HMS Dreadnought
Napsal: 10/8/2009, 22:43
HMS Dreadnought
...zakladatel rodu...
Za devatero horami, devatero řekami a Lamanšským kanálem bylo jedno království, které ve své době kontrolovalo světové oceány......zakladatel rodu...
Ne, neodcházejte, dnes tu rozhodně nepůjde o nějakou pohádku. Na přelomu 19. a 20. století vládlo světovým oceánům britské Královské námořnictvo (Royal Navy, dále jen RN). RN již od poloviny 18. století představovalo největší námořní sílu, překonávající hravě námořnictva potencionálních protivníků. Na přelomu století představovalo Spojené království největší koloniální mocnost na světě a pro ochranu svých kolonií muselo království samozřejmě disponovat silným loďstvem. Námořnímu světu tehdy vládla Mahanova doktrína, podle ní musela globální velmoc ovládat a kontrolovat námořní komunikace. Na scénu přicházejí bitevní lodě a RN si podle zásady „Two Power Standard“ udržuje nadvládu nad světovými oceány. Má totiž tolik bitevních lodí jako mají dohromady dvě následující mocnosti dohromady...
Nicméně na počátku 20. století už Británie není tím ekonomickým obrem jako před lety, kontinentální státy v čele s Německem ji v některých ukazatelích již předhánění. Jde o takové strategické odvětví, jako je chemický a strojírenský průmysl, rovněž produkce oceli je vyšší. RN si ale stále udržuje nezbytnou převahu. Ale tato situace nevydrží dlouho, zlomovým okamžikem je rusko – japonská válka a porážka ruské flotily v bitvě u Cušimy. V této době jsou námořnictva velmocí (i podvelmocí) vyzbrojena bitevními loděmi o výtlaku 10 - 15.000 tun, k pohonu se používají trojčité parní stroje a výzbroj tvoří čtveřice těžkých děl, zpravidla 2x2x305 mm (12“), doplňovaná středním dělostřelectvem (152 – 234 mm) v kasematách (10 – 12 děl). Rychlost těchto lodí nepřekračovala 20 uzlů.
HMS Dreadnought Tato válka sice urychlila konec těchto bitevních lodí, nicméně o nových, rychlejších a silněji vyzbrojených lodích se již diskutovalo před touto válkou. V roce 1902 italský plukovník Vittorio Cuniberti přišel s plánem na bitevní loď s výzbrojí 12x305 a disponující na tu dobu obrovskou rychlostí 24 uzlů. O rok později tento projekt dokonce představil v prestižní ročence Jane´s, článek dokonce nesl jméno „Ideální bitevní loď pro Royal Navy“. Rovněž za Atlantikem se pomalu začínají rozbíhat práce na projektu bitevní lodi s 12 děly ráže 305 mm. Royal Navy prostě nemohla zůstat pozadu při stavbě nových lodí s podobnými parametry. A v neposlední řadě tu byl člověk na velmi vysokém postu, který dokázal myslet dopředu. Jmenoval se John A. Fischer, jen tak mimochodem to byl admirál a mezi lety 1902 až 1904 zastával pozici druhého námořního lorda, od roku 1904 potom povýšil na prvního námořního lorda.
Spuštění na voduFischer rozhodně nepatřil mezi nějaké konzervativce, patřil mezi obhájce lodí s mohutnou výzbrojí. Nicméně RN v té době stále staví bitevní lodě dle starého střihu, i když nejnovější konstrukce již mají sekundární výzbroj ráže 234 mm a připravovala se třída lodí s děly 254 mm. Stále však zůstávala hlavní výzbroj ve dvou věžích. V té době již vznikají projekty lodí s 10 či 12 děly ráže 305 mm, konzervativní křídlo v RN však nedovolilo další vývoj těchto lodí. Situace se mění po jmenování Fischera do čela RN, koncem roku 1904 je ustavena speciální komise pro projektování nových lodí. Předsedou je Fischer, komise je jeho poradním orgánem a on se jednání nezúčastňuje. V komisi zasedají vědci, loďaři i námořníci, koncem února 1905 má první lord k dispozici závěrečnou zprávu komise. Ta doporučuje stavbu bitevní lodi se všemi děly velké ráže. Rozhodnutí je ale jedna věc, muselo se ještě vyřešit spoustu problémů. Bude loď poháněna parním strojem nebo turbínou? Jaký bude počet děl, jejich rozmístění a jejich kalibr? Jak vyřešit jejich zaměřování? Zadání však bylo jasné, loď má dosahovat rychlosti 21 uzlů, vyzbrojená bude pouze děly ráže 12“ (305 mm) a musí se vejít do stávajících doků na hlavních základnách (Portsmouth, Malta, Gibraltar).
