Italské bitevní lodě třídy Regina Margherita
Italské válečné loďstvo vzniklo roku 1860 sloučením námořních sil Neapolska, Sardinie a Toskánska. Od roku 1861 neslo název Italské královské loďstvo (Regina Marina Italiana) a již brzy po svém vzniku začalo provozovat silné jednotky, díky čemuž se rychle vyšvihlo mezi námořní mocnosti. Mezi jeho největší rivaly patřily po dlouhá desetiletí flotily Rakousko-Uherska, Francie a Velké Británie, které se rovněž aktivně angažovaly ve Středozemním moři. Italské námořnictvo nemá právě nejlepší pověst, jelikož jeho bojové vystoupení ve všech válečných konfliktech vyznělo vždy velice rozpačitě. Přesto vždy patřilo mezi opravdové námořní velmoci a jeho početná flotila se skládala z některých pozoruhodných jednotek, jež se právem těšily všeobecné pozornosti a zajistily italským konstruktérům respekt svých zahraničních kolegů. Mezi nejzdařilejší můžeme pokládat dvojici bitevních lodí, o nichž pojednává tento článek. Tato plavidla vyprojektoval uznávaný italský konstruktér Benedetto Brin a stala se poslednímy loděmi, na jejichž konstrukci se podílel. Podle jeho představy měly nové bitevní lodě nést silnou výzbroj a dosahovat vysoké rychlostí, což mělo být vykoupeno slabším pancéřováním. Ještě dříve nežli mohl být tento projekt schválen, Brin zemřel, a jedna z chystaných lodí poté nesla jeho jméno. Osiřelého projektu se chopil inženýr Ruggero Alfredo Micheli, jenž mu dal konečnou podobu, která se od Brinovy koncepce lišila zejména změnou výzbroje a posíleným pancéřováním.
Benedetto Brin
Bitevní loď REGINA MARGHERITA byla založena v královské loděnici v La Spezia dne 20.11.1898, na vodu byla spuštěna 30.5.1901 a do služby vstoupila 14.4.1904. BENEDETTO BRIN vznikal v královské loděnici v Castellammare, kde jej založili 30.1.1899, na vodu byl spuštěn 7.11.1901 a sloužil od 1.9.1905. Doba jejich realizace byla na italské poměry docela rychlá, vždyť například bitevní loď SARDEGNA se stavěla skoro 10 let, ovšem v Británii tehdy vznikaly nové bitevní lodě nepoměrně rychleji.
Obě jednotky měly délku mezi svislicemi 130 m a délka maximální činila 138,6 m. Šířka byla 23,8 m a ponor byl 8,8 m (BENEDETO BRIN 9 m) Standardní výtlak dosahoval 13 215 tun (BENEDETTO BRIN 13 320) a plný potom 14 093 tun (BENEDETTO BRIN 14 737). Vzhled těchto bitevních lodí byl velmi elegantní; měly vysoké boky, a ve středolodí se vypínala mohutná nástavba, ve které bylo umístěno střední dělostřelectvo. Nesly dva stožáry opatřené marsy, lodními jeřáby sloužícími k manipulaci s lodními čluny a světlomety. Každá z těchto lodí měla tři komíny, jenž umožňovaly jejich rozpoznávání na větší vzdálenost, jelikož REGINA MARGHERITA je měla o něco vyšší nežli sesterské plavidlo.
Základem jejich pancéřové ochrany byla citadela ležící uprostřed lodního trupu, což byla specialita italské konstrukční školy. Věřilo se, že tato nejsilněji obrněná střední část, jež byla od prostorů na přídí a zádi oddělena pancéřovými přepážkami, odolá palbě nepřátelského dělostřelectva a udrží plavidlo nad hladinou, i v případě zatopení zbytku lodě. Těžko říci, zda tato víra byla oprávněná, protože žádná italská bitevní loď z tohoto období se nikdy neutkala v dělostřeleckém souboji se srovnatelným protivníkem, ale rozhodně byla pasivní ochrana, díky tomuto konstrukčnímu prvku, lepší nežli se běžně uvádí. Pancíře zhotovila italská ocelárna v Terni, podle Harveyova postupu a jejich celková hmotnost dosahovala 2927 tun. Boční pás byl vysoký 3,2 m se táhl po celé délce. Ve středolodí měl sílu 152 mm a na přídi a zádi se zeslaboval na 100 mm.
