PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 42.

Mapa Namsosu, Trondheimu a Andalsnesu.





Evakuace severního ramene útoku na Trondheim – Mauriceforce – evakuace Spojenců z Namsosu, byla naplánována na noc z 1. na 2. května a noc z 2. na 3. května 1940. Provedením evakuace Namsosu byl pověřen admirál Cunningham a jeho „První svaz křižníků“ (vlajková loď těžký křižník „Devonshire“ a těžký křižník „York“) a 6 torpédoborců, ke kterým byl přidán francouzský křižník „Montcalm“, torpédoborec „Bison“ (TTD lodí později). Celkově se evakuace po obě noci zúčastnilo 8 torpédoborců – „Afridi“, „Maori“, „Kelly“, „Nubian“, francouzský „Bison“, britský „Grenade“, „Imperial“ a „Grifin“. Vlivem „polární záře“ je doba tmy v noci, v Namsosu, kratší než v Andalsnesu, který leží jižněji. Z těchto důvodů bylo právě při evakuaci v Namsosu potřeba mnohem více rychlosti při naloďování. Aby se té rychlosti naloďování vyhovělo, dostal k dispozici admirál Cunningham ještě navíc 3 francouzské transportní lodě – „El Kantara“, „El Mansour“ a „El Djezair“. Tyto 3 francouzské transportní lodě chtěl admirál Cunningham naložit hned první noc z 1. na 2. května 1940 a ihned je poslat domů. Když s nimi dorazil odpoledne 1. května 1940 až k majáku Kya, u vjezdu do Namsenfjordu, hodlal je se 6 torpédoborci poslat do přístavu, aby naložily ½ vojáků, což bylo asi 3 000 mužů, ti pak měli ještě před rozedněním zmizet z fjordu na volné moře a odtud domů. Během dne by se o francouzské transportní lodě, naložené vojáky, staraly na širém moři jeho lodě (poskytovaly by jim protiletadlovou ochranu) až do doletu německých letadel. Potom by se bojové lodě admirála Canninghama včas obrátily a druhou noc by provedly evakuaci zbývajících vojáků z Namsosu.
Toto byl tedy původní plán.
Ale – operační plán se ve válce velmi často mění a nejen s prvním výstřelem!
Když admirál Cunningham připlouval k Namsosu, dozvěděl se, že jeden prapor francouzských vojáků byl odvezen již 29. dubna 1940 a tak zvolil náhradní plán, podle kterého chtěl odvézt zbývajících 5 400 vojáků již první noc z 1. na 2. května 1940. Tento změněný plán předává kontraadmirál Vivian, velitel lehkého protiletadlového křižníku „Carlisle“, velitel vlastní námořní evakuace z Namsosu na lodě, generálu de Wiartovi. Wiart pak pošle odpověď, že z hlediska vojenského je to nemožné (stažení vojáků z fronty bez toho, aby to nepřítel poznal), zároveň generál zdůraznil, že je nemožné, aby se celý spojenecký svaz za jednu noc stáhnul a zároveň nalodil. Dle názoru pozemního velitele generála de Wiarta to prý není ani tak otázkou lodního prostoru, ale krátkostí nocí. Kontraadmirál Vivian to takto předá admirálu Cunninghamovi a asi by se skutečně evakuovalo po dvě noci.
O všem rozhodlo počasí, které hodně u námořních operací o všem rozhodovalo v době, kdy lodě neměly ještě radiolokátory na vysoké úrovni, nebo jako zde, ještě vůbec žádné.

