PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 33.

Střední a jižní Norsko duben, květen 1940.





Celý pokus spojeneckého velení o získání vzdušné nadvlády v okolí Andalsnesu, byl již od počátku plný administrativního chaosu. Celá expedice 18 ks. Gloster Gladiatorů Mk. I, II a příslušenství, k jezeru Lesjaskog u silnice a železnice spojující Dombas s Andalsnesem, tak to byl jeden velký chaos. O dopravě 50 tun leteckého benzínu v 10.litrových plechovkách na lehkém křižníku „Arethusa“ jsme hovořili v článku 32. Pokračujme tím, že 9 tun nezbytně nutného materiálu pro odbavování letounů Gloster Gladiator Mk. I, II dorazí příliš pozdě a nemůže být tak vůbec na „Arethusu“ naloženo a musí čekat na naložení do druhého dne, tedy do 21. dubna 1940, na lehký křižník „Galatea“ (spuštění na vodu 1934 – výtlak 5 220 – 6 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 tzorpm. – rychlost 32 uzlů), který odváží spolu s lehkým křižníkem „Sheffield“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlů) a lehkým křižníkem „Glasgow“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlů) první sled 15. brigády.
Lehké křižníky „Galatea“, „Sheffild“ a „Glasgow“ vzaly na palubu celkem 2 000 vojáků 15. brigády, 200 tun zásob a výstroje a 22. dubna 1940 vypluly.
Celá operace je skutečně vedena ve velkém chvatu a doprovází jí zmatky. Tak se také ukáže, že pro 18 nákladních automobilů, které měly být naloženy, není s výše uvedených důvodů (musely vzít jiný náklad) místo na přeplněných palubách lehkých křižníků. Lehký křižník „Sheffield“ vyloží svá průzkumná letadla a tak může naložit 2 auta, další 2 se pak stejným způsobem umístí na „Glasgowu“, ale zbytek, tedy 14 aut musí zůstat na břehu.
Na místo nakládání také nedorazí včas celkem 25 tun mazacího oleje pro 18 ks Gloster Gladiator Mk. I, II. Improvizace znamená, že lehké křižníky „Glasgow“ a „Scheffield“ dostaly příkaz, aby vyložily alespoň těch pár galonů, které měly pro svá letadla. To však samozřejmě pro 18 stíhaček nestačí. Lodě pak doplují v pořádku do Andalsnesu a Molde, kde své náklady vyloží.
To už ale v okolí Andalsnesu zaregistruje průzkum Luftwaffe příliš mnoho pohybu. Je to právě tento příchod posil pro operaci „Sickleforce“, která se stane pro Luftwaffe signálem, aby útočila na všechna plavidla, která zůstávají přes den ve fjordu.
A Luftwaffe útočí!!!
Celý 24. duben 1940 střídá jeden útok střemhlavých bombardérů Luftwaffe druhý a prokládají je útoky výškových bombardérů. Němci dne 24. dubna 1940 potopili 3 protiponorkové trawlery a norskou torpédovku „Trygg“




a napadali všechna malá plavidla, která se vzdálila z krytu skal a úzkých zátok.
Děla protiletadlového křižníku „Curacoa“ (spuštění na vodu 1917 jako lehký křižník, v roce 1939 předělán na protiletadlový křižník – výtlak 4 290 tun – 8 x 102 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm – rychlost 29 uzlů) střílí celý den až z nich odletují okuje. Stuky Ju 87 se na „Curacao“ vrhají v celých perutích a jsou rozhodnuty ho vyřadit z boje. To se jim podaří až pozdě odpoledne dne 24. dubna 1940, když protiletadlový křižník „Curacao“ mnoho Stuk Ju 87 vezme s sebou. Jedna bomba zasáhla, bylo to pod nástavbou můstku, bomba vybuchla mezi palubami, zabila 30 mužů posádky a 30 jich zranila. Protiletadlový křižník „Curacao“ se jen stěží odvlekl domů k opravě a ve fjordu ho vystřídá protiletadlová šalupa „Flamingo“ (TTD spuštění na vodu 1939 – výtlak 1 470 tun – 8 x 102 mm, 4 x 13 mm – rychlost 19 uzlů).
Německá Luftweaffe se stále ještě soustřeďovala na tyto protiletadlové lodě, protože jejich průzkum stále nezpozoroval to ohromné množství transportních lodí, které připlouvaly do Romsdalfjordu. Němci tedy ještě během 24. dubna 1940 neví jak důležité byly přístavy Andalsnes a Molde, jako spojenecké základny a tak obě města nebyla ještě bombardována.. dokonce ani tak snadno zranitelná dřevěná přístaviště nejsou poškozena a to jen díky tomu, že se Němci plně věnují protiletadlovým lodím a také díky úsilí protiletadlových dělostřelců Spojenců z námořní pěchoty pod velením plukovníka Simpsona.





