PALBA.CZ

Ćást 1.

27. července 1867 si dvaadvacetiletý carevič Alexander Alexandrovič, pozdější car Alexander III., začal psát nový deník. V prvním záznamu čteme: „Bůh dej, aby byl tento deník zaplněn radostnými událostmi života mého a mé ženy. Pouze se modlím a doufám, že nám Bůh dá děti, a na konci tohoto deníku, abych mohl psát již jako otec, nebo bych si tím mohl být alespoň jist.“ Toto přání se mu vyplnilo. Do tohoto samého deníku si 6. (18.) května 1868 zapsal: „Narození našeho syna Nikolaje.“ Do detailu popsal porod a pak samotnou chvíli narození: „...bolesti byly stále silnější a Minnie hrozně trpěla. Papá mi pomáhal držet mého miláčka celou dobu. Nakonec v půl třetí přišla poslední minuta a všechno utrpení skončilo. Bůh nám daroval syna, kterého jsme pojmenovali Nikolaj. Nelze popsat, jaká to byla radost. Pevně jsem objal mou drahou ženu, která se ihned rozzářila a byla nesmírně šťastná. Já jsem plakal jako dítě...“
V ten šťastný den si nikdo nevšiml, že je právě den zasvěcený sv. Jobovi. Teprve když Nikolaje v dospělosti začaly stíhat pohromy, častokrát se povzdechl „Narodil jsem se v den svatého Joba.“
[/align]Nikolaj pochopitelně nebyl jediným dítětem svých rodičů – Alexander a Marie Fjodorovny, rozené dánské princezny Dagmar. Na svět přišli ještě Alexander (1869-1870), Georgij (1871-1899), Xenia (1875- 1960), Michail (1878-1918) a Olga (1882-1969). Vztahy mezi dětmi a rodiči byly vřelé a láskyplné. V Nikolajově životě nebylo mnoho věcí, které by bezvýhradně miloval: žena, děti – a matka. „Má nejdražší maminko“ a „tvůj milující Nicky“ nechyběly v žádném z jeho dopisů. Matka byla jeho „nejbližší a nejdražší“, jeho spolehlivý rádce a bylo mezi nimi vzájemné porozumění. Teprve později s příchodem Rasputina se objevilo téma, které mezi nimi bylo tabu.
Car Alexander III. věděl, jak důležité je, aby jeho synové dostali komplexní vzdělání – všichni stejné, z vlastní zkušenosti věděl, že kdykoliv se jakýkoliv z nich může stát dědicem trůnu. A tak dva nejstarší – Nikolaj a Georgij, měli stejné učitele, i když se každý učil v jiné místnosti. Nejmladší ze synů - Michail – měl jiné učitele, nicméně na stejné profesionální úrovni. Kromě jazyků a uměleckých disciplin se chlapci učili základy práva, geografie, aritmetiky, ekonomie a historie. Vzdělání mělo probíhat podle jasně daného plánu třináct let. Otec osobně dohlížel na jejich studijní výsledky i samotnou výchovu. Hned od počátku předal chůvám a učitelům své instrukce: „Ani já ani velkokněžna (Marie Fjodorovna) z nich nehodláme dělat skleníkové květinky. Musejí se dobře modlit k Pánu, učit se, hrát si a rošťačit v únosné míře. Dobře je učte, nenechte je, aby se vám vymkli z rukou, obzvláště potírejte lenost... Znovu opakuji – nechci porcelánové panenky, ale obyčejné, zdravé ruské děti. Když se budou prát – nechte je, ale první žalobníček ochutná bič.“
Děti spaly na obyčejných polních vojenských lůžkách téměř bez polštářů a každý den museli podstoupit studenou koupel, jíst prosté jídlo – to vše později Nikolaj uplatňoval i u vlastních dcer – jeho syn jako hemofilik měl jisté úlevy. Nejradostnější část dne pro ně byly volné chvíle, které mohly strávit v obrovském parku paláce Gatčina, kde měla rodina téměř trvalé sídlo.

