PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 54.

Mapa bojů u Narviku do 8. června 1940.





V Norsku začínalo předposlední a poslední dějství!
V začátku třetí dekády května 1940 již přebral generál Auchinleck plně všechny pravomoci nad pozemními jednotkami v Norsku a ve funkci vystřídal generála Mackesyho. Mezi lordem z Corku, „vlajkovým důstojníkem pro Narvik“ a generálem Auchinleckem pak dojde k dohodě, že útok na Narvik musí počkat do té doby než se ustálí počasí. Spojenci chtěli vybrat pro vylodění dny špatného počasí, které by zabránily německé Luftwaffe, aby svá letadla poslala nad vyloďovací svazy.
Veškeré spojenecké úsilí ke konci druhé a na začátku třetí dekády května 1940 se u Narviku soustřeďovalo na vyčištění letiště u Bardufossu a na výstavbu přistávací plochy u Skanlandu.
Velení v Norsku nic nedbalo na depeše z Velké Británie, které vyjadřovaly hluboké zklamání nad tím, že norské velení nevyužívá úspěchu u Bjerkviku. Lord z Corku a z Orrery však zdůrazňoval, že nyní není netrpělivost na místě a zdržení je nevyhnutelné. Do Londýna přímo 20. května 1940 napsal, cituji:

„Plně chápu, že obsazení města je žádoucí, a toužím po tom, abych ohlásil jeho dobytí. Nejdůležitějším úkolem v dané chvíli však je dokončení a ochrana letišť, a k tomu je třeba všech motorových a výsadkových člunů. Jestliže zde máme udržet své pozice, je v první řadě důležité, abychom mohli co nejdříve do boje nasadit svá letadla… To lze označit za nutný předpoklad všech kombinovaných operací v jakémkoliv měřítku. Bylo by pošetilostí přejít za těchto okolností od nezbytně nutné přípravy letišť ke zteči Narviku. Zpoždění s letišti se stalo nebezpečné.“

Jeho věty jsou nadčasové a patří ke každému násilnému vylodění – obojživelné operaci

A skutečně, jak již víme, den po této depeši do Londýna, dne 21. května 1940, přistávala na letišti v Bardufossu britská 263. peruť se svými Gloster Gladiator Mk. I, II z letadlové lodě „Furious“ a letadlová loď „Glorious“ přivážela Sea Hurricany Mk. IA viz
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1164
, které přistály dne 26. května 1940.
Když se pak štáb v Harstadu dozvěděl, že Hurricany přistály, vydal rozkaz k zahájení útočné operace proti Narviku – termín útoku v noci z 27. na 28. května 1940.
Ovšem do toho, jak víme, přišla 25. května 1940 nešťastná zpráva, že spojenecké vlády rozhodly, že budou Spojenci evakuováni z celého Norska.

Zastavím se trochu a osvětlím alespoň částečně, jak se rodilo rozhodnutí o evakuaci Norska.

