PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 11.

Útoky spojenců 7., 8. a 9. dubna 1940.





Jak jsme v článku 8. řekli, rychlé obsazení norských letišť, zvláště Stavanger-Sola, německými parašutistickými oddíly dalo velkou výhodu do rukou jak Luftwaffe, tak Kriegsmarine. A Luftwaffe tuto výhodu hned 9. dubna 1940 odpoledne a do večera využívá, když naplno bombarduje, především z velkých výšek, Royal Navy.
Jedna z bomb zasáhne britskou bitevní loď „Rodney“, ale neprorazí její pancéřovou palubu a způsobí jen malou škodu. Přes nedostatky, které jsme si řekli a ještě řekneme, jsou malé škody na britských lodích dány především tím, že proti letounům Luftwaffe střílí britské lodě vším co mají, a tak je to jen tento jediný zásah na „Rodney“, kterým se mohou němečtí piloti svým výškovým bombardováním chlubit.

Britská bitevní loď „Rodney“.





Také to však znamená, že velkým způsobem ubylo střelivo na Laytonových křižnících a torpédoborcích, které vystřílely skoro polovinu svých zásob.
Po zjištění tohoto stavu přehodnocuje vrchní velitel Royal Navy svůj původní plán, který předpokládal torpédový útok z jediné z letadlových lodí Royal Navy, kterou je „Furious“ na německé lodě v Bergenu.
Ano, jedinou letadlovou lodí v domácích vodách, kterou Velká Británie měla byl „Furious“ a ten nesměl být vystaven nebezpečí, které hrozilo od Luftwaffe (viz. celodenní bombardování Royal Navy).

Britská letadlová loď „ Furious“.




Admirál Forbes uvažuje a vidí, že je to zatím přístav Trondheim, který je dne 9. dubna 1940 ještě mimo dosah začínající německé letecké převahy v Norsku. A tak se admirál Forbes rozhodne, provést torpédový útok na tento přístav, na přístav Trondheim.
Další norský přístav Bergen si pak vezmou na starost bombardéry Royal Air Force a střemhlavé bombardéry námořního letectva, které budou startovat z Orknejských ostrovů.
Ponorkám Velké Británie pak bude přenecháno rušení důležitých námořních komunikací a přístupů k jižním přístavům Norska, tedy do Oslo, Kristiansandu, Stavangeru a Bergenu, jakož i průlivy Kattegat a Skagerrak. Místa, po kterých proudí tak důležité posily a materiál, bez nichž by všechny složky německé branné moci, Wehrmacht, Luftwaffe i Kriegsmarine, nemohlo okupaci Norska zabezpečit.
V našem popisu uvidíme, za jak velmi těžkých podmínek se budou snažit britské ponorky na jihu svůj úkol splnit , když tímto mají vlastně odstranit všechny nedostatky, a to nejen Royal Navy, ale i Royal Air Force (nedostatek letadlových lodí, špatná protiletadlová obrana lodí, nedostatek střemhlavých bombardérů, nevyjasněné vztahy, špatné vyhodnocování zpráv na počárku války, špatná taktika i komu vůbec patří střemhlavé bombardéry špatné kvality).
Nyní je tedy veškerá pozornost Velké Británie obrácena k jejímu letectvu všech složek, je to britské letectvo, které je nyní na tahu a které má zasadit těžký úder lodím německé Kriegsmarine a výsadkům v Norsku.
Tyto události, ke kterým dojde v noci z 9. dubna a ráno 10. dubna 1940, jsou zajímavé a důležité i z toho důvodu, že nám ukáží, jaká byla účinnost různých způsobů leteckého útoku (výškové bombardování, střemhlavé bombardování a torpédové bombardování) na počátku 2. světové války.
Již v úvodu popisu této historie si řekněme, že Royal Air Force a Royal Navy vkládalo na počátku 2. světové války, při svých leteckých operacích proti lodím po celém světě, především důvěru do přesného bombardování z výšky a jak uvidíme tak také do torpédového bombardování.
Britští piloti na podporu přesného bombardování z výšky uváděli několik argumentů, z nichž ten nejdůležitější byl – pouze z velké výšky mohou protipancéřové bomby získat takovou rychlost, aby prorazily k životně důležitým centrům nepřátelských lodí. Tato argumentace však platí především při útocích na silně pancéřované lodě typu bitevních lodí, kde jak uvidíme, zprvu dosahují válčící strany zřídka zásahů, a to dokonce i na zakotvených lodích. Velmi brzy k tomuto zjištění dojde na začátku 2. světové války, jak britské, tak německé, italské a americké letectvo.
Tady si řekněme tu skutečnost, že britské námořní letectvo již od 30. let požaduje na svém ministerstvu - střemhlavý bombardér podle vzoru amerického námořnictva i Luftwaffe.
Když potom britské námořní letectvo konečně dostane střemhlavý bombardér – je to typ Blackburn B. 24 Skua Mk I. – což je letoun, který je konstruován tak, aby spojoval roli stíhačky a střemhlavého bombardéru.
Ovšem je to jen zbožné přání - neboť Blackburn B. 24 Skua Mk I, v konečném výsledku nevyhovuje ani jako střemhlavý bombardér, ani jako stíhačka.
Zajímavostí zde je, že angličtí piloti, kteří na těchto strojích létali, ukáží všem ( svým výcvikem a zapálením pro věc, ale i úspěchy jako zde), čeho se mohlo dosáhnout, kdyby RAF měla k dispozici střemhlavý bombardér, místo velkých dvoumotorových bombardérů na které spoléhala.

