PALBA.CZ

VIII.díl. Francie 1940. Č 7.

Evropa na konci roku 1939.





A pokračujeme dál o francouzské armádě do 10 května 1940:
d) Obrněné jednotky.
Tady musíme začít nejprve „Mechanizované (lehké) divize (DLM)“.
DLM ve francouzském jazyce – Division Légere Mechanigue.
Jak víme, tak se v Division Légere Mechanigue DLM měly postupně přeměnit všechny divize „b) Jezdecké“.
V roce 1938 (tedy okolo Mnichova - pomoc ČSR) byly ve Francii DLM jedinými vyššími jednotkami, které měly větší počty obrněných vozidel (tanky, OT a OA), které by byly schopné plnění i ofenzivních - útočných úkolů.

První taková Division Légere Mechanigue DLM, která na území Francie vznikla byla v roce 1934 1. DLM v Reims.
Až do roku 1938 se na ní vyřádili francouzští generálové a všechny štáby, když na všech cvičeních tato 1. DLM z Remis stále nevykazovala přesvědčivé výkony. Spíše však hovořme o tom, že genštáb i jednotlivé štáby neměly vyjasněnu koncepci nasazení 1. DLM a tak se její složení, plánované nasazení, způsob nasazení, celé 4 roky neustále měnilo.
Teprve když byla vyjasněna koncepce, byly vyjasněny požadavky jak bude DLM nasazována, vznikla počátkem roku 1938 druhá lehká mechanizovaná divize DLM, kterou byla 2. DLM v Mellun.
Samozřejmě koncepce a složení 1. DLM z Reims se muselo přizpůsobit koncepci, složení a způsobu nasazení oné již vyjasněné 2. DLM z Mellun.
Pak se tedy obě Division Légere Mechanigue – 1. DLM z Reims a 2. DLM z Mellun sestávaly z těchto jednotek:
Ze štábní roty, ze 2 spojovacích rot, z MPO ( Mechanizovaný Přezvědný / Průzkumný/ Oddíl – MPO – což byly 2 čety obrněných aut OA s celkem 10 ks OA a s 2 četami motocyklistů). Dále z „tankové brigády“, která měla každá „2 tankové pluky“. V každém z tankových pluků byla vždy v 1. rotě už moderní výzbroj – 2 čety tanků Hotchkiss H 39( částečně zde popsány ve srovnání s Němci používaným českým tankem)
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2606
a
1 četa tanků S-35.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2989
dále do DLM patřila „motorizovaná brigáda“ (motostřelecký pluk, který měl 3 prapory po 2 eskadronách – eskadrona motocyklová a eskadrona těžkých zbraní s četou tanků). Dále měla DLM ještě 2 „dělostřelecké oddíly/mot.“ se 75 mm a 105 mm houfnicemi a s protitankovou rotou/mot. s 20 systemizovanými KPÚV ráže 25 mm, dále pak z motorizované protiletadlové roty s 6 PL-kanóny ráže 25 mm, z motorizovaného ženijního praporu s mostní soupravou, ze spojovacího praporu a z motorizovaných týlových složek a služeb (vždy to /mot. znamená, že ona děla byla tažena automobilem).
Zajímavostí tady je, že ještě do roku 1937 se v sestavě oné 1. DLM z Reims nacházel 1 dragounský pluk, jehož zařazení se brzy ukázalo jako bezcenné.
Francie s velkými obtížemi dokázala do konce roku 1938 dokončit 1. DLM a 2. DLM. Do konce roku 1940 se ještě plánovalo postavit další divize DLM, ale začátek války 10. května 1940 a také přechod na obrannou koncepci další výstavbu DLM pozastavil.
Když potom byly DLM bojově nasazeny, ukázalo se, že nejsou příliš vhodné pro samostatné operační úkoly (koncepce německých obrněných divizí byla účelnější).
Francie totiž nadále považovala v roce 1938, po vyjasnění všech koncepcí nasazení tanků (podobně jako v 1. světové válce), tanky za podpůrnou zbraň pěchoty. Tanky měly být stále nasazovány po boku pěchoty, měly postupovat po boku pěchoty, postupovat rychlostí pěchoty, a to nejvýše v síle jednoho praporu.
Až do roku 1939 francouzský genštáb a štáb strategického použití tanků, podceňoval použití samostatně operujících větších jednotek, stejně jako operační využití větších jednotek tanků.
O tom, že je to pravda svědčí protokoly tzv. NROS Francie – Národní Rada Obrany Státu a to v těchto datech 29. dubna 1936, 15. prosince 1937 a ještě i 2. prosince 1938.
Ve všech těchto protokolech NROS Francie, její účastníci, vyjadřují neskrývaný odpor proti samostatně operujícím motorizovaným a obrněným jednotkám, u kterých se genštáb obává, že by se jejich rychlé akce mohly vymknout z jednotného velení, které přísluší výhradně pěchotě. V závěrech protokolů NROS Francie se jen připouští, že existuje nějaký ten význam motorizovaných a obrněných jednotek v tom – že by mohly pohotově zahrazovat vlomy do obranné linie – HBL.

