PALBA.CZ

Statečné srdce Mela Gibsona
hledání historického Williama Wallace
(*cca 1270 - +1305)

Skotsko

Socha Williama Wallace v Aberdee[/align]
Asi většina z nás viděla film „Statečné srdce“ (Braveheart) Mela Gibsona. Rozhodně to byl velmi působivý snímek, kdy se zajisté nejeden z nás ptal, jak to bylo ve skutečnosti, čemu se dá z filmu věřit a co bylo filmařským výplodem.

William Wallace se narodil kolem roku 1270, patrně v Elderslie, nedaleko Glasgow, jako druhý syn sira Alana Wallace z Elderslie, který byla vazalem Jamese Stewarda, předka pozdější skotské královské dynastie a rytířem. Patřil tedy k nižší šlechtě tzv. gentry. O 14 let později nečekaně umírá skotský král Alexandr III. Pod jeho vládou žili Skotové po dvacet let klidným životem. Je ustaveno šest správců, žádný však není vážným uchazečem o trůn. Potomci krále i linie jeho otce, Williama zvaného Lev, vyhasla. Nejbližšímu dědici jeho bratra Davida (zemřel roku 1219) byli John Balliol (*cca 1249 - + 1314) a Robert Bruce (*1274 - +1329; děd pozdějšího krále), kteří tak měli největší šanci na zisk trůnu. Během měsíce Bruce obsadil královské hrady Dumfries a Wigton, Balliol zase Buitte. Situace byla velmi vyostřená a hrozila občanskou válkou. V naději na pomoc, pozvali Skotové anglického krále Edwarda, aby nástupnictví posoudil. Bez váhání výzvu přijal a svolal na květen roku 1291 anglické a skotské barony na jednání do Berwicku. Než se začalo cokoliv vyjednávat, prohlásil sebe za nejvyššího pána Skotska. Skotové kapitulují a jsou vlastně okupováni Angličany. Když pod hrozbou meče musejí slíbit věrnost anglickému králi. Skotští šlechticové se báli o svá panství, postavení a majetek nejen ve Skotsku, ale měli majetek částečně i v Anglii.

Z té doby jsou první záznamy o Wallacovi, když se v Dundee popere s Angličanem Selbym, srdce mu probodne dýkou a utíká před přihlížejícími přičemž zabil dalšího anglického vojáka.

V listopadu roku 1292 král Edward I. (*1239 - +1307) dosazuje na skotský trůn Johna Balliola a zároveň zdůrazní, že skotský král podléhá jemu. O rok později je ovšem Balliol při ztrátě trpělivosti v anglickém parlamentu shledán vinným z pohrdáním anglického královského dvoru. Skotsko je stiženo pokutou, když musí vydat tři přední hrady a města. Skotové se však nenechají vyštvat bez boje a při jednom z nich umírá rukou Angličana Fenwicka Malcolm Wallace, otec Williama. Neshody se prohlubují a léta páně roku 1296 dochází k většímu ozbrojenému střetu, když je nejprve Edwardem vydrancováno jedno z nejbohatších skotských měst Berwick. Chatrně chráněné město bylo zničeno a jeho 17.000 obyvatel, mužů, žen i dětí, zmasakrováno. Anglický král měl údajně 5.000 těžkooděnců a 30.000 pěšáků. V otevřeném boji Balliol s Edwardem I. prohrává u Dunbaru (27.dubna 1296) a rezignuje na skotský trůn. Na 10.000 Skotů v bitvě umírá, výše postavení většinou utekli z boje, když se situace vyvíjela nepříznivě. Sesazený Balliol byl odvlečen do Londýna a pak do Francie. Do Skotska se již nikdy nevrátil a zemřel asi kolem roku 1315.

