PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 45.

Když doplul pozemní velitel útoku na Narvik, generál Mackesy, se svým lehkým křižníkem „Southampton“



(spuštění na vodu 1936 – výtlak 9 100 tun – 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 32,5 uzlu), k Harstadu, odebral se do města, aby zjistil jak reagují Norové na příjezd britského svazu. Byl přivítán srdečně a tak učinil všechna opatření, aby byla zřízena pozemní základna. Zároveň se přitom dozvěděl, že v dosti velké vzdálenosti okolo Harstadu nejsou žádné německé jednotky, a také, že norská vojska brání Němcům postupovat na sever od Narviku. Nastoupil zpět na „Southampton“, který jej převezl i se dvěma rotami skotské gardy přes Vagsfjord do Salanganu, kde se britští vojáci vylodili a posílili obranu norských jednotek.
Nejprve kázeň a vystupování skotských gardistů udělala na norské vojáky velký dojem. Když však norští vojáci zjistili, jak špatně jsou pro boj ve vysokém sněhu a v arktických horských podmínkách skotští gardisté připraveni, bylo po dojmu – zůstala jen ta kázeň.
Lehký křižník „Southampton“ se s generálem Mackesy vrátil do Harstadu včas (viz mapa).




V Harstadu se setkal dne 15. dubna 1940 ráno s lehkým křižníkem „Aurora“, na kterém přijel velitel námořní expedice Narvik a pozdější velitel celého útoku velkoadmirál lord Cork z Orrery. Generál Mackesy se ráno 15. dubna 1940 dostavil na „Auroru“ a porada mohla začít.
Co vše se za 15. duben 1940 - za den porady obou velitelů stalo? Tak to si nyní popíšeme.
Tak za prvé, s lehkým křižníkem „Aurora“ připlul i vojenský konvoj, který se skládal z osobních lodí „Batory“, „Reina del Pacifico“, a „Monarch of Bermuda“, které přivezly zbytek 24. gardové brigády – to znamená 1. prapor irské gardy, 2. prapor jihowelšských hraničářů a další 2 roty 1. praporu skotské gardy. S těmito vojsky také dorazil příslušný počet jednotek štábů divize a pozemní základny, jakož i týlových jednotek. Dorazila také železniční a stavební rota.
K tomuto konvoji se vázala jedna bojová akce.
Když lodě tohoto konvoje proplouvaly z moře Andfjordem, dostala jejich bojová eskorta zprávu z norské vojenské pozorovatelny, že spatřili německou ponorku, která čekala na přístupech do fjordu. Směrem k ponorce se okamžitě vydaly torpédoborce „HMS Fearless“





a „HMS Brazen“




Ty svými hydrofony prohledaly Nory označenou oblast. Britské torpédoborce velmi brzy získaly kontakt a okamžitě následovaly salvy hlubinných bomb. Už první salvy stačily k tomu, aby se německá ponorka „U 49“ vynořila v pěně na hladinu a její posádka jí opustila dříve, než šla ponorka znovu ke dnu. Němečtí námořníci zoufale volali o pomoc. Britské torpédoborce „HMS Fearless“ a „HMS Brazen“ si počínaly tak úspěšně, že při záchranné akci - z ledové vody - zachránily ze 42 německých námořníků 40 mužů.
Ale nejen to. Britští námořníci na člunu z torpédoborce „Brazen“, z německé ponorky „U 49“ zachránili i dokumenty, ze kterých britští zpravodajci zjistili rozmístění německých ponorek podél celého norského pobřeží – kapitální úlovek.
Při poradě museli velitelé řešit i to, že Harstadský přístav nemohl pojmout velké transportní lodě. Ty musely odplout na kotviště u Bigdenu, který je vzdálen asi 12 mil na druhé straně Vagsfjordu, odtud byli vojáci i se zásobami převáženi do Harstadu na torpédoborcích.
A to již také nad celým kolotavým dějem okolo Harstadu, kroužily na modrém nebi výškové bombardéry Luftwaffe (Ju 88, Do 17 a He 111) a na modrém nebi útočily na britské lodě kdy se jim zachtělo – skoro jako při nějakém cvičení. Britové tady u Harstadu a okolí měli zatím 15. dubna 1940, v době kdy probíhala porada o útoku na Narvik, a ještě potom několik dní štěstí – střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka měly tehdy ještě Narvik stále mimo svůj dolet. Dočasně…
Přesto i toto bombardování Luftwaffe z výšky, ač neúčinné, nemohlo být ignorováno a historici říkají, že i ono komplikovalo vyloďování.
Porada na „Auroře“ probíhala v době náletu.
V prvním shromažďování informací dostal velkoadmirál lord Cork a generál Mackesy hlášení námořního kapitána de Salise, který již od 14. dubna 1940 prováděl pozemní a námořní průzkum z torpédoborců „Faulknor“




