Pěší pluk 28. - "pražské děti" v První sv. válce
Napsal: 4/7/2009, 23:11
Pěší pluk 28. - "pražské děti" v První světové válce
Případ 28. pěšího pluku, tedy „osmadvacátníků, nazývaných někdy láskyplně „pražské děti“ je od naší doby dnes vzdálený už 94 let, patřil na počátku předmnichovské republiky k vlastenecké a čítankové výbavě české veřejnosti. Byla to legenda, kterou se živila tradice našich legií na všech frontách I. Světové války, byla to také jedna z nosných tradic naší prvorepublikové armády, která popisovala jak na jaře 1915, za bojů s ruskou armádou v Karpatech, 28. pluk c. k. rakouské armády téměř jako jeden muž, a někdy se tvrdilo, že i s vojenskou hudbou, přešel na ruskou stranu.
Hrdinská a vlastenecká aureola, kterou byl tento příběh o odporu proti nenáviděné monarchii v řadách její vlastní armády přizdobován, byla v učebnicích dějepisu i za dob budování socialismu, a nakonec postupně ztrácela lesk. Vzala za své jak časem, tak i ve zpracování pozdějších historiků. Já nejsem historik a nejsem ani velký obdivovatel legií a první republiky. Necítím potřebu v nich vidět něco zázračného, ale na druhou stranu jsou pevnou součástí našich bohatých dějin. Proto jsem se na popud Destroymana pustil do této práce.
Použil jsem povícero zdrojů, ale jako první bych uvedl tuto knihu:
Josef Fučík: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Mladá fronta, Praha 2006, 470 stran a přílohy.
Kniha je to čtivá, ale nějak mě nenadchla. Autor v ní mluví o tom, že je potřeba řešit spor o postoj českých vojáků k monarchii a jejich proti monarchistické smýšlení. Já nic takového – tedy nějaký spor o postojích českých občanů v uniformě k c. a k. armádě a monarchii - v tomto zajímavém vojenském příběhu nenašel. Ale jsou v ní kvalitní fakta a tak se do polemiky se závěry autora nebudu pouštět. Potenciální čtenáře uvedené knihy musím varovat. Je to velká bichle a to hlavně proto, že autor se pokouší řešit tyto postoje a smýšlení nejen u osmadvacátníků, ale snaží se na jejich příběhu projít celou válkou a posuzovat celé české smýšlení.
Pokusím se předložit vám to, co se mi podařilo dohledat.
Začneme tím, co já osobně, jak víte, dělám rád. Podíváme se trochu do historie tohoto pluku, který se mohl předvést s tradicí, která byla jeho pýchou a ctí.
Mimořádně zajímavý dokument, který se jmenuje:
Výkazník c. a k. vojska, c. a k. námořnictva, c. a k. zemské obrany a královské uherské zemské obrany
byl dokument, který byl v letech 1913 až 1918 uveřejňován každoročně jako součást kalendáře Vojenský přítel. Tento Výkazník vykazuje v kapitole Vojsko, podkapitola pluky řadové pěchoty, že pluk řadové pěchoty číslo 28. nesl název Viktor Emanuel III., král italský. Zřízen v roce 1682. Štáb: Insbruck,
1. prapor Malé, 1. prapor Schlanders, velitelství obvodu okresu Praha. Velitel: plukovník Ferdinand Sedlaczek. Služební jazyk:český.
Ke zřízení pluku došlo v květnu 1698, patentem císaře Leopolda I. ze dne 29. května téhož roku. Na konci války proti Osmanské říši a před začátkem válek o španělské dědictví. Jeho prvním majitelem byl podplukovník hrabě Thürheim. Vojáci pluku se v množství tažení, bitev a šarvátek, kterých se zúčastnili prakticky po celé Evropě, chovali statečně. Mnohdy si vedli lépe, než řada dalších jednotek armády.
V šedesátých letech 18. století obdrželi jeho vojáci uniformu se zelenými výložkami a bílými knoflíky a od roku 1769 pluk nesl i dvě insignie, které ho vyvýšili mezi elitu armády. Do jeho názvu bylo v komponováno jméno velitele a poprvé i to slavné číslo 28. Číslo dostal přiděleno podle významu majitele ve stavovské hierarchii říše. Tehdy jím byl polní podmaršálek hrabě Friedrich Wied-Rundel.
O dva roky později zřídil císař a spoluvládce Marie Terezie Josef II pro existující jednotky stálé doplňovací obvody. Velitelství se usídlilo v Kutné Hoře. Teprve reorganizace rakouské armády po napoleonských válkách dala pluku neoficiální název ,,pražský“. V prosinci 1848 nastoupil na císařský trůn osmnáctiletý František Josef I. Říše v té době prošla těžkým otřesem. Revoluce a válečné události let 1848-1849 působily na tohoto mladého muže, jemuž byla svěřena vláda nad mnohonárodním soustátím, hned zpočátku jako nečekaná, ale extrémní zatěžkávací zkouška. Z nesnází mu pomohly dvě armády – rakouská a ruská.
Když v tragický den, kterým myslím 6. říjen 1848, kdy zlynčovala a zavraždila vídeňská lůza ministra války hraběte Latoura, tehdejšího majitele 28. pěšího pluku, vytáhli „pražské děti“ koncem října do Rakouska a významnou měrou se podíleli na utlumení a později i likvidaci nepokojů. Od počátku roku 1849 už bojovali s Kossuthovými povstalci v Uhrách. Po porážce revoluce, 22. října 1849, se pluk zúčastnil ve Vídni slavnostního defilé armády před císařem. Při této příležitosti obdržel od nedlouho vládnoucího panovníka pochvalu.
Zde musím podotknout s předstihem, že tuto pochvalu pluk dostal od téhož panovníka, který jej o 67 let později nechal vyloučit ze stavu armády.
V roce 1866 se tři polní prapory pluku zapojily na italském bojišti do vítězné bitvy u Custozzy. V následujícím období vojáci z Prahy vystřídali množství posádek, mimo jiné od osmdesátých let 19. století byli často kasernováni i v Bosně.
Nekompromisní pravda je, že dne 3.dubna uplynulo devadesát čtyři let od údajného ,,přechodu“ pražského 28. pěšího pluku k Rusům. Stejně tak je nezvratně a nezpochybnitelně prokázáno, že mobilizace v červenci 1914 se neobešla bez menších výtržností. Vojákům se většinou do války nechtělo, ale i přes rušivé momenty mužstvo první mobilizační výzvy řádně nastoupilo. V okamžiku vypuknutí I. světové války se převážná část pluku nacházela v Tyrolsku:
- velitelství pluku a III. prapor Innsbruck,
- I. prapor Schlanders,
- IV. prapor Malé,
Zbytek pluku pak působil v Praze - náhradní prapor a II. prapor. Počátkem srpna byl zahájen železniční převoz „tyrolské“ části pluku na frontu do Haliče, kam první z transportů dorazil 10. srpna. Svůj bojový křest pluk prodělal 28. srpna a do následujících bojů se zapojil jako součást 3. armády. Pražský II. prapor naproti tomu nejprve odešel na srbskou frontu, z níž byl do Haliče přepraven až ve 2. polovině srpna. Na ruské frontě působil odloučeně od hlavních sil pluku a byl zařazen v rámci 2. armády.
Pěší pluk 28., který byl považován za kvalitní bojovou formaci, byl během bojů na přelomu let 1914/1915 podřízen různým vyšším velitelstvím a zpravidla se nacházel na velmi exponovaných úsecích fronty. Celkové ztráty na mrtvých a raněných na jaře 1915 stouply již na 200 důstojníků a 4000 příslušníků mužstva.
