PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 51.





Úplně tím nejzvláštnějším plavidlem, které Spojenci v bitvě o Norsko používali pro podporu vojenských operací byl bezesporu „HMS Raven“. On se ten „HMS Raven“ vlastně jmenoval „Ranen“ a jednalo se o norský pobřežní parníček, který si nejen kvůli svému nízkému ponoru vybral fregatní kapitán sir Goffreym Congrev. Ano, je to onen fregatní kapitán, který připlul jako velitel s „Patnáctým protiponorkovým úderným svazem“ (protiponorkové trawlery „Angle“, „Arab“, „Aston Ville“ a „Gaul“) k Namsosu 28. dubna 1940 a v době jeho působení tam, jemu podřízený velitel protiponorkového trawleru „Arab“ námořní kapitán R. B. Stannard získá VC (Victoria Cross) viz článek Č 37. a 38.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3337
Nyní tedy v květnu 1940 fregatní kapitán sir Goffreym Congrev velí pobřežním parníčkům, konkrétně zde „HMS Raven“




a přepravě u norského pobřeží. Mužstvo pobřežních parníčků tvoří takřka pirátské posádky námořníků ( že by vzpomínka na Morgana?). Jsou to irští gardisté a jihowelští hraničáři, kteří své lodě vyzbrojili zamaskovaným armádním dělem Bofors 40 mm




a jedním Oerlikonem.




Takto se pak potloukali norskými „Úžinami“. Tvořili vlastně takovou návnadu, na kterou německá letadla útočila. Oni pak podnikali na letadla překvapivé útoky. Stejně tak překvapivě útočili na ostrůvcích na obranné pozice Němců. Kde mohli, tak při každé příležitosti svou palbou Němce znepokojovali.
Brzy však tuto smolnou brigádu pobřežní přepravy postihla katastrofa.
Co se stalo?
V době kdy spojenecké velení v Harstadu rozhodlo, že přemístí všechny britské jednotky od Narviku (zůstat tam měli jen Francouzi a Poláci) do oblasti Bodö, nalodili se jihowelští hraničáři, které na Ankeneském poloostrově poblíž Narviku vystřídaly polské jednotky, na lehký křižník „Effingham“




. Když se však plně naložený „Effinhgam“ rozjel, a měl tam rychlost 20 uzlů, chtěje si zkrátit cestu, v plné rychlosti narazil na dno. Najetí na dno v takové rychlosti způsobilo totální ztrátu lehkého křižníku „Effingham“.
Vojáky se zachránit podařilo, ale veškerý cenný vojenský materiál, včetně brencarriérů, zmizí nenávratně na dně moře.
Britští vojáci se museli vrátit do Harstadu, tady se znovu zformovat a vyzbrojit, stejně jako předtím irští gardisté z potopené transportní lodě „Chrobry“. To vše se stalo 18. května 1940. To znamená, že teprve 20. května 1940 začínají první čety dvou praporů připlouvat do Bodö, z části na torpédoborcích, z části na všudypřítomných rybářských místních člunech. Těmto norským rybářským člunům se pro jejich kašlavý zvuk z jednoválcových dieselových motorů říkalo „bafáky“.