(spuštění na vodu 1934 – výtlak 1 475 tun – 5 x 120 mm, 8 x 13 mm, 8 torpm. – rychlost 36 uzlů) a „Zulu“




(spuštění na vodu 1937 – výtlak 1 960 tun – 8 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 36 uzlů). Z průzkumu bylo vypracováno hlášení z kterého vyplývalo, že vylodění severně od města Narviku, z Rombaksfjordu ( Foto - Pohled z Ofotfjordu – vpravo vjezd do Narvického přístavu – vlevo vjezd do Rombaksfjordu)




, by nebránila žádná pevná obranná postavení a vylodění by mohlo být kryto dělostřeleckou palbou z britských válečných lodí.

Toto hlášení, tato informace, s kterou zahájil Velkoadmirál lord Cork poradu dne 15. dubna 1940, znamenala, že Velkoadmirál navrhoval útok, který měl být zahájen hned druhý den – 16. dubna 1940 – a vojáci měli být vysazeni z válečných lodí.

Ale teď si představme, že ihned po tomto návrhu se teprve velkoadmirál Cork dozví, že generál Mackesy má rozkazy, které kategoricky zakazují jakýkoliv výsadek, který by narazil na nějaký ozbrojený odpor. Tedy až při této ranní poradě, 15. dubna 1940, se ukazuje, jak jsou generálovy a velkoadmirálovy směrnice pro boj diametrálně odlišné. To vše přesto, že ve složce byl i vzkaz od náčelníka imperiálního generálního štábu generála Ironsida pro Mackesyho, který obsahoval připomínku, cituji:
„Naskytne-li se příležitost využít námořní akce, chopte se jí, když budete moci. Smělost se vyžaduje.“
Proti rychlosti útoku na Narvik však mluvily některé skutečnosti, které na poradu nosili náčelníci některých jednotek.
Například, že svaz připlul na lodích, které byly naloženy s předpokladem, že se očekává jen výsadek bez odporu – všechen materiál bude nutno přebrat a roztřídit.
A další konkrétní příklad - skotští gardisté byli naloděni bez střeliva pro minomety, o které se měli dělit s jedním praporem 146. brigády, ale ten prapor nakonec odplul k Namsosu. Navíc byla část výstroje pro jednu brigádu na jiných lodích, takže když se konvoj rozdělil, vojáci a výstroj byli od sebe odloučeni. Stejně tak, když námořní kapitán Maund, náčelník štábu lorda Corka, který doprovázel generála Mackesyho na „Southamptonu“, vstoupil po příjezdu na palubu jedné z transportních lodí, potkal tam brigádního generála Phillipse, velitele 146. brigády, která byla právě na cestě k Namsosu – nic si neřekli - třeba o výměně beden a pod, aby nepořádky napravili…

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 46.

Všechny tyto organizační a technické nedostatky jasně odrazovaly vojenského velitele, který dostal návrh, aby zahájil okamžitý útok na Narvik z lodí dne 16. dubna 1940. Útok s jednotkou, která pro něj neměla ani výsadková plavidla, ani žádné dělostřelectvo, ani žádné tanky. To vše proti elitním jednotkám německých horských myslivců generála Dietla.




