PALBA.CZ

Nina Pavlovna Petrova
"Máma z fronty"

(1893 – 1945)

.. Staršina I. střelecké roty 284. střeleckého pluku 86. střelecké divize
Plný kavalír Řádu slávy in memoriam
Nositelka Řádu Vlastenecké války II. stupně
Oceněna medailí "Za bojové zásluhy" a "Za obranu Leningradu" i řadou dalších..

"Nino Pavlovno, vydal jsem rozkaz, aby Vám donesli novou uniformu, když jste takový mistr."
"A k čemu? Pro mě, jakožto osobu v letech, je to zbytečné. Navíc jsem na svůj starý mundúr zvyklá. Raději mi dejte novou pušku, tahle mi pomalu reziví..."
rozhovor Niny Petrovové s velitelem své divize..
(po pár dnech jí poslali novou zbraň s pozlaceným štítkem a jejím vyrytým jménem)


Nina Pavlovna Petrova roku 1942

Máme tu skvělý první díl seriálu o odstřelovačích, tak se pokusím přihodit něco navíc, a to příběh jedné sovětské odstřelovačky, který mě zaujal. Nina Petrova, jak se tato dáma jmenovala, sice nedosáhla skóre své slavnější spolubojovnice Ljudy Pavličenko, ale dokázala v prvních chvílích téměř nemyslitelné: že i po padesátce je možné těm "Frickům" pořádně zavařit..

Nina Pavlovna Petrova se narodila 27. června roku 1893 ve městě Oranienbaum (od roku 1948 pojmenováno Lomonosov), které se nachází při jižním pobřeží Finského zálivu asi 40 kilometrů západně od Petrohradu, do rodiny úředníka.

Rodina se brzy přestěhovala do Petrohradu, ale její štěstí dlouho netrvalo. Ninin otec záhy zemřel a její matka se musela postarat o pět malých dětí. Dívka chtěla své matce pomoci a po skončení pátého roku studia na střední škole přestoupila na obchodní akademii. O tři roky později ji poslali k příbuzným do Vladivostoku, kde pokračovala ve studiu obchodu a po nocích pracovala, aby si přivydělávala.
V daleké Sibiři se jí čím dál častěji stýskalo po Petrohradu. Aby se přiblížila milovanému městu, přijala místo v estonském Tallinnu. Pracovala zde v loďařském závodě.

Roku 1917 ji jako čerstvou matku zastihla Únorová revoluce. S malou dcerkou se přestěhovala do města Lodejnoje Pole (přibližně 240 kilometrů severovýchodně od Petrohradu na levém břehu řeky Svir). Aktivně se zapojila do veřejného života, hrála v amatérských divadlech a podporovala vojáky.

Nina se od dětství věnovala sportu. Výčet jejích sportovních aktivit by zaplnil dobrou polovinu této stránky. Jmenujme alespoň jízdu na koni, plavání, lyžování, bruslení nebo veslování.
Mezi lety 1934 až 1935 se stala kapitánkou ženského národního týmu leningradské oblasti v pozemním hokeji. Navzdory úspěchu družstva své práce nechala a přihlásila na školu pro odstřelovače. Roku 1939, když jí bylo čtyřicet šest let, vyhrála celosvazovou soutěž ve střelbě a dále se věnovala výuce tělovýchovy a sportovní střelby v leningradské organizaci Spartak.


Odstřelovačka Nina v civilu

30. listopadu 1939 vypukla Zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem. Oba Ninini synové odešli na frontu, a tu ji napadlo, že je nenechá samotné a půjde s nimi. Do 13. března 1940 ošetřovala raněné, aniž by sama byla zraněna.