V době námi popisovaných katastrof, mezi 18. a 20. květnem 1940, kdy se zpožďuje příjezd posil, jsou Wehrmachtem od města Mo neustále vytlačováni skotští gardisté a norští vojáci dále na sever.
Vždy, když se pokusí v některé soutěsce, na jediné silnici, Spojenci zaujmout obranu, Wehrmacht přisune těžší dělostřelectvo a více jednotek. Pak začnou na spojeneckou obranu útočit. „Úderné oddíly“ Wehrmachtu britskou a norskou obranu i přes obtížný terén obcházely, a všechny takové útoky podporovalo bombardování Stuk.
Tady od Mo, po oné jediné silnici, po níž Spojenci ustupovali, nejprve silnice pokračuje do vnitrozemí, kde vede přes opuštěnou planinu vysoko v horách, v horách, které jsou pokryty věčným sněhem, aby potom silnice spadala dolů k výběžku Saltfjordu u Rognanu. Zde je za normálních okolností přívoz přes fjord k Langsetu, kde pak silnice pokračuje dál na severovýchod.
Ustupující Spojenci dorazili k Rognanu dne 26. května 1940, když nepřítele měli stále v patách. Tady u přívozu očekávali, že je Royal Navy nenechá ve štychu a všechny britské a norské vojáky převeze na druhou stranu fjordu.
Skutečně se tak stalo.
Britské a norské vojáky zde čekala flotila. Prazvláštní flotila oněch „bafáků“, které velel korvetní kapitán W. R. Fell. Tato flotila - pobřežní flotila - se již od prvopočátku začala sama nazývat „Gubbinsova flotila“ (Gubbinsova flota) – podle onoho podplukovníka C. McV. Gubbinse. Historie této pobřežní přepravy u Norska, v Úžinách a ve fjordech, to je historie, která svědčí o ohromné vynalézavosti, soběstačnosti a využití zkušeností námořníků a vojáků, které získaly za svůj nelehký život. Zároveň je ukázkou špatné připravenosti velení Spojenců na celé norské tažení.
Byl to právě námořní kapitán W. R. Fell, kterého poslalo velení se skupinou protiponorkových trawlerů, aby zajišťoval dopravu v „Úžinách“ a norských fjordech. Námořní kapitán Fell si velmi dobře uvědomil, že protiponorkové trawlery zde nejsou naprosto vhodné a také již věděl, jak dopadly u Namsosu. Tady byly protiponorkové trawlery příliš velké lodě, neohrabané, ale co byl jejich největší handicap – měly na zdejší moře velký ponor.
Kapitán Fell proto nechal protiponorkové trawlery v Harstadu a začal v celé oblasti stahovat „bafáky“. Tam kde zůstaly norské posádky, tam zůstaly a kapitán Fell k nim jenom přidal posilu britských námořníků z protiponorkových trawlerů a také ze ztroskotaného lehkého křižníku „Effingham“.
Vznikla tak ona „Gubbinsova flotila“, jejímž prvním úkolem bylo – dopravit do Bodö



jihowelšské hraničáře. Ty kapitán Fell nalodil u Borkenesu, což je na druhé straně ostrova Hirnnöy naproti Harstadu a asi tisíc jich takto bezpečně převezl.
Větší starosti pro „Gubbinsovu flotu“ začaly, když přišel první německý útok právě v době kdy se britští vojáci vyloďovali. Válečná vřava zapůsobila velice nešťastně na norské posádky, které nechtěly riskovat svůj život pro Brity. Jakmile je jenom trochu pustili britští vojáci z dohledu, norští námořníci z těchto „bafáků“ utekli. Co však bylo horší, někteří z nich poškodili motory lodí.
Během několika hodin se celá „Gubbinsova flotila“ smrskla z 10 „bafáků“ na 3.
Ovšem námořní kapitán Fell nebyl žádný začátečník a s pomocí korvetního kapitána Nichollse a poručíka Rileyho, těchto „samozvaných námořních transportních důstojníků“, jak je kapitán Fell nazýval ( aby dodržel pirátskou mluvu) shromáždil svaz nový, z 8 místních „bafáků“, které nahradily ty z Harstadu.
A bylo to velice rychle třeba, neboť na poradě s podplukovníkem Gubbinsem ve 2 hodiny ráno 20. května 1940 se všichni dozvěděli o hrozivé situaci skotských gardistů a norských vojáků u Rognanu (bylo je třeba rychle nalodit).
Gubbinsova flotila se rychle nalodila a ještě téhož večera dorazila do Rognanu ( viz mapa), kde se již ustupující vojáci Spojenců naloďovali na všechna plavidla, která zde byla k dispozici.
Tak jak přicházeli vojáci k přívozu, nastupovali na paluby „bafáků“ a místního převozního parníčku, který stál u mola. Okolo půlnoci pak byla většina ustupujícího hlavního voje Spojenců, i s kanóny Bofors, na lodích. Lodě čekaly jen na příchod zadního voje, který se přibližoval k přívozu na nákladních autech. Když vojáci zadního voje seskočili z aut, objevili se již první útočící Němci. Ženisté okamžitě zapálili šňůry demoličních náloží, když jim do toho hvízdaly kulky okolo hlavy od německých ostřelovačů. Po Fellově posledním „bafáku“ měl odjet ještě převozní parníček. Bohužel, lodní motor převozního parníčku nechtěl naskočit. V tu dobu však byla u převozu již zapálena demoliční nálož a hrozilo, že s molem vyletí do povětří i převozní parníček a vzniknou strašná jatka. Vše zachraňoval jeden z britských ženistů, který na poslední chvíli, u nejbližší nálože, přeřízl šňůru.
Vzdálenější 2 demoliční nálože však vybuchly a zasypaly převozní parníček a Fellův „bafák“ padajícími troskami. Převozní loď pak začala hořet, ale protože se zbavila výbuchem všech lan, proud ji odnesl, aby pak uvízla na dně asi 20 metrů od mola. „Bafák“ kapitána Fella k ní přirazil a odtáhl ji do bezpečí. Konečně se podařilo rozchodit motor a loď se bezpečně dostala pryč. Když se chystala „Gubbinsova flotila“ vyplout do fjordu, spatřili námořníci ještě 3 opozdilé vojáky, kteří se brodili v moři a volali, aby je vzali na palubu. K záchraně se přihlásil jeden kadet a jeden nižší důstojník, kteří opozdilce na gumovém člunu zachránili.
Potom „Gubbinsova flotila bafáků“ proplula napříč celým fjordem, aby britské vojáky vysadila na druhém břehu u Finneidu, kde ona jediná silnice na Sever, o kterou se bojovalo, klesala k pobřeží.
Němci byli na chvíli namydlení, postup museli zastavit a čekat na svůj týl.