Právě z těchto výše popsaných důvodů objednávají francouzské vojenské štáby u svých výrobců, nejprve jen velice poskrovnu obrněnou techniku. Tu obrněnou techniku, kterou objednávají, tak ta má být silně pancéřovaná, mohutně vyzbrojená (protože bude jezdit s pěchotou, tak u ní bohužel objednávají jen děla s krátkými hlavněmi), jsou to ale pomalé tanky s velmi malým akčním radiem (dojezdy – později viz tabulky).
Teprve když byla vyjasněna v roce 1938 koncepce a začaly vznikat DLM divize, začínají vojáci u výrobce objednávat lehčí a rychlejší obrněná vozidla s větším dojezdem.
Také přechod Francie na tzv. „strategickou obranu“ se na všem podepíše. Ukázalo se totiž, že Maginotova linie může být i propustná a proto mají být připraveny obrněné jednotky, které mají propustnost zastavit. A tak tyto nově vzniklé divize DLM se vlastně považují nikoliv za útočné jednotky, ale za jednotky, které budou spolupracovat s liniemi opevnění a budou zahrazovat případné proražení pevností. Se spoluprácí DLM s opevněními se počítalo i v tzv. „Francouzském Čtyřletém plánu 1935 až 1938“. Ono se totiž očekávalo, že DLM se bude moci rychle přesunout na ohrožená místa v opevnění, kde právě tyto divize zesílí obranu, nebo přímo přehradí vlomy do DLM.
Jen okrajově se v této obranné koncepci uvažovalo, že Division Légere Mechanigue DLM budou použity k dlouhým přesunům do míst kde nejsou opevnění, nebo dokonce i o případném rychlém tažení do Lucemburska, nebo Belgie!!!
Tak jak se stahovaly mraky nad Francií a Evropou, začíná se uvažovat o jiném typu divizí, které by tyto DLM podporovaly. A jen proto se začínají budovat 2 obrněné divize s těžkými tanky, které by podporovaly postup již operačně zařazených divizí lehkých - DLM.

Ano.
Tady se dostáváme konečně k tomu, že pro Francii vyvstala potřeba – Obrněné divize (DCR).
Obrněné divize (DCR) se pro zpoždění v dodávkách tanků Char B.1bis viz zde od Bruna:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=244

Ještě samostatný obrázek Char B 1 bis.





začínaly budovat teprve v roce 1938. První 2 DCR byly dokončeny počátkem roku 1940 a ta třetí DCR až 20. března 1940. V té době se s těmi 3 DCR ještě nepočítalo pro průlomové akce (útočné akce). Tyto 3 DCR měly společně s 3 DLM vytvářet „Pancéřový sbor“ jak před lety (1933/34) navrhoval tehdejší plukovník Charles de Gaulle, ale ten je plánoval především k protiútokům, které tehdy „spojoval“ se zahrazováním vlomů do obranné linie.
Podle koncepce, která byla stanovena v roce 1938 se francouzská „obrněná divize“ (DCR) skládala z 2 „půlbrigád tanků“ (jedna půlbrigáda měla 2 prapory těžkých tanků Char B.1bis, druhá půlbrigáda měla 2 prapory s celkem 120 tanky H 39), dále z 20 OA. Potom „z motorizovaného praporu“ s vlastní četou OA, ze 2 „dělostřeleckých oddílů“ s 105 mm houfnicemi, PT-baterií se 47 mm KPÚV a s baterií PL-kanónů ráže 25 mm.
Byla to docela síla, ale přesto se tato DCR lišila od koncepce, kterou navrhoval Charles de Gaulle, který u DCR vyžadoval, aby byla vyzbrojena 500 ks tanků.

