PALBA.CZ

Malá válka mezi Slovenskem a Maďarskem
březen 1939

I. část


- červená barva - území zabrané Maďarskem po Vídeňské arbitráži v listopadu 1938
- modrá barva - území zabrané Maďarskem po Malé válce


Rozpad Rakousko-Uherské monarchie
Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie v říjnu 1918 se tzv. horní Uhry staly součástí nově vzniklého státu Čechů a Slováků. Nedávný majitel, Uherské království, na toto odtrženích „svých“ území, na které musel přistoupit po Trianonské mírové smlouvě, nikdy nezapomněl a vždy tento akt považoval za nespravedlivý. Vztahy Československa a Maďarska tak byly již od svých novodobých dějin znovu napjaté. Československo dokonce iniciovalo vznik tzv. Malé Dohody, což byl vojenský pakt tří států, Československa, Jugoslávie a Rumunska. Všechny tři zmíněné země po ukončení bojů v První světové válce a následném mírovém uspořádání (Trianonská smlouva – 4.června 1920) obdržely nemalé části území někdejšího Uherského království, které bylo stejně jako Rakousko uznáno z rozpoutání války a donuceno za to tedy i zaplatit. Po dvě desetiletí byly vzájemné vztahy napjaté, ale nikdy od roku 1920 nehrozil válečný konflikt. Celá mezinárodní situace se však změnila s nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu a s jeho požadavky na ochranu národnostních menšin. Když se pak celá situace vyhrotila v září 1938 do Mnichovské dohodě a Československa bylo donuceno odstoupit svá pohraniční území, přišlo se stejným požadavkem i Maďarsko.

Rozpad Československa
Dne 2.listopadu 1938 se tak konala Vídeňská arbitráž, kde na základě arbitrážního rozhodnutí ministrů zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana ve prospěch horthyovského Maďarského království bylo poškozeno tehdejší Československo. Podle protokolu o vídeňské arbitráži, podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarského království a Československa, muselo Československo ve dnech 5.–10. listopadu 1938 odstoupit Maďarskému království značnou část území jižního a východního Slovenska, kterou získalo roku 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi (celkem 11.927 km² s více než miliónem maďarských obyvatel). Vídeňská arbitráž tak byla přímým důsledkem mnichovské dohody. Další soused, Polsko, také nezahálel a přivlastnil si část Oravy a Spišskej Javoriny (226 km2).

Vznik Slovenského státu
Za těchto podmínek byl zbytek Československa prakticky neubránitelný proti vnějším nepřátelům. Možná i proto na Slovensku vznikla silná základna volající po vytvoření samostatného Slovenska, jejíž hlasy vyslyšel Adolf Hitler a rozhodl se tyto snahy podpořit a rozbít tak i poslední zbytky možné obrany Československa. Československo bylo sice přijetím Mnichova a Vídeňské arbitráže značně oslabeno, ale stále disponovalo silnou a moderní armádou.

Za této situace si dne 13.března 1939 Adolf Hitler do Berlína pozval Dr. Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského. Nabídl slovenským představitelům vyhlášení samostatného státu výměnou za rozbití ČSR. Na výběr tak měli dvě varianty. Buď bude Slovensko i nadále jako autonomní oblast součást ČSR, čímž si však proti sobě poštve Hitlera, nebo vyhlásí samostatnost s vědomí, že zbytek Čech a Moravy bude obsazen Německem.

Po těchto rozhovorech v Berlíně byl Slovenský štát vyhlášen „Sněmem Slovenské země“ v Bratislavě dne 14.března 1939. Prvním a jediným prezidentem Slovenského štátu (Slovenská republika až od 21.června 1939) se stal dr. Jozef Tiso. Tak vznikl nový stát pár měsíců před zahájením Druhé světové války a několik měsíců po Mnichovské dohodě (září 1938) na troskách Česko-Slovenské republiky (tzv. druhá republika) jako přímý důsledek zhoršující se mezinárodní politické situace a na hrubý nátlak nacistického Německa. Nově vzniklý stát byl již dříve okleštěn o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi, které zabralo v souladu s Mnichovskou dohodou Maďarsko a dále pak o území Oravy a Spiše, které zabralo Polsko.

Ke vzniku Slovenské republiky přispěla mimo jiné i neochota, či další důvody, ze strany pražské vlády ohledně uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky podle původní Pittsburské dohody z roku 1918. Vyrovnání se Slovensko dočkalo až za Druhé republiky (1938 – 1939), kdy byla 6.října 1938 v Žilině zformována autonomní slovenská vláda v čele s dr. Jozefem Tisem (*1887 - +1947). Téměř všechna moc se na Slovensku soustředila do rukou politické strany HSĹS. Podobné autonomie se dočkala i Podkarpatská Rus.

Nový Slovenský stát byl uznán mezi prvními Německem a Maďarskem, poté se k uznání připojilo Polsko, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Itálie, Jugoslávie, Sovětský svaz, Bulharsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Vatikán. Velká Británie a Francie de facto také uznaly Slovenský stát (jakožto spojence Německa), ale USA nikoliv.

Jozef Tiso a Adolf Hitler_1942



VZÁJEMNÝ POMĚR SIL (papírové předpoklady)

Slovenský stát
Obyvatelstvo
V původních hranicích před Vídeňskou arbitráží (2.listopadu 1938) mělo Slovensko rozlohu 49.885 km2 a více jak 3,514 Mio obyvatel. Z tohoto počtu však bylo cca 752.000 obyvatel maďarské národnosti (v oblastech, které poté připadly Maďarsku) s jejichž loajalitou se rozhodně v případě válečného konfliktu počítat nedalo. Po Vídeňské arbitráži a v důsledku Mnichovské dohody pak Slovensko v historických hranicích přišlo v listopadu 1938 na úkor Maďarska, Polska a Německa o území o celkové ploše 10.570 km2 (Maďarsko 10.307 km2, Polsko 226 km2, Německo 37 km2. Kromě toho přišla Podkarpatská Rus, jako součást Československé republiky, o svá jižní území o ploše 1.357 km2 na úkor Maďarska (78 měst a vesnic, včetně Užhorodu a Mukačeva). Nový Slovenský stát tak měl výměru 38.315 km2. Co se obyvatelstva týče, tak z více jak 3,5 Mio klesl v důsledku ztrát území, stěhování národnostních menších atd. počet obyvatel na 2,772 Mio; z toho bylo:

Slováků - 2.290.000
Němců - 128.346
Čechů - 93.688
Židů - 87.487
Rusínů - 79.000
Maďarů - 67.000
Romů - 27.000
------------------------------------------------
Celkem: cca 2.772.000 obyvatel


Armáda
Zastoupení Slováků v Československé armádě během Mnichovské krize bylo jen cca 25%. Celkem v září 1938 Československá armáda kromě svých mírových stavů mobilizovala 1.250.000 vojáků, což celkem představovalo 17 prvosledových pěších divizí, dalších 17 záložních pěších divizí, 4 motorizované rychlé divize, dělostřelecké útvary, pevnostní posádky a hraniční jednotky. Dle vojenských plánů byla hlavní síla armády soustředěna na Moravě (60%), v Čechách pak 25% (pro zadržení prvotního německého náporu). Na nejméně ohroženém Slovensku bylo soustředěno 15% z celkových sil.

