PALBA.CZ

Alexander Vasiljevič Samsonov
(1859 – 1914)

"Byl to ušlechtilý člověk, jakých je na světě málo.. Vážil si své rodiny, služby i vlasti. Svou sebevraždou dal najevo, že si bere za celou záležitost odpovědnost a sňal ji z nás všech. Tímto činem se stal v našich očích nesmrtelným.."
generálporučík Alexander M. Krymov



Alexander Vasiljevič Samsonov se narodil 2. února roku 1859 ve vesnici Andrejevka (Jelizavetgradský újezd, Chersonská gubernie - oblast mezi řekami Dněpr a Dněstr, dnešní Ukrajina). Jeho otcem byl vysloužilý poručík Vasilij Vasiljevič Samsonov a matkou Naděžda Jegorovna, bohatá statkářka, které patřilo několik pozemků a usedlostí v okolních vesnicích.

V rodině Samsonovových měla vojenská služba dlouhou tradici, i Alexander se po vzoru předků, ukrajinských kozáků, rozhodl, že vstoupí do armády. Všeobecné vzdělání získal na Vladimirském vojenském gymnáziu v Kyjevě, poté roku 1875 nastoupil na prestižní Nikolajevské jezdecké učiliště v Petrohradě, které úspěšně zakončil roku 1877. V hodnosti korneta (nejnižší vojenská hodnost u jezdectva) byl poslán ke 12. Achtyrskému husarskému pluku. Tento pluk měl v ruské armádě dlouhou tradici a těšil se velké úctě. Od roku 1651, kdy byl založen, v něm sloužila řada svobodných kozáků a Alexander byl rád, že je může následovat.
12. dubna 1877 Rusko vstoupilo do války s Tureckem, aby podpořilo balkánské národy bojující za nezávislost. Osmnáctiletý Alexander Samsonov se svým plukem také vyrazil na pomoc. Prošel boji v Rumunsku i Turecku, za svou odvahu byl vyznamenán medailí „Za chrabrost“.

Po válce byl přijat na petrohradskou Akademii Generálního štábu, kterou ukončil roku 1884. Od 10. července 1885 působil u Kavkazské granátnické divize, kde sloužil do 4. února 1889. V roce 1887 byl pověřen vedením eskadrony 24. Lubenského dragounského pluku v Bělorusku. Roku 1888 se vrátil zpět ke svým povinnostem na Kavkaze.
Od 11. března 1893 působil jako štábní důstojník při štábu Varšavského vojenského okruhu. 25. července byl, již v hodnosti plukovníka, jmenován ředitelem Jelizavetgradského junkerského učiliště. Zároveň vstoupil do městského výboru Červeného kříže města Jelizavetgrad. Školu vedl osm let a dokázal z ní vybudovat druhé největší a nejvyhlášenější jezdecké učiliště. Přísně dbal na dodržování pravidel a každé porušení vojenské i křesťanské etiky trestal. Jeho žáci jej plně respektovali, vážili si ho a po absolvování školy se nechávali přeložit do pluků, kterým Alexander Samsonov velel.

Roku 1904 vstoupilo Ruské impérium do války s Japonskem. Generálmajor Alexander Samsonov 15. března převzal vedení Ussurijské jízdní brigády. 17. května vyrazil s 8. kozáckým plukem do první bitvy. V boji o Judzjatun si získal pověst ideálního velitele jízdy, tato bitva byla jedna ze dvou, v níž dokázali kozáci zvítězit nad Japonci. 4. japonská divize tu byla obklíčena a nucena kapitulovat.
25. června se účastnil bitvy u Senjučena, od 10. do 11. července neúspěšně bojoval v bitvě o Tašičao, kde Rusové ztratili asi tisícovku mužů. V bitvě o Liaojang mu svěřili vedení kozáckého oddílu, s nímž dokázal ubránit křídlo před neustálými útoky Japonců a umožnil tak ustupujícím ruským jednotkám bezpečně uniknout na sever. Boj o Liaojang dopadl vítězně pro Japonsko. 4. září Alexej Kuropatkin, který celé bitvě velel, nařídil vyklidit město a jednotky přesunout do blízkého Mukdenu. Vypálené Liaojang padlo po těžce zaplaceném vítězství do rukou Japoncům.


