chráněné křižníky třídy KAISER FRANZ JOSEPH I.

[kacermiroslav]

chráněné křižníky třídy KAISER FRANZ JOSEPH I.
Rakousko - Uhersko
rok 1889 - 1890

SMS Kaiserin Elisabeth[/align]
Lodě ve třídě:
- SMS Kaiser Franz Joseph I. - (1888 – 1889 - 1890)
- SMS Kaiserin Elisabeth – (1888 – 1890 – 1892)

* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.


Nejprve si něco málo řekneme o tom, co to vůbec je chráněný křižník. Co tedy o něm říká slovník?
Chráněný křižník byl typ válečné lodě, který vznikl v Británii na konci 19. století (šalupa Esmeralda postavená pro Chile). Chráněné křižníky se stavěly také v Německu (také pro Rusko), ve Francii a v USA. Výtlak byl 4 - 10 tisíc tun, pancéřování se pohybovalo v rozmezí mezi 70 - 160 mm, loď byla pancéřována hlavně uvnitř (strojovna, kotle a parní stroje), používán byl střechovitý pancíř. Na povrchu byla pancéřována jen velitelská věž a zbraně. Rychlost byla mezi 18 - 23 uzly. Výzbroj tvořilo až 12 děl ráže 100 mm - 152 mm. I přes tuto výzbroj se v boji neosvědčily, okolo roku 1910 začaly být nahrazovány lehkými křižníky. Dodnes dochovaný chráněný křižník je např. Aurora v Petrohradě.
Opsáno ze zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chr%C3%A1n ... BEn%C3%ADk

Pancéřové křižníky, stejně jako bitevní lodě nemohly plnit všechny role, která se od nich očekávala. Pro boj proti řadovým bitevním lodím byly příliš slabé, a ani jejich redukované pancéřování nemohlo odolat zásahům z těžkých děl bitevních lodí. Proto vznikl požadavek na konstrukci nového typu plavidla – chráněného křižníku, který by byl schopen doprovázet a chránit vlastní konvoje, stejně tak ohrožovat nepřátelské loďstvo. Dále měl za úkol provádět průzkumnou činnost, předávat rychlé depeše atd. Lodě bez jakékoliv pancéřové ochrany byly sice rychlé, ale byly příliš zranitelné proti nepřátelské palbě a to dokonce i proti středním a lehkým dělům. Proto nový typ plavidla byl chráněn pancéřovou palubou, která kryla většinu životně důležitých ústrojí lodě a tato pancéřová paluba se pak stala charakteristickým rysem těchto lodí. Těmto plavidlům se pro tuto ochranu říkalo chráněné křižníky a na svou dobu úspěšně plnila svěřené úkoly.


KONSTRUKCE
První třídou rakousko-uherských chráněných křižníků se stala dvě plavidla třídy Kaiser Franz Joseph I. stavěna v poslední dekádě 19.století. Rakouští konstruktéři se nechali inspirovat italskými křižníky Giovannu Bausan (1883) a Etna (1885) a zkonstruovali tak plavidla třídy pojmenované podle vládnoucího monarchy Františka Josefa I. (*1830 - +1916). Jejich konstrukce se trošku vymyká chápání pojmu chráněný křižník, protože kromě pancéřové paluby měla tato plavidla i chráněné boky, nicméně bývají zařazovány do kategorie chráněných křižníků a jako takové je zde uvádím. Jako první se začala stavět loď Kaiser Franz Joseph I. a to 3.ledna 1888. Stavbou byla pověřena loděnice Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu. Dne 16.dubna 1889 císař František Josef I. potvrdil jméno nové lodi. Slavnostní spuštění lodi na vodu proběhlo 18.května 1889 za přítomnosti její “kmotry” velkovévodkyně Marie Josefy a jejího manžela arcivévody Otty. Loď byla zařazena do stavu rakousko-uherského námořnictva 2.července 1890. Sesterská loď Kaserin Elisabeth, neboli císařovna Alžběta známá též jako Sisi, manželka Františka Josefa I. (Sisi *1837 -+1898) začala být stavěna v červenci roku 1888 v loděnici v Pule. Výběr jejího jména potvrdil císař dne 6.dubna 1889. Na vodu byla spuštěna 25.září 1890 a její kmotrou byla nejmladší dcera císaře, arcivévodkyně Maria Valeria. Loď byla zařazena do služby dne 24.ledna 1892.