Většina výzbroje pocházela z výbavy původní Československé armády, která byla ve třicátých letech považovaná za jednu z nejlépe vyzbrojených a mobilních armád světa. Po rozpadu republiky zůstalo na území Slovenska velké množství vojenského materiálu, včetně tanků a letadel. Paradoxně tak měl nový Slovenský stát k dispozici obrovské množství vojenského materiálu včetně nejmodernějších tanků a letadel, ale díky odsunu českých vojáků chyběla dostatečná lidská síla a odborníci na tuto techniku (na 50 českých vojáků zůstalo i nadále ve slovenské armádě). Na území Slovenska po rozpadu Československa zůstalo kromě bojové techniky i velké množství logistické techniky (více jak 1.900 nákladních vozů, téměř 200 ks motockylů, více jak 500 osobních automobilů atd.). Celkově na Slovensku zůstal vojenský materiál v hodnotě 9,253 miliard Kč (v hodnotě z roku 1939). Pokud by někoho zajímal přepočet na současnou měnu, tak by si tu částku měl vynásobit 70x.

V březnu 1939 tak mohlo Slovensko disponovat touto výzbrojí (*bez záruky):

obrněný automobil - OA vz. 27 - 3 ks
obrněný automobil - OA vz. 30 - 18 ks (podle jiných zdrojů jen 10 strojů)
tančík - Tančík vz. 33 - 30 ks
lehký tank - LT vz. 34 - 27 ks
lehký tank - LT vz. 35 - 52 ks
stíhací letoun - Avia B-534 - 81 ks (z toho 66 ks B-534, 15 ks Bk-534)
bombardovací letoun - Letov Š-328 - 101 ks
bombardovací letoun - B-71 - 1 ks
bombardovací letoun - Aero MB-200 - 1 ks
bombardovací letoun - Aero 100 - 14 ks
dělo - 20 mm Oerlikon - 62 ks (vz. 36 CA)
dělo - 75 mm vz. 15 - 85 ks
dělo - 80 mm vz. 5/8 - 15 ks
dělo - 80 mm vz. 17 - 74 ks
dělo - 80 mm vz. 30 - 13 ks
dělo - 83,5 mm vz. 22 - 24 ks
dělo - 100 mm vz. 14/19 - 146 ks
dělo - 100 mm vz. 16/19 - 38 ks
dělo - 100 mm vz. 30 - 30 ks
dělo - 105 mm vz. 35 - 36 ks
dělo - 150 mm vz. 14/16 - 54 ks
dělo - 150 mm vz. 25 - 72 ks

Mírový stav armády
V březnu 1939 disponovalo Slovensko celkem 25.000 vojáky na mírových stavech. To představovalo 950 důstojníků, 150 délesloužících poddůstojníků, 4.800 poddůstojníku a 19.000 mužstva.

Válečný stav armády
V případě válečného konfliktu bylo Slovensko schopno v prvním sledu postavit celkem 52.000 mužů tvořených 1.700 důstojníky, 300 délesloužícími poddůstojníky, 7.000 poddůstojníky a 43.000 členy mužstva. Kromě toho jako každý stát mohlo Slovensko mobilizovat záložní ročníky, jako tomu bylo v případě útoku na Polsko v září 1939. Tehdy ze 160.000 záložníků povolaných do 20.září 1939 nastoupilo 115.000 osob rozdělených do tří pěších divizí a jednoho motorizovaného oddílu (1.pěší divize „Jánošík“, 2.pěší divize „Škultéty“, 3.pěší divize „Rázus“ a motorizovaný oddíl „Kalinčák“).

Závěr
Slovenská armáda tak v době vznik Slovenského státu disponovala značnou a moderní vojenskou technikou, kde především lehké tanky byly na světové úrovni. Také letectvo a další složky armády byly na tak malý stát značně početné a dobře zásobené. Paradoxem doby (březen 1939) tak zůstává, že Slováci disponovali podstatně větším počtem techniky a výzbroje než lidskými zdroji, které by tuto techniku dokázali ovládat. Velitelsky na tom byla nově vzniklá armáda velice špatně, protože odsun českých vojáků, důstojníků a techniků zasáhl slovenskou armádu od nejnižších míst až po důstojnický sbor. Nicméně se Slovensko dokázalo s touto situací rychle vyrovnat a během krátké doby zabezpečit svoje nově vzniklé hranice profesionální a moderní armádou. V daném regionu tak v porovnání k počtu obyvatelstva a výzbroje nemělo Slovensko až na Německo konkurenci.


Maďarské království
Obyvatelstvo
Trianonskou smlouvou, která byla podepsána 4.června 1920, byly stanoveny nové hranice Maďarska, jakožto nástupnického státu Uherského království. Maďarsko v důsledku prohrané První světová války a rozpadu Rakousko-Uherské monarchie přišlo o 71,5% svého území (z původních 325.111 km2 na 92.963 km2), které bylo rozděleno mezi sousední země (Československo, Rumunsko, Jugoslávie, Polsko a Rakousko). Podpisem smlouvy se Maďarsko zavázalo platit válečné reparace, dále se již nikdy nesmělo spojit s Rakouskem a jeho armáda byla omezena na 35.000 mužů (celkový počet obyvatel v roce 1920 byl po Trianonské smlouvě 7.615.117, (pro srovnání, v roce 1910 mělo Uherské království 18.264.533 obyvatel). V roce 1938 ale Maďarsko ucítilo šanci si výrazně polepšit co se územních zisků a obyvatelstva týče. V důsledku Mnichovské dohody a Vídeňské arbitráže tak mohlo ke svému území připojit v listopadu 1938 jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi o 11.927 km2, na kterých žilo 892.080 obyvatel maďarské národnosti.

