Boje v centrálním Norsku a na moři po 9. dubnu 1940.

Potopením posledních německých torpédoborců v Narviku, dne 13. dubna 1940, končí čistě námořní fáze celého norského tažení. V námořní fázi norští obránci, britské ponorkové loďstvo a lehké síly britského námořnictva způsobí, že byla Kriegsmarine silně oslabena. A právě oslabení německého loďstva v norském tažení je později, na podzim 1940, jednou z příčin, že se nekoná operace „Selöwe“ – vylodění ve Velké Británii (když samozřejmě „střecha nad hlavou“ – vybojování nadvlády ve vzduchu je příčinou číslo 1.).
Nutno však říci, že bezohlednost německé Kriegsmarine a Luftwaffe přinesla Velkoněmecké říši později dobytí celého Norska, což byla trvalá hodnota až do konce 2. světové války. K trvalé hodnotě – obsazení Norska až do roku 1945 a zajištění „Severního křídla Říše“ – přispěje nekoordinovaný chod pomalého a zrezivělého válečného stroje Spojenců na začátku 2. světové války.
Velká Británie a Francie dne 13. dubna 1940 zoufale hledají, jak by zvrátily současnou výhodu Německa.
O Narviku vědí, že je držen jen slabými německými jednotkami.
Na tomto místě je asi třeba říci, že se v Norsku, jako celku, vylodily, do a po 13. dubnu 1940 tyto německé jednotky XXI. as (21. as), pod velením generála Falkenhorsta:
163rd Pěchotní divize
69th Pěchotní divize
169th Pěchotní divize
181st Pěchotní divize
214th Pěchotní divize
dva regimenty 3rd Divize hory.
Pěchotní a úderné jednotky 21. as pak po konsolidaci, od 12. dubna 1940 postupují od Oslo, směrem na sever ( směrem k Narviku), proti stále sílícímu odporu norských jednotek, po několika málo sjízdných cestách, chcete-li silnicích.

Samotný Narvik, který byl od začátku války jablkem sváru mezi Spojenci a Hitlerem a o který šlo až v první řadě, je od 13. dubna 1940 držen slabými německými jednotkami (139. horský pluk ze 3. horské divize - 2 100 mužů a zbytky posádek torpédoborců, asi něco okolo 2 400 námořníků). Tyto německé jednotky v Narviku prakticky přišly o své polní dělostřelectvo, protiletadlové dělostřelectvo a zásobovacím lodím Kriegsmarine se nepodařilo doplout, aby situaci zvrátily. Posily a zásobování pro německé jednotky v Narviku jsou teď závislé na stovkách kilometrů zasněžených horských silnic a později, jak uvidíme, na leteckých shozech z Ju 52/3m, viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1172
Britové a Francouzi mají do Narviku dosažitelnou námořní cestu, kterou ovládá Royal Navy i nadále. Problémem jenom bude, že vojenskou expedici sem k Narviku, samotné dobytí Narviku přímým útokem, má řídit jako nejvyšší důstojník člověk, který není vojákem z povolání (velkoadmirál lord z Corku a Orrery). Vojenská expedice, která připlouvá do oblasti a k Narviku se skládá ze 2 brigád pěchoty a my průběžně naslouchejme, co z ní postupně udělá hlavní velení Spojenců.
Náčelníci štábů Spojenců a vláda v Londýně dostanou skvělou zprávu o „Druhé námořní bitvě o Narvik“. Bohužel, jejich rozhodnutí v této chvíli komplikuje touha všech možných politických a vojenských „lobby“, kteří se na rozhodování štábů Spojenců podílejí – tou touhou je pokusit se o znovudobytí Trondheimu.
Trondheim - je 3 největší město Norska a má důležitost z politického a strategického hlediska číslo 1 – to proto, že Spojenci nemají Oslo – hlavní město Norska.
Trondheim - je totiž bývalé hlavní město Norska a korunovační místo norských králů, které se rozkládá na strategickém místě, kde se zbíhají 2 nejdůležitější silnice z Osla, hlavní silnice z Norska do Švédska a jediná silnice a železnice na sever. Trondheim má velký, bezpečný přístav s rozsáhlými doky a přístavišti.
Pokud bude Trondheim znovu dobyt, znamená to pro Spojence i Nory, že bude větší část výhod, které Německo zatím získalo – zmařeno. Pro Spojence to tehdy v dubnu 1940 znamená, že se musí o získání Trondheimu určitě nejméně pokusit, ale nejen pokusit – musí ho získat!.
My víme, že již 10. dubna 1940 oznamuje britská Admiralita vrchnímu veliteli Home Fleet admirálu Forbesovi, že je nutné obsadit Bergen a Trondheim, stejně jako Narvik. Ovšem velmi brzy se ukáže, po časové ose, že Německo má již od 10. dubna 1940 v okolí Bergenu převahu ve vzduchu, takže tady Royal Navy operovat nemůže – Bergen je tím odepsán.
Zůstává jen Trondheim a Narvik.