Otec Williama byl nižší šlechtic, zeman. William byl ale dlouho vychováván u svého strýce, duchovního v opatství Cambuskenneth, kde se naučil francouzsky a latinsky. Po smrti otce nastražil William léčku u Loudoun Hillu na jeho vraha a s 50 lidmi zabil mnoho Angličanů, čímž se stal psancem. Skrýval se v lesích a územích nepřípustných pro jezdce. Jako psanec se tajně oženil s Marion Braidfute. Podrobnosti nejsou známy, jisté však je, že správce Lanarku, Hazelrig, nechal zabít jeho bratra. Wallace odplatou vyrazil se svými přáteli do jiného města a zabil 50 anglických vojáků. Nakrátko se schoval u Marion v domě a opět se skryl do bezpečí lesa. Hazelrig dal ovšem Marion popravit. Byla to patrně největší chyba jakou udělal. Wallace sebral větší skupinu a přiblížil se znovu v noci do města. Když porazili stráže, zabil Wallace Hazelriga přímo v posteli a všechny kromě žen a dětí nechal pobít. Stalo se tak v květnu roku 1297.

Zpráva o tomto zabíjení vyvolala u Skotů touhu po nezávislosti a tisíce jich začalo ke vzbouřenému Wallacovi přidávat. Wallace začal vést partyzánskou válku. Snažil se spojit i s několika výše postavenými, například s mladým Robertem Brucem. Zanedlouho byla celá zem v revoltě (srpen 1297). K nastolení pořádku vyzval anglický král Edward I., Henryho de Percyho a Roberta de Clifforda. Ti začali sbírat armádu na severu a chystali se postavit Skotům. Někteří urození Skotové si uvědomovali, že Wallace není urozený, a tak mu odmítali sloužit, přidali se proto raději k Angličanům, snad všichni kromě Andrew Moraye z Bothwellu. Skotové začali rovněž sbírat vojsko a vše se schylovalo k bitvě u Stirlingu.


Bitva u Stirling bridge
11.září 1297
Na 10.000 lehce ozbrojených Skotů, spolu se 180 jezdci (celkem měli Skotové jízdu v počtu asi 300 jezdců) pod vedením Wallace našlo výhodné místo pro boj u mostu nedaleko pevnosti Stirling. Většina jeho lidí měla podomácku vyrobené zbraně, ke kterým patřily i 4 metry dlouhá kopí. Na straně Angličanů byli novinkou smrtící lučištníci a dobře vyzbrojena kavalérie (1.000 až 3.000). Pěšáků bylo celkem asi 50.000 z toho 8.000 v záloze, v čele stál John de Warenne. Skotové si byli vědomi, že ztrátou Wallace by patrně skončil i jejich odboj proti Angličanům, proto byli odhodláni dát do boje vše. Přes Stirling vedl pouze jeden dřevěný most. Wallace spolu se svými veterány rozhodl, že pěchota přejde přes most 11.září 1297. Zemina kolem mostu byla mokrá a jakýkoliv útok by musel být veden podél hráze a potom do kopce. Z opatství měl Wallace perfektní pohled na tenkou řadu Angličanů táhnoucích se přes most a vrávorajících v mělčině. Jeho vojsko bylo navíc ukryto na kopci v boku Angličanů. Byla to ideální léčka, kdy si mohl Wallace diktovat podmínky boje. V kritickou chvíli dal povel seběhnout z kopce k předmostí a tak se nepřítel dostal do sevření mezi skotské kopí a řeku. Tisíce jich umřelo. Když se hnala na most kavalérie, byla brzy zastavena mělčinou a ústup nebyl možný, protože ze zadu stále postupovali další a další. Jeden z Angličanů, Marmaduke de Twenge, se prosekal mezi svými a tak se zachránil a byl náležitě odměněn. Angličané však utrpěli těžkou porážku (min. 6.000 mužů, nebo 30-40% všech sil), zatímco Skotové měli jen malé ztráty. Nicméně zemřel Wallacův dobrý spojenec a přítel Andrew Moray (byl těžce raněn a tři měsíce po bitvě zemřel). Po vítězství u Stirlingu následovalo několik dalších úspěchů, například dobytí hradu Edinburg. Anglický král byl zděšen zprávám, které přicházeli ze Skotska, téměř všechny pevnosti padly do rukou „onoho vyvržence, bez rodiny, vlivu…“.