Tím vzrostla velikost Maďarského království z původních (od roku 1920) 92.963 km2 na 104.890 km2 a počet obyvatel na konci roku 1938 byl cca 11,5 Mio. Maďarsko kromě měst a vesnic, kde byla maďarská národnost ve většině, získalo i 182 obcí výlučně slovenských nebo s maďarskou menšinou, mezi nimi i Košice. Mezi 15. až 18.březnem 1939 pak Maďarsko obsadilo Podkarpatskou Rus, čímž vzrostla rozloha království o dalších 12.171 km2 a cca 670.000 obyvatel na 117.061 km2. Ovšem s loajálností tohoto obyvatelstva se mnoho počítat nedalo, protože pouze 12,7% bylo Maďarské národnosti (cca 85.000 lidí).
Maďarsko v původních hranicích Uherského království s územím o obyvatelstvem, které muselo v roce 1920 odstoupit v důsledku Trianonské smlouvy

Armáda
Ve třicátých letech se Maďarsko sblížilo s nacistickým Německem a jeho spojencem Itálií, která nebyla po První světové válce omezována ve zbrojení a mohla tak na začátku třicátých let svým spojencům poskytnout požadovanou výzbroj. Kromě letadel vyráběla Itálie ve velkých sériích také tančíky Ansaldo CV, které vyvážela do mnoha zemí světa. Mezi lety 1934-38 zakoupilo Maďarsko 150 těchto tančíků s kulometnou výzbrojí. Co se armády a jejich počtů týče, tak Maďarsko mohlo od roku 1920 držet maximálně 35.000 armádu. V případě války však mohlo, stejně jako jakýkoliv jiný stát mobilizovat. Například v době Mnichovské krize v září 1938 Maďarsko mobilizovalo na 200.000 až 350.000 mužů na československo – maďarských hranicích. Dne 1.října 1938 ministerský předseda Kálmán Darányi vyhlásil armádní program Huba I-III, jehož součástí bylo navýšení vojenských složek z dosavadních 35.000 mužů na 80.000 mužů. V březnu 1939 tedy mohlo Maďarské království počítat kromě mobilizačních možností především s pravidelnou armádou o síle 80.000 mužů.

V březnu 1939 tak mohlo Maďarsko disponovat touto výzbrojí (*bez záruky):

tančík - Carden-Loyd Mk.VI- 2 ks
tančík - Ansaldo CV35 - 150 ks (z toho 1 ks pro chemický boj)
tančík - Ansalso CV33 - 1 ks
tančík - PzKpfw I. Ausf.A - 1 ks (na testování)
lehký tank - Fiat 3000B - 5 ks (děla nebyla namontována)
obrněný automobil - AC.II - 2 ks
obrněný automobil - Crossley M29 - 3 ks (?)
obrněný automobil - Rába Vr. 4x2 - 20 ks
stíhací letadlo - Fiat CR.30 (30B) - 17 ks (z toho 5 ks CR.30B)
stíhací letadlo - Fiat CR.32 - 76 ks
stíhací letadlo - Fiat CR.32 bis - 36 ks
stíhací letadlo - Fiat CR.32ter (quat) - 36 ks
stíhací letadlo - Heinkel He 45C - 6 ks
stíhací letadlo - Ro.41 - 9 ks
bombardovací letoun - Ca.101/3m - 17 ks (z toho 2x verze Ca.101/Bi)
bombardovací letoun - Ca.310 - 35 ks
bombardovací letoun - Junkers Ju 86K - 65 ks (z toho 3 ks cvičné)
bombardovací letoun - Junkers Ju 52/3m - 30 ks ???
dělo - 40 mm 36M - 534 ks (?)
dělo - 75 mm 15 M - 52 ks
dělo - 75 mm 13/35 - 137 ks
dělo - 76,2 mm 05/08 - 92 ks
dělo - 76,6 mm 5/8M - 24 ks
dělo - 76,5 mm 18M - 119 ks
dělo - 80 mm 29M - 197 ks (102 ks 29M, 95 ks 29/38M)
dělo - 100 mm 14M - 180 ks (typy 14M, 14/aM, 14/cs)
dělo - 105 mm 37M - 128 ks
dělo - 105 mm 31M - ?
dělo - 150 mm 14M - 76 ks
dělo - 150 mm 31M - 30 ks
dělo - 150 mm 14/35M - 24 ks (?)
dělo - 210 mm 39M - 8 ks (?)
dělo - 305 mm 16M - 5 ks

Závěr
Maďarské království se tak po desetiletích, kdy byla jeho vojenská moc značně omezena kapitulací v roce 1918, snažilo o znovuvyzbrojení svých armád především pak díky svým spojencům – Itálii a Německu. Především letecké síly tvořené převážně italskými stroji se staly v regionu značně početné a budily jisté obavy ze stran zemí Malé dohody (Československo, Rumunsko a Jugoslávie), jakožto potencionální síly určené k likvidaci ambiciózního Maďarského království. Jeho ostatní složky armád pak byly již jen průměrné a co se obrněné techniky týče, tak zde Maďaři doslova zaspali dobu. Jejich pouhých pět lehkých tanků (navíc bez dělové výzbroje) bylo vhodných tak maximálně k výcviku a přehlídkám, než k nějaké bojové činnosti. Maďarsko se tak nikdy nestalo důstojným soupeřem Československé armády a své ambice tak mohlo začít uskutečňovat až s pádem Československé republiky a s ujištěním pomoci ze strany Německa.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZHODNOCENÍ
Při „papírovém“ hodnocení poměru vojenských sil obou rivalu budeme hodnotit jak jejich lidský tak i materiálový potenciál. Slovensko svým územím o výměře 38.000 km2 bylo více jak třikrát menší oproti Maďarskému království (117.000 km2 po zabrání Podkarpatské Rusi) a ztráta jeho původních přirozených obranných hranic (hory, řeky…) měla velký vliv na obranyschopnost celé země. Především pak jižní hranice tvořena řekami Dunaj a Ipeľ se po listopadovém (1938) zabrání Maďarskem v důsledku Vídeňské arbitráže, dala těžko bránit. Navíc připojením jižní části Podkarpatské Rusi (listopad 1938) hrozil maďarský útok i z tohoto prostoru. Na druhou stranu zbytek Slovenska je převážně hornatý se spoustou horských bystřin, řek a příkrých roklí, kde se s minimem sil dá postavit i mnohem početnějšímu nepříteli, jak ostatně ukázaly závěrečné boje Druhé světové války (např. Dukelský průsmyk). Ovšem z maďarského směru bylo Slovensko lépe dosažitelné než ze severu přes Tatry a Karpaty.