Blackburn B.24 Skua Mk I.





Vzpomeňme si, že jsme říkali, že dne 7. dubna 1940 byl vyslán proti německým SKUPINÁM I. a II. svaz 35 anglických výškových bombardérů ( Vickers Wellington a 15 Bristol Blenheim Mk. IV). Jen celkem 10 z 15 Bristol Blenheim Mk.IV nalezne Kriegsmarine, ale svým výškovým bombardování úspěchu nedosáhne.
Dne 9. dubna 1940 je proti lodím v Bergenu vysláno 12 Wellingtonů a 12 Hampdenů.

Vickers Wellington.



Hampden Mk.I.






Britské výškové bombardéry naleznou v Bergenu zakotvené německé křižníky „Köln“, „Königsberg“ a „Brems“ a bombardují je z výšky. Po svržení pum ještě odvážně nalétávají dolů, aby lodě ostřelovaly z kulometů. Jedno z britských bombardovacích letadel je sestřeleno.
Výsledek britského výškového bombardování je víc než žalostný.
Nic!
Krátce po náletu německý křižník „Köln“ prostě odpluje. Jeho velitel kontraadmirál Schmundt se ze zachycených signálů dozví, že britské lodě hlídkují před vjezdem do fjordů, spokojí se s proplutím na jih vnitřními úžinami až k Maurangerfjordu, tady zakotví a čeká až bude pobřeží volné. Odpoledne 10. dubna 1940 pak znovu vypluje a podaří se mu nepozorovaně proklouznout okolo britské námořní uzávěry, takže dopluje bezpečně domů, do německého přístavu.