Některé otázky pomohla vyřešit zpráva komodora Packenhama, přímého to účastníka bitvy u Cušimy. Ten mohl podat zprávy opravdu „z první ruky“, bitvu sledoval coby pozorovatel na můstku vlajkové lodi Mikasa admirála Togóa. Zdrcující porážka ruské flotily potvrdila nadřazenost těžkých děl nad děly středních ráží, japonská flotila měla zdrcující palebnou převahu a dokázala ji využít. Zničení solidně pancéřovaných ruských lodí navíc poskytlo Fischerovi možnost „porodit“ své milované dítě – bitevní křižník. Mohl totiž argumentovat tím, že ani sebelepší pancéřovaní neochrání loď, podle něj byla „obranou“ velká rychlost a silná výzbroj. Bohužel další vývoj mu zrovna za pravdu nedal...
Větší problém byla volby pohonu. Jak jsem již uvedl, všechny dosavadní bitevní lodě mají v trupu zabudovány trojčité parní stroje, nová loď však měla mít před soupeři rychlostní převahu. Jednou z možností byla zástavba výkonnějších parních strojů, ale šlo by o velké stroje, schopné dodávat potřebnou energii šroubům jen po určitou dobu. Při delším provozu v režimu 100% otáček docházelo k opotřebování parních strojů, to rozhodně nebyl ideální pohon pro rychlou loď.
V té době již existovala alternativa k parnímu stroji, šlo o parní turbínu. Ta však neměla jednoduchý „nástup do služby“, její tvůrce, inženýr Charles Parsons musel dokázat světu nadřazenost turbíny poměrně divokým způsobem. V roce 1894 nabízí admiralitě svoji turbínu, je však odmítnut. Zakládá proto Parsons Marine Steam Turbine Company a postaví jachtu Turbinia, poháněnou samozřejmě turbínami. S ní pak v červnu 1897 vjel mezi bitevní lodě a křižníky při námořní přehlídce v Portsmouthu, ta se konala při příležitosti 60. výročí panování královny Victorie. Jachta bez problému unikla nejrychlejším torpédovkám RN a dokázala tak naprostou převahu parní turbíny nad parním strojem.
I když parní turbína ukázala své možnosti a RN ji použila u torpédoborců, stále se našlo hodně odpůrců, kteří by na bitevní lodi raději viděli parní stroje. Nakonec zvítězil zdravý rozum, úspora váhy byla 300 tun u strojů a 1000 tun na vyztužení trupu. Menší rozměry turbín umožnili montáž čtveřice šroubů, to by u parního stroje dost dobře nešlo. Rozhodnutí o použití turbín padlo v lednu 1905, přispěla k tomu určitě i poznámka sira Philipa Watse, hlavního konstruktéra RN, že v případě použití parních strojů loď zastará do pěti let.
Použití děl ráže 305 mm (12“) bylo po vyhodnocení bitvy u Cušimy víceméně jasné, otázkou bylo, jaká děla to budou a jak budou jednotlivé věže uspořádány. S dvanáctipalcovými děly to nebyl zas tak velký problém, pro urychlení stavby jsou použity dvojčité věže, navržené pro bitevní lodě třídy Lord Nelson. S rozmístění věží to již bylo horší, původně bylo navrženo pět variant s dvanácti děly (6x2), šestou variantou byl návrh s deseti děly. Tento návrh nakonec admirál Fischer vybral. Vybrané rozmístění s čelní věží A a dvěma věžemi po bocích (P a Q) mělo umožňovat při rychlostí převaze střelby šesti děly při stíhání protivníka. Tato koncepce se ale zrovna neosvědčila, boční věže (a nejde jen o ně, jde také o jejich barbety) jsou blízko kraje trupu a je zde například možnost zásahu torpédem do prachárny. Stejnou koncepci přebrala i následující třída bitevních lodí Bellerophon (Bellerophon, Superb a Téméraire), střelba bočními děly přes příď však byla víceméně jen teoretická, střelba ohrožovala vlastní můstek a měla by na něj destruktivní účinky. Od této koncepce se poté ustoupilo, přednost dostává dnes již klasická koncepce dvou věží v ose lodi, přičemž zadní věž má vyšší barbetu a přestřeluje tak věž před sebou. První bitevní lodí s děly v tzv. superpozici byla americká bitevní loď South Carolina.