Alexander Samsonov

2. září 1904 byl Alexander Samsonov jmenován velitelem Sibiřské kozácké divize a prošel s ní většinou pozemních bojů Rusko-japonské války. V říjnu téhož roku válčil na řece Ša, bitva skončila nerozhodně, Rusové se opět stáhli k Mukdenu. Vše se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí. Konflikt, který měl vše rozhodnout, vypukl 21. února 1905. Bitva u Mukdenu, jak vešel do dějin, trvala do 5. března. Japoncům se nakonec zdařilo přinutit Rusy k ústupu, během této akce však ztratili na sedmdesát tisíc svých vojáků. Ruské ztráty činily asi 100 000 lidí.
Právě v této bitvě si Alexander navždy znepřátelil Paula von Rennenkampfa, čehož roku 1914 geniálně využili Němci a porazili Rusy u Tannenbergu. Samsonov tvrdil, že von Rennenkampf mu odmítl poslat posily, když se ocitl v obklíčení. Přes relativní neúspěch car Mikuláš II. Samsonova odměnil za jeho vytrvalost a odvahu řády sv. Anny a sv. Stanislava I. stupně, řádem sv. Georgije IV. stupně a daroval mu pozlacenou šavli s nápisem "Za chrabrost".. Byl rovněž povýšen do hodnosti generálporučíka.

Roku 1904 se pětačtyřicetiletý Alexander oženil s dcerou velkostatkáře z vesnice Akimovka, Jekatěrinou Alexandrovnou Pisarevovou. Narodily se jim dvě děti, syn Vladimir a dcera Věra, ale další podrobnosti se mi bohužel nepodařilo nikde najít.

Roku 1906 se stal náčelníkem štábu Varšavského vojenského okruhu a o rok později ho jmenovali atamanem donských kozáků. V roce 1909 ho car učinil správcem gubernie Turkestán s centrem v Taškentu, velitelem místních posádek a atamanem Semirečenského kozáckého vojska. Alexander se ukázal jako zdatný a spravedlivý gubernátor. Vylepšil vzájemné vztahy mezi Rusy a středoasijskými národy, modernizoval způsoby pěstování bavlny a zasadil se o vybudování nových vodních kanálů pro zavlažování polí. V následujícím roce se dočkal snad největší pocty svého života, když byl povýšen na generála kavalérie podobně jako jeho "soupeř" Paul von Rennenkampf.

28. června 1914, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este, si Alexander Samsonov s manželkou a dětmi užíval volných dní na Kavkaze. Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku a celá Evropa se připravovala na ofensivu. Chystalo se i Ruské impérium, Mikuláš II. jmenoval svého bratrance Nikolaje Nikolajeviče vrchním velitelem vojsk a svolal vybrané generály, aby z nich vytvořil generální štáb. Alexander zamířil z Kavkazu rovnou do Varšavy, kde 19. července přijal místo velitele 2. ruské armády. Mobilizace byla vyhlášena 30. července.


Alexander Samsonov

17. srpna 1914 vpadla 1. ruská armáda Paula von Rennenkampfa podporovaná 2. ruskou armádou do Východního Pruska a 20. srpna porazila německou 8. armádu pod vedením Maximiliana von Prittwitze u Gumbinnen. Nečekaný a rychlý útok vnesl do německých řad zmatek. Rusové využili své početní převahy a ovládli pás území u svých hranic. První dny války na východní frontě vypadaly pro cara a jeho vojsko velmi nadějně. Bohužel, brzy se mohli se svými úspěchy rozloučit.
Prittwitze nahradila dvojice Erich Ludendorff a Paul von Hindenburg. Jejich úkol zněl jasně: ruské armády se nesmí dostat k pobřeží Baltu a ovládnout hlavní město, Königsberg. Počáteční paniku vystřídalo pečlivé plánování. Nejprve si ujasnili, že nejdříve musí zastavit Alexandra Samsonova a společně s Maxem Hoffmanem vymysleli zničující plán. Byli si dobře vědomi, že vztahy mezi von Rennenkampfem a Samsonovem jsou na bodu mrazu. Naplánovali, že zároveň zaútočí na 2. ruskou armádu z obou křídel a pokusí se ji obklíčit. Díky neochotě vzájemně spolupracovat, již podněcoval i velitel Severozápadního frontu - Jakov Žilinskij - si 1 a 2. ruská armáda předávala informace se zpožděním a ztrácela přehled o situaci na bojišti. Pokud by Němci na Samsonova zaútočili rychle, von Rennenkampfovy oddíly by dorazily pozdě, nebo by je generál nemusel poslat vůbec.