Prvopočátky rozhodnutí o vyklizení Norska hledejme ve dni 11. května 1940. To znamená, že probíhal druhý den operaci Fall Gelb – operace Žlutý – napadení Beneluxu a Francie – útok Říše směrem na Západ. Zároveň to byl první celý den, kdy byl v úřadě Velké Británie její nový předseda vlády, nám dobře známý 1. lord Admirality Winston Churchill (politické okolnosti výměny za Chamberlaina si řekneme u VIII. díl. Francie 1940).
Do úřadu nového předsedy vlády Velké Británie dne 11. května 1940 docházejí samé špatné zprávy, z nichž některé jsou i nepravdivé a neověřené. O úspěších Wehrmachtu nedocházely dopoledne jen zprávy z Holandska a z Belgie, ale v dopoledních hodinách toho dne se v Londýně také objevila zpráva z Norska, ze spojenecké základny Harstadu, toto místo severně od Narviku, intenzivně bombardovala Luftwaffe. Zároveň v tom byla taková podivná zpráva, že německé pozemní jednotky jsou díky sovětsko-německému paktu o neútočení přesunovány po železnici z Leningradu do Murmanska (nepotvrzená, nepravdivá, nikde jinde jsem na potvrzení této zprávy nenarazil). Tento přesun Wehrmachtu měl být součástí příprav operace, v průběhu které by byla vzata do kleští severní oblast Norska.
Tehdy měl Winston Churchill hnutí mysli, které jemu - tento první celý den ve funkci - napovídalo, aby přesunul vojska z Harstadu směrem na jih do Mosjöenu, v němž ještě byla nepočetná britská posádka (v Tromsö severně nad Narvikem již velká posádka byla).
Ovšem britští náčelníci štábu jednotlivých druhů vojsk Churchillovi oponovali, že cituji:
„..na západní frontě probíhá zápas na život a na smrt.“
Jasně mu tím říkali, že není k dispozici dost jednotek, které jsou nutné k obraně Mosjöenu a nebo Bodö. Zároveň tak vyjadřovali, že není dost jednotek ani v případě Narviku, které leží tak vysoko severně od polárního kruhu.
Tehdy se vytvořil precedens – pravidlo, které platilo po celou 2. světovou válku.
Tím pravidlem bylo, že v případě, že Winston Churchillovy návrhy narazily na silný odpor náčelníků štábů – byly tyto příslušné plány prostě odloženy.
A teď to důležité pro 2. světovou válku a demokracii:
Britský ministerský předseda neměl, na rozdíl od Hitlera, pravomoc, která by mu umožňovala jednat v rozporu s názory svých strategických poradců.
Naopak však platilo pravidlo, že mohl značně energicky podpořit jejich doporučení a pak trvat na jeho rychlém uskutečnění.
Toto pravidlo použil hned první den své vlády, když podpořil návrh, aby Velká Británie obsadila Island, který v té době podléhal dánské svrchovanosti a byl významnou strategickou základnou. Bylo totiž nutné, aby ho neobsadili Němci, kteří se zmocnili Dánska. Na Islandu bylo nutné co nejdříve vybudovat námořní a leteckou základnu a další podpůrná zařízení.

Když se pak situace v Norsku zhoršovala, přišlo jak víme rozhodnutí štábu Spojenců, v noci z 24. na 25. května 1940, které k schválilo operaci Alphabet – evakuace Narviku a to do 8. června 1940, kdy mělo být vyklizeno zároveň i celé Norsko.

Ještě jednu důležitou věc bychom si zde měli říci.
Jak víme, 15. dubna 1940 přestal Bletchley Park luštit německé kódy z Enigmy, říkali jsme si o tom u článku Č 16 zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3175
a o problémech, které do té doby britská tajná administrativa měla.
Když přišel 22. květen 1940 tak šifranti z Bletchley Parku znovu již kód Enigmy luštili a opět to bylo od té nedbalé Luftwaffe. Ale za ten skoro měsíc, se toho hodně změnilo a Britové se velice mnoho naučili a „Tajná britská Administrativa“ již fungovala mnohem lépe.
„Britská zpravodajská služba“ měla denně od dešifranů Enigmy - od 22. května 1940 – zprávy - jež byly odesílány velitelstvím německé Luftwaffe do polních postavení a zpět.
Nejcennější z těchto zpráv byly zprávy, které odesílali styční důstojníci letectva, kteří byli vysláni k pozemním jednotkám. Informace od nich totiž obsahovaly řadu náznaků, které analytikům Bletchley Parku umožňovali rozpoznat postavení a úmysly německých pozemních jednotek v boji, a to právě v době, kdy se obracely směrem k moři ( myšleno samozřejmě především ve Francii – Fall Gelb – operace Žlutý, ale také samozřejmě z Norska z postupu z jihu).
Jak píše Martin Gilbert, ve své knize – Druhá světová válka – Úplná historie, na straně 98, když cituje z oficiálních dějin „Britské zpravodajské služby“:
„Záplava operačních zpravodajských hlášení, byla dešifrována, překládána, doplňována a vyhodnocována rychlostí tisíce zpráv za den.“