Jednalo se o lodě o celkové délce 103,7 (na úrovni vodní hladiny 98 m) s typickým příďovým klounem, šířce 14,75 m a ponorem 5,7 m. Standardní výtlak byl necelých 4.000 tun, plný pak činil 4.494 t. Hlavní paluba probíhala v jedné linii přičemž v ose lodi na přídi a zádi stála hlavní děla ráže 240 mm, která byla později při přestavbě v roce 1906 sejmuta a nahražena děly ráže 150 mm. Další děla pak byla umístěna na boku plavidla ve vystouplých kasematách. Spaliny z kotlů odváděly dva komíny. Loď měla dva bojové stěžně.

Pohonná jednotka byla konstruovaná na výkon 4.800 kW (6.400 k) při rychlosti 18 uzlů (33 km/h) a 6.000 kW (8.000 k) při rychlosti 19 uzlů (35 km/h). Při zkouškách loď SMS Kaiser Franz Joseph I. dosáhla maximální rychlosti 20 uzlů (37 km/h), což na tehdejší dobu byl slušný výkon. Pohon byl zajištěn dvěmi 3-válcovými expanzivními parnímí stroji a 4 dvojitými parními kotly. Vezená byla zásoba 710 tun uhlí a 585 tun uhelných briket. Při ekonomické 10 uzlové rychlosti byl dojezd 3.200 námořních mil (5.920 km). Posádku tvořilo napříkald v roce 1907 celkem 444 námořníků (z toho 26 důstojníků).

Pořizovací náklady:
SMS Kaiser Franz Joseph I. – 5.146.884 Korun
SMS Kaiserin Elisabeth – 5.593.564 Korun




VÝZBROJ
Jak už bylo výše napsáno, původní výzbroj byla tvořena 2 Kruppovými děly ráže 240 mm, přičemž jedno stálo v barbetě na přídi a druhé na zádi. Obě pak ležela v ose plavidla. V letech 1905-1906 obě plavidla ze třídy prodělala rekonstrukci, při které byla tato hlavní děla nahražena děly ráže 150 mm o délce hlavně L/40. Tato děla pocházela z německých Kruppových závodů (podle jiných zdrojů ze Škodovky) a jednalo se o model z roku 1896 (15 cm/40 - 5.9"- SK L/40). Děla vystřelovala 40 kg (HE 45,3 kg) těžký projektil z hlavně rychlostí 800 m/s s maximálním dostřelem 13.700 metrů (při maximální 20° elevaci ve věžích). Kadence střelby byla 4-5 ran za minut, podle sehranosti obsluhy, protože děla těchto lehčích ráží se nabíjela ručně.

Sekundární výzbroj (tedy pokud se tak o ní dá mluvit) tvořila opět Kruppova děla ráže 150 mm (model 1886), ale jen o délce hlavně L/35. Ta byla schopna taktéž vystřelovat 40-45,3 kg těžké projektily. Děla byla na lodi celkem v počtu šesti kusů, přičemž na každém boku stála tři děla vždy umístěna ve vystouplých kasematách (tzv. vlaštovčí hnízdo). Krajové kasematy byly pod úrovni hlavní paluby, prostřední dělo na úrovni druhého komínu pak stálo ve výšce hlavní paluby. V letech 1905-06 proběhla na lodích přestavba, která krajová dělá L/35 přesunula na úroveň hlavní paluba. Děla rozdílné délky byla však ponechaná, což mohlo při boční palbě činit problémy, protože děla délky hlavně L/40 a L/35 měla rozdílné balistické vlastnosti.