23. srpna 1914 byla zahájena bitva u Tannenbergu.. Všechno probíhalo téměř přesně podle německého plánu, Alexandru Samsonovovi odřízli cestu pro ústup zpět do Ruska a jeho vojáci byli pevně obklíčeni. Rusové ztráceli každý den stovky mužů a ti, kteří nepadli v boji, se houfně vzdávali. Alexandrovi bylo jasné, že nemůže zvítězit a z obklíčení nevyvázne. 29. srpna se naposled pokusil probít se na svobodu, ale neuspěl. Zůstal sám mezi bažinami.. Pozdě odpoledne téhož dne řekl ke svému štábu: "Car mi důvěřoval. Copak se mu mohu po této katastrofální porážce podívat do tváře?" a vyšel ven. Z noci na 30. srpna případně téhož dne ráno se v lese blízko vesnice Willenberg zastřelil.. Tímto však příběh Alexandra Samsonova zdaleka nekončí..


Bitva u Tannenbergu

Ohledně místa jeho smrti se dlouho nevědělo nic, protichůdná tvrzení vojáků se objevila i v tehdejším tisku. Samsonovova manželka Jekatěrina Alexandrovna zprávám o jeho smrti neuvěřila, myslela si, že je stále naživu v německém zajetí. První hledání vyhlásil bývalý předseda Dumy, A. I. Gučkov. Gučkov se domníval, že by se jeho tělo (počítal s tím, že Alexander nepřežil) mělo nacházet v okolí vesnice Groß-Pivnitz, ale narazil na odpor německých úřadů, které ho odmítly vpustit na své území. Zklamaný Gučkov se musel vrátit zpátky do Ruska.
Po tomto neúspěchu Jekatěrina vstoupila do řad Červeného kříže a znovu žádala o povolení vstupu na německé území. V říjnu 1915 Němci souhlasili a umožnili jí navštívit zajatecké tábory a lazarety. Dva měsíce strávila hledáním po táborech, ale manžela nenašla. Začala si uvědomovat, že živého ho pravděpodobně nenajde, ale bez jeho těla se nechtěla vrátit domů. Vymohla si proto ještě návštěvu vesnice Groß-Pivnitz, kde se mělo podle Gučkova nacházet jeho tělo.
Na cestách jí doprovázel německý důstojník. Od místních se dozvěděla, že loni ke konci léta byl v okolních lesích nalezen zastřelený ruský důstojník. Poslali ji za mlynářem, který zorganizoval jeho pohřeb a ponechal si u sebe nějaké cennosti, jež u mrtvého našel. Mlynář jí předal zlatý medailónek, v němž byl schovaný malý portrét. Jekatěrina okamžitě rozpoznala své děti. Bylo víc než jasné, že našla to, co hledala. Onen mlynář jí zavedl do lesa, kam tělo zakopal. S pomocí několika místních vykopali ostatky a uložili je do připravené dřevěné rakve.

3. listopadu 1915 byla rakev odeslána do Berlína, odtud putovala do Stockholmu a pak konečně do Petrohradu. Jekatěrina cestovala s ní, aby Alexandrovo tělo znovu neztratila. 21. listopadu ve tři hodiny odpoledne dorazila do Jelizavetgradu. Generála vítala 54. chersonská pěší družina, jeho bývalí studenti z Jelizavetgradského učiliště a mnozí další. Na druhý den vlak dorazil do vesnice Tašlyk, odkud bylo Alexandrovo tělo koňským povozem převezeno na rodinné panství ve vesnici Jegorovka. Pohřbili ho v kapli rodiny Samsonovových v sousední osadě Jakimovka. Postupně se na generála zapomnělo, po rozpadu Sovětského svazu se místní obyvatelé rozhodli, že světu znovu připomenou jeho památku. 13. února roku 2002 byl na dvoře Jakimovské školy odhalen kamenný památník.