Jak jsme již řekli, německé horské jednotky byly posíleny o námořníky z rozbitých torpédoborců a určité známky demoralizace jevily vlastně jen 13. dubna 1940 večer.
K tomu všemu měl velitel útoku na Narvik, se svými jednotkami, před sebou terén, který stoupal strmě od pobřeží k nízkým hřebenům hor. Generál Mackesy měl za sebou již bojové zkušenosti a tak dobře odhadl, že německé jednotky mohly kulometnou a minometnou palbou pokrýt úseky výsadku Spojenců a také přístupy k Narviku. Námořní děla Spojenců by proti tomu moc nezmohla - se svou plochou dráhou střelby.
Vyloděné rojnice Spojenců by, v metrových závějích sněhu, byly kulometnou palbou nemilosrdně koseny a generál Mackesy o tom řekl, že by to bylo něco jako u Gallipoli, jenomže tady by to bylo ve sněhu a tam to bylo v blátě.
A tak velitel pozemního útoku na Narvik, generál Mackesy, navrhoval jinou operaci, operaci k vytlačení Němců ze severního břehu Rombaksfjordu a z Ankeneského poloostrova na druhé straně Narviku. Další postup Spojenců pak měl vyčkat až do doby oblevy, která zde u Narviku měla nastat až za několik týdnů.
Pro velkoadmirála lorda z Corku a Orrery bylo velkým šokem, že generál Mackesy okamžitý útok 16. dubna odmítl, ale jak později uvedl nezbylo mu nic jiného, než odmítnutí přijmout. Z porady dne 15. dubna 1940 pak lord z Corku Admiralitě hlásil, že útok navrhovaný na 16. dubna 1940 musel být odvolán. Admiralita samozřejmě tuto zprávu neuvítala a jak ve své historické knize uvádí 1. lord Admirality Winston Churchill - napsal vojenskému Koordinačnímu výboru, cituji:
„Tato informace je stejně neočekávaná, jako nepříjemná.“
Zároveň Winston Churchill Koordinačnímu výboru navrhl, aby lordu Corkovi a generálu Mackesymu byla poslána depeše, která velmi rychle odešla, a která na oba naléhá, aby znovu zvážili rychlý útok, který by podporovala děla bitevní lodi „Warspite“




(spuštění na vodu 1913 – výtlak 30 600 tun – 8 x 381 mm, 8 x 152 mm, 8 x 102 mm, 32 x 40 mm, 16 x 13 mm – rychlost 24 uzlů) a všech torpédoborců (celkem víc jak 50 děl ráže 120 mm). V depeši se také psalo, aby velitelé řádně sdělili své důvody, proč není rychlý útok na Narvik možný. Depeše také obsahovala varování, že bitevní loď „Warspite“ bude pro útok na Narvik k dispozici ještě tak maximálně 2 až 3 dny a zároveň říkala, že některé armádní posily, s kterými pozemní velitel Mackesy počítal, nepřijedou.
V tyto dny 16., 17. a 18. dubna 1940 však již příležitost dobýt Narvik frontálním útokem pominula, pokud vlastně kdy vůbec existovala.
Ono totiž to zhroucení německé morálky v důsledku námořní akce 13. dubna 1940, o němž také hovoří kniha pamětí narvického starosty Theodora Brocha, mělo jen krátké trvání. Vlastně to byl jen večer 13. dubna 1940, kdy skutečně pokud by britské jednotky zaútočily, mohly bez obtíží obsadit nábřeží Narvického přístavu. Avšak stejně, jak jsme již o tom mluvili, udržet přístav proti 2 000 dobře vycvičeným německým vojákům generála Dietla, by byl problém, který by vyžadoval neustálou podporu děl britských lodí, které by tak byly nuceny střílet na domy norského obyvatelstva města Narvik. Je možná pravděpodobné, že pokud by je měly, mohly by spojenecké válečné lodě vysadit vojáky u přístavišť, ale opět jedině za podpory ničivé krycí palby z lodí, a tím za cenu mnoha norských životů. Tehdy, jak ve svých pamětech uvádí, Winston Churchill - toto riziko přijímal. Jak ve svých pamětech v I. díl píše, cituji:
„Útok sice nevyžadoval žádné pochody sněhem, zato však výsadek z otevřených člunů pod kulometnou palbou jak v Narvickém přístavu, tak i v Rombaksfjordu. Počítal jsem však s účinkem bombardování z malé vzdálenosti mohutnými lodními bateriemi, jež smetou vše na pobřeží a zakryjí dýmem, oblaky sněhu a hlíny všechna německá kulometná postavení.“