Když takto „Gubbinsova flotila“ splnila svůj úkol, vrátily se „bafáky“ do Bodö. Letecké útoky Luftwaffe neustávaly a bylo zřejmé, že tuto flotu bude zapotřebí nyní u Bodö.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 52.

Nejprve si řekněme, že konečně i u Narviku začínají Spojenci používat letectvo. Když bylo totiž zničeno letiště na řece Lesjaskog viz zde článek Č 32.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3294
a článek Č 33.: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3311
upravili Spojenci letiště v Bardufossu, což je severně od Narviku ( viz úvodní mapa). Letiště to bylo skutečně přírodní, neboť se zde jenom odklidil sníh a 21. května 1940 u Bardufossu přistávaly stejné Gloster Gladiatory Mk. I., II., z té samé 263. perutě.
Odtud pak odlétly 3 Gloster Gladiatory Mk. I., II. k Bodö a to dne 25. května 1940, jako vzdušná podpora pro Scissorsforce (Nůžky) . Také tady u Bodö bylo zřízeno provizorní letiště, když přistávací dráha byla udělána z travnatých drnů pokrytých železnými dráty. Jeden z Gladiatorů, které ráno 25. května 1940 přistály hned havaroval při svém prvním operačním startu a zbývající 2 Gladiatory pak po celé dva dny střídavě patrolovaly nad spojeneckými jednotkami. Zajímavostí, kterou historici popisují bylo, že po tyto dva dny zaznamenaly oba Gladiatory nečekané úspěchy. Ona si totiž Luftwaffe navykla, že tady v Norsku a zvláště pak zde u Bodö neměla žádného soupeře. Stíhací letadla Luftwaffe tudíž nikdy své bombardéry nemusely doprovázet stihačkami. A najednou ouha. Nějaká drzá spojenecká stíhačka útočí svými kulomety na bombardéry, a dařilo se - bombardéry Luftwaffe vysypaly své bomby mimo cíl a upalovaly pryč.
Hra však trvala jen 2 dny.
Dne 27. května 1940 ráno zaskočily letouny Luftwaffe ony 2 letouny Gloster Gladiatory Mk. I., II.!
Přiřítily se nad letiště a ony 2 Gladiatory zničily na zemi. Při náletu byli zraněni i oba piloti Gladiatorů.
To ještě nebylo vše!
Hned druhý den, tedy 28. května 1940, přilétne nad Bodö velký počet výškových i střemhlavých bombardérů Luftwaffe. Podle toho co následovalo, musel znít rozkaz: Vše vyhladit a zničit!!!
Letouny Ju 87 Stuka se spouštěly až 70 metrů nad zem, aby nejprve zničily polní letiště a potom se hned zaměřily na nemocnici a na město Bodö.
Námořní kapitán Fell vše pozoroval z místa nad spojeneckým letištěm a ve svém hlášení vyjádřil odpor a hrůzu. Psal o tom , že piloti Stuk nalétávali dolů k zemi a ostřelovali z kulometů pacienty, které personál vynášel z nemocnice. Stejně tak ostřelovali i požární stříkačky, které sem přijely, aby nemocnici zachránily. Nálety trvaly celé 2 hodiny.
Když Luftwaffe končila, leželo město Bodö v hromadách sutin a vznášel se nad ním ohromný mrak černého dýmu.