Po vyčištění Skotska od Angličanů věnoval Wallace nějaký čas upevnění vnitřních vztahů v zemi a pokoušel se o diplomatické jednání s dalšími evropskými zeměmi, zejména obnovením námořního obchodu z dob Alexandra III. Ale všechny tyto pokusy dokázal úspěšně sabotovat anglický král. Existují například záznamy, kde Wallace slíbil Lubecku a Hamburgu volný dovoz do Skotska. Když Wallace viděl postoj Edwarda, rozhodl se pro invazi do Anglie. Wallace postoupil k Newcastlu a vypálil na 700 vesnic. Bez obléhacích strojů nebyli Skotové schopni dobýt anglické pevnosti. Wallaceho armáda nebyla jediná, která atakovala Anglii. Například armáda známá jako „Men of Galloway“ se pokoušela dobýt hrad Carliste, ale podobně jako jindy Wallace neúspěšně. Sir Robert de Clifford oplatil skotský atak vypálením několika měst a vesnic a zmasakrování kolem 300 Skotů u Lochar Mossu.



Ochránce Skotska
V březnu roku 1298 byl William Wallace pasován na rytíře (pravděpodobně Robertem Brucem) a nazván Ochráncem Skotska. De facto byl vyhlášen skotským králem. Ale sám Wallace neměl nějaké osobní ambice a říkal, že jedná ve jménu krále Johna Balliola, toho asu v exilu. Po celý rok byl hlavním stratégem Skotska a ačkoliv páni přijali jeho vedoucí úlohu, Wallace nikdy nevěřil v jejich skutečnou pomoc. Wallace chystal povolávání do zbraně každého Skota od 16 do 60 let.


Bitva u Falkirku
21.července 1298
V červnu příštího roku se chystal Edward na invazi do Skotska. Jeho vojsko čítalo kolem 3.000 těžkooděnců, 4.000 neobrněných jezdců a kolem 8.000 pěších, převážně Irů a Welšanů. Král se dostal ke Kirklistonu aniž by potkal Skota. Ti se stáhli a nechali pustou zem, aby Angličané hladověli. Král se chystal se svým vyčerpaným vojskem vydat k Edinburgu, což muselo být jeho nejhorší rozhodnutí. Wallace se totiž chystal Angličany přepadnout. Někdo ovšem krále varoval a tak se Angličané připravili k boji, když král náhle změnil rozhodnutí. Zrádci byli páni z Angusu a Dubaru, kteří informovali krále Edwarda o pozici Skotské armády, jen 15 mil vzdálené od Angličanů. Skotové zaútočili na dobře připravené Angličany, ale těžili z dobrého postavení. Toho dne hustě pršelo a anglická kavalérie se bořila do země. Skotové se uspořádali do čtyř čtverců (tzv. schiltron), vepředu byla na kavalérii připravena spousta kopí dlouhých 4 metry. Když byli Skotové zasypáni střelbou Welškých lučištníků, byl Wallace opět zrazen, když skotská jízda opustila bitevní pole. Na skotské jízdě byl právě postaven plán bitvy. Ta měla napadnout anglický týl a porazit velšské lučištníky. (Podobný plán použil později Robert Bruce v bitvě u Bannockburnu, zničil anglické lučištníky a bitva skončila drtivým vítězstvím Skotů). Zrazení Skotové se svou těžkopádnou formací nemohli nijak manévrovat, prohráli a ztratili snad 10-15.000 lidí. Wallacovi se podařilo skrýt v lese na severu, kde ho kavalérie nemohla najít.


Další osudy
Neslavným koncem bitvy u Falkirku skončila Wallaceho vláda. V září 1298 se vzdal titulu Ochránce království ve prospěch Roberta Bruce, hraběte z Carricku a Johna z Badenoch, bratrance zajatého krále Jana. Doufal tak, že tím donutí spolupracovat rivaly v boji o skotský trůn. To se ale podařilo jen částečně, protože roku 1302 se Robert Bruce smířil s anglickým králem a další odpor Skotů se pomalu hroutil. O moc ve Skotsku soupeřili urození Robert Bruce a John Comyn. Ani jeden z nich neměl příliš pochopení pro neurozeného Williama. Ten zbytek života strávil jako vyděděnec. Skotové se naposledy zmohly úspěšně vzepřít Angličanům v Roslinu, nedaleko Edinburgu. Napadli zde anglickou armádu a porazili ji. Edward se krutě mstil krví a destrukcemi.