Odpoledne dne 1. května 1940, když se rozšířený „První svaz křižníků“ admirála Cunninghama přibližoval k norskému pobřeží, snesla se tak hustá mlha, že úplně celý svaz zahalila. Admirál Cunningham okamžitě nařizuje všem lodím svazu - Návrat na širé moře!
Jeden z jeho torpédoborců, kterým je „Maori“ však signál nezachytil, pokračoval dál a svou pozici zjistil až u majáku Kya. Tehdy se rozhodl námořní kapitán lord Louis Mountbatten, se svým torpédoborcem „Kelly“ a dvěma dalšími torpédoborci, se svolením admirála Cunninghama, že se pokusí proniknout do Namsosu, nalezne „Maori“ a již tuto první noc odvezou alespoň část vojáků určených pro evakuaci první noc.
Skutečně torpédoborec „Kelly“ lorda Mountbattena „Maori“ nalezne a pak se všechny 4 torpédoborce vydají velice opatrně, pomalu, ve tmě, Namsenfjordem až k samotnému Namsosu. Ale právě před městem a přístavem Namsos se dostaly lodě do bezmračného počasí a pomalou plavbou se stalo, že bylo již ráno 2. května 1940. Nad loděmi se již shlukovaly letadla Luftwaffe, která hledala lepší cíle, než bylo rozbité město Namsos.
Situace jasně říkala, že nakládat vojáky nelze a lord Mountbatten okamžitě dává rozkaz vplout zpátky do mlhy. A byl skutečně nejvyšší čas, neboť než se například torpédoborec „Maori“ kompletně skryl – stěžně bylo totiž vidět nad nízko ležícím příkrovem mlhy – svrhla jedna Ju 87 Stuka bombu tak přesně vedle torpédoborce, že 23 námořníků „Maori“ bylo zraněno střepinami.
Takto tedy byla ztracena 1. noc evakuace z 1. na 2. května 1940.
Nyní admirálu Cunninghamovi nezbývalo nic jiného, než se vrátit k původnímu zámyslu – evakuaci za „1 noc“ – z 2. na 3. května 1940.
K rozhodnutí admirála Cunninghama přispěl i statečný postoj francouzského admirála Cadarta, velitele tří francouzských transportních lodí, „ El Kantara“, „ El Mansour“ a „ El Djezair“, který slíbil, že nejprve 2 a potom i třetí loď přistaví včas ke kamennému molu přístavu. Každá z jeho lodí pak měla vzít na palubu 1 700 mužů a pokud něco zbude, odveze to těžký křižník „York“




(spuštění na vodu 1928 – výtlak 8 250 tun – 6 x 203 mm, 4 x 102 mm, 2 x 40 mm, 6 torpm. – rychlost 32 uzlů) a 6 torpédoborců.
Kontraadmirál Vivian, velitel vlastní evakuace z Namsosu na lodě, se brzy ráno 2. května 1940 se svou vlajkovou lodí protiletadlovým křižníkem „Carlisle“ připojil k lodnímu svazu admirála Cunninghama.
Kontraadmirál Vivian se totiž 30. dubna 1940, po ztrátě protiletadlové šalupy „Bittern“ – viz. článek Č 35. zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3311
dotázal generála de Wiarta, zda musí být jeho protiletadlové lodě přes den v přístavu a fjordu a dostal odpověď, že je to sice morální, ale jinak nemá přítomnost protiletadlových lodí žádný význam. Kontraadmirál Vivian proto odplul z fjordu, aby byl k dispozici pro evakuaci (doplatily na to trawlery). Rozhodnutí o odplutí „Carlisle“ z fjordu na širé moře pak podpořil i rozkaz vrchního velitele Home Fleet admirála Forbese.
Když Vivian doplul na širé moře, ocitl se „Carlisle“ ve stejné mlze, která potkala admirála Cunninghama a jeho svaz a musel celý 1. květen 1940 zůstat na moři. Tam jej zastihla depeše generála de Wiarta, který jej žádal, aby se vrátil do Namsosu k projednání důsledků změny plánu Cunninghama a pomohl mu dokončit plány evakuace.
Vrátit se mohl kontraadmirál Vivian až 2. května 1940 v 19 hodin 30 minut, kdy jeho „Carlisle“ připlul znovu k Namsosu. Tehdy dostaly poslední 2 použitelné trawlery rozkaz, aby okamžitě nalodily 500 francouzských vojáků a odvezly je na širé moře na těžký křižník „York“ a třetí francouzskou transportní loď.
Kontraadmirál Vivian pak vystoupil v Namsosu na břeh, aby se zúčastnil porady o evakuaci s generály de Wiartem a Audetem, velitelem francouzských jednotek. Na poradě se zdůrazňovala rychlost, což znamenalo, že si vojáci s sebou měly vzít jen to nejnutnější, žádné zásoby, žádná děla.
Generál Audet slíbil, že všechny jeho jednotky budou v blízkosti mola do 21 hodin 15 minut (2. května), zatímco generál de Wiart předpokládal, že poslední britští vojáci dorazí nejpozději do 1 hodina v noci (3. května 1940).
Namsenfjordem připlouval k Namsosu, večer 2. května 1940 svaz admirála Cunninghama, byl však bez vlajkové lodě těžký křižník „Devonshire“




