PALBA.CZ

Byzantská armáda
středověk

Po rozdělení Římské říše v roce 395, vznikla na východě nová říše, která nesla jméno Východořímská říše, později nazvaná podle původního názvu hlavního města, Byzantská říše. Tato říše dokázala udržet svou existenci ještě tisíc let poté, co padl Řím a Západořímská říše v roce 476. Jednou z příčin, proč nová říše tak dlouho přežila pád té druhé tkvěla i v její armádě.

Byzantská říše (monarchie):
hlavní město: Konstantinopol
rozloha: 4.500.00 km2 (v roce 550)
nejvyšší bod: hora Ararat 5.137 mnm
počet obyvatel: 34.000.000 ve 4.století
národnostní složení: Řekové, Turci, Bulhaři, Arméni, Srbové…
úřední jazyk: řečtina
oficiální náboženství: východní ortodoxní
měna: solidu, hyperpyron

Základy, tedy reformy, měli ještě obě říše stejné. Ve 4.století proběhla vojenská reforma pozdě římské říše a byzantické armády. Dříve legie umístěné na hranicích byly rozděleny na menší lokální pohraniční jednotky (limitanei), dále na velké mobilní bitevní složky (comitatenses), které byli umístěné ve vnitrozemí. Což mělo za následek vytvoření nárazníkového pásma, které tak mohlo buď odrazit menší útočící jednotky, nebo podat včas do vnitrozemí informace o protivníkovi, jeho pozici, směr a sílu útoku. Další výhodou bylo lepší zajištění zásobování bitevní a tudíž početné armády ve vnitrozemí, kde byla logicky hustější dopravní síť a zdroje.

V průběhu 5.století byla hranice Byzantské říše chráněna pěti takovými bitevními vojsky pod vedením magistri militum. Dvě armády byly umístěné přímo v hlavním městě v Konstantinopoli u císaře (praesentales), další dvě armády (per Illyricum, per Thracias) byly umístěné podél přírodní hranice, kterou tvořila řeka Dunaj a poslední pátá armáda stála u Eufratu (per Orientem). Vojska byla složena z rodilých Římanů a nebo z tzv. foederati, což byli příslušníci národů, které byli pod římskou nadvládou. Tato spojenecká vojska byla vedena římskými veliteli. Kromě této skladby vojsk používala Byzantská říše i vojská žoldnérů ze zahraničí (symmachoi), které byly někdy stavěny jako samostatné jednotky i se svými vlastními veliteli. Mauricův Strategikon dokládá změny v byzantské armádě v 6.století. Tyto změny byly částečně inspirovány perskou a avarskou strategií, v které hrála významnou roli jízda a lučištníci. Také výrazně redukovala početní stav armády. Zatímco celá římská říše ve 4. a 5.století disponovala armádou o síle až 650.000 mužů (z nichž ale jen malá část byla vycvičena k boji), tak v době byzantského císaře Justinina to bylo již jen 150.000 mužů. Byla to doba velkých generálů Belisaria a Narsea, kteří se snažili znovu dobýt východořímskou říši na barbarech. V roce 578 pak bylo například proto Peršanům vysláno pouhých 6.400 mužů.