Většina válečných konfliktů ve skutečnosti není nic jiného než opotřebovací válka a mezi zdroji, které jsou nezbytně nutné k vedené bojů, jsou i ty lidské zdroje. Slovenský stát měl v březnu 1939 celkem 2,772 Mio obyvatel, ale z toho jen 2,290 Mio Slováků. S téměř 130.000 Němci, 67.000 Maďary a 79.000 Rusíny se moc počítat nedalo. Ani českou populací zastoupenou 93.000 lidí se nedalo moc do branné moci počítat, protože Češi dávali velkou vinu Slovákům za rozpad společného státu. Naproti tomu Maďarské království mělo v březnu 1939 více jak 11,5 Mio obyvatel a tak na každého Slováka připadalo 5 Maďarů. Určitá šance tu přeci jenom na straně Slovenska byla a to, že mělo bohatou vojenskou tradici ve společném Československu, zatímco Maďarsko mohlo po První světové válce disponovat pouze 35.000 vojáky. Znovu vyzbrojování a výcvik v Maďarsku probíhal postupně a pomalu a tak kromě mobilizačních sil mohlo království postavit v inkriminované době do pole 80.000 vojáků pravidelné armády. Slovenská armáda pak disponovala 25.000 vojáky v mírových stavech a 52.000 vojáky v době války (opět bez záložních posil).

Výsledky válek do velké míry ovlivňuje taktika, organizace, velení a technická nadřazenost nad protivníkem. Nicméně i vlastní výzbroj do značné míry může být vypovídající o síle armády. Na papíře vypadala síla Slovenska na tak malý stát úctyhodně - 81 moderních stíhacích dvouplošníků, 101 lehkých bombardovacích letounů, celá řada starších cvičných a lehkých bojových letadel (Š.16 - 10 ks, Š.218 – 10 ks, E.39 – 34 ks, E.241 – 14 ks atd.), 79 lehkých tanků s dělem ráže 37 mm, 30 tančíků a dvě desítky obrněných automobilů. Naproti tomu Maďarsko mohlo postavit 148 stíhacích letadel Fiat CR.32 (všech provedení), 62 moderních bombardérů Junkers Ju 86K a 35 Caproni Ca.310 a řadu dalších strojů, jejichž bojová hodnota však již je diskutabilní. V letectvu tedy mělo jasnou převahu Maďarsko a to především co se bombardérů týče. Slovenské Š-328 se nemohly maďarským bombardérům rovnat ani rychlostí ani nosností ani pasivní ochranou. Naproti tomu stroje Ju 86K a Ca.310 svou rychlostí 420 km/h (respektive 365 km/h u Ca.310) byly pro slovenské stíhače prakticky nedosažitelné. U stíhacích strojů mělo Maďarsko téměř jednou tak více strojů, ale Avie B-534 byla rychlejší, lépe vyzbrojena a v rukou dobrého pilota při vhodné taktice mohl být lépe využit její silnější motor (632 kW ku 445 kW u CR.32) oproti obratnějším CR.32. Navíc Slovensko mělo k dispozici mnoho náhradních dílů a další bylo možno snadno získat od výrobců z Protektorátu. Nakonec největší slabinou Slovenského letectva v březnu 1939 byl odliv pilotů a personálu české národnosti, kteří se museli vrátit do Protektorátu Čechy a Morava.

Zcela opačná situace pak panovala na poli obrněné techniky. Zde Slovensko se svými 79 lehkými tanky LT vz. 34 a především LT vz. 35 (52 ks) zcela deklasovalo pouhých pět strojů Fiat 3000B, který se jim nemohl postavit ani počty, ani pancéřováním a už vůbec ne rychlostí a pohyblivostí (podle určitých zdrojů tyto Maďarské tanky ani neměly dělovou výzbroj). Také v počtu a kvalitě obrněných automobilů na tom bylo Slovensko lépe. Početnější převahu pak mělo Maďarsko pouze v tančících (150 : 30), ale jak následující válečné roky ukázaly, bojová hodnota tančíků byla téměř nulová a byla to tak slepá ulička ve vývoji obrněné techniky. V březnových bojích dva ukořistěné tanky LT vz.35 udělaly na Maďary velký dojem a tak požádali českého výrobce o jejich opravu a následně byla zahájena jednání o licenční výrobě českých středních tanků známých v maďarském prostředí jako Túran.

Slovenské dělostřelectvo se mohlo pyšnit množstvím kvalitních a těžkých děl, kterých mělo všech typů od ráže 100 mm do 150 mm celkem 376. Kromě toho mělo 211 děl ráže 75 – 83,5 mm a celou řadu protitankových zbraní. Na poměry Slovenska a jeho armády to bylo až zbytečně početné dělostřelectvo a proto pak v průběhu existence „štátu“ docházelo k jeho zeštíhlení a ponechání pouze části ze zděděného arzenálu po Československu. Maďarsko pak disponovalo cca 438 děly ráže 100 – 150 mm, což nebyla nijak výrazná převaha. U děl menší ráže (75 – 80 mm) pak již mělo Maďarsko převahu 621 : 211 kusů. Navíc mělo k dispozici i několik těžkých obléhacích zbraní ráže 210 – 305 mm, ale jejich nasazení v případě bleskové války by bylo nepravděpodobné.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


SITUACE V BŘEZNU 1939

Maďarské vojsko mezi 15. a 23.březnem 1939
Oproti Slovenské, de facto Československé armádě bylo Maďarsko v protikladu. Po První světové válce, jakožto jeden z jejich viníků, bylo Maďarsko omezováno co se počtu a výstroje armády týče. Proto se Maďarsko muselo soustředit na neustále zlepšování svých malých bojových složek. Proto maďarská armáda na jaře roku 1939 byla sice nepočetná, ale její všechny složky (letectvo, pěší divize, motorizované a jízdní brigády) byly na vysoké úrovni. Jejich výstroj pak byla hodně ovlivněna a zásobena ze spřátelených zemí jako bylo Německo a Itálie.

Dne 16.března Maďarsko uvedlo v pohotovost tři bombardovací letky, každou s devíti bombardovacími letadly Junkers Ju-86K s nosností 800 kg pumového nákladu na letoun.