Nikolaj si začal vést deník v lednu 1882 a poctivě si jej vedl až téměř do konce. Jeho první záznamy jsou ještě dosti dětské a vyrovnávají se s obyčejnými, všedními radostmi. „Ráno jsem pil čokoládu, pak jsem zkoušel uniformu tělesné stráže...“ „S Papá jsme v parku udělali veliký oheň. Byl tak krásný, že se přišla podívat i Mamá...“ „Čistil jsem klec papouškům a kanárkům, jeden mi vskočil do dlaně a zobal z ní zrní...“
Bylo tradicí v Romanovské rodině, že všichni mužští členové sloužili nějakou dobu v armádě. Nikolajovi se od dětství líbila armáda a vojáci a svůj dvouletý pobyt tam si velice užil. Když mu bylo devatenáct let sloužil nejprve s Preobraženským regimentem a později s Husary. Naposledy se přidal i k dělostřeleckému pluku.

Část II

V roce 1890 si Nikolaj zapsal do deníku: dnes jen jednou provždy ukončil své vzdělání.“ Ačkoliv byl bystrý muž, učení ho nikdy nebavilo, a z není tedy divu, že mu to působilo takovou radost. V říjnu toho samého roku odjel s bratrem Georgijem a několika přáteli z Petrohradu na „cestu kolem světa“. Bylo v plánu navštívit Rakousko, Řecko, Egypt, Indii, Siam, Čínu a Japonsko. Ovšem právě v japonském Otsu byla cesta přerušena. Když přecházel ulicí, byl carevič náhle napaden japonským policistou, který mu bez váhání sekl šavlí přes čelo. Jeden z Nikolajových přátel, řecký princ Jiří se chopil bambusové hůlky, kterou koupil jen několik chvil předtím, zadržel druhou ránu a srazil policistu na zem. Důvodem bylo zřejmě náboženství – pravoslavný křesťan Nikolaj předtím vstoupil do chrámu, kam neměli přístup nevěřící. nebyl sice zraněn příliš vážně, ovšem zůstala mu až do smrti jizva a trápily ho časté bolesti hlavy. V telegramu ujistil vyděšené rodiče, že se nic nestalo, ovšem neprotestoval proti jejich návrhu, aby se okamžitě vrátil domů.
[/align]Vedle otce Alexandera III. však Nikolaj nedostal žádnou průpravu na svou budoucí panovnickou roli. Sám Alexander III. se dostal do role následníka trůnu po smrti staršího bratra, a i tak čekal na trůn mnoho let, a jelikož mu bylo jen něco přes čtyřicet, předpokládal, že jeho syn má také dostatek času. Když bylo Nikolajovi 24 let, navrhl ministr financí Witte, aby byl carevič ustanoven předsedou komise pro stavbu transsibiřské magistrály, ovšem Alexander II reagoval takto: „Ale on je ještě úplné dítě! Má úsudek dítěte – jak by mohl být předsedou komise?“ Přesto nakonec svolil a ukázalo se, že i přes svou nezkušenost se Nikolaj ke svěřeným úkolům staví velmi zodpovědně.
Ačkoliv byl Nikolaj rodičům oddán, existovalo něco, co je odcizovalo a vytvářelo konflikty. Nikolaj se jako budoucí car samozřejmě musel oženit. Alexandru III. a Marii Fjodorovně by se nejvíce jako možná nevěsta zamlouvala francouzská princezna Helene d´Orléans. Tu Nikolaj zdvořile odmítl, stejně jako ona jeho. Byla katolička a rozhodně nehodlala konvertovat k pravoslaví. Když mu navrhli další kandidátku – Margaret Pruskou, prohlásil carevič dosti nelichotivě: „Než se oženit s tím motovidlem, stanu se raději mnichem!“ Hlavním důvodem k odmítání vybraných nevěst však byl fakt, že Nikolaj byl prakticky již od šestnácti let hluboce zamilován. Objektem jeho touhy byla chudá, byť urozená, německá princezna Alix Hessensko-Rýnská, s níž se seznámil na svatbě její sestry Elisabeth se svým strýcem Sergejem. Tuto lásku nepřehlušil ani vztah, který nějaký čas měl s primabalerínou Matildou Kšesiňskou. Jenže car a carevna se netajili nesympatiemi k Německu a královně Viktorii, jejíž vnučkou Alix byla. Navíc se jim zdála jako budoucí carevna nevhodná. Měla sice krásnou tvář, působila ale chladně a odměřeně. Mezi zoufale zamilovanými se rozběhla korespondence, značně nevinná, přesto v obou vzbuzující zoufalé naděje. Nikolaj se zachoval jak to pro něj bylo příznačné: vše svěřil do Božích rukou. Nesouhlasí-li rodiče s Alix, dobře, on si ji nevezme, ale také si nevezme žádnou jinou.

