Německo
rok 1906
Lodě ve třídě:
- SMS Scharnhorst - (1905 – 1906 – 1907)
- SMS Gneisenau – (1904 – 1906 – 1908)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ
Již v dobách plachetních válečných plavidel, neexistovala jediná univerzální loď, která by dokázala plnit všechny zadané úkoly na jedničku. Proto již ve druhé polovině 17.století existovala plavidla určena k různým speciálním účelům, například průzkum, ochrana konvojů atd. Ani po zavedení parního pohonu tyto jednotlivé úkoly nezmizely. Křižník jako takový se poprvé objevil po válce Severu proti Jihu (USA), během které existovala plavidla, korvety, které neustále křižovaly po Atlantiku a prováděly blokádu námořních spojů. Od názvu křižování, vznikl název nového druhu lodi. Pokusy pancéřovat takovéto ranné křižníky se nesetkalo s velkým úspěchem, protože hmotnost pancíře značně snižovala rychlost křižníku. Velké námořní velmoci dále sázeli především na stavbu těžce pancéřovaných a vyzbrojených lodí, protože nákladný provoz těchto plavidel mohl být zajištěn pomocí husté sítě základen po celém světě. Jiná situace ale panovala například u Ruska, které mělo potřebu chránit své operační oblasti, které byly ale od sebe značné vzdálené a na cestě neměli k dispozici vlastní přístavy, loděnice. Proto jeden z tehdejších nejtalentovanějších ruských admirálů S.A.Popov přišel s návrhem stavby velkých oceánských obrněných křižníků, které by měly dostatečný akční rádius, palebnou sílu a rychlost k překonávání velkých vzdáleností. Z těchto myšlenek vznikl nový typ plavidla tzv. „belted cruiser“ (opásaný křižník), později obrněný či pancéřový křižník. První takové plavidlo vzniklo v carském Rusku v roce1873 a další po čase následovali. Samozřejmě tento nový trend neunikl ani Anglii, jakožto největší námořní velmoci a tak i zde již krátce po prvním ruském pancéřovém křižníku vznikla plavidla obdobného typu. Další země se postupně přidávali, modernizovali a vylepšovali tuto koncepci a tak se na konci 19.století plavila celá řada pancéřových křižníků po světových mořích a to i včetně Německa, které se mezi námořní velmoci vyšvihlo až v poslední dekádě 19.století.
Koncem 19.století se na světě stavěli již pancéřové křižníky podle moderního pojetí (tj. například bez takeláže, otočné dělové věže atd.) a z moderních materiálů. Vilémovské Německo začalo se stavbou těchto moderních pancéřových křižníků o dva roky dříve než Anglie a v roce 1897 byl na vodu spuštěn první německý pancéřový křižník Furst Bismarck. Dalším v řadě byl pancéřový křižník Prinz Heinrich (1900), který byl postavený jako vylepšení předchozího plavidla. Dále následovali pancéřové křižníky tříd Prinz Adalbert a Roon, kde se již ustálila koncepce a výzbroj plavidel, která byla soustředěna do děl ráže 210 mm. Přímým následovníkem poslední třídy Roon, tak byli dvě plavidla třídy Scharnhorst, kde došlo opět k určitým změnám v konstrukci. Tím největším bylo odstranění čtyř děl střední ráže 150 mm a jejich nahrazení 4 děly ráže 210 mm umístěných v kasematách. Dále prodloužení a zeštíhlení trupu a zvýšení výkonu pohonné jednotky, což mělo za následek nárůst rychlosti.
KONSTRUKCE a STROJNÍ VYBAVENÍ
Jako první byla zahájena stavba s jednotkou SMS Gneisenau a to 28.prosince 1904 v loděnici Wesser-Werft v Brémách. Sesterská loď Scharnhorst jí následovala 3.ledna 1905 v loděnici Blohm & Voss,Hamburg. Na vodu byl Scharnhorst slavnostně spuštěn 22.března 1906 a Gneisenau 14.června 1906, tedy v době, kdy se již v Anglii stavěla revoluční bitevní loď Dreadnought a kdy v hlavě admirála Fishera dozrál projekt bitevních křižníků třídy Invincible (první jednotka této třídy se začala stavět 5.února 1906), což byla plavidla, která pancéřové křižníky odsoudila k zániku.
Jméno obou lodí byla vybrána po slavných pruských generálech z dob napoleonských válek. Gerhard Johan David von Scharnhorst (*1755 - +1813, v Praze), byl pruský generál a náčelník pruského generálního štábu, znám jako autor mnoha reforem a vojenských spisů. August Wilhelm Antonius hrabě Neidhardt von Gneisenau (*1760 - +1831), byl pruský polní maršál, který vedl svá vojska v době napoleonských válek například do bitev u Ligny a Waterloo.