Zatím v Hatstonu na Orknejských ostrovech, na základně britského námořního letectva je rušno. Základnu zde mají 2 perutě Blackburn B. 24 Skua Mk I.( Je to 800. a 803. peruť – celkem 16 ks Blackburn B.24 Skua Mk I.) , pro něž zatím nemá Velká Británie žádné letadlové lodě, ze kterých by mohly startovat a vést letecké operace. Letounům Blackburn B.24 Skua velí kapitán námořní pěchoty R. T. Partridge a námořní poručík W. P. Lucy.
Korvetního kapitána Harea, nejstaršího pozorovatele Partridgeovy perutě, si ještě spolu s dalšími námořními pozorovateli vypůjčila peruť Coastal Command, která byla určena k průzkumu norských přístavů, neboť si nebyla zcela jista, že rozezná válečné lodě Kriegsmarine. Korvetní kapitán Hare již časně ráno 9. dubna 1940 přiletěl nad přístav Bergen a tady spatřil zakotvené německé křižníky. Když se vracel zpět tak narazil na celou britskou Home Fleet a ještě za tepla předal svou zprávu na vlajkovou loď admirálu Forbesovi.
Když vystoupil Hare ze svého letadla v Lossiemouthu, je okamžitě naložen do již čekajícího dopravního letadla a okamžitě odlétá zpět do Hatstonu. Jsou to právě zprávy korvetního kapitána Hare, které jsou příčinou toho, že velitel základny na Orknejích, si vyžádá povolení pro obě perutě Blackburn B. 24 Skua Mk I., aby mohly vzlétnout za úsvitu k střemhlavému útoku na německé lodě v Bergenu.
Ten let Blackuburn B.24 Skua Mk I. přes Severní moře a zpět je na samé hranici doletu těchto letadel ( z Hatstonu na Orknejských ostrovech do přístavního města Bergenu to bylo úctyhodných 530 km - v TTD se u doletu Skua uvádí 1223 km – max. rychlost 362 km/hod ve 2040 metrech – cestovní rychlost 265 km/hod).
Bezpečné provedení celé operace střemhlavého útoku závisí na přesnosti přeletu k norskému pobřeží, tam rychlému střemhlavému útoku a okamžitému návratu na základnu.
Jasné všem je, že jakákoliv, byť krátká doba, kterou by letouny ztratily například kontrolou pozic, nebo hledáním cílů, jisto jistě znamená, že Blackburn B.24 Skua Mk I. bude muset nouzově přistát na moři pro nedostatek benzínu.
Právě z těchto důvodů je tak velice důležitý letecký pozorovatel korvetní kapitán Hare, který zná z osobní zkušenosti nejen obrysy norského pobřeží v okolí Bergenu, ale zná i kotviště německých křižníků. Ví, kde jsou cíle, které se mají napadnout, zakotveny a je tedy pro operaci nedocenitelný.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 12.

Z britské základny námořního letectva na Orknejských ostrovech Hatstonu, vzlétá dne 10. dubna 1940 za svítání, celkem 16 letadel Blackburn B. 24 Skua Mk. I. z 800. a 803. perutě. Letí na východ, vstříc rannímu úsvitu. Letouny mají zavěšenu 500 liber vážící bombu. V tehdejší době, jsou letouny, při svém letu nad mraky, let trvá 2 hodiny, závislý – na přesném odhadu a předpovědi síly a směru větru. Piloti se před norským pobřežím dostanou do jasného počasí a podaří se jim přiblížit se k pobřeží na správném místě. Vedeni svým návodčím, korvetním kapitánem Hara, letí Skua podél fjordu k místu, kde den předtím spatřil Hara německé křižníky.
Ale ouha – kotviště jsou opuštěná a všech se zmocní zklamání!
My z předchozího víme, že německý lehký křižník Köln odplul již po setmění 9. dubna 1940, tedy minulý večer. Britští piloti však náhle zjišťují, když se již celý let zdál být zbytečný, že německý lehký křižník Königsberg jen změnil kotviště. Königsberg právě zahlédnou u přístavního mola.

Německý lehký křižník Könisberg.