Zajetí a poprava
Touto dobou se Wallace pokoušel hledat pomoc ve Francii u krále Filipa IV. i u samotného papeže. Pak se vrátil do Skotska, které opravdu velmi miloval a které ho ještě jednou a naposledy zradilo. Jeden z jeho přátel mu během spánku svázal ruce a vydal ho Angličanům (před 5.srpnem 1305). Wallace si vytrpěl strastiplnou cestu do Londýna. Zde byl Wallace roku 1305 odsouzen z mnoha zločinů, hlavně proto, že neuznával Edwarda za svého krále. Hájil se tím, že stále za krále pokládá Johna Balliola a tudíž nemohl zradit anglického Edwarda I. Soud jej však shledal vinným. Wallace byl tažen dvěma koňmi a nakonec jeho tělo rozčtvrtili a nechali jeho zbytky vystavit v Newcastlu, Berwicku, Perthu a Aberdeenu (23.srpna 1305).

Edward věřil, že popravou Wallace upadne národní vědomí Skotů, ale těžce se zmýlil. O šest měsíců později totiž Robert Bruce, který se dosud těšil relativní přízni Edwarda, zformoval armádu a prohlásil se za krále Skotska. Jeho rival John Comyn, byl v tu dobu již zavražděn (1306). Edward vytáhl opět do Skotska a porazil Roberta Bruce. Ten však nelenil a hned povolal novou armádu. Když tedy Edward vytáhl proti Skotsku počtvrté, nemocný umírá na anglické straně Solway Firth (1307). Robert Bruce pokračoval ve válce proti Angličanům a dobýval postupně hrad za hradem, město za městem až do června roku 1314, kdy došlo k rozhodující bitvě u Bonnockburnu (23.-24.červen 1314), jižně od Stirlingu. Skotové zde zvítězili, ale skutečné uznání svobody se jim dostalo až od anglického krále Edwarda III. v roce 1328. Edward II. , jeho předchůdce a největší nepřítel Skotska, byl dříve zavražděn.



Zdroje:
www.wikipedia.org
www.clanmcalister.org
www.electricscotland.com
film Statečné srdce - režisér Mel Gibson

S nadsázkou se tedy dá říct, že filmaři měli úspěšnost téměř padesát procent. A to sem si myslel, že to bude až na ten románek s anglickou princeznou trochu podobnější.

kacermiroslav: Přes Stirlingu byl pouze jeden dřevěný most. Wallace zradu tušil, proto odmítl přebrodit řeku jinde než mu bylo razeno, a kde by nepřítel mohl zasáhnout zadní voj a jeho armáda by se rozdělila.
Tady této větě moc nerozumím. Jakou zradu tušil?

Koukal jsem do origínál zdroje,ai tam to je tak krkolomně napsáno. ted když to čtu asi tak po 3 nebo 4, tak mi ta věta už tak nějak jasná taky není:-) tak jsem jí raději vyhodil.

Jinak když jsem film viděl prvně, tak jsem se na komci zarazil nad tím, jak Wallace umíral na popravišti a ve stejný moment i anglický král Edward I. Tak jsem se pak juknul do moudrých knih a koukal jsem, že se filmaři sekli o dva roky. Od té doby se na většinu filmů dívám dost kriticky. Ale je fakt, že jinak je těch 50% na Hollywood poměrně úspěšných:-)

A víte někdo jak to bylo s těma jejich pomalovanýma obličejema na modro?
Používali skotové tyto barvy nebo je to opět výmysl Hollywoodu?