Po zahájení útoku na Sovětský svaz dobrovolně vstoupila do 4. divize civilní obrany, kde pomáhala jako zdravotnice. Stále však nebyla spokojena a obrátila se na velitelství s žádostí, zda-li by nemohla být přeložena k odstřelovačům. Zkušeností měla mnoho a prokázala, že si i ve svém věku (bylo jí sice jen osmačtyřicet let, ale většině odstřelovačů bylo kolem dvaceti až třiceti let) s těmi mladíky poradí a udrží s nimi krok.
Velitelství prosbě Niny Pavlovny vyhovělo a přemístilo ji k 284. střeleckému pluku 86. střelecké divize. Od toho dne se nepohnula z první linie a svou puškou kosila řady Němců.
Po prolomení blokády města v průběhu ledna 1944 se sovětští vojáci nestačili divit, co všechno tato žena dokázala. Jako výraz vděčnosti ji odměnili medailí "Za vojenské zásluhy" a "Za obranu Leningradu", rovněž byla povýšena do hodnosti seržanta.


Na armádních soutěžích ve střelbě roku 1943

16. ledna 1944 se Nina vypravila, jak sama se smíchem říkala, na "lov Němců" v blízkosti vesničky Zarudino (nedaleko Leningradu). Ráno se jí podařilo zastřelit dva vojáky, kteří se snažili opravit telefonní spojení, a do večera si připsala další tři přesné zásahy. Do února zlikvidovala na třicet Hitlerových mužů, za což byla 2. března 1944 oceněna III. stupněm Řádu slávy.
Příběh Niny Petrovové obletěl celý Leningradský front, vojáci neskrývali svůj obdiv a začali jí říkat "Maminka Nina". Vážili si své frontové opatrovnice a její moudrosti.

Od srpna téhož roku bojovala v Pobaltí. Během dobývání estonské železniční stanice Lepassare od 1. do 8. srpna zorganizovala dobytí skladu zbraní a ukradenou puškou zastřelila dalších dvanáct nepřátel.
Vyhláška Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 20. srpna 1944 zněla jasně: seržant Nina Petrova si za své působení v řadách Rudé armády zaslouží Řád slávy II. stupně.. Na její uniformě se zatřpytil další cenný kov.
Za odvážnou sniperkou přicházely vyšší šarže, jen aby jí složily poklonu. Nina navrhla, že založí kursy pro budoucí odstřelovače a pokusí se jim předat své nejlepší metody. Do konce války projde jejíma přesnýma rukama okolo pěti set žáků.

První velkou akcí čerstvě vyškolených sniperů byl boj o město Elbląg (severní Polsko) v únoru 1945. Sovětské řady brzy narazily na německé kulometčíky. Nina sebrala své následníky a prostříleli pěchotě postup vpřed. Její Mosin vzor 1891/30 připravil do konce měsíce o život na třicet nepřátel, celkový počet zabitých vyskočil na rovnou stovku.


Staršina Petrova v průběhu bojů v Pobaltí

Okolo půlnoci 2. května 1945 se zúčastnila u polského Štětína relativně bezpečné akce, jež měla přinést hladké vítězství s nízkým počtem ztrát, a právě zde padla Nina smrtí chrabrých.. Pouhý týden před ukončením bojů..
Když oznámili jejím spolubojovníkům ze střeleckého pluku, že jejich "Máma" zemřela, neubránili se někteří slzám. Tolik ji obdivovali.
Nina tušila, že byla navržena na I. stupeň Řádu slávy, ale jeho udělení se nedočkala. Krátce před smrtí napsala dceři dopis, v němž si stěžovala na únavu a vyčerpání, přesto slíbila, že když se má stát "kavalírem", dojde do konce války se vztyčenou hlavou jako správný šlechtic.. Náhoda její osud změnila.. Nechybělo mnoho, aby se dočkala uzavření míru a mohla se vrátit domů k rodině a malé vnučce.

Velitel divize se zasadil o to, aby jí byl 29. června udělen I. stupeň Řádu slávy, čímž se staršina Petrova stala jeho plným kavalírem in memoriam. Vyznamenání spolu s řádem Vlastenecké války II. stupně po ní převzala její dcera.

Nině Pavlovně bylo v den smrti padesát jedna let a zastřelila 107 Němců (nepotvrzených je dalších dvacet až třicet mrtvých)..

___________________

Použité zdroje:
http://www.airaces.narod.ru
http://www.warheroes.ru
http://fire-of-war.ru/p1283.htm
http://www.az-libr.ru
http://www.ru.wikipedia.org

V souvislosti se slovním spojením "Полный Кавалер ордена Славы" se vyskytuje dvojí překlad- je možno přeložit jako Plný kavalír Řádu slávy případně Plný nositel Řádu slávy..