(spuštění na vodu 1927 – výtlak 9 850 tun – 8 x 203 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 torpm. – rychlost 32 uzlů) a francouzského křižníku „Montcalm“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 7 600 tun – 9 x 152 mm, 8 x 90 mm, 8 x 37 mm, 12 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 35 uzlů), což byla vlajková loď francouzského admirála Derriena, a tří torpédoborců, které zůstaly na moři před Namsenfjordem.
V čele tohoto připlouvajícího svazu byl torpédoborec „Afridi“ s námořním kapitánem Vianem (pozdější admirál Vian, Vian od Altmarku) následován těžkým křižníkem „York“ a třemi transportními loděmi. K tomuto svazu se ve fjordu připojily 4 torpédoborce lorda Mountbattena. První lodí, která přirazila k molu v Namsosu byl torpédoborec „Kelly“ (spuštění na vodu 1938 – výtlak 1 760 tun – 6 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 10 torpm. – rychlost 36 uzlů) na jehož palubu nastoupilo 270 francouzských vojáků.
Také francouzský admirál Cadart dodržel své slovo a francouzské transportní lodě „El Djezair“ a „El Kantara“ přistanou u přístavního mola ve 23 hodin 30 minut. K té třetí „El Mansour“ a k těžkému křižníku „York“, zakotveným ve fjordu, přivážejí torpédoborce a trawlery vojáky z dřevěného mola, mola, které se podařilo zachránit v té strašné spoušti, která vládla kolem - v přístavu Namsos – viz články Č 37. a 38.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3337
Když se blížila 1 hodina ranní dne 3. května 1940, odplouvala francouzská transportní loď „El Kantara“, s plným nákladem 1 700 mužů, v doprovodu torpédoborce „Kelly“ na otevřené moře. Za nimi po chvíli odplouval těžký křižník „York“ a torpédoborec „Nubian“ (spuštění na vodu 1937 – výtlak 1 960 tun – 8 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 36 uzlů).

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 43.

V době, kdy první naložené lodě odplouvají, dostane kontraadmirál Vivian zprávu, že 780 mužů yorkského a lancasterského pluku je ještě daleko od Namsosu. Kontraadmirál Vivian vyzve všechny muže, kteří umí řídit nákladní automobily, aby pro ně dojeli. Tak se podaří přivézt všechny vojáky k nalodění do 2 hodin 20 minut dne 3. května 1940. Všichni jsou naloděni a nyní skutečně zbývá nalodit jen poslední zadní voj, který opouštěl frontové pozice. Pro zadní voj zůstává v přístavu torpédoborec „Afridi“