Lehkou výzbroj používanou především proti ponorkám a torpédovým lodím a člunům představovalo 12 rychlopalných děl fa Hotchkiss ráže 47mm (délka hlavně L44). Tato děla doplňovala ještě dvě děla stejné ráže ale jiné délky (L/33). Na záchranných motorových člunech pak byla nesena dvě děla ráže 70 mm (L/15). Torpédová výzbroj byla tvořena celkem čtyřmi nadhladinovými torpédomety (vždy dva na každém boku lodi) ráže 450 mm se zásobou 8 torpéd.

TTD - námořní dělo ráže 150 mm Krupp (15 cm/40 - 5.9"- SK L/40)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Výrobce: Kruppovy závody, Německo
* Model zbraně: 1896
* Ráže: 150 mm
* Celková délka hlavně: L 40 (6 m)
* Délka vývrtu hlavně:
* Hmotnost hlavně: 5.000 kg
* Hmotnost střely: 40-45,3 kg
* Hmotnost prachové náplně:
* Počáteční rychlost střely: 800 m/s
* Pracovní tlak:
* Životnost hlavně:
* Počet ran za minutu: 4-5 ran
* Dostřel: 13.700 m (při 20° elevaci)

Hmotnost boční salvy:
5 x 150 mm = 226,5 kg
Celkem: 226,5 kg

Podle původní konstrukce, kterou představovala dvě děla ráže 240 mm a šest děl ráže 150 mm, byla hmotnost boční salvy 437,9 kg (za předpokladu, že byla použita německá munice u děl hlavní ráže), což na chráněný křižník bylo poměrně dost. Nicméně boční salva vedena 2 děly hlavní ráže a 3 děly střední ráže nemohla být moc efektivní. Toho si bylo pravděpodobně R-U námořnictvo vědomo a proto provedlo výše uvedenou přestavbu. Díky ní sice poklesla hmotnost boční salvy na polovinu, ale boční salva mohla být vedena pěti děly stejné ráže a stejných parametrů. Také tím odpadla logistika s municí různé ráže.

Iniciátorem této přestavby obou plavidel třídy byl jeden z rakouských hrdinů bitvy u Lisy (Visu) v roce 1866 námořní ministr Max von Sterbeck. Ten poukázal, že těžká děla ráže 240 mm na lodi o pouhém výtlaku 4.500 tun příliš zatěžují konstrukci. Navíc jejich maximální elevace ve věžích (13,5°) jim zajišťovala nedostatečný dostřel 9.100 metrů.



PANCÉŘOVÁNÍ
Jak už bylo několikrát řečeno hlavní ochranou chráněných křižníků byla jejich pancéřová paluba, která byla ve střední části vodorovná, k bokům se pak sešikmovala a chránila pod sebou nejdůležitější části každé lodi, muniční sklady, strojovnu a kotelnu. V případě těchto rakousko-uherských chráněných křižníků byla paluba chráněna 28+28 mm silným pancéřem, její skloněné části pak 18,7+18,7mm. Oproti plavidlům tohoto typu navíc byla tato třída chráněna i na bocích, kde boční pancéřový pás dosahoval síly 57 mm. Velitelskou věž chránil 50 mm pancéř a věže děl 90 mm pancéř z čela a z boků 40 mm.
stav po dokončení

TTD - chráněné křižníky třídy KAISER FRANZ JOSEPH I. (situace po roce 1906)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Rakousko – Uhersko
* Délka: 103,70 m
* Šířka: 14,75 m
* Ponor: 5,70 m
* Výtlak (standardní): 3.967 t
* Výtlak (plný): 4.494 t
* Výzbroj: 8x150mm (8xI), 14x47mm (14xI), 2x70 mm (2xI), 4x torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 38 mm
* Pancéř kasematy:
* Pancéř velitelské věže: 50 mm
* Pancéř boky: 57 mm
* Pancéř dělové věže: 90 mm
* Výkon strojů (konstrukční):8.450 k
* Dojezd: 3.200 nm (5.920 km) při 10 uzlové rychlosti
* Rychlost: 19 uzlů (35,2 km/h)
* Posádka: 367 mužů (v době války 450 mužů)




