PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 23.

Mezi 10. a 13. dubnem 1940 ve fjordech a u Narviku.





Je pozdní odpoledne 13. dubna 1940 a před admirálem sirem Williamem Whitworthem, jeho bitevní lodí „Warspite“ leží, přesněji před jeho 8 děly ráže 381 mm (15“/42 cal) a společně s jeho torpédoborci i před přibližně 50 děly ráže 120 mm leží Narvik.
S takovýmto množstvím děl, s takovýmto množstvím železa, které by dopadlo na Narvik, by se dal možná vyhnat z Narviku generál Dietl i se svým 139. horským plukem, který byl posílen 2 100 námořníky, kteří se zachránili z torpédoborců (později byl z příslušníků Kriegsmarine vytvořen samostatný námořnický pluk a 3 samostatné prapory). Jenomže ty slabé výsadky na britských lodích, by se musely pohybovat jen v dostřelu britských lodí, na úzkém pruhu území. Spíše by ten britský výsadek z „Warspite“ a torpédoborců stačil jen na nějaké předmostí u Narviku. Určitě by totiž následovaly německé protiútoky úderných oddílů. Výsadky z britských lodí by neměly podporu většího množství kulometů a děl pro boj zblízka. Zavánělo to hazardem.
Co bylo nejhorší, že by těžká děla „Warspite“, ale i děla torpédoborců způsobila ztráty na obyvatelích Narviku, vnesla zmatek do města – trpěli by nevinní Norové.

Dnešní pohled směrem k Narviku – vpravo vjezd do přístavu.





Naopak – dnešní pohled z Narvického přístavu od mola - směrem k Ofotfjordu.






Tady se projevilo ono nešťastné váhání britské Admirality, když upustila od plánu R 4 a potom potřebovala celé 3 dny ohromných zmatků než znovu nechala nalodit vojáky pro Narvik.
Pokud by již Admiralita ponechala předtím „První eskadru křižníků“ s naloděnými Skoty v Rosythu do té doby, než se situace v Norsku vyjasní, mohly nyní být armádní jednotky před Narvikem již 13. dubna 1940, aby tady využily úspěchu admirála Whitwortha.
Že to není jen tak spekulace, tak o tom hovoří bývalý starosta Narviku Theodor Broch, který později po válce vydal knihu – Hory čekají.
V této knize velice dobře popisuje demoralizovaný stav vojáků generála Dietla a námořníků z německých torpédoborců dne 13. dubna 1940 odpoledne a večer

Takhle vypadali budoucí hrdinové od Narviku 13. dubna 1940.





, když říká, cituji:

„Skupiny poražených Němců neustále proudily městem a na horu Fagernus. Pracně si prošlapávaly cestu, vinoucí se nahoru do prudkého svahu.
Jejich temné řady se vyjímaly na sněhu jako plazící se hadi.
Jakási stařenka přišla dolů s matrací na saních. Měla chatu na hřebenu, která však byla nyní přeplněna Němci.
Řekla nám, že se jí ptali na cestu do Švédska a že jim ukázala k nebi.“

Asi tak s takovou situací by se setkala výsadková skupina, která by se ještě tento den vylodila.
I tak špatně vyzbrojená, pro výsadek špatně organizovaná brigáda, která připlouvala nyní na transportních lodích k Narviku, by teď, tedy 13. dubna 1940 odpoledne, nebo večer, byla schopna přemoci demoralizované Dietlovy horské myslivce a ještě více demoralizované námořníky Kriegsmarine a vyhnat je do Švédska.
Ale pozor, jenom teď, večer 13. dubna 1940 a ne za 2 dny (ale jak uvidíme ani později), za které teprve pěší brigády dorazí!!!
Za ty 2 dny totiž již pomine otřes u skvěle organizovaných Dietlových horských myslivců 139. horského pluku. Za tyto 2 dny se dají částečně do pořádku i námořníci Kriegsmarine, které pomůže i Dietl zorganizovat. Za 2 dny již pominul otřes z porážky torpédoborců, s jejichž palebnou podporou původně Dietl počítal.