Tak může v noci z 24. na 25. dubna přistát lehký křižník „Manchester“ (spuštění na vodu 1937 – výtlak 9 400 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlů) v Molde, aby se zde vylodil generál Paget a jeho velitelství.
Těžký křižník „York“ (spuštění na vodu 1928 – výtlak 8 250 tun – 6 x 203 mm, 4 x 102 mm, 2 x 40 mm, 6 torpm. – rychlost 32 uzlů) a lehký křižník „Birmingham“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlů) pak pokračovaly do Andalsnesu s 3. praporem z 15. brigády.
Po tomto vylodění mohl ještě námořní kapitán M. M. Denny, velící námořní důstojník, hlásit generálovi, že ačkoli ztráty na lodích prudce stoupají, je budoucí základna pro „Sickleforce“ většinou netknutá. To znamená, že generál Paget je ještě v optimistické náladě, když se přepravuje na norském torpédoborci „Sleipner“ (spuštěn na vodu 1936 – výtlak 590 tun – 3 x 100 mm, 3 x 40 mm, 2 x 13, 2 torpm. – rychlost 30 uzlů) z Molde do Andalsnesu, aby pak pokračoval dále na frontu, když zřízení svého velitelství ponechal na starosti brigádnímu generálovi Hoggovi.
Teprve po 25. dubnu 1940 zjistí, z rostoucích hromad materiálu a velkých skupin vpřed postupujících vojáků, průzkum Luftwaffe, že se děje něco víc. Náhle německý průzkum Luftwaffe zjišťuje, že v okolí Andalsnesu jde o rozsáhlý výsadek!
Luftwaffe okamžitě soustřeďuje všechny své bombardéry a dne 26. dubna 1940 srovná obě města i přístavy Andalsnes a Molde se zemí. Večer toho dne tak obě města hoří a ničí je výbuchy bomb a druhotné exploze muničních skladišť.
Již o půlnoci z 26. na 27. dubna se obě složky Spojenců, jak námořní tak armádní ( myšleno v Andalsnesu a Molde), shodnou v tom, že – pohasla naděje na zásobování expedice přes oba přístavy!!!
Již druhý den, tedy 27. dubna 1940, posílá brigádní generál Hogg, z vlastní iniciativy, hlášení ministerstvu války, ve kterém upozorňuje, že jediným východiskem je evakuace.
Generál Paget ( o hlášení Hogga nevěděl), přestože sám také Londýn varoval, cituji:
„že je nutné připravit opatření k evakuaci, jestliže nebude neodkladně zajištěna letecká převaha.“
Si tehdy ještě neuvědomil jak neúspěšný to bude pokus a poslal okamžitě ministerstvu války hlášení opačného smyslu, než generál Hogg, ale přece jenom tam trochu zdůraznil potřebu účinné akce proti Luftwaffe. Bohužel, je to v době kdy už vlastně ztroskotává pokus, který jsme nakousli na začátku, zásah 263. perutě Gloster Gladiatorů Mk. I, II, který k tomuto danému datu již ztroskotal.

Co se stalo na jezeře Lesjaskog?
Tak z letadlové lodě „Glorious“, z její paluby, vzlétlo dne 24. dubna 1940 18 stíhacích letadel Gloster Gladiator Mk. I, II do sněhové bouře. Na improvizované letiště Lesjaskog




je vedou 2 námořní letadla Blackburn B. 24 Skua. Letadla bezpečně přistávají v 18 hodin mezi hromadami navršeného tajícího sněhu, které mají označit kraje přistávací dráhy, a kterou předtím vyčistil pozemní personál.
Průzkumná letadla Luftwaffe ten den k večeru ještě přelétnou nad jezerem, vidí přípravy Spojenců, ale dne 24. dubna 1940 je ještě nechávají na pokoji.
Proč by taky ne?
Vždyť se o letouny na jezeře může přeci postarat ten strašný noční mráz, který zde, téměř 700 metrů nad hladinou moře panuje a o zbytek pak se přece mohou postarat ty administrativní nedostatky, které provázely celé odeslání 263. perutě letadel na jezero.
Gloster Gladiator Mk. I, II