Trup lodí byl dlouhý 144,6 metrů celkem, na úrovni hladiny pak 143,8 m. Šířka 21,6 metrů a ponor 8,4 metrů. Jednalo se tak na německé poměry pancéřových křižníků a štíhlá plavidla, což mělo příznivý vliv na dosažení maximální rychlosti, který činila 22,7 uzlů (42 km/h). Pohon byl zajištěn 18 parními kotli Schutz Thornycroft a třemi vertikálně uloženými parními třístupňovými stroji, jejichž celkový dosažený výkon při zkouškách byl 27.759 k, konstrukční pak 26.000 k. Zásoba vezeného uhlí mohla být od 800 do 2.000 tun, což lodi při ekonomické 12 uzlové rychlosti zajišťovalo dosah 5.120 námořních mil (9.480 km). Pokud byla rychlost zvýšena na 14 uzlů, snížil se dojezd na 4.800 námořních mil (8.890 km). Posádku tvořilo 764 námořníků a důstojníků.
Pořizovací cena SMS Scharnhorstu byla v tehdejší měně 20,3 Mio zlatých Marek a za SMS Gneisenau vláda zaplatila 19,2 Mio zlatých Marek. Pokud by jsme se pokusili tuto částku převést na současnou měnu, představovalo by to zhruba nějakých 5 miliard korun za jednu loď, ovšem je to jen hodně hrubý odhad.
PANCÉŘOVÁNÍ
O pancéřování se postarala, jako již tradiční dodavatel, Kruppova firma, která dodávala pancéřové desky a výzbroj snad na všechna německá plavidla. Hlavní boční pancéřový pás byl připevněn na 50mm podložce z teakového dřeva a ve středu lodi byla jeho síla 150mm, ke koncům plavidla se zeslabovala na 80mm. Tento hlavní pancíř tak kryl životně důležité části lodi, jako kotelnu a strojovnu. Proti zásahům granátů dopadajících pod ostrým úhlem z velké vzdálenosti, byla loď chráněna pancéřovou palubou, kterou představoval pancíř o síle 41 až 61 mm. Opět platilo že více chráněn byl střed lodi, kde byla kotelna a strojovna. Děla hlavní ráže, která stála po dvou v jedné věži na přídi a zádi plavidla, byla chráněna z čelní strany 150 mm pancířem, strop pak kryl 30 mm pancíř. Barbety děl pak kryl 170 mm pancíř. Kromě děl hlavní ráže 210 mm umístěných v otočných věžích, byla loď vybavena dalšími děly stejné ráže umístěnými v kasematách na bocích lodi spolu s děly střední ráže 150 mm. Kasematy chránil 170 mm pancíř a věže těchto děl navíc 100 pancíř. Všechny kasematy byly od sebe odděleny pancéřovou přepážkou, která tak měla zabránit zničení více děl jedním zásahem. Citadelu lodi chránil 100 mm pancíř, a hlavní velitelskou věž krylo pancéřování silné 150 mm na bocích a strop 30 mm. Zadní velitelské stanoviště chránil na bocích pancíř o síle 50 mm a na stropě 20 mm.
Pokud by jsme chtěli pancéřování těchto lodí zhodnotit a porovnat, tak se jednalo o standardní úroveň ochrany německých pancéřových křižníků a přímo vycházelo z lodí předchozí třídy Roon (Yorck).
VÝZBROJ
Od pancéřových křižníků třídy Prinz Adalbert se na německých lodích tohoto typu ustálila výzbroj v dělech hlavní ráže na 210 mm. Konkurenční křižníky Velké Británie a Ruska používaly sice děla větší ráže (234 respektive 254 mm), ale němečtí konstruktéři dávali přednost menší ráži děla pro její větší životnost a kadenci palby.
Jednotky třídy Scharnhorst tak byly vybaveny děly ráže 210 (21 cm/40 SK L/40) z Kruppových závodů, přičemž dvě děla byla umístěná v otočné věži na přídi a dvě děla v otočné věži na zádi plavidla. Elevace děl ve věžích byla maximálně 16°, což zajišťovalo dostřel do vzdálenosti 12.400 metrů a odměr +150/-150° (podle jiných zdrojů byla tato elevace pouze u děl umístěných v kasematách a věžích pak byla –5 / +30° , což by zajišťovalo dostřel 16.300 metrů). Pro zvýšení palebné síly, byla u těchto plavidel v porovnání s předchozí třídou Roon odstraněna část děl střední ráže a nahražena děly hlavní ráže 210 mm L/40. Ta byla umístěna vždy po dvou na bocích lodích v kasematách. Hmotnost projektilu z těchto děl pak činila 108 kg, boční salva těžkých děl tudíž mohla představovat hmotnost 648 kg. Vezená zásoba munice představovala 87,5 střel na hlaveň. Celkem tedy bylo vezeno 700 nábojů hlavní ráže.