SEZNAM ŘÁDŮ, JIMIŽ BYL ALEXANDER SAMSONOV VYZNAMENÁN:

1877 - Řád svaté Anny IV. stupně
1880 - Řád svatého Stanislava III. stupně
1885 - Řád svaté Anny III. stupně
1889 - Řád svatého Stanislava II. stupně
1892 - Řád svaté Anny II. stupně
1896 - Řád svatého Vladimira IV. stupně
1900 - Řád svatého Vladimira III. stupně
1904 - Řád svatého Stanislava I. stupně
1905 - Řád svaté Anny I. stupně
1906 - Řád svatého Vladimira II. stupně
1907 - Řád svatého Georgije IV. stupně
1909 - Řád Bílého orla
1913 - Řád svatého Alexandra Něvského

ZDROJE:

http://www.day.kiev.ua/
http://ru.wikipedia.org/
http://www.firstworldwar.com/
http://www.hrono.ru/
http://www.emc.komi.com/
http://www.peoples.ru/

___________________________________

Přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod. Budu zároveň ráda za možnou opravu údajů v textu (nejsem žádný znalec WW1) a těším se na případnou diskusi..

Píšeš zde v závěru, že asi nebyl nejlepším generálem Ruské armády.
Ve válce Rusko-Japonské velel jen divizi a ta sama o sobě není schopna vyhrát válku, když nemá podporu dalších svazků a nadřízeného velitele.

Podle knihy L. Vejříka "TENNO HEIKA BANZAI" ztratili Japonci jen při útocích na Port Arthur 100 000 vojáků armád barona Moresuke Nogi.

Ony i ty celkové ztráty Japonska byly poměrně vysoké.

Netvrdím, že s jedinou divizí se dá vyhrát válka. Jenom si myslím, že Ruské impérium mělo i lepší generály než byl Alexander Samsonov. Třeba takový Nikolaj Judenič. Je ale klidně možné, že by byl Samsonov lepší, ale díky okolnostem to tak nevypadá. Ruská armáda šla do WW1 bez zkušeností, s mizernou výbavou, plány také neměli téměř žádné, hlavní velitel neměl potřebné zkušenosti, 1.a 2. r. armáda spolu příliš nespolupracovaly atd. Když se Němci po tom počátečním šoku srovnali, neměli Rusové mnoho šancí, pokud vůbec nějaké. Situace na Kavkaze, kde byl velitelem Judenič, byla přece jenom klidnější.
Raději tu větu smažu, je to jenom moje domněnka.

Nemaž nic, máš určitě pravdu. pouze jsem tím chtěl napsat - kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Nabyl jsem dojmu, že velitel frontu Žilinskij se cítil oběma znesvářenými veliteli armád ohrožen, a proto přiléval olej do ohně jejich sváru.

Eh, já už jsem to smazala, tak to tam můžu zase dopsat.

Žilinského údajně car pověřil, aby se pokusil oba generály usmířit a zajistit mezi nimi pravidelnou výměnu informací, ale on se s nimi naopak měl hádat o postupu armád. Nesouhlasil se Samsonovovými návrhy, které mu poslal v probíhající bitvě u Tannenbergu a nařídil mu útočit na německé jednotky, které se mu zdály být slabě chráněné. Samsonov se nedokázal dohodnout s von Rennenkampfem, obklíčili ho a konec. Těžko říct, jak to bylo doopravdy, Žilinskij je poměrně záhadná postava, o níž se moc nemluví. Jinak 3. září 1914 byl Žilinskij se své funkce velitele frontu odvolán, podobně jako později von Rennenkampf.

Asi jim Vrchní velitel (car) neodpustil zbytečnou ztrátu generála.

V tehdejší době nebylo předávání zpravodajských informací nikterak rychlé. Pokud ještě trpěl Žilinskij averzí vůči Samsonovovi, průšvih byl na cestě.