Velitel britského náletu, kterým je kapitán Partridge, okamžitě převádí 800. a 803. peruť do dlouhé formace střemhlavě útočících letadel. Jedno za druhým pak Blackburn B. 24 Skua Mk. I., po střemhlavém letu, uvolňují své 500 librové bomby. Německá protiletadlová palba se vzpamatovává a začíná střílet teprve, když celá polovina Skua již odhodila bomby a odlétá nízko nad vodou. Teprve tehdy němečtí protiletadlovci zahajují palbu. Proudy svítících střel míří příkře vzhůru, ale účinek není vidět žádný.
Celkem 3 střemhlavé letouny Blackburn B. 24 Skua Mk. I. zasahují svými 500 librovými bombami cíl, tedy lehký křižník Königsberg. Další bomby dopadají na molo, jiné spadnou do vody těsně vedle.
Když mizí poslední Skua za obzorem, německý lehký křižník Königsberg se již naklání na bok a za několik minut klesne ke dnu.
Německý lehký křižník Königsberg je tak první velkou válečnou lodí, která byla potopená leteckým útokem – střemhlavým bombardováním.
Ani jedno britské letadlo nebylo sestřeleno německou protiletadlovou palbou, ale jedna Skua při zpáteční cestě havarovala a spadla do moře.
Toto střemhlavé bombardování byla názorná ukázka, jak účinné by v 2. světové válce mohlo střemhlavé bombardování být.
Ale bohužel!
Na britské vyhodnocovače působilo spíše jako varování předtím, co hrozí britským lodím, jestliže se ocitnou v dosahu německých střemhlavých bombardérů. Pověstných Stuk Ju 87. Takto si to vzali britští vyhodnocovači, místo, aby jim to ukazovalo cestu k tomu správnému typu letadla, které britské námořní letectvo nutně potřebovalo.
Royal Navy a částečně také Royal Air Force – dává přednost, jako své hlavní „úderné“ zbrani - třetímu způsobu útoku proti lodím – torpédovému útoku letadel.
Blackburn B. 24 Skua Mk. I. je tak velmi brzo stažen z výroby, ale skutečný střemhlavý bombardér v britském letectvu nikdo nenahradil.
Torpédonosné letectvo je skutečně zbraní „par excellence“ proti velkým lodím, které byly díky svým pancéřovým palubám do značné míry imunní proti menším bombám.
Při mírových manévrech dosahuje britské letectvo torpédonosným bombardováním - když útočí současně z různých stran na lodě velké množství letadel – vysoké úspěšnosti. To admiralitu i generalitu Britů uspokojuje. Ale od počátku 2. světové války je Velká Británie jen zřídka kdy schopna nasadit do boje více než jednu letadlovou loď. To znamená, že torpédonosné útoky může provádět pouhá hrstka takových letounů (zastaralých Swordfish).
Celkově lze říci, že ztráty Swordfish byly většinou velké, když jejich úspěchy byly řídké (např. Tarent).
Mimo toho vede takovéto rozptýlení k nežádoucímu jevu, když jsou dobře vycvičené týmy pilotů torpédových bombardérů, při střídání míst nasazení letadlových lodí ve válce. Mnozí piloti jsou při vysokých ztrátách nuceni jít cvičit další nově vytvořený tým a tak se stále znova a znova tvoří prakticky málo vycvičené nové týmy pilotů torpédových letadel. Celou válku měla Velká Británie nedostatek skvěle, nebo také dobře, při jejich úmrtnosti, vycvičených pilotů torpédových letadel.

Ale zpět do války.
Dne 11. dubna 1940 vystartoval ve 4 hodiny ráno z britské letadlové lodě „ Furiouse“ svaz torpédových letadel.

Ještě jednou britská letadlová loď „Furious“ z jiného pohledu.





Bylo to 18 letadel typu Swordfish, které míří na Trondheim, kde 10. dubna 1940 zjistil britský průzkum německý těžký křižník „Admirál Hipper“, který kotvil před městem.

Dvouplošné torpédové Swordfish.




