HMS Dreadnought

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

HMS Dreadnought

Příspěvek od sa58 »

HMS Dreadnought
...zakladatel rodu...

Obrázek
Za devatero horami, devatero řekami a Lamanšským kanálem bylo jedno království, které ve své době kontrolovalo světové oceány...
Ne, neodcházejte, dnes tu rozhodně nepůjde o nějakou pohádku. Na přelomu 19. a 20. století vládlo světovým oceánům britské Královské námořnictvo (Royal Navy, dále jen RN). RN již od poloviny 18. století představovalo největší námořní sílu, překonávající hravě námořnictva potencionálních protivníků. Na přelomu století představovalo Spojené království největší koloniální mocnost na světě a pro ochranu svých kolonií muselo království samozřejmě disponovat silným loďstvem. Námořnímu světu tehdy vládla Mahanova doktrína, podle ní musela globální velmoc ovládat a kontrolovat námořní komunikace. Na scénu přicházejí bitevní lodě a RN si podle zásady „Two Power Standard“ udržuje nadvládu nad světovými oceány. Má totiž tolik bitevních lodí jako mají dohromady dvě následující mocnosti dohromady...

Nicméně na počátku 20. století už Británie není tím ekonomickým obrem jako před lety, kontinentální státy v čele s Německem ji v některých ukazatelích již předhánění. Jde o takové strategické odvětví, jako je chemický a strojírenský průmysl, rovněž produkce oceli je vyšší. RN si ale stále udržuje nezbytnou převahu. Ale tato situace nevydrží dlouho, zlomovým okamžikem je rusko – japonská válka a porážka ruské flotily v bitvě u Cušimy. V této době jsou námořnictva velmocí (i podvelmocí) vyzbrojena bitevními loděmi o výtlaku 10 - 15.000 tun, k pohonu se používají trojčité parní stroje a výzbroj tvoří čtveřice těžkých děl, zpravidla 2x2x305 mm (12“), doplňovaná středním dělostřelectvem (152 – 234 mm) v kasematách (10 – 12 děl). Rychlost těchto lodí nepřekračovala 20 uzlů.

Obrázek HMS Dreadnought

Tato válka sice urychlila konec těchto bitevních lodí, nicméně o nových, rychlejších a silněji vyzbrojených lodích se již diskutovalo před touto válkou. V roce 1902 italský plukovník Vittorio Cuniberti přišel s plánem na bitevní loď s výzbrojí 12x305 a disponující na tu dobu obrovskou rychlostí 24 uzlů. O rok později tento projekt dokonce představil v prestižní ročence Jane´s, článek dokonce nesl jméno „Ideální bitevní loď pro Royal Navy“. Rovněž za Atlantikem se pomalu začínají rozbíhat práce na projektu bitevní lodi s 12 děly ráže 305 mm. Royal Navy prostě nemohla zůstat pozadu při stavbě nových lodí s podobnými parametry. A v neposlední řadě tu byl člověk na velmi vysokém postu, který dokázal myslet dopředu. Jmenoval se John A. Fischer, jen tak mimochodem to byl admirál a mezi lety 1902 až 1904 zastával pozici druhého námořního lorda, od roku 1904 potom povýšil na prvního námořního lorda.

Obrázek Obrázek Spuštění na vodu

Fischer rozhodně nepatřil mezi nějaké konzervativce, patřil mezi obhájce lodí s mohutnou výzbrojí. Nicméně RN v té době stále staví bitevní lodě dle starého střihu, i když nejnovější konstrukce již mají sekundární výzbroj ráže 234 mm a připravovala se třída lodí s děly 254 mm. Stále však zůstávala hlavní výzbroj ve dvou věžích. V té době již vznikají projekty lodí s 10 či 12 děly ráže 305 mm, konzervativní křídlo v RN však nedovolilo další vývoj těchto lodí. Situace se mění po jmenování Fischera do čela RN, koncem roku 1904 je ustavena speciální komise pro projektování nových lodí. Předsedou je Fischer, komise je jeho poradním orgánem a on se jednání nezúčastňuje. V komisi zasedají vědci, loďaři i námořníci, koncem února 1905 má první lord k dispozici závěrečnou zprávu komise. Ta doporučuje stavbu bitevní lodi se všemi děly velké ráže. Rozhodnutí je ale jedna věc, muselo se ještě vyřešit spoustu problémů. Bude loď poháněna parním strojem nebo turbínou? Jaký bude počet děl, jejich rozmístění a jejich kalibr? Jak vyřešit jejich zaměřování? Zadání však bylo jasné, loď má dosahovat rychlosti 21 uzlů, vyzbrojená bude pouze děly ráže 12“ (305 mm) a musí se vejít do stávajících doků na hlavních základnách (Portsmouth, Malta, Gibraltar).