Ljubov píše:Ruské impérium mělo i lepší generály než byl Alexander Samsonov. Třeba

Admiral Kolčak třeba...který musel pak nejen proti rudym bojovat ale i americanum anglicanum a cechum.

Jestli byl Samsonov lepší nebo horší velitel než další ruští se nedá již porovnat, protože oproti třeba Judeničovi měl možnost se "předvést" pouze první měsíc války. Pak raději volil jako Japonci sebevraždu. Kdo ví, jestli z Rusko-Japonské války od svých nepřátel neokoukal tento krok v případě neúspěchu a zachování si cti.

V knize Dějiny První světové války jsem se dočetl, že byl Samsonov nalezen Němci na hromadě ruských vojáků ještě s pistolí, kterou se zastřelil a s dírou ve spánku.

V tehdejší době nebylo předávání zpravodajských informací nikterak rychlé

Chápu, že se informace předávaly obtížněji a samozřejmě mnohem pomaleji než dnes, ale Žilinskij jejich chod ještě zpomaloval. Nesouhlasil s Alexandrem Samsonovem a často měnil plány na poslední chvíli i během probíhajících bojů, takže v ruském štábu vypukl dost velký maglajz. Nikdo pořádně nechápal, co má vlastně udělat a co dělají ostatní. 23. srpna Samsonov poslal Žilinskému vzkaz, že jeho armáda je téměř obklíčena, ale Žilinskij mu neposlal posily a nařídil, aby dál útočil. Samsonov tak zabředl do německé smyčky úplně a 2. ruská armáda byla de facto v háji.

Admiral Kolčak třeba...

Alexandra Kolčaka jsem nezmiňovala schválně, alespoň pro mě se těžko srovnávají úspěchy na souši a na moři. Nikolaje Judeniče jsem vybrala záměrně, už jsme o něm diskutovali ve vláknu o velkoknížeti Nikolaji Nikolajevičovi a z této diskuse jsem dospěla k názoru, že byl opravdu jedním z nejlepších. I když, i tohle srovnávání je relativně sporné. Situace ve Východním Prusku byla jiná a žádala si jiné taktiky než Kavkaz. Je to podobné, jako kdybychom hledali nejlepšího velitele WW1. Každý měl jiné podmínky. Co člověk, to názor.

V knize Dějiny První světové války jsem se dočetl, že byl Samsonov nalezen Němci na hromadě ruských vojáků ještě s pistolí, kterou se zastřelil a s dírou ve spánku.

Je možné že to tak našli, já jsem četla, že se zastřelil sám daleko od všeho dění. Takže ho pak nejspíš přivlekli k ostatním ruských mrtvým a hodili je na hromadu. Kdo ví. Jinak, prý se měl střelit přímo do srdce. Ale je docela jedno, jestli do srdce nebo do spánku, je to jen detail. Ale máš pravdu, že z toho vyšel se ctí a morální výhrou. Alespoň tak unikl podobnému mučení, jakému bolševici podrobili von Rennenkampfa, když se odmítl přidat na jejich stranu.

Maličko odbočím od tématu, ale nedá mi nereagovat na poznámku o sebevraždě - volil jako Japonci, aby si zachoval čest.

Rituální sebevraždu nemusel vždy páchat ten, kdo prohrál. Právě mnou zmíněný generál baron Nogi, i když byl během návratu z války vítán a ctěn coby vítěz, údajně se cítil osobně odpovědný za smrt mnoha tisíců vojáků a požádal Tenna ( císaře) o povolení provést seppuku. Ten mu toto zakázal. Směl tak učinit po smrti císaře. Nogi splnil příkaz a přání Tenna.

Za takové odbočení můžu jenom poděkovat! To je doopravdy fantastický příběh, o kterém čtu poprvé v životě. Ani by mě nenapadlo, že je něco podobného vůbec možné. Určitě by bylo zajímavé si o tomto generálu přečíst víc, zkusím o něm něco najít. Jinak, když už jsem u toho, neplánuješ na toto téma nějaký článek?

