PALBA.CZ

Konec ruského Černomořského loďstva
Rusko (Sevastopol, Novorrosijsk - jaro 1918)
WW1

1.díl

Obavy z Černomořského loďstva
Co se námořních sil ve Středomoří týče, jejich struktura byla po celou dobu války v dané oblasti dosti problematická. Důvodů je hned několik. Vrchní velení bylo v rukou francouzů, kteří tak zodpovídali za celé Středozemní moře kromě Jadranu, který měl být doménou Italů. Ve skutečnosti však pány Jaderského moře bylo rakousko-uherské námořnictvo. Velitel britského Středomořského loďstva se tak věnoval především protiponorkovému boji a organizování konvojů plujících skrz Středomoří a zásobující hned několik front zde vedených (Makedonská, Dardanelská…atd.). Britské námořní jednotky navíc byly odpovědny za přístup k Dardanelám a držení tureckých lodí v úžinách. Tyto úlohy tak plynuly prakticky celou dobu války.

Od začátku roku 1918 však měla Námořní rada o starost více a to s ruským Černomořským loďstvem. Nebo spíše z hrozby, že toto loďstvo bude převzato Němci, kteří koncem roku 1917 využili vnitřních ruských rozbrojů a donutili novou bolševickou vládu pod Leninovým vedením k uzavření příměří v prosinci 1917. Začátkem března 1918 pak ruská bolševická vláda s Německem uzavřela mír a tím se Němcům uvolnilo na 400.000 vojáků, kteří mohli být staženi ze zrušené východní fronty na západ. Německa armáda tou dobou již ovládala velkou část Ukrajiny, stála na Krymu a tím pádem byla ruská Černomořská flotila v přímém německém dosahu. Britská admiralita tak musela spolu se svými spojenci začít kalkulovat, jak silné flotily se mohou Němci zmocnit a jaké riziko by jim od takového loďstva hrozilo. Spojenci tak předpokládali, že se Němci mohou v černomořských přístavech zmocnit dvou moderních bitevních lodí (Volja a Svobodnaja Rossija), dále tří bojeschopných řadových bitevních lodí (Joan Zlatoust, Jestafij a Borec za svobodu), dvou starších křižníků (Pamjať Merkurija a Očakov), jednoho lehkého křižníku (Almaz), 16 torpédoborců a šesti ponorek. Pokud by se tato flotila spojila s tureckou složenou z moderního bitevního křižníku Goeben (výzbroj 10x280 mm), lehkého křižníku Breslau a dalších lodí, neměla by Dohoda v Egejském moři k dispozici dostatečné síly k zadržení turecko-německé flotily při výpadu z Dardanel. Britové zde měli k dispozici jen dvě řadové bitevní lodě v zátoce Mudros a dvě francouzské řadové bitevní lodě v řecké Soluni.

A jaká byla na jaře roku 1918 situace ve zbytku Středozemního moře? Proti čtyřem rakousko-uherským bitevním lodím třídy Viribus Unitis (výzbroj 12x305 mm) stálo na Jadranu spojené francouzsko-italské loďstvo s 12 bitevními loděmi (pět italských v Tarentu a sedm francouzských na Korfu). Britové toto soustředění spojeneckých sil proti mnohem slabšímu soupeři považovali za mrhání sil, které podle názoru viceadmirála Gough-Calthorpea vyplývalo z touhy Francie a Itálie mít k dispozici dostatek sil, které by jim zaručovalo co největší šanci porazit Rakousko-Uhersko bez cizí pomoci. Schopnost italského loďstva však byla spojenci dosti kritizována. Ostatně bitevní lodě prakticky během války vůbec nevyplouvali z Tarenta a neprodělávali ani žádná cvičení v palbě či taktickém manévrovém boji. Proto Britové v dubnu 1918 podpořili francouzský návrh na připojení se italského loďstva k francouzskému na Korfu, což by umožnilo poslat část francouzského loďstva do ohroženého Egejského moře. Tento návrh předložený v Paříži dne 26.- 27.dubna 1918 na jednání Námořní rady však Italové kategoricky odmítli.