, která byla volně zaparkována, sice maskována větvemi, venku, v mrazu 30° pod nulou prostě úplně zmrzla.
Ráno nebylo možno pohnout táhly a karburátory byly obaleny ledem. U startovacích vozíků, přivezených s pozemní výstrojí byly vybité baterie a kyselina k jejich naplnění prostě nebyla. K obsluze celkem 72 kulometů Browning byl na celém letišti jen jediný zbrojíř!!!
Za rozbřesku dne 25. dubna 1940, nad údolím, ve kterém leželo jezerní letiště, chce obsluha rozběhnout letouny. Ouha!
Po 2 hodinách namáhavého úsilí se podaří dostat do vzduchu jen 2 ks Gloster Gladiator Mk. II, která jsou schopna čelit prvnímu náletu Luftwaffe.
Je sestřelen jeden německý bombardér He 111, ale ostatní letouny svůj náklad bomb svrhnou na led, což vlastně zahajuje proces, který toto ledové letiště vyřadí z provozu. To však nebyl hlavní nálet Luftwaffe, ten přijde až v 8 hodin 30 minut.
Hlavní nálet Luftwaffe znamená, že dvoumotorové bombardéry He 111 nyní útočí podle libosti, aby se k nim pak přidaly střemhlavé Ju 87 Stuka, zatímco většina Gloster Gladiatorů Mk. I, II stojí na letišti bezbranná a nehybná. Jen několik se jich dostalo do vzduchu, ale ostatní nebylo možno ani nastartovat a jsou tak zničena, nebo úplně vyřazena z provozu na ledě.
Tato spojenecká historie jezerního letiště nebyla slavná. Jedním z důvodů je také, že pozemní personál jezerního letiště se rekrutoval z nováčků, kteří nebyli ještě plně seznámeni s letadly, ale co bylo ještě horší, naprosto propadli panice vyvolané náletem. Nováčci se skryli mezi stromy na březích jezera a zůstali tam po celou dobu náletů, zatímco důstojníci a poddůstojníci doplňovali palivo, střelivo a startovali letadla. Také námořní obsluhy dvou „Oerlikonů“, které sem byly dodány pro protiletadlovou obranu a četa námořní pěchoty určená k hlídání zásob benzínu a vyzbrojená kulometem Lewis, statečně na svých místech přivítala každý německý bombardér palbou, když se spustily dolů, aby ostřelovaly letiště z kulometů.
Také piloti, kteří vzlétli se svými Gloster Gladiator Mk. II bojovali statečně dokud měli munici, sestřelili několik německých bombardérů, čímž pomohli zmořeným vojákům na ploše, které honili Ju 87 Stuky.
Co to bylo všechno platné - již odpoledne dne 25. dubna 1940 je jezerní letiště nepoužitelné a ke všemu také dojde střelivo do kulometů pro Gloster Gladiatory. Piloti však přesto se svými stíhacími letouny startují a na nalétávající bombardéry Luftwaffe provádí jen předstírané útoky.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 34.