Souhrnný článek o ženách v Rudé armádě je zde- http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1645

Zároveň děkuji Kovtunovi za opravdu skvělé fotografie, které jsem už dlouho sháněla.

Kvalitní článek jako vždy. Jen by mě docela zajímalo, jak na frontě dopadli její dva synové, jejichž příkladu vlastně následovala.

To by mě právě zajímalo taky. Ve vzpomínkách velitele divize je napsána jediná věta, která vyplynula z jejich setkání o dětech: "Ukázalo se, že dva synové a dcera Niny Pavlovny jsou také na frontě." Víc ani slovo. Mluvili spolu krátce před tím, než jí byl udělen Řád slávy II. stupně, takže v létě 1944. Větu jsem pochopila tak, že byli v této době stále naživu. Potom se mi nepodařilo dohledat nic.
Když psala staršina Petrova v dubnu 1945 dceři dopis, psala jí domů. Takže je jisté, že její dcera válku přežila a převzala po matce všechna ocenění. Co se stalo s jejími syny vážně nevím, asi nezískali žádné řády nebo se nijak neproslavili, to by se podle mě nějaká zmínka v jejích životopisech objevila.
Jinak děkuju.

Zabít 107 nepřátelských vojáků je bojový účet, který je hodný obdivu.

Zaujalo mě, to co jsi napsala tedy to že ona a její žáci se vysunuli do rojnic pěchoty pobíjené kulkometčíky a prostříleli pěchotě cestu. To je přímo ofenzivní použití odstřelovačů. Takto běžně odstřelovač nebojuje. Ta vojenská duše musela být velmi tvrdá nátura.

Ljubov - jako vždy zajímavé čtení.

To je přímo ofenzivní použití odstřelovačů. Takto běžně odstřelovač nebojuje.

Pokud si dobře pamatuju, ale nevím jestli tomu tak bylo už v této době, tak právě tohle je základ činnosti sovětského odstřelovače. Právě kvůli tomu byla snaha zavést samonabíjecí odstřelovačskou pušku, která se povedla až později s SVD. A právě proto má v Sovětské armádě odstřelovače každé pěchotní či motostřelecké družstvo.

dobytí skladu zbraní a ukradenou puškou zastřelila dalších dvanáct nepřátel.

Moc pěkný článek, jen mě trochu zarazilo to o ukradené zbrani, vzhledem k souvislostem by se spíš hodil výraz "ukořistěnou"...

kopapaka píše:[Pokud si dobře pamatuju, ale nevím jestli tomu tak bylo už v této době, tak právě tohle je základ činnosti sovětského odstřelovače. Právě kvůli tomu byla snaha zavést samonabíjecí odstřelovačskou pušku, která se povedla až později s SVD. A právě proto má v Sovětské armádě odstřelovače každé pěchotní či motostřelecké družstvo.

Souhlasím. Vyjádřil jsem se nepřesně. V době II. SV to nebylo běžné použití odstřelovačů.

V době od poloviny 50. let se objevují odstřelovači v sestavách pěchoty, horské pěchoty a mechanizované či motostřelecké pěchoty jako běžná součást i malých jednotek a účastní se i útočné činnosti.

kopapaka píše:Právě kvůli tomu byla snaha zavést samonabíjecí odstřelovačskou pušku, která se povedla až později s SVD.

Nebyla nahodou v roce 1940 pozastavena vyroba odstrelovacske verze 1891/30 PE Mosinu, a zavadeni samonabijecich pusek SVT-38 a SVT-40 v odstrelovacske verzi?
Pokud vim tak do roku 1942 byla SVT-40 hlavni zbrani odstrelovace v Rude Armade a vytlacila z teto pozice opakovacku Mosin-Nagant.
Od unora 1942 se obnovili dodavky odstrelovaci opakovacky Mosin-Nagant, ktera se opet stala hlavni zbrani odstrelovace. Duvodem byla horsi presnost "prvniho vystrelu".

V době II. SV to nebylo běžné použití odstřelovačů.