Morálka a bojová odolnost vojáků na frontě v Haliči utrpěla vážné škody. A nejhorší stav se projevoval u posil, které na toto bojiště přijely z fronty v Srbsku. Transporty 9. pěší divize přijely do prostoru začátkem února 1915 a byly ihned nasazeny do bojů. Horská zimní válka byla něco co nová vojska nezvládala fyzicky ani psychicky. 11. března bylo ztraceno devět rot 11. pěšího pluku a 22. března byl v boji zajat celý prapor 91. pěšího pluku. I 102. pluk byl donucen k ústupu za velmi svízelných podmínek. Když v dalších bojích síla 9. pražské divize opět poklesla, začal se ve velení rodit pocit, že bojová morálka českých pluků není na potřebné výši. Podobné potíže měla i 21. zeměbranecká divize. V 10. pěší divizi počet dezercí a nechuť k útočné činnosti vedly k tomu, že mužstvu bylo vyhrožováno okamžitým zastřelením vojáků, kteří projeví zbabělost a nesplní okamžitě jakýkoliv rozkaz. Velení 4. armády tedy rozhodlo vyztužit morálku divizí tím, že do citovaných divizí budou včleněny jednotky tvořené německými a maďarskými vojáky.
Tolik diskutované události se začaly líhnout v bojových skrumážích při odrážení ruské ofenzivy a asi jim nešlo zabránit. Na jaře 1915, po mnoha strastech, se tři polní prapory 28. pluku nalézaly u osady Stebnik Huta v Haliči. Vojáci proklínali válku a ty, kteří jim v létě 1914 slibovali návrat ,,než spadne listí ze stromů´´. Je třeba dodat, že i útvary jiných národností často procházely krizí morálky. Už před osmadvacátníky se hromadně vzdávali, nebo zjevně selhávali v boji Maďaři, Němci i další národnosti v rakousko – uherské armádě.
Na morálce rakousko – uherské armády se v té době podepsalo i to, že dne 22. března 1915 se ruské armádě po tuhém odporu vzdala rakouská pevnost Przemysl, která od 5. listopadu 1914 již podruhé čelila útoku tří ruských armád. Byly to 3., 8., a 11. ruská armáda, které u pevnosti zůstali jako obléhací síly. Poté co 2. ruská armáda generála Schediemana a s 8. ruskou armádou generála Brusilova za podpory 11. armády generála Selivanova zatlačily v protiútoku rakouskouherské síly na čáru Dunajec – Gorlice – Dukla – Lesko byla pevnost obklíčena v týlu postupující ruské fronty. Posádka pevnosti se až do 9. února věnoval udržení morálky a bojeschopnosti a snažila se minimalizovat důsledky hladu a nemocí.Velitel pevnosti rakouský polní podmaršál Hermann Kusmanek von Burgneustadten velel posádce, která měla 128 000 vojáků a více než 1000 děl. Ruský generál Radko Dmitrijev oblehl Przemysl se svou 3. armádou o síle 280 000 vojáků a 850 děl. Prvotní výzvu k tzv. čestné kapitulaci s volným odchodem Rakušané odmítli. Následovalo několik pokusů ruských sil o dobytí pevnosti. Jen během bojů 7.- 8. října 1914 ztratili zde Rusové přes 20 000 svých vojáků. Po nastalém obléhání se posádka pevnosti pokusila o několik masivních výpadů. Ty ale ztratily dech v ruské palbě. Zajatá pevnostní posádka čítala 10 generálů včetně velitele pevnosti, 2 400 důstojníků a přes 97 000 vojáků, mezi nimiž byl velký počet zraněných z obléhacích bojů. Je zajímavé, že tato pevnost měla i vlastní letectvo a bojové letiště. Kapitulace byla řádně povolena AOK dne 20.března 1915. Velitelé ženistů provedli důkladné poničení celé pevnosti a zničili vše, co by mohli ruské jednotky vojensky využít. Bylo pobito i 5000 koní. Přestože pevnost kapitulovala se ctí po řádném povolení, dopad na morálku byl velký. Byla to po Krakově druhá nejmocnější pevnost v celé monarchii.
Ale raději z pět k našemu pluku.
Počátkem března 1915 se pluk účastnil spolu se svojí 8. pěší divizí a částí 26. zeměbranecké divize pokusu o průlom ve směru na Gorlici.Útok dopadl katastrofálně a divize utrpěla ztráty více než 6 000 vojáků. 28. pluk a 4. pluk tyrolských císařských myslivců byly v takovém stavu, že musely být staženy z fronty. Když pak o několik dní později zahájily Ruské síly protiútok, byly oba vážně pošramocené pluky nejvíce ohrožené 3. rakousko – uherské armádě. Bylo to na dotyku 4. a 3. armády a 28. pluk měl zahradit mezeru u obce Regetów, v blízkosti polského městečka Zborov, kde jeho prořídlé řady doplnilo na 700 nováčků od VIII. pochodového praporu. V prvním sledu se na zasněžených výšinách nad vesničkou Stebnicka Huta, navzájem oddělených hlubokým údolím, nacházely I. a III. prapor, posílené jednotlivými rotami IV. praporu, přičemž levokřídelní I. prapor byl předán do podřízenosti sousední 8. pěší divize. V záloze měl velitel pluku k dispozici III. prapor pěšího pluku 87. Výšina Sekovka se stala prostorem pro obranu I. praporu a výšina Suchý vrch pak byla obsazena III. plukem. Rozmístění bylo krajně neblahé – mezi prapory byl nebráněný prostor a konfigurace terénu neumožňovala praporům bojovou spolupráci. Nebyl čas na vybudování pořádných obranných postavení, nováčci neměli bojové zkušenosti a navíc se zhroutil systém zabezpečení teplou stravou a vojáci byli odkázáni na suché stravní dávky.
V téže době byli ve stejném prostoru nasazeni příslušníci části 2. roty České družiny působící pod velením ppor. Klecandy v řadách 49. pěší divize ruské armády. Těm se podařilo 29. března odzbrojit šestičlennou polní stráž a zajmout osazenstvo ošetřovny ve vesnici Stebnícka Huta, vysunuté před obranné postavení I. praporu. Toto bylo umožněno mimo jiné i velmi členitým obranným postavením pluku, které bylo ohroženo zboku a částečně i zezadu. To platilo jak pro postavení celého pluku, tak i pro postavení praporů.
Osudná Bílá sobota 3. dubna 1915 začala u 28. pěšího pluku asi v pět hodin ráno ruským útokem na jeho vlastní postavení i na pozice sousedního 47. pěšího pluku. Ruské pěchotě se podařilo překvapit rakouské přední hlídky a mělká linie 28. pluku se postupně zhroutila. Prapory na výšinách byly obchváceny a po drtivé palebné přípravě vypukla panika. Prchající nezastavila ani palba vlastního III. praporu 87. pluku. Za této situace, kterou lze nazvat jako naprostý chaos nebo lépe bordel, byla značná část pluku zajata. Na celé katastrofě se podepsal velmi neblaze i trestuhodný postup velitele pluku plukovníka Schaumeiera, který se rozhodl nenasadit zálohu a naopak se s ní unáhleně stáhl.
Toto selhání pak přivedlo obě bojující rakouské - 3. a 4. - armády na pokraj porážky. Jedině díky tomu, že zbytek 8. pěší divize si uchoval bojeschopnost a zahájil rychlý postup z jižního křídla 4. armády do místa hrozícího průlomu a jeho rozhodný protiútok zajistilo stabilizaci situace.