BOJOVÁ KARIÉRA

SMS Kaiser Franz Joseph I.
stav po rekonstrukci
Po svém dokončení v únoru 1890 byla nová posila rakousko-uherského loďstva podrobena zkouškám, při kterých pod vedením arcivévody Karla Stefana navštívila Gibraltar (28.-31.7.1890, poté Portmouth, Wilhelmshaven, Kodaň. Ve dnech 29.8-3.9.1890 její palubu navštívil německý císař Vilém II. Poté loď pokračovala do Sondenburgu, Kielu, Cherbourgu, Lisabonu (3.-8.10.1890), Palerma a dne 20.října zakotvila v Terstu. Během námořního cvičení 2.května 1891 navštívil její palubu císař František Josef I., po kterém nesla loď jméno. Od října 1891 do dubna 1892 sloužila jako výcviková loď v Pule. V průběhu následujících let se zúčastnila řady cest po Středomoří a například v říjnu 1892 navštívila španělskou Huelvu u příležitosti oslav 400 let od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. V roce 1895 se zúčastnila slavnostního otevření Kielského kanálu (Německo). V roce 1897 pak podnikla zaoceánskou plavbu do Asie, když na své palubě převážela velvyslance pro Čínu. Do domovské Puly se vrátila 15.7.1897 a poté byla v údržbě. O rok později v květnu 1898 se v Lisabonu zúčastnila oslav objevné cesty do Indie mořeplavce Vasco da Gamy. V červnu a červenci 1901 prodělala na Jadranu noční střelby při kterých ale došlo k poškození jednoho 47 mm a zahynul jeden námořník. Dalších pět jich bylo zraněno. V červnu 1902 byla SMS Kaiser Franz Joseph I. jako vlajková loď kapitána Leopolda Rittera von Jedina, komodora letní torpédové flotily. V roce 1903 byla opět použita jako výcviková loď pro námořní kadety 2. a 3.třídy v Boce Kotorské. Poté opět cestovala po Středomoří. V listopadu 1904 byla z její paluby sejmuta Kruppova 240 mm děla a nahrazena 150 mm děly. Zároveň se změnila poloha části středních děl, která byla z kasemat přemístěna na úroveň hlavní paluby. V červnu 1905 byla rekonstrukce dokončena a loď vyrazila na zkušební cestu do západního Středomoří s kadety 3.třídy námořní důstojnické školy. Po úspěšných zkouškách podnikla další zaoceánskou plavbu do Adenu, Kolomba, Singapuru (kde se potkala se sesterskou lodí SMS Kaiserin Elisabeth), poté úspěšně přečkala silný tajfun a pokračovala do Hong Kongu, Pekingu a japonského Nagasaki (19.11. – 18.12.1905). Dne 30.září 1906 pomohla posádka uhasit požár na palubě japonského parníku Nagaba Maru. Do mateřské Puly se z dlouhé cesty navrátila 16.12.1906. V letech 1910 až 1913 byla prakticky nepřetržitě na dálném východě, ze kterého se vrátila 15.12.1913. Posádka za své dlouhé zaoceánské cesty obdržela medaile.