Sevastopolský přístav s kotvištěm ponorek


Konec Černomořského loďstva
Německo-ruská mírová jednání vedena od prosince 1917 v Brestu Litevském byla v únoru 1918 přerušena a tak dne 10.února 1918 Německo s Rakousko-Uherskem obnovilo boje proti ruské bolševické vládě na východní frontě. Bolševici s Leninem včele tak byli nuceni 3.března 1918 uzavřít s Centrálními mocnostmi mírovou smlouvu. To však ještě neznamenalo, že se uzavřela východní fronta. Centrální mocnosti se totiž rozhodli využít neutěšených poměrů na Ukrajině a obsadit ji. To vyplývalo z mírových smluv uzavřených 9.února 1918 s ukrajinskou Centrální radou. Rovněž Turecko začalo obsazovat území na kožním pobřeží Černého moře, která předtím dobyla ruská armáda a dne 24.února 1918 vstoupila do Trapezuntu. Na severním břehu Černého moře se pak Centrální mocnosti zmocnili ruského přístavu Oděsa (13.března.1918) a Nikolajev (17.března 1918).

Ve stejný den do Oděsy přijel přicestoval viceadmirál Albert Hopman, který byl náčelníkem komise pro příměří na Černém moři. Na jeho žádost byly do části Černého moře vyslány z Istanbulu ponorky UC 23 (nadporučík Lubbe) a UB 42 (nadporučík Schwarz). Německá ponorka UC 23 zadržela dne 11.dubna v Jevpatorije ruský ozbrojený parník Trud (610 BRT) a odeslala jej jako kořist do Oděsy. O pár dní později 14.dubna se ta samá ponorka zmocnila obchodních lodí Kazak (1.000 BRT) a Olga (327 BRT).

Jak německé vojsko obsazovalo Ukrajinu, Krym a pobřeží Černého moře, znamenalo to ohrožení pro ruské Černomořské loďstvo v Sevastopolu. To mělo podle mírových smluv být pod německým dohledem odzbrojeno. V samotné ruské flotile pak panovala značně nejasná situace . Její poslední velitel, kontradmirál M.P.Sablin raději s většinou důstojníků opustil lodě, které v té době již ovládali námořní sověty a s ním odešla i řada obyčejných námořníků, buď domů nebo bojovat na pozemní frontě. Po odchodu M.P.Sablina byl hlavním politickým komisařem loďstva jmenován V.B.Spiro (levý eser), předsedou Centroflotu se pak stal S.S.Knorus (eser). Dne 23.března 1918 putoval do Sevastopolského přístavu od Rady lidových komisařů příkaz k odplutí flotily do Novorossijska, ale Centroflot tento rozkaz svou rezolucí ze stejného dne odmítl jakož i odmítl uznání mírové smlouvy z Brestu Litevského. Současně Centroflot začal jednat s gruzinskou vládou, které nabídl svou pomoc v boji proti Osmanské říši (Turkům), kteří postupovali po jižním břehu Černého moře. Turecká 3.armáda obsadila dne 15.dubna 1918 Batumi.

V druhé polovině dubna 1918 Němci přistoupili k útoku na Krym svým II.armádním sborem, kterému velel generál Kosch. Dne 18.dubna obsadili Perekop a 25.dubna i hlavní město Simferopol. Jak se Němci blížili k Sevastopolu, předal Centroflot vedení nad loďstvem opět M.P.Sablinovi a pověřil jej, aby vyvedl loďstvo z přístavu a dostal jej z dosahu Němců. Bývalý kontradmirál na tuto nabídku přistoupil, ale pouze s podmínkou, že jeho příkazy budou bez výhrad plněny. Co se osobních úmyslů M.P.Sablina týče, tak není zcela jasné jestli chtěl Sablin ponechat lodě v Sevastopolu (dle mírových smluv), nebo lodě odzbrojit a předat ukrajinské Centrální radě, či využít formálního přechodu pod ukrajinskou vlajku a tím zachovat loďstvo v boje schopném stavu. Nicméně jeho jednání s Němci nedopadla dobře a německé velení v odvetu rozhodlo o vojenském obsazení Sevastopolu a odzbrojení Černomořského loďstva. Rozhodnutí o tom, co se stane za této situace s Černomořským loďstvem tak nakonec zůstalo na Centroflotu a námořních sovětech. Sami námořníci však neměli jasno, co ve vzniklé situaci podniknout.