V žádném případě vojáci 28. pluku neběželi bez zbraní vstříc k Rusům, jak se snažila události vypodobnit dobová rakouská propaganda a jak je později s povděkem převzala legionářská historiografie. Vojáci, ponechaní napospas nepříteli velitelem pluku pplk. Schaumeierem, který v rozhodných okamžicích přestal velet, vyčerpaní, promrzlí, hladoví, mnohdy nemocní s průjmy a omrzlinami i zavšivení, se tváří v tvář nezvratné situaci, raději vzdali. Kolik vojáků tak učinilo dobrovolně - z oněch asi 1400 - dnes už nezjistíme. Avšak je jisté, že do zajetí nešli ,,pražské děti´´ za jásavých tónů plukovní kapely. Na rakouské straně fronty se později shromáždilo 300-400 nezraněných vojáků. I úspěch ruské armády byl pouze dílčí a podařilo se jej paralyzovat bez mimořádného vypětí. Obdobné situace na frontě se totiž vyskytovaly takřka denně.
Jiný zdroj pak praví, že se z celkového počtu cca 1600 příslušníků pluku asi 800 dostalo do ruského zajetí, převážně z řad I. praporu. Zajatci byli nejprve odvedeni do Jasla, odkud následoval jejich transport do zajateckého tábora v Taškentu. Jen velmi málo z nich později vstoupilo do legionářských jednotek.
Dobový dokument pak je nekompromisní: Výnos armádního vrchního velitelství č. 9274 ze dne 20. dubna 1915:
C.a K. pěší pluk číslo 28. (Praha) měl na počátku bojů 3. tohoto měsíce stav asi 2000 mužů, z nichž bylo lze po ukončení shromážditi po ukončení boje do večera 4. tohoto měsíce jen 150. Pozorovatelé dělostřelby konstatovali, že nepřítel odvedl asi 3. setniny nezraněných zajatců. Z výpovědí plukovního velitelství jde s určitostí najevo, že tyto oddíly nevydavše ani jediného výstřelu, byly zajaty asi jedním nepřátelským praporem, či spíše odvedeny ze svého postavení, dále, že rozkladný duch vyšel od pochodových formací, jež poslední dobou přibyly. Hanebné chování se těchto oddílů přimělo 3. armádní velitelství k tomu, aby bylo zařízeno zatímní rozpuštění jmenovaného pluku a rozdělení zbylých ještě důstojníků a mužů do oddílů III. sboru.
Ku prosbě vrchního armádního velitelství ráčilo jeho Veličenstvo naříditi Nejvyšším rozhodnutím ze dne 17.dubna:
„Povoluji 3. armádnímu velitelství nařízené prozatímní rozpuštění pěšího pluku č. 28 a poroučím, aby toto potrestání bylo v celé armádě oznámeno, plukovní prapor aby pak byl ve vojenském museu uschován“.
Oznámeno pak bylo všemu vojsku:
,,Dne 3.dubna vzdaly se v Karpatech v těžkých bojích na Dukelském průsmyku dva prapory pěšího pluku č. 28, aniž by použily své palné zbraně, jedinému ruskému praporu a tím na sebe uvalily největší pohanu a hanbu. 73.pluku se ve spojení s říšskoněmeckými jednotkami podařilo za těžkých ztrát na mrtvých a raněných udržet do doražení nových jednotek. Pěší pluk č. 28 bude na věčné časy vyškrtnut ze seznamu rakouských pluků a zbylí důstojníci a mužstvo budou rozděleni do vojska a námořnictva, aby odčinili tuto vinu svou krví.
Velký hlavní stan, arcivévoda Friedrich, v.r.´´
Tolik rozkaz vrchního armádního velitelství.
V bibli českého protiválečného a protiarmádního odboje, tedy v knize ,,Osudy dobrého vojáka Švejka“ od Jaroslava Haška je citován rozkaz samotného císaře z 15. dubna 1915:
,,Naplněn bolestí, nařizuji, aby pěší pluk č. 28 byl pro zbabělost a zradu před nepřítelem vyloučen z mého vojska. Prapor bude pluku odňat a vtělen do vojenského muzea. Dějiny pluku, jenž vytáhl z domova do pole s otrávenou morálkou, se dnešním dnem končí“.
Osobně se domnívám že v dané době na základě neúplných a možná i záměrně zkreslených informací nemohlo rozhodnutí velení armády a samotného císaře vypadat jinak. Musel padnout exemplární trest, protože by se mohlo stát, že by se rozložila celá fronta. Proto si myslím, že po zajetí značné části svých příslušníků, byl rozkazem vrchního armádního velitelství z 11. dubna 1915, potvrzeným císařem Františkem Josefem I., pluk exemplárně potrestán a „na věčné časy“ rozpuštěn a to ve světle tehdejší situace oprávněně. Na druhou stanu je evidentní, že šlo o rozhodnutí rychlé, které nebylo podloženo řádným prošetřením situace.
Co se ale dělo dál?
Zbytky pluku se 14. dubna stáhly z fronty a téhož dne proběhl ve slovenské obci Vyšný Tvarožec poslední nástup, při němž bylo jeho cca 400 příslušníků rozděleno mezi jiné útvary, a to zejména:
- k pěším plukům číslo14, 49, 59, a 84,
- zeměbraneckým plukům číslo 27, 42 a 94. a pár vojáků i k jiným jednotkám.
Neumím si představit, jaký měli tito lidé pocit sami ze zebe a z toho co se s nimi dělo. Myslím si, že mnozí z nich to chápali jako zlou křivdu. Stejný osud postihl i poslední tedy 10. pochodový prapor, který se blížil ke svému, už neexistujícímu pluku pod vedením hejtmana Schrotta. Jeho rozptýlením ztráta mateřského prostředí vlastního pluku byla krutou ranou.
Vojáci a jejich velitelé se ocitli v krajně nepřátelském prostředí. Byli považováni za zbabělce a dezertéry. Ti co se dostali do pluků z rakouských korunních zemí mohli mluvit o štěstí. Jejich začlenění proběhlo bez větších potíží a jejich statečná a loajální služba jim brzy zajistila příznivé ocenění a pověst dobrých vojáků. Řada jich velmi úspěšně sloužila i v plucích císařských myslivců, které byly považovány za elitu armády.
Ti, co se dostali do pluků maďarských, byli zpravidla odzbrojeni a stala se z nich laciná pracovní síla. Celé dny dřeli při budování zákopů, úkrytů a latrin. Tyto „pražské děti si asi nejtíživěji uvědomili ztrátu, která je postihla zrušením jejich pluku.
Plukovní prapor byl odevzdán velitelství III. sboru, poté odvezen do Vídně a uložen v Arsenalu. Represivní opatření koncem dubna postihlo i odloučený II. prapor, který byl nasazen u Lupkovského průsmyku. Jeho necelých 200 mužů bylo rozděleno mezi pěší pluk 92 a myslivecké prapory 23. a 28.
Zachován zůstal pouze náhradní prapor číslo 28, který se od února 1915 nacházel v maďarském Szegedu. Je snad zákonité, že i on se stal, aniž by na něm lpěla jakákoliv vina, terčem nevraživosti a zlé krve. Prapor se ocitl od samého počátku tedy od 4. února 1915, kdy do této destinace přijel, v nepřátelském prostředí. To bylo založeno na faktu, že místní uherští vojáci museli svá kasárna tomuto vojenskému tělesu podstoupit. Po událostech v Karpatech se vše zhoršilo a útoky zejména tisku byly stále sprostější. Vídeňské ministerstvo války sice 12. června vydalo výnos o jeho rozpuštění, ten však již 19. června zrušilo. V této době byl v Szegedu dokončován výcvik dalších dvou pochodových praporů, přičemž pochodový prapor XI/28 čítající asi 750 mužů odjel 6. června na sočskou frontu. Zde nebyl rozdělen mezi polní jednotky, nýbrž zůstal zachován jako celek. Během následujících bojů se jeho příslušníci natolik osvědčili, že 22. prosince císař rozhodl o obnovení pluku.