Některé otázky pomohla vyřešit zpráva komodora Packenhama, přímého to účastníka bitvy u Cušimy. Ten mohl podat zprávy opravdu „z první ruky“, bitvu sledoval coby pozorovatel na můstku vlajkové lodi Mikasa admirála Togóa. Zdrcující porážka ruské flotily potvrdila nadřazenost těžkých děl nad děly středních ráží, japonská flotila měla zdrcující palebnou převahu a dokázala ji využít. Zničení solidně pancéřovaných ruských lodí navíc poskytlo Fischerovi možnost „porodit“ své milované dítě – bitevní křižník. Mohl totiž argumentovat tím, že ani sebelepší pancéřovaní neochrání loď, podle něj byla „obranou“ velká rychlost a silná výzbroj. Bohužel další vývoj mu zrovna za pravdu nedal...

Větší problém byla volby pohonu. Jak jsem již uvedl, všechny dosavadní bitevní lodě mají v trupu zabudovány trojčité parní stroje, nová loď však měla mít před soupeři rychlostní převahu. Jednou z možností byla zástavba výkonnějších parních strojů, ale šlo by o velké stroje, schopné dodávat potřebnou energii šroubům jen po určitou dobu. Při delším provozu v režimu 100% otáček docházelo k opotřebování parních strojů, to rozhodně nebyl ideální pohon pro rychlou loď.
V té době již existovala alternativa k parnímu stroji, šlo o parní turbínu. Ta však neměla jednoduchý „nástup do služby“, její tvůrce, inženýr Charles Parsons musel dokázat světu nadřazenost turbíny poměrně divokým způsobem. V roce 1894 nabízí admiralitě svoji turbínu, je však odmítnut. Zakládá proto Parsons Marine Steam Turbine Company a postaví jachtu Turbinia, poháněnou samozřejmě turbínami. S ní pak v červnu 1897 vjel mezi bitevní lodě a křižníky při námořní přehlídce v Portsmouthu, ta se konala při příležitosti 60. výročí panování královny Victorie. Jachta bez problému unikla nejrychlejším torpédovkám RN a dokázala tak naprostou převahu parní turbíny nad parním strojem.
I když parní turbína ukázala své možnosti a RN ji použila u torpédoborců, stále se našlo hodně odpůrců, kteří by na bitevní lodi raději viděli parní stroje. Nakonec zvítězil zdravý rozum, úspora váhy byla 300 tun u strojů a 1000 tun na vyztužení trupu. Menší rozměry turbín umožnili montáž čtveřice šroubů, to by u parního stroje dost dobře nešlo. Rozhodnutí o použití turbín padlo v lednu 1905, přispěla k tomu určitě i poznámka sira Philipa Watse, hlavního konstruktéra RN, že v případě použití parních strojů loď zastará do pěti let.

Použití děl ráže 305 mm (12“) bylo po vyhodnocení bitvy u Cušimy víceméně jasné, otázkou bylo, jaká děla to budou a jak budou jednotlivé věže uspořádány. S dvanáctipalcovými děly to nebyl zas tak velký problém, pro urychlení stavby jsou použity dvojčité věže, navržené pro bitevní lodě třídy Lord Nelson. S rozmístění věží to již bylo horší, původně bylo navrženo pět variant s dvanácti děly (6x2), šestou variantou byl návrh s deseti děly. Tento návrh nakonec admirál Fischer vybral. Vybrané rozmístění s čelní věží A a dvěma věžemi po bocích (P a Q) mělo umožňovat při rychlostí převaze střelby šesti děly při stíhání protivníka. Tato koncepce se ale zrovna neosvědčila, boční věže (a nejde jen o ně, jde také o jejich barbety) jsou blízko kraje trupu a je zde například možnost zásahu torpédem do prachárny. Stejnou koncepci přebrala i následující třída bitevních lodí Bellerophon (Bellerophon, Superb a Téméraire), střelba bočními děly přes příď však byla víceméně jen teoretická, střelba ohrožovala vlastní můstek a měla by na něj destruktivní účinky. Od této koncepce se poté ustoupilo, přednost dostává dnes již klasická koncepce dvou věží v ose lodi, přičemž zadní věž má vyšší barbetu a přestřeluje tak věž před sebou. První bitevní lodí s děly v tzv. superpozici byla americká bitevní loď South Carolina.