Když ale přiletí Swordfishe nad protáhlý fjord u Trondheimu, vidí piloti zprvu, že fjord je prázdný. Při dalším hledání objeví Swordfishe jen 2 německé torpédoborce, které jsou zakotvené v mělkých vodách blízko u pobřeží. Torpédonosné letouny se nerozpakují, lepší je přece něco, nežli nic a na rozkaz svého velitele nalétávají Swordfishe šikmo dolů německou protiletadlovou palbou, ve svém prvém střetnutí 2. světové války.
Bohužel!
Zde ve fjordu, kde stojí torpédoborce je voda příliš mělká a tak mnoho torpéd narazí na dno dříve, než je mohl mechanismus k nastavení hloubky vyrovnat a torpéda předčasně vybuchla.
A tak první letecký torpédový útok na lodě na začátku 2. světové války končí úplným fiaskem.
Tady jsme dlužni ještě říci, že německý námořní kapitán Heye, velitel těžkého křižníku „Admirál Hipper“, když vysadil vojáky na břeh, snažil se svou velice cennou loď urychleně dostat domů. Těžký křižník „Admirál Hipper“ byl vysunut příliš na sever a hrozil mu právě takový útok, jaký jsme u Swordfishů popsali.
Mimo toho těžkému křižníku „Admirál Hipper“ docházelo palivo, neboť očekávaná cisternová loď nepřiplula (my víme, že 2 ze 3 německých cisternových lodí anglické loďstvo potopí).
Také 2 ze 4 německých torpédoborců, jako doprovod „Admirála Hippera“ utrpí vážné poruchy strojů a nemohou vyplout na moře (jsou to ty 2, na které Swordfishe zaútočily). Také třetí má nedostatek paliva a na plavbu domů není ani pomyšlení.
Když se tedy dne 10. dubna 1940 setmí, vydává se námořní kapitán Heye s „Admirálem Hipperem“ a čtvrtým torpédoborcem na cestu domů. V temné noci se vyhne britským hlídkám před vjezdem do fjordů u Trondheimu a pak z nevysvětlitelných důvodů zamíří přímo na severozápad (měl by přece plout na jih) po stále více bouřlivém a temném moři.
Severozápad byl pochybný kurs, který se ukázal jako neúnosný pro onen doprovodný torpédoborec. Tento čtvrtý torpédoborec pro vlny a bouři musel být odeslán zpět do Trondheimu. Ten severozápadní kurs také způsobil, že „Admirál Hipper“ jen těsně minul celé Home Fleet (Britské Domácí Loďstvo), které v tuto noc plulo k místu, odkud měla právě startovat, v námi popsané operaci, letadla z letadlové lodi „Furiouse“.
Ale těžký křižník „Admirál Hipper“ měl prostě tuto noc štěstí, které se ho drželo i další den ráno. Právě ráno dne 11. dubna 1940 se „Admirál Hipper“ obrátí k jihu a díky své vysoké rychlosti a špatné viditelnosti uniká jakémukoliv objevení.
Štěstí má veliké, dne 12. dubna 1940 se dokonce připojuje k bitevním křižníkům „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ a s nimi pak dopluje do německého přístavu Wilhelmshaven, když mu zbývá v nádržích jen 80 tun paliva.
Oni totiž německé bitevní křižníky „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ křižují v Arktidě sem tam až do poledne 10. dubna 1940. Pak se dozvědí, že oněch 10 torpédoborců v Narviku, které měly doprovodit domů, je odříznuto britskou flotou. Nezbude jim nic jiného než se vydat k jihu (víme, že byly poškozeny a převaha Home Fleet byla veliká, a měly rozkaz se šetřit) do severských mlh, krupobití a deště. „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ minou západně Home Fleet a východně od Shetland, když unikly pátrání, se setkají s těžkým křižníkem „Admirál Hipper“ v 8 hodin 30 minut, aby pak s ním, jak jsme již řekli, dopluly dne 12. dubna do Wilhelmshavenu.
Tak se tedy stalo, že vlastně 3 z nejcennějších lodí admirála Raedera se vrátí z hazardního podniku, na které je admirál s těžkým srdcem posílal. Pro admirála Raedera to byla úleva, neboť ostatní ztráty Kriegsmarine byly velice těžké. Nová sesterská loď „Admirála Hippera“, těžký křižník „Blücher“ se potopil v Oslofjordu a lehký křižník „Königsberg“ je potopen v přístavu v Bergenu a další ztráty ještě uslyšíme.

My jsme opustili Narvik v době 9. dubna 1940, kdy 10 německých torpédoborců a vojáci generála Dietla ovládnou město a přístav.
Aniž o tom Němci vědí, blíží se k Narviku mezitím námořní kapitán Warburton-Lee se 4 loděmi své flotily „Vestfjordem“. Má za úkol potopit nebo zajmout osamocenou německou nepřátelskou loď jež prý připlula do Narviku.
Zároveň obdrží britské a spojenecké ponorky, které operují v úzkých a mělkých vodách Kattegatu a Skagerraku obtížný a riskantní úkol – mají narušovat německou zásobovací linii do Osla a útočit na nepřátelské válečné lodě, které se budou vracet po provedené invazi domů.
Zároveň celá Home Fleet míří na sever k Narviku, kde jak všichni doufají se snad letadla z letadlové lodě „Furiouse“ konečně dočkají úspěchů proti torpédoborcům německého komodora Bonteho. Určitě to mají být větší úspěchy než torpédový útok v Trondheimu.
Britské křižníky marně hledaly neexistující německé transporty ve vnitřních úžinách mezi Alesundem a Vestfjordem. Nic nenašly a tak jsou poslány zpět k Orknejím a Shetlandům, aby doplnily palivo a připravily se k eskortování vojenské expedice do Narviku.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 13.