Ale takovou akci, kterou Winston Churchill ve svých pamětech líčí a my jsme popsali, vylučoval vládní kabinet a teď pozor, jehož členem byl také sám Winston Churchill, i když ne ministrem, ani ještě ministerským předsedou, která poslala generálu Mackesymu instrukce, aby byl opatrný, když přímo říkali, cituji:
„Bombardování je nutno provádět takovým způsobem, aby byla oprávněná naděje, že škody se omezí jen na cíl a že civilní obyvatelstvo v sousedství nebude z nedbalosti zasaženo.
Je proto nezákonné bombardovat obydlenou oblast v naději, že bude zasažen vojenský cíl, o kterém se ví, že je v oblasti, který však není přesně lokalizován a identifikován…
Proto nesmějí být nepřátelská protiletadlová děla a nebo děla pobřežní obrany, umístěná v centru obydlené oblasti, ostřelována v naději, že škoda se omezí na ně.“

A to je třeba ještě uvažovat o tom, že při alternativě, že by se Spojenci vysadili na březích Rombaksfjordu, při svém útoku na Narvik, tak by bylo celkem jasné, že to Churchillovo tvrzení, že se nebudou postupovat vysokým sněhem, je nepravdivé.

Když armádní velitelé dali dohromady všechny instrukce, bylo jim jasné, že rychlý postup není možný a to také sdělili velkoadmirálu lordu z Corku a Orrery, který nakonec jejich argumentaci uznal a souhlasil s tím, že počká alespoň do doby, než přijde obleva.

Winston Churchill pak o této epizodě dále napsal, že, cituji:
„navíc měly rozkazy zaslané velitelům tak jasný a imperativní charakter a předpokládaly zřetelné i těžké ztráty, že musely být splněny. Zodpovědnost za krvavé odražení by padla výlučně na úřady doma a přímo na mne. Byl jsem si vědom, že by tomu tak bylo.“

Všechny tyto tlaky na generála Mackesyho, aby provedl rychlé obsazení Narviku, ho nedokázaly vyrušit v jeho odhodlání. Generál Mackesy chtěl provést pečlivou, neuspěchanou a organizovanou přípravu tohoto útoku a z toho neustupoval.
Naproti tomu velkoadmirál lord z Corku reagoval tak, že svolal novou poradu s generálem Mackesym, na které opět navrhoval útok na Narvik po předběžném bombardování z lodí.
A zase se velitelé rozcházeli.
Velkoadmirál tvrdošíjně naléhal na akci a generál ji stejně tvrdošíjně odmítal. Mackesy se stále odvolával na své instrukce, z nichž bylo patrné, že svůj plán útoku na Narvik vypracuje za několik týdnů – ve skutečnosti svůj plán vypracoval za 24 hodin a část z něho začal i provádět.
Nakonec nějaká dohoda mezi oběma nastala a to v tom směru, že bitevní loď „Warspite“, křižníky a torpédoborce budou provádět bombardování a na lodích budou připraveny vojenské jednotky k vylodění pro případ, že výsledky ostřelování budou příznivé. Případný výsadek měl pak být proveden ve člunech z válečných lodí, které měly svou mohutnou palbou doprovázet vyloděné jednotky na pevnině.
Generál Mackesy však svůj neochotný souhlas s rychlým útokem na Narvik odvolal.
Odvolal jej, když sám osobně provedl průzkum dne 19. dubna 1940 ze svého lehkého křižníku „Aurora“.
Generál Mackesy na základě tohoto průzkumu ze dne 19. dubna 1940 informoval náčelníka Imperiálního generálního štábu generála Ironsida, cituji:
„Vzhledem k charakteru terénu, ploché dráze střel námořních děl a nemožnosti lokalizovat zamaskované kulomety jsem přesvědčen, že námořní bombardování nemůže být vojensky účinné a že výsadek z otevřených člunů za uvedených podmínek je absolutně vyloučen. Jakýkoliv pokus tohoto druhu by znamenal, nikoliv jen neutralizaci, nýbrž úplné zničení 24. gardové brigády.“

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 47.