Obrázek
Obrázek Verze umístění dělostřelectva

Asi by nebylo na škodu konečně napsat, jak že ze se měla ta nová loď jmenovat. Počátkem léta 1905 bylo vybráno jméno Dreadnought (neohrožený). Toto jméno dalo název celé skupině nových bitevních lodí, stavených jak odpověď na tuto loď. Pouze Němci se z ideových důvodů drželi svého označení – Linienschiffe. Po dreadnoughtech přišli superdreadnoughty, nakonec se opět začalo používat již dříve zažité označení – bitevní loď.

Asi je třeba se také podívat na nějaké technické data. Celková délka trupu (160 metrů) byla na svoji dobu opravdu velká, poslední třída predreadnoughtů (starší bitevní lodě) Lord Nelson, měla délku cca 135 metrů. Šíře lodi je limitována rozměry doků (25 metrů), loď má svislé boky a ploché dno. Po zkouškách je realizována varianta z úzkou zvýšenou přídí, ta má ochránit věž „A“ před zalévání vlnami při špatném počasí.
Pancéřování nepatří ke špičce, Lord Fischer trval na rychlosti a palebné síle. Pancéřování se pohybuje od 305 mm (záď věží, na tuto hodnotu jsem narazil jen v jednom zdroji), přes 280 mm (barbety, čela věží, spodní boční pás) až po 64 mm na konci trupu. Slabinou je rovněž chybějící protitorpédová ochrana. Boční pás je příliš nízký, při plně obsazené lodi vyčnívalo boční pancéřování pouze něco přes metr nad hladinu.

Obrázek

Nástavba je oproti předchozím bitevním lodím menší, ostatně něco podobného bylo požadováno v zadání. Na lodi najdeme jen jeden trojnožkový stěžeň, ten je ještě poměrně hodně neprakticky umístěn za předním komínem. Na tomto stěžni je totiž umístěna hlavní dělostřelecká centrála a kouř zde rozhodně při zaměřování nepomáhal. Toto umístění bylo vybráno kvůli jiné funkci, stěžeň měl zároveň sloužit coby jeřáb pro čluny. Zadní malý stěžeň nebyl v původním projektu, na to projektu je zakomponován až v průběhu prací.
V ubytování posádky a důstojníku nastala velká změna. Ubikace mužstva se přesunují do odvěkého teritoria důstojníku, tzn. na záď. Důstojníkům se přemístění blíže můstku vůbec nelíbila, kabiny zde byly menší a byl zde větší hluk. A jelikož byl Dreadnought stavěn jako vlajková loď, admirálové ztrácí svůj apartmán s galerií. Místo toho se přesunují přímo na můstek. Tato menší „sociální revoluce“ se však nesetkala s nějakým velkým nadšením a u pozdějších lodí se uspořádání ubikací vrací k dříve zavedenému uspořádání.

Pohon lodi zajišťuje čtveřice turbín Parsons o celkovém výkonu 23.000 HP, turbíny pohání čtveřici šroubů o průměru 8ft 10in (2692 mm). Zajímavé je uspořádání turbín, jde o dvě sady turbín, krajní turbíny jsou vysokotlaké (dvě za sebou na jedné hřídeli), na vnitřní hřídelích je nízkotlaká a cestovní turbína (cruiser turbine), opět spojené na jedné hřídeli. Vysokotlaké turbíny tedy pohánějí vnější šrouby, nízkotlaké vnitřní. Cestovní turbína se ukázala jako krok mimo, její provoz měl šetřit palivo při delších cestách, opak byl ale pravdou. Provoz byl neekonomický, šlo pouze o mrtvou váhu a jsou po nějakém čase odpojeny. Na svém místě ale vydrží po celou doby provozu lodi, jejich demontáž by kromě spousty vynaložených prostředků nic nepřinesla.
Parní turbínu musí pohánět již podle názvu pára, od toho bylo do lodi zabudováno 18 kotlů Babcock & Wilcox, ty dodávají páru o tlaku 250 psi, po redukci jde do turbíny pára pod tlakem 185 psi. Hlavní kondenzátor má chladící plochu 26.000 čtverečních stop, dva pomocné potom 6000 sg ft. Loď si samozřejmě nelze představit bez nezbytných dvou komínů pro odvod spalin.

Obrázek Strojovna (turbíny)

Na lodi je samozřejmě potřeba elektřina, tu vyrábí čtveřice dynam Siemens, dvě z nich pohání parní stroje, dvě jsou poháněné diesely. Napětí v síti je 100-105 VDC (stejnosměrných), maximální proud je 1000 Ampér.
Coby palivo se používalo uhlí, do uhelných bunkrů se vlezlo maximálně 2977,1 tun uhlí, k tomu je ještě třeba připočítat nádrže na 1120 tun mazutu. Ten se používal na zkrápění uhlí, nevstřikoval se přímo do kotlů. Pro provoz je také potřeba spousta vody, zásoba vody byla 448,2 tuny a 124,4 tuny pitné vody (vyráběné desolizátorem). Dalších 56,3 tunu vody je určeno pro hydraulické čerpadla.