Rozmýšlení admirála Whitwortha - zda riskovat výsadek, nebo odplout - urychlí hlášení z britského torpédoborce „Foxhound“. Námořníci z „Foxhoundu“ zajali německého důstojníka z torpédoborce „Erich Giese“ a ten vypověděl, že ve fjordech se ukrývají německé ponorky.
To urychlí Whitworthovo rozhodnutí k odjezdu z fjordu.

A skutečně.
V narvickém přístavu se od začátku britského útoku dne 13. dubna 1940 ukrývala německá ponorka U 51. Její velitel si zprvu myslel, že se jedná opět o nějaký britský letecký útok. Dá tedy povel jenom se ponořit do větší hloubky, raději až na dno, a až teprve později se tiše vytratí z fjordu - aniž by byl zpozorován.
Je jasné a historici říkají, že bylo správné, že admirál Whitworth dal rozkaz odjet z fjordů. Pokud by „Warspite“ a torpédoborce podporovaly případný výsadek, byly by snadným cílem pro odvážného ponorkového velitele.
Britská eskadra se tedy ještě odpoledne, k večeru a v noci připravuje k odjezdu z fjordů.
Z britských torpédoborců „Eskimo“ a „Cossack“ jsou přepravováni ranění na „Warspite“.
Britský torpédoborec „Cossack“ dosud trčí na mělčině naproti narvickému přístavu a jeho posádka se usilovně snaží provést jeho opravy. To znamená, že musí zaklínit přepážky a odlehčit loď, aby se mohla bezpečně dostat zpátky na vodu.
Technikům a opravářským četám na „Cossacku“ se podaří v jednom kotli získat dostatečný tlak páry, což jim umožní spustit znovu dynama. Jiní námořníci odstraňují smutné stopy bojů – na „Cossacku“ padlo 12 námořníků. Ranění, kteří se nemohou hýbat (těžce ranění) jsou odesláni člunem na torpédoborec „Punjabi“.
Po 20. hodině večer dne 13. dubna 1940 se snaží britský torpédoborec „Kimberley“ neúspěšně odtáhnout uvízlý „Cossack“. Také v noci pokračují pokusy „Cossack“ odlehčit a odtáhnout.
Teprve ve 3 hodiny 15 minut v noci, již tedy dne 14. dubna 1940 ráno, a to krátce před přílivem, se rozhodne velitel „Cossacku“ kapitán Sherbrooke ( odvážný a rozhodný kapitán Vian, velitel „Cossacku“ z operace s Altmarkem byl povýšen a přešel na jinou funkci a loď – viz tuším potopení „ Bismarka“) se rozhodne, že se ještě pokusí loď vyprostit.
Kapitán Sherbrooke nařídí spustit stroje „Cossacku“ na zpětný chod, voda pod zádí zašumí. „Cossack“ se chvíli chvěje, pak se začne třást, aby pak nakonec za velkého jásotu námořníků sklouzl na hlubokou vodu.
Kapitán Sherbrooke pak vyvede plavbou pozpátku „Cossack“ do fjordu k bitevní lodi „Warspite“, na kterou vylodí zbytek raněných.
Poškozený „Cossack“ se v doprovodu torpédoborce „Foerster“ vydává na dlouhou plavbu – pozpátku – na opravu do Skjelfjordu.
Britský torpédoborec „Eskimo“, tak strašně poškozený bez přídě již odplul předtím. Když se na „Eskimu“ trosky zhroutí na dno, odtáhnou jej torpédoborce „Foerster“ a „Punjabi“ na hloubku. Tady se však ukáže, že se torpédoborec „Eskimo“ přídí pomalu potápí.
Na torpédoborci „Eskimo“ přijde okamžitý rozkaz, aby se z něho shodilo všechno možné, hlavně těžká zařízení z horní paluby. To sice proces potápění přídě zastaví, ale naděje na to, že „Eskimo“ zůstane nad vodou se zdá jejímu veliteli kapitánu Micklethwaitovi velice malá. A to tak, že rozkáže zničit všechny tajné a důvěrné písemnosti. Proti kapitánově zdání se však opravářům na „Eskimu“ podaří loď dostatečně utěsnit tak, že může plout zádí napřed. Z „Eskima“ jsou evakuováni všichni ranění. Evakuováni jsou i ti námořníci, kteří nejsou bezprostředně k plavbě potřební. Potom „Eskimo“ vycouvá.
Je na něho strašný pohled, ale přesto se mu podaří dne 14. dubna 1940 zdárně doplout do Skjelfjordu.
Na bitevní loď „Warspite“ dojdou k večeru další smutné, ale i radostné zprávy o tom, že na vlajkovou loď admirála Whitwortha přijdou další nečekaní cestující.
To britský torpédoborec „Ivanhoe“ hlásí na „Warspite“, že trosečníci z torpédoborce „Hardy“ (potopen v „První bitvě o Narvik“ – na jeho palubě byl těžce zraněn kapitán Warburton-Lee, řekli jsme, že zahynul a nyní se dozvíme o jeho smrti, viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3193
) jsou v městečku Balangen.
Pro britskou veřejnost i Admiralitu je to skvělá zpráva, neboť do této chvíle se myslelo, že všichni námořníci z „Hardyho“ padli do německého zajetí.
Britský torpédoborec „Hardy“ a její velitel Warburton-Lee (byl vyznamenán prvním Victoria Cross v 2. světové válce – in memoriam) se stanou v britském námořnictvu legendou. Řekněme si jejich příběh – je plný důvtipu a vytrvalosti.
Když se „Hardy“, nyní hořící torpédoborec začíná potápět a zazní – Opusťte loď! – začíná tento příběh.
Námořníci skáčí do vody a ti co jsou schopni plavat, plavou touto ledovou vodou 400 metrů k zasněženému břehu. Ti, co jsou zdraví, táhnou na všem možném (krabice, bedny a plovoucí předměty, které unesou člověka) zraněné námořníky. Na „Hardy“ nebyl jediný provozuschopný záchranný člun.
Námořníci snesou z můstku svého velitele, těžce zraněného kapitána Warburton-Lee a navigačního důstojníka poručíka Gordon-Smithe, který je ošklivě raněn na hlavě.
Dělostřelec McCracken si přivázal svého velitele Warburtona-Lee k nosítkům a takto plavouc vedle něho jej táhne na břeh. Bohužel, kapitán Warburton-Lee zemře dřív než McCracken dotáhne nosítka k břehu.
Těžce zraněného do hlavy - Gordna-Smithe - navigačního důstojníka na „ Hardy“, se rozhodne poručík Heppel nechat raději na palubě. Nechce ho vystavovat šoku z ledové vody, který by určitě znamenal pro navigačního důstojníka smrt.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 24.