V citované slavné Haškově knize tyto věci již nejsou, ale nemůžeme po beletrii jakkoliv významné chtít historickou přesnost. Důležité je, že pluk ,,pražských dětí“ - jak jej Pražáci nazývali od roku 1817, odkdy se zde usídlilo doplňovací velitelství ,,osmadvacátníků“ - byl ještě v roce 1916, na samém sklonku vlády Františka Josefa I., obnoven. Je zajímavé, jak málo autorů oněch desítek prací o pluku za Velké války se snažilo odpovědět na otázku, proč vlastně došlo ke znovuzřízení velezrádného útvaru, který měl být ,,na věčné časy vyškrtnut ze seznamu rakouských pluků“.
A já můžu upřímně říci, že za celou dobu svých studií v socialistickém školství jsem vždy dostával jen tu část informace jak slavně pluk přešel na ruskou stranu. O tom, že to mohlo být jinak a hlavně, že byl obnoven, se mlčelo.
Jako místo pro opětné zformování pluku bylo zvoleno Sarajevo, do kterého byly od náhradního praporu v březnu a dubnu postupně vyslány tři pochodové prapory:
- tzv. mimořádný,
- XX. a
- XXI..
V březnu 1916 se náhradní prapor přesunul do rakouského městečka Bruck, kde setrval až do konce války a zabezpečoval výcvik nových povolanců přicházejících z Prahy. Koncem května pluk prozatím se dvěma prapory (II. a III.) odjel ze Sarajeva do rakouského Dellachu. Zde 6. června 1916 opětně převzal svůj plukovní prapor přivezený od XI/28 pochodového praporu, který tvrdě bojoval v Albánii a bylo už rozhodnuto jej nedoplňovat a krátce poté odjel na italskou frontu. V srpnu se v Dellachu zformoval poslední prapor a to IV., který odjel za plukem na bojiště. Obnovený pluk byl následně až do konce I. světové války nasazen jak v Karnských Alpách, tak na řece Soča. A nyní se podíváme alespoň rámcově na jeho působení ve válce proti Itálii.
Asi 14 dnů před 23. červnem 1915, kdy začala první bitva na Soče, dorazil ze Szegedu 11. pochodový prapor 28. pěšího pluku. Jediný, který mimo náhradního, ještě z pluku zbýval. Po příjezdu na bojiště velitel praporu hejtman Alexander von Helly požádal svého velitele divize Adolfa von Booga, který velel 93. pěší divizi, aby prapor nebyl rozptýlen mezi jednotky divize, ale aby mu bylo umožněno bojovat jako nedělitelnému celku. Náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf s tím vyslovil souhlas. Myslím si, že starý voják už věděl, že rozpuštění „pražských dětí“ nebylo úplně v pořádku a tak se rozhodl umožnit jejich rehabilitaci. Svého rozhodnutí nemusel litovat. Prapor zaujal své postavení a v průběhu bitvy prokázal udatnost a bojové umění a odrazil všechny útoky italské pěchoty, přestože čelil velmi těžké dělostřelbě. Bitva skončila 7. července a italská armáda v ní ztratila asi 13 500 mužů a jejich protivníci, rakousko – uherské divize 8 800 mužů.
Druhá bitva na Soče začala 18. července a trvala do 10. srpna. V této bitvě 78 000 rakousko – uherských vojáků odrazilo 252 000 Italů zpět do jejich výchozích postavení. V době zahájení bitvy byl 11. pochodový prapor v záloze velitele armády. Poté, co dělostřelbou zdecimovaná 20. honvédská pěší divize začala ztrácet půdu pod nohama, nastoupil český 96. pěší pluk plukovník Richtera do série protiútoků a podařilo se mu obnovit přední okraj obrany. Dne 20. června Italové obsadily Monte S. Michele. Následující den nastoupilo do protiútoku 15 praporů armádní zálohy a 11. pochodový prapor 28. pěšího pluku byl první, který po rozhodné zteči podpořen 3. praporem bosensko-hercegovinského 2. pěšího pluku v ranních hodinách obsadil předtím ztracené pozice. Utrpěl těžké ztráty a ty narostly v dalších bojích. Nakonec byl přemístěn do Tolminu, kde byl doplněn silami 12. pochodového praporu vyslaného za ním od kádru. V této bitvě ztratila rakouská armáda 46 000 a italská 42 000 mužů.
Třetí bitva na Soče začala 18. října a po prudkých bojích utichla 4. listopadu a opět Italové utrpěli porážku. Této bitvy se osmadvacátníci neúčastnili. Bitva se vyznačovala na místní poměry gigantickou italskou dělostřeleckou přípravou podpořenou leteckým bombardováním. Tam, kde italská pěchota pronikla do postavení rakousko – uherských jednotek, se odehrávala nevídaná divoká dramata bojů muže proti muži. Když bitva pro vyčerpaní Italů utichla, odepsali Italové 67 000 vojáků a Rakušané 42 000.
Jejich čas znovu přišel ve čtvrté bitvě na Soče, která vypukla už 10 listopadu. Byla dlouhá a úmorná a trvala až do 14. prosince. Do této bitvy aktivně zasáhly dva české prapory. Osmadvacátníci a 1. prapor vysokomýtského 98. pěšího pluku. Byly ze zálohy převeleny k 6. pěší divizi. Do boje vstoupily prapory 17. listopadu. Po celodenní těžké dělostřelecké přípravě musela rakousko – uherská pěchota čelit těžkému útoku, který začal 18. listopadu. Dvakrát italské síly dosáhly poloviny svahů Monte S. Michele. Pokaždé v době nouze nejvyšší přešli pěšáci 28. pěšího pluku – už jej tak můžeme nazývat, do protiztečí a srazili vojáky italské 29. a 22. pěší divize zpět do údolí. V těchto bojích utrpěli osmadvacátníci šedesáti procentní ztráty. Svůj úkol však splnili. Monte S. Michele zůstal v rakouských rukou a čeští vojáci ho bránili až do 29. listopadu. V tento den pozorovatelé zjistili, že se italská pěchota chystá k dalšímu útoku na severním svahu. Tentokrát nečekali až budou čelit útoku a jejich prořídlé rojnice protivníka předešly. V divokém útoku pronikly až do východiska italské pěchoty a útok tak zcela rozvrátily. Ale osmadvacátníci zde utrpěli ztrátu, která je mrzela až do konce války. Jejich hejtman von Helly zahynul roztrhán granátem, když vedl své vojáky osobně do útoku. Bojové vystoupení 28. pěšího pluku tedy jeho pochodového praporu vedlo k tomu, že o jeho výkonech velitel 6. pěší divize, podmaršálek kníže Shönburg, hlášení AOK. Jeho důsledkem bylo rozhodnutí císaře Františka Josefa, kterým bylo povoleno znovuzřízení 28. pěšího pluku, který byl v dubnu 1915 vyškrtnut ze stavu rakousko –uherské armády. Po ukončení bojů 4. prosince nastal na této frontě klid. Ztráty byly děsivé hlavně na italské straně. 49 000 mužů bylo ztraceno. Obránci dopadli lépe pokud to jde takto nazvat, když je známo, že ztratili 25 000 mužů.
Od 11. do 16.března roku 1916 trvala pátá bitva na Soče. Byla krátká, ale o to zuřivější. Odehrávala se zejména v nám známém prostoru Monte S. Michele. Italové se dokázali probít až na výšiny Doberda, ale rozhodné protiútoky je odrazily. Padlo 5 000 Italů a 2 000 vojáků padlo na straně Rakušanů.
