Německý stíhací letoun
nasazeno 1918
WW1
Pokud vám tento letoun podle fotek připomíná asi nejznámější stíhací letadlo První světové války Fokker Dr.I, ale postrádáte u něj třetí křídlo, tak jste na správně cestě. Jedná se totiž o hybrid právě Dr.I a pozdějšího Fokkera D.VII. a přiznejme si, že tak vznikl velice krásný letoun. Možná nejhezčí stíhací letoun Velké války.
VÝVOJ
V roce 1917 sestrojil nizozemský konstruktér Anthony Fokker pracující pro německý letecký průmysl se svým šéfkonstruktérem Reinholdem Platzem stíhací trojplošník Fokker Dr.I. Tento letoun se prosadil v bojových podmínkách nad očekávání dobře. Jeho úspěchy dokonce zaskočily jeho konstruktéry, kteří v nic takového ani nedoufali. Fokker Dr.I byl velice obratný malý letoun s vynikající stoupavostí a dobrou výzbrojí. Nicméně měl i jistá negativa jako například nedostatečnou rychlost a také jeho pilotáž vyžadovala v kokpitu skutečného mistra, jakým byl například „rudý baron“ Manfred von Richthofen (nejúspěšnější letecké eso WW1).
KONSTRUKCE
Proto Anthony Fokker s Reinholdem Platzem začali pracovat na projektu prototypu V.13/1, který měl v sobě mít klady z verze Fokker Dr.I a odstranit jeho zápory (vycházel z prototypu V.9). Mezi zápory tak patřila například rychlost, která byla logicky nižší oproti konkurenčním dvouplošníkům díky většímu čelnímu odporu trojplošné konstrukce. Proto Fokker a Platz začali pracovat na novém dvouplošném uspořádání, přičemž hranatý trup, zadní trojúhelníková výškovka a směrovka byly převzaty právě z modelu Dr.I. Dva prototypy postavené na konci roku 1917 tak velice vzhledově připomínaly Dr. I od místa pilota směrem k zádi. Příď včetně křídel byla zase velice podobná pozdějšímu nejlepšímu německému stíhacímu letounu Fokker D.VII. Celý stroj tak vypadal jako když je svařen uprostřed právě z těchto dvou modelů. Prostě takový krásný hybrid:-) Křídla nepotřebovala drátěné výztuhy a jejich konstrukce zaručovala dostatečnou pevnost.
První prototyp V.13/1 byl postaven s rotačním motorem Oberursel Ur.III o výkonu 108 kW (145 k). Druhý prototyp označený V.13/2 byl pak osazen rovněž rotačním motorem, ale typu Siemens-Halske Sh.III o výkonu 119 kW (160 k). Oba stroje nechal Fokker poslat do zkušebního střediska v Adlershofu koncem ledna 1918. Zkušební piloti na nich začali létat od 20.ledna 1918 a shledali prototypy jako stroje s dobrou manévrovatelností a snadnou pilotáží. Oficiální zkoušky před zástupci inspektorátu německého letectva byly zahájeny 15.března 1918 a stroj již nesl oficiální označení Fokker D.VI. Zkoušek se zúčastnilo celkem 31 modelů, přičemž továrna Fokker měla hned 9 svých želízek v ohni včetně později mnohem známějšího modelu Fokker D.VII.
Přestože měl prototyp jisté problémy s dosažením maximálního dostupu, jeho konkurenti jako Pfalz D.VI na tom byly ještě hůře. Po úspěšných zkouškách se Idflieg (Inspektorát německého letectva) rozhodl, že objedná menší sériové množství 120 kusů pro ověření stroje v bojových podmínkách, přestože vítězem zkoušek byl Fokker D.VII a Pfalz D.XII. Úhledný dvouplošník se tak při zkouškách mezi svými konkurenty rozhodně neztratil.
Idflieg stejně jako ve firmě Fokker upřednostňoval silnější motor Goebel Goe.III, než kterými byly vybaveny prototypy, ale který nebyl v potřebném čase v požadovaném množství. Proto sériové stroje musely být vybaveny tehdy lépe dostupnými motory Oberursel Ur.II, které však měly výkon „jen“ 82 kW (110 k).