Bodö po bombardování 27. května 1940.




Bylo jasné, že když nacistické Německo vedlo válku, a tady v Norsku to bylo vidět názorně, vedlo ji již od počátku totálně.

Také dřevěné přístaviště v Bodö hořelo, ale před úplným zničením ho zachránilo úsilí majora Harrisona a jeho mužů, což mělo ohromný význam pro pozdější nevyhnutelnou evakuaci.

I z důvodů bombardování, ale nejen proto, se malá flotila námořního kapitána Fella znovu rozpadla. Některé lodě byly skutečně zničeny bombardováním, některé postihly technické závady a další lodě musely odplout za úkoly na jiná místa.
V onu dobu přichází rozkaz, že se má vše pomalu připravovat na úplnou evakuaci Norska (mějme stále na paměti, že 10. května 1940 napadla Říše Benelux a Francii – Fall Gelb – Plán Žlutý) a tím samozřejmě i na úplnou evakuaci Bodö.
Do Bodö proto připlují torpédoborce, ale bohužel mělo to háček - velitelství podplukovníka Gubbinse („První až Pátá rota“) a většina jeho vojáků byla ve vesnici Hopenu, což bylo o 10 mil hlouběji ve fjordu. Tady jim byl nepřítel v patách a jejich evakuace se zdála beznadějná. Vojáci by se mohli odpoutat od Němců jen pomocí lodní dopravy z Hopenu a taková lodní doprava by musela být zničena u Němců, aby je nepronásledovali.
Byl to úkol, který mohla provést jedině čerstvá, úplně nová flotila „bafáků“, která během 29. a 30. května 1940 obstarávala službu a převážela muže i materiál z Hopenu do Bodö. To vše se mohlo dít jedině v přestávkách náletů Luftwaffe, neboť při náletech nezbývalo „bafákům“ nic jiného, než se někde ukrýt. Aby byla tato flotila „bafáků“ posílena, zabavili Fellovi muži (počínali si jako piráti – Morgan je možná na místě) mírně poškozený místní pobřežní parník „Bodin“. Pobřežní parník „Bodin“ pak pod velením poddůstojníka Skeena, jako kapitána a strojníka v jedné osobě, sloužil k evakuaci věrně až do chvíle, kdy jej při naloďování norských vojáků zastihl nálet a parník „Bodin“ ztroskotal. Musel tak být opuštěn a vojáci byli k torpédoborcům odvezeni na „bafácích“.
Hopen, bývalé velitelství podplukovníka Gubbinse, byl do 30. května 1940 zcela evakuován.
Torpédoborce pak muže přepravili na dílenskou loď „Vindictive“, která stála na dohled, na širém moři. Tak bylo přibližně tisíc mužů odvezeno do Anglie do Scapa Flow. Také v dalších 2 dnech se na torpédoborce nalodilo dalších 1 500 vojáků, kteří byli odvezeni do Harstadu, aby se tam později připojili k všeobecné evakuaci z Norska, která jak jsme říkali, již byla nařízena.
Byl podvečer 31. května 1940, když Bodö opustila poslední spojenecká vojska.
Také celá „Gubbinsova flotila“ byla rozpuštěna a vlastně zůstal jen parníček kapitána Fella, který ještě v časných ranních hodinách dne 1. června 1940 nalodil poslední opozdilce, když neúnavný poručík Riley a kapitán Croft od ženistů prováděli v Bodö demolice vojenského materiálu a ničili zásoby benzínu na břehu.
Tak skončila Scissorsforce, vlastně skončila skoro stejně jako Mauriceforce a Sickleforce. Snad je možno říci jenom tolik, že to bylo vždy v době, kdy se pomalu Spojenci naučili trochu bojovat a kdy pomalu začali přisouvat i své letectvo.
Vždyť i do Bardufossu, onoho letiště na sever od Narviku, přilétla dne 26. května 1940 letadla lepší - k 263. peruti Gloster Gladiatorů Mk. I., II. totiž přiletěla 46. peruť a ta již byla vybavena Hurricane – viz zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
A hlavně pak zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1164
, která přiletěla z letadlové lodě „Glorious“. Přítomnost 46. perutě okolo Narviku začala Luftwaffe velice brzy nepříjemně pociťovat.
Bohužel, bylo tady špatný datum, byl tady konec května 1940, když všichni víme, že od 10. května 1940 bojovala na Západě – Velkoněmecká říše – proti Beneluxu a proti Francii a spojenecké Velké Británii.
Pokud by psychóza hlavního bojiště v Západní Evropě nebyla tak intenzivní, mohla se situace na severu Norska stabilizovat. Norské pobřeží severně od Mo mohlo zůstat v rukou Spojenců, což by mělo velmi příznivou odezvu na pozdější vedení války Spojenců na moři – myšleno na konvoje – proti německým ponorkám a další.
Bohužel, vše dopadlo jinak.
Německé tanky se nezadržitelně valily přes Belgii a Francii a hlavní britské a francouzské armády si tam - v Západní Evropě - stejně jako tady v Norsku, náhle začaly uvědomovat, co je loďstvo, co je tank a co je letadlo. Náhle bylo v západní Evropě potřeba každého vojáka, každého tanku, každého letadla, každé lodi
Ano - bojiště Západní Evropy si žádalo každou loď.
Co to znamenalo?
No jednoznačně – bitva v Norsku – to byla vedlejší bitva – to bylo vedlejší bojiště.
No a Velká Británie se v té chvíli začíná obávat německé invaze do své vlastní mateřské země – do Velké Británie.
Je jasné, že v květnu 1940 byly ty obavy ještě přehnané, ale Velká Británie chtěla ke své mateřské zemi stáhnout všechno loďstvo. To přesto, že jak víme z Norského tažení - německá Kriegsmarine utrpěla - právě v norském tažení těžké ztráty.
Historická skutečnost říká, že 20. května 1940 Winston Churchill, tehdy již jako ministerský předseda (více si o tom řekneme u VIII. Francie 1940.), který do té doby stále zdůrazňoval, že je třeba obsadit a udržet Narvik - po svém zvolení - předložil výboru obrany Spojenců názor, že i když bude Narvik dobyt bude nutné jej později opustit.
Tak odpadl hlavní iniciátor snahy o obsazení a udržení Norska, postupně odpadali i ostatní, kteří s ním předtím souhlasili.
Konečné rozhodnutí o vyklizení Norska padlo 24. května 1940 a ještě téže noci dostal lord z Corku a Orrery, jehož plány závěrečné zteče Narviku byly již dopracovány a vš připraveno k útoku - rozkaz – připravit celkovou evakuaci Spojenců z Norska.
Začalo předposlední a poslední dějství bitvy o Norsko.
Nyní se tedy od Bodö přesuneme do Narviku, abychom se podívali na konce této severské ságy.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 53.