V nižším patře pod děly hlavní ráže 210 mm, byla pak umístěna baterie děl střední ráže 150 mm (15 cm/40 SK L/40) v celkovém počtu šesti děl. Boční palba pak mohla být vedena třemi děly této střední ráže. Hmotnost hlavně byla 5 tun a délka 6 metrů. Kadenci střelby mohla být 4 až 5 ran za minutu, přičemž projektil měl hmotnost 40 kg. Boční salva z těchto děl střední ráže tak představovala hmotnost 120 kg. Vezená zásoba byla 170 střel na hlaveň, celkem tedy 1.020 nábojů. Dostřel byl 13.700 metrů při 20°° elevaci děl v kasematách.
Kromě děl hlavní a střední ráže byla každá loď vybavena rychlopalnými děly ráže 88 mm a o délce hlavně L/35. Tato děla měla především sloužit jako ochrana před rychle plujícími torpédoborci a torpédovkami. Kadence těchto děl byla kolem 12 ran za minutu (podle sehranosti obsluhy) a projektil měl hmotnost 10 kg. Vezená zásoba představovala 150 střel na hlaveň. Maximální dostřel byl něco kolem 11.000 metrů.
Jak už bylo v té době standardem, byla součástí výzbroje i torpéda. V případě lodí třídy Scharnhorts se jednalo o čtyři torpédomety ráže 450 mm umístěnými pod hladinou. S největší pravděpodobností se jednalo o typ 45cm C/03 (C/03D) model 1903 o hmotnosti 662 respektive 675 kg. Výbušná hlavice měla hmotnost 176 kg TNT, délka torpéda 5,15 metrů a dosah až 3.700 metrů při rychlosti 26 uzlů (model C/03D), nebo 1.850 metrů při rychlosti 31 uzlů.
přední dělová věž ráže 210mmTTD _ námořní dělo ráže 21 cm/40 (8,27“) SK L/40
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Výrobce: Kruppovy závody, Německo
* Model zbraně: 1895 (ve službě od roku 1898)
* Ráže: 210 mm
* Celková délka hlavně: 8,4 m
* Délka vývrtu hlavně:
* Hmotnost hlavně:
* Hmotnost střely: 108 kg (AP)
* Hmotnost prachové náplně:
* Počáteční rychlost střely: 780 m/s
* Pracovní tlak:
* Životnost hlavně:
* Počet ran za minutu: 4 – 5 x
* Dostřel: 12.400 m (při elevaci 16°)
Hmotnost boční salvy:
6 x 210 mm = 648 kg
3 x 150 mm = 120 kg
Celkem: 768 kg
dělo ráže 88mm
Velitelé SMS Gneisenau:
KzS Hipper: březen 1908 - září 1908
KzS Trummler: září 1908 - září 1910
KzS v. Ußlar: září 1910 - červen 1912
KzS Brünighaus: červen 1912 - červen 1914
KzS Maerker: červen 1914 - prosinec 1914
BOJOVÁ KARIÉRA
Po vypuknutí První světové války se osudy obou lodí stáli nerozlučnými. Tvořili páteř německé „Východoasijské eskadry“ hraběte Maxmiliána von Spee, která měla zajišťovat dohled nad německými koloniemi. Součástí eskadry byli i lehké křižníky Nurnberg, Lepzig a Dresden. Krátce před vypuknutím války se uvažovalo o posílení této eskadry o moderní bitevní křižník SMS Moltke, ten se však nakonec v době vyhlášení války plavil po Středozemním moři a musel před Brity uprchnout ke spřáteleným Turkům.