V roce 1894 se však věci prudce obrátily. Car Alexander III. od vlakové nehody v Borkách trpěl bolestmi a nedoléčenými vnitřními zraněními, a ačkoliv mu bylo teprve 49 let, cítil, že umírá. S úděsem si uvědomoval, že má mohutnou ruskou říši předat zcela nepřipravenému synovi, který navíc nezdědil jeho pevnou a rozhodnou povahu. Byl citlivý, melancholický a samotářský – a jeho vrozená poctivost a píle to nemohly vynahradit. Aby syna alespoň trochu podpořil, dal konečně souhlas k tomu, aby Nikolaj požádal princeznu Alix o ruku.
Nadšený Nikolaj se vypravil na svatbu Alixina bratra Ernesta a princezny Viktorie Melity do města Coburg. Tam, pouze den po svatebním obřadu, ji požádal o ruku, a ačkoliv se dlouho vzpírala změnit své náboženství a hodně plakala, její láska nakonec přeci jen zvítězila a noviny se nezabývali ani tak svatbou jako jejich zasnoubením. Nikolaj napsal své matce: „Ach Bože,co jen se mi to pak stalo. Plakal jsem jako dítě a ona také, ale její výraz se změnil: její tvář se rozjasnila nadpozemským světlem. No! Drahá Mamá, nemohu ti vypovědět, jak jsem šťastný. Jen mne mrzí, že nejsem s vámi a nemohu obejmout tebe a Papá.“

Nikolaj šťastně, i když se steskem, odjel zpět do Ruska a Alix domů, těšilo je ovšem, že spolu brzy stráví několik týdnů v Anglii u Alixiny babičky. Potom se opět rozžehnali. Svatba byla stanovena na jaro 1895 a Alix tedy odjela domů do Hessenska, aby si připravila vše potřebné. Nikolaj se ještě vznášel na obláčku, ale jakmile dorazil do Ruska, tvrdě přistál na zemi. Stav jeho otce byl horší než čekal a tak se celá carská rodina na radu lékařů vypravila do Livadie. Odtamtud Alix poplašný telegram, aby okamžitě přijela na Krym. Když dorazila, ukázalo se, že Alexander III. už jen čeká na smrt. Princezna vržená tak náhle do neznámého světa se zaměřila na Nikolaje a velice mu pomohla překonat toto těžké období.
20. října 1894 zesnul Alexander III., sedě v křesle, v objetí své manželky Marie, která již podobně kdysi ve smrti objímala jeho staršího bratra a původního snoubence. „Můj Bože, jaký to den!“ zapsal si Nikolaj. „Pán k sobě povolal naše obdivovaného, milého, draze milovaného Papá. Hlava mi třeští, nechci tomu uvěřit – zdá se to nemožné, strašlivá skutečnost...“
Když se Nikolaj vyvrávoral z místnosti, kde právě zemřel jeho otec, zhroutil se do náruče svého švagra Alexandra Michajloviče. Řekl jen: „Co se teď stane s Ruskem? Nejsem připraven být carem. Neumím vládnout Impériu. Ani nevím, jak bych měl mluvit s ministry.“

Velmi dobrý článek, Ally. S těmi citacemi z Mikulášových deníků je to mnohem zajímavější.
K carově příběhu v japonském Ócu: Údajně jeho jizvě přezdívali "značka z Ócu", je docela zajímavé jakou roli ještě sehrála. Když byly objeveny ostatky carské rodiny pod dřevěným mostem blízko Jekatěrinburgu a podrobeny řádnému výzkumu, na Mikulášově lebce nenašli žádné stopy po tomto zranění. Tento fakt se skvěle hodil lidem, kteří věřili, že car přežil. Rusové celou situaci okomentovali slovy, že se zkrátka tento kus lebky nedochoval. Podle testů je na 98,5% pravděpodobné, že se jedná o carskou rodinu, ale stále nějaké procento schází. Možná, že tato kapitola stále není dopsaná..
Jestli jsem tě s touto informací předběhla, omlouvám se.

Děkuji.

S tím zraněním máš pravdu, ovšem chtěla bych jen říct, že je to 100% jistota. K tomu se ještě v budoucnu dostanu. Při testech DNA však hodně pomohla košile, kterou na sobě měl Nikolaj právě při icidentu v Otsu (já holt to píšu anglicky ). Byla uložena v jědnom z ruských archivů. Tady je:

Teď děkuji já, o Mikulášově košili jsem nevěděla. Anglicky nebo česky, myslím, že to není až tak podstatné, možná je ten český přepis ještě jinačí, přeložila jsem to z ruského "Оцу". Sehnala jsem obrázek toho atentátníka (kvalita je příšerná), jmenoval se Tsuda Sanzō.