Otázka výzbroje byla vyřešena již při zadání, hlavní výzbrojí měla být děla ráže 12“ (305 mm). V rámci urychlení projektu a následné stavby jsou použity dvojdělové věže Vickers B VIII, osazené děly BL Mark X L/45. Tyto věže a děla najdeme u projektu Lord Nelson, osazením těchto věží se ušetřilo poměrně hodně času. Nemá cenu tu vypisovat parametry věže a děl, více snad napoví tabulky.

Obrázek

Obrázek

Moderní děla ráže 12“ jsou sice impozantní výzbrojí, samotné děla však palebnou převahu v boji nezaručí. Podobná děla se už nějaký ten pátek na lodích objevovala, ale schopnost jejich zaměření hodně pokulhávala za jejich možnostmi. Děla měla dostřel 20 kilometrů a při výcviku se střílelo na pár kilometrů. Nejprve se začínají zavádět jednoduché optické zaměřovače, začíná se používat metoda zastřelovaní na cíl a konečně je tu koincidenční dálkoměr, vynález profesora Barra. Tento dálkoměr umožnil spolu se zastřelování zaměřovat děla na mnohem vzdálenější cíle a vést proti nim účinnou palbu.

Obrázek dálkoměr FQ2

Dreadnought zpočátku vybaven dvojicí devítistopých dálkoměrů Barr and Stroud FQ2 v osazení MP2, později (1912) jsou na palubě již tři FQ2 a jeden FT8, v roce 1915 je na každé věži jeden FT8, jeden FQ2 je na na Argo (tady střílím dost od boku, Argo byl i dělostřelecký počítač...) a jeden je osazen na kompasové plošině. K výpočtu střelby se zpočátku používal Vickersův mechanický počítač (Vickers Clock), od roku 1913 se na lodi používá tabulkový kalkulátor Mk.I, jeho konstruktérem je komandér F.C Dreyer (celý název je Dreyer Fire Control Table Mk.I). Tyto mechanické počítače nahradí již v tomto „pravěku“ dělostřelecké tabulky, na základě vložených údajů o pohybu vlastní a cílové lodě, síle větru (+ pár dalších údajů) dokáží vypočítat hodnoty náměru a odměru.

Obrázek Vickers Clock

Obrázek Obrázek Dreyer Fire Control Table Mk.III

Sekundární výzbroj, jak ji známe z předchozích projektů, zde byla zcela vypuštěna. Pro ochranu před malými plavidly je na plavidlo nainstalováno 27 lehkých děl ráže 76 mm (12 pdr), jejich umístění je však díky zmenšené nástavbě poněkud problematické, nesmí je ohrožovat palba hlavní baterie. Proto některé z nich končí na střechách věží. Později je navíc posílena protiletadlová obrana lodi. V době stavby se tak nějak s napadením ze vzduchu nepočítalo. Více o parametrech naleznete v tabulce.

Obrázek

Dělostřelecká výzbroj nebyla to jediné, čím mohla tato loď ohrozit protivníka. V trupu jsou pod hladinou zamontovány podhladinové torpédomety Type B ráže 18“ (457 mm), čtyři jsou zabudovány v přídi, pátý je umístěn na zádi. Zadní torpédomet je v roce 1917 demontován. Na lodi je uloženo 23 torpéd, jde o typ Fiume MkIII. Loď mohla ještě převážet parní torpédový člun vyzbrojený šesti 14“ torpédy.

Dreadnought sice mohl ohromovat výzbrojí a rychlostí, z dnešního pohledu ale nešlo o nic zásadního, v některých parametrech šlo o průměrnou či podprůměrnou loď. Ale v jednom směru šlo u této lodi doslova o revoluci. Jde o rychlost stavby. Kýl je položen v Portsmouthu (loděnice Royal Navy) 2.10.1905, trup je na vodu spuštěn 2.2.1906 a loď vyplula k prvním zkouškám 3.10.1906. To je jen 366 dní, nedovedu si vůbec představit, jak dlouho by to trvalo dnes (a hlavně o kolik by se přešvihl rozpočet...). Na stavbě pracovalo až 3000 dělníků, pracovní doba byla prodloužena z 8,5 hodiny na 11,5 hodiny a pracovalo se šest dní v týdnu. Samozřejmě že ne zadarmo, dělníků byla vyplácena mzda s pěkným bonusem za přesčasy. 11. prosince 1906 je loď oficiálně předána Royal Navy. Od počátku projektu do předání do služby tak uběhlo jen 19 měsíců... Nedovedu si představit něco podobného v dnešní době. Ještě něco k ceně takového lodi, Dreadnought stál £1.783.883. Teď už jenom zjistit, kolik by se za to dalo postavit škol či nemocnic (dříve narození si jistě podobné přirovnání ještě pamatují..)