V době, kdy se pokouší námořníci z hořícího „Hardyho“ zachraňovat velitele a někteří také odplouvají na břeh, pokračují německé torpédoborce, dne 9. dubna 1940 v ostřelování nyní již stále více hořícího „Hardyho“.
Při této palbě utrpí zranění i vrchní topič Styles a také doktor na torpédoborci „Hardy“, kterým je lékař-poručík Waind. Tito 2 zranění jsou také dopraveni na břeh, neboť tento lékař-poručík Waind, který má jednu ruku roztříštěnou je potřeba pro zraněné na pláži. Ostatní námořníci z „Hardyho“ pak hledají jakýkoliv vhodný úkryt.
Trosečníci se tak i se zraněnými dovlečou ke skupině dřevěných domků nedaleko na břehu.
Velice pěkně jsou pozváni Nory dovnitř. Norové jim poskytnou vše, co sami mají a námořníci potřebují. Britští námořníci dostanou šaty, dostanou polévku a teplé nápoje k oživení promrzlých těl.
Jedna mladá Norka se pak vypraví na lyžích pro doktora.
Také skupina britských námořníků, kteří jsou na tom relativně dobře, se vydává pro vrchního topiče a lékaře, které nechali na pláži. Na místě pak zjistí, že topič Styles měl tak těžké zranění, že lékař-poručík Waind mu mohl jen zmírnit bolest, aby ulehčil jeho konec. Topič Styles zemře odpoledne dne 9. dubna 1940, neboť jeho zranění se neslučovala s životem.
Odpoledne pak přijíždí norský lékař, který přinese dobrou zprávu, že v Ballangenu (viz mapa – místo, kde je potopen „Hardy“ a město Ballangen)