Pokračující útoky Peršanů a Avarů proti Byzantské říši, ke kterému se přidalo i domácí povstání, nakonec přivedlo Byzanc na pokraj záhuby. V roce 628 se sice císař Herakleitos I. pokusil o další reorganizaci armády, aby byla schopna se účinněji postavit Persii, ale nestačila již na další početné nájezdníky – Araby, Bulhary a Langobardy. Ti v 7. a 8.století připravili Byzanc o značná území. Prvním krokem k návratu říše v síle, jakou měla, byla další reorganizace armády na konci 7.století. Podstatou této reorganizace bylo umístění jednotlivých vojsk (themata) do vojenských okrsků (Themes). V době reformy takto vznikli čtyři okrsky. Dalším opatřením bylo uvalení dědičné povinné vojské služby výměnou za státní půdu. Kolem Konstantinopole byla umístěna zvláštní polní armáda (magmata), která byla lépe vybavena, silněji vycvičena a rychleji mobilizovatelná, než vzdálenější provinční armády. Byla to hlavní úderná síla celé Byzantské říše. Podle Strategik zvyšovala armáda svou efektivnost zaváděním těžce ozbrojených vojsk a také úspěšnou taktikou s kombinováním úderné síly pěchoty a jízdy. Od 11. až 12.století byly thematové jednotky nahrazovány nově stavěnými jednotkami. Ty byly tvořeny především žoldnéři, kteří byli placeni z peněz příslušné provincie. Císař Manuel I. Komnenos se nechal inspirovat západoevropskou taktikou a zavedl některé její prvky do osvědčené taktiky byzantské armády. V roce 1204 však došlo k dobytí Konstantinopole křižáky, což byla ukázka vyspělosti západoevropských feudálních armád. Na troskách říše pak vzniklo Nikajské císařství, které se tudíž nechalo inspirovat západním modelem armády, tj. malé, ale úderné jednotky, které byly mnohdy složeny ze západních, kumánských a tureckých žoldnéřů. Tyto byly placeny z provincií. Po obnovení říše v roce 1261 byla zodpovědnost za produkci vojáků svěřena velkým pozemkovým vlastníkům, ovšem v této době to již byl problém, protože území říše se již ztrátami náležitě zmenšilo. Ve 13.století pak začali Slované na území Byzantské říše zakládat své vlastní státy a tak byzantská provinciální armáda již nebyla schopna se aktivněji podílet na obraně, především pak proti tureckým armádám Otomanské dynastie. Ta byla složena z profesionálních Janičářů. Dlouhá agonie říše, která se v posledních letech scvrkla již jen na území v bezprostřední blízkosti Konstantinopole, skončila dobytím hlavního města v květnu roku 1453. Tím skončila dlouhá etapa Východořímské říše, která přežila zánik sesterské Západořímské říše o téměř tisíc let, a která dala světu mnoho ze svého kulturního dědictví.
území Byzantské říše kolem roku 550 (za Justiniána I.)


Byzantské zbraně
Byzantská armáda, stejně jako ostatní armády, používala celou řadu zbraní. Nejrozšířenější byly samozřejmě meče, kopí, palice a bijáky, praky a luky. Základní zbraní byl jako po celá staletí rovný meč (xipos), nebo zahnutá šavle, případně jednoroční a později i jeden a půl ruční meče. Podle Strategik byly od 6.století typické římské krátké meče (gladius) nahrazovány dlouhým dvoubřitým mečem (spathion), který používala pěchota i jezdectvo. Podle řádu Sylloge tacticorum z 10.století byl tento meč dlouhý 94 cm. Zmiňuje se i meč zahnutý s jedním ostřím (paramerion) pro jízdu. Oba typy mečů se nosily buď na opasku, nebo na bandalíru přes rameno.

Jízda i pěchota hojně používala kopí a lehké vrhací oštěpy. Jezdci v 6. a 7.století měli kopí s řemením na středu násady a s praporkem. Kopí pěšáků bylo v 10.století dlouhé 4 až 5 metrů se železným hrotem (xipharion, aichme). Detailně se nám dochoval popis jednoho typu kopí, menaulion. Bylo to velmi silné kopí zhotovené z mladého dubu ukončené dlouhou 45 až 50 cm dlouhou čepelí. Používali ho zvláště pěšáci, kterým se podle zbraně říkalo menaulatoi, proti nepřátelské těžké jízdě pak kataphraktoi. Šlo tedy o speciální zbraň a vojáky pro zvláštní úkoly. Lehká pěchota častěji používala kratší oštěpy o délce do 3 metrů (akontia, rhiptaria).

Kromě výše uvedených zbraní používala byzantská armáda i bijáky (radia) a válečné sekery (pelekia, izikouria). V 10.století podle řádu Praecepta Militaria bojovali kataphraktoi s celokovovými palcáty (siderorabdi) se šesti, čtyřmi nebo jen třemi rohy. Kromě těchto zbraní používala pěchota i vrhací palcáty a sekery. Sekery byly v 10. a 11.století nejčastěji používané žoldnéři z ruských stepí. Byly to jednobřité sekery s kulatým ale i rovným ostřím, které měly někdy na opačném konci hroty.