Ve dnech 24. a 25. dubna 1940 probíhala také příprava náhradní plochy letiště pro 18 ks Gloster Gladiator Mk. I, II na přehlídkové ploše norského armádního cvičiště u Setnesmöenu, což je těsně za Andalsnesem, ale večer 25. dubna 1940 jich tady přistane jen zbývajících 5 ks. Ostatních 13 poškozených na jezeře zničí personál, aby se pak také přesunul za Andalsnes za těmi 5 provozuschopnými letadly.
Ale již 26. dubna 1940 večer zůstane v provozu jen 1 Gloster Gladiator Mk. II. A když se přiblížila noc 26. dubna 1940 skončil nešťastný pokus Spojenců, aby ve středním Norsku měli také svou „stíhací ochranu“. Spojenci měli ještě v plánu nahradit Gladiatory Hurricany na improvizované letištní ploše u Andalsnesu, ale ten se již neuskutečnil, neboť bylo již rozhodnuto o evakuaci pozemních sil a Hurricany byly v té době tak vzácné zboží, že si Spojenci „netroufli s nimi plýtvat“ (tato poznámka je nadsázkou historiků, neboť Němci měli těžko řešitelnou vzdušnou převahu v jižním a středním Norsku). Podle konce 263. perutě, jejich 18 ks Gloster Gladiatorů, bylo rozhodnutí neposílat Hurricany, snad tím jediným rozumným rozhodnutím, které Spojenci v Norsku udělali.
A tak jedinou leteckou podporou pro zbytek operace „Sickleforce“, její krátké historie, byly jen občasné, jednu hodinu trvající hlídkové lety stíhaček Blenheim, které se denně objevily nad bojištěm, když startovaly z letiště Hatston na Orknejských ostrovech.
Tato tzv. „Nápadná přítomnost“ britských stíhaček, byla určitě málo pro nešťastné spojenecké vojáky, kteří se po celou dobu „Sickleforce“ musí krčit v silničních příkopech, když jim nad hlavami řvou motory Stuk Ju 87 a rachotí jejich kulomety, které míří na všechno co se hýbe.
Za všechny, situaci v Norsku v dubnu 1940, velmi živě popsal brigádní generál Dudley Clarke, ve své knize – Sedm úkolů – cituji:

„Němečtí piloti si nyní létali, jak chtěli, sem a tam podél jediné úzké silnice, po které se muselo vše pohybovat. Ve skupinkách po dvou a třech přilétali bombardovat mosty a křižovatky a pak, když shodili bomby, snášeli se dolů, aby se, dokud jim vystačí benzín, věnovali svému sportu střílet na vše co zůstalo v dohledu. Vrčení motorů se brzy stalo tak pravidelným, že ani nebylo možné zastavit auto a utéci do úkrytu dříve, než se jednotlivá letadla přiblížila, aby začala útočit.
První útok vás buď dostal, a nebo minul, a teprve když skončil, následovalo vyčerpávající vylézání z auta a prodírání se sněhem k nejbližšímu stromu či zdi nebo dokonce příkopu u silnice v těch pár minutách, jež zbývaly do dalšího útoku…
Když na to teď vzpomínám, zdá se mi, že nejhorší byl pocit zlého oka, pocit být na každém kroku pozorován číhajícími dravci, kteří se vrhali dolů se smrtící náhlostí, kdykoli se jim zachtělo. Byl to z velké části právě tento pocit, který nás zaháněl do chatrného úkrytu stromů a kůlen a právě on přikoval Sickleforce do téměř úplné nehybnosti během plných osmnácti hodin denního světla.“

Když tohle člověk čte, napadají ho různé věci. Určitě nás tedy nepřekvapí, že si i velení v Londýně, po zničení 18 ks Gloster Gladiator Mk. I, II, uvědomí, že z Norska je třeba ty chudáky vojáky evakuovat (uvědomme si, že v západní Evropě se chtě nechtě očekává další útok nacistické mašinérie proti Západu a tudíž odvelení většího množství letadel a personálu do Norska nepřichází v úvahu).
To byla voda na mlýn Wehrmachtu v Norsku, který nyní dostává plynulý přísun posil po krátké námořní cestě z Německa do hlavního města Oslo a pak dále po silnici a železnici k Trondheimu. Počty a kvalita Wehrmachtu v druhé polovině dubna 1940 roste. Wehrmacht dostává tanky, Wehrmacht dostává dělostřelectvo, munici, vojska, letadla i s příslušenstvím.
Winston Churchill 1. lord Admirality pak vysvětluje admirálu Forbesovi své rozhodnutí o evakuaci z Norska těmito slovy, cituji:
„Je nemožné, aby 3 000 až 4 000 mužů bez dělostřelectva, či letecké převahy zabránilo postupu 70 000 či 80 000 výborně vyzbrojených Němců.“

Co potkává „Sicleforce“ u Andalsnesu, potkává také svaz generála Cartona de Wiarta u Namsosu.v jeho Mauriceforce. Také on je ohrožován ohromnou leteckou převahou Luftwaffe a musí ustoupit ze svých postavení, u Trondheimfjordu, když při svém postupu ze severu již skoro Trondheim viděl. Nemohl však nic, byl bez dělostřelectva, byl bez protiletadlových děl a tak ten kousek země jen trochu bránil. A to s vědomím, že za ním leží jeho základna v Namsosu v troskách. Ještě to však v konci dubna 1940 musel několik dní vydržet.