Dánsko 9. dubna 1940.

Mapa operace Weserübung – Jih – Obsazení Dánska dne 9. dubna 1940.



Ještě snad jednou mapa Dánska. Na této mapě je hlavní město Dánska Kodaň – COPENHAGEN. Jsou zde vidět zálivy Skagerrak a Katttegat o kterých se v historickém popisu hodně mluví. Stejně tak jsou zde vidět i ostrovy Sjaelland a Falster.




O obsazování Dánska německou ozbrojenou mocí dne 9. dubna 1940 existuje v historické literatuře jen velice málo záznamů. Jako kdyby historici raději hovořili o větších soustech než je Dánsko.
My si řekneme, že pozemním jednotkám Wehrmachtu otevírá cestu do Dánska 4. rota I. praporu 1. parašutistického pluku. Brzy ráno dne 9. dubna 1940 startují německé transportní letouny Ju 52/3 s I. praporem a letí na sever (Norsko, Dánsko).

Němečtí parašutisté ze 7. letecké divize, generála Studenta, v Norsku v dubnu 1940.




S tímto transportem v Ju 52/3 letí i 4. rota I. praporu, pod velením kapitána Waltera Gericka, která má být shozena poblíž mostu, který spojoval dánské ostrovy Falster a Sjaelland a kudy vedla přímá cesta do Kodaně, hlavního města Dánska.
O celkovém nasazení I. praporu 1. parašutistického pluku v tažení do Norska a Dánska viz zde článek 8.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3090

Němečtí parašutisté ze 4. roty přistávají, aniž by se ze země ozval jediný výstřel.
Prostě nic!
Když přistanou, tak se v relativním klidu shromáždí okolo svého velitele a postupují jen 3 minuty k tomuto důležitému mostu. Obrana mostu, těchto několik málo dánských vojáků, vyběhne ven ze svých strážních a ubytovacích stanovišť a je ohromeno. Nikdo z dánských vojáků takové přilby, jaké mají němečtí parašutisté, ještě nikdy vůbec neviděl.
Úplně ohromení dánští vojáci předají německým parašutistům most bez sebemenšího odporu, bez jediného výstřelu.
Němečtí parašutisté ze 4. roty kapitána Waltera Gericka tak získají bez boje most, po kterém jde přímá cesta do Kodaně.
Pozemní cestou pochodující Wehrmacht tak může za několik hodin kráčet do hlavního města Dánska, do Kodaně.
Němečtí parašutisté ze 4. roty I. praporu pak postupují dál na sever Dánska, aby obsadili důležitá letiště v Dánsku, mezi které patří i letiště v Severním Jutsku v Alborgu, kde se jak již víme z předchozího popisu setkají s parašutisty z 1. a 2. roty, kterým velí major Erich Walther, a kteří nemohli přistát pro mlhu v Norsku na letišti v Oslo - Fornebu.
Za vzorné provedení této „operace v Dánsku“ obdrží velitel 4. parašutistické roty kapitán Walter Gerick „Železný kříž 2. stupně“.
V tu samou dobu provede Kriegsmarine vylodění jednotek Wehrmachtu ve 3 dánských přístavech.
Již v 5 hodin 15 minut dne 9. dubna 1940 se vydal po pevnině do Dánska německý XXXI. (31. as) armádní sbor a již za 12 hodin obsadí Kodaň a celkově za 24 hodin je obsazeno celé Dánsko.
Celkově očekával Wehrmacht větší odpor od 15 300 dánských vojáků, než který se ve skutečnosti konal. Dánové měli celkem 13 mrtvých vojáků a 23 zraněných a Wehrmacht měl za celou akci v Dánsku jen 1 mrtvého.
Zvláštností obsazení Dánska zůstává, že Němci odzbrojili dánskou pozemní armádu a letectvo, kdežto dánské loďstvo odzbrojeno nebylo. Osádky dánských námořních sil byly jen zredukovány. Vrchní velení dánských námořních sil pak svému námořnictvu, pro případ nepředvídané situace, vydá tajný rozkaz, dle kterého, při určitém signálu, mají dánští námořníci zničit celé dánské loďstvo vlastními silami.
A skutečně, dne 29. srpna 1943 se dánské loďstvo samo zničí.