O činu generála Nogi jsem se dozvěděl jen náhodou. Zajímal jsem se kdysi o přemněnu císařských ozbrojených sil v moderní bojové těleso a bez poznání průběhu Rusko - Japonské války to nelze.

A k Tvé otázce: Raději budu psát o letadlech, tam se cítím doma. Těžko bych dosáhl úrovně Tvojich článků.

Jo takhle. Ale i tak díky moc, pokusím se něco k tomu najít a přečíst. Je to vážně úžasné.
Nemůžu tě k tomu článku přinutit, ale myslím si, že by si to ráda přečetla spousta Palbáků. Ale je to samozřejmě tvoje věc. Jinak, úroveň mých článků v této éře je opravdu mizerná. Jsem středověko-novověký endemit a do WW1 a dál zavítám jenom zřídka.

Eh, jen k tomu Nogimu, když vás to tak zajímá...
Spolu s ním spáchala seppuku i Nogiho žena Šizuku. Nojo, kam se hrabou dnešní feministky, už ve starým Japonsku byla tvrdá rovnoprávnost mezi pohlavími a i ženy směly páchat rituální sebevraždy. A dělaly to dýkou, kterou obvykle dostávaly jako svatební dar (!!!).
Mužský a ženský způsob seppuku se však lišil. Mužský vypadal obvykle takhle: http://www.youtube.com/watch?v=hcO4MMzdYE8 (ale metod byla spousta, dá se říci že platilo rovnítko "čím větší frajer, tím víc se v sobě rýpe"), zatímco ženský způsob byl o dost jednodušší - rána dýkou do srdce. Před samotným aktem si ženy navíc svazovaly nohy. To proto, aby se ve smrtelných křečích nemohly dostat do "necudné" polohy. Vypadalo to tedy přesně takhle:

Zajímá to hlavně mě, protože je pro mě japonská kultura a zvyky jedním velkým otazníkem a navíc se mi něco podobného zdálo téměř nemožné. Máme se od nich po všech směrech ještě hodně co učit. Děkuju vám oběma za rozšíření obzorů.

Dneska ráno jsem objevila něco nového k Alexandru Samsonovovi - druhou versi jeho smrti, o níž se příliš často nemluví (nebo alespoň já ji nikdy neslyšela):
Jeden z důstojníků Samsonovova štábu, kterému se podařilo dostat se z obklíčení, prý viděl svého generála naposledy na okraji lesa skloněného nad mapou. Potom někde v místech, kde Samsonov seděl, vybuchl granát a ten výbuch porazil strom, který Alexandra srazil k zemi..
Nevím, ale moc pravděpodobné se mi to nezdá. Podle ostatních zdrojů na jeho těle našli pouze díru po kulce. A myslím, že když by na něj spadl strom, tak by to určitě muselo být nějak znatelné. Těžko říct, kdo si upravil pravdu. Ale uvádím to jenom pro zajímavost.

Našla jsem taky vyjádření Jakova Žilinského k Alexandrově smrti: "Jestli si postup a činy generála Samsonova zaslouží jen pohrdání a odsouzení, pak jeho chování si zaslouží úctu. Sám se přímo účastnil bojů, a když viděl, že bude poražen, spáchal sebevraždu."
Necelé dva týdny po tomhle prohlášení byl zbaven vedení celého frontu.

Ne každý Japonec měl/má právo na rituální sebevraždu. Obyčejně se týkala pouze kasty samurajů a vyšších úředníků a šlechty.

Samotné seppuku sestávalo z několika stádií:

- příprava zbraní na akt seppuku


- vnitřní očista aktéra ( šlo o uspořádání osobních věcí před smrtí, testament, někdy i veršovaný dopis na rozloučenou s nejbližšími, vnitřní smíření se smrtí)

- samotný akt seppuku:
aktér vkleče rozhrnul kimono, převzal od asistenta obřadní meč a zabobl jej do svého těla na levé straně břicha. Pak vedl horizontální řez do středu dutiny břišní a poté provedl vertikální řez do oblasti solar plexus. Finále obřadu završil asistent, který druhým mečem aktérovi sťal hlavu.

Takového seppuku se účastnili přátelé, nejvýznamnější zástupci z vlastních řad i z řad nepřátel. Asistentem býval obyčejně nejbližší přítel aktéra.