V době, kdy námořníci, námořní pěšáci a vojáci ze svazů operace Mauriceforce a Sickleforce dostávají co proto od Luftwaffe a nájezdů lyžařských hlídek Wehrmachtu a parašutistů, dostávají svůj díl, jak je to bohužel obvyklé v roce 1940 i lodě Royal Navy a Francie. Spojenci tak platí daň za roky míru, když špatně připravili své armády na 2. světovou válku. Nyní platí daň ve formě životů vojáků a ve formě ztráty materiálu.

Nejhůře se na moři u Norska a ve fjordech samozřejmě daří malým lodím, tedy protiletadlovým křižníkům, torpédoborcům, šalupám a trawlerům.
První dostanou svou lekci z Home Fleet torpédoborce. Již jsme si řekli, že britské torpédoborce byly nevhodně vyzbrojeny pro protiletadlovou obranu, ale přesto si zatím proti německým bombardérům vedou dobře. Torpédoborce často unikají přímým zásahům a mnoho německých letadel se na své základny nevrátí.
Ale pozor! Jde jen o dobu než se dovednost, zvláště pilotů střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka, vylepší. Ju 87 Stuka totiž může útočit s velkou přesností v tak ostrém úhlu, že děla torpédoborců nemohou účinně odpovídat a tak pro Spojence vystane potřeba, aby do Norska připluly lodě vyzbrojené děly s velkými úhly, které musí nahradit torpédoborce.
Štěstím Britů bylo, že ze starých lehkých křižníků třídy „C“, které se objevily na moři na konci 1. světové války, sundali baterie 5 x 152 mm a nahradili je 8 x 102 mm s velkými úhly. Tehdy se odborníkům zdálo, že hrozba ze vzduchu je zažehnána, a to přesto, že tato děla střílela před válkou neúčinně na rádiem řízené letecké cíle, které si nad nimi létaly bez škrábnutí. No a když byl nějaký zásah přece jen zaznamenán, byl to důvod k oslavě.
Střemhlavé bombardéry pak ukáží ve válce, že víra v to, že 8 x 102 mm vše vyřeší je neoprávněná, stejně jako to potom ukáží i torpédová letadla.
Ona totiž ta jednotlivě a pomalu střílející protiletadlová děla 102 mm nejsou účinná ani proti Ju 87 Stuka, ani proti torpédovým letadlům, když jsou letadla nasazena v hromadném útoku. Jediným lékem zde je velké množství automatických zbraní a těmi britské válečné lodě v začátku 2. světové války nedisponovaly. Britské lodě měly jen nespolehlivé a těžkopádné dvouliberní pompomy (40,5 mm)




tu a tam i čtyřhlavňové kulomety ráže 12,7 mm (psáno 13 mm). Tehdy těch skvělých zbraní, kterými byly rychlopalné 20 mm Oerlikony




, bylo velice málo, neboť britské námořnictvo je z technických důvodů odmítlo. A byly to právě 20 mm Oerlikony, které praxe přinutila dodat na britské lodě, a kterým se podařilo postupně zahnat Stuky z okolí britských lodí. Do výzbroje Royal Navy se také dostaly jen velmi pomalu 40 mm Boforsy