Část lodí vztyčila dne 29.dubna ukrajinskou vlajku (například bitevní loď Volja a křižník Pamjať Merkurija), další se chystaly k vyplutí z přístavu. Krátce před půlnocí tak 14 torpédoborců zvedlo kotvy a s několika obchodními loděmi odpluli do Novorossijska, který zatím Německým postupem nebyl ohrožen. Tomuto svazu odpluvších lodí velel velitel torpédoborce Kaliakrija E.S.Gernet. Druhý den se rozhodl i Sablin zvednout kotvy plavidel a odplout, z části na nátlak námořních sovětů a z části i dle vlastního úsudku, protože si sám nebyl jist, jaké úmysly s jeho loďstvem mají Němci za lubem. A tak večer 30.dubna 1918 z přístavu vypluly na moře bitevní lodě Svobodnaja Rossija a Volja, tři torpédoborce, devět torpédovek, čtrnáct ponorek a další pomocné lodě. Tou dobou však již německé jednotky byly na Sevastopolském předměstí, kde severně od přístavu na vyvýšeninách rozmístili svá děla. Německé dělostřelectvo tak mohlo na odplouvající plavidla zahájit palbu. Obě moderní bitevní lodě se poměrně snadno dostali skrz německou dělostřeleckou palbu, stejně tak i torpédoborec Děrzkij. Torpédoborec Gněvnyj byl naproti tomu zasažen německým těžkým projektilem a musel najet na břeh. Malý torpédoborec Zavetnyj pak byl potopen vlastní posádkou, ale později jej Němci vyzvedli a zabavili. Ponorky, torpédovky a další plavidla se raději vrátila zpět do přístavu.



Dne 1.května 1918 v odpoledních hodinách Německá armáda vstoupila do Sevastopolu. Ještě v době když se německé jednotky teprve blížily k Sevastopolu, požádalo velení II.armádního sboru OHL, aby byl k ruské základně vyslán turecký bitevní křižník Goeben pro podporu pozemních jednotek. I když byl tento dříve na minách u ostrova Imbros poškozen, přesto se viceadmirál Rebeur-Paschwitz rozhodl dne 30.dubna vyplout spolu s lehkým křižníkem Hamidiye z Istanbulu (Cařihradu). Úmyslem této eskadry bylo křižovat od 1.května před Sevastopolem a bránit tak odplutí ruských plavidel z přístavu. Eskadra však na místo určení doplula až 2.května, tedy v době, kdy dvě nejcennější bitevní lodě byli již pryč. Ráno 2.května 1918 pak eskadra tvořena Goebenem a Hamidiye vplula do Sevastopolského přístavu a zmocnila se zde přítomných lodí černomořského loďstva. Tou dobou v přístavu kotvilo sedm řadových bitevních lodí (Jevstafij, Joan Zlatoust, Borec za svobodu, Rostislav, Tri Svjatitělja, Georgij Pobedonosec a Sinop), dále chráněné křižníky Očakov (dříve Kagul) a Pamjať Merkurija, tři nové a devět starých torpédoborců (včetně torpédoborce Zavetnyj, který byl předtím potopen), kteří však prakticky nebyly schopny plavby, šestnáct ponorek (z nichž část byla teprve ve stavbě) a řada obchodních a pomocných lodí. Na první pohled tak do německou rukou padlo silné námořní loďstvo, ale ve skutečnosti byl technický stav plavidel špatný. Většina plavidel byla bez posádky nebo obsazena jen hrstkou námořníků. Kromě ruských plavidel v přístavu kotvil i křižník Prut, což byl ex turecký křižník Mecidiye. Již 13.května 1918 byla na jeho palubě znovu vztyčena Turecká vlajka a křižník Hamidiye jej odvlekl do Istanbulu.



Zdroje:
Válečné lodě – 3 díl – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě – 2 díl – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (5) - Jaroslav Hrbek – 2002
www.uboat.net/allies/warships
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org

Konec ruského Černomořského loďstva
Rusko (Sevastopol, Novorrosijsk - jaro 1918)
WW1

2.díl

ruská bitevní loď Volja
Krátce poté co byl Sevastopol obsazen německými vojáky, začalo další kolo jednání mezi německou a bolševickou vládou. Tato jednání měla vyřešit co dále s černomořskou flotilou, a hlavně pak co s oběmi bitevními loděmi, které odpluli ze Sevastopolu. Navíc v Novorrosijku kromě těchto bitevních lodí kotvilo dalších 16 torpédoborců (dne 30.dubna 1918 z Jalty připlul i torpédoborec Fidonisi). Asi se není čemu divit, že Němci měli enormní zájem dostat pod svou vlajku i tato plavidla a zabránit tak jakémukoliv narušování námořní dopravy na Černém moři a navíc získat kromě torpédoborců dva moderní dreadnoughty (bitevní lodě).