Obrázek Obrázek

Testy a následný předválečný provoz potvrdili naděje vkládané do stavby nové lodě. Dreadnought byl schopen udržet vysokou rychlost po dlouhou dobu, v roce 1907 dokázal absolvovat trasu Gibraltar – Trinidad – Porsmouth (7400 námořních mil) průměrnou rychlostí 17 uzlů. Něco podobného by u bitevních lodí, poháněných parními stroji, nebylo dost možné. Parní stroj mohl míst sice menší spotřebu paliva, nebyl však schopen dosahovat maximálních výkonů po stejně dlouhou dobu jako parní turbíny.

Dreadnought sice znamenal výrazný milník ve stavbě válečných lodí, jeho služba však byla víceméně poněkud nezáživná. Hodně vzruchu vyvolalo nahrané divadýlko s „oficiální“ návštěvou habešské delegace. V únoru 1910 se skupině recesistů v čele s Horacem de Vere Colem podařilo přesvědčit RN, že se o návštěvu Dreadnoughtu zajímá delegace habešského císaře. Šlo o pět můžu a ženu, tou byla pozdější známá spisovatelka Virginie Woolfová. Celá skupina měla načerněné tváře, nalepené vousy a byla oblečena jako „orientálci“. Mezi sebou se domlouvali latinou (řečtinou?), tlumočníka jim děla Cole coby úředník z ministerstva zahraničí. Na lodi nikdo nic nepoznal, habešané udělili dokonce několik falešných vyznamenání. To, že místo habešské vlajky visela vlajka Zanzibaru a kapela hrála jejich hymnu zřejmě nikoho z klidu nevyvedlo. Celá recese se provalila poté, co vtipálci poslali dopis s fotografií do Daily Mirror (noviny), RN si trhla na veřejnosti poměrně velkou ostudu.

Během první světové války sloužil Dreadnought nejprve ve 4. eskadře bitevních lodí coby vlaková loď, tato eskadra byla součástí Grand Flee. Jako jediné bitevní lodi v dějinách se Dreadnoughtu podařilo potopit ponorku. 18. března 1915 narazil na ponořenou ponorku U-29 (v periskopové hloubce) a narazil do ní přídí. Ponorce velel kapitánporučík Otto Weddiger, pokořitel tří britských křižníků ze září 1914 (ponorka U-9).
V květnu 1916 se Dreadnought stává vlajkovou lodí 3. eskadry bitevních lodí, základnou je Sheerness na řece Thames. Díky tomuto převelení se loď neúčastní bitvy u Jutska. V únoru 1919 je převedena do rezervy, důvodem je opotřebovanost lodi po náročné válečné službě. Svoji kariéru končí prodejem coby 9. května 1921 firmě T. W. Ward & Company, cena je určena na £44.000. Definitivní konec započal v lednu 1923 ve šrotové loděnici firmy ve Inverkeithingu.

Obrázek Obrázek

Tolik několik málo řádků o jedné přelomové lodi. Vznikla sice nová třída bitevních lodí (ona by vznikla i bez něj, jen o trochu později), nenaplnila však očekávání svých tvůrců minimálně v jednom ohledu. Díky technické převaze byla dosavadní velká flotila predreadnoughtů odsouzena do podřadné role a všechny námořní mocnosti začínají vlastně budovat své hlavní síly od nuly. I když Britové v průběhu dalších čtyřiceti let dokončili desítky bitevních lodí a bitevních křižníků, už nikdy se jim nepodařilo ani přiblížit se k původnímu poměru sil. Snahy o návrat na výsluní se míjely účinkem a Velká Británie, vyčerpaná válkou první světovou válkou, byla nakonec ráda, že jejímu námořnictvu byla nabídnuta jakási početní parita s americkým loďstvem.



zdroje:
František Novotný – Veleobři oceánů
Hynek, Klučina – Válečné lodě 2
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3
John Roberts - The Battleship Dreadnought
http://www.wikipedia.org
http://www.dreadnoughtproject.org