nejsou žádní Němci, a zároveň říká, že v Ballangenu je nemocnice. Z domků zatelefonuje pro pomoc a dostane příslib, že sem přijedou sanitky a lékaři.
Po dobu co budou zranění čekat na sanitky, vysílá poručík Happel dobrovolníky, aby zachránili z torpédoborce navigačního důstojníka poručíka Gordon-Smithe. Tito námořníci jsou přesvědčeni, že najdou navigačního důstojníka někde ležet.
Ale.
Navigační důstojník k jejich velkému překvapení vrávorá po palubě. Dobrovolníci naleznou gumový člun na opuštěné pláži, zajedou k torpédoborci „Hardy“ a Gordona-Smithe dopraví bezpečně na břeh. Pointa pak je, že poručík Gordon-Smith utrpěl poranění lebky, byl později léčen a ze svého zranění se zcela zotavil a ani v budoucnu neměl žádné následky.

Ale pokračujme dál.
Během dopoledne 10. dubna 1940 přijedou norské sanitky z Ballangenu a v nich odjedou – kromě tří zraněných mužů a lékaře-poručíka – všichni ranění v péči lékařů a sester se slibem, že pro zbytek raněných se ještě vrátí.
Ještě v pozdějším odpoledni se však sanitky nevrací a 1. důstojník, korvetní kapitán Mansell se začne obávat, že sem dorazí z Narviku Němci a posádku „Hardyho“ zde zatknou. Rozhodne se, že musí všechny nezraněné námořníky dostat pryč. Rozdělí jim peníze, které byly přineseny z lodní pokladny a pod velením poručíka Heppela je vyšle po silnici do Ballangenu, které je od místa jejich azylu vzdáleno 15 mil.
Námořníci se vydávají na pochod ve špatné obuvi, vyčerpáni, se strašnými zážitky z ostřelování „Hardyho“ a smrti a utrpení okolo sebe. Přesto dorazí ještě do večera 10. dubna 1940 v pořádku do Ballangenu, když po cestě se jim dostává občerstvení od Norů bydlících po cestě, kteří je zásobují polévkou a jídlem.
Korvetní kapitán Mansell pak se zbytkem důstojníků a s třemi zraněnými muži dál čekají poblíž místa ztroskotání. Náhle spatří skupinu mužů, kteří přicházejí po silnici z Narviku (dle mapy z opačného směru) a domnívají se ze začátku, že se jedná o německou hlídku, která je bude chtít vzít do zajetí. Brzy se však ozve anglické volání a korvetní kapitán Mansell vyjde ven, aby přivítal příchozí.
Kdo byli tito muži?
Tady se odvíjí nový příběh záchrany, který nám řekne jak to vypadalo v narvickém přístavu 9. dubna 1940.
Příchozí muži od Narviku jsou totiž posádka britské obchodní lodi „North Cornwall“, která utekla Němcům, kteří je v Narviku hlídali.
Útěk byl zvláštní a řekne nám v jakém stavu se nacházeli němečtí vojáci v Narviku ve dni 9. dubna 1940 - celý den - a 10. dubna ráno.
Jak víme Němci připluli na deseti torpédoborcích k Narviku dne 9. dubna 1940 ráno. Po boji přístav obsadili. Shromáždili posádky všech britských obchodních lodí, které v Narviku kotvily právě na lodi „North Cornwall“, kde byli hlídáni německou stráží a drženi jako váleční zajatci.
Britský torpédoborec „Hardy“ při „První bitvě o Narvik“ vystřelí do narvického přístavu celkem 8 torpéd. Jedno z torpéd se blížilo k „North Cornwallu“, ale odchýlilo se z dráhy (řekli jsme si o vadných německých torpédech) a minulo příď zakotvené britské obchodní lodě jen o několik metrů.
V době bojů nařizují Němci všem posádkám obchodních lodí, aby vystoupily na břeh. Britské námořníky hlídá mladý a nezkušený německý voják. Britští námořníci to hned pochopí, když jim tento mladý Němec, jejich strážný, dá podržet pušku, když přelézá zábradlí do člunu. Námořníci z „North Cornwallu“ tak pochopí, že při vhodném okamžiku utečou.
Podaří se. Vhodný okamžik se našel.
Cesta z Narviku sem byla dlouhá, námořníci si musí odpočinout a pak jsou posláni také do Ballangenu, aby se připojili k ostatním.
Jiným, přesto podobným způsobem, se z německého zajetí dostanou i živí námořníci z druhého torpédoborce, který Němci dne 9. dubna 1940 potopí z „Hunteru“
Ti mají štěstí na žoviálního německého důstojníka.
Když vystoupili na břeh z německého torpédoborce, který je vylovil z vody, řekl jim tento vítězstvím nadšený německý důstojník s úsměvem, cituji:
„Tahle cesta vede do Švédska.“
Německý důstojník pak ukázal směrem nahoru na jižní břeh Romaksfjordu.
Když potom nastala panika a zmatky dne 13. dubna 1940 při „Druhé bitvě o Narvik“, když neví Němci kam dřív skočit, když Narvikem zní strašlivý rachot děl „Warspite“, námořníci z „Hunteru“ si vzpomenou. Námořníci z „Hunteru“ si vzpomenou na slova německého důstojníka, kde že je Švédsko a svým strážím utečou.
Historie pak zaznamenala, že tito námořníci z „Hunteru“ se dostali šťastně do Švédska, aby se později dostali domů, do Velké Británie.