Ovšem pro bolševiky představa, že by jejich plavidla byla v Německých rukou byla nepřijatelná. Sablin se zatím držel směrnic lidových komisařů, ale jeho postoj stejně tak postoj samotného loďstva/námořníků zůstával nejasný a stále tu hrozilo nebezpečí, že se bojeschopné lodě postaví na stranu kontrarevoluce.

Poté co 13.června 1918 proběhla mezi německou a bolševickou vládou výměna telegrafických nót, souhlasili bolševici s tím, že se lodě do 8 dnů vrátí (dle únorových smluv) z Novorossijska zpět do Sevastopolu. Během těchto jednání Němci opět potvrdili ruská vlastnická práva na tyto lodě a slíbili, že je po uzavření všeobecného míru vrátí zpět do ruských rukou. Rada lidových komisařů pak poslala do Novorrosijska rozkaz, kterým přikazovala nejpozději do 16.června 1918 odplutí všech válečných lodí zpět do Sevastopolu. Zároveň s tímto rozkazem však existoval další, tajný rozkaz, kterým dne 28.května 1918 byl veliteli Černomořského loďstva samotným Leninem přikázáno, zničit všechna válečná a obchodní plavidla v Novorrosijsku, aby nepadla do německých rukou. Jako záruka, že tento tajný rozkaz bude splněn, byl do Novorrosijska vyslán člen kolegia lidového komisariátu a námořnictva I.I.Vachramejev.

Celou situaci ještě navíc zkomplikoval sám velitel loďstva Sablin, který odcestoval do Moskvy. V jeho nepřítomnosti pak velení převzal bývalý námořní kapitán A.I.Tichmeněv, ovšem skutečnou moc nad loďstvem si uzurpovali námořníci. A tak po celý týden od 10. do 16.června 1918 na lodích probíhali nekončené porady, jednání, schůze atd., jejichž cílem bylo najít řešení co s Černomořskou flotilou. Konečným rozhodnutím námořníků ze 16.června bylo, že se flotila vrátí do Sevastopolu. Pro toto hlasovalo 500 námořníků, dalších 450 hlasovalo pro potopení lodí před Novorossijskem (1.000 námořníků se zdrželo hlasování). Zastupující velitel Tichomeněv respektoval toto rozhodnutí námořníků a vydal rozkaz k vyplutí do Sevastopolu. K tomu mělo dojít hned druhý den ráno - 17.června. Tichomeněv také radiem kontaktoval Němce a požádal je o instrukcemi, kterými se má řídit flotila při návratu do Sevastopolu. Německý velitel Rebeur-Paschwitz mu odpověděl, že se ruské lodě mají dostavit 19.června v 9:00 hod před Sevastopol. Nikdo však nepočítal s tím jaké agitace jsou bolševici schopni. Prakticky přes noc dokázali přesvědčit většinu nerozhodných námořníků a přimět je k návrhu potopit lodě, než je vydat Němcům. K návratu do Sevastopolu se tedy vydali pouze bitevní loď Volja s torpédoborci Bespokojnyj, Pospešnyj, Děrzkij, Kapitan Saken, Živoj a Žarkij. O den později, 18.června Tichmeněv hlásil do Sevastopolu, že příštího dne připluje s bitevní lodí Volja a šesti torpédoborci. Ruská plavidla pak skutečně 19.června 1918 vplula pod svatoondřejovskou vlajkou do Sevastopolu. Velitel Tichmeněv pak informoval překvapené němce o rozhodnutí většiny ruských posádek potopit svá plavidla, než aby padla do německých rukou.