Přestože měla tato loď v době vypuknutí WW1 velkou spotřebu uhlí a tudíž značně neekonomický provoz, pořád jednalo o dosti rychlou loď, i když byla již více jak dvě desítky let stará a podnikla řadu dlouhých a namáhavých cest. Proto byla zařazena do 2.křižníkové divize pobřežní obrany. Několikrát podnikla palebný přepad (9.září 1914, 8.-9.ledna 1916) nepřátelské dělostřelecké baterie umístěna na dominantní hoře Lovčen, ze které nepřítel prováděl ostřelování Boky Kotorské (jeden z hlavních Rakousko-Uherských námořních přístavů). Dne 2.10.1914 podnikla palebný přepad nepřátelských pozic na pobřeží Černé Hory. Využití jejích děl při ostřelování Černohorského pobřeží se opakovalo i v roce 1915 a 1916. Později byla podřízena již jen obraně Kotoru. V roce 1917 byla používaná jako velitelská základna, přičemž velká část její posádka byla převelena. Po válce byla v rámci válečných reparací odevzdána Francii. Při cestě k sešrotování však silně zatížená loď přímo v Boce Kotorské ztroskotala za bouře dne 17.října 1919. V roce 1922 její části vyzvedla holandská společnost a v roce 1967 jugoslávští zachránci. Vrak leží v hloubce mezí 28 až 42 metry a je přístupný potápěčům. Její děla ráže 150 mm jsou například k vidění v Cetinje.


SMS Kaiserin Elisabeth

Po svém dokončení v roce 1892 podnikla řadů zkušebních plaveb a již roku 1893 se plavila po vzdálených moří kolem Indie, Indonésie, Batavii. Zde jeden z námořníků z lodi dezertoval s puškou a 90 náboji. Poté loď v květnu 1892 zakotvila v Sydney. Poté pokračovala do Japonska, Číny a Koreje. V prosinci 1893 se loď navrátila do Puly a posádka obdržela slavnostní medaile za podniknuté cesty v letech 1892/93 (celkem 453 členů posádky). Tyto medaile jim osobně předal sám arcivévoda František Ferdinand. V roce 1895 se zúčastnila slavnostního otevření Kielského kanálu (Německo). Dne 14.8.1897 byla na palubu dvou velitelských záchranných člunů (briga) namontovány dva rychlopalné kanóny. V roce 1899 se opět vydala do dalekých moří, Cejlon, Hong Kong, Japonsko, Singapur, Sumatra atd. Dne 3.ledna 1900 se navrátila do Puly.

V roce 1900, když vypuklo čínské boxerské povstání mělo Rakousko-Uherské na dálném východě pouze chráněný křižník Zenta. Později však byly rakouské síly doplněné o další plavidla, mezi nimi i o Kaiserin Elisabeth která se na cestu z Puly vydala 24.7.1900. Z těchto dalekých cest po Číně, Indonésii a Japonsku se navrátila 3.10.1901 za slavnostního přivítání v Pule. Dne 2.ledna 1904 se opět vydala na dálný východ, kde cestovala po celý rok 1904 a 1905. Dne 6.července 1905 pomohla posádka zachránit od požáru britskou loď Volga. Během hašení se ale několik členů posádky přiotrávilo zplodinami z hoření a zkolabovalo. Kapitán Britské lodě na důkaz vděčnosti zaslal poděkování a stříbrné dárkové předměty. Z cest se Kaiserin Elisabeth navrátila 6.12.1905.