Zde došlo k pokusu o brat. Generálplukovník Conrad spustil svoji dlouho odkládanou ofenzivu v jižních Tyrolích. Čelní jednotky po prolomení obrany dosáhly úspěch. 4 prapor terezínského 42. pěšího pluku 18. května obsadil postavení na vrcholu Zuna Torta ve výšce 1257 nad hladinou moře. Také další české jednotky dosáhly úspěchu.
- 3. prapor plzeňského 35. pěšího pluku obsadil 26. května Monte Civaron, 1032 metrů
- 73. chebský pěší pluk v součinnosti se štýrsko hradeckým 3. střeleckým plukem dobil hrot Leve, 1857 metrů a hřbety Marcaie
- 28. května pak písecký 11. pěší pluk dobyl 1842 metrů vysokou horu Monte Meata
Conradova ofenziva vyhasla 17. června. Mělo na to vliv několik událostí. Jako první je potřeba uvést Brusilovovu ofenzivu na východní frontě. To Conrada stálo dvě divize a jako druhý hlavní důvod nedostatek dělostřelectva.
Ofenziva přinesla omezené výsledky, ale ukázala velmi dobrou schopnost rakousko – uherské armády při útočné činnosti. Za měsíc bojů padlo 5 000 rakouských vojáků, 23 000 jich bylo zraněno, 14 000 onemocnělo a 2 000 jich bylo zajato. Italové jen na zajatých ztratili 38 500 vojáků a 300 děl.
To už se ale blížila šestá bitva na Soče. Italové chtěli úspěch a přisunuli 11 divizí z oblasti náhorní planiny Sedmi obcí. 4. srpna 1916 tak oslabená rakousko - uherská armáda musela čelit drtivému útoku po celé linii sočské fronty. Šest italských divizí po celodenním boji vytlačilo téměř zničenou 58. pěší rakousko – uherskou divizi z města Gorice. Rakušané museli couvnout na druhou linii obrany. Obránci ztratili 42 000 lidí a útočníci 51 000 lidí.
Italové nadobudli dojem, že mají na dosah rozhodný úspěch a po reorganizaci sil zahájili 13. září 1916 novou, v pořadí už sedmou ofenzivu na Soče. Za šest dnů bylo hotovo. Italové zůstali na svém a Rakušané také tak. Jediný úspěch – obsazení asi 0,5 kilometru čtverečního v obraně 3. armády - stál Italy 15 000 vojáků.
Osmá italská ofenziva na Soče byla zahájena italskými silami 9. října 1916 a skončila po třech dnech. Rakušané ztratili několik předsunutých postavení 3. armády a za to jim Italové zaplatili ztrátou 25 000 mužů.
Začala i devátá Sočská bitva. V poslední říjnový den udeřili Italové na úzkém pruhu v Krasu směrem na Terst. Došlo k situaci, kdy se Italové probili až do Fajti Gribu a Konstanjevice. V rozvalinách města pak bojovali elitní příslušníci rakouských úderných skupin ručními granáty a bajonety s italskými předvoji. Jejich odpor, který překonal vše co v této válce dosud vojáci rakouské armády předvedli, nakonec vedl k zastavení postupujících Italů a když se vzchopili k dalšímu náporu, byl utopen v krvi. Zde se opět vyznamenali „pražské děti“. 15. listopadu 4. prapor 28. pěšího pluku vyslal do boje svoji údernou supinu. Ta pronikla do italských postavení a její razantní boj vyvolal silnou paniku, při které zajala 524 italských vojáků.
Když se na tento přehled podíváme, je jasné, že Italové, ač mohutně podporovaní materiálně svými spojenci, nedokázali porazit výrazně slabší síly 5. rakousko - uherské armády pod zkušeným a vyváženým velením generálplukovníka Svetozara Boroevice de Bojny. Byl to Chorvat, syn hraničářského důstojníka. Za urputnou obranu na Soče v letech 1915 až 1915 si vysloužil přízvisko Sočský lev. Jeho nejbližší podřízení i vojáci v zákopech ho mezi sebou nazývali „ náš Sveto.“
Dne 12.května 1917 musel Sočský lev a jeho muži čelit úderu 3. italské armády, která měla v sestavě 280 000 vojáků, 2 200 děl a 1 000 minometů na frontě široké jen 50 kilometrů. Rakušané měli v sestavě 165 000 vojáků, 1400 děl a 500 minometů. Začala desátá bitva na Soči. Dva a půl dne drtilo italské dělostřelectvo celou taktickou hloubku rakouské obrany. Když za podpory letectva udeřila masa italské pěchoty, byla odražena a jen u Plavy byla dobita dominanta Kuk. Pár dní Italové prováděli přesuny a udeřili znovu. Rakousko –uherský XXIII. armádní sbor utrpěl katastrofální ztráty a za boje ustupoval tak dlouho, až se mohl opřít o svahy Hermady. Pokud by Italové přešli i přes tuto pahorkatinu, cesta k Terstu by byla volná. Rakušané stahovali rezervy odkud to jen šlo. Bojovali, umírali a najednou zjistili, že Italům dochází dech.
A zde se opět vyznamenal námi sledovaný 28. pěší pluk. Byl sem narychlo přesunut z Karnských Alp a přímo z ešelonů šla jeho pěchota do první linie. Dne 4. června 1917 byl nasazen do protiútoku a byl posílen 1. posilovým praporem od 51. pěšího pluku. Zkušení vojáci během 13 hodin dlouhé bitvy pomohli svým druhům z ostatních útvarů srazit Italy zpět na výchozí pozice. Přitom se zmocnili Medeazzy, kóty 110 a několika horských tunelů. V boji zajali 980 italských vojáků. O den později desátá bitva na Soči skončila. Italové ztratili 36 000 padlých. 96 000 raněných a 27 000 zajatých mužů. Rakušané pak na padlých 7 300, raněných 45 000 a o tom jak zoufalá byla jejich situace v této bitvě svědčí i to, že měli 23 400 vojáků v zajetí.
O urputnosti s jakou pluk vedl boj svědčí i jeho vlastní ztráty. Padlo 8 důstojníků a 312 příslušníků mužstva. 21 důstojníků a 871 příslušníků mužstva bylo zraněno. 3 a 4. prapor se dostali na počty kolem 500 mužů, z toho polovina nebyli vojáci první linie. U 2. praporu bylo možno do nově budované linie umístit posledních 196 vojáků.
Ale nebyl jediný český pluk který se na tomto protiútoku podílel. Bojovaly zde i tyto další české vyšší jednotky:
- benešovský 102., českobudějovický 91. a kroměřížský 3. pěší pluk v první linii spolu s „pražskými dětmi“
- písecký 11., čáslavský 21. a vysokomýtský 98. pěší pluk v druhém sledu.
Přiblížila se zajímavá mezihra. Skončila desátá bitva na Soči. Italové těžce otřesení dostali oprávněnou obavu, že by se Rakušané mohli pokusit zatlačit do jejich sil stojících příliš dlouho před řekou. Proto velmi pružně zorganizovali preventivní útok, ze kterého se vyvinula červnová bitva na planině Sedmi obcí. Posílená italská 6. armáda měla 112 praporů a 1 500 děl a minometů. Rakušané neměli kde brát a tak na Itali v zákopech, kavernách a jeskyních čekalo 42 praporů podpořených 500 děly. Hlavní boje se rozvinuly o masiv Monte Ortigary, který v boji zblízka přecházel z rukou do rukou. Nakonec bitvu rozhodly úderné jednotky elitních tyrolských císařských střelců. Italové utrpěli kruté ztráty. Většina z 23 000 mrtvých a raněných byli vojáci elitních horských jednotek – alpinů. Tato epizoda se tak stala předehrou k poslední jedenácté bitvě na Soči.