Lehká pěchota nejčastěji používala prak (sphiendole) a luk (toxon). Luk byl stejného typu jako pozdě římský, takže kompozitní reflexní luk z rohoviny, který byl v místech ohybu po výstřelu na straně k lučištníkovi vyztužen dřevem. Šíp z takto vyrobeného luku měl dostřel kolem 300 metrů. Jízda používala kratší luky, které měly navíc povolenou tětivu pro větší přesnost ve střelbě a hlavně snadněji se napínali, což bylo za jízdy důležité. Dostřel takového luku byl kolem 130 metrů. Solenarion byla byzantská kuše, což byla dutá dlouhá trubice, kterou se dalo střílet více malých šipek (mues) zároveň. Kuše tak jak jí známe my, tedy evropský typ, tu Byzantinci poznali až od křižáků ve 12.století.
Byzantští vojáci


Výroba zbraní
V době starého Říma byla výroba zbraní svěřena do rukou státních zbrojíren (ergasteria). Od 4.století jich bylo na východě 15, v západní části říše 20. Tyto zbrojařské státní podniky byly situovány buď v hlavních městech nebo při hranici říše. Jejich produkce byla podřízena přísné kontrole. Na Východě byly zbrojírny znovu budovány v 7.století. Nejtajnější zbraní, která byla pro byzantskou armádu vyráběna, byl tzv. řecký oheň, který měl tu vlastnost, že hořel i na vodě a pod vodou. Mohl být na nepřítele vyléván nebo i metán. Možná i díky existenci této „super“ zbraně, dokázala říše přežít celá staletí v obklíčení nepřáteli. Tajemství výroby řeckého ohně bylo známo jen pár kněžím v hlavním městě a zahynulo s pádem Konstantinopole roku 1453.

V případě válečných tažení se jich zúčastňovali i kováři (samiatores) a výrobci luků a šípů (toxopoioi, respektive sagitlopoioi).


Byzantská zbroj
Jízda používala buď kroužkovou zbroj nebo šupinovou, která byla vyráběna z kostěných nebo železných destiček, nýtovaných buď přímo na kožený podklad nebo spojovány přímo k sobě. Takto vyráběna zbroj (zabai, lorikia, klibania) měla několik variant. Buď mohla sahat až po kotníky, nebo na kolena nebo do pasu. Těžká jízda (kataphraktoi) naproti tomu pod zbroj si navíc navlékala krátkou prošívanici po pás z vlny, plsti nebo bavlny (epilorikia, epanoklibania). Kromě toho těžká jízda ještě oblékala ochranu břicha a rozkroku, která byla podobná zástěře (pteryges, kremasmata). Také kůň byl chráněn zbrojí z kůže, plsti, kovových šupin a kroužků. Tato koňská zbroj kryla zvířeti hlavu a hruď. Podle kronikářů z 9.století, přežil kůň císaře Herakleiona bitvu v roce 627 díky tomu, že byl oblečen do speciální prošívanice. Jezdci lehké jízdy měli u pasu zavěšené silné plstěné krytí, které jim chránilo nohy a část koně. Z obrazových záznamů známe i lamelové vesty doplněné zavěšenými koženými pláty na ramenou a v pase.

Pěchota nejčastěji užívala jednoduché prošívanice sahající po kolena, nebo různé varianty lehké zbroje. Jeden historik z 12.století popisuje krunýř, který byl vyroben z plátna, zpevněný namáčením v soli a víně a který tak byl odolný proti šípům. Rukavice (manioka) a prošívaná rukavice ať vlněná nebo bavlněná, dále ochrana paží (maniklia), někdy pošitá kovovými kroužky, a také dřevěné nebo železné chrániče kolem kolen a holení, to vše byla ochranná zbroj, kterou předepisovaly vojské řády 12.století. Jednalo se však již často o zastaralý způsob ochrany.