Nad hlavním pancéřovým pásem se nacházel ještě jeden, tentokráte pouze ve středolodí, který byl silný 150 mm. Příčné přepážky měly tloušťku 200 mm. Věže hlavních děl chránil 203 mm pancíř, stejně jako jejich barbety. Velitelská věž byla obrněna 305 mm vrstvou pancíře (jinde se uvádí 150 mm) a kasematy středního dělostřelectva 150 mm. Tyto jednotky měly dvě pancéřové paluby. Horní, táhnoucí se po celé délce lodi, mající tloušťku pouze 40 mm a spodní, jež kryla pouze středolodí a měla na vodorovné části sílu 80 mm, zatímco její skosené segmenty se pod čarou ponoru napojovaly na lodní boky a měly sílu 150 mm. K větší ochraně plavidel třídy REGINA MARGHERITA měly přispívat i protitorpédové stěny a uhelné jámy.
Schéma pancéřování
Podle Brinova projektu měly mít tyto jednotky silnou výzbroj, tvořenou dvěma děly ráže 305mm a dvanácti kalibru 203 mm. Jeho nástupce ovšem zdvojnásobil počet primárních zbraní a přidal i děla obvyklého kalibru 152 mm, což si vynutilo snížení počtu 203 mm kanónů. V konečné verzi nesla obě plavidla celkem čtyři děla ráže 305 mm, s délkou hlavně 40 ráží, jejichž granáty měly hmotnost 417 kg. Tato děla byla umístěna ve dvou otočných věžích a jejich palebný odměr dosahoval 300 stupňů. Kadence činila přibližně jeden výstřel za minutu a dostřel při elevaci 20 stupňů byl 20 000 m.
Sekundární výzbroj tvořila čtveřice kanonů kalibru 203 mm, umístěných po jednom ve čtyřech otočných stanovištích, které stály vždy dvě na každém boku. Tato děla měla délku hlavně 40 ráží, palebný odměr 135 stupňů a jejich protipancéřové projektily vážily 113 kg. Dále nesly obě jednotky ještě celkem dvanáct středních děl ráže 152 mm, o délce hlavně 40 ráží, umístěných v kasematách na bocích plavidel. Tato děla měla palebný odměr 125 stupňů a střílela granáty o hmotnosti 45,4 kg. Celková hmotnost boční salvy tvořené čtyřmi 305 mm, dvěma 203 mm a šesti 152 kanóny činila zhruba 2000 kg. Na ochranu proti torpédovým plavidlům nesly ještě dvacet děl ráže 76 mm, dvě 47 mm a dvě 37 mm. Dělovou výzbroj doplňovaly dva kulomety Maxim a čtveřice torpédometů o průměru 450 mm. Pravděpodobně se jednalo o typ torpéd označovaný jako A 110 zavedený do výzbroje v roce 1898. Tato torpéda měla bojovou hlavici o hmotnosti 110 kg a při rychlosti 34 uzlů měla dosah 800 m, který při rychlosti 24 uzlů narostl na 2000 m.
U italských lodí byla velmi důležitá rychlost, čemuž musel odpovídat i potřebný výkon pohonné soustavy. Obě lodi měly dva vertikální čtyřválcové trojčité stroje. Pro REGINU MARGHERITU byly od firmy Ansaldo a páru pro ně dodávalo 28 kotlů Niclausse, zatímco BENEDETTO BRIN měl stroje systému Hawthorn a kotle Belleville. Výkon strojů byl 21 790 koňských sil (BENEDETTO BRIN 20 475) a rychlost činila něco přes 20 uzlů. Běžně vezená zásoba uhlí byla 1000 tun a maximální 2000 tun. Doplavba mohla dosahovat až 10 000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Bitevní lodě této třídy byly vydařené a jejich jedinými slabinami bylo slabší pancéřování a určité potíže se stabilitou. Předpokládalo se, že tyto lodě budou moci být nasazovány po celém Středozemním moři a v případě, že narazí na silnějšího nepřítele, využijí své rychlosti a odpoutají se z boje. V době kdy vstupovaly do služby převyšovaly všechny své francouzské protějšky (o rakousko-uherských to platí dvojnásob) a překonávaly je pouze britské bitevní lodě třídy KING EDWARD VII, nesoucí kromě standardních děl ráže 305 mm i čtyři kanóny kalibru 234 mm, které však byly o něco pomalejší. Bohužel bojovou hodnotu italských obrněnců brzy znehodnotila skutečnost, že vstoupily do služby právě v době, kdy probíhala rusko-japonská válka, jež měla zásadní vliv na další vývoj lodního stavitelství. Již brzy po skončení tohoto konfliktu začaly vznikat takzvané semidreadnoughty, dreadnoughty a bitevní křižníky, které už pro tyto jednotky představovaly nepřekonatelné soupeře.