Rozmístění, obrněná a letecká technika maďarských vojsk připravených k útoku:
část 9.brigády (Velký Berežnyj)
1.jízdní brigáda (Velký Berežnyj) – 24x tančíků Ansaldo CV35
část 9.brigády (Malý Berežnyj)
7.brigáda (severně od Užhorodu)
24.brigáda (severně od Užhorodu)
2.motorizovaná brigáda (severně od Užhorodu) – 5x lehkých tanků Fiat 3000B, 22x tančíků Ansaldo CV35, 3x obrněné automobily Crossley M29
8.brigáda (jižně od Užhorodu)
2.jízdní brigáda (jižně od Užhorodu) – 24x tančíků Ansaldo CV35
stíhací letadlo – 27x Fiat CR-32
bombardovací letadlo – 36x Ju-86K
průzkumná letadlo - ?x He 170A
pozorovací letadlo - 8x WM-21 Sólyom
pozorovací letadlo - 8x WM-16 Budapest


Slovenské vojsko mezi 15. a 23.březnem 1939
Na Slovensku byla situace s armádou mnohem složitější než u skoro profesionálních maďarských vojenských složek. Před rozpadem republiky bylo na Slovensku soustředěno cca 15% sil Československé armády včetně její výzbroje. To počátkem března 1939 představovalo tři armádní sbory (V, VI a VII), které byly tvořeny z pěších divizí 9, 10, 11, 15, 16 a 17, dále z 3.rychlé divize. Po odchodu českých důstojníků a mužstva z armády po vzniku Slovenského státu a po stáhnutí se československých jednotek i s technikou z Podkarpatské Rusi, vznikla v právě vznikající slovenské armádě velká mezera (početní stavy armádních sborů a jejich jednotek nebyly na ani zdaleka na plných stavech), kterou bylo potřeba co nejdříve zacelit a celou armádu přeorganizovat.

Za obranu východních hranic zodpovídal velitel 6.sboru pplk. Augustín Malár, který tuto funkci zdědil po odchodu československých jednotek (po českém divisním generálovi Ondřeji Mézlovi). Obrany schopnost tohoto 6.sboru byla snížena již dříve, když pod tlakem Vídeňské arbitráže museli jednotky opustit opevnění v původním československém pohraničí a přesunout se více do vnitrozemí. Velitelství obrany východních hranic bylo rovněž nuceno se přemístit z Košic do Prešova. Součástí obrany východních hranic byla i 12.divize, která byla dislokovaná na území Podkarpatské Rusi. Poté, co bylo toto území od 15.března 1939 obsazováno Maďarskými jednotkami, nacházela se 12.divize prakticky v rozkladu, protože ji museli opustit čeští vojáci. Podobně na tom byly další pluky, které byly součástí 11. a 17.divize. Z jejich původních 2.000 až 3.000 vojáků po odlivu české části zůstalo jen 70 až 400 slovenských vojáků. Takto zůstala východní hranice nově vzniklého Slovenska prakticky nechráněna. Proto se Malár rozhodl rychle použít rezervní jednotky záloh posledních pěti ročníků povolaných po 15.březnu 1939. Ve stejnou dobu ale Jurech a Imro na západní česko-slovenské hranici začali rychle formovat jednotky pro východní obranu, které byly tvořeny ze slovenských vojáků a důstojníků přicházejících ze svých jednotek z Čech a Moravy. Jejich přesun na východ byl ale komplikován českými jednotkami, které se pro změnu přesouvali po železnici na západ do svých domovů. Poslední železniční transport s českými vojsky prošel skrz Slovensko 22.března, tedy pouze jeden před maďarským útokem.

Samozřejmě rozpad Československa a odsun českých vojáků na západ a slovenských na východ se neobešel bez emocí na obou stranách. Někteří čeští vojáci navíc úmyslně poškozovali techniku a materiál, který zůstal na Slovensku z důvodu rozpadu milované vlasti. Na druhou stranu jich nemalou část Malár přemluvil ke spolupráci proti Maďarům.

Všechny výše uvedené problémy s přesuny jednotek měly asi největší dopad na 3.rychlou divizi, která byla dislokovaná na západě Slovenska a měla být přesunuta (tedy to co z ní zbylo) na obranu východních hranic. Z původního 3.tankového pluku po odchodu Čechů zůstalo ve stavu 10 důstojníků (místo 60) a 220 poddůstojníků a mužstva (místo 821). Zásadním problémem tak bylo, jak co nejrychleji doplnit početní stavy a jak přesunout množství techniky, která v početním i kvalitativním množství převyšovala útočníka. Rychlá divize měla k dispozici 70 lehkých tanků (LT-34 a LT-35), 30 tančíků vz.33, 3 obrněné automobily OA vz.27 a 10 OA vz.30. Naproti tomu Maďaři měli k dispozici pouze 5 lehkých tanků Fiat 3000B, 70 tančíků Fiat Ansaldo CV35 a 3 obrněná auta Crossley M29.

Velitel obrany východních hranic Malár tak měl v kritické době k dispozici pouze 8 obrněných automobilů OA vz. 30 a 9 lehkých tanků LT-35, které byly evakuovány z Podkarpatské Rusi do Humenného a Prešova (dalších 10 strojů LT-35 bylo údajně poškozeno českými jednotkami ustupujícími z Podkarpatské Rusi a ponecháno napospas Maďarům). Dne 23.března 1939, v den útoku, tak Malár neměl k dispozici žádnou obrněnou techniku. Stroje v Humenném a Prešově byly včleněny do skupiny obrněných vozidel pod velením dělostřeleckého důstojníka por. Daxnera. Posádky byly narychlo vybrané ze spojovacího praporu a neměly žádné zkušenosti s opravou a provozem obrněné techniky. Naštěstí poručík Potočný, který právě přišel k jednotce, měl výcvik na LT-35 a tak se stal jediným expertem, kterého celá skupina měla k dispozici. Por. Potočný začal organizovat opravy vozidel v Prešově a začal sestavovat posádky na základě jejich zkušeností. Do 24.března se mu tak podařilo sestavit rotu pěti obrněných automobilů OA vz. 30.

Slovenské letecké síly v březnu 1939
Slovenský štát v březnu 1939 disponoval na východním Slovensku jediným významnějším letištěm a to Spišskou Novou Vsí. Letky měly v důsledku odchodů příslušníků české národnosti nedostatek létajícího personálu, k dispozici bylo původně jen asi 12 stíhacích pilotů, z nichž zkušená byla asi polovina. Letouny byly stále ještě v původní kamufláži československého letectva, tj. horní plochy kryla barva khaki, spodní plochy byly natřeny tzv. hliníkovým bronzem, výsostné znaky byly v obvyklých pozicích.