Ve francouzské armádě, ale i v parlamentu a vládě panovaly těžké rozpory v koncepci a možnostech použití obrněných vozidel, a ony rozpory způsobovaly nebezpečný kompromis. Obrněná vozidla se neúčelně a v poměrně malých počtech přidělovala k divizím různého složení a tak ztrácela svoji základní údernou sílu.
Tak jak vypadala situace ve Francii v roce 1938 až 1940, tak nebylo možno sestavit větší svazky tanků, které by šly hromadně zasadit do útoku a které by mohly samostatně působit do větší operační hloubky.
Přitom již v roce 1938 měla Francie celkem 21 plně vyzbrojených tankových praporů s vesměs velmi dobrými tanky, ale hlavní štáb Francie je zařadil k podpoře případných akcí pěchoty.
Ale co bylo ještě horší je to, že ve francouzské armádě se hromadné útoky ve větších svazcích a samostatné operace tankových útvarů vůbec necvičily.
Přitom do výroby zařazované a v roce 1938 už do francouzské armády dodávané tanky, překonávaly jak svou kvalitou, tak i počty, tehdejší tanky německé.
Francouzské tanky byly především těžší, lépe pancéřované, provozně spolehlivější a lépe vyzbrojené než německé.
Měly však také, i proti těm německým, mnohé nevýhody. Ať už to byla nízká rychlost, nebo malý akční rádius (dojezdy francouzských tanků viz tabulka 6). Další nevýhodou francouzských tanků bylo jen částečné vybavení radiostanicemi, špatně zvolená obsluha tanku ( malé prostory pro obsluhu a mnoho úkolů najednou pro některé členy osádky) a krátkohlavňové kanóny, nevhodné pro boj s nepřátelskými obrněnými vozidly.

VIII.díl. Francie 1940. Č 8.

Když už jsme mluvili o koncepci nasazování tanků v 1. světové válce, tak je třeba říci, že původní francouzská koncepce nasazování tanků mezi 1. a 2. světovou válkou se skutečně nebezpečně přibližovala nasazování tanků v té 1. světové. Velmi dlouho se ve Francii předpokládalo, že oněch 3 000 zbylých tanků (z 1. světové), většinou Renault M.17 bude postupovat současně s řadami pěchoty, a že ty tanky stačí jen trochu zmodernizovat (viz dole tabulku 6 – Renault D.1 a Renault D.2) a bude.
Faktem je, že tehdy útok takových tanků proti tehdejšímu Reichswehru a v začátku i Wehrmachtu by možná stačil.
Ale.
Když pak Wehrmacht začal v obrovském měřítku zavádět tanky ( po roce 1936), začalo se ihned ukazovat, že ty staré lehké Renaulty mají malou rychlost, nízkou brodivost, nejsou schopny překonávat protitankové zátarasy, a že na své stanovené úkoly nestačí.
Hlavně se však ve francouzské armádě začalo ukazovat, že do průlomových akcí bude zapotřebí podstatně rychlejších a výkonnějších tanků s mnohem větším akčním radiem - dojezdem. Tanky musí být schopné překonávat i protitankové zátarasy. Vznikla tak potřeba tanků pro přímý boj s nepřátelskými pevnůstkami (Siegfridova linie). A tak se ve Francii začaly vyvíjet těžké tanky o hmotnosti 50, 68, 74 a dokonce až 95 tun, které již představovaly pohyblivé pevnosti.
Například prototyp těžkého tanku „Char D“, viz obrázek