Trochu jsme odbočili, vraťme se zpět ke korvetnímu kapitánu Mansellovi, kterému je v 15 hodin odpoledne dne 10. dubna 1940 jasné, že slíbené sanitky pro jeho poslední 3 těžce raněné námořníky nepřijedou. Mansell vidí, že ranění mají velké bolesti a jejich stav se zhoršuje. Rozhodne, že musí okamžitě do Ballangenu. Britům se podaří sehnat saně i koně a Norové přinesou i matrace a přikrývky a co nejpohodlněji uloží raněné. Cesta do Ballangenu je hrbolatá a trvá celé 4 hodiny 30 minut. Ranění trpí, ale ve 21 hodin přece jenom naleznou azyl a pohodlí ve vilové nemocnici v Ballangenu.
Celé 3 dny od 10. do 13. dubna 1940 jsou posádky obou britských lodí (z torpédoborce „Hardy“ a obchodní lodi „North Cornwall“) ukrýváni laskavými Nory. Mají dostatek jídla, když o jeho přípravu se stará hlavní steward z obchodní lodi „North Cornwall“.

Dne 13. dubna 1940 se ozve silná palba z 381 mm děl „Warspite“.
U britských námořníků to vyvolá nadšení.
Norové přicházejí se zprávami jak jsou potápěny německé torpédoborce.
Z Ballangenu vyplují 2 čluny, jeden s norskou posádkou, druhý s Brity. Vrací se s nepoškozeným motorovým člunem z německého torpédoborce „Erich Köllner“, který nalezli u břehu dole ve fjordu. Nalezli zde signální lampu, kterou signalista z „Hardyho“ odnese na půdu školy, kde si zřídí signální stanici.
Poručík Heppel vyšle námořníky ( civilní i vojenské) na motorovém člunu pro pomoc a za soumraku již signalista přijímá zprávu z britského torpédoborce „Ivanhoe“, že na břeh je poslána ozbrojená hlídka.
Brzy se rozběhne kyvadlová doprava – čluny jezdí se zraněnými na britské torpédoborce - jen ti těžce zranění zůstanou v nemocnici v Ballangenu.