, s kterým chtěl nejprve zůstat také generál Carton de Wiart. Generála však přesvědčili námořníci, aby odjel, že bude vše v pořádku a zadní voj bude řádně naložen na torpédoborec „Afridi“. Zadní bojové záštitě v tu dobu zbývalo ještě 10 mil cesty po nebezpečné, sněhem zaváté silnici.
Když se zadní voj, a bylo to 33 mužů yorkského a lancasterského pluku a velitel, nalodil, byly již v ranním šeru vidět vrcholky kopců a svítání bylo velmi blízko. Muži rychle nastoupili, ve 3 hodiny 15 minut dne 3. května 1940, na torpédoborec „Afridi“, který ještě po odražení od mola chvíli ostřeloval nakupená nákladní auta, aby nepadla Němcům do rukou. Pak se torpédoborec obrátil a plnou rychlostí uháněl fjordem na volné moře.
Tak skončilo 16 dní trvající vojenské tažení ve středním Norsku a generál de Wiart, který předtím tvrdil, „že je to nemožné“, aby se sbor nalodil za jednu noc, musel vděčně uznat, že, cituji:
„Námořnictvo toto slovo opravdu nezná.“
Ale na tomto svazu u Namsosu si válka - „tato krvavá bestie“ - svou daň vybrala na spojeneckých námořnících a vojácích, a námořní svaz admirála Cunninghama neunikne beze ztrát..
Co se stalo?
Němci zuřili, že jim Mauriceforce unikala a tak Luftwaffe všechnu svou zuřivost obracela proti lodím na moři.
Samotné bombardovací útoky spustila Luftwaffe na svaz admirála Cunninghama hned ráno v 8 hodin 45 minut dne 3. května 1940.
Nejprve přilétly výškové bombardéry a za nimi hned střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
Nejprve tedy výškové bombardéry Ju 88
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=592 ... a7f1#59229
bombardují těžký křižník „Devonshire“ a francouzský křižník „Montcalm“.
Tyto útoky výškových i střemhlavých bombardérů trvaly téměř 2 hodiny aniž by přitom německá letadla dosáhla nějakých blízkých zásahů.
Pak se přeci jenom jedno letadlo trefilo a bomba zasáhla francouzský torpédoborec „Bison“.
Torpédoborec „Bison“ se zastavil a začal hořet.
Plameny se rychle rozšiřují po celé lodi a velitel francouzského torpédoborce musí dát rozkaz k jejímu opuštění.
Část posádky „Bisona“ se dostala na palubu britského torpédoborce „Grenade“




, který přirazil k boku „Bisona“. Zbytek vojáků a námořníků pak naskákal do vody a plaval k torpédoborcům „Afridi“ a „Imperial“.
Bohužel nafta z „Bisona“ se hořící rozlila po moři a mnozí námořníci v ní utrpěli strašné popáleniny dříve, než se je podařilo zachránit. Do toho všeho pak stále dopadaly bomby německých výškových i hloubkových bombardérů, které ztěžovaly poskytování pomoci trosečníkům.
Ještě než se všechny britské lodě dostaly z doletu letounů Luftwaffe, došlo k další pohromě!
Když totiž britský torpédoborec „Afridi“ (posbíral mnohé raněné i zdravé trosečníky z „Bisonu“, když doháněl svaz) doháněl svaz admirála Cunninghama, napadly jej 3 Ju 87 Stuka.
Při tomto střemhlavém bombardování dopadla jedna bomba přímo u paty předního stěžně „Afridi“ – prolétla dolů a vybuchla mezi palubami. Při výbuchu způsobila na torpédoborci těžké ztráty na lidech a zároveň spustila vlnu prudkých požárů. Druhá bomba ze Stuky Ju 87 dopadla blízko přední nástavby a prorazila díru do boku torpédoborce.
Tak to už bylo skutečně pro torpédoborec „Afridi“ příliš!
Jeden z britských torpédoborců se ještě pokoušel vzít „Afridi“ do vleku, ale pro rozsah škod toho musel brzy nechat a torpédoborec „Afridi“ se potopil.
Britské torpédoborce „Grifin“