, dokázal při zkouškách vyjet stoupání až 45 stupňů, překonat překážku vysokou až 3 metry a přejet příkop široký až 6 metrů, když také projel vodní tok v hloubce 3,5 metru. Některé tanky byly skutečně výkonné průlomové tanky a pro nepřátelské pevnůstky by představovaly velké nebezpečí. Jenomže své jízdní vlastnosti vykoupily malým akčním radiem a nízkou rychlostí. Tyto tanky jen splnily požadavky francouzského genštábu, který chtěl těžké tanky a přisoudil jim obrannou úlohu, když zároveň s nimi počítal, jako náhradu za vyřazené vlastní pevnůstky (naprostá rezignace na manévrové schopnosti).
Takovéto obrovské pojízdné pevnosti se pak nedaly dobře využít pro manévrový boj, ve kterém se vlastně celá 2. světová válka vedla.
Jak strnule se takové koncepce francouzské vedení drželo, o tom svědčí i to, jak houževnatě prosazovali francouzští představitelé své návrhy, na odzbrojovací, já říkám raději dozbrojovací, nebo také vyzbrojovací konferenci v Ženevě (1933/34). Francie tam houževnatě při projednávání možnosti zákazu útočných zbraní, hlavně těžkých tanků, prosazovala – aby třída těžkých tanků podléhajících zákazu, začínala až od hmotnosti 92 tun!!!

V druhé polovině 30. let se také plně ukazuje, že jezdecké formace, uplatňované ještě v 1. světové válce a mezi oběma válkami, již nemají v armádě co dělat, a že své úkoly při operativním průzkumu dovedou jen velice těžko plnit. U některých oddílů je proto rozhodnuto nahradit jezdecké eskadrony několikanápravovými OA Berliet




, schopnými jízdy v rovnějším pevném terénu. Pro taktický průzkum v terénu se pak začínají zkoušet lehce pancéřovaná kolopásová vozidla Citroën-Kégresse




a Packard „Kégresse“. Stejných vozidel pak bylo možno použít i jako OT pro dopravu střelců (tzv. Dragons portés) – (v roce 1938 vyrobila Francie 200 000 motorových vozidel – pramen viz. H. Michel: „La drole de Guerre“. Paris 1971 – nedostatečná motorizace francouzské armády tedy nevyplývala z nedostatku výrobní kapacity, materiálů či pohonných hmot, naopak Francie v této oblasti patřila k předním státům světa).
Francie předpokládala, že ve „Čtyřletém plánu 1935 až 1938“ bude armádě dodáno 5 000 obrněných vozidel různých druhů (myšleno OA, OT

- některá OT vypadala takto – Pěchotní dělo 37 mm model M.16 a lehký kulomet Chatelleraut M 24/29 ráže 7,5 mm, jako protiletadlová ochrana -




, tanky, tahače a muniční vozidla). Všechna dodávaná vozidla se převážně zařazovala do mechanizovaných divizí DLM a obrněných divizí DCR. Pěší (DI) a motorizované divize (DIM) dostávaly jen malé počty obrněných vozidel, normální pěší pluky po 9 a motorizované pluky po 18 lehkých tancích.
V souladu s tímto výzbrojným plánem se francouzská obrněná vozidla dělila - podle použití - již dříve jmenovaným způsobem - na 3 základní kategorie označované zkratkami:
AMR – pro přezvědnou činnost na bojišti.
ADM – pro činnost v mezerách linie a zvědnou činnost v týlu.
AMC – vozidla pro vlastní boj.

