Rakousko-Uhersko
od cca 1890 do 1918
Rakousko-Uherská plavidla v Pule kolem roku 1890
Možná většinu z vás napadla otázka, proč si některé státy mohou dovolit vybudovat obrovské námořní síly a některé zase ne. Samozřejmě se touto otázkou dostáváme i na investice vložené do námořního zbrojení, které se dle možností jednotlivých států značně různí. Aby jsme pochopili hodnotu investic do válečných plavidel, připravil jsem několik tabulek s cenami za jednotlivé typy plavidel. Tyto tabulky jsou zpracované pro Rakousko-Uherská plavidla postavená či spuštěna na vodu od roku 1890 (cca) do konce WW1. Tedy myšleno moderní plavidla stavěna již ze železa a oceli od 90.let 19.století, kdy se již plavidla začala dělit do různých tříd dle jejich použití (bitevní lodě, pancéřové a chráněné křižníky, torpédoborce....atd.).
Orientační kurz v období před WW1:
1 USD = 4,245 Marek
1 USD = 4,9535 Korun
1 Libra = 20,5884 Marek
Výše celkových nákladů na válečné námořnictvo v letech 1900, 1906 - 1913
Bitevní lodě
Nejdůležitější součástí každé námořní velmoci jsou nejtěžší hladivá plavidla. Idea bitevní lodě, tedy lodě se silným pancéřováním, těžkým a středním dělostřelectvem se začala formovat koncem 80.tých let 19.století. Do té doby byla plavidla stavěna spíše jako kasematové nebo barbetové (otevřené pozice hlavních děl). S konstrukcí první moderní řadové bitevní lodě koncem 80.tých let 19.století, se opět rozjela nová spirála v námořním zbrojení, kterou se pokusilo zachytit i Rakousko-Uhersko. To mělo sice jen omezený přístup k moři a v rámci Trojspolku byla námořní síla ve Středozemním moři soustředěna především v Itálii, ale i přesto podunajské mocnářství vybudovalo na svou dobu a možnosti silné loďstvo. Prvními takovými plavidly byly chráněné křižníky třídy Kaiser Franz Joseph I. spuštěné na vodu koncem 80.tých let 19.století. Jednalo se o poměrně silně vyzbrojené křižníky s vysokou rychlostí, které po modernizaci v letech 1904/06 sloužili i za První světové války. Na těchto lodích si císařství ověřilo, že dokáže stavět velké ocelové hladinové lodě. Dalším v řadě moderních plavidel pak byl pancéřový křižník Kaiserin Maria Theresia (1893). Po nich již následovala první zdařila konstrukce řadových bitevních lodí třídy Monarch (1895), které dosahovali světové úrovně. Tato třída bitevních lodí je často zařazována do třídy lodí pobřežní obrany, ale v době svého vzniku je císařství vedlo ve stavu jako řádné bitevní lodě. K roli pobřežní obrany se dostali až časem v době WW1. Poté co se dostavěla třída lodí Monarch rozhodlo vedení námořnictva o posílení svých jednotek o další třídu bitevních lodí. Tak v letech 1900/02 byla na vodu spuštěna třída Habsburg. Ta poněkud pokulhávala za konkurencí co se výzbroje týče, ale s další třídou lodí Erzherzog Karl (1903) se Rakousko-Uhersko opět vrátilo na světovou úroveň co se konstrukce bitevních lodí týče. Velkou zásluhu na tom měla i řada českých firem, která dodávala například výzbroj (Škoda), nebo pancéřování (Vítkovice). Také obsluha důmyslných a moderních přístrojů vyžadovala námořníky s technickými znalostmi a proto v řadách K.u.K. Kriegsmarine sloužila řada Čechů (dle odhadů 10-15%, přičemž v roce 1915 v námořnictvu sloužilo více jak 33.000 mužů). Po třídě Erzherzog Karl následovala první třída lodí s hlavními děly ráže 305 mm, Radetzky (1909). Bohužel její stavba se kryje s dobou stavby přelomové britské bitevní lodě HMS Dreadnought (1906), která zcela změnila koncepci stavby válečných lodí (tzv. „all big guns“ všechna velká děla). Rakousko-Uhersko na stavbu moderních dreadnoughtů reagovala konstrukcí vysoce ceněných bitevních lodí třídy Viribus Unitis, kterými se opět zařadilo po bok světových námořních velmocí. Další lodě, super dreadnoughty třídy Ersatz Monarch vyzbrojeny Škodovými děly ráže 350 mm zůstali již jen ve fázi příprav. Tato plavidla pokud by byla za WW1 dostavěna, by ve Středozemním moři prakticky neměla konkurenci a i co se dalších nejmodernějších plavidel po celém světě týče, snesou s nimi srovnání, nebo je i v mnohém předčí. Postavit se měli celkem čtyři jednotky této třídy, přičemž každé plavidlo by stálo kolem 82 Mio korun.