Přilby byly kované nebo lité (kranea, kassidia), často se k nim zavěšovaly kroužkové nebo plstěné doplňky, které měli chránit krk a tváře. Běžně se ale používaly i plstěné čapky (kamellaukia). Na mnoha zachovalých iluminacích z té doby se nám dochov pohled na bojovníka, který měl vzadu na přilbě zavěšené pruhy látky. Smyslem této ochrany asi mělo být poskytnout bojovníkovi ochranu před horkým slunečním paprskem.

Štíty se používaly mnoha tvarů a velikostí. Nejdříve jen oválné a obdélné (takové byly již za doby římské říše), později mandlovité. Štíty byly vyráběny ze dřeva, které bylo obité železem a byly zavěšeny řemeny na krk a rameno tak, aby měl bojovník obě ruce volné k držení zbraní a boji. Průměrná velikost pěchotního štítu byla 140x80 cm, lehká pěchota a jezdci pak používali štíty menších velikostí. Po 12.století se začali používat i trojúhelníkové štíty západního stylu.

Limitujícím faktorem pro konstrukci byzantské zbroje bylo i teplé podnebí, které panuje na území Řecka a Turecka, kde bylo jádro říše. Ale i tak lze byzantskou zbroj považovat za velice účinnou. Liutprand z Cremony v 10.století píše, že i když byla byzantská armáda jen lehce chráněna, byla ale stále chráněna lépe než její protivníci. Například Arabové byli uvádění v úžas při pohledu na řady byzantských těžkooděnců. Skylitzes zase uvádí, jakou negativní roli sehrál sluneční žár na těžce ozbrojené byzantince v proběhu bitvy proti Rusům.

Aby bylo zabráněno nečekanému přepadu, bylo povinností byzantického vojáka nosit svou zbraň i štít i během přesunů. Pouze zbroj mohla být vezena v balících na hřbetech zvířat.


Obuv
Nedílnou součástí každého vojáka v každé době byla i kvalitní obuv. Vzhledem k tomu, že většina vojska byla opěšalá a musela mnohdy překonat značné vzdálenosti, tak na obuvi záleženo dvojnásob. Nejedná armáda na tom vykrvácela.

Již z dob antiky jsou známé tři typy obuvi. A to otevřené sandály, které se k nohám upevňovali koženými řemínky, dále nízké a vysoké boty. Všechny tyto typy známe i z byzantské doby, ale nejčastěji se přeci jenom používaly boty. Niketas Choniates považuje bílé boty (krepides), dosahují až ke kolenům, za typickou obuv Byzantinců. Stejný typ bot pak nosil i sám císař a členové jeho rodiny, i když v rudé barvě. Samozřejmostí té doby bylo, že vysoce postavené hlavy císařské rodiny měly boty zdobené řádkami perel, které se umisťovali především na špičkách a kotnících.

Dvořané používali černé boty, i když z dochovaných záznamů vidíme na jejich vyobrazení jen špičky bot vykukujících z pod šatů. Ke kratším tunikám se nosily boty do půli lýtek. Boty se vyráběly z jemné bílé kůže nebo z barevných látek, především pak z hedvábí. Podrážka byla vyrobena z tvrdé černé kůže. Barva obuvi se lišila podle postavení.

Sandály, někdy vyšší, se dělaly z kožených řemenů a chránily prsty a chodidlo a přivazovali se koženými řemínky ke kotníkům. Tato obuv byla známá již z doby starého Říma a říkalo se ji kampagie. Byla hojně používaná vojáky.

Cena obuvi se podle Diokleciánova cenového ediktu (3. 4.století) pohybovala mezi 50 až 120 denáry.





Zdroje:
www.wikipedia.org
www. antika.avonet.cz
www.guiscard.curiavitkov.cz
Dějiny římského vojska – Fortuna print - 1992

Tedy miro, toto je téma. Jsem velmi potěšený. Zítra si to projdu ještě jednou něco mě totiž napadlo a budu se k tomu chtít vyjádřit i zeptat . Je to luxusní.