Od onoho průzkumu ze dne 19. dubna 1940 generál Mackesy trval na tom, že výsadek u Narviku je bez boje a bombardování města vyloučen. Připouštěl jen, že kdyby samotné lodní ostřelování a pozdější letecké bombardování donutilo Němce ke kapitulaci, že by dal souhlas, aby se pozemní jednotky vylodily na břehu a přijaly kapitulaci.
Lordu z Corku pak generál Mackesy v dopise uvádí, že, cituji:
„než začne navrhovaná akce proti Narviku, pokládám za svou povinnost Vám zdůraznit, že pod mým velením není ani jediný důstojník, či voják, který by se nestyděl za sebe a za svou zem, kdyby tisíce norských mužů, žen a dětí v Narviku bylo vystaveno zamýšlenému bombardování.“
Tento názor prezentuje generál Mackesy i vládě a to přesto, že 1. lord Admirality v odpovědi navrhl, že Mackesyho námitky byly odstraněny varováním obyvatelstvu, cituji:
„všemi prostředky, včetně letáků.“
Nebylo v silách ani Winstona Churchilla, ani lorda z Corku, aby námitky generála Mackesyho vyvrátili.
Dalším rozporům u Narviku udělá přítrž počasí a to již druhý den po průzkumu dne 19. dubna 1940.
Bylo tady totiž 20. dubna 1940 a v celém okolí Narviku tehdy začalo hustě sněžit a takto sněžilo celé příští 3 dny.
Sám velkoadmirál lord z Corku si vyzkoušel podmínky, když s četou námořních pěšáků provedl postup na břehu, při kterém zjistil a v hlášení uvedl, že, cituji:
„bylo snadné zapadnout až po pás a jakýkoliv pohyb vpřed byl vyčerpávající.“
Toto byl také důvod, že i po 21. dubnu 1940, kdy přišlo rozhodnutí britské vlády, aby převzal vrchní velení celé expedice u Narviku, již netrval na jakémkoliv pokusu o násilné vylodění.
Velkoadmirál lord z Corku a Orrery, nyní velitel útoku na Narvik, vydal dne 24. dubna 1940 rozkaz, aby bombardování německých pozic okolo Narviku provedly bitevní loď „Warspite“ a lehké křižníky „Effingham“





(spuštění na vodu 1921 – výtlak 9 550 tun – 9 x 152 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 12 x 13 mm, 4 torpm. – rychlost 30 uzlů), „Enterprise“





(spuštění na vodu 1919 – výtlak 7 550 tun – 7 x 152 mm, 3 x 102 mm, 2 x 40 mm, 16 torpm. – rychlost 33 uzlů) a z lehkého křižníku „Aurora“ ( TTD viz Č 43 - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3362
A torpédoborce „Zulu“, když vše bude podporované bombardováním letadly z letadlové lodě „Furiouse“




Když by toto ostřelování donutilo Němce kapitulovat, byli připraveni v Bogenu ( Bogen a trocha té topografie okolí Narviku viz mapa),




na severním břehu Ofotfjordu, irští gardisté, kteří byli naloděni na dílenskou loď „Vindictive“




, ze které se měli vylodit a přijmout kapitulaci.