Vrchní italský velitel v prostoru Cadorna byl přesvědčen, že po nekonečné lavině tvrdých bitev už vojáci generálplukovníka Svetozara Boroevice nevydrží další tvrdý úder. Začal sbírat síly a dal dohromady 51 pěších divizí, 3 divize jezdectva a 5 300 dělostřeleckých hlavní. Zle poničená rakousko – uherská 5. armáda byla sice doplněna jak to jen šlo, ale i tak některá postavení byla obsazena jen stínově. Nakonec se do země začalo zakopávat 29 divizí podpořených 1 546 dělostřeleckými hlavněmi. Velitel věděl, že pokud mají jeho muži udržet pozice, musí se držet důsledné poziční obrany.
Dne 18. srpna1917 zaduněla děla a začala jedenáctá bitva na Soči. Od Panzanského zálivu po Tolmin za 24 hodin explodovaly statisíce střel. Potom se zvedla italská pěchota. Nedosáhla skoro ničeho. Byla zastavena rozhodnými protiútoky, houževnatou obranou a terénem dokonale připraveným k boji. Pro nás je zajímavé, že v prostoru Tolina dokázala udržet všechna svá postavení pražská 21. střelecká divize, která na sočskou frontu přijela v době probíhající desáté bitvy.
20. srpna pak Italové zredukovali plán. Hlavním cílem se stal Terst. Pokud by byl dosažen, jakékoliv ztráty by byly omluveny. Italové se probili až k Hermadě a dál už nic.V cestě jim stáli jako už několikrát spolehlivě bojující české pluky, zde konkrétně písecký 11. pěší pluk a náš - pokud si toto označení mohu dovolit – pražský 28. pěší pluk. Oba pluky bojovaly v sestavě 28. pěší divize. Bitva skončila 11. září pro naprosté vyčerpání obou stran.
Tento drtivý debakl zlomil morálku italských vojsk a někteří historikové tvrdí, že i italského národa. Já osobně si myslím, že tato série těžkých porážek a potom hrůza na Piavě způsobily, že v době druhé světové války Italové projevili až neuvěřitelně nízkou bojeschopnost a morálku, která neobstála až na pár výjimek před žádným jejich protivníkem.
Zde bych opustil bojovou cestu 28. pražského pěšího pluku. Ta pokračovala ale pro to co jsem chtěl v této práci prezentovat, není potřeba pokračovat rozborem bojů na Piavě a nakonec rozpadem Rakousko – uherské monarchie. Z fronty byl stažen až poslední říjnový den a počátkem listopadu 1918 se ocitl v rakouském městečku Bruneck. Odtud byl po železnici dopraven do Prahy, kam jeho odzbrojené jednotky přijely 10. listopadu. Jako první se do Prahy vrátil pochodový prapor, jehož tisíc příslušníků přijelo již 3. listopadu.
Osudy další jednotky mající původ v 28. pěším pluku byl takovýto:
Samostatně bojující pochodový prapor XI/28 byl koncem prosince 1915 stažen z italské fronty a počátkem ledna 1916 se ocitl na nově otevřené balkánské frontě, kde již působil jako I. prapor pěšího pluku 28. Nejprve se podílel na dobití černohorského vrcholu Lovčen, tyčícího se nad přístavem Kotor. Počátkem února vstoupil na albánské území, na kterém v bojích s italskou a později i francouzskou armádou setrval téměř až do konce války. V Albánii také 6.2.1916 opětně převzal prapor pěšího pluku 28, přivezený z vídeňského Arsenalu. Prapor o čtyři měsíce později odevzdal nově zřízenému 28. pluku. Protože v podstatě nebyl doplňován od pochodového praporu mateřského pluku, což mělo za následek výrazné snížení početních stavů, došlo na jaře 1918 k jeho přečíslování na I. prapor pěšího pluku 94.
Z Albánie se stáhnul na přelomu září a října 1918, po průlomu dohodových vojsk na sousední makedonské frontě. Po příchodu do Kotoru, obsazeného mezitím francouzsko-italskými okupačními vojsky, byl odzbrojen a 20. listopadu nejprve lodí přepraven do Rijeky, odkud následoval železniční transport do Prahy, kam přijel jako poslední součást pluku 24. listopadu 1918.
Ale opět se vrátím k našemu 28. pěšímu.
Fakt vymazání pluku z rakousko-uherské armády v době, kdy se podobnou bojovou morálkou vyznačovaly i jednotky postavené z Němců a Maďarů si nelze podle některých historiků vyložit jinak, než jako výmluvu části vládních kruhů ve Vídni, kteří chtěli dokázat německému spojenci, že úpadek bojové morálky způsobují především Slované. Hodilo se jim, že 28. pluk vypravilo do pole hlavní město zemí Koruny české a na někoho se katastrofální vývoj na frontách, umocněný pádem pevnosti Přemyšl, v březnu 1915, musel svalit. Vždyť spory o státoprávním uspořádání v Rakousku hýbaly vídeňskými i berlínskými politickými kuloáry dlouho před válkou. Nyní bylo vše jasné – Češi jsou opravdu národem zrádců!
Musíme ale uznat, že po vychládnutí emocí a v situaci uklidnění na východní frontě další vyšetřování velmi rychle se ukázalo, že situace s ,,pražskými dětmi“ nebyla tak jednoznačná, jak ji podávala prvotní vyšetřování a na jeho základě dobová válečná propaganda. Vyšetřování prováděné uherskými orgány nebylo zcela nestranné, a ani podobný osud 36. mladoboleslavského pěšího pluku ještě nedokazoval, že kontingenty postavené v českých zemích odjíždějí na frontu jenom proto, aby posílily řady nepřátel. Císař a generální štáb nechali proto ještě na počátku roku 1916. 28. pěší pluk znovu zařadit do rakousko-uherského vojska.
Na italské frontě pak zůstal až do hořkého konce monarchie. Domů se vrátil s vynikající disciplínou i se zbraněmi, na které si dělalo zálusk jak italské velení, tak i rakouské revoluční orgány. Avšak Národní výbor v Praze zoufale potřeboval každou pušku.
Když jsem se dostal až sem, musel jsem si zákonitě položit otázku: Jak toto celé vyhodnotit?
Je to velmi těžké. Pamětníci už nežijí, archivy jsou neúplné a nebo nedostupné. Legionáři udělali vše proto, aby si pravdu upravili tak, aby jejich obraz dopadl co nejlépe. Není se ale na ně potřeba zlobit. Skutečnost se často jeví jinak než skutečně byla.
Horší je, že sami velitelé dotčeného pluku, kteří by první měli být schopni obhájit své vlastní činy a bojové nasazení jim svěřených útvarů a jednotek selhali a ve snaze se vyvinit z debaklu který nastal, vědomě lhali a pomohli tak tuto legendu, která není pravdivá, vytvořit. A je s podivem, že tuto lež nenáviděných rakousko uherských důstojníků, legionáři přijali za svou pravdu.
V den, kdy byl vydán výnos o rozpuštění pluku, došlo k setkání dvou rakousko – uherských důstojníků. Byl to jeden z důstojníků náhradního praporu, záložní hejtman Alexander Bornemissza a neúspěšný velitel 28. pěšího pluku v den jeho porážky a zajetí podplukovník Florian Schaumaier.
Co si ti dva vojáci řekli, se už nelze dovědět. Ale pravda je, že následovalo udání hejtmana Bornemissze k diviznímu soudu, které bylo účelovým soupisem všech možných i nemožných provinění mužstva a důstojníků postiženého pluku od zahájení války. Pikantnost tomuto udání dává skutečnost, že hejtman Bornemissza s plukem za dobu od zahájení války strávil jen několik týdnů. Začalo vyšetřování, které se táhlo 2 roky. Bornemisszovo udání bylo shledáno neprůkazným a jeho původce nakonec sám musel čelit vyšetřování pro pomluvu, pokusu o justiční podvod a porušení služebních předpisů.