Mezi lednem až červencem 1906 byla na palubě provedena řada rekonstrukcí, při kterých byla například odstraněna děla ráže 240 mm a nahrazena děly menší ráže 150 mm. Část středních děl byla pak z kasemat posunuta na úroveň hlavní paluby. Stejně tak bylo přemístěno i 8 děl ráže 47 mm. Na zkušební plavbu po rekonstrukci se vydala 14.7.1906 a na palubě měla kadety námořní důstojnické školy. V roce 1907 plnila úlohu výcvikové lodě pro námořní kadety. O rok později opět podnikla cestu na dálný východ. Z těchto cest se vrátila až v listopadu 1910. V letech 1911/12 se plavila především po Středomoří, ale již 19.srpna 1913 opět odplula na dálný východ pod velením Richarda Makowitze. Přestože měla tato loď v době vypuknutí WW1 velkou spotřebu uhlí a tudíž značně neekonomický provoz, pořád se jednalo o dosti rychlou loď, i když byla již více jak dvě desítky let stará. Při vypuknutí První světové války se Kaiserin Elisabeth nacházela na německé námořní základně Čching-tao v Číně. Tato základna byla po vstupu Japonska do války na straně Dohodových mocností dne 25.srpna 1914 obležena. Přestože německé a rakousko-uherské síly nebyly v dané lokalitě nijak početné, navíc zcela odříznuté od zásobování a bez jakékoliv šance na pomoc ze svých mateřských zemí, vzdorovaly neobyčejně dlouho. Poté co si velení obrany přístavu uvědomilo, že nelze s plavidly uniknout, nechalo demontovat část děl z lodí v přístavu. Stejný osud postihl i SMS Kaiserin Elisabeth, ze které byla demontovaná část 150 a 47 mm děl. Ta byla pak použita na obranu přístavu proti pozemním silám ve vnitrozemí v dělostřelecké baterii „Elisabeth“ spolu s 249 členy posádky. Poté co se udržení přístavu stalo na začátku listopadu 1914 již bezvýchodné, nechala posádka svůj chráněný křižník dne 2.listopadu potopit a přidala se k pozemním silám. Dne 7.listopadu Němci potopili poslední lodě na základně a přístav Čching-tao se vzdal do japonských rukou. Zajatá posádka se pak do svých zemí vrátila až roku 1920.

Více o obléhání přístavu Čching-tao naleznete ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3138




Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
www.avalanchepress.com
www.kuk-kriegsmarine.at
www.warshipsww2.eu
www.navweaps.com
www.wikipedia.org
www.mateinfo.hu

[kacermiroslav]

ZHODNOCENÍ
Co se hodnocení lodí této třídy týče, tak se dá mluvit o poměrně zdařilé konstrukci. V době svého vzniku se jednalo o chráněný křižník s poměrně vysokou rychlostí, kvalitním pancéřováním nejenom paluby, ale i boků a barbet děl. Pancéřování tedy odpovídalo standardu té doby a plusem u této třídy tak bylo další pancéřování boků, velitelské věže, kasemat děl a barbet hlavních děl. Toto pancéřování však chránilo především proti střepinám z těžkých a zásahům z lehkých typů zbraní. Na větší vzdálenost pak za dobrých podmínek mohlo odolat i středním dělům ráže kolem 150 mm. Rychlost lodi pak byla ceněna i v době WW1, kdy tato více jak čtvrt století stará plavidla byla stále v činné bojové službě.
původní Kruppovo dělo ráže 240 mm (Kaiserin Elisabeth)

Jistým handicapem tak mohla být nedostatečná boční salva, která byla vedena 2 děly ráže 240 mm, což na cílenou salvu nestačilo a 3 děly ráže 150 mm. Tři děla jedné ráže v salvě však také nebylo nic moc, navíc výška jednotlivých děl byla různá, což se mohlo negativně projevit do balistických vlastností střely. U hlavních děl pak byl ještě jejich handicapem jejich krátký dostřel. Proto v letech 1904/06 bylo přistoupeno k modernizaci, která odstranila dvě hlavní děla a nahradila je děly stejné 150 mm jako děla střední. Ta navíc byla ze svých míst posunuta na úroveň hlavní paluby. Boční salva tak již mohla být vedena 5 děly stejné 150 mm ráže ze stejné úrovně (hlavní paluby). Pět děl v salvě tak již mohlo postačovat k vedení efektivní palby salvou na cíl, navíc dostřel těchto děl byl vyšší než u starých Kruppových ráže 240mm. Odpadl tím i další problém v logistice a skladování rozdílných střel různých ráží. Posunutí děl z kasemat na úroveň hlavní paluby sice přineslo změnu v metacentru lodi, ale náhrada děl ráže 240 mm jejich lehčími nástupci tento rozdíl při přestavbě stírala. Určitým handicapem ale zůstala rozdílná děla v ose lodí a kasematách. V prvním případě to byla děla ráže 150mm o délce 40 hlavní, v kasematách pak byla děla stejné ráže ale o délce 35 ráží. Děla tak měla rozdílné balistické vlastnosti. Na kratší vzdálenost střelby tento rozdíl ale nemusel být příliš patrný.
Kaiser Franz Joseph I.