, aby se později také staly standardní výzbrojí britských lodí.
V praxi se také ukázalo, že protiletadlové šalupy třídy „Black Swan“, které jsou jako protiletadlové lodě vyzbrojeny šesti děly ráže 102 mm, jsou jen velice málo a nedostatečně osazeny automatickými protiletadlovými zbraněmi.
Právě takovýmto protiletadlovým křižníkům, z Dvacáté eskadry křižníků kontraadmirála Viviana ( prosím nezaměňovat s kapitánem Vianem pozdějším admirálem) a flotile šalup námořního kapitána A. L. Polanda, který přivážel svaz „Primrose“ (Petrklíč) připadla úloha, aby bránily kotviště v Namsosu a Andalsnesu.
Pokud měly dostatek protiletadlového střeliva, zůstávaly vždy z těchto lodí aspoň jedna ve fjordech a po celých osmnáct hodin denního světla křižovaly před městem. Byly neustále v pohybu a během denního světla se všelijak kroutily, otáčely, to aby se vyhnuly stovkám na ně mířících bomb z německých letadel, když jejich protiletadlová děla neustále pálila vzhůru. Byly to tyto lodě, které byly takřka jedinou PVO severního i jižního ramene útoku na Trondheim. Němci na ně útočili každý den. Posádky těchto lodí si příliš neodpočinuly, zvláště pak na šalupách, které navíc musely převážet vojáky a zásoby z transportních lodí na břeh. Transportní lodě si do přístavu mohly dovolit vplout až po setmění.
Proč to vše říkáme?
To proto, že bylo jen otázkou času, kdy nějaký šťastný zásah střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka zasáhne cíl a potopí, nebo zmrzačí právě tyto nejvíce potřebné lodě, z nichž některé jak jsme viděli, pokud nebyl zásah smrtelný, ještě chvíli zůstávaly na místě do výměny. Zůstávaly věrny tradici, neopustit vojáky, které předtím vysadily na břeh. Někdy bylo velice těžké, jejich velitelům, odeslat tyto protiletadlové hrdiny, aby odpluly na širé moře.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 35.

Takovou totální ztrátou, která Spojence u Namsosu postihne, je ztráta protiletadlové šalupy „Bittern“ (spuštění na vodu 1937 – výtlak 1 190 tun – 6 x 102 mm, 4 x 13 mm – rychlost 19 uzlů).
Na protiletadlovou šalupu „Bittern“ útočí dne 30. dubna 1940 od rána nepřetržitě, celý den, ve formacích od tří do devíti Stuk Ju 87. Minuty, kdy nejsou vidět zalomená křídla Stuk směřující k „Bitternu“, by se daly spočítat na prstech rukou. V tu dobu ale jen krouží nad „ Bitternem“ a čekají na příležitost, aby se převrátily a s hrůzným jekotem se vrhly do strmého a střemhlavého letu směrem na protiletadlovou šalupu.
Od rána až do pozdního odpoledne se šalupě daří, dokonce se jí podaří 2 Ju 87 Stuka sundat do fjordu. Ale nad vrcholky hor se objevují stále nové a nové vlny střemhlavých bombardérů, když obsluhy protiletadlových děl „Bitternu“ již padají na ústa únavou. Tak tomu je i v 17 hodin odpoledne, kdy se rozdělila skupina tří Ju 87. Dvě Ju 87 se vrhají na levobok „Bitternu“ od přídě a třetí Ju 87 přeletěla, prudce se obrátila a zaútočila přímo na záď šalupy.
Z „Bitternu“ čtyři přední protiletadlová děla zahajují palbu na první dvě letadla, když vytvářejí přehradu, která pilotům Stuk zabrání v přesném zamíření. Ta osamocená Stuka za zádí, byla cílem zadního páru děl a kulometu. Byl to útok jakých již od rána bylo mnoho, někdo napočítal, že snad víc jak tucet ( nejméně 12), které „Bittern“ úspěšně odrazil, ale tentokrát má šalupa smůlu.
Té bombě, která byla svržena Stukou Ju 87, která nalétávala od zádi, se to povedlo, „Bittern“ se již nestačil vyhnout. Bomba zasáhne zadní palubu u paty ocelové skříně s vysoce výbušnými demoličními náložemi. Následovaly 2 obrovské otřesy – to nejprve vybuchla ta letecká bomba, aby potom, jako druhý výbuch, vybuchly nálože trinitrotoluenu. Prudký záblesk a pak šlehnutí ohně dopředu, po celé délce lodi, když tlaková vlna zasáhne můstek, kde srazí velitele na zem. Když se korvetní kapitán R. H. Mills, velitel „Bitternu“, zvedl, spatřil, že záď protiletadlové šalupy je utržena a valí se z ní kouř. Hlubinné pumy, které ležely na zbytku zadní paluby, začaly prudce hořet. Oheň se postupně rozšiřoval mezi palubami směrem ke skladišti ručních zbraní, kde samozřejmě začalo vybuchovat střelivo.

Protiletadlová šalupa HMS Bittern hoří.