Jinak ta jizva měřila asi devět centimetrů.

Ruské archivy skrývají ještě mnoho tajemství, třeba se k nám jednou dostanou i nějaká další.

Část III

Svatba byla původně plánovaná na jaro 1895, ovšem na Nikolajovo přání i naléhání příbuzných bylo dohodnuto uskutečnit ji co nejdříve. Marie Fjodorovna, Nikolaj i Alexandra chtěli jen tichý obřad v Livadii, ovšem strýcové a další příbuzní trvali na tom, že je to příliš důležitá událost a musí se konat v Petrohradě. Bylo vybráno datum 12. listopadu 1894, protože to byly zároveň narozeniny carevny vdovy a bylo tak o důvod víc na jeden den zrušit státní smutek. Novomanželům byly dopřány jen čtyři dny klidu v Carském Sele, potom však na Nikolaje již plně dolehly jeho povinnosti.
[/align]Veřejnost s napětím očekávala jeho první projev, existovaly totiž naděje, že carevič půjde cestou svého děda Alexandra II. Po nervórně předneseném projevu však byly všechny tyto naděje smeteny, když Nikolaj označil touhu po ústavě za “bláhové sny”. Nikolaj nebyl autorem této řeči, avšak měl již hluboce vštípen otcův názor na konstituční monarchii a konec samoděržaví. Hned od počátku se tak ve vztahu mezi ním a veřejností objevila trhlina.
14. května 1896 se konala korunovace nového cara a carevny v uspenském chrámu v Moskvě. Nikolaj i Alexandra byli oslavami nadšeni, pro oba byl tento den navždy posvátným - i když se podle pověstí během obřadu objevilo několik špatných znamení. Například carovi spadl z prsou řád sv. Jiří, ale aby se to nerozřiklo a nevznikla panika, nejblíže stojící páni mu jej rychle připli zpět.

Oslavy měly trvat několik dní a podle dávného zvyku byly nachystány věcné dary pro poddané. Největší “akce” tohoto typu se měla konal na Chodynském poli za Moskvou, kde se shromáždilo několik desítek tisíc lidí. Ny Chodynce krátce předtím probíhaly vojenské manévry a stavba tribun a tak bylo v zemi moho hlubokých výkopů, jen chvatně zakrytých prkny. Ještě dřívnež car přijel se však davem rozkřiklo, že není dostatek dárků pro všechny – začala tlačenice, při níž lidé vpředu začali padat do výkopů a na ně padali stále další a další. Není znám přesný počet obětí tragédie, ale odhaduje se něco mezi 9000, 20 000 lidí bylo zraněno. Když se o tom dověděl car, chtěl okamžitě zrušit veškeré další oslavy, ovšem právě toho večera byl naplánován ples na francouzské ambasádě, a ministři, vždy pamětlivi politických výhod spojení s Francií, cara nakonec přesvědčili, že není možné tento ples zrušit. Svědkové vypovídali, že car i carevna vedoucí první polonézu byli oba smrtelně bledí a měli zarudlé oči. Druhého dne oba vyrazili do nemocnic a rozdali mnoho pěněžitých darů, ovšem první dojem – že tančili, když jejich podaní umírali – jim navždy pošramotil pověst.
[align=center]ušlapaní na Chodynce[/align]

V zahraniční politice pokračoval Nikolaj ve stopách svého otce a upevňoval spojenectví s Francií, rovněž se zaměřil na Británii a nepodléhal pokusům německého císaře Viléma, který na něj neustále naléhal. Doma byl zprvu pod vlivem rádců svého otce, nejvíce však spoléhal na matku, která (narozdíl později od své snachy) měla přehled a dobře věděla, jak funguje ruský stát.
Nikolajův osobní život byl mnohem úspěšnější než ten politický. Během deseti let manželství s Alexandrou se mu narodilo pět dětí, ovšem až do roku 1904 jej trápila otýzka následnictví, protože první čtyři děti byly dcery: Olga (1895), Taťána (1897), Maria (1899) a Anastázie (1901). Pouze jedinkrát dal Nikolaj najevo své zklamání – po narození Marie se vydal na dlouhou osamělou procházku, teprve potom byl schopen jít se podívat na děťátko. Paradoxně právě tuto dceru později miloval nejvíce a stala se největší oprou obou rodičů v době březnové revoluce a na cestě do Jekatěrinburgu. Nikolaj měl sice dva mladší bratry, ale několik týdnů po Mariině narození zemřel velkokníže Georgij, a velkokníže Michail byl považován za příliš nezodpovědného.