Pak tedy štáby jednotlivých složek ozbrojených sil Spojenců (Royal Navy, Royal Army, Royal Air Force a expediční sbor Francouzů a ostatních spojenců – např. Poláci) dostanou dne 11. dubna 1940 úkol, prozkoumat možnosti výsadku v Trondheimu (Narvik se zdá jasný). Operace na získání Trondheimu dostane krycí název „Maurice“.
Že má o Trondheim zájem více zainteresovaných, o tom svědčí i to, že již 12. dubna 1940 obdrží vláda Velké Británie zprávu, že norská vláda si kvůli zachování své autority v Norsku přeje, aby byl Trondheim znovu získán. To jsou 2 stejné názory a přidá se třetí názor, názor norského vrchního velitele generála Rugeho, který požaduje, aby jedna britská divize byla poslána k útoku na Trondheim ze severu, zatímco on sám by se připravoval s jednou jednotkou, ze svých pěti ( nenaplněných) divizí k útoku z jihu na město.
Dalšího dne, tedy 13. dubna 1940, je proto poslán viceadmirál Edward-Collins ze Scapa Flow (kotviště Home Fleet a vůbec mateřská základna Royal Navy) do Rosythu s křižníky „Galatea“ a „Arethusa“.
Pod ochranou těchto dvou křižníků se má na transportní loď „Orion“ v Roythu nalodit 148. pěší brigáda, které velí brigádní generál Morgan, a tato jednotka, která byla původně určena k obsazení Stavangeru, a která byla také po prvním poplachu 8. dubna 1940 vysazena na břeh, bude použita k výsadku. Ten výsadek, pod ochranou křižníků „Galatea“ a „Arethusa“ bude proveden z transportní lodě „Orion“ v Namsosu, malém městě asi 60 mil severně od Trondheimu, na konci Namsenfjordu (viz. mapa). V těchto přípravách zatím opusťme brigádního generála Morgana a jeho plavbu do Namsosu – jeho brigáda provádí již třetí odlišný rozkaz – čtvrtý dostane v nejbližší době.
Nyní si řekněme, že 13. dubna 1940 vyvolá v Londýně, jak v Admiralitě, tak v londýnské vládě, zpráva admirála Whitwortha o vítězství v Narviku, až příliš velkou vlnu optimizmu u ministrů i náčelníka štábu, který řídí operace na severu.
Přílišný optimizmus vyvolá první chybu – dívejme se.
Všichni si náhle myslí, že proti demoralizovaným okupačním vojskům v Narviku bude stačit jen polovina sil ze 2 brigád, které jsou v konvoji NP 1. A hned také druhou polovinu hodlají poslat do Namsosu, místo jednotek generála Morgana, které nyní mají vytvořit jižní rameno obkličovacího manévru při dobývání Trondheimu. Mají se vylodit u Andalsnesu ( na jih od Trondheimu – to je ten čtvrtý odlišný rozkaz), což je na konci Romsdalfjordu a tady se mají připojit k norskému generálu Rugemu, kterého tím posílí.
Proto viceadmirál Layton dostane 14. dubna 1940, když eskortuje konvoj NP 1, rozkaz, aby odklonil obě transportní lodě, „Chrobry“ a „Empress of Australia“, které vezou 146. brigádu k novému cíli. Tak tento svaz, spolu s dvěma loděmi, vlajkovou lodí „Manchester“, křižníkem „Birmingham“, protiletadlovým křižníkem „Cairo“ a třemi torpédoborci zamíří k jihu (k onomu Andalsnesu – viz. mapa) a zbytek svazu pak pokračuje v plavbě do Vestfjordu, směrem k Narviku.
Zase - k sledování událostí tady a v Narviku se vrátíme později. Pojďme si zatím říci o Trondheimu.
Na sever od Stadtlandetu, v „Úžinách“, pátrá od večera 12. dubna 1940 námořní svaz, složený ze dvou křižníků „Glasgow“ a „Sheffield“ a 6 torpédoborců, pod velením námořního kapitána Pegrama na „Glasgowu“, po německých lodích. Průzkumná letadla RAF (Royal Air Force) totiž hlásila v této oblasti německou kapesní bitevní loď, 1 křižník a mnoho obchodních lodí.
Zase klamná informace!!!
Námořní kapitán Pegram tak stráví celý den 13. dubna 1940 marným a zbytečným hledáním duchů – neexistujících válečných lodí a transportních lodí. Také jeho torpédoborce, které byly vyslány k Alesundu u ústí Romsdalfjordu, aby pronásledovaly hlášené německé obchodní lodě, nakonec zjistí, že ty lodě byly norské obchodní lodě.
Tady, během této operace, pak obdrží námořní kapitán Pegram rozkaz, aby vysadil u Namsosu z obou křižníků jednotku námořníků a pěchoty, kteří mají zajistit přístaviště v Namsosu a zároveň i v sousedním Bangsundu a mají tam udržet most přes řeku Namsen, se silnicí vedoucí k jihu. To vše do té doby, než připluje hlavní spojenecký invazní svaz. Jakmile bude fjord pro Spojence zajištěn, mají britské křižníky odplout na moře a ochranu vysazených jednotek na břehu mají zajišťovat jen britské torpédoborce…