V plamenech byl již také motorový člun na horní palubě. Požární pumpy na celé protiletadlové šalupě přestaly fungovat a tak všechny požáry „Bitternu“ nebylo možno zvládnout. V těžké situaci se podaří výkonnému důstojníku poručíku T. Johnstonovi a topiči, poddůstojníku Hopgoodovi, prodrat se tímto vybuchujícím peklem, aby vyprostili 3 námořníky, kteří byli odříznuti v zadním skladišti granátů. To vše se podaří dřív, než je toto zadní skladiště granátů zatopeno.
Velmi brzy se stala situace na protiletadlové šalupě „Bittern“ neudržitelnou. Korvetní kapitán R. H. Mills dává rozkaz, aby všichni muži, mimo obsluhy předních děl, opustili loď!
K „Bitternu“ naštěstí připlouvá torpédoborec „Janus“, který přirazí k trpící šalupě a umožní přestoupit těm, kteří přežili. Potom je protiletadlová šalupa „Bittern“, s konečnou platností opuštěna, neboť na ní zuří nekontrolovatelné požáry. Torpédoborec „Janus“ ji potom potopí jedním torpédem.
„Bittern“ je tak jedinou větší lodí, která je u Namsosu vyřazena z boje, ale ani jediný den nejsou fjordy bez protiletadlové ochrany. Protiletadlové obrany fjordů u Namsosu se účastní dokonce i vlajková loď kontraadmirála Viviana, lehký křižník HMS Carlisle ( spuštění na vodu 1918, roku 1939 předělána na protiletadlový křižník – výtlak 4 200 tun – 8 x 102 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm – rychlost 29 uzlů), která držela službu s „Bitternem“ dne 28. dubna 1940, když pak 29. dubna 1940 odplula, aby doplnila palivo. Dne 30. dubna 1940 je „Bittern“ potopen a HMS Carlisle převezme službu místo potopené protiletadlové šalupy.
S lehkým křižníkem HMS Carlisle




a s kontraadmirálem Vivianem ( nezaměňovat s kapitánem, pozdějším admirálem Vianem) se ještě setkáme, neboť to bude kontraadmirál Vivian, kdo povede operaci, kterou bude evakuace Spojenců z Namsosu.

O Andalsnesu, tedy jihu pod Trondheimem, jsme si říkali, že zde protiletadlovou hlídku měla zprvu protiletadlová šalupa „Black Swan“ námořního kapitána Polanda. Na toho nejprve útočily výškové bombardéry a město Andalsnes nechávaly na pokoji. Lidé z města Andalsnes si dokonce stěžovali, že výstřely z děl „Black Swanu“ jim rozbíjejí okna, chudáci ještě netušili co na ně čeká. Brzy se dala Luftwaffe dohromady a na scéně u Andalsnesu se také objeví i Ju 87 Stuka. Celé 3 dny odráží „Black Swan“ nepřetržité útoky dokud nevyčerpá protiletadlové střelivo. Dne 21. dubna 1940 jej vystřídá lehký křižník „Curacoa“, od kterého se štěstí velmi brzy odvrátí. Již 22. dubna 1940 dostane zásah, poškozen, s mrtvými a raněnými na palubě, se musí lehký křižník „Curacoa“ odbelhat domů. Jeho místo nejprve zaujme protiletadlová šalupa „Flamingo“, aby ji večer dne 26. dubna 1940 vystřídal znovu „Black Swan“, říkali jsme si, že „Flamingo“ už v konci používalo cvičné a ochranné granáty k oklamání nepřítele.
Když se dne 26. dubna 1940 setmělo, pozná kapitán Poland na „Black Swanu“, a to ze záře požáru v Molde a Andalsnesu, že nálety Luftwaffe ještě více zesílily a přesáhly i onu poměrně značnou intenzitu, kterou znal před výměnou. Po rozednění dne 27. dubna 1940 se Ju 87 vrátí a jako první úkol mají, že musí zahnat všechny spojenecké lodě na širé moře, aby pak mohly slétnout dolů a dokončily zničení města Andalsnesu a Molde, které začaly den předtím, tedy 26. dubna 1940.
Toho dne, tedy 27. dubna 1940, pálí z „Black Swanu“ 6 x 102 mm, 4 x 40 mm a 4 x 13 mm takřka nepřetržitě. Do protiletadlové palby, aby si ulevil, se zapojil i sám námořní kapitán Poland, který střílí z dvojice kulometů Lewis, které jsou namontované na můstku.
Vše toto sleduje brigádní generál Dudley Clarke, od kterého jsme již citovali - z jeho knihy – Sedm úkolů. V knize generál popisuje také jeden z těchto útoků, které pozoroval ze břehu. Citát z jeho knihy je myslím, tou nejlepší dobovou ukázkou protiletadlové palby, z protiletadlové šalupy v Norsku, v dubnu 1940, cituji:

„Jednoho dne se nám za jasného slunečního světla naskytla velkolepá podívaná na útok stuk na protiletadlovou šalupu ve fjordu, která téměř připomínala cvičnou ukázku z přehlídky RAF v Hendonu. Myslím, že to byl Black Swan, a vypadalo to, že je ve středu pozornosti všech letadel, která navštívila Andalsnes. Letadla tentokrát podnikla rozhodný útok, aby ji dostala. Jeden z pilotů vylétl ze slunce téměř vertikálně a držel kurs až do výše vrcholku stěžně bez ohledu na mohutnou protiletadlovou z lodi. Slétl tak nízko, až se na okamžik zdálo, že byl zasažen, ale svrhl své bomby a vznesl se opět vzhůru, zatímco loď zmizela mezi gejzíry vody.“

Tak, jak bylo v knize popsáno, pokračují podobné scény celý den 27. dubna 1940. Do večera toho dne zaznamená protiletadlová obrana u Andalsnesu 5 sestřelených Ju 87 Stuka, když některá další letadla odlétají s vlečkou kouře a jen těžce se šplhají nahoru, aby pak zmizely za vrcholky hor. Protiletadlová šalupa „Black Swan“ dne 27. dubna 1940 vyvázne s otřesy a četnými děrami od ostrých střepin bomb. Kupodivu loď je celá a jen jeden člen obsluhy pompomu je lehce zraněn střepinou na paži.
Do večera 27. dubna 1940 vystřílí protiletadlová šalupa více než 1 000 kusů 102 mm střeliva. Naštěstí ještě tento den je na břehu v Andalsnesu uloženo 400 kusů této munice. A tak znavené obsluhy protiletadlové šalupy „Black Swanu“ musí ještě než večer ulehnou, granáty na svou loď nalodit. Udělali dobře, všechny 102 mm granáty, až na 20 kusů, bude druhý den spotřebováno.
O dalších bojích - i o tom 28. dubna 1940 ve fjordu u Andalsnesu - příště.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Debata bude po skončení VII. díl.

michan- vynikající post. Norsko bylo fiasko. Britové si dokázali občas pustit žilou. Přechod přes řeku Sangro a operace Market-Garden (a další), jsou toho důkazem.

Tak, tak kolego Thór, tady v Norsku - duben, květen 194O - je to ještě umocněno o to, že je to začátek skutečné války a ne války vsedě. Hned se projevují chyby ve všem - od plánování, přes práci týlu ( logistika) až po velení, které je úplně jiné, než v době míru, než v době kdy Ti do toho nikdo nestřílí a kdy své znalosti začneš skutečně konfrontovat s někým jiným než se svými subjekty a se svým subjektivním myšlením a velením.
O tom všem si pak řekneme v debatě - po skončení VII. díl. - pokud bude mít někdo ještě chuť.

Ale to víte pane michane, že bude zájem. Zatím jen pečlivě čtu a trpělivě čekám až nám řeknete : diskuse včil. Je to luxusní práce.

Když už je o těch pracích na článcích.
S velikým potěšením na srdci musím konstatovat, že k velikánům na Palbě ( Sapík, Jamo, Lord, Hansík, redboy a pege a dalším, které by se slušelo jmenovat a já se omlouvám, že jsem opravdu mnohé nejmenoval) se v dnešní době přidalo velké, nebývale velké množství skvělých autorů - ať již Pátrač, Thór, Mantra, dnes i kačermíra a zase budu neslušný, neboť všechny i u nových skvělých autorů nevyjmenuji, ale moc si jich vážím. Stejně tak je skvělé, že se rozšířil záběr Palby o nová témata.
Pánové a dnes již i dámy ( před tím také - Lena) - Dobrá práce.