Myslím, že je to trochu inak.
"Tradičný spôsob" pôsobenia odstreľovačov je v našich myšlienkach skôr spojený s tým, že odstrelovač pôsobiaci ako "sólista" má možnosť kontrolovať a počítať svoje zásahy, kým v útočnej činnosti je táto možnosť znížená, takže sa zrejme v literatúre zmienky o tom vyskytujú zriedkavejšie.
Začlenenie strelcov s presnými zbraňami a optickými zameriavačmi priamo do zostavy malých jednotiek sa nezrodilo od zeleného stolu, ale skôr ako výsledok analýzy bojovej činnosti odstrelovačov tesne spolupracujúcich s jednotkami pechoty.

Opakovacia puška je výhodnejšia pre "sólistu", kde záleží na tom, aby platilo "jeden výstrel = jeden zabitý nepriateľ" (aj kvôli hrozbe nepriateľských odstrelovačov), samonabíjacia zbraň je zasa výhodnejšia napríklad pri vedení útočnej či obrannej činnosti v zostave jednotiek pechoty, kde je hrozba nepriateľských odstrelovačov nižšia a je dôležitejšie cieľ rýchlo zničiť, hoci i niekoľkými výstrelmi.

alibaba píše:Od unora 1942 se obnovili dodavky odstrelovaci opakovacky Mosin-Nagant, ktera se opet stala hlavni zbrani odstrelovace. Duvodem byla horsi presnost "prvniho vystrelu".

WTF? Vůbec nevím, co si pod tímhle mám představit?

Hans S. píše:WTF? Vůbec nevím, co si pod tímhle mám představit?

Do zbrani nevidim, ale mozna kdysi davno jsem cetl (modri mi zajiste prominou, bude to je takove placnuti a nejspis ptakovina), ze automaticke sniperky jskou mene presne nez opakovaci, z duvodu mechanizmu vyhozeni nabojnice, ktery malinko muze znizit presnost strelby. Nevim, pistolnici mne snad opravi, ale opravdu jsem to nekde cetl, kde jen?

Ano, je to možné vysvetlenie - pohyb mechaniky samonabíjacej zbrane začína už v čase, keď je strela ešte v hlavni a to môže mať vplyv na presnosť streľby. (Za povšimnutie stojí, že u SVD sú diely mechaniky zbrane odľahčené, hoci na hmotnosti zbrane sa týmto odľahčením ušetrilo len veľmi málo a naopak stúpla výrobná náročnosť.)
Podobne môže mať vplyv na presnosť aj odvod plynov z hlavne predtým, než strela opustí hlaveň - klesne ich tlak a to dosť ťažko definovateľným spôsobom, čo má za následok ťažko odhadnuteľné zmeny počiatočnej rýchlosti striel a tým aj malé posuny bodu dopadu.
Podotýkam, že to nebude veľa, ale u odstreľovača sa počíta každý centimeter rozptylu.

Znovuzavedene výroby odstreľovacej verzie Mosinu bude mať aj iné príčiny, ako "len" lepšia presnosť - Mosin je jednoduchší (hlavne technologicky!) a lacnejší ako SVT - výroba je teda rýchlejšia. To je zrejme hlavný dôvod - fronta potrebovala zbrane, a to hlavne rýchlo.
V období 1938-1943 bolo vyrobených 12,3-12,5 miliona Mosinov 1981/30 a za celú vojnu 1,7 miliona SVT (z toho 40 000 odstrelovacích). SVT boli tiež hodne náročnejšie na ošetrovanie a čistenie ect...

Samotne vyhodenie nabojnice ma na pesnost minimalny vliv pretoze projektil opusta hlaven pred tymto funkcnym cyklom.
Citlivy je odber plynov a hmotnost celeho zaveru. Tiez si nemyslim ze sa pocas vojny nelaborovali naboje s takou presnostou aka je nutna u tohoto typu zbrane.
Problem bol s nevyhovujucou presnostou v pripade, ked bol potrebny jeden velmi presny vystrel. Zbran bola slozitejsia na udrzbu, ale tam bol tento problem sposobeny vycvikom. Vyobne naklady.
( vyroba: 1940-7000, 1941-34710, 1942-14200 )