A dále historie „Britské zpravodajské služby“ říká, že výsledky z Enigmy byly předávány dálnopisem, nebo kurýrem ve Whitenhallu. S tím zároveň od 24. května 1940, byly nejdůležitější zprávy předávány přímo z Bletchley Parku do velitelství britských ozbrojených sil a zároveň i jednotlivým velitelstvím složek Royal Air Force – britského královského letectva.
Protože bylo třeba, aby se Němci nedozvěděli, že Britové odhalili jejich největší tajemství, jejich nejutajovanější metody spojení, užívali Britové speciální šifru, která byla vysílána zvláště určenými pojítky spojovacího vojska. Bylo to prostřednictvím mobilní jednotky „Britské zpravodajské služby“, která poskytovala nejvyšším představitelům složek ozbrojených sil pomoc při vyhodnocování získaného materiálu a rovněž poskytovala doporučení, pokud šlo o možnosti jejich nejvýhodnějšího využití.
V době kdy byli britští velitelé vypjati bojem v Norsku, ale především ve Francii a to do krajnosti, byly tyto cenné informace z dešifrovaných zpráv Enigmy velice cenné. Odhalovaly činnost německého letectva a zároveň hovořily o úmyslech německé armády (ale německé tanky už byly po 22. květnu 1940 moc daleko ve Francii).

Tady je nutno také říci, že britským odborníkům, analytikům a všem z „Britské zpravodajské služby“, kteří byli soustředěni v Bletchley Parku, však ještě nějakou dobu trvalo než se jim podařilo vyřešit spoustu dalších problémů.
Řekněme si některé problémy.
Oficiální historie „Britské zpravodajské služby“ k tomu totiž říká, cituji:
„Kromě samého jejich množství (myšleno množství zpráv), se texty zpráv hemžily nejasnostmi – zkratkami označujícími jednotky a materiál, označeními v mapách a souřadnicích, zeměpisnými a osobními krycími názvy, zavedenými označeními, vojenským vyjadřováním a dalšími skrytými narážkami srozumitelným pouze zasvěceným.“

Další problémy byly s tím, že atmosférické i technické poruchy zavinily nekvalitní odposlech, nebo byl text zkomolen v zápalu boje.

Takovou zvláštností, která působila potíže při luštění kódů bylo také, a je to fakt s podivem, že velitelství německého letectva – Luftwaffe – ve svých směrnicích a také její polní velitelé - se vzájemně často odkazovali na mapy - a teď pozor - britského generálního štábu v měřítku 1 : 50 000, které britská armáda už dávno přestala používat.
Další zvláštností v této zpravodajské hře pak bylo, že šifranti z Bletchley Parku nemohli tyto mapy od svých nadřízených dostat (prostě mapy už nebyly), a proto byli nuceni je rekonstruovat na základě německých odkazů, což samozřejmě představovalo pracný postup.
Přes všechny tyto potíže se však Britům v čase, který když narůstal, narůstaly s ním i úspěchy a tak se dařilo stále víc a víc získávat informace, které měly neocenitelnou hodnotu.
.
Bohužel, doba konce května 1940 byla ještě doba, kdy Britové a Spojenci všude jen ustupovali a tak cenné rozluštění zpráv z Enigmy ještě tolik nepomáhalo.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 55.