( spuštění na vodu 1935 – výtlak 1 350 tun – 4 x 120 mm, 8 x 13 mm, 8 torpm. – rychlost 35, 5 uzlu) a „Imperial“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 1 360 tun – 4 x 120 mm, 8 x 13 mm, 10 torpm. – rychlost 35,5 uzlu) pak vzaly na palubu ty z posádky a pasažérů z „Afridi“, kteří přežili.
Tragédií bylo, že toto bombardování torpédoborce „Afridi“ nepřežilo 100 vojáků a námořníků, z nichž 13 vojáků patřilo k zadnímu voji na frontě a 30 mužů patřilo k posádce francouzského torpédoborce „Bison“, který si své martýrium prožil před chvílí, když jej Stuky potopili a těchto 30 mužů si myslelo, že jsou již s konečnou platností zachráněni.
To byl konec bojů ve středním Norsku a zbývající lodě admirála Cunninghama pak doplují do Scapa Flow.



Bitva o Narvik od 13. dubna do 9. června 1940.

Nyní si tedy řekněme jak to bylo u Narviku po skončení námořních střetů mezi Spojenci a Kriegsmarine od 13. dubna 1940.
Poslední boje Kriegsmarine u Narviku viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3228
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3249

Díky posudku, který poslal do Admirality o marnosti namsoské expedice generál Carton de Wiart, se podaří již 23. dubna 1940 poslat 27. polobrigádu francouzských horských střelců k Narviku.
Tady u Narviku se po bitvě 13. dubna 1940 vyvíjela situace v některých ohledech podobným způsobem jako u Trondheimu.
U Narviku vznikly 2 názorové proudy, jak v bojích postupovat dál:

1) První názorovým proudem je, že má být proveden okamžitý frontální útok z moře – násilné vylodění – obojživelná operace.
2) Druhým názorovým proudem pak bylo, že se má Narvik obléhat do té doby, než bude soustředěno dostatečné množství jednotek pro pozemní útok ze dvou, nebo tří směrů.

To, že názor číslo 1. zastával námořní velitel, kterým byl velkoadmirál lord z Corku a Orrery a názor číslo 2. pozemní velitel, kterým byl generálmajor P. J. Macesy ve své podstatě, jak uvidíme, přispělo jenom k tomu, že všechny operace postupně zkrachují a nikdy nedojde k dohodě.
Samozřejmě hlavním důvodem, že operace zkrachovala je, že nebyl jeden velitel, ale dva velitelé!!!

Jak jsme si již řekli, ten pozemní velitel, generálmajor P. J. Mackesy vyplul ze Scapa Flow dne 12. dubna 1940 na lehkém křižníku „Southampton“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlu) s jednou polovinou 1. praporu skotského gardového pluku. Za ním pak následoval konvoj, ve kterém byl zbytek 24. gardové brigády a 146. pěší brigády, který měl k Narviku dorazit 14. dubna 1940. Námořní bitva, která se v Narviku odehrála dne 13. dubna 1940 vedla Admiralitu k optimistické víře, že pro samotné dobytí Narviku odeslané síly stačí a tak byla 146. brigáda poslána k Namsosu.
Velitelem všech námořních sil u Narviku byl jmenován velkoadmirál lord z Corku a Orrery, který odplul z Rosythu na lehkém křižníku „Aurora“




(spuštění na vodu 1936 – výtlak 5 220 tun – 6 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32 uzlů) přibližně ve stejnou dobu, jako generál Mackesy ze Scapa Flow.
Velkoadmirál lord z Corku a Orrery měl vyšší hodnost než sám vrchní velitel celé Home Fleet (domácí loďstvo skládající se z několika eskader) admirál Forbes, a přesto vztyčil svou vlajku na lodi, která k Home Fleet patřila – naprosto neobvyklý postup. Jmenování bylo podporováno 1. lordem Admirality Winstonem Churchillem.

Toto nezvyklé jmenování historici přirovnávají k tomu, jako kdyby polní maršál velel jedné brigádě u celého armádního sboru.