Chráněné, pancéřové a lehké křižníky
Stejně jako ostatní vyspělé námořní velmoci jako Velká Británie, Rusko, Francie atd., se i Rakousko-Uhersko věnovalo výstavbě pancéřových křižníků. Jako první byl stavěn pancéřový křižník Kaiserin Maria Theresia (celým jménem Kaiserin und Konigin Maria Theresia), který byl na vodu spuštěn v roce 1893. Do stavby řadových bitevních lodí třídy Monarch (1895) to byla největší loď K.u.K. Kriegsmarine. Na této lodi byla již použita Škodovácká děla ráže 47 mm a při pozdější přestavbě byla stará Kruppova děla ráže 240 mm nahrazena opěr děly z Plzně a to ráže 190 mm. V roce 1898 byl na vodu spuštěn další pancéřový křižník Kaiser Karl VI. a v roce 1903 jej následoval rychlý a silně vyzbrojený Sankt Georg, který byl za WW1 hojně používán v roli vzdálené ochrany lehčím jednotkám, které napadali Dohodovou blokádu Otrantské úžiny. V době éry dreadnoughtů ale pancéřové křižníky rychle zastaraly a již se nestavěli. Jejich nástupci v průběhu WW1 byly rychlé bitevní křižníky jejichž idea vznikla ve Velké Británii z popudu admirála Fischera. Tato rychlá a silně vyzbrojena plavidla (nejdříve děly ráže 305 u pozdějších tříd 343 mm) udělala z pancéřových křižníků lovnou zvěř. Ke štěstí rakousko-uherské mariny však Francie ani Itálie žádný bitevní křižník v době WW1 nevlastnila a Velká Británie ve Středozemním moři měla pouze tři bitevní křižníky v srpnu 1914, které ale musela často odesílat na jiné úkoly i mimo Středomoří.
V době vývoje a vzniku těžkých hladinových plavidel, bitevních lodí, vznikla i potřeba více chránit své lehké jednotky. Tím že loď dostala alespoň pancéřovou palubu, byla lépe rozdělena na vodotěsné přepážky a celkově se její pasivní ochrana výrazně zvýšila, vznik tzv. chráněný křižník. Ten však by zakrátko na scéně vystřídán lehkým křižníkem. Proto například v císařském Německu nebylo mnoho chráněných křižníků postavených. Rakousko-Uhersko postavilo dvě třídy chráněných křižníků, přičemž první třída Kaiser Franz Joseph I. (1889) byla silně vyzbrojena a po modernizaci v letech 1904/06 byla plavidla používaná i v průběhu WW1. Protože i když se v roce 1914 jednalo o lodě více jak 25 let staré, stále dosahovali vysoké rychlosti, byli dobře pancéřované a vyzbrojené. Další třídou chráněných křižníků byla tři plavidla třídy Zenta spuštěna na vodu v letech 1897-1900. Poté co ostatní země začali stavět moderní a rychlé lehké křižníky (tato klasifikace však byla užívána až později), přistoupilo i Rakousko-Uhersko ke stavbě nejdříve jednoho křižníku Admiral Spaun (1909) a později k dalším třem jednotkám třídy Helgoland (někdy též uváděna jako podtřída Admirala Spaun). Tato plavidla se díky své rychlosti a rychlopalným 100 mm škodováckým dělům v podmínkách Jadranu velice osvědčila. Důkazem je například druhá bitva v Otrantské úžině v roce 1917, kde tři lehké křižníky provedli přepad blokády úžiny a za pomoci dalších jednotek (torpédoborce a ponorky) se jim podařilo Dohodě způsobit velké ztráty (potopeny 2 torpédoborce, 16 trawlerů, 2 obchodní lodě, poškozen 1 lehký křižník, desítky zajatců) za minimálního poškození svých plavidel. Po válce se o tyto moderní lehké křižníky rozdělila Francie a Itálie a většina z nich sloužila až do konce 30-tých let 20.století.
Torpédoborce
Rakousko-Uhersko začala stavět torpédoborce poněkud později, než jiné námořní velmoci, ale během poměrně krátké doby (od roku 1906) se jim podařilo do služby zařadit celkem 23 torpédoborců tříd Huszár, Tátra, Warasdiner a Ersatz Tátra. Tato rychlá a silně vyzbrojena plavidla (často děla ráže 100 mm) se stejně jako lehké křižníky v podmínkách Jadranu velice osvědčila. Proti nepřátelům a především pak Itálii podnikali rychlé nájezdy s cílem udeřit a rychle se stáhnout. I díky jejich bohaté aktivitě se o blokádě Otrantské úžiny dá mluvit jen v uvozovkách, protože ji Dohodové země i přes svou obrovskou námořní přesilu nedokázali vždy držet. Po válce připadli torpédoborce v rámci reparací vítězným mocnostem a plavidla nejmodernější třídy Ersatz Tátra sloužila ve Francii a Itálii až do konce 30-tých let 20.století.
Zdroje:
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Válečné lodě (3) - Hynek, Klučina, Škňouřil - 1988
Velká válka na moři (1-5) - Jaroslav Hrbek - 2001
http://www.warshipsww2.eu
http://www.mateinfo.hu
vlastní hlava:-)