Depeše z Londýna, která přišla 25. května 1940 do Harstadu, o evakuaci celého Norska (operace „Alphabet“ – z té samé noci 24. května 1940 existovala ještě další operace pod názvem „Paul“), operace „Alphabet“, měla ještě sestřičku - operaci „Paul“. Cílem operace „Paul“ bylo zaminování přístupových cest k švédskému přístavu Lulea, čímž měla být německým lodím, které dovážely železnou rudu v období, když roztál sníh a led, znesnadněna Kriegsmarine plavba po Baltském moři.
Tehdy k operaci „Paul“ Winston Churchill řekl generálu Ismayovi, svému nejbližšímu vojenskému poradci, cituji:
„Uvedená operace „Paul“ je nezbytná. Zajistěte, aby nám v ní nezabránily nějaké spory týkající se neutrality.“
V depeši o „Alphabet“ se také zdůrazňovalo, že je žádoucí, aby byl dobyt Narvik a v něm následně zničena veškerá zařízení k nakládání železné rudy.
V době okolo 25. května 1940 je francouzský generál Bethouart postaven před katastrofální zprávy z domova, z Francie, vždyť do Dunkerque zbývají 2 dny (27. května 1940) a německé tanky se valí Francií.
Francouzští vojáci generála Bethouarta chtějí jít bojovat domů a pokračování útoku na Narvik by přeci jejich návrat zdrželo.
Generál Bethouart se se svými vojáky však shodne, že úspěch tady u Narviku může povzbudit i ty doma. Zároveň Bethouart souhlasil s britským názorem, že porážka, či zničení německých vojsk tady, může usnadnit bezpečnou a rychlou evakuaci z Norska až nastane čas operace „Alphabet“.
Jak říkají historici západu shodně, v celé evakuaci Norska bylo nejstrašnější, že Spojenci měli opustit Nory, norské vojáky, kteří po celou dobu bojovali věrně a statečně po boku Spojenců a tady u Narviku zvlášť.
Zvláštností oné doby a místa bylo, že z bezpečnostních důvodů se rozhodnutí o evakuaci Norska před samotnými Nory tajilo až do poslední chvíle. Zároveň je třeba také říci, že s tím utajováním měl největší problémy francouzský generál Bethouart, který namítal, že z důvodů národní cti nemůže zanechat norské vojáky, se kterými spolupracoval na bojišti v nemožném postavení.
Nepřítel v Narviku musí být rozdrcen, aby bylo norským vojákům umožněno, včas se z fronty odpoutat a dostat je do týlových oblastí. Tam by byli norští vojáci demobilizováni dříve, než by padli Němcům do rukou.
A tak se také ve většině případů stalo!
Britové a Francouzi vytvořili v Norsku složitou kouřovou clonu pověstí a nepravdivých informací, podle kterých měla být zřízena u Tromsö, což je severně od Narviku nová spojenecká hlavní základna. Pod touto kouřovou clonou pověstí pak pokračovaly přípravy k evakuaci.
Do Velké Británie odpluly první transporty na konci května 1940, když odvážely velké množství výzbroje a zásob. Bylo tam také několik francouzských tanků a děl.
A jakoby se nic nedělo, dokončovaly se přípravy k obojživelné operaci – k útoku na Narvik.
Nový velitel pozemních vojsk u Narviku generál Auchinleck svěřil veškeré velení nad všemi jednotkami v oblasti Narviku francouzskému generálu Bethouartovi. K těmto svazkům přidali Norové 1 pěší prapor, který byl složený jen z mužů, kteří byli mobilizováni z oblasti Narviku.
V té době již francouzští a norští vojáci ovládali severní břeh Rombaksfjordu a to až k „Úžinám“.
Na protistraně fjordu, na jihu Narviku, obsadily 3 polské prapory výšiny nad Beisfjordem a přitom vyčistily od Němců i část vesničky Ankenesu, viz mapa okolí Narviku.
Plán útoku na Narvik proto předpokládal, že Poláci provedou dvojitý úder k dobytí celé vesničky Ankenesu a zatlačí německé vojáky na východ ke konci Beisfjordu ( pokračuje dál vpravo za narvickým přístavem), zatímco 2 prapory Legion Etrangere – cizinecké legie a norský prapor se vylodí na jižním břehu Rombaksfjordu, což bylo asi 3 míle od města Narviku.
Vylodění Spojenců muselo probíhat na velice nebezpečně úzké frontě, neboť je zde jen u jedné pláže terén, který zaručoval, že německá kulometná postavení budou umlčena palbou z lodních děl.
K problémům s vyloděním se přidal ještě jeden problém – útočné výsadkové čluny již nebyly 4, ale 3 (jeden byl zničen při předchozím vylodění). Hrozily však větší problémy, hrozilo totiž, že po určitou dobu nebude možno první údernou vlnu posílit druhou útočnou údernou vlnou a pokud by po tuto dobu námořní dělostřelectvo neposkytlo podporu, která se od něho očekávala, mohla by být ta první vlna krvavě odražena a zahnána zpět na moře. To bylo to, co předpovídal kdysi generál Mackesy a jeho brigádní velitelé, kteří, jak víme, se také nechvalně vyjadřovali k námořnímu bombardování. Ale francouzský generál Bethouart takové pochyby neměl.
Jak později uvidíme, brát se to v úvahu mělo.
Vždyť schopnost lodí Spojenců udržet neustálou dělostřeleckou podporu vylodění, tak ta přeci závisela na spojeneckém letectvu, které je bude chránit před střemhlavými bombardéry Luftwaffe, v tomto případě Ju 87 Stuka. Pokud totiž budou lodě napadeny bombardéry, budou nuceny se soustředit na svou vlastní obranu a to na úkor nejdůležitějšího úkolu, kterým tady bylo podpora vyloděných jednotek (jak později uvidíme jedna taková krizová situace nastane).
Vždyť právě den před útokem, tedy 26. května 1940, byl protiletadlový křižník „Curlew“,