Historie služby a bojové nasazení:
Obě lodě sloužily především ve Středozemním moři, které bylo hlavní operační oblastí italského námořnictva. První příležitost k boji dostaly v letech 1911-1912, kdy Itálie bojovala s Tureckem o území ležící v dnešní Libyi. V této válce italské loďstvo doprovázelo vojenské transporty do severní Afriky, ostřelovalo Tripolis a později i Dardanely, ale popisované jednotky se žádných významějších operací neúčastnily.
Mnohem těžší úloha čekala na italské loďstvo během první světové války, na jejímž počáktu byly obě jednotky dislokovány v Tarantu a veleli jim kapitáni Rambo (REGINA MARGHERITA) a Forni (BENEDETTO BRIN). Itálie se však do tohoto konfliktu zapoojila teprve v květnu 1915 a tehdy byly obě popisované bitevní lodě součástí II. eskadry umístěné v Brindisi, jíž velel viceadmirál E. Presbitero, který svou vlajku vztyčil na obrněnci BENEDETTO BRIN. Obě jednotky sice na moře příliš nevyplouvaly, přesto se však ani jedna nedočkala konce války. REGINA MARGRERITA byla potopena poblíž albánského přístavu Valona, dne 11.12.1916 po najetí na dvě miny nakladené německou ponorkou UC 14, což si vyžádalo smrt 275 námořníků.
BENEDETTO BRIN byl potopen 27.9.1915 v Brindisi po explozi v muničních komorách, přičemž zemřelo 456 italských námořníků včetně kontraadmirála de Cervina a dalších 140 utrpělo nejrůznější zranění. Dodnes nejsou známé příčiny výbuchu, ale mohlo se jednat o výsledek činnosti rakousko-uherských sabotérů, kteří do muničního skladiště umístili časovanou nálož. Ovšem nelze ani vyloučit, že osudový výbuch vznikl samovolně. Vzhledem ke skutečnosti, že k podobné události došlo i o rok později, kdy vylétla do vzduchu bitevní loď LEONARDO DA VINCI, je pravděpodobnější první možnost.
Potopený Benedetto Brin
Technické parametry:
Délka: 138,6 m.
Šířka: 23,8 m.
Ponor: 8,8m (BENEDETTO BRIN 9 m).
Výtlak: REGINA MARGHERITA 13 215 tun, BENEDETTO BRIN 11 320 tun.
Rychlost: REGINA MARGHERITA 20,2 uzle, BENEDETTO BRIN 20,4 uzle.
Výkon strojů: 21 790 koní (BENEDETTO BRIN 20 470).
Dojezd: 10 000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Posádka: 38 důstojníků a 782 námořníků.
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 150-100 mm.
Horní pás: 150 mm.
Horní paluba: 40 mm.
Spodní paluba: 80 mm, skosy 150 mm.
Velitelská věž: 305 mm.
Věže těžkého dělostřelectva: 203 mm.
Barbety: 203 mm.
Kasematy: 150 mm.
Výzbroj: 4 x 305 mm, 4 x 203 mm, 12 x 152 mm, 20 x 76 mm (později 24), 2 x 47, 2 x 37mm, 2 x kulomet, 4 x tortédomet.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: Válečné lodě Itálie. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Aldo Fraccaroli: ITALIAN WARSHIPS of WORLD WAR 1. Vydalo nakladatelství Ian Allan 1970.
Морская Коллекция 4/1997.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jaroslav Hrbek: Velká válka na moři. Vydalo nakladatelství Libri 2001.
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.cityofart.net/bship/frameset8.html
http://www.battleships.ru/