A jaká mohla být konkurence? V době stavby lodí této třídy se předpokládalo, že se budou ve Středomoří setkávat především S francouzskými a britskými plavidly. Rok 1915 však přinesl změnu, když bývalý spojenec Itálie vstoupila do války po boku Dohodových zemí. Nicméně určitá rivalita mezi Itálii a Rakousko-Uherském tu byla vždy a tak se jistě rakouští konstruktéři vždy dívali přes Jadran k sousedům, co by je příapdně od nich mohlo ohrožovat.

konkurence z ITÁLIE
Jelikož Itálie nestavěla chráněné křižníky pokusíme se najít konkurenci u pancéřových a dalších typů křižníků. Pancéřový křižník Marco Polo (1892) se nemohl rovnat ani rychlostí ani výzbrojí. Pouze jen pancéřováním, které bylo na srovnatelné úrovni, pouze boky chránil 100 mm pancéř. Třída Vettor Pisani (1895) pak již byla důstojným soupeřem, který by asi díky lepšímu pancéřování měl větší šanci přežít vzájemný souboj. Další modernější italské pancéřové křižníky tříd Giuseppe Garibaldi, Pisa a San Giorgio již byly nad síly rakouského chráněného křižníku.

Tzv. torpédové křižníky jako byla Etna z roku 1885 pak byla příliš pomalá a nedostatečně pancéřována i když byla jedním ze vzorů při konstrukci. Křižník Piemonte (1888) byl pak rychlejší, přibližně srovnatelně vyzbrojen (6x150, 6x120), ale dle zásad chráněho křižníků jej kryl pancéř pouze na hlavní palubě. Byl by to ale vyrovnaný soupeř, který by díky převaze v rychlosti mohl z části ovlivnit boj nebo jej přerušit podle potřeby. Třída Umbria (1891-1898) pak byla přiliš pomalá (jen 17 uzlů) a slabě pancéřovaná i vyzbrojena. O jedné lodi třídy Calabria (1894) platí to samé jako o Umbrii s tím, že byla ještě pomalejší. Koloniální křižníky třídy Campania (1914) pak byly stavěny s vědomím, že jejich rychlost 15,5 uzlů bude postačovat právě jen pro koloniální účely. Stejně špatně na tom byly i co se pancéřování týče. Předzvědný křižník Libia (1912) pak mohl uplatnit svou rychlost 22 uzlů a pancéřování. Výzbroj pak byla již slabší (2x152, 8x120mm). Moderní křižník Quarto pak byl již o dvě generace mladší plavidlo, které sice bylo slabě pancéřováno i vyzbrojeno (6x120mm), ale měl jasnou převahu v rychlosti 28 uzlů. Nicméně stačil by první šťastný zásah do kotelny přes 40mm pancéřovou palubu a znehybněná loď by asi podlehla v boji proti 5 dělům ráže 150 mm a jejich 45 kg projektilům (proti italským 24 kg z ráže 120mm). O moderní třídě Nino Bixio (1911) platí pak to samé jako o Quartu.

konkurence z FRANCIE
Původně hlavním soupeřem Rakousko-Uherského loďstva bylo loďstvo Francie, která měla ve Středomoří dominantní postavení s tichým souhlasem královny moří, Velké Británie. Ta tak mohla uvolnit část svých sil, které by jinal musela mít ve Středozemním moři, pro svoje domínia. Proto při vstupu do války vedla proti Rakousko-Uhersku hlavní námořní akce Francie s přispěním omezených Britských sil, které bez tak byli roztroušeny na mnoha Středomořských základnách (Malta, Gibraltar, Korfu, Alexandria...). Střet s Britskými plavidly se tak příliš nepředpokládal, proto jej zde nebudu ani rozebírat.