Celé 3 hodiny pak bušila těžká dělostřelecká palba, která otřásala horami u Narviku do postavení německých jednotek. Domy v Narviku a v okolí se zachvívaly výbuchy a otřesy. Výsledkem této ohromné palby nebylo takřka nic. Ono totiž pod příkrovem sněhu bylo jen těžko rozeznat to málo vojenských cílů a nebylo ani řádně vidět kam dopadaly dělostřelecké granáty z lodí. Ke všemu ještě sněhové vánice snižovaly viditelnost jen na několik set metrů. V těchto podmínkách nebyl možný ani řádný průzkum a tak se nedal zjistit ani morální účinek na německé obránce.
Bylo zjištěno, že touto lodní dělostřeleckou palbou byla Němcům zničena radiová stanice, několik skladišť, několik železničních vagónů a byl potopen přívozní parníček.
Spojeneckému průzkumu se nepodařilo lokalizovat německá kulometná hnízda. Oni to ti „spojenečtí průzkumáci“ měli skutečně těžké, neboť například opěrné body Němců, kteří střežili nábřeží Narvického přístavu, tak to byly přísně zakázané cíle a to byla válka…..
Není proto divu, že přes tuto ohromnou kanonádu nejevili Němci žádnou chuť se vzdát.
No a tak se irští gardisté, kteří se mezitím vylodili z dílenské lodi „Vindictive“ v Bogenu, se zase pěkně nalodili a všechny lodě se pak vrátily do Harstadu, i se svými zklamanými veliteli.
Přestože Admiralita i britská vláda nadále trvaly na říznějším útoku na Narvik, nic se nekonalo.
Úsilí se od 24. dubna 1940 u Narviku zaměřuje na těsné obležení narvického poloostrova. Budují se letiště, z nichž by spojenecké stíhačky mohly čelit stále narůstající síle náletů Luftwaffe, které se velmi brzy, stejně jako u Namsosu a Andalsnesu, stanou tím omezujícím faktorem spojeneckých operací.
Aby splnili první úkol, tedy těsné obležení narvického poloostrova, jsou irští gardisté převezeni do Bogenu, odkud vedla silnice a přívoz, který byl obsazen Němci a ti jsou tak vyhnáni zpět do Narviku. Jihowelští hraničáři se 26. dubna 1940 vysadili na druhé straně Ofotfjordu u Balangenu a odtud začali útočit k Ankeneskému poloostrovu na druhé straně přístavu v Narviku. Další den, tedy 27. dubna 1940, dorazili 3 prapory francouzských horských střelců a generál Mackesy tak mohl nyní zvýšit svou pomoc norským jednotkám generála Fleischera, které útočily za Narvik směrem k železnici, když tento útok by v případě úspěchu uzavřel německé jednotky u Narviku do obklíčení.
V době, kdy na všech místech u Narviku ležel sníh, postupovaly všechny útoky velmi pomalu. Ke všemu přišly ještě větší mrazy a i francouzské horské jednotky zjistily, že tady v Norsku u Narviku, jsou horské podmínky ještě drsnější, dokonce drsnější než na to, nač byly kdy francouzské horské jednotky cvičeny. I těmto vycvičeným jednotkám způsobily omrzliny a sněžná slepota velké ztráty a i takto vycvičené jednotky dokázaly za 10 dní postoupit jen o 5 pozemních mil ( což je asi 8,04 km).
Až teprve v posledních dnech dubna 1940, kdy nastala obleva, se začal velkoadmirál lord z Corku a Orrery, velitel útoku na Narvik, zajímat o provedení přímého útoku na město.
V jeho úsilí ho nyní podporoval, jak sám lord napsal – chrabrý - francouzský generál Béthouart, který přijel z Namsosu, aby se ujal velení nad francouzskými horskými střelci. K těmto francouzským jednotkám se velmi brzy připojily 2 prapory „Cizinecké legie“.
Francouzský generál Béthouart byl tím mužem, který chtěl také, jako lord z Corku, provést násilný útok na Narvik. Bohužel pozemní útok stále závisel na britském generálu Mackesym a jeho jednotkách, které mu podléhaly, neboť generál Mackesy neopomněl zdůraznit, že je to „On“, kdo je tady u Narviku velitelem všech britských a francouzských pozemních jednotek v oblasti a francouzský generál Béthouart je jen jedním z jeho podřízených!!!
Tak je také zamítnut návrh generála Béthouarta, vylodit se na „Öyortském poloostrově a zaútočit na Narvik přes Rombaksfjord.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení VII. díl.