Je tedy oprávněná tradiční legenda o manifestačním přechodu pěšího pluku 24. pražského k protivníkovi? Snad jsem zde dokázal, že je to nesmyslná konstrukce. Zrovna tak je nesmyslná legenda o tom, jak občané české národnosti povolaní do služby v rakousko – uherské armádě, byli vzorem nespolehlivosti a odporu proti monarchii. Celá tato legenda byla vytvořena po válce v řadách našich politiků, kteří tak sami před sebou obhájili to, že za pomoci spojenců, kteří měli strach z toho, že by po válce byť prohrané, říše mohla obnovit svoji sílu a mohla by v budoucnosti opět být pro mocenské zájmy Velké Británie, Francie a Itálie vážnou hrozbou. Tím, že za pomoci vnitřní opozice a lidí dlouhodobě žijících mimo říši, došlo k její destrukci, vzniklo povícero slabých států ,které byly vazalsky podřízeny těmto mocnostem a nebyly hrozbou pro nikoho.
Slavné legie- tedy slavné za první republiky , za komunistů nikoliv a po roce 1989 zase slavné však nelze považovat za nositele impulsu ke vzniku samostatného Československa. Ten vzešel z politických kruhů národní zahraniční opozice. Vznik legií ale vytvořil jistý impuls, kdy tyto mohly a také byly prezentovány jako ozbrojené síly našeho zahraničního odboje. Nedá se nic dělat, ale abych se dostal dál, musím se zmínit i o nich.
Název „československé legie“ vznikl až po válce, za války se používalo označení „jednotky československých zahraničních vojsk“. Vznikaly z řad Čechů a Slováků, kteří žili v zahraničí nebo přeběhli v průběhu války na druhou stranu fronty. V zahraničí tvořili samostatné jednotky, bojující za svoji samostatnost na straně Dohody. Legie vznikaly ve Francii, v Itálii a v Rusku. Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31. Já se pokusím je jen naťuknout podle místa jejich vzniku a působení.
Československé legie v Rusku
První českou dobrovolnickou jednotkou, která se stala základem československých legií v Rusku, byla „Česká Družina“, která vznikla již 12. srpna 1914 z českých krajanů žijících v Rusku. Jádro České družiny tvořilo 720 členů, tzv. Starodružiníků. Na frontě působili v malých výzvědných skupinách jako součást 3. ruské carské armády. Podnikali drobné výpady, rozšiřovali letáky ve frontovém pásmu a získávali od zajatců informace o situaci protivníka, a hlavně iniciovali přechod českých jednotek rakouské armády na ruskou stranu. Česká družina byla 2. února 1916 přetvořena na 1. československý střelecký pluk a následně 19. Května 1916 na československou střeleckou brigádu. Ta pak byla jako celek nasazena v bitvě u Zborova (Tvorova) 2. července 1917, kde měla podporovat útok dvou finských divizí. Netradičním postupem se třem a půl tisícům československých legionářů podařilo proniknout až do hloubky 5 kilometrů protivníkovy obrany a zajmout více než 3000 zajatců a zajistit velké množství zbraní. Teprve během útoku se zjistilo, že dobývané pahorky brání čeští vojáci z plzeňského a jindřichohradeckého pěšího pluku, že se jedná o bitvu příslušníků téhož národa, o bitvu Čechů s Čechy.
Do konce roku. 1918 vstoupilo do čs. legií v Rusku kolem 61 000 vojáků, z nichž 4 112 jich padlo.
Československé legie ve Francii
První čs. jednotkou nasazenou na francouzsko-německé frontě byla rota zvaná „Campagnie Nazdar“. Vznikla 23. srpna 1914 z krajanů žijících ve Francii, zejména organizovaných ve spolcích Sokol a Rovnost. Tvořilo ji 300 dobrovolníků a byla zařazena do praporu C pochodového pluku Cizinecké legie. Dne 16. června 1915 byl po obrovských ztrátách u Arrasu prapor C rozpuštěn a zbylí čeští vojáci roztroušeni do mnoha jednotek pluků Cizinecké legie.
Dekretem z 19. prosince 1917 povolila francouzská vláda organizaci autonomní čs. armády. Z dobrovolníků přepravených z Ruska, Rumunska, USA, Itálie, Cizinecké legie a ze zajatců ze Srbska vznikají střelecké pluky dosahující později příkladných bojových úspěchů.
29. června 1918 se ku příležitosti slavnostního předání praporu nově vzniklým plukům koná ve francouzském Darney slavnost, které se účastní i francouzský prezident Raymond Poincaré. Ten ve svém projevu hovoří o právu československého národa na samostatnost. Ještě téhož dne pak zasílá jménem francouzské vlády ministr zahraničí Stephan Pichon generálnímu sekretáři Národní rady Československé E. Benešovi telegram, v němž vláda oficiálně uznává NRČS jako „nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a jako první základ příští vlády Československé“.
Ve Francii bojovalo na straně Dohody za samostatné Československo 9600 vojáků, 650 někdy se udává 630 z nich tam za tuto ideu padlo.
Československé legie v Itálii
Od léta r. 1915, kdy Itálie vstupuje do války na straně Dohody, vznikají v Itálii zajatecké tábory. Začátkem r. 1917 je českým a slovenským zajatcům vyhrazen tábor Santa Maria Capua Vetere u Neapole. V něm byl 17. ledna 1917 založen Čs. dobrovolnický sbor. Čs. zajatci se hlásili do italských bojových jednotek s cílem vytvořit v nich postupně vlastní československé jednotky. Italská vláda však vznik našich jednotek odkládala a povolila jen vytvoření pracovních praporů pro vojenské účely. Až 21. dubna 1918 za diplomatického přičinění generála M. R. Štefánika bylo italskou vládou povoleno zřízení Čs. vojska v Itálii.
Do legií v Itálii bylo zařazeno téměř 20 000 mužů, z nichž 350 padlo.
Dodnes každoročně 28. října na hradě Rovereto zvoněním oznamuje „Zvon padlých“, že v Itálii padli českoslovenští legionáři.
Význam Československých legií je pro mě osobně těžko posoudit. Jak jsem uvedl, pro mě osobně nejsou československé legie a jejich působení proti vlastní zemi a proti bolševikům v Rusku ničím nějak významným.
Mám stále na vědomí, že tito lidé a to lidé zcela jistě stateční a v duchu své vize i lidé čestní, stále zůstávali občany a vojáky rakousko-uherské monarchie a jako na dezertéry na ně byla vypsána peněžitá odměna. Pokud by byli chyceni, čekal by je neprodleně válečný soud a poprava. A nevím o žádné armádě, která by své dezertéry a vlastizrádce netrestala. Obavy z možného postihu jejich rodinných příslušníků na území Rakouska-Uherska způsobovaly, že mnozí legionáři neměli prakticky až do října 1918 se svými blízkými žádný kontakt.
I přesto za československou samostatnost bojovalo v legiích a ve spojeneckých armádách více než 130 000 Čechů a Slováků. Během války z nich vzniklo vojsko, které si svou statečností, vysokou morálkou a válečným uměním získalo úctu a dosáhlo významného ocenění u Spojenců – ti uznali československé vojsko ještě dříve, než vznikl samostatný Československý stát.
9. srpna 1918 britský ministr zahraničních věcí Artur James Balfour odeslal Národní radě československé do Paříže telegram, že britská vláda uznala národ československý za národ spojenecký , čs. legie za spojeneckou armádu, bojující proti Německu a Rakousku-Uhersku, a Národní radu čs. v Paříži za de facto spojeneckou vládu a nejvyšší představitelku čs. branné moci. Je tedy jasné, že právě legie hrály nejvýznamnější roli při uznání československé samostatnosti ostatními zeměmi Dohodových mocností.