Prakticky všechny francouzské pancéřové křižníky převišlovali srovnávanou rakousko třídu ve všech ohledech. Což je ostatně pochopitelné, protože se ejdnalo o zcela jinou koncepci plavidel. Co se chráněných křižníků týče, tak narozdíl od Itálie jich Francie měla ve stavu poměrně velké množství. Již první loď Amiral Cécille (1888) na to byla co se výzbroje, pancéřování a rychlosti srovnatelně. Třída Forbin (1888) s lodí Surcouf se pak soupeři vyrovnala jen rychlostí, ve všech ostatních parametrech zaostávala. To samé platí o lodi Cosmao z roku 1889. Křižník Friant (1893) pak již byl dobře pancéřován a vyzbrojen (boční salva 4x163mm), ale rychlostí nedostačoval. Descartes (1894) pak měl nedostatečnou výzbroj v boční salvě pouze 2x163mm a jeho celkem 10 děl ráže 99mm pak mělo slabý ničivý účinek v cíli. Naproti tomu třída D´Assas (1895) již mohla vést boční salvu ze 4 děl ráže 163. Rychlostí a pancéřováním pak bylo na tom srovnatelně nebo i lépe. Jeden křižník třídy Lavoisier (1897) pak byl srovnatelně rychlý, ale slabě panceřován i vyzbrojen. Naproti tomu loď D'ENTRESCASTEAUX (1896) by si zasloužila zařadit spíše mezi pancéřové křižníky a to jak pancéřováním, tak i výzbrojí (2x239, 12x140mm). Třída D'ESTRÉES (1897) z vnějčího vzhledu připomínala rakousko-uherské lodě třídy Kaiser Franz Joseph I., ale byla slabě pancéřována i vyzbrojena a těžko by v souboji obstála. Loď Guichen (1897) v sobě naopak měla vše potřebné a navíc přebytek rychlosti (23,5 uzlů). Poslední dvě třídy francouzských lodí Chateaurenault a Jurien de la Graviére pak byli již na síly rakousko-uherských lodí srovnávané třídy.

[Pátrač]

Velmi zajímaé počtení. A za sebe musím uvést že i když to nejsou zrovna pěkné lodě tak druhý obrázek je super. Miro ale jak tedy lze pochopit Tvoje hodnocení?
Byly to lodě k čemu nebo to pro středomořské válčiště byla slepá ulička?

[kacermiroslav]

Pro někoho jsou chráněné křižníky slepou uličkou, pro mě to je postupný vývoj směrem k lehkého křižníku. Co se Středozemního moře týče, tak díky svým rozměrům a četnosti pobřeží bych právě cenil rychlá plavidla, což tato třída v době svého vzniku rozhodně byla a našla uplatnění i během WW1. Jen se kriticky vyjadřuju k těm dělům ráže 150mm po přestavbě, která byla různých délek, tudíž i výkonů. Taky jsem toho názoru, že pro chráněný křižník původně dvě děla ráže 240mm byla nevhodná. Zbytečně to tříštilo palbu a dvě děla v salvě byla spíše k odstrašení, protože je logické že 150 kg těžký projektil měl větší ničivý účinek v cíli než 45 kg ze 150mm děl. Ale zkus něco co se hýbe trefit salvou dvou děl na velkou vzdálenost.

[Pátrač]

Pravda. Děkuji miro.

[Destroyman]

Námořníci na Kaiserin Elisabeth kdesi v tropech. Rok 1908.

[jarl]

Na této forografii jsou zobrazeni námořníci slavící na křižníku Kaiserin Elisabeth překročení rovníku.

[kacermiroslav]

A já myslel, že jsou to fakt nějací domorodci:-) škoda že asi není žádný filmový záznam z takové oslavy.

[jarl]

Vzhledem k tomu, že k té události došlo v r. 1893, filmový záznam pochopitelně chybí. V nočních hodinách patrně oslava gradovala a na této fotografii námořníci holí samotného Františka Ferdinanda d´Este, který na křižníku podnikal cestu kolem světa.