Omlouvám se předem za nějaké ty chyby, pročítám to už po x-té a stejně je nevidím. Děkuji za pochopení. sa58
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Překvapila mě hodnost plukovníka u známého italského projektanta Vittoria Cunibertiho. Italské zdroje ho skutečně uvádí jako " colonnello del Genio Navale" .
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Na okraj: Nejsem si úplně jist, z jakých idejí se v hlavě lorda Fishera zrodil tzv. bitevní křižník, ale po vybudování několika eskader těchto plavidel bylo jejich taktické i strategické určení zcela jiné, než konkurovat klasické bitevní lodi v regulérní bitvě. Bitevní křižníky selhaly všude tam, kde na tuto skutečnost páni admirálové zapomněli, naopak úspěšné byly tehdy, pokud je námořnictvo nasadilo v souladu s jejich určením, parametry a možnostmi.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Bitevní křižník měl být pánem oceánu, díky své rychlosti se měl vyhnout střetu s pomalejšími bitevníky a díky těžké výzbroji měl deklasovat křižníky.

Ona ta idea není zase tak špatná, nakonec se stačí podívat na vývoj rychlých bitevních lodí. To, že britské bitevní křižníky skončili tak jak skončili je jiný problém, Fischer prostě chtěl rychlé lodě a na pancíř nějak extra nehleděl.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Martin Hessler píše:Na okraj: Nejsem si úplně jist, z jakých idejí se v hlavě lorda Fishera zrodil tzv. bitevní křižník, ale po vybudování několika eskader těchto plavidel bylo jejich taktické i strategické určení zcela jiné, než konkurovat klasické bitevní lodi v regulérní bitvě. Bitevní křižníky selhaly všude tam, kde na tuto skutečnost páni admirálové zapomněli, naopak úspěšné byly tehdy, pokud je námořnictvo nasadilo v souladu s jejich určením, parametry a možnostmi.
Podle Fishera měl bitevní křižník za úkol rychle proniknout v Severním moři k německým základnám a vylákat hlavní nepřátelské síly na moře, kdy by je Velké loďstvo v jedné generální bitvě zničilo. Kromě toho měla být jejich další role průzkumná a dále schopnost rychle zasáhnout na všech mořích a oceánech podle potřeb Velké Británie. Což se ostatně třeba stalo v bitěv u Falkland, kde byla zničena německá křižníková eskadra hraběte von Spee. Bitevní křižník tak měl například být lovcem pancéřových křižníků a celkově lehčích jednotek.

Jiná koncepce admirála Fishera, lehké bitevní lodě (Glorious, Furious a Courageous) měla za úkol proniknout na mělký Balt a tam napad německé hladiné síly. Tato koncepce rychlých, silně vyzbrojených, obrovských lodí s minimálním pancéřováním, však byla zcela chybná. Později všechna tato tři plavidla byla přestavěna na letadlové lodě.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jinak co se Dreadnoughtu týče, koooooonečně se našel někdo, kdo napsal kvalitní článek o lodi, která dala jméno všem následujícím. HMS Dreadnought pak bylo tradiční jméno britských válečných lodí. Byla jich postavena celá řada. V roce 1573, 1654, 1691, 1742, 1801, 1875, 1906, 1960 (ponorka).

Obrázek řez věží 305mm HMS Dreadnought
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 17/5/2010, 21:16, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Jinak co se Dreadnoughtu týče, koooooonečně se našel někdo, kdo napsal kvalitní článek o lodi, která dala jméno všem následujícím.
Což o to, HMS Dreadnought hlavně určil budoucí koncepci moderní bitevní lodi. Pozdní konstrukce jako Bismarck, Yamato a Missouri byly koneckonců jen zdokonalením této koncepce, tedy lodi, která měla při poměrně značné rychlosti a silné pancéřové ochraně ovládat moře kolem sebe (prakticky na hranici viditelnosti a občas i za ní - když se objevil radar a pozorovací letouny) těžkými dalekonosnými děly. I když se u amerických bitevních lodí posléze přidaly křižující rakety SS-109, původní výzbroj složená z těžkých kanonů byla nejen zachována, ale dokonce se rozvíjela.

Jinak, to o těch bitevních křižnících sem v podstatě nepatří, ale diskuse je to zajímavá. Přiznávám, že mám pro tyhle lodě určitou slabost. Nedalo by se v ní pokračovat jinde?
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Martin Hessler píše:Jinak, to o těch bitevních křižnících sem v podstatě nepatří, ale diskuse je to zajímavá. Přiznávám, že mám pro tyhle lodě určitou slabost. Nedalo by se v ní pokračovat jinde?
Když o nich napíšeš článek, tak se určitě v diskusi dá pokračovat:-) takže vzhůru do toho a půl je hotovo:-) co ty na to? Ujmeš se toho?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

Pěknej článek. Když vás tady, ale vidím takhle psát, tak to ve mě budí taky určitou chuť si něco napsat. :roll:
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od YAMATO »

Postavena za 366 dní, včetně vývoje za 19 měsíců...to dnes opravdu zní neuvěřitelně!
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

To jo na to jak to byl revoluční styl
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4075
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

sa58-velmi dobrý článek, tahle loď na Palbě opravdu chyběla.