Když jsme si popsali akce na Jihu od Narviku - u Mo a Bodö - vraťme se nyní zpět k Narviku, který jsme opustili mezi 7. až 10. květnem 1940. Bylo to v době, kdy velkoadmirál lord z Corku a Orrery, „ vlajkový důstojník pro Narvik“, přestal definitivně doufat, že se mu podaří s britskou brigádou zaútočit na město, britskou brigádu odeslal na jih, a všechny naděje upnul k cizinecké legii, Polákům a Francouzům pod velením generála Bethouarta.
Bylo to v době, kdy i generál Mackesy dal souhlas dne 7. května 1940 k násilnému útoku dvou praporů francouzské cizinecké legie z moře na Bjerkvik, který je na konci Herjangsfjordu. Útok měl být proveden v noci z 11. na 12. května 1940. Současně s tímto útokem měli francouzští horští střelci zaútočit podél silnice z Gratangenu a norská 6. brigáda měla útočit přes hory nalevo od horských střelců (místa viz přiložená mapa).
V plánu operace soupeřily 2 teorie – první byla teorie vrchního velitele lorda z Corku – soupeřem jí pak byla teorie vyšších britských armádních důstojníků (Cork chtěl obojživelnou operaci, armádní důstojníci chtěli postupný a pomalý útok z pozice na pozici). Armádní důstojníci stále trvali na tom, že k dispozici jsou jen 4 útočné vyloďovací čluny (ALC) a k umlčení Němců se musí spoléhat na dělostřelectvo z lodí, které nemá správnou trajektorii palby pro místní podmínky vylodění. Jako další argument měli, že denní světlo je stejné jako noční, tedy moment překvapení nepřichází v úvahu.
Pro samotné obojživelné násilné vylodění pak hovořila i přítomnost pěti tanků ( francouzské H 39 – zde na Palbě v porovnávání s naším LT 35 http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2606
)