V roce 1904 Zaútočili Japonci, nespokojení s ruskou intervencí do vlastních územních zájmů, na ruskou flotilu v Port Arthuru. Tím začala Nikolajova první válka. Mělo to být krátká a vítězná válka, částěčně se i hodila, aby odvrátila pozornost veřejnosti od vnitřních probl=mů země, které začínaly vyplouvat na povrch. Věci se ovšem pro Rusko nevyvíjely vůbec dobře. Baltská flotila byla téměř zcela zničena Japonci v bitvě u Tsušimy. Pozemní vojsko mělo velké problém yse zásobováním – jediné, co je spojovalo s hlavním městem a továrnami byla v roce 1902 dokončená transsibiřská magistrála. V době naprostého zoufalství se jako sluneční paprsek konečně stala radostá událost – carevna Alexandra porodila následníka trůnu Alexeje. Radost rodičů netrvala dlouho – po několika týdnech doktoři potvrdili, že dítě trpí dědičnou hemofilií. Pro Nikolaje a jeho ženu to byla drtivá rána, rozhodli se však všechno držet před veřejností v tajnosti – i to se později ukázalo jako chyba. V roce 1905 ruská strana unavená beznadějnou válkou přijala americké prostředníky, a mír s Japonskem byl uzavřen Porsmouthskou smlouvou.

Nerada ti znovu narušuji skvělou sérii, ale hned v úvodním dílu máš podle mě chybku: Olga Alexandrovna zemřela roku 1960 a ne 1969, jak máš napsáno. Dívala jsem se na toto datum do více životopisů a všude je uveden rok 1960. Olga zemřela sedm měsíců po smrti své sestry Xenie. Ale jinak nemám co vytknout, paráda!

Máš pravdu! děkuji za opravu! Asi to bude přehmat, protože na notebooku nemám numerickou klávesnici Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic npřidala, ale měsíc jsem prováděla na hradě Rabí. Teď jsem zpátky, takže během příštího týdne to dovedu ke konci.

Však se nic nestalo, takových překlepů mám v každém článku hned několik. Vítám tě zpátky a už se těším na další díly Nikolaje. Jinak, na Rábí bych se hned jela podívat. Ještě nikdy jsem tam nebyla.

Další omluva.... Nával nečekaných povinností... Odpusťe mi rpsoím, že opět nedodržím slíbený termín..... Už mám zase kus napsaný, ale na jiném počítači....

V pohodě, přece se nic nestalo. Já bych na to úplně zapomněla, kdybys to takto nepřipomněla.
Jenom mám jednu prosbu, a sice nějak vyřešit ty dva články o Mikulášovi. Neumím posoudit, který z nich je lepší, jsou oba psány jiným stylem. Takže spoléhám na to, že se spolu domluvíte.

Pro všechny zájemce je tu historický záznam z vojenské přehlídky v carském Selu a při přijetí francouzského prezidenta Pointcarého právě před vypuknutím 1. světové války:

http://otma.blog.cz/0909/vojenska-prehl ... prezidenta

S porážkou Ruska značně klesla carova popularita a autorita vlády. Následující měsíce byly pro Nikolaje utrpením. V továrnách nekončily stávky, vzbouřila se baltská flotila, jeho strýc Sergej byl zavražděn. 9. ledna 1905 proběhla událost nechvalně známá jako Krvavá neděle. Vina za tragédii, která se odehrála před Zimním palácem, byla zcela svalena na Nikolaje, který v tu dobu vůbec nebyl v Petrohradě a o skutečném počtu obětí mu taky nikdo neřekl pravdu. Domníval se, že bylo zabito asi 200 lidí, a i to ve svém deníku zaznamenal jako naprostou katastrofu. Nakonec pod nátlakem událostí a také svého strýce velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče car svolil k ustavení první Dumy, která bya otevřena v srpnu 1905. Autoracie byla podkopána, samoděržaví se rozpadlo. Odkaz, kterému se snažil dostát, a který byl pro něj součástí samé existence Ruska, byl hanebně zrazen.....