Pozorovací letka 12 - 10x letoun Letov Š-328, 5x Aero Ap-32
Pozorovací letka 13 - 10x letoun Letov Š-328
Stíhací letka 45 - 10x letoun Avia B-534
Stíhací letka 49 - 10x letoun Avia B-534

II. část

Maďarské plány
Poté co Maďarské království Vídeňskou arbitráží z listopadu 1938 získalo jižní území Slovenska a Podkarpatské Rusi, vyvíjelo i nadále snahu po získání dalších územních zisků. Další příležitost se naskytla 14.března, kdy dostoupila vrchlolu krize Československého státu. Tento den vznikl samostatný Slovenský štát a Zakarpatská Ukrajina (dříve Podkarpatská Rus). Maďarsko ucítilo svou příležitost a podniklo operaci k obsazení Podkarpatské Rusi. Zde se střetlo se zbytkly Československé armády a v tvrdých bojích se jim podařilo čs.jednotky vytlačit na Slovensko a Rumunsko. Dne 18.března 1939 tak království mohlo hlásit světu, že si vzalo, co mu patřilo. Maďarsko si k svému území mohlo připojit dalších 12.171 km2 Podkarpatské Rusi s cca 670.000 obyvateli (z toho 12,7% maďarské národnosti). Kromě jiného tím získalopřímou hranici se spřáteleným Polskem a dobrou výchozí pozici pro další výboje směrem na Východní Slovensko.

Maďarsko se poté mohlo vrátit ke své původní koncepci a to pod záminkou ochrany rusínských menšin žijících ve východní části Slovenska. Z tohoto důvodu hlásila Budapešť, že má nárok na celé východní území Slovenska až po Poprad. Kromě toho bylo dalším argumentem, že východní Slováci jsou etnicky bližší s Rusíny a tudíž patří k sobě.

Jakmile maďarské jednotky vpochodovaly na území východního Slovenska, nebylo již cesty zpět. Alespoň maďarský ministr zahraničních věcí I.Csáky již počátkem roku 1939 prohlásil „jak by jsme v průběhu vojenské akce (obsazování Podkarpatské Rusi) obsadili východní Slovensko, zpáteční ústup by již nebyl možný“. Předpokládalo se, že slabé a vnitřně nestabilní Slovensko nebude vojensky připravené a schopné se bránit a Německu tak nezbude nic jiného než vzít připojené Slovenské území k Maďarsku jako hotovou věc.

Tehdejší Telekiho vláda připravovala diplomatické zázemí pro celou akci a hlavně pak očekávala schválení z Berlína a Varšavy, že se jedná pouze o vyřešení sporného pohraničního pásma o šířce 10 až 15 km, kde mírová smlouva neurčila přesnou hranici, a Maďarsko toto území musí obsadit ze strategických a operačních důvodů. Teprve až poté měla maďarská strana zasednou k jednání se Slováky a dořešit přesné hranice podle etnických hranic. Celá tato operace dostala název „malé řešení“, čímž byla myšlena realizace první fáze etapy obsazování slovenského území do hloubky 10-15 km. Poté by podle úspěchů a mezinárodní situace měla přijít na řadu operace „velké řešení“, tj. obsazení slovenského východního území až po Poprad. Nicméně ani toto řešení nemuselo být definitivní, protože maďarská vláda počítala s tím, že v ideální případě zabere celé Slovensko, čímž by zmizelo nárazníkové pásmo mezi Maďarskem a spřáteleným Německem, které by „možná“ po svém boku raději uvítalo stabilního, zodpovědného a silného spojence. Proto byly silné maďarské jednotky rozmístěné i proti Košicím a Nitře.

Do určité míry měla vláda v Budapešti dobrý odhad na roli Německa v tomto řešení a viděla jeho nečistou hru v „prospěch“ Slovenského štátu. Navenek se Německo tvářilo jako spojenec Slovenska, ale na druhou stranu se prakticky vůbec nepostavilo proti „malému řešení“. Navíc v té době byly vedeny rozhovory mezi Německem a Slovenskem o ochranné smlouvě, ale Maďarsko v klidu plánovalo své obsazení Slovenska. Německo pak využilo těchto příprav k vyvinutí většího tlaku na Slovenskou vládu a k její větší ústupnosti ohledně „ochranné smlouvy“.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

MALÁ VÁLKA – Začátek bojů
23.března –31.března 1939

Slovensko vs. Maďarsko

Dne 22.března 1939 hlásil maďarský vyslanec D.Sztójay z Berlína, že Německo nemá námitek proti „malému řešení“. Maďarská vláda tuto odpověď očekávala a proto již den před tím vydal generál H.Werth rozkaz, aby o dva dny později začala operace s obsazováním východního Slovenska. Čas byl stanoven s ohledem na odchod posledních českých jednotek ze Slovenska a na nejasnou situaci panující u právě vznikající slovenské armády.

23.března 1939
Podle rozkazu tedy dne 23.března 1939 v 5:30 hodin ráno bez vypovězení války zaútočilo Maďarsko ve třech směrech na Slovensko, s tím že první jednotky zaútočily již v noci z 22. na 23.března a krátce po půlnoci obsadily Ublu, kde se jim podařilo překvapit a zajmout rotu ze 16.pěšího pluku. Poté tyto síly postupovaly na čáru Velký Berežnyj – Ulič a Vyšné Nemecké – Sebrance, přičemž ráno (23.března) obsadily Sebrance a na severu postupovaly až ke Stakčínu.

První směr útoku byl veden na Velký a Malý Berežnyj na Ulič a dále ve dvou proudech směrem na Stakčín a Sninu. Tento útok měl sílu jednoho pěšího pluku bez podpory tanků a dělostřelectva. Druhý směr útoku byl veden z Užhorodu (Vyšného Nemeckého) směrem na Sobrance a Michalovce. Ten měl sílu pěšího pluku s podporou lehkých tanků a obrněných vozidel. Třetí směr útoku (nejsilnější) byl od jihu od Velkých Kapušnian směrem na Tibavu, Sobrance, Pavlovce a Michalovce. Útok byl svěřen samostatným pěším brigádám (7., 9. a 24.) a 2.motorizované brigádě. Dále se jej zúčastnily dvě jezdecké brigády a dvě setniny jezdectva za podpory lehkých tanků a obrněných automobilů. Jejich postup narážel jen na občasný odpor. Ne snad proto, že by se Slováci nechtěli bránit, ale i proto, že Maďaři před sebou nesli bílé prapory a obyvatelstvu oznamovali, že celá akce je prováděna se souhlasem Německa a slovenské vlády. Takto se maďarským jednotkám podařilo snadno odzbrojit slabé slovenské pohraniční jednotky. V některých případech prý Maďaři postupovali včele s československými barvami a vojenskou technikou zabavenou na Podkarpatské Rusi mající ještě výsostné znaky a zbarvení Československé armády. I díky těmto klamům byly první maďarské jednotky 7 km od Sobraniec již v 9:50 hodin, tedy 4,5 hodiny od zahájení operace.