Když se všechny britské válečné lodě, se všemi i zachráněnými posádkami shromáždí, odplouvá bitevní loď „Warspite“ se svou ochranou torpédoborců zpět na otevřené vody Vestfjordu.
Admirál Whitworth odjíždí se svou eskadrou očekávat příjezd velkoadmirála lorda Corka, který připlouvá na lehkém křižníku „Aurora“, aby se připravili k operacím proti Narviku, až „nastane ten pravý čas“.

V tuto večerní dobu dne 14. dubna 1940 přichází obvyklé pokyny z Admirality.
Ten první pokyn je určen vrchnímu veliteli Home Fleet admirálu Forbesovi, zdůrazňuje se v něm nutnost okamžitého obsazení Narviku k zajištění pozdějšího výsadku hlavní expedice bez odporu.
Bohužel, v tomto okamžiku je to jen zbožné přání.
Admirál Whitworth ještě 13. dubna přece hlásil, že má dojem, že nepřátelské síly v Narviku jsou v důsledku dnešního boje otřeseny. To byl ale tehdy „Warspite“ se svými děly před Narvikem. Ale výsadky nikde. Ještě 14. dubna 1940 ráno Whitworth hlásil, cituji:
„Informace z norských zdrojů odhadují síly nepřítele na 1 500 až 2 000 mužů. Jsem přesvědčen, že Narvik lze dobýt přímým útokem bez obav z vážného odporu při výsadku.“
V tuto dobu jsou však na cestě do této oblasti, aby převzal velení nad operací jeden akceschopný admirál a jeden opatrný důstojník pozemních vojsk.
K Narviku se blíží takový velitelé, kteří nám poskytnou postupně celou nechutnou várku nedorozumění a protichůdných zájmů.
Situaci nejlépe vystihuje sir Winston Churchill, který na začátku kapitoly 23, svého prvního dílu knihy – Druhá světová válka – otevřeně říká, že tehdy nebylo v jeho pravomoci činit, či prosazovat jakákoliv rozhodnutí, týkající se armády a letectva. Pokud by již tehdy byl ministerským předsedou mohlo možná být jinak.
Teď, v dubnu 1940 v Norsku se však ukazuje, že Velká Británie se musí ve válečném umění ještě mnohému učit.
Bude to bolestivá lekce, ale jak historici říkají, byla to lekce nedocenitelná. Toto „První válečné tažení“ v 2. světové válce jasně ukázalo, jak to bude vypadat v budoucnosti, protože se tady účastní společné akce všechny 3 ozbrojené složky Velké Británie – Námořnictvo, Letectvo a Pozemní síly. Každá z těchto vojenských složek tady operuje v rámci svého vlastního „Odděleného systému velení“ a nemá žádného společného vrchního velitele, ani žádné spojené velitelství.
Tragický omyl! Tragická chyba!
Pokud by je měla, asi by se žádná norská invaze Spojenců nekonala.
Když totiž nacisté získali letiště v jižním a středním Norsku, dalo by vrchní velení námořnictvu i armádě jasně najevo, že letectvo nemůže učinit nic pro nadvládu ve vzduchu (kvůli doletu britských letounů a nedostatku vhodných letadel, zvláště střmhlavých). Zároveň by velitelství muselo jasně říci, že pozemní složky Spojenců nejsou ani vyzbrojeny, ani vystrojeny pro akce v Arktidě, a že jim zároveň chybí i potřebný výcvik. Velení by zároveň muselo konstatovat, že chybí jakýkoliv plán invaze a celou akci v Norsku v dubnu 1940 by muselo zarazit.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Debata bude po skončení VII dílu.