- Modré pole v kombinaci s bílým křížem je skotský národní symbol. Předpokládám, že úplný výmysl to tedy nebude. Salát David Coulthard to dokonce vozí na přilbě. Současná britská vlajka, "Union Jack", nebo jak tomu říkají, je kombinací vlajek právě Anglie a Skotska.
- Ani ve filmu nezemře (pokud se pamatuji) Edward a Wallace ve stejnou chvíli. Edward je "pouze" nemohoucí a tak nějak se nemůže bránit tomu, co mu říkají. Pochybuji, že v reálu byl až takto nemohoucí. Tohle už jsem taky hledal
- Nebyla to anglická princezna (ta by musela být už z principu značně neelegantní a taková nějaká ... no Angličanka ), ale francouzská princezna a Francouzka v jednom, Sophie Marceau, která je vším jiným než Angličankou, to se přece nedá splést?

Bily kriz na modrem poli - Kriz Svateho Ondreje ( Saint Andrew ).
Objevila sa nekdy ve 12. stoleti. Oficialni vlajka Skotska od 14. stoleti. Dnes soucasti vlajky Spojeneho Kralovstvi ( Union Jack ).

kacermiroslav píše:Jinak když jsem film viděl prvně, tak jsem se na komci zarazil nad tím, jak Wallace umíral na popravišti a ve stejný moment i anglický král Edward I. Tak jsem se pak juknul do moudrých knih a koukal jsem, že se filmaři sekli o dva roky...

Tie dva roky sú na pomery Mela Gibsona temer "chirurgická" presnosť. Vo filme Apokalypto nechal v čase, keď zanikala ríša Mayov, pristáť na brehu mora prvých španielov. Sekol sa iba o stovky rokov.

Mno neni to dokumentárny film, ale holý(w)údský trhák, ktorý nás má zabaviť všetkých, a to vrátane hladačov nezrovnalostí.

Zdroje:
http://www.imdb.com/title/tt0472043/goofs

Mantra píše:A víte někdo jak to bylo s těma jejich pomalovanýma obličejema na modro?
Používali skotové tyto barvy nebo je to opět výmysl Hollywoodu?

Pokud se nepeltu, tak se takto pomalovávali již Piktové, což byl keltský kmen, který žil na území Skotska v době dobývání Anglice římskou říší. Předpokládám, že skotové, jako potopmci Keltů v této "pohanské tradici" pokračovali.

Jelikož v popsané bitvě o most u Stirlingu uvádím pro pořádek tento anglický link:

http://www.bbc.co.uk/history/scottishhi ... idge.shtml


Potom jsem zjistil, že malování barvami bylo používáno v době římské nadvlády, jak psáno zde, ale Wallace a jeho spolubojovníci již toto nepoužívali. V jejich době letělo tetování a to všech možných skotských symbolů. Což po zkušenostech se skoty zůstalo dodnes.

nazev piktu je odvozeno od jejich malovani neco jako pomalovany lid

a rek bych ze skotove budou jejich potomci

kacermiroslav píše:

Mantra píše:A víte někdo jak to bylo s těma jejich pomalovanýma obličejema na modro?
Používali skotové tyto barvy nebo je to opět výmysl Hollywoodu?

Pokud se nepeltu, tak se takto pomalovávali již Piktové, což byl keltský kmen, který žil na území Skotska v době dobývání Anglice římskou říší. Předpokládám, že skotové, jako potopmci Keltů v této "pohanské tradici" pokračovali.

Někde jsem četl, že Skotové, jsou Irové kteří se v šeru dávnověku přeplavili z Irského North Chanel (nebo tam někde) do Portpatricku (nebo spíš na pobřeží). Vzdálenost je cca 35 Km a když je dobré počasí tak na sebe Irové a Skoti vidí

Na i netu jsou dvě verze jejich původu, jedna je že jsou to potomci Vikingů, a druhá právě potomci Keltů z Francie, ono se tam dost často objevuje Galové(Gaels). Tu první verzi mi potvrdil i bývalý kolega, samozřejmě jsou radši na straně velkých bojovníků. Řek bych že pravda je někde na půli cesty.

Jenom k té bitvě u Stirlingu, jsou tam zmiňovaní welští lučištníci, což je z pohledu skotů taky zajímavé, neboť po většinu historie byli na jedné straně, ale jak vido občas někdy i národní zájmy ustoupily před zájmy finančními. No a ve finále Skotové a Welšani nenávidí Angličany.