Mirku,tohle by mohlo klidně jít do nějakého časopisu zaměřeného na historii,nebo něčeho podobného.

Vojska byla složena z rodilých Římanů a nebo z tzv. foederati, což byli příslušníci národů, které byli pod římskou nadvládou.
Foederati bolo oficiálne označenie pre "spojencov" impéria. Išlo o skupiny barbarov, niekedy aj celé kmene, s ktorými Rimania uzatvárali zmluvu zvanú foedus, na základe ktorej bola barbarom odstúpená určité územie, zväčša pohraničia, za čo sa takýto tzv. foederati zaviazali brániť ho pred útokmi zvonku. Za podmanené kmene, v zmysle vojensky podrobené ich teda nemožno považovať.

v době byzantského císaře Justinina Justiniana by myslím bolo lepšie, formálna chybička.

Byla to doba velkých generálů Belisaria a Narsea, kteří se snažili znovu dobýt východořímskou říši na barbarech.
Ide tiež o miernu chybičku. Za Justiniána I. v 6. storočí ožila idea o znovuobnovení Rímskeho impéria v jeho plných hraniciach teda aj s územím, ktoré mu patrilo povedzme v čase principátu, v podstate až do roku 476. Byzantská ríša predsa bola priamou nasledovníčkou východorímskej ríše a až do arabskej expanzie si zachovala rovnaký rozsah územia aké vlastnila práve v roku 476. Narses ani Belisarius teda nemohli dobývať územie, ktoré byzantský cisári vlastnili.

Inak zaujímavá téma, rovnako tak aj spracovanie. Teším sa na prípané pokračovania.

Není něco podrobnějšího o žoldnéřích které najímali?Narazil jsme na zmínky o Vikinzích(kteří se tam dostali buď "západní cestou" plavbou okolo Evropy nebo "severní cestou" skrz Rus),později se objevují Rusové(i když je otázka kde končí Viking-Varjag a kde začíná Rus) a i ti seveřané se drželi dlouho(křižáci se měli v roce 1204 na konstantinopolských hradbách střetnou s Dány).
Dál bych očekával "něco s východu" i když to je jen doměnka.
Nevíš jak Byzantinci reagovali na palné zbraně a v jaké míře se v 15.století objevují v jejich vojscích?

"Po rozdělení Římské říše v roce 395, vznikla na východě nová říše, která nesla jméno Východořímská říše, později nazvaná podle původního názvu hlavního města, Byzantská říše. Tato říše dokázala udržet svou existenci ještě tisíc let poté, co padl Řím a Západořímská říše v roce 476"

Jen bych rád poznamenal že v té době se původní město Byzantium se už od roku 337 jmenovalo "Constantinopolis" nebo česky "Konstantinopole", podle císaře Konstatina I Velikého. Jméno Byzantská říše si vymysleli historici až v 18. či 19. století. Východořímská říše se správně jmenovala "Basileia ton Romaion", neboli "Císařství římanů" a její obyvatelé sami sebe nazývali v řečtině "Romaioi" čili "Římané". Zní to trochu schizofrenicky ale bylo to tak.

Buhele píše:Není něco podrobnějšího o žoldnéřích které najímali?Narazil jsme na zmínky o Vikinzích(kteří se tam dostali buď "západní cestou" plavbou okolo Evropy nebo "severní cestou" skrz Rus),později se objevují Rusové(i když je otázka kde končí Viking-Varjag a kde začíná Rus) a i ti seveřané se drželi dlouho(křižáci se měli v roce 1204 na konstantinopolských hradbách střetnou s Dány).
Dál bych očekával "něco s východu" i když to je jen doměnka.
Nevíš jak Byzantinci reagovali na palné zbraně a v jaké míře se v 15.století objevují v jejich vojscích?

Tak Konstantinopol a vůbec Byzantská říše byla vděčným cílem snad všech okolních i vzdálenějších říší a národů světa a tak by bylo těžké vyjmenovat všechny, kdo stáli na jedné či druhé straně. Mezi takové, kdo tedy stanuli na území říše jistě byli i Vikingové. Ti ale spíše jen cestovali skrz evropskou část Ruska prostřednictvím velkých toků, které ústili do Baltského a Černého moře. Rozdíl ve směru řek pak zdolávali i se svými loděmi po souši.