který plul do Skanlandu, kde měl zajišťovat PVO, po třech dnech neustálých útoků zasažen celou salvou bomb střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka a potopen.

Jestliže první obojživelná operace 2. světové války – násilné vylodění u Bjerviku zahrnovalo 2 složky – námořnictvo a pozemní jednotky, měla „Druhá obojživelná operace“ – násilné vylodění u Narviku obsahovat všechny 3 složky – námořnictvo, letectvo a pozemní jednotky.

V Norsku, v celém tažení, se ukazovalo, že když při vylodění chyběla jedna složka – letectvo - Spojenci většinou prohráli. Nyní se oprávněně očekávalo, když byl problém vyřešen, že s letectvem bude při vylodění následovat úspěch.

Bylo to 6 týdnů co do Norska přijel „vlajkový důstojník pro Narvik“ lord z Corku a Orrery, aby provedl útok a obsadil Narvik. Jeho britský a francouzský expediční svaz se rozrostl a měl tehdy před posledním útokem na Narvik, ke dni 27. května 1940, 24 000 mužů.
Bylo 27. května 1940, když tehdy již unavený lord z Corku vztyčil svou vlajku na lehkém křižníku „Cairo“, po boku měl statečného francouzského generála Bethouarta. Věřili v úspěch vylodění, věřili ve schopnosti svých vojáků zvítězit pod ochranou námořního bombardování, pod ochranou leteckého deštníku Sea Hurricane Mk. I A a Gloster Gladiator Mk. I, II. Věřili ve svůj riskantní a odvážný plán vylodění.
Do boje se chystal také Legion Etrangere – První prapor cizinecké legie, což byli ostřílení veteráni. Před Narvikem nebyla v noci žádná tma, která by je kryla. Naloďování se mělo provést mimo dohled nepřítele v Herjangsfjordu, s cílem využít alespoň částečně moment překvapení. Dál však bylo patrné, že až úderné vyloďovací čluny obeplují okolo Öyjordu, bude Němcům jasné, že cílem je Narvik.
Byla půlnoc z 27. na 28. květen 1940, když začaly bombardovací svazy lodí zaujímat své posice.
Pro dělostřeleckou přípravu to byly 4 torpédoborce, které operovaly v Rombaksfjordu, zatímco lehké křižníky „Cairo“, „Coventry“ (vlajková loď kontraadmirála Viviana) (spuštění na vodu 1917 – výtlak 4 290 tun – 10 x 102 mm, 16 x 40 mm – rychlost 29 uzlů)
a další torpédoborce, zaujaly postavení v Ofotfjordu. Trochu dále v Ofotfjordu, blíž k otevřenému moři, pálil lehký křižník „Southampton“, který měl svými děly ráže 152 mm podporovat Poláky na Ankeneském poloostrově.
Většina ustaraných očí velitelů i vyloďujících se vojáků koukala na nebe. Byli tak zvyklí, pátrali po letadlech Luftwaffe na obloze - a byli velice šťastni, že tam vidí hlídky letadel Sea Hurricane Mk. I A, které tam nad nimi kroužily. To bylo pro ně nové a velice vítané a vzbuzovalo to v nich důvěru, že se vylodění a celý útok musí zdařit. Posádky britských lodí, které se za takovou situaci již dlouho modlili, letadlům a jejich pilotům dokonce provolávali slávu, k čemuž přidávali samozřejmě vojenská sprostá slova.
Lodní děla hřměla, ozvěna se odrážela od hor a do útoku přešli polští vojáci. Také Legion Etrangere, jejich malé útočné vyloďovací čluny obepluly Öyjordský mys a zamířily přes Rombaksfjord. Padla přesně půlnoc, vidět bylo jako v pravé poledne, když na pláže vystupovali vojáci Legion Etrangere. Vojáci cizinecké legie na břehu zjistili, že lodní děla tak rozmlátila svah kopce před nimi, že tam není žádný odpor nepřítele. Takže i když jediný malý tank, který se vylodil poblíž z motorového vyloďovacího člunu, uvízl, a v další bitvě nehrál žádnou roli, první vlna úderných jednotek Legion Etrangere postupovala rychle nahoru po svahu a obsadila vrchol kopce.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. č. 56.

