jeden rodič)

Ljubov, děkuji za velmi zajímavý článek o zajímavé ženě s pohnutým osudem. Takových lidí jako Ella bylo vždy málo a jsou velmi potřební i v dnešní době. Jenomže kde je hledat?!

Ljubov. Co jsem četl ruské knihy, tak tam nikdo jasně nenapsal že by carevna ,,hřešila,, s Rasputinem. Četl jsem dobře a pozorně, že Ella ji vyčetla hřích a carevna odmítla asi kvůli ,,hřešení,, jiného doktora? A co podle tebe způsobilo že ho kníže myslím Jusupov s druhy nemohl zabít i když se tolik snažili ať dorty nebo střelbou? Co vím ho nacpali pod led a on se utopil, jak ukázala pitva. Asi to musel být jak se říká pořádný ,,mužík,, silný jak túr. Četl jsem něco v knize ,,Od carského orla k Rudému praporu,, po rusky nazad asi 45roků. Ohromné krutosti, násilnosti, hrůza. Autora po těch letech už nevím.

I. Taky jsem se dívala, kdy se poprvé objevují nějaké zmínky o hemofilii. První myšlenku, že se jedná o nemoc, zaznamenali na přelomu 11. a 12. století. V roce 1803 byly sepsány odborné studie nemoci, vědec a lékař John Otto zjistil, v jakých rodinách se nemoc vyskytuje. Takže se domnívám, že se tyto zprávy donesly i do Ruska a muselo být carské rodině jasné, že příbuzní královny Viktorie mohou hemofilii dále rozšířit do jejich vlastní větve. Jenže bylo důležité, že vybraná manželka pocházela ze starobylého rodu, který disponoval velkou mocí. Nějaké dědičné choroby šly stranou. Říká se, že Mikuláš byl do Alix Hessenské natolik zamilovaný, že mu bylo všechno jedno a možná se nad tímto problémem ani nezamyslel. Rodina ji schválila, byla urozená a dostala značné věno, takže bylo vše v pořádku.
Malého careviče Alexeje je mi líto, pokud by neproběhl převrat asi by nijak dlouho nevládl, ale stejně. Když lékaři carevně oznámili, jakou nemocí její jediný syn trpí, uvědomila si, že je to v podstatě její vina, což jí přivodilo migrény a deprese. Peníze a vliv zkrátka až na prvním místě.

II. Schéma jsem našla na anglické wikipedii, zdálo se mi být docela výstižné. Nijak podrobně jsem nad ním nepřemýšlela, genetiku jsem se nikdy do detailů neučila, takže pro mě osobně jsou důležité ty osoby vyznačené obdélníkem. To se omlouvám.

III. Děkuji za pěkná slova. Zcela souhlasím; osobností, které se proslavily svou ochotou pomoci, nebylo nikdy dost. Ella je podle mě vyjímečná tím, že pomáhala chudým nikoli pro svoji pověst, ale proto, že to považovala za důležité. Nepřemýšlela nad tím, že když postaví klášter, tak se zviditelní. Jsem ráda, že se mi zdařilo sepsat tento článek, protože málokdo se o ní doslechl případně znal podrobnosti o jejím životě, a to je škoda.

IV. Carevna a Rasputin: Úplně jisté to není, Alix byla šťastná se svým Mikulášem a jako správná křesťanka by o hříchu ani neměla uvažovat. Nicméně spolu trávili hodně času, Rasputin jí radil se vším, od výběru šatů po vládnutí. Zástupy jeho obdivovatelek i obdivovatelů svědčí o tom, že asi nabízel něco, co nikdo v jeho okolí neposkytoval. Možná to způsobovaly jeho černé pronikavé oči, kterými prý každého prohlédl "na dno duše" nebo si vztahem s carevnou snažil zajistit větší prestiž. Je také klidně možné, že si tuto fámu vymysleli závistivci. Alix nebyla oblíbená a často se jí vysmívali, tak třeba nějaká dvorní dáma rozšířila pomluvu, aby svou paní ještě víc znemožnila.

Rasputinova smrt: jeho vraždu zorganizoval skutečně kníže Felix Jusupov a pomáhal mu člen Dumy Vladimir Puriškevič. Spáchali ji 30. prosince 1916. Rasputin byl všude, každého sledoval svým plamenným pohledem. Pozvali ho proto do paláce na Mojce. Do vína a moučníku nasypali dávku cyankáli, která měla podle ujištění zabít minimálně pět zdravých lidí. Dortu se Rasputin ani nedotkl, nikdy nejedl sladké, ale vypil nabízené víno. Uplynulo pár desítek minut a vrazi napjatě čekali, kdy sebou praští o podlahu. Po půl hodině po sobě několikrát mrkli. Mnich stále žil a nejevil žádné známky otravy. Zděšený Jusupov vyběhl do patra, popadl pistoli a sešel v klidu dolů, kde na nic netušícího Rasputina čtyřikrát vystřelil. Dvě kulky zasáhly srdce. Mnich padl na zem, vrazi si oddechli. Zbývalo ho odklidit, když v tom se málem zhroutili. Rádoby mrtvý Rasputin se pokoušel vstát.. Přiklekli k němu a dobili ho pěstmi. Zohavené tělo hodili do řeky Něvy. Našlo se až za tři dny. Oficiální verzí smrti bylo utopení, rány si měl způsobil o rozlámané kry. Pitva prokázala, že jeho plíce obsahovaly vodu, takže když ho šoupli pod led, musel stále žít.
Zdá se mi divné, že by tohle všechno dokázal přežít a zabila ho až studená voda v Něvě, ale ve všech knihách nebo webech se uvádí tato verze. O jiné jsem neslyšela.

Tu knížku jsem nečetla, ale můžu se po ní poptat.

Jistě je článek pěkný a i když sem asi opravdu nepatří, tak jsem pro aby zde zůstal.

Není ale jasné proč je tak vysoce hodnocena.

Dav na ulici sledoval, jak se na smrt bledá velkokněžna v překrásných vyšívaných šatech potácí po chodníku a sbírá zakrvácené ostatky milovaného muže.

Takže do r. 1905 chodí v překrásných šatech. Teprve po smrti manžela jí to dojde (ve 40. r. věku). A:

Její život nabyl nových rozměrů. Najednou pro ni nic neznamenaly plesy, drahé šaty a vyjížďky na koni.

Není to nakonec tak, že o lidech, kteří dojdou k tomuto přesvědčení mnohem dříve se nedozvíme - nechodí po ulici v překrásných šatech a tím zaniknou v průměru?
Kdyby sbírala zakrvácené ostatky milovaného muže nějaká průměrně oděná žena nikdo by asi o její velikosti neuvažoval. Považovalo by se to spíš za samozřejmost.
Ani ostatní činy (do té doby) nevybočují z průměru konání slušných lidí často mnohem mladších a bez předchozího trpkého prožitku.