Co se palných zbraní týče, tak říše používala i palné zbraně i když jejich výroba byla značně nákladná. Nicméně hlavní zbraní v posledních letech říše zůstával "řecký oheň, peníze (žoldnéři) a pevné hradby Konstantinopole, která snad byla nejčastěji dobývaným městem středověkých dějin. Turecké vojsko dobývající v květnu 1453 město, mělo ve svých službách jistého uhra Urbana, který dříve sloužil byzantincům. Ten pro dobyvatele byzance Mehmeda II. nechal postavit několik unikátních děl (bombardy), které byly údajně nějvětší svého času na světě.

stc píše:"Po rozdělení Římské říše v roce 395, vznikla na východě nová říše, která nesla jméno Východořímská říše, později nazvaná podle původního názvu hlavního města, Byzantská říše. Tato říše dokázala udržet svou existenci ještě tisíc let poté, co padl Řím a Západořímská říše v roce 476"

Jen bych rád poznamenal že v té době se původní město Byzantium se už od roku 337 jmenovalo "Constantinopolis" nebo česky "Konstantinopole", podle císaře Konstatina I Velikého. Jméno Byzantská říše si vymysleli historici až v 18. či 19. století. Východořímská říše se správně jmenovala "Basileia ton Romaion", neboli "Císařství římanů" a její obyvatelé sami sebe nazývali v řečtině "Romaioi" čili "Římané". Zní to trochu schizofrenicky ale bylo to tak.

Plán vybudovať nové hlavné mesto na východe vznikol už roku 324, kedy sa Konštantín stal samovládcom v impériu po porážke Licinia. Treba povedať, že už v máji roku 330 bol "nový Rím" , teda Konstantinopolis slávnostne vysvätený. Rok 337 sa viaže k smrti cisára Konštantína Veľkého.

Míro skvělý článek. Já budu téma římských legií končit cca rokem 350, ergo Císařem Flaviem Claudiem Constansem Maximem Victorem a Triumphatorem Augustem

Na snížení bojeschopnosti byzantské armády měly podle mého soudu rozhodující vliv dva významné faktory: První, objektivní, byla skutečnost, že se neustále snižoval počet tzv. vojenských rolníků, kteří upadali do područí šlechty a stávali se z nich nevolníci. Tak se byzantské armádě ztrácel zdroj pro verbování vojáků. Tato situace pak vyvrcholila po bitvě u Mantzikertu v roce 1071, kdy porážka od Sedžuckých Turků znamemnala
obsazení Anatolie, nejvydatnějších to verbířských oblastí. Druhý , subjektivní , souvisel s názorem Východní církve, že válka a válečné zabíjení je hřích. Odsudek církevního Otce Basileia stanovil, že každý voják , který zabil v boji je vrah a nesmí tři roky přistoupit k přijímání. Boj proti nevěřícím byl považován za nutné zlo. Vlivem této, řekněme, ideologické diverze se válka, stávala víc a víc záležitostí žoldnéřů ( Pečeněhů, Varjagů, Dánů, i západních rytířů např.Katalánská kompanie, nezřídka i Turků) a tzv.nízkých vrstev, kteří pak byli placeni za službu.Válka pak nebyla věcí cti. Domnívám se ,že tak církev eliminovala politický vliv velkých vojevůdců. Na rozdíl od toho postoj západní, latinské církve, vysloveně oslavoval náboženskou válku, která nejen posloužila politice státu, ale i sloužila prostřednictvím smýtí hříchů jako rozhodující motivace jednání každého jedince.