Verze umístění dělostřelectva Asi by nebylo na škodu konečně napsat, jak že ze se měla ta nová loď jmenovat. Počátkem léta 1905 bylo vybráno jméno Dreadnought (neohrožený). Toto jméno dalo název celé skupině nových bitevních lodí, stavených jak odpověď na tuto loď. Pouze Němci se z ideových důvodů drželi svého označení – Linienschiffe. Po dreadnoughtech přišli superdreadnoughty, nakonec se opět začalo používat již dříve zažité označení – bitevní loď.
Asi je třeba se také podívat na nějaké technické data. Celková délka trupu (160 metrů) byla na svoji dobu opravdu velká, poslední třída predreadnoughtů (starší bitevní lodě) Lord Nelson, měla délku cca 135 metrů. Šíře lodi je limitována rozměry doků (25 metrů), loď má svislé boky a ploché dno. Po zkouškách je realizována varianta z úzkou zvýšenou přídí, ta má ochránit věž „A“ před zalévání vlnami při špatném počasí.
Pancéřování nepatří ke špičce, Lord Fischer trval na rychlosti a palebné síle. Pancéřování se pohybuje od 305 mm (záď věží, na tuto hodnotu jsem narazil jen v jednom zdroji), přes 280 mm (barbety, čela věží, spodní boční pás) až po 64 mm na konci trupu. Slabinou je rovněž chybějící protitorpédová ochrana. Boční pás je příliš nízký, při plně obsazené lodi vyčnívalo boční pancéřování pouze něco přes metr nad hladinu.
Nástavba je oproti předchozím bitevním lodím menší, ostatně něco podobného bylo požadováno v zadání. Na lodi najdeme jen jeden trojnožkový stěžeň, ten je ještě poměrně hodně neprakticky umístěn za předním komínem. Na tomto stěžni je totiž umístěna hlavní dělostřelecká centrála a kouř zde rozhodně při zaměřování nepomáhal. Toto umístění bylo vybráno kvůli jiné funkci, stěžeň měl zároveň sloužit coby jeřáb pro čluny. Zadní malý stěžeň nebyl v původním projektu, na to projektu je zakomponován až v průběhu prací.
V ubytování posádky a důstojníku nastala velká změna. Ubikace mužstva se přesunují do odvěkého teritoria důstojníku, tzn. na záď. Důstojníkům se přemístění blíže můstku vůbec nelíbila, kabiny zde byly menší a byl zde větší hluk. A jelikož byl Dreadnought stavěn jako vlajková loď, admirálové ztrácí svůj apartmán s galerií. Místo toho se přesunují přímo na můstek. Tato menší „sociální revoluce“ se však nesetkala s nějakým velkým nadšením a u pozdějších lodí se uspořádání ubikací vrací k dříve zavedenému uspořádání.
Pohon lodi zajišťuje čtveřice turbín Parsons o celkovém výkonu 23.000 HP, turbíny pohání čtveřici šroubů o průměru 8ft 10in (2692 mm). Zajímavé je uspořádání turbín, jde o dvě sady turbín, krajní turbíny jsou vysokotlaké (dvě za sebou na jedné hřídeli), na vnitřní hřídelích je nízkotlaká a cestovní turbína (cruiser turbine), opět spojené na jedné hřídeli. Vysokotlaké turbíny tedy pohánějí vnější šrouby, nízkotlaké vnitřní. Cestovní turbína se ukázala jako krok mimo, její provoz měl šetřit palivo při delších cestách, opak byl ale pravdou. Provoz byl neekonomický, šlo pouze o mrtvou váhu a jsou po nějakém čase odpojeny. Na svém místě ale vydrží po celou doby provozu lodi, jejich demontáž by kromě spousty vynaložených prostředků nic nepřinesla.
Parní turbínu musí pohánět již podle názvu pára, od toho bylo do lodi zabudováno 18 kotlů Babcock & Wilcox, ty dodávají páru o tlaku 250 psi, po redukci jde do turbíny pára pod tlakem 185 psi. Hlavní kondenzátor má chladící plochu 26.000 čtverečních stop, dva pomocné potom 6000 sg ft. Loď si samozřejmě nelze představit bez nezbytných dvou komínů pro odvod spalin.
Strojovna (turbíny)Na lodi je samozřejmě potřeba elektřina, tu vyrábí čtveřice dynam Siemens, dvě z nich pohání parní stroje, dvě jsou poháněné diesely. Napětí v síti je 100-105 VDC (stejnosměrných), maximální proud je 1000 Ampér.