Martin Hessler-bitevní křižníky už pro palbu popsal Nelson ve třech samostatných článcích. Tady je odkaz na britské konstrukce, takže klidně můžeš oživit diskusi na tohle téma.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1585
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

YAMATO píše:Postavena za 366 dní, včetně vývoje za 19 měsíců...to dnes opravdu zní neuvěřitelně!
Já si dnes něco podobného nedovedu představit, viděl bych to tak na dvouleté dohadování v parlamentu o prachy a potom tak o 300% přešvihnutý rozpočet... Potom následnou přestavbu kvůli fatálním chybám v projektu (napadají mě záchody bez odpadu) a nakonec prodej nějakému překupníkovi za 1% ceny s následnou oslavnou tiskovkou o tom, jak jsme se dobře zbavili něčeho, co jsme vlastně nikdy nechtěli... A v obou případech by tam figuroval nějaký ten Kalousek, nejdřív coby zadavatel a potom i prodávající...

A jinak k článku - nemyslím si, že je dobrý, šel by napsat daleko lepší, to by ale byla na daleko delší dobu než ty tři týdny co jsem to datloval po větách...
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Já si dnes něco podobného nedovedu představit, viděl bych to tak na dvouleté dohadování v parlamentu o prachy a potom tak o 300% přešvihnutý rozpočet... Potom následnou přestavbu kvůli fatálním chybám v projektu (napadají mě záchody bez odpadu) a nakonec prodej nějakému překupníkovi za 1% ceny s následnou oslavnou tiskovkou o tom, jak jsme se dobře zbavili něčeho, co jsme vlastně nikdy nechtěli... A v obou případech by tam figuroval nějaký ten Kalousek, nejdřív coby zadavatel a potom i prodávající...
To je tím, že Evropa už pár generací nezažila žádnou pořádnou válku (tedy, ne že bych si nějakou přál, ale je to tak). Pamětnící té poslední, druhé světové, pomalu vymírají a jejich vyprávění se v očích současných mladých lidí změnilo v jakési napůl nudné, napůl úsměvné historky - něco jako "...to my tenkrát u Solferina...". Úměrně tomu se chovají i naši mocní, zvykli si, že všechno se dá podfouknout, rozkrást a oklackovat. Ne že by se za císařpána i za 1. republiky ve výdajích na obranu nekradlo, ale požadovaný výsledek musel být k dispozici a fungovat. To už dnes neplatí... Naštěstí, nebo bohužel? Ostatně oni na tom nejsou Britové dnes o moc lépe.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Méně známým faktem je že se britská admiralita téměř souběžně pokusila získat obdobné plavidlo jiným způsobem. V té době byla loděnicím v Dalmuiru a v Jarrow zadána stavba dvou tehdy klasických bitevních lodí třídy Lord Nelson. Krátce po zahájení prací byl na konstruktéra těchto lodí směrován dotaz zda je možné jejich přezbrojení. Konkrétně mělo jít o náhradu deseti doplňkových děl ráže 9,2'' (234 mm) za šest ale ráže 12''. Trupy lodí však byly označeny za příliš malé a tak z tohoto nápadu záhy sešlo. Zároveň bylo doporučeno maximálně urychlit práce na Dreadnoughtu, ze zahraničí totiž přicházely zprávy, že něco podobného se staví ve Spojených Státech a v Japonsku a že se stejnou myšlenkou nyní koketují už i Italové.

Postavena za 366 dní, včetně vývoje za 19 měsíců...to dnes opravdu zní neuvěřitelně!
Ta rychlost stavby je opravdu šílená, samotný trup byl spuštěn po 131 dnech od založení. Oni si to britští konstruktéři ale dost zjednodušili. Dá se říct že z výše zmiňovaného typu Lord Nelson použili co se dalo, nejen část výkresové dokumentace ale celé konstrukční celky, například kompletní dělové věže i s muničními výtahy a vybavením distribučních místností. Spíš to budí dojem jako by se plány Dreadnoughtu připasovávaly podle toho co se kde dalo sehnat. I kvůli tomu se stavba typu Lord Nelson výrazně protáhla a v době kdy obě lodě vstupovaly do služby byly beznadějně zastaralé.
A ještě k rozmístění hlavní výzbroje.
Je možné tvrdit, že jakkoliv byla koncepce více těžkých děl pokroková, tak jejich rozmístění nebylo příliš šťastné. Dvě jednotky americké třídy South Carolina, stavěné ve stejném období disponovaly pouze osmi obdobnými děly ale díky jejich optimálnímu rozmístění byla jejich boční i osová salva srovnatelná s britskou lodí. V britské admiralitě ale vůči dělovým věžím v tzv. superpozici panovala nedůvěra. Byly zde obavy že při střelbě přes strop spodní věže bude docházet k jejímu poškozování.
Jednou ze zvláštností hlavních děl Dreadnoughta byla skutečnost, že se na jejich dodávkách podílely dvě specializované firmy. Příďovou a obě boční věže dodala dělovka společnosti Armstrong Whitworth & Co Ltd zatímco dvě zadní věže a jedna náhradní byly produktem zbrojovky Vickers Limited. Cena za každou z kompletních sestav se pohybovala kolem 70 000 £.