Po tomto činu britské vlády totiž přišla další uznání Národní rady československé vládou USA 3. září, Japonskem 9. září a Itálií 3. října.
Není tedy pochyb o tom, že význam našich legií byl opravdu značný. Jednak se podílely na vítězství Dohody v první světové válce, zejména však zároveň podpořily politiky v jejich snaze o vytvoření Československa. A je nezpochybnitelným faktem, že Československo bylo po skončení války považováno za jednu z vítězných mocností.
Odmítám ale dva závěry:
- že legie byly elitou našich vojáků v první světové válce
- že legie jsou ukázkou toho, jaký měli čeští vojáci vztah ke své vlasti, rakousko – uherské monarchii
Elita našich vojáků bojovala v našich plucích a měla významný podíl na tom, že rakousko – uherská armáda, i když byla nakonec poražena, obstála v mnoha bitvách se ctí. A vztah našich občanů – vojáků k říši legie nereprezentují už vůbec. Proč si to myslím? Je to jednoduché.
Na území českých zemí bylo ustaveno a v průběhu války doplňováno velké množství vojenských těles:
- 20 polních pluků, ve kterých bylo zastoupení českých vojáků od 22 % u 94. pěšího pluku z Turnova 92 % českých vojáků 10. praporu z Benešova či 95 % u 36. pěšího pluku z Mladé Boleslavi.
- 9 praporů polních myslivců. Zde bylo zastoupení českých vojáků od 25 % u 5. praporu polních myslivců z Olomouce po 75 % u 25. praporu polních myslivců z Brna.
- 10 dragounských pluků. Zastoupení Čechů v těchto plucích bylo vysoké. Od 48 % u 1. dragounského pluku z Mostu po 11. dragounský pluk ze Stockerau kde sloužilo 90 % českých vojáků.
- jeden hulánský pluk kde sloužilo 65 % vojáků české národnosti
- 9 pluků polního dělostřelectva, kde bylo zastoupení českých vojáků od 20 % u 3. pluku polního dělostřelectva v Krakowě, kde logicky převažovali Poláci až po 72 % u 23. pluku polního dělostřelectva z Prahy.
- 3 polní houfnicové pluky kde i u 2. polního houfnicového pluku ve Vídni sloužilo 29 % Čechů a u 8. polního houfnicového pluku z Prahy dokonce 88%
- 3 jízdní dělostřelecké oddíly kde bylo zastoupení Čechů. 1. jízdní dělostřelecký oddíl z Krakova s 20 %, 2. jízdní dělostřelecký oddíl z Vídně s 28 % a 9. jízdní dělostřelecký oddíl z Pardubic s 39 %
.
- 3 oddíly těžkých houfnic se zastoupením 28 %, 54 % a 60 % těchto oddílů z Vídně, Terezína a Prahy
- jeden pluk horského dělostřelectva kde sloužilo 60 % českých vojáků.
Podobné poměry pak byly u dvou pluků pevnostního dělostřelectva z Vídně a Krakova, čtyř praporů pevnostního dělostřelectva v Rivě, Tentu, Lvově a Gorizii, tří zákopnických praporů, dvou ženijních pionýrských praporů a čtyř vozatajských oddílů.
U velitelského sboru ale byla situace úplně jiná. Z jednoho tisíce důstojníků všech hodností bylo Čechů jen 52.
Další naši občané sloužili v mnoha dalších vojenských tělesech v celé monarchii. Za celou válku bylo do boje nasazeno 8 560 000 rakousko - uherských vojáků. Z tohoto množství bylo 1 225 000 vojáků z území Čech a Moravy, tedy i Němců a jiných národností. Podle výpočtů demografů našich českých vojáků přímo v boji zahynulo asi 95 000, 42 000 jich zemřelo na následky zranění a 64 000 jich zemřelo v zajetí.
Takže víme, že v legiích sloužilo a proti své vlasti, ruským bolševikům nebo proti Němcům na západní frontě bojovalo 90 600 legionářů. Pokud by to všechno byli zběhové a my víme, že asi 11 000 legionářů byli naši občané dlouhodobě žijící nebo uvízlí po zahájení války v zahraničí, bylo by to 7,62 % nasazených vojáků. A já odmítám věřit tomu, že by to byl reprezentační vzorek pro hodnocení toho jaký byl vztah našich českých vojáků k říši.
I kdyby na jednoho legionáře připadlo 5 sympatizantů, od sympatií k činu vede dlouhá cesta a zodpovědně můžu tvrdit, že čeští vojáci se po dobu války projevovali jako stateční a loajální příslušníci ozbrojených sil své vlasti, Rakousko – uherské monarchie.
Párkrát jsem viděl na pomníčcích padlých z této vlky nápisy, které nejsou pravda. Například „ Padli za naši svobodu“.Jsou mylné, v přeneseném slova smyslu se to týká jen nepatrné části padlých Čechů v I. Světové válce.
Když bych stručně vyhodnotil roli c. a k. armády v I. Světové válce, musel bych napsat a také napíšu toto.
Když 3. listopadu roku 1918 ukončila rakousko – uherská armáda bojovou činnost, skončil v dějinách nevídaný boj, kdy mnohonárodní císařská armáda bojovala po čtyři těžké roky proti přesile na několika frontách v různých částech Evropy. Porážku v této válce si zasloužila. Rakousko –uherská monarchie a její bojový nástroj ji totiž začaly.
Bojovalo v ní 8,56 milionu rakousko – uherských vojáků z celé říše. 518 000 jich padlo přímo v boji, 1 943 000 jich bylo těžce zraněno a 1 691 000 bylo zajato a v zajetí jich 480 000 zemřelo.
V této válce říše, která trvala 392 let, doplatila na svoje osudové politické chyby. Nebyla schopna se vyrovnat s požadavky svých národů na změnu dualistického zřízení říše a po katastrofálním neúspěchu pokusu uzavřít mír, říše svoji armádu obětovala.
Přesto naprostá většina c.a k. vojska splnila svoji povinnost, bojovala na všech frontách do posledního možného okamžiku a zánik monarchie není vina její armády. Symbolicky byla nakonec svým císařem uvolněna ze své přísahy a ukončila svoji existenci. Zanikla tak armáda mimořádných historických a vojenských tradic. A její stopy v dějinách Evropy nemůže smazat ani úsilí desítek let dezinformací a překrucování dějin napřed legionáři a účastníky prvního odboje , později komunistickými historiky a dnes znovu obdivovateli legionářů.
28. pěší pluk „ pražských dětí“ z tohoto hodnocení nijak nevybočuje. Stal se obětí kritické situace, kterou nezvládlo jeho velení a potřeby najít obětního beránka za kolaps fronty. Po konsolidaci pak s novými silami a sebevědomím ukázal, že je plukem, který se oprávněně stal pýchou své armády a není důvod proč bychom měli upřednostnit zanedbatelný význam jeho částečného zajetí na ruské frontě, před jeho skvělou bojovou službou na jiných frontách.
Použitá literatura:
Libor Nedorost: Češi v I. světové válce, díl I., II., III., Libri 2006
Liddell Basil Hart: Historie I. světové války, Papermac 1992
Kolektiv autorů: Pod císařským praporem – historie habsburské armády 1526 – 1918, Křížek 2003
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa – II. díl, Naše vojsko 1986
27 výtisku časopisu ATM
Znak jsem našel na internetu.
Tento text je společnou prací mě, mého pobočníka Pozorovatele-signalisty a naší společné editorky, madam Kocour