Coby palivo se používalo uhlí, do uhelných bunkrů se vlezlo maximálně 2977,1 tun uhlí, k tomu je ještě třeba připočítat nádrže na 1120 tun mazutu. Ten se používal na zkrápění uhlí, nevstřikoval se přímo do kotlů. Pro provoz je také potřeba spousta vody, zásoba vody byla 448,2 tuny a 124,4 tuny pitné vody (vyráběné desolizátorem). Dalších 56,3 tunu vody je určeno pro hydraulické čerpadla.
Otázka výzbroje byla vyřešena již při zadání, hlavní výzbrojí měla být děla ráže 12“ (305 mm). V rámci urychlení projektu a následné stavby jsou použity dvojdělové věže Vickers B VIII, osazené děly BL Mark X L/45. Tyto věže a děla najdeme u projektu Lord Nelson, osazením těchto věží se ušetřilo poměrně hodně času. Nemá cenu tu vypisovat parametry věže a děl, více snad napoví tabulky.
Moderní děla ráže 12“ jsou sice impozantní výzbrojí, samotné děla však palebnou převahu v boji nezaručí. Podobná děla se už nějaký ten pátek na lodích objevovala, ale schopnost jejich zaměření hodně pokulhávala za jejich možnostmi. Děla měla dostřel 20 kilometrů a při výcviku se střílelo na pár kilometrů. Nejprve se začínají zavádět jednoduché optické zaměřovače, začíná se používat metoda zastřelovaní na cíl a konečně je tu koincidenční dálkoměr, vynález profesora Barra. Tento dálkoměr umožnil spolu se zastřelování zaměřovat děla na mnohem vzdálenější cíle a vést proti nim účinnou palbu.
dálkoměr FQ2Dreadnought zpočátku vybaven dvojicí devítistopých dálkoměrů Barr and Stroud FQ2 v osazení MP2, později (1912) jsou na palubě již tři FQ2 a jeden FT8, v roce 1915 je na každé věži jeden FT8, jeden FQ2 je na na Argo (tady střílím dost od boku, Argo byl i dělostřelecký počítač...) a jeden je osazen na kompasové plošině. K výpočtu střelby se zpočátku používal Vickersův mechanický počítač (Vickers Clock), od roku 1913 se na lodi používá tabulkový kalkulátor Mk.I, jeho konstruktérem je komandér F.C Dreyer (celý název je Dreyer Fire Control Table Mk.I). Tyto mechanické počítače nahradí již v tomto „pravěku“ dělostřelecké tabulky, na základě vložených údajů o pohybu vlastní a cílové lodě, síle větru (+ pár dalších údajů) dokáží vypočítat hodnoty náměru a odměru.
Vickers Clock
Dreyer Fire Control Table Mk.IIISekundární výzbroj, jak ji známe z předchozích projektů, zde byla zcela vypuštěna. Pro ochranu před malými plavidly je na plavidlo nainstalováno 27 lehkých děl ráže 76 mm (12 pdr), jejich umístění je však díky zmenšené nástavbě poněkud problematické, nesmí je ohrožovat palba hlavní baterie. Proto některé z nich končí na střechách věží. Později je navíc posílena protiletadlová obrana lodi. V době stavby se tak nějak s napadením ze vzduchu nepočítalo. Více o parametrech naleznete v tabulce.
Dělostřelecká výzbroj nebyla to jediné, čím mohla tato loď ohrozit protivníka. V trupu jsou pod hladinou zamontovány podhladinové torpédomety Type B ráže 18“ (457 mm), čtyři jsou zabudovány v přídi, pátý je umístěn na zádi. Zadní torpédomet je v roce 1917 demontován. Na lodi je uloženo 23 torpéd, jde o typ Fiume MkIII. Loď mohla ještě převážet parní torpédový člun vyzbrojený šesti 14“ torpédy.
Dreadnought sice mohl ohromovat výzbrojí a rychlostí, z dnešního pohledu ale nešlo o nic zásadního, v některých parametrech šlo o průměrnou či podprůměrnou loď. Ale v jednom směru šlo u této lodi doslova o revoluci. Jde o rychlost stavby. Kýl je položen v Portsmouthu (loděnice Royal Navy) 2.10.1905, trup je na vodu spuštěn 2.2.1906 a loď vyplula k prvním zkouškám 3.10.1906. To je jen 366 dní, nedovedu si vůbec představit, jak dlouho by to trvalo dnes (a hlavně o kolik by se přešvihl rozpočet...). Na stavbě pracovalo až 3000 dělníků, pracovní doba byla prodloužena z 8,5 hodiny na 11,5 hodiny a pracovalo se šest dní v týdnu. Samozřejmě že ne zadarmo, dělníků byla vyplácena mzda s pěkným bonusem za přesčasy. 11. prosince 1906 je loď oficiálně předána Royal Navy. Od počátku projektu do předání do služby tak uběhlo jen 19 měsíců... Nedovedu si představit něco podobného v dnešní době. Ještě něco k ceně takového lodi, Dreadnought stál £1.783.883. Teď už jenom zjistit, kolik by se za to dalo postavit škol či nemocnic (dříve narození si jistě podobné přirovnání ještě pamatují..)