H 39 v Norsku.






V narvickém museu je zachován jeden tank H 39 z oné doby.







, které by mohly mít vyloděné jednotky k dispozici.
Jako fakt si řekněme, že se mělo jednat o První, experimentální, obojživelné, násilné vylodění v 2. světové válce, které pak mělo mít v celé válce spoustu následovníků a jehož vrcholem byla Normandie – den D – které přineslo Západní Evropě konečné vítězství.

Začátek obojživelné operace byl o 24 hodin odložen.
První obojživelná operace 2. světové války měla tak podle nového plánu začít dne 12. května 1940 ráno.
Podle zpracovaného plánu ( s novým datem 12. května 1940) Spojenců se cizinečtí legionáři měli nalodit v Ballangenu, což je 20 mil od Bjerviku. Přední roty pěchoty měly plout podle plánu v útočných vyloďovacích člunech, zbytek jednotek, asi 1 500 vojáků, pak mělo připlout k místu vylodění na lehkém křižníku „Effingam“ a na lehkém křižníku „Aurora“. Odtud měly pak výsadky přestoupit na čluny z lehkých křižníků. Čtyři tanky měly být naloděny na bitevní loď „Resolution“




(spuštění na vodu 1915 – výtlak 29 150 tun – 8 x 381 mm, 12 x 152 mm, 8 x 102 mm, 16 x 40 mm, 8 x 13 mm – rychlost 22 uzlů) spolu se dvěma motorovými výsadkovými čluny (MLC). Ten pátý tank pak byl umístěn na modernějším typu MLC a ten MLC měl pak vlastní silou překonat dvacetimílovou plavbou vzdálenost k místu vylodění. V plánu také bylo, že 5 torpédoborců pod velením námořního kapitána E. B. K. Stevensena na jeho torpédoborci HMS Havelock,