Prostě je to velmi zajímavý ostrov......já jsem nakloněn nejvíc tomu severu, s těmi jejich distilérkami.....

Tak Britské ostrovy včetně Irska jsou na dějiny skutečně nesmírně bohaté ale zároveň strašně složité. Ono není se čemu divit, když jen Anglie v době sjednocení Alfreda Velikého byla tvořena tuším 5 královstvími, Walles na tom byl ještě hůře, tuším nějakých 15, a Irsko?..pcha.....svého času až 40 království. Pak se není čemu divot, že tu a tam někdo bojoval na jedné straně, pak zase na druhé straně, nebo na obou...


Co o Piktech píše wikipedia:

Piktové byl keltský národ, žijící ve středním a severním Skotsku mezi obdobím prvních pokusů Římanů o nadvládu Kaledonie, resp. Skotska, až do 10. století. Jméno jim dali právě Římané (z latinského Picti - pomalovaní) a označovali jím vlastně všechny osadníky žijící na onom území. Během 10. století byli Piktové začleněni do nově vzniklého království Alba.

Archeologické nálezy vypovídají o společnosti, která není lehce odlišitelná od svých Gaelských a Britských sousedů a také Anglosasů na jihu Británie. Určitým vodítkem mohou být znalosti o ostatních keltských společnostech.

Piktové, podobně jako jiné národy severní Evropy pozdního starověku, byly zemědělci žijící v malých komunitách. Hovězí dobytek a koně byly znakem bohatství, ve velkém množství byla chována prasata a ovce. Zvířata byla podle dnešních měřítek malá, ačkoliv koně byli dovezeni z Británie do Irska jako chovný materiál pro zvětšení irských zvířat. Z irských záznamů vyplývá, že tamější elita soutěžila ve šlechtění větších zvířat. Podobná situace mohla být i u Piktů. Vyřezávané lovecké scény ukazují lov se psy a, na rozdíl od Irska, se sokoly. Pěstovalo se obilí včetně pšenice, ječmene, ovsa a žita. Zelenina představovala kapustu, zelí, cibuli a pórek, hrách a fazole, mrkev a vodnici. Rostliny jako česnek, kopřivy a řeřicha byly sbírány v přírodě. Pastevectví poskytovalo kůže a kožešiny. Hlavním zdrojem přadného vlákna byla vlna, obvyklý byl také len, ačkoliv není jisté, zda byl pěstováno pro vlákna, olej, nebo jako potravina. V řekách a u pobřeží byl provozován rybolov. Význam domestikovaných zvířat naznačuje, že jejich maso a mléko bylo důležitou částí stravy obyčejných lidí. Naopak elita jedla především maso, jak z domácích, tak i z divokých zvířat.

Staří Pitkové jsou spojováni s pirátstvím a nájezdy na římskou část Británie. Dokonce ani během pozdního středověku nebyla hranice mezi obchodníky a piráty zcela jasná, takže piktští piráti byly pravděpodobně za jiných okolností obchodníky.

S Pikty jsou také spojovány brochs (kamenné věže). Ačkoliv byly zbudovány již dříve v době železné a přestaly se stavět kolem roku 100, byly později používány i Pikty. Nejčastějším typem obydlí byly kruhové nebo obdélníkové domy ze dřeva. Ačkoliv většina kostelů byla stavěna ze dřeva, od 8. století byly budovány i z kamene.

O Piktech se často tvrdí, že se zdobili tetováním. Důkazy pro toto tvrzení prakticky neexistují. Na kamenných rytinách jsou zobrazováni piktští šlechtici, lovci, válečníci, muži i ženy, ale bez známek tetování. Na některých kamenech byly nalezeny i nápisy v latince a ogham, ale některé ještě nebyly rozluštěny. Význam dobře známého piktského symbolu, nalézaného zejména na kamenech, nemá jednoznačný výklad. Podle jednoho výklady se jedná o symbol jmen těch, co kameny vztyčili. Piktské umění je možné klasifikovat jako keltské a později se vyvíjelo izolovaně.