Testy a následný předválečný provoz potvrdili naděje vkládané do stavby nové lodě. Dreadnought byl schopen udržet vysokou rychlost po dlouhou dobu, v roce 1907 dokázal absolvovat trasu Gibraltar – Trinidad – Porsmouth (7400 námořních mil) průměrnou rychlostí 17 uzlů. Něco podobného by u bitevních lodí, poháněných parními stroji, nebylo dost možné. Parní stroj mohl míst sice menší spotřebu paliva, nebyl však schopen dosahovat maximálních výkonů po stejně dlouhou dobu jako parní turbíny.
Dreadnought sice znamenal výrazný milník ve stavbě válečných lodí, jeho služba však byla víceméně poněkud nezáživná. Hodně vzruchu vyvolalo nahrané divadýlko s „oficiální“ návštěvou habešské delegace. V únoru 1910 se skupině recesistů v čele s Horacem de Vere Colem podařilo přesvědčit RN, že se o návštěvu Dreadnoughtu zajímá delegace habešského císaře. Šlo o pět můžu a ženu, tou byla pozdější známá spisovatelka Virginie Woolfová. Celá skupina měla načerněné tváře, nalepené vousy a byla oblečena jako „orientálci“. Mezi sebou se domlouvali latinou (řečtinou?), tlumočníka jim děla Cole coby úředník z ministerstva zahraničí. Na lodi nikdo nic nepoznal, habešané udělili dokonce několik falešných vyznamenání. To, že místo habešské vlajky visela vlajka Zanzibaru a kapela hrála jejich hymnu zřejmě nikoho z klidu nevyvedlo. Celá recese se provalila poté, co vtipálci poslali dopis s fotografií do Daily Mirror (noviny), RN si trhla na veřejnosti poměrně velkou ostudu.
Během první světové války sloužil Dreadnought nejprve ve 4. eskadře bitevních lodí coby vlaková loď, tato eskadra byla součástí Grand Flee. Jako jediné bitevní lodi v dějinách se Dreadnoughtu podařilo potopit ponorku. 18. března 1915 narazil na ponořenou ponorku U-29 (v periskopové hloubce) a narazil do ní přídí. Ponorce velel kapitánporučík Otto Weddiger, pokořitel tří britských křižníků ze září 1914 (ponorka U-9).
V květnu 1916 se Dreadnought stává vlajkovou lodí 3. eskadry bitevních lodí, základnou je Sheerness na řece Thames. Díky tomuto převelení se loď neúčastní bitvy u Jutska. V únoru 1919 je převedena do rezervy, důvodem je opotřebovanost lodi po náročné válečné službě. Svoji kariéru končí prodejem coby 9. května 1921 firmě T. W. Ward & Company, cena je určena na £44.000. Definitivní konec započal v lednu 1923 ve šrotové loděnici firmy ve Inverkeithingu.
Tolik několik málo řádků o jedné přelomové lodi. Vznikla sice nová třída bitevních lodí (ona by vznikla i bez něj, jen o trochu později), nenaplnila však očekávání svých tvůrců minimálně v jednom ohledu. Díky technické převaze byla dosavadní velká flotila predreadnoughtů odsouzena do podřadné role a všechny námořní mocnosti začínají vlastně budovat své hlavní síly od nuly. I když Britové v průběhu dalších čtyřiceti let dokončili desítky bitevních lodí a bitevních křižníků, už nikdy se jim nepodařilo ani přiblížit se k původnímu poměru sil. Snahy o návrat na výsluní se míjely účinkem a Velká Británie, vyčerpaná válkou první světovou válkou, byla nakonec ráda, že jejímu námořnictvu byla nabídnuta jakási početní parita s americkým loďstvem.
zdroje:
František Novotný – Veleobři oceánů
Hynek, Klučina – Válečné lodě 2
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3
John Roberts - The Battleship Dreadnought
http://www.wikipedia.org
http://www.dreadnoughtproject.org
Omlouvám se předem za nějaké ty chyby, pročítám to už po x-té a stejně je nevidím. Děkuji za pochopení. sa58