Scrat
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Martin Hessler píše:Úměrně tomu se chovají i naši mocní, zvykli si, že všechno se dá podfouknout, rozkrást a oklackovat.
No fuj, takové sprosté urážky na adresu volených zástupců lidu.
Jako byste nevěděl že pro tyto vaše invektivy existuje jeden souhrnný termín - PRIVATIZACE.

Scrat
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Je možné tvrdit, že jakkoliv byla koncepce více těžkých děl pokroková, tak jejich rozmístění nebylo příliš šťastné.
To se nedá popřít, ale třeba německé dreadnoughty z prvních sérií na tom nebyly s umístěním věží o moc lépe. I jejich konstruktéři byli zřejmě motivováni snahou "za málo peněz hodně muziky" a nutností vtěsnat co největší palebnou sílu do co nejkompaktnějšího trupu. Ona jedna věc je vyprojektovat loď, a druhá vybagrovat přístavy, uzpůsobit loděnice, suché i opravárenské doky, případně obstarat silnější remorkéry atd... Zkrátka, období mezi léty 1906-1912 se dá považovat za periodu hledání optimálního řešení.
Odbočka jinam: V roce 1941, během první a poslední akce bitevní lodi Bismarck, se ukázalo, že na atlantickém pobřeží mají Němci jeden jediný suchý dok schopný pojmout padesátitisícitunové monstrum - tuším že se nacházel v St. Nazaire a původně byl postaven speciálně pro konstrukci zaoceánského parníku Normandie. V případě těžšího poškození lodi dost velký průšvih.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Add odbočka k suchému doku - operace Chariot (březen 1942) pořešila i ten suchý dok, bývalý USS Buchanan udělal do vrat doku pořádnou díru. Horší už to bylo s těma maníkama od Commandos...

http://en.wikipedia.org/wiki/St._Nazaire_Raid
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Britské suché doky měly v té době obvyklou šířku umožňující stavbu lodí 90 stop šíře. Naproti tomu Němci měli možnost stavět lodě se šířkou větší než 100 stop (jen ve Wilhelmshafenu byly dva suché doky s požitelnou šířkou 102 stop). V Kielu měly v té době dokonce plovoucí dok umožňující přijmout loď o šířce 130 stop.

V praxi to znamenalo , že německé bitevní lodě mohly být širší, tedy byly lepší základnou pro dělostřeleckou palbu.

V případě třídy Lord Nelson se jedná o tzv. " semidreadnoughty". Hlavní děla a pravděpodobně i věže byly použity pro Dreadnought a tím se také urychlila stavba.( zdroj: Jaroslav Hrbek- Velká válka na moři.)
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

" semidreadnoughty" jem pořádně nikdy nepochopil, ale usuzuju, že to bude něco mezi pre-dreadnoughty a dreadnoughty, takový vývojový mezistupeň
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Tkuh píše:" semidreadnoughty" jem pořádně nikdy nepochopil, ale usuzuju, že to bude něco mezi pre-dreadnoughty a dreadnoughty, takový vývojový mezistupeň
Ano je to tak. Jedná se skutečně o takový mezistupeň. Zatímco řadové bitevní lodě byly standardně vyzbrojeny 4 děly velké ráže (nejčastěji 305mm) a sekundární výzbrojí do max 152 mm, tak semidreadnoughty měly kromě 4 děl hlavní ráže obvykle několik děl velkých ráží (nejčastěji od 203 do 254 mm) umístěných vě věžích. Například rakousko-uherská bitevní lod třídy Radetzky měla boční salvu tvořenou 4 děly ráže 305mm a k tomu 4 děly ráže 240mm. Poté ještě děly ráže 150mm a menší kalibry určené proti noji s křižníky, torpédoborci a torpérpédovkám.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo Velké Británie“