K tomu Řeckému ohni- mělo údajně jít o směs ropy, pryskyřice, ledku, kalafuny a asi ještě něčeho. Jak napsal kacermíra, tak kvůli velkému utajení se přesné ingredience nedochovaly- stejně bych to doma radši nezkoušel dělat

který měl tu vlastnost, že hořel i na vodě a pod vodou

Muselo být asi docela překvapení, když se to nepřátelé snažili uhasit, co nejhorší, polití vodou mělo opačný účinek, oheň začal hořet daleko víc, asi při kontaktu vody a směsy došlo k chemické reakci, kdy se voda H2O přeměnila na své základní stavební prvky H-vodík-silně to hořlavý plyn a O-kyslík-plyn hoření podporující. Možnost uhašení samozřejmě byla, buď polít octem nebo močí, což ale většinou vojáci neměli hned k dispozici, nebo, to spíš, o téhle možnosti vůbec nevěděli
Směs se používala hlavně v námořních bitvách, byzantinci dokonce vytvořili jákesi první plamenomety, kterými se to pumpovalo na nepřátele.

ad Vikingové v Byzanci)
Ve válkách, které Byzanc vedla v 11. a 12. století ve Středomoří nastala poměrně paradoxní situace, kdy byly součástí byzantského vojska Varjagové (Vikingové původem ze Švédska, proudící na jih po ruských řekách a přes ruské stepi), kteří bojovali proti sicilským Normanům (Vikingové prapůvodem z Dánska, kteří se na Sicílii dostali přes Normadii).

ad Katalánská kompanie)
Katalánci se dostali na území dnešního Řecka díky Athénskému vévodovi Gautierovi V. z Brienne na počátku 14.století. Athénské vévodství byl stát "západního typu" vzniklý po pádu Konstantinopole v roce 1204.

Pro neshody s placením žoldu se z Katalánců stal problém, který se snažil řešit Gautier VI. vojensky. V bitvě u Halmyrosu roku 1311 byl ale poražen a Katalánci provolali sicilského krále vévodou a athénské vévodství se stalo jednou z korunních zemí Aragonu.

Problematika latinských států v Řecku by si vyžádala samostatný článek.. uvidíme..

Ještě k Vikingům v Byzantské armádě:

pokud se nemýlím, tak součástí mírové smlouvy Byzance s ruským knížetem Vladimírem bylo, že Byzanc vyšle na Rus misionáře - viz. známý "křest sv. Vladimíra" a Vladimír poskytne družinu Varjažských (tedy v Rusku usadivších se Vikingů) bojovníků. Tito bojovníci byli elitními jednotkami Byzantské armády, ba dokonce Varjažská družina se stala součástí císařské gardy. Čili v jejich případě nešlo o žoldnéře, ale o bojovníky, kteří zůstali natrvalo v konstantinopoli.

Docela zajímavý je vývoj Byzantské říše, co se počtu obyvatelstva týče. Může to být takovou malou nápovědou na to, jak velkou brannou mocí v případě potřeby mohla Byzantská říše disponovat.

rok
550 - cca 34 Mio obyvatel
780 - cca 7 Mio obyvatel
1025 - cca 12 Mio obyvatel
1143 - cca 10 Mio obyvatel
1281 - cca 5 Mio obyvatel

Z tohoto krátkého přehledu je patrné, že Byzantská říše poté co byla vyvrácena latinskými křižáky, se již nikdy nedostala na úroveň z poloviny 12.století ani v počtu obyvatel (území atd.) a tudíž i její branná moc rapidně poklesla. Je možná až s podivem, že i tak se ještě po téměř dvě století dokázala ubránit nájezdníkům z východu. A možná kdyby západní svět se trošku více věnoval obraně Konstantinopole v roce 1453, mohla říše přestát i další staletí a držet osmanské Turky v malém nárazníkovém pásmu na Bosporu. Ovšem netečnost západního světa se mu po pár desítkách let vymstila. Osmanská říše expandovala na Balkán, rozvrátila zdejší říše a pak dále pokračovala do Uher, ze kterých zůstala pod křesťanskou vládou jen nepatrná část. Nové nárazníkové pásmo mezi islámem a křesťanstvím se tak vinou západních evropských zemí posunulo až k Dunaji. A přitom opravdu stačilo málo. Konstantinopol se v roce 1453 bránila s pouhými 7.000 obránci proti turecké síle odhadované na 80.000 až 200.000 vojáků a to poměrně dlouho a úspěšně (2 měsíce město vzdorovalo i přes svou obrovskou plochu a malý počet obránců. To svědčí o kvalitě obránců a městských hradeb). A západ? Ten vše přehlížel až na janovské, kteří se svým velitelem Giovannim Giustinianem vyslali obráncům na pomoc 700 dobře vyzbrojených a vycvičených bojovníků. Bohužel i když to byla cenná pomoc, zůstalo pouze u ní. Nikdo další se již nepřidal.