Mapa míst o která se bojovalo.





Nad vyloděním visel strach z leteckého bombardování, strach, který všechny provázel celým tažením v Norsku. Když se výsadkové čluny Spojenců vracely pro další vlnu jednotek, vládlo všude úzkostné napětí, neboť tuto dobu, než se lodě s výsadky vrátí, musela podpořit právě námořní děla. Kdyby, a to kdyby za chvíli přišlo, námořní děla nestřílela, mohl přijít německý protiútok.
Druhá výsadková vlna se naloďovala v Öyjordu a když vojáci dorazili k přístavišti, začaly mezi ně dopadat miny z německých postavení na druhém břehu fjordu. Než se vůbec nalodil první výsadkový člun, došlo k lidským ztrátám, když byl pohřešován i naloďovací důstojník od námořní pěchoty. Hrozila i ztráta velmi cenných, zde nenahraditelných, vyloďovacích člunů. Proto poručík Franclin, velící námořní důstojník, vyloďovací čluny rozdělil a poslal dva k plážím na obou stranách mola.
Öyjord musel být na nějakou dobu, jako naloďovací základna, opuštěn a naloďování se muselo vrátit k delší námořní trase z Herjangsfjordu. Samozřejmě tím bylo zpožděno zapojení „bafáků“ k výsadkovým silám, neboť kromě přístaviště Öyjordu pro ně nebylo nikde dost vody (malá hloubka moře v přístavech).
Zatím se jednotky první vlny na břehu držely a do 4 hodin ráno dne 28. května 1940 byl První prapor cizinecké legie a norský prapor již na cestě přes kopec směrem k Narviku, když narážel jen na slabý odpor Němců.
Ale pak přišlo to, co někteří škarohlídi předpovídali.
U Narviku vznikla krize!
Právě v nejkritičtějším okamžiku, když mělo dojít k závěrečnému postupu rojnic, se to stalo:
Britské hlídky Hurricanů byly odvolány, neboť v okolí Bardufossu, kde měly své letiště, začala padat mlha. Tak, tak Hurricany přistály a než se mlha zvedla, nemohly vzlétnout.
Strašné by to bylo, kdyby to přišlo v době výsadku první vlny – to by byla úplná katastrofa.
Ale i tak to byla krize – poslouchejme!!!
Když totiž Hurricany odletěly, okamžitě se objevily německé střemhlavé bombardéry a vrhly se na spojenecké lodě, které prováděly dělostřeleckou podporu námořnímu výsadku (nad letišti Luftwaffe mlha nebyla – letiště byla více ve vnitrozemí a jižněji).
Nyní se v Ofotfjordu začaly opakovat, nám již známé, scény z předchozích popisů.
Britské lodě musely ve fjordech kroužit a kličkovat, a zoufale se bránit nalétávajícím bombardérům Ju 87 Stuka.
Nalétávající letouny Luftwaffe neustále vytlačovaly podpůrné lodě z jejich bombardovacích pozic. Vlajkovou loď lorda z Corku „HMS Cairo“ zasáhly 2 pumy a kapitán lehkého křižníku hlásil ztrátu 30 mužů.
Také další lodě unikly jen o vlásek, a některé z nich utrpěly i zásahy.
Německé pozemní jednotky, které kryjíce se ustupovaly směrem k Narviku, náhle ožily. Byly zbaveny hrozby námořní dělostřelby, která byla přesná a sledovala je na každém kroku, a tak se nyní osmělily. Německé jednotky 139. horského pluku okamžitě podnikly protiútok na Francouze a Nory, zatlačily je na kopec a pak je tlačily dolů z kopce až skoro k plážím. Mezi Spojenci narůstaly ztráty a situace byla kritická.
Do všeho zapůsobila i tato, za jiných okolností komická věc.
Spojovací důstojník, kterým zde byl korvetní kapitán S. H. Balfour, který se vylodil s Francouzi, a který měl zajišťovat dělostřeleckou podporu výsadku, prostě ztratil během ústupu signální lampu. Jak měl dávat signály dělostřelcům na lodě?
Dlouho však neváhal!
Okamžitě nasedl do výsadkového člunu a nejvyšší rychlostí odplul do Ofotfjordu, aby navázal spojení s loďmi a za každou cenu si vyžádal dělostřeleckou podporu pro vysazené ustupující jednotky. Musel lodě Spojenců přímo nahánět. Nakonec dostihl Vlajkovou loď kontraadmirála Viviana, lehký křižník „HMS Coventry“. Kontraadmirál Vivian okamžitě poslal torpédoborec „HMS Beagle“ (spuštění na vodu 1930 – výtlak 1 360 tun – 4 x 120 mm, 2 x 40 mm, 8 torpm. – rychlost 35 uzlů) do Rombaksfjordu k podpoře ustupujícího výsadku. Děla ráže 120 mm „HMS Beagle“ rychle situaci zvrátila. Když začaly granáty 120 mm dopadat mezi útočící německou pěchotu, rojnice se obrátily a upalovaly, aby se schovaly za kopcem, za obzorem. To bylo ohromné povzbuzení pro francouzský Legion Entrangere a norské vojáky, kteří začali okamžitě útočit a úplně zvrátili situaci před Narvikem.