Meče samurajů byly dva. Velký, o délce ostří 60 - 100 cm a malý ( obřadní), s délkou ostří 30 - 60 cm. Tyto se dědily a majitel s nimi zacházel s největší úctou a opatrností.

V dobách modernějších ( po r. 1868) nepozbyl vážnosti ani důstojník, který se střelil do úst.


Opravil jsem postup seppuku tak, jak skutečně probíhalo. Tímto se omlouvám všem za nepřesnou informaci.

to Ljubov:
Máš asi pravdu. Když jsem něco nakousl, je třeba to dovést k nějakému konci.
Protože mám k dispozici jen omezené zdroje pro takové téma, zakončím vše tímto krátkým příspěvkem.
Vycházím z již uvedené knihy L. Vejříka "TENNO HEIKA BANZAI", která popisuje vývoj letectva v Japonsku na pozadí politických událostí 20. a 30. let 20. stol..

Baron Nogi byl určitě velmi statečný velitel. Osobně se účastnil mnoha útoků na obranou linii Ruské armády u Port Arthuru, stejně jako A. V. Samsonov na počátku WWI.
Kromě ztráty 100 000 vojáků zde přišel o dva syny, kteří v bojích padli za slávu impéria. Po návratu do vlasti sám sebe obvinil z velkých ztrát na životech vojáků a zachoval se tak, jak jsem již napsal. Učinil tak spolu se svou manželkou a pobočníkem v červnu 1912, krátce poté, co mu byla oznámena zpráva o smrti císaře. Gunšin gunšinů ( tímto titulem jej vyznamenal samotný Tenno - ten jediný má toto právo) po své rituální smrti získal dovětek "nejvěrnější z věrných".

Podle mne , v rozhodnutí generála Nogi silně zavážila ztráta synů.

Ve zmíněné knize jsem ještě narazil na zajímavý odstaveček. K seppuku mohl být samuraj také odsouzen. ( příběh čtyřiceti sedmi roninů).

Díky za tuhle exkursi do japonských tradic, jsou to pro mě z devadesáti procent nové informace, vážně moc děkuju.
Taky se mi zdá docela pravděpodobné, že konečné rozhodnutí o rituální sebevraždě výrazně podpořila ztráta dětí. To se musí podepsat na každém.

Jinak jsem ještě dívala na další detaily o seppuku a docela mě odrovnalo, že generál Takidžiró Óniši, který seppuku spáchal v roce 1945, si odmítl nechat setnout hlavu a umíral asi 17 hodin. Myslím, že po tomhle mi už stačilo.

Ljubov píše:Jinak jsem ještě dívala na další detaily o seppuku a docela mě odrovnalo, že generál Takidžiró Óniši, který seppuku spáchal v roce 1945, si odmítl nechat setnout hlavu a umíral asi 17 hodin. Myslím, že po tomhle mi už stačilo.

A co tohle?
Korečika Anami (v roce 1945 ministr války) spáchal tzv. "kappuku". Vypadalo to tak, že se bodnul do břicha v oblasti žaludku a pak vedl řez dolů a doprava. Ale ani to mu nestačilo, vydáhl dýku (tzv. wakizaši = společník) a píchnul se s ní do krku. Jeho pomocník (tzv. kaišaku-nin) podplukovník Takešita mu chtěl useknout hlavu, ale Anami to odmítl. Sice nevím jak, ale asi řvaním a chroptěním (s kudlou v krku člověk nejspíš verše nerecituje). Tož Takešita odešel, počkal až Anami přestane řvát, pak s vrátil a přikryl jeho tělo pláštěm s řády.
Pro zajímavost dodám, že dnešní Japonci už pořádnou seppuku udělat neumí. Poslední případ byl zaznamenán v roce 1970, kdy obřadnou sebevraždu spáchal spisovatel Jukio Mišimoto. Což o to, on byl dobrej, řezal se zcela předpisově, ale jeho kaišaku-nin mu hlavu usekl až na třetí pokus...

No, myslím, že svůj zájem upřu raději zpátky do Evropy a příště se budu vyptávat maximálně na japonskou keramiku.