Stejně jako v ostatních armádách Evropy a světa se mezi válkami vkládala velká naděje do OA – Obrněných Automobilů. Nejen ve světě a v Evropě, ale i ve Francie se proto zkoušela celá řada různých prototypů OA. Díky nejasným taktickým požadavkům, ale také pro ostrou konkurenci podniků, se většinou zainteresované strany nedokázaly shodnout.
Do září 1938 dostala francouzská armáda asi 600 OA od lehkých až po těžké. Ale ani jediný typ, podle hodnotitelů, nedokázal splnit všechny požadavky na ně kladené. Obdobné nejasnosti v koncepci se projevovaly u hodnotitelů i při přípravě výroby tanků.
Ve Francii se zkoušela celá řada naprosto se lišících prototypů, a to od ultralehkých tanků až po supertěžké „pohyblivé pevnosti“ (70 t těžké tanky 2-C). Dlouho se nejprve počítalo s tím, že pro podpůrnou činnost postačí modernizované, nahoře již zmiňované, Renault D.1, odvozené od slavného prvoválečného Renault M.17, kterých bylo za 1. světové války ještě dokonce vyrobeno 3 000 kusů. Protože se brzy ukázalo, že technicko-taktické parametry těchto tanků nestačí, byly do výroby zadány i další typy (viz tabulka 6), především zlepšené verze D.2, dále velmi nadějné a výkonné tanky B.1 a H-35, zařazované hlavně do mechanizovaných a rekonstruovaných jezdeckých divizí. Dále pak lehké tanky Renault AMC, ACC a AMR, typické podpůrné tanky R-35 a nejlepší francouzské tanky Somua S-35



, které představovaly špičkový typ své kategorie té doby a měly velmi dobře sladěné parametry.
Technické parametry francouzských obrněných vozidel z roku 1938 viz. tabulka 6


Tabulka 6….TTD obrněných vozidel zavedených ve francouzské armádě v roce 1938.

Typ ……..…………Výzbroj………..Panc...Hmot….Os……Dojezd...Rychl…… Poznámka
…………….….kanón (mm).kulom…(mm)…(t)…..(mužů)….(km)...(km/hod)

Renault M.17…1x37………….1…....4-8…..6,5……2-3…….80……18………zás. z 1. sv.

Renault D.1…...1x37(47)……..2…….8-16…14-16...2-3……110…...25……..moder.M.17
…………………………………………………………………………………do r. 1935
………………………………………………………………………………….dod. 160 ks.

Renault D.2……1x25..……….2…….8-30….20…...2-3…….110…..25…zl..D.1, dod. 60ks

Renault AMR….1x37……….1+1…. 4-10…5,5-7…..3…….200……50…přezvědný tank.

Renault FCM…..1x37……….1…...5-18….12,8….2………320….23..pěch. tank dod. 50 ks.

2C „ Char D“…..2 až 3……...4-6….10-75…70……5-8…….80….13…r.1922-23. dod 12ks.

B.1( B.1bis-……1x75……….2……..10-55….30…..4…150….29..od r.1927vyr.270 B.1a)
1x47………………………….3-7……33…………………………..Tanků B1,moder. B.1bis
…………………………………………………………………………..až do roku 1937.

Renault R.35……1x37…….2…..10-40…9,8-12…3….140…..30….pěch tank,většina z
………………………………………………………………………..obj. 300ks dodána.

Renault AMC……1x47…….1…..6-25…….15……3…..160….40…dod. 200ks.

Renault ACC……..1x25…….2…..5-20……13…….3…...160…35…dod. 95ks.

Hotchkiss H-35…..1x37(47)..1……8-35…..12…….2……150…28…u DLM a DC od 1937.

Somua S-35……….1x47…….2……8-35…..20-22…3….250…40…..obj. 400ks.

Panhard 178……….1x25……1……5-14…….8,2…..4….350…80…..Obr. aut. – OA.

H-39 a R-40……….1x47…….2…….6-20……12…..3…..200…30…zač. dod. 1938.