Je samozřejmě jasné, že takové jmenování působilo u všech, kdo se norského tažení účastnili, mnoho rozpaků, a nejen u těch co se zúčastnili norského tažení.
Oba dva velitelé, kteří měli velet u Narviku, mířili do Harstadu, kde se mají setkat, kde si mají teprve sdělit charakter svých rozkazů, které dostali od svých příslušných ministerstev.
Takto nekoordinovaný byl začátek skutečných bojových operací Velké Británie, tady, v Norsku, v prvním řádném bojovém vystoupení 2. světové války.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 44.

Jako svoji armádní základnu pro dobytí Narviku, si Spojenci zvolili malé městečko Harstad, s jeho malým přístavem, který normálně sloužil jen k lokální pobřežní plavbě v této části Norska (viz mapa)





Přístav v Harstadu měl omezená vykládací zařízení a ležel, jak je vidět na mapě, na východní straně ostrova Hinnöy, což je největší ostrov v řetězu Lofotských ostrovů, které tvoří západní břeh Vestfjordu. Na mapě je vidět, že mezi Harstadem a pevninou se táhne Vagsfjord, do kterého připlouvaly ony konvoje od moře, když připlouvaly ze severu Andfjordem. Narvik byl odtud vzdálen asi 30 mil vzdušnou cestou na jihovýchod, když ale nejkratší mořská cesta vede jižně od Harstadu kolem malé vesnice Skanlandu na pevnině a pak Ofotfjordem a měří 75 mil. Samozřejmě existovaly i další cesty po silnici a po vodě. Kdyby se armáda vylodila u Skanlandu, dostala by se po silnici dlouhé 45 mil a vinoucí se podél Ofotfjordu a Herjangsfjordu až Öyjordu u ústí Rombaksfjordu, odkud by se armáda dostala do Narviku přívozem. Dalšími výstupními místy pro armádu, kterými bylo možno se dostat do Narviku po silnici ze severu, byly Gratangen a Salangen na konci dvou postranních fjordů stejných jmen, vedoucích do Vaksfjordu. Také odtud vedla silnice na sever do Bardufosu a odtud dál směrem na Tronsö.
Na mapě najdeme také Fossbakken, což je asi 15 mil ve vnitrozemí od Salangenu. Tady u Fossbakkenu byly rozloženy norské jednotky generála Fleischera ve svých postaveních po obou stranách silnice ze severu k jihu.
Ve zdejší oblasti je Harstad, hned po Narviku, jediným větším městem, a také proto byl zvolen jako základna pro vojenskou expedici Spojenců.

V Narviku samotném jsou pak vzdálenosti od různých měst takto:




O expedici Spojenců jsme si řekli již na začátku, že byla organizována ve spěchu a zmatku. Když transportní lodě vylodily zásoby a výstroj, bylo nutné vše nejprve roztřídit a teprve potom byly jednotky připraveny k boji. Celá pozice vojenské základny Harstadu jako ostrova, vyžadovala vodní dopravu pro jakýkoliv přesun vojáků, vyžadovala vodní dopravu pro přesun výstroje. Vše, co se pohybovalo k přední linii, vedlo přes vodu, což nebylo zrovna moc výhodné. Faktem však také je, že nebylo možné si moc vybírat. Norsko je takové, jaké je. A postup k Narviku musel být tak jako tak přes vodu. Topografie krajiny, v které se u Narviku mělo bojovat říká, že jsou to sněhem pokryté hory se strmými údolími, jimiž procházelo jen několik málo cest a vše je protkáno fjordy. Proto se také veškeré přesuny jednotek pro vojenské operace zákonitě musely stát zdlouhavými. Každý přesun vojsk, každý přesun materiálu, vyžadoval rozsáhlou organizaci a pečlivou přípravu.
Určitě proto nepřekvapí, že důstojníci Admirality, a nebylo jich málo, prosazovali nejprve pokus, aby byl Narvik dobyt přímým útokem dříve, než se tam Němci uchytí a opevní.
Kdo četl vše ví, že jsme říkali, že admirál Whitworth vyslal dne 14. dubna 1940 ráno lordu z Corku a Orrery povzbudivou zprávu, která vyjadřovala jeho přesvědčení, že Narvik lze dobýt přímým útokem bez obav, že výsadek narazí na vážnější odpor. Sám admirál Whitworth pak nařídil změnu kurzu svého svazu v čele s bitevní lodí „Warspite“ (spuštění na vodu 1913 – výtlak 30 600 tun – 8 x 381 mm, 8 x 152 mm, 8 x 102 mm, 32 x 40 mm, 16 x 13 mm – rychlost 24 uzlů) na Vestfjord a zároveň vyslal depeši na lehký křižník „Southampton“, na kterém připlouval generálmajor P. J. Macesy, aby tam za ním připlul a přivezl 2 roty skotských gardistů, kteří by se mohly, podporováni výsadkovou skupinou asi 200 námořníků a námořních pěšáků, za svítání 15. dubna 1940 v Narviku vylodit.
Štěstím pro jedny, neštěstím pro druhé, se tato zpráva dostala na lehký křižník „Southampton“ kvůli radiovým výpadkům, které byly běžné v této oblasti, až teprve 14. dubna 1940 odpoledne. Byla to doba, kdy už se skotští gardisté vylodili v Salangenu (viz mapa), aby se spojili s norskými jednotkami v této oblasti. Mimo toho bylo již pozdě na to, aby se lehký křižník „Southampton“ dostal do Vestfjordu ještě 14. dubna 1940.
Z této vzniklé situace je velkoadmirál lord Cork velice zklamán, je zklamán že se rychlá akce přímého vylodění nekonala. Opustil tedy Vestfjord a během noci jej lehký křižník „Aurora“ odvezl do Harstadu, kde se konalo setkání s generálem Mackesym.
Generálmajor Mackesy v tu dobu jednal přesně v souladu s písemnými směrnicemi, ve kterých, jak jsme si říkali stálo, cituji:
„Vaším prvním úkolem je dostat váš svaz do Harstadu, zajistit spolupráci norských sil, které tam snad jsou, a získat informace nezbytné k naplánování dalších operací.“

Velice zdlouhavé!!! Válka nečeká!!!

Tady bylo vidět v jedné zdůrazněné větě, která je psána v uvozovkách, tu základní překážku k dobytí Narviku. Rychlé dobytí Narviku totiž očekávala jak britská vláda, tak především její nejbojovnější člen, 1. lord Admirality Winston Churchill.

Překážkou však bylo, že Ministerstvo války Velké Británie nemělo ze severního Norska dostatek údajů k tomu, aby vypracovalo jakýkoliv plán. A tak měla být nejprve zřízena vojenská základna, pak shromážděny informace z terénu, a ty by pak dovolily formulovat bojový plán na dobytí Narviku.
Ale jak víme, tak na druhé straně lord Cork, který dostal jen ústní instrukce od Churchilla během jízdy autem do Dolní sněmovny, si byl zcela jist, že, cituji:
„bylo přáním vlády Jeho Veličenstva vyhnat nepřítele z Narviku v co nejbližší době a proto měl jednat se vší rozhodností, aby dosáhl tohoto výsledku.“

Dvě směrnice – lépe řečeno – dvě neslučitelné směrnice, kde operační duch a tempo jsou si na hony vzdáleny.
Pokud by se chtěl velkoadmirál lord Cork pokusit o námořní řešení, odradila by ho však stejně depeše, kterou dostal v noci 14. dubna 1940, cituji:
„Pokládáme za prvořadé, abyste vy a generál byli spolu a jednali v dohodě; jakýkoli pokus o výsadek podnikejte jedině ve spolupráci.“



Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení VII. díl.