Rané náboženství Piktů se pravděpodobně podobalo keltskému polyteismu, ale z tohoto období se dochovaly pouze místní názvy. Přesné datum, kdy Piktové konvertovali ke křesťanství, není jasné. Křesťanství přivezli irští misionáři a pravděpodobně se během 6. století rozšířilo po většině piktského území.

Jazyk Piktů se nedochoval. Známá jsou pouze místní jména a jména lidí vytesaná na kamenech.


A co je o piktech psáno nahttp://www.skotsko.net/view.php?cisloclanku=2005072112

Sledujeme-li historii Skotska, neubráníme se srovnání s historií našeho státu. Prvními historicky zaznamenanými obyvateli území dnešního Skotska byli Piktové (nepočítáme-li pár jeskynních jedinců, ktřeí toto území obývali již dříve a pro něž se na základě archeologických nálezů vžil název lid zvoncovitých pohárů).

Problematika Piktů je nerozlučně spjata s historií Skotska, jejíž je neoddělitelnou součástí, a nelze ji proto pojímat izolovaně. Původní populace Skotska byla rozdělena do mnoha jednotlivých kmenů, jež víceméně byly nezávislé. Nejnovější historické výzkumy řadí Pikty, stejně jako kmeny Britonů a Hibernů, mezi keltskou populaci dnešní Británie (v některých starších pramenech se můžeme setkat i s hypotézou, že Piktové byli předkeltským obyvatelstvem britských ostrovů). Nicméně mytologickým praotcem Piktů, podle irských záznamů, byl Cruithne, jehož sedm synů dle pověsti dalo jména jednotlivým historickým částem království Piktů. Jmenovali se Fib (dnešní oblast Fife), Fidach (neznámo), Foltlaig (Athfotla neboli Atholl), Fortrenn (Fortriu), Caitt (Caithness), Ce (Aberdeenshire) a Circinn (Angus). Vzhledem k tomu, že mýty zcela opomíjejí oblast Argyllu, kde je zaznamenáno rané osídlení Piktů, lze zařadit období vzniku mýtu pravděpodobně do cca 6. století, kdy oblast Argyllu spadala pod nadvládu království Dalriada - království zcela nezávislého na království Piktů.

S první zmínkou o Piktech se setkáváme v římské literatuře v záznamech římského historika Eumenia kolem roku 297 n. l., kdy zaznamenává útoky válečníků Piktů a Hibernů (Irů) na opevněné římské pohraniční pevnosti.

Další zmínka a Piktech pochází z roku 310 n. l., kdy je v římských záznamech zmínka o Kaledoňanech a ostatních Piktech. Vzhledem ke mnohoznačnosti latinského originálu však lze onu frázi také přeložit jako Kaledoňané, Piktové a další (kmeny).

Na základě této mnohoznačnosti můžeme usuzovat o jménu Pikt jako o jménu zahrnujícím všechny ostatní kmeny (tudíž i Kaledoňany), i jako o jménu jednoho z mnoha tehdejších kmenů (vedle Kaledoňanů). A tak na základě této mnohoznačnosti může být jméno Pikt tudíž synonymem pro jména všech kmenů na území Skotska (tj. Caereni, Lugi, Smertae, Decantae, Caledonii, Vacomagi, Veniconess, Epidii, Damnonii, Novantae, Selgovae), i může být pouze jedním z těchto kmenů. Nicméně v pozdější době toto množství kmenů usazených na území dnešního Skotska vytvořilo uskupení, které se stalo královstvím Piktů.

Za své jméno vděčí Piktové Římanům. Proč je však takto pojmenovali, nevíme. Jediné, co snad můžeme říci s jistotou, je to, že výraz Pikt pravděpodobně pochází z latinského výrazu pictus, případně se jedná o polatinštěnou verzi jména, jímž se sami nazývali. Ale to je tak asi jediné, v čem se historici shodnou. A tak zatímco jeden učenec do vás bude tlačit názor, že Piktové dostali své jméno podle toho, že si celé tělo tetovali, druhý se mu vysměje s názorem, že jelikož neuměli psát, zůstali po nich kameny s vyrytými obrázky - proto Pictus - neboli malující lidé (což je mimochodem naprostá hovadina, protože po nich zbylo písmo zvané ogham). Nejrozšířenější teorií je pak ta, kterou zná snad každé dítě věnující se alespoň trošku skotské hisotrii: Piktové, neboli malovaní lidé, se tak nazývali proto, že se před bitvou vysvlékli do naha a tělo si nabarvili namodro (mimochodem, takového chytráka bych velmi rád vyvezl např. na skotskou Vysočinu a vysvlékl - ani by se nemusel malovat, sám od sebe by totiž během chvilky zmodral zimou).