Výroba byla zahájena 26.dubna 1918, ale již v srpnu 1918 byla po vyrobení pouhých 59 strojů zastavena ve prospěch vyzrálejší konstrukce Fokker D.VII. Samotná výroba neprobíhala nijak rychle. Zbytek strojů z původní objednávky na 120 kusů byl stornován. Výzbroj byla na tu dobu standardní, tj. dva synchronizované kulomety LMG 08/15 „Spandau“ ráže 7,92 mm. Na tomto typu letounu si Fokker již v době konstrukce vyzkoušel stavebnicovou koncepci, která se pak osvědčila při velkosériových výrobách modelu D.VII.
Licenční výroba
Přestože měl Fokker na jaře a v létě roku 1918 obrovské úspěchy s modelem D.VII a jeho továrny stejně jako továrny jeho konkurentů (například Albatros) chrlily co největší množství těchto jeho letadel, nehodlal se vzdát ani výroby úhledného D.VI. Svůj starší model se rozhodl po ukončení výroby v Německu nabídnout spojeneckému Rakousko-Uhersku, de facto továrně MÁG, která o tento stroj projevila zájem. Fokker se ani nemusel moc snažit u Maďarů lobovat, protože v této maďarské továrně držel významný podíl akcií, a poté co Rakušanům úspěšně předvedl model D.VI, byla dohodnuta licenční výroba. Ta ale do konce války dala pouze sedm sériových strojů, které se již do války nestačily zapojit a dosloužily ve službě v maďarském letectvu. Poslední stroj byl vyřazen v roce 1926.
BOJOVÉ NASAZENÍ
Ve službě v bojové linii byl Fokkeru D.VI na překážku jeho slabý motor v sériových modelech, který tak dosti handicapoval jinak dobrý stroj. Navíc motor značně trpěl na nedostatek kvalitních olejů a lubrikantů, díky čemuž se snižovala jeho životnost a spolehlivost. Jinak se D.VI nejčastěji na frontě používal v roli stíhacího letounu, který měl za úkol zachycovat nepřátelské bombardéry. V bojových podmínkách byl D.VI dokonce obratnější než vynikající D.VII a přitom mu na podobné výkony postačoval slabší rotační motor oproti řadovému motoru u svého mladšího „bratra“ D.VII. V malých výškách byl i rychlejší než D.VII, ale ve větších výškách jeho rotační motor již za „mladším bráškou“ zaostával a neměl dostatečnou výkonnostní rezervu.
Osud 59 sériových německých D.VI nebyl nijak heroický, protože se do bojů zapojily až příliš pozdě a v malém množství. Od května 1918, kdy byly první stroje dodávány k jednotkám, jimi byly vyzbrojeny pouze tři perutě a ještě ne v plných stavech. Koncem srpna 1918 jich bylo ve službě pouze 27 kusů. Zbytek strojů byl užíván k výcviku a přechodu na modernější D.VII. Poslední stroje byly z frontové linie převeleny k výcviku v září 1918. Po válce byly dva letouny D.VI testovány ve Francii a USA.
TTD – Fokker D.VI
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 7,66 m
* Délka: 6,25 m
* Výška: 2,55 m
* Nosná plocha: 17,7 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 393 kg
* Vzletová hmotnost: 585 kg
* Maximální rychlost: 197 km/h
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet LMG 08/15 „Spandau“ ráže 7,92 mm
* Dostup: 6.000 m
* Stoupavost:
* Vytrvalost: 1,5 hod
* Motor / Výkon: 1x Oberursel Ur.II / 82 kW (110 k)
* Vyrobeno kusů: 59 ks + 7 ks (vyrobených v Rakousko-Uhersku) + 2 ks prototypů
* Uživatelé: Německo, Rakousko-Uhersko
Zdroje:
Stíhací letadla 1914-1918 2.díl - Zbyněk Válka – 2001
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
www.theaerodrome.com
www.historyofwar.org
www.pilotfriend.com
www.rodenplant.com
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
www.onwar.com