Před polednem se mlha v Bardufossu rozptýlila a okamžitě se objevil první roj tří stíhaček Hawker Hurricane Skua Mk. IA a německé bombardéry ihned změnily kurs (otočily zpět ke svým letištím). Vrátily se ještě jednou pozdě odpoledne dne 28. května 1940 s podporou svých stíhaček a provedly ještě 2 nálety na spojenecká vojska, ale to již byla dávno situace u Narviku vyřešena.
Když bylo ještě 11 hodin dopoledne dne 28. května 1940 vylodil se druhý prapor cizinecké legie, který dohnal první vlnu. Němci tak byli náhle v menšině a neustále ustupovali. Také Poláci úspěšně obsadili Ankeneský poloostrov. Zbytek německých vojáků se pak dal z Narviku na ústup po silnici do Beisfjordu. Bylo 17 hodin dne 28. května 1940, a Francouzi dali Norům taktně přednost, když spojenecké jednotky vstupovaly do Narviku a obsadily ho.
Do 22 hodin dne 28. května 1940 byl zcela obsazen nejen Narvik, ale i celý poloostrov, na kterém město stojí. V tuto hodinu také francouzský generál Bethouart ohlašuje obsazení Narviku a okolí lordu z Corku a Orrery a stejně tak to oznamuje do Londýna.
Zároveň ohlašuje, že ztráty francouzského Prvního praporu a Norů činily 150 mužů. Z těchto ztrát na Francouze připadlo 34 mrtvých a 50 raněných.
Takové ztráty hodnotí historici jako mírné, když se přihlédne k důležitosti cíle, kterým byl Narvik. Přihlížet také musíme k tomu, že se jednalo o obojživelnou – násilnou vyloďovací operaci.
Neštěstím zde u Narviku bylo, že letecká podpora výsadku vypadla na 2 hodiny, jinak by skutečně byly ztráty menší, neboť by podpůrné lodě nebyly vytlačovány ze svých dělostřeleckých postavení.
Historici ve většině případů souhlasili se závěrečným hodnocením „vlajkového důstojníka pro Narvik“ lorda z Corku a Orrery, které poslal do Londýna, cituji:
„Nic, čeho jsem byl svědkem u Bjerkviku 13. a 14. května nebo u Narviku 27. a 28. května, ani trochu nezviklalo mé přesvědčení, že kdyby se bylo vylodění u Narviku uskutečnilo 10. května, jak bylo zamýšleno, bylo by zcela úspěšné za předpokladu, že vedení a odhodlání by bylo stejné.“
Historici však stále tvrdí, že největší předpoklad pro rychlé obsazení Narviku bylo po 13. dubnu 1940, kdy byla zcela zničena flotila německých torpédoborců. Když se tak nestalo a Spojenci nezaútočili, muselo se čekat na oblevu, neboť Spojenci nebyli dobře vystrojeni.
Polemika historiků se vedla o pochybách ze strany britských armádních velitelů ve schopnost námořní dělostřelby umlčet nepřátelský odpor během výsadkových útoků. Ukázalo se, že to jde. Armádní velitelé totiž také přehlíželi morální účinek těžkého dělostřeleckého ostřelování, neboť tehdy by měli armádní důstojníci k dispozici i děla ráže 381 mm.
To, při závěrečném útoku na Narvik nebylo. Při závěrečné zteči na Narvik nebyla k dispozici žádná bitevní loď, která by nasadila děla ráže 381 mm, neboť bitevní loď „Resolution“ byla poškozena bombami po útoku na Bjervik a byla proto poslána na opravu do Velké Británie. Ztracen byl „Effingham“ a odplul i lehký křižník „Aurora“ k opravě. V závěrečné zteči na Narvik tak byla k dispozici jediná loď s děly ráže 152 mm. Tou lodí byl lehký křižník „Southampton“ se svými 12 x 152 mm.
Při závěrečné zteči na Narvik hovořil korvetní kapitán Balfour o své zkušenosti z dělostřelecké palby lodí, které získal u cizinecké legie, když o účinku na Němce zdůrazňoval, že, „děsivý morální účinek na vojáky, daleko přesahující skutečné materiální škody, které utrpěly“.