Katalánské bojovníky původně pravděpodobně najal byzantský císař Andronikos II. k bojům proti Turkům. Následně vzhledem k tomu , že jim neproplatil část slíbeného žoldu, vzbouřili se a začali drancovat zemi. Aténský vévoda byl další jejich zaměstnavatel s nímž se nepohodli. což mělo za následek již zmíněnou bitvu, kterou vevoda prohrál.

mmmichalll píše:Směs se používala hlavně v námořních bitvách, byzantinci dokonce vytvořili jákesi první plamenomety, kterými se to pumpovalo na nepřátele.

Lode vyzbrojené týmto gréckym ohňom sa postarali o mnohé víťazstvá pri obliehaní Konštantínopola. Vďaka nemu mali Byzantinci na mori technologickú prevahu, bez neho by možno útočníkov neodrazili. Napr. odrazili útok Arabov v 7. stor. , a taktiež boli úspešní proti flotilám Slovanov aj Variagom zo severu.

Vďaka nemu mali Byzantinci na mori technologickú prevahu,

A taky taktickou ve způsobu nasazení, ostatní flotily používaly v té době hlavně útok klounem, takže v bitvách se většinou jely nechat podpálit. O námořních střetech se Slovany slyším poprvé, spíš bych čekal střety na souši, protože se kvůli námořní převaze Byzance asi nedostali z Černomoří dál jak po Dardanely.

To obléhání Konstntinopole asi myslíš definitivní útok Osmanů, tam už loďstvo nemohlo zvrátit osud torza zbytku říše, ovšem jeho úspěch v zátoce Zlatého Rohu stál údajně hlavu velitele turecké flotily.

Jak jsem psal ke složení, tak to jěště něčeho byla síra a taky mýdlová směs- pokud ovšem byla v té době mýdlo známé.

Bolo to pri obliehaní v roku 626, kde sa pred bránami mesta zišli Sassánovci, Avari a Slovania.

Pozri:

Jo, dík za link, docela mě tam zaujalo to v bitvě ve Zlatém Rohu, zdá se, že tahle zátoka měla důležitou strategickou polohu.

Řecký oheň byla pravděpodobně sloučenina různých ingrediencí jako ledek, síra, ropa, pálené vápno, sodík, koudel atd. Předpokládá se, že jej vynalez někde kolem roku 673 syrský uprchlík Kallinikos z Heliopole.

Díky účinkům řeckého ohně se podařilo v roce 678 ukončit pětileté arabské obléhání Konstantinopole, dále pak byzantinci tímto ohněm zničili arabské loďstvo v roce 717 - 718, když byla Konstantinopol opět obležena. Roku 941 stejně dopadl kyjevský kníže Igor před branami hlavního města. Další obléhání následovala jako například turecké z roku 1422 po kterém pak následovalo poslední - úspěšné z roku 1453.

Zlatý Roh byl strategický přístav na severu města, k němuž byl hlídán přístup železným řetězem položeným přes celý záliv. Ten bránil nepřátelským lodím proniknout do přístavu a ohrožovat hůře chráněnou část města. Turkům se však podařilo přetáhnout svou flotilu po souši a dostat ji do Zlatého Rohu. To byl zlomový okamžik obléhání a pádu Cařihradu.

Ohledně těch plavidel, tak i v poslední bitvě sehrála svou roli, protože na straně Byzantinců bylo 26 lodí a u Turků 126 plavidel s tím, že Byzantinci svého nepřítele hojně ničili z lodí pomocí řeckého ohně.