Již v září 1938 měla francouzská armáda přibližně 1 300 novějších a více jak 2 000 starších tanků (mnoho jich bylo na předělání), včetně tančíků a přezvědných vozidel AMLR, a kolem 600 obrněných aut všech typů. Ze všech těchto obrněných automobilů – OA - to byl typ Panhard 178 – viz. zde na Palbě skvěle od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2181
který hledal ve světě jen těžko konkurenci.
Ona vůbec francouzská obrněná vozidla měla vesměs velmi dobré taktické i provozní vlastnosti a jejich počet mohl bohatě postačit na vyzbrojení nejméně 5 DCLR (tankové, nebo obrněné divize), které by byly schopny, už na začátku války, zahájit útočné operace do německého zázemí. Bohužel to byly výrobní potíže ve francouzských zbrojovkách, které zamezily včasnému dozbrojení a tak se komplexní francouzské tankové divize DCLR začínají řádně tvořit až v roce 1940.
Když zkoumáme skutečné počty francouzských tanků v letech 1938 až 1940 narážíme na různá čísla.
Vraťme se znovu k již vzpomínanému soudnímu procesu v Riomu (režim ve Vichy soudil předválečné vlády Francie), ve kterém se přičítá francouzskému ministerskému předsedovi Daladierovi a dalším ministrům jeho vlády zodpovědnost za katastrofální stav ve výrobě tanků a letounů a tím i za francouzskou porážku ve válce s Německem.
V Riomu nejprve obžaloba říkala, že Německo proti Francii nasadilo kolem 8 000 tanků, což byl samozřejmě přehnaný počet, který byl velmi brzy upraven na mnohem pravděpodobnějších 6 000 všech obrněných vozidel, ve kterých jsou započteny částečně i OT. Po válce zkoumané německé autentické materiály pak říkají, že Němci roku 1940, v květnové a červnové ofenzívě, nasadili 2 574 tanků včetně ex-českých LT-35 a LT-38. Z Riomského procesu a z německých pramenů pak plyne, že na francouzské straně stálo po vyřazení zastaralých Renaultů M.17 celkem 2 475 různých tanků – z toho 250 ks 35 tun tanků „B“, respektive B1, B-1a a B-1b o hmotnosti 30 až 35 tun s pancířem síly 60 až 70 mm.
Německé tanky podle tohoto byly v mírné převaze.
Ale francouzskou porážku v celé květnové a červnové kampani roku 1940 na poli obrněné techniky musíme hodnotit jinak. Francouzi svou obrněnou techniku nasazovali nevhodně, pozdě, špatně soustřeďovali větší svazky a úplně nesporné zde je, že to byly drtivé údery Luftwaffe a jejich střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka, které dokázaly ve volném terénu znehybnit většinu francouzských tanků. A bylo to jako ve vzpomínaném Norsku, ani zde ve Francii neměly útvary francouzských tanků, ale ani dalších útvarů - dostatečnou protiletadlovou obranu – PVO.

VIII.díl. Francie 1940. Č 9.

e) Dělostřelectvo.

Tou nejsvětlejší stránkou výzbroje francouzské armády bylo její „Dělostřelectvo“.
Skvělá tradice z 1. světové války, ve které dosahovalo francouzské dělostřelectvo nejvyšší úrovně na světě, bylo podtrženo tím, že si Francie vyjasnila koncepci obnovy dělostřelectva i mezi válkami. Plány přezbrojování francouzského dělostřelectva od 1. do 2. světové války počítaly s neustálou vývojovou koncepcí nových a výkonnějších děl. Právě takováto vyjasněná koncepce, že francouzští dělostřelci stále věděli co chtějí, umožnila, že francouzské dělostřelectvo, jeho velení, dovedlo využívat i poměrně nízkých počátečních dotací z francouzského vojenského rozpočtu na svůj vývoj. Tím, že mělo vše vyjasněno, dařilo se mnohokrát velení francouzského dělostřelectva, že přetáhlo na svou stranu i peníze, které neuměly některé zbraňové systémy z rozpočtu využít. Nová děla do výzbroje francouzské armády chodila průběžně, a to přesto, že armáda Francie disponovala z dob 1. světové války obrovskými zásobami nejrůznějších děl a munice do ní.
Jednoznačně lze říci, že francouzská dělostřelecká výzbroj si zachovávala vysokou úroveň až do 30. let a to zvláště u dělostřelectva, které se používalo v obraně.
Francouzské velení dělostřelectva sice také včas rozeznalo, že další vývoj se ubírá k tzv. – „Pohybové válce“ a snažilo se tam zaměřit svůj vývoj.
Bohužel.
Právě proto, že bylo tak dobré v 1. světové válce, ovlivnilo to negativně jeho budoucnost. Protože většina francouzského dělostřelectva byla tažena koňmi a v 1. světové válce se to osvědčilo, stalo se, že se tím uspokojilo a vývoj začal být opomíjen - v tak motorizované zemi jakou Francie byla – právě ta „Motorizace dělostřelectva“, tolik potřebná k „ Pohybové válce“.
A tak právě ta „motorizace francouzského dělostřelectva“ se bohužel začala rozvíjet až od druhé poloviny 30. let.