To, že bylo zdrženo o 18 dní dobytí Narviku, mělo nezměrné důsledky pro další vývoj 2. světové války – Spojenci přišli o své severní křídlo.
Dne 1. června 1940 teprve Spojenci sdělili norské vládě své rozhodnutí o evakuaci Norska. Bylo to v době, kdy byl německý generál Dietl, se zbytky svého 139. horského pluku z 3. horské divize a námořníky z potopených torpédoborců zatlačován do hor a ustupoval směrem k hranicím se Švédskem. Nacistická diplomacie ve Švédsku vyjednala, a za hranicemi ve Švédsku skutečně stály vlaky, které měly poražené německé vojáky odvést do internace – což byla jediná možnost jak je zachránit.
Dříve, nebo později měl následovat naplánovaný útok norských jednotek, který by zpečetil porážku vojsk generála Dietla.
Ale ouha.
Norští vojáci generála Rugeho jsou Spojenci opuštěni.
Pokud by Němci byli zatlačeni přes švédské hranice, znamenalo by to pro Spojence zajištění severního Norska, zajištění severního ramene fronty pro celou 2. světovou válku. V Anglii bylo mnoho hlasů, které po tom volaly. Bohužel, z druhé strany kanálu La Manche zaznívalo hřmění děl a to tyto hlasy velmi rychle umlčelo.
Znamenalo to, že konečné řešení, jestli dobré nebo špatné, vyklizení Norska bylo provedeno.
A norská vláda přijala nevyhnutelné, souhlasila také s tím, že bude následovat svého krále do exilu. Britská Admiralita pak dala norskému králi a norské vládě v Tromsö k dispozici těžký křižník „Devonshire“





(spuštění na vodu 1927 – výtlak 9 850 tun – 8 x 203 mm, 8 x 102 mm, 8 x 40 mm, 8 torpm. – rychlost 32 uzlů).
Zbývalo poslední dějství.
Muselo se zorganizovat stažení 24 500 mužů z Norska. Vojáci zde byli rozeseti na velkém teritoriu. Stažení muselo být utajeno, muselo probíhat rychle, aby se nezměnilo v katastrofu.
Stažení vojsk z Norska byla nyní starost admirála lorda z Corku a Orrery a generála Auchinlecka.
Příště poslední dějství v Norsku.

Použitá literatura:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Již příště VII. díl ukončíme a bude také debata pro ty, které to zajímalo, nebo zajímá.