Východoasijská eskadra se dne 17.července 1914 nacházela u ostrova Ponape v Korolínách, kde dostal hrabě Spee 1.srpna rozkaz k mobilizaci sil a 5.srpna obdržel zprávu o vstupu Velké Británie do války. Britská admiralita pověřila již 28.července 1914 velitele Východního loďstva viceadmirála Jerrama sledováním potencionálního nepřítele na vzdálených mořích. To však nebyl snadný úkol, protože Němci měli na dálném východě řadu vlastních základen (Čching-tao, Rabaul) a dále disponovali velkým množstvím přístavů ve svých koloniích. Vše se však dramaticky změnilo vstupem Japonska do války na straně Dohodových mocností. Z německé Východoasijské eskadry se tak stala lovná zvěř. Aby hrabě Spee zmátl své pronásledovatele, rozhodl se koncem srpna vyslat do australských vod pomocné křižníky Prinz Eitel Friedrich a Cormoran, aby zde napadali nepřátelskou dopravu. Jádro jeho eskadry pak vyplulo směrem k Vánočnímu ostrovu, odkud pokračovalo na Tahiti a napadlo přístav Papeete, kde zlomilo odpor pobřežního dělostřelectva a potopilo kromě jiného dělový člun Zélée. Poté eskadra odplula na Markézy doplnit palivo, ale tou dobou již Angličané věděli o její poloze ze zachycené a dešifrované depeše. A tak nebylo těžké zjistit další úmysly hraběte Spee, kterými bylo plout k Velikonočnímu ostrovu a dále k pobřeží Jižní Ameriky. Zde již na něho číhala britská eskadra pod vedením admirála Cradocka, jejíž jádro bylo tvořeno dvěmi pancéřovými křižníky. Dne 2.listopadu 1914 tak byla svedena námořní bitva při které královna moří Velká Británie přišla o dva své pancéřové křižníky a téměř 1.600 námořníků za cenu minimálních poškození na německých plavidlech.
Více o bitvě u Coronelu najdete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=667
To však byla pro „Východoasijskou“ eskadru hraběte von Spee labutí píseň. Anglická admiralita v odpověď na svou porážku vyslala k břehům Jižní Ameriky novou a mnohem silnější eskadru, jejíž páteř byla tvořena bitevními křižníky HMS Invincible a HMS Indefatigable, proti jejichž osmi dělům (na každé lodi) ráže 305 mm a velké rychlosti (25 uzlů) neměli Němci obranu. I přes hrdinný odpor a snahu obětovat pancéřové křižníky a zachránit tak lehké jednotky eskadry, šli obě sesterské lodě ke dnu. Sice se Němcům podařilo zasáhnout nepřítele mnoha střelami (Invincible 22x a Idefatigable 3x), ale proti silně pancéřovanému soupeři nic nezmohli. SMS Scharnhorst klesl do hlubin v 16:17 hodin a vzal do temného a studeného hrobu s sebou celou posádku včetně velitele hraběte Maxmiliana von Spee. Sesterský Gneisenau jej následoval v 18:02 a vzal s sebou velkou část posádky až na 187 námořníků. Osudy obou lodí tak zůstali nerozlučně spolu spjaty od počátku stvoření až po zánik. Pro rodinu hraběte von Spee to byl trojnásob smutný konec, protože kromě jeho samotného si hlubiny vzali k sobě i jeho dva syna, kteří sloužili na Scharnhorstu i Gneisenau.
Více o bitvě u Falklandských ostrovů najdete ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=672
TTD _ pancéřový křižník SMS Scharnhorst
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Německo
* Délka celková: 144,6 m
* Šířka: 21,6 m
* Ponor: 8,4 m
* Výtlak standardní: 11.616 t
* Výtlak plný: 12.985 t
* Výzbroj: 8x210 mm (2xII, 4xI), 6x150 mm (6xI), 18x88 mm (18xI), 4x Torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 41-61 mm
* Pancéř dělová věž: 150 mm
* Pancéř kasematy: 170 mm
* Pancéř velitelská věž: 150 mm
* Pancéř boky: 150 mm
* Pohonná jednotka: 18 kotlů
* Zásoby pohonných hmot: 800 – 2.000 t
* Výkon strojů: 19.110 kW
* Rychlost: 23,5 uzlů – 43,5 km/h
* Dojezd: 5.120 nm při rychlosti 12 uzlů (4.800 nm při rychlosti 14 uzlů)
* Posádka: 764 mužů
Výsledky pohonu při zkouškách:
Scharnhorst 28,783 k = 23.5 uzlů
Gneisenau 30,396 k = 23.6 uzlů
Epilog:
Hrdinný boj eskadry hraběte von Spee jak v bitvě u Coronelu, tak u Faklandských ostrovů měl v Německu velkou odezvu, která vydržela i dlouhá léta po ukončení bojů Velké války. Ve třicátých letech, za moci nacistů, tak byla na vodu spuštěna tzv. kapesní bitevní loď, která nesla hrdá název „Admiral Graf Spee“. Ani na pancéřové křižníky a jejich osádky se nezapomnělo, a tak na začátku Druhé světové války pluly pod německou vlajkou dva nové bitevní křižníky (nebo též rychlé bitevní lodě) Scharnhorts a Gneisenau (1936). Ale to už jsou úplně jiné příběhy.
Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Velká válka na moři (1) – Jaroslav Hrbek – 2001
www.german-navy.de
www.worldwar1.co.uk
www.warshipsww2.eu
www.navweaps.com
www.wikipedia.org