bude podporovat vylodění svými děly ráže 120 mm. HMS Havelock měl na přídi ještě francouzskou minometnou baterii.
Všechny výsadky byly naloděny večer 11. května 1940 do 21 hodin a loďstvo se s nimi vydalo ze základen okolo Harstadu, pomalu přes fjord, k místům vylodění.
Na lehkém křižníku „Effingham“ vlála vlajka lorda z Corku a Orrery, když ho do boje doprovázel francouzský generál Bethouard a také generálporučík C. J. E. Auchinleck. Generálporučík C. J. E. Auchinleck (známější později ve 2. světové válce ze Středního východu a severní Afriky) právě dorazil do Harstadu z Anglie a ještě nepřevzal velení od generála Mackesyho.
Když se přiblížila půlnoc z 11. na 12. května 1940, a bylo to jak za jasného poledne, spustila všechna děla na doprovodných válečných lodích palebnou přípravu, která v okolních horách vyvolala hroznou ozvěnu.
Okamžitě začaly hořet domy v místě dopadů dělostřeleckých granátů. Byly to domy, ve kterých se ukrývali němečtí vojáci, nebo tam měli svá kulometná hnízda. Do vzduchu létala zjištěná skladiště střeliva. Dělostřelecká příprava z lodí trvala hodinu. Tato dělostřelecká příprava Spojenců byla provedena podle všech pravidel vojenského umění. Nejprve dělostřelecké granáty dopadaly na okraj pobřeží – vyloďovací pláže. Když dorazily do těchto míst první výsadkové čluny, válečné lodě svou palbu přenesly dále do vnitrozemí.
První prapor se měl vylodit půl míle na západ od vesnice Bjerkviku, druhý prapor pak jihovýchodně od téhož místa a odtud měl postupovat dál a útokem dobýt Elvegaard, což bylo bývalé norské plukovní skladiště, které leželo asi jednu míli od pobřeží a mělo silnou bránící posádku.
K vylodění měly samozřejmě jako první dorazit motorové výsadkové čluny, a to každé s jedním tankem.
Ale!
Když byly tanky spouštěny na jeřábu z bitevní lodě „Resolution“, došlo k takovému zpoždění, že vlastně jenom jeden modernější výsadkový člun MLC zamířil s jediným tankem, osamocen, k místu vylodění Prvního praporu. Hned za ním tam však připluly útočné vyloďovací čluny ALC s vojáky. Když se pak ostatní motorové čluny s tanky dostaly konečně ke břehu, hlavní vlny vyloděných vojáků z motorových člunů se již hnaly do útoku, nebo zaujímaly útočné pozice.
Přes těžkou palbu z válečných lodí se nepodařilo umlčet všechna kulometná postavení Němců, ale stejně to stačilo, aby byla kulometná palba Němců slabá, takže se vylodění Spojenců podařilo jen s malými ztrátami.
Vyloděný První prapor velmi brzy, za pomocí tří tanků, dobyl Bjerkvik (viz mapa), aby ihned vyrazil po silnici na Gratangen, kde se spojil s horskými střelci, kteří postupovali k jihu.
Na jihovýchodní pláži byla situace trošku horší. Před Druhým praporem přežilo dělostřeleckou palbu z lodí velké množství německých kulometných postavení, takže se úderné jednotky Spojenců musely vylodit více na sever, tedy blíže k Bjerkviku. Tam totiž byla palba z lodí soustředěnější a účinnější a výsadky se dostaly rychle na břeh. Tanky jim pak vyčistily průchod v německých obranných postaveních a vojáci Druhého praporu pak postupovali na Elvegaard. Útokem na bodák a bojem dům od domu Spojenci ( cizinecká legie) z Elvegaardu Němce vyhnali.

Legion Etrangere ( Francouzská cizinecká legie) – 13. Demi Brigade - dne 13. května 1940 na postupu u Bjerkviku.



.
Bylo kolem poledne 12. května 1940 když se také cizinečtí legionáři zmocnili Öyjordu. Celkové vítězství bylo dosaženo jen za cenu 36 mrtvých.
Takovýto úspěch první vyloďovací operace 2. světové války vyvracel všechny předpovědi oněch (vzbouřených) vyšších britských armádních důstojníků a byl pro budoucnost velmi povzbudivý. Byla to však jen dílčí obojživelná operace s omezenými cíly, neboť závěrečná zteč a dobytí samotného města Narviku stále zůstávalo ( o dobytí Narviku a krizové situaci při obojživelné operaci bude příští pokračování).

A jak předpovídal lord z Corku a Orrery, zpoždění v obojživelné operaci si začalo vybírat svoji daň. Neboť v čase narůstala síla Luftwaffe, narůstala zuřivost německých leteckých útoků.
Každý den, na každém místě v okolí Narviku, kroužila Spojencům nad hlavou bombardovací letadla Luftwaffe a bylo jich stále víc. Bombardéry Luftwaffe pronásledovaly všechny transportní a válečné lodě, které proplouvaly fjordy. Již den po úspěchu u Bjerviku, tedy 13. května 1940 byl ve Vestfjordu těžce poškozen parník „Chrobry“ a jak již víme, prostí irští gardisté byli rádi, že z něho unikli bez větších ztrát, když přišli o všechny štábní důstojníky s hodností vyšší než je kapitán.
Větším důkazem o zuřivosti útoků Luftwaffe je, že třeba mezi 11. a 27. květnem 1940 bojoval lehký křižník „Cairo“ s letadly Luftwaffe nepřetržitě, s výjimkou jenom dvou dnů. Lehký křižník „Cairo“ za těchto 14 bojových dní, když sloužil jako PVO, vystřílel 5 700 granátů ráže 102 mm. Přitom tato děla opotřeboval tak, že se z nich musela vyřadit více než polovina, neboť hrozilo nebezpečí předčasných výbuchů granátů v hlavních. Rýhování těchto 102 mm děl bylo tak opotřebováno, že hlavně uvnitř byly vlastně hladké.
O samotném útoku na Narvik a dalších osudech Spojenců v Norsku příště.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení VII. díl.