Ihned po zjištění situace na východním území podala slovenská vláda nótu proti maďarskému útoku a porušení suverenity Slovenska, kterou Maďarsko pár dní předtím uznalo. V nótě stálo, že Maďarsko tímto porušilo mír ve střední Evropě a je zodpovědné za následky konfliktu. Slovenská vláda vyzvala agresora, aby ihned stáhl své jednotky. Paralelně s diplomatickými nótami vydal slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš hned ráno po obdržení zprávy o přepadení, rozkaz veliteli VI.Sboru Augustínovi Malárovi „obranou a vzápětí protiútokem odpovědět na nepřátelský postup!“.
Augistín Malár


Letecký boj 23.března 1939
Aby Slováci zjistili rozsah a směr maďarského útoku, vyslal kapitán Alois Zmátlo hned ráno trojčlenný roj stíhacích Avii B-534 ze 49.letky, který zamířil směrem na jih od Košic k provedení průzkumných letů, kde ale žádný nepřátelský pohyb nezaznamenali. Obdobný rozkaz vydal pplk. Augustín Malár v dopoledních hodinách. V 9 hod startuje opět trojčlenný roj stíhaček B-534 ze 45 letky vedený rtm. Jánom Hergottom do prostoru Ulič – Kolbasov – Starina. Během průzkumu zjistili směr postupu nepřítele. Na základě vzdušného průzkumu byl vydán rozkaz na zastavení dalšího průniku nepřítele, především pak v prostoru Stakčín. Velitel VI. Sboru Malár vydává ve 12:10 hod rozkaz k průzkumu a bombardování nepřítele.

O hodinu později ve 13:08 vzlétl roj tří letadel Letov Š-328 z 12.letky (piloti Wágner, Salatnay a Kontrán, pozorovatelé Šimko, Švento a Slodička). Jejich rozkazem bylo provést průzkum v prostoru Ubče a Ulič a bombardovat nepřítele. Až po Stakčín se letělo přímo. Zde pak změnil roj směr do Malého Berežného a Ladomíru, kde se setkali s vojenskou kolonou. Podle uniforem se nedalo rozeznat jestli se jedná o Slováky nebo Maďary a proto vedoucí letadlo vystřelilo poplašnou dávku. Nato se kolona rozprchla (později se zjistilo že se jednalo o maďarskou vojenskou kolonu). Poté roj pokračoval v letu na Sobrance. Po chvilce se dostali do palby protiletadlových kulometů. Posádky se pokusili nepřítele na zemi najít, ale silný sněhový poryv jim zakryl krajinu. Po 132 minutách letu v 15:20 hod přistávají s poškozenými (střelbou) letouny.

Pouhých 14 minut po startu Letov Š-328 startuje ze Spišské Nové Vsi roj tří stíhacích letounů Avia B-534 ze 49.letky. Roj vede velitel letky por. Ján Prháček, spolu s ním na čísle 2 letí des. Štefan Devana a jako třetí letí des. Cyril Martiš. Na železniční stanici v obsazené Uliči roj zaútočil na vysedající maďarské jednotky a dokonale je rozprášil.

V 15 hod startuje do prostoru Kolbasov – Ulič další trojčlenný roj stíhaček B-534 ze 45.letky. Velí jim zkušený pilot rtm. Ján Hergott, kterému svou roli přenechal velitel letky por. Ján Svetlík, Jako číslo 3 s nimi letí des. Martin Danihel. Po příletu do prostoru Ulič zde zastihli nepřátelské jednotky. Piloti ihned jdou na hloubkový nálet, při kterém však byl protiletadlovou palbou zasažen por. Ján Svetlík, který se tak stal první zaznamenanou obětí Malé války na straně Slovenska. Zbylé dvě stíhačky dalších 25 minut kropí dávkami z kulometů maďarské jednotky a na letiště se vracejí až v 17:05 hod.

V 16:30 hod startuje opět do prostoru Kolbasov – Ulič další roj Avii B-534 ze 49.letky, který vedl por. Ján Prháček spolu se Štafanem Devanem a Cyrilem Martišem. V prostoru Ulič se tento roj dostává do silné protiletadlové palby velkorážních kulometů, které kryly postup maďarských jednotek. Letoun Štefana Devana byl těžce poškozen a sám pilot raněn. Devan tak musel nouzově přistát a na následky svých zranění následně umírá. Zbylé dvě stíhačky po spotřebování munice i pumového nákladu značně poškozené přistávají na letišti ve Spišskej Novej Vsi.

Spolu s tímto rojem stíhaček ve stejný čas (16:30) odstartoval jeden Š-328 z 12.letky s pilotem J.Odrisom a pozorovatelem A.Slodičkou. Úkolem tohoto stroje byla podpora pozemních jednotek Michalovské skupiny a provedení bombardování nepřítele v prostoru Gajdoš u obce Sečovce. Z důvodu prudkého zhoršení se počasí musela posádka přistát na poli a asi 15 minut vyčkat, než se nejhorší vánice přežene. Poté při pokračování v letu u Nišnej Rybnici zpozorovala posádka maďarské lehké tanky a provedla na něj bombový útok. Protiletadlovou palbou byl zraněn pilot, který ztratil vědomí. Pozorovatel tedy převzal řízení a odlétl na Slováky ovládané území, kde se pilot probral a opět vzal řízení do svých rukou. Hustá mlha jim však znemožnila návrat a tak museli přistát u statku blízko Sečoviec.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

První maďarský proud tak hned ráno obsadil čáru Velký Berežnyj – Ulič a Vyšné Nemecké – Sebrance, přičemž obsadil Sebrance a na severu postupoval až ke Stakčínu. Z Velkého Berežnyje na Ulič postupoval pěší pluk, který byl bez podpory dělostřelectva nebo obrněných složek.

Druhý útočný proud maďarských jednotek postupoval z Malého Berežnyje na Ublu (kde krátce po půlnoci překvapil a zajal rotu 16.pěšího pluku). Tento pochodový proud měl sílu pěšího pluku, ale na rozdíl od prvního útočného proudu byl již podporován lehkými tanky a obrněnými automobily.