V Novorossijsku mezitím došlo k plánované tragédii černomořského loďstva. Ráno 18.června 1918 vypluly ruské lodě, které neodpluli s Tichmeněvem, před přístav. Následně je jejich posádky opustily. Jedinou výjimkou byl torpédoborec Kerč, jehož úkolem bylo lodě potopit. Jako první přišel na řadu torpédoborec Pronzitělnyj, po něm šel ke dnu Kaliakrija, následoval je Gadžibej, dále Kapitan lejtěnant Baranov, Kapitan lejtěnant Šestakova, Fidonisi, Smetlivyj, Stremitělnyj a torpédovka 256. Torpédoborec Gromkij poslala ke dnu jeho vlastní posádka už 17.června. Jako poslední šla ke dnu bitevní loď Svobodnaja Rossija, na kterou Kerč použil čtyři torpéda. Z celé v ruských rukou držené Černomořské flotily tak zůstal již jen Kerč, který odplul do Tuapse, kde jej jeho vlastní posádka 19.června 1918 potopila. Tím přestalo ruské Černomořské loďstvo existovat.




Poté co ve dnech 7. až 14.června v Sevastopolu prodělal turecký bitevní křižník Goeben (turecky Yavuz) malou opravu v doku, vydal se viceadmirál Rebeur-Paschwitz dne 27.června na jeho palubě spolu se třemi torpédovkami a dvěmi minolovkami na ověření informací o potopení ruských lodí v Novorossijsku. Tou dobou němci dostali informaci, že kromě bitevní lodě a torpédoborců, bylo před Novorossijskem potopeno pět ruských obchodních lodí a velký tanker Elbrus. O ten měli Němci velký zájem. Kromě ruských plavidel šla ke dnu i britská obchodní loď Trevorian kterou její posádka vyhodila do povětří.

Když Goeben zjistil, že se věci skutečně mají tak, jaké dostali informace, nebylo již ve zdejších vodách co řešit, proto se 1.července 1918 vrátil zpět do Sevastopolu a poté do Oděsy. Odtud převezl zpět do Sevastopolu velitele vojsk Centrálních mocností na Ukrajině, jimž byl německý maršál Hermann von Eichhorn. Poté Goeben odplul do Istanbulu, kde setrval v nečinnosti až do konce války.




Černomořské loďstvo v německých rukách
A jaký osud měli ruské lodě v německých rukách? Technický stav plavidel, kterých se Němci zmocnili již počátkem května a těch, které se navrátili v polovině června nebyl nijak ucházející. Tato jinak početná flotila tak Němcům velký užitek nepřinesla, až snad na dílenskou loď Kronštadt. Ta dostala nové jméno Fleiss a byla odeslána do Istanbulu, kde byla ceněna pro velké množství náhradních dílů. Křižník Pamjať Merkurija byla v německých rukou používaná v Sevastopolu jako ubytovací loď německého námořního štábu. Do služby pod vlajkou nových pánů tak byl zařazen torpédoborec Zorkij, přeznačen na R 10, s novou německo-tureckou posádkou. Dále Němci zkoušeli ponorku Gagaru, která pod označením US 4 absolvovala několik zkušebních plaveb s posádkou z UB 14, do služby však ale již zařazena nebyla. Důvodem byla její zastará konstrukce, pokud ji srovnáváme s německými ponorkami. Také torpédoborce Ščastlivyj (jako R 01) a Kapitn Saken (jako R 04) prodělali pouze zkušební plavby. Němci tak z celé Černomořské flotily používali kromě výše uvedeného torpédoborce Zorkij (R 10), ještě od července 1918 opravený torpédoborec Gněvnyj (R 03) a Bystrij (R 02). Poté již jen čtyři minolovky (dříve torpédoborce Zavidnyj, Zhutkij, Zorkij, Zvonkij jako R10, R11, R12, R13) a čtyři remorkery vybavené jako minové čluny.

Bitevní loď Volja jako nejcennější jednotka Černomořské flotily, která padla do německých rukou, byla opravovaná (i když se jednalo o novou loď z roku 1917), ale Němci pro tak velkou loď neměli na Černém moři dostatek námořníků a posádka by se musela zajistit z Německa. Přesto ji nakonec Němci 1.října 1918 zařadili do svého stavu. Ovšem to již se válka chýlila ke konci.

Po německé kapitulaci se stali novými pány Sevastopolu a tudíž i zbytku Černomořské flotily dne 25.listopadu 1918 Britové. Ti se kromě ex ruských plavidel zmocnili i řady německých ponorek a využili toto loďstvo ve svých námořních operacích vedených na Černém moři proti bolševikům.




Zdroje:
Válečné lodě – 3 díl – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě – 2 díl – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (5) - Jaroslav Hrbek – 2002
www.uboat.net/allies/warships
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org