A jak to vypadalo v Dánsku v dubnu 1940 politicky?

Předem je nutno říci, že se i v Dánskem, tak jako v mnohých státech Evropy té doby, prolíná celou společností fenomén - fašismus.
Mnoho Dánů přímo, nebo nepřímo sympatizovalo s Hitlerem a jeho nacismem.
A co ti nevyšší dánští představitelé dne 9. dubna 1940 dělali?
Když Wehrmacht a německá branná moc jako celek obsazuje Kodaň, je si dánský král Kristian X. vědom, že dánská armáda nemůže německé armádě klást odpor. Nařídí proto okamžité ukončení palby.
Ovšem velitel dánských ozbrojených sil generál Pryor odmítne králův rozkaz předat svým podřízeným jednotkám v té naději, že dánský odpor bude možná i s pomocí civilistů pokračovat (částečně se tak i stalo – stavěly se barikády, ale v ozbrojený odpor národa to nepřerostlo).

Odpor dánských civilistů v ulicích měst.



A ještě jednou







K tomu, že se Dánsko tak rychle vzdalo, přispělo i to, že Německo pohrozilo leteckým bombardováním hlavního města Kodaně ihned v tom okamžiku, kdy se jednotky Wehrmachtu vylodily v dánských přístavech dne 9. dubna 1940

Nakonec rozkaz dánského panovníka krále Kristiana X. předá dánským velitelům v 6 hodin 45 minut dne 9. dubna 1940 králův pobočník.
Tím se vlastně Dánsko, jako druhé po Polsku, stane zemí, kterou Hitler v 2. světové válce dobude vojenskou silou (samozřejmě byl ohromný rozdíl mezi odporem Poláků a Dánů).

Důležitou a zajímavou historickou zprávu o dění v Dánsku v letech 1940 a 41 přináší historik Len Deighton ve své knize – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Ten v kapitole 10 - Německo rozpíná paže ( str. 188) – říká, že když Německo vstoupilo do Dánska odpor dánské armády se rychle zhroutil a Dánsko vlastně v Evropě zůstalo jedinou zemí okupovanou Hitlerem, která neutvořila exilovou vládu (v protihitlerovské koalici na straně Spojenců).
A skutečně, Němci se pak v Dánsku, až takřka do roku 1943, při okupaci chovají, proti ostatním okupovaným státům v Evropě - poměrně slušně. Dokonce do roku 1941 se chovají slušně i k politickým stranám, včetně komunistů, kteří právě do června 1941 volně v Dánsku existují.
Historik Len Deighton dostane dokonce při sepisování své knihy jejíž název uvádím výše, dopis od Dána John Peta, ve které mu ten mimo jiné píše, cituji:
„Jeden významný dánský komunista mi řekl, že ještě v ‚květnu 1941‘ stál na tribuně pro tisk jako zástupce ‚Land og Volk‘ stranického deníku, který vycházel legálně každý den, na nacistické vojenské přehlídce u příležitosti Svátku práce. Dánské noviny, tedy i komunistické samozřejmě podléhaly cenzuře, cenzoři však nezasahovali do zpráv o odborovém hnutí dánských vnitropolitických sporech a podobně. To vše se samozřejmě změnilo po červnu 1941 (po 22. červnu 1941, kdy nacistické Německo přepadlo komunistické SSSR) a můj dánský přítel se brzy ocitl v koncentračním táboře.“

Obsazení Dánska dne 9. dubna 1940 Hitlerovou Třetí říší přece jenom Spojencům něco poskytlo. Ano, toto obsazení Dánska Německem, totiž poskytlo Spojencům záminku k obsazení Islandu, dánského území s velkým strategickým významem.
Právě odtud z Islandu pak mohla Royal Navy, a co je ještě důležitější – dálková letadla Spojenců ( později samozřejmě i USA) zasahovat po celou 2. světovou válku do bojů o Atlantik.
Toto byl jeden z mála přínosů pro Spojence vůbec, z celého skandinávského fiaska, které si v celé nahotě popíšeme.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Diskuze bude po skončení VII. díl.