Prostě jsou to válečníci tělem i duší.

A pak je ještě dobré, jak je jejich národ rozdělen na fandy Celticu Glasgow a Glasgow Rangers.

Jejich jazyk je podobný bretaňskému jazyku z Francouzské Bretagne.

Tak rivalita Celtiku a Rangers je založena na náboženství. Fanoušci Celtiku jsou katolíci a Rangers zase protestanti. A věděli jste, že Celtic Glasgow má na světě nejvíc fanoušku, hned po Manchasteru United????

Těch 50% reality je na poměry amerického filmu velmi příjemné překvapení. Kdo chce vidět opravdové "zprasení" evropské historie, může se dnes podívat na "Tři mušketýry". S Dumasem mají společný jen název a jména hlavních postav. I když se musím přiznat, že celé jsem je nikdy neviděl, nešlo to vydržet. Z jednotlivých, mnou viděných fragmentů bych chtěl ovšem vypíchnout scénu na konci, kdy mladičký Ludvík XIII. v souboji propíchává zrádného kardinála Richelieu.
Ale zpět k Wallacemu a Statečnému srdci. On i následník trůnu Edward II. je vylíčen poměrně dobře. Když jeho "zlý" otec Edward I. umíral, požádal jej a jeho bratry aby jeho srdce poslali v doprovodu 100 rytířů do Svaté země a tělo nepohřbívali před konečnou porážkou Skotska. Ostatky měly být neseny do boje, aby tak mohl řídit anglická vojska. Sám si složil i epitaf na náhrobek: "Eduardus Primus Scotorum Malleus hic est. Pactum serva." (Zde leží Eduad I. Skotobijce. Zachovávej smlouvy) Jeho syn a nástupce Edvard II. se na to všechno vykašlal. Byl zženštilý (!) a než manželce, raději se věnoval svému milci Petru Gavestonovi (!). Od Skotů se nechal porazit r. 1314 v bitvě u Bannockburnu a nakonec proti sobě a svým oblíbencům vyvolal takovou vlnu nenávisti, že na to šeredně doplatil. Nejdříve byl zavražděn jeho druh Gaveston, pak královna se svým milencem Mortimerem svého manžela zajala a následně jej parlament donutil vzdát se koruny ve prospěch svého syna. Edward II. pak zahynul ošklivou smrtí, jeho vlastní stráž ho propíchla přes konečník rozžhavenou železnou tyčí. Zato nový král Edward III. se ukázal být z jiného kamene. Poté co dospěl, zbavil se velmi rychle vlivu matky (která za něj po dobu mladosti vykonávala spolu s Mortimerem faktickou vládu), Mortimera nechal uvěznit a později r. 1330 popravit. Jeho vláda pak svou energií připoměla vládu dědečka.

S tím Edvardem II, měli Angličané kříž.Král si našel milence,zahrnul ho bohatstvím a tituly,šlechta se staví proti králi,milenec je zapuzenmilenec je povolán zpět,šlechta se bouří,milenec je zabit,král si nachází.....
A tohle se zopakovalo asi 3x....

Sawyerik píše: Mortimera nechal uvěznit a později r. 1330 popravit. Jeho vláda pak svou energií připoměla vládu dědečka.

Ani bych se nedivil, že by v podstatě popravil svého otce...
S tím dědečkem bych si byl jist jen v té energii vládnutí...

Ne, ne Rosomáku. Poprava Edwarda II. nebyla zásluha Edwarda III. Ten byl ještě mladý a bez moci. Ale s tím dědečkem lze souhlasit. :o)

Já myslel Mortimera... Proto píši v podstatě.