Nyní si řekněme jaké dělostřelectvo bylo ve francouzské armádě používáno:

„Divizní dělostřelectvo“ používalo velice osvědčené 75 mm kanóny M.97, dále pak 105 mm kanóny M.35B a 155 mm houfnice M.17. Byly to stále velice dobré zbraně, které měly výborný účinek, ale bohužel byly dobře použitelné prakticky jen v obraně. Jejich bojová hodnota při vznikající „pohybové válce“, a tím že byla děla odkázány na hipotrakci, rapidně klesala.
Když později začala francouzská armáda budovat „motorizované dělostřelecké pluky“, měl každý pluk 2 oddíly po 2 bateriích 75 mm kanónů a 1 baterii 105 mm polních kanónů s mototrakcí. Děla však byla vesměs vezena na korbě nákladních automobilů s kolesnami a obsluhou (viz obrázek – na obrázku je polní kanón ráže 75 mm M 97 Schneider, již však s kolama - viz tabulka 7 v pokračování příště)




K mnohem pohotovějšímu vlečení děl za vozidly a k vybavení děl gumovými pneumatikami přistoupila francouzská armáda poměrně pozdě, a to až v druhé polovině 30. let.

Každá z francouzských pěších divizí měla už od roku 1928 v sestavě pro válku „1 lehký dělostřelecký pluk“ (bylo to 9 čtyřdělových baterií ráže 75 mm) a „1 těžký dělostřelecký pluk“ (6 baterií 155 mm děl), což byla výzbroj, která neměla v celém širokém světě obdoby.
Každý francouzský „armádní sbor“ disponoval ještě navíc 2 „dělostřeleckými oddíly“ se 105 mm nebo 155 mm děly. Mimo toho byly ještě další pluky „těžkého dělostřelectva“ v záloze francouzského hlavního velitele.

Ve francouzské armádě byly „zásoby dělostřelecké munice“ velmi nejednotné. Francie měla skoro až přebytky dělostřelecké munice z válečných let, vyrobené do roku 1918, když většina této munice prošla novou laborací. Bohužel pro novější děla nebyla plně zajištěna „válečná zásoba munice“, právě bohužel, vinou zmatků ve znárodněném francouzském zbrojním průmyslu. Typické ve Francii bylo, že francouzské zbrojovky, které zaměstnávaly v roce 1918 celkem 2 000 000 dělníků, nedostávaly až do roku 1938 dostatek zakázek a musely se zaměřovat na mírovou výrobu, a to přesto, že chyběla munice do nových děl a mnoho nových zbraní.
No a náprava takovýchto poměrů v podnicích, které prodělávaly stále nové a nové stávky byla v druhé polovině 30. let velice obtížná a vlastně ji vyřešilo až zavedení – „Válečných opatření“.

Bohužel, takřka celé „divizní dělostřelectvo“ a pak velká část „sborového dělostřelectva“ byla odkázána na hipotrakci, což snižovalo účinnost francouzského dělostřelectva v některých fázích boje.
Dá se tedy říci, že i když francouzské dělostřelectvo, které tvořilo téměř 30% celkového stavu francouzské armády a oplývalo velkou palebnou silou, bylo vzhledem k nevýkonné hipotrakci těžko použitelné v manévrovém boji, nebo jak říkáme v „Pohybové válce“, která začala vyžadovat rychlé přesuny.

Příště si pohovoříme o druzích Francouzského dělostřelectva, bude zde Tabulka č 7 všech děl používaných Francií, množství děl Francie do srpna 1939 a kolik jednotek dělostřelectva ještě měla dostat Francie do května 1940. Další pokračování příště pak bude f) Letectvo.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Případná diskuse je na tomto odkazu:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=630 ... 0dbe#63084