Hlavní (třetí) maďarský směr útoku (který vyrazil z Užhorodu) postupoval přes Tibavu na Sebrance. Tento proud měl sílu dvou pěších pluků s podporou dělostřelectva, lehkých tanků a obrněných automobilů. Tento hlavní směr útoků ale narazil na slovenské jednotky a byl 4 km za Sobrancami zastaven. Slovenská obrana byla rozdělena na dvě skupiny, severní skupina „Stakčín“ a jižní skupina „Michalovce“. Stakčínská skupina, kterou narychlo sestavil major Matejka, se původně skládala z pěšího praporu podporovaného jednou dělostřeleckou baterií. Michalovská skupina měla posílený pěší prapor, část ženijního praporu a podporu dělostřelecké baterie. Tato skupina byla o dva dny (25.března) posílena z jednotek 41.pěšího pluku a jednu dělostřeleckou baterii z 202.dělostřeleckého pluku a dne 26.března ještě částmi 7. a 17.pěšího pluku s další dělostřeleckou baterii z 202. dělostřeleckého pluku. Michalovské skupině původně velel kapitán Haššík (který byl místním tajemníkem HSĽS, ale také důstojníkem v záloze), ale večer v den útoku (23.března) převzal velení major Kubíček. Kapitán Haššík byl sice dobře útočně naladěn, ale přeci jenom se svými kvalitami nevyrovnal profesionálnímu majoru Kubíčkovi, který vzal situaci pevně do svých rukou.

Maďarské jednotky v průběhu 23.března obsadily linii Remetské Hamre – Ruskovce – Jesenov – Bunkovce – Blatné Remety. Večer toho dne stály před Závadkou, díky čemuž vytvořily koridor od Gajdoša k Remetským Hamrom a umožnily tak přesun svých obrněných jednotek na sever z koridoru Gajdoše na Remetské Hamre. K večeru prvního dne války tak maďarská vojska dospěla k prvním vytyčeným bodům, zakopaly se do svých obranných pozic a čekala na rozkazy z vyšších míst.

Slovenské velení pro ochranu svých dalších hranic na linii Košice-Prešov shromáždilo pod velením majora Šivice vojenské jednotky, které tak stály proti zatím čekající maďarské pěší brigádě. V týlu Slovensko narychlo dalo dohromady jezdeckou skupinu s několika lehkými tanky z Martina a dělostřeleckými oddíly, které se připravovaly v Bánské Bystrici, Trenčíně a Bratislavě. Avšak Němci v oblasti V.sboru, který ležel v oblasti Schutzzone (nárazníkové pásmo mezi Slovenskem a Protektorátem) těmto přesunům zabránili. Po tomto německém zásahu tak zůstala pouze jediná železniční trať, která spojovala Bratislavu se zbytkem země, aniž by byla pod německou nebo maďarskou kontrolou. Dále slovenské velení muselo počítat s tím, že západně od Komárna (na bývalém slovenském území) se nacházejí další dvě maďarské pěší brigády. To tedy znamenalo, že jakékoliv slovenské jednotky vytvořené na západním Slovensku musejí být postaveny do obranných pozic proti těmto maďarským jednotkám. Kromě toho si ještě Maďarsko ponechalo v rezervě zajišťovací divizi severovýchodně od Budapešti. Dalším problémem, který náhle pro slovenské jednotky vyvstal, se týkal železničních tratí do Humenného a Michalovců. Obě tyto tratě se totiž nalézaly v maďarských rukou, což zdržovalo příchod posil do těchto ohrožených pozic. Jednotky musely z vlaků vystoupit v Prešově a poté dále pěšky pokračovat do Vranova.


24.března 1939
Z Prešova vyrazila brzy ráno slovenská četa pěti obrněných automobilů OA vz. 30 (tanky LT. Vz. 35 se zatím nepodařilo s dostupnými prostředky zprovoznit), která v 5:30 hod dorazila do Michalovi. Byla to tak jediná četa obrněné techniky, kterou měla Slovenská armáda v daném místě bojů k dispozici. Tyto stroje byly původně sabotované českou obsluhou při rozpadu republiky, ale Slovákům se v Prešově podařilo rychle najít náhradní díly a cenné obrněné automobily opravit. Jejich české osádky byly nahrazeny slovenskými vojáky z technických zbraní, většina z nich byla údajně od spojovacích jednotek. Přestože posádka nebyla dostatečně seznámena s touto technikou, byla ihned vyslána na průzkum do Budkoviec, nějakých 15 km od Michalovi. Zde ale na žádného nepřítele nenarazili a proto bylo rozhodnuto jimi posílit protiútok nějakých 10 km od Závadky, tedy v prostoru, kde byl znám dotyk s nepřítelem.

Četa projela Závadkou a dále postupovala směrem na Gajdoš s cílem čelně nepřítele napadnout. Křídla tohoto útoku tvořily pěší jednotky. Maďaři byli slovenským útokem zprvu překvapeni a tak se Slovákům podařilo zpět dobýt Fekisoviec a rozkaz z vrchního velitelství zněl dále rozvíjet útok směrem na Ubrež a Jovšu. Obrněné automobily (OA vz. 30) s podporou pěchoty a třemi letadly tak zaútočily na Ubreč a Vyšné Revištie. Zde ale slovenské jednotky během obsazování Ubreže západně od cesty narazily na silnou kulometnou a dělostřeleckou maďarskou palbu. O 22:00 hodině začal generální útok na hlavní nepřátelskou linii v Nižném Rybnice, ale Maďaři na to odpověděli dělostřeleckou palbou. Slovenské jednotky postupovaly přes otevřené pole do vzdálenosti asi 1 km od řeky Okna, když byly zasaženy maďarským polním a protitankovým dělostřelectvem. Jedno obrněné auto bylo zasaženo do motoru a muselo se stáhnout. Druhý stroj OA vz.30 byl vyřazen z boje v polovině vzdálenosti po zásahu 37 mm protitankovým dělem. Narychlo posbíraná pěchota, která nebyla zvyklá na své důstojníky, velení a boj pod palbou zalehla a začala se stahovat zpět. Z ústupu se stal útěk, který se ale nakonec podařilo díky zálohám a zkušeným velitelům zastavit. Obrněná auta během tohoto ústupu byla samozřejmě vázaná na cesty, kryla svou palbou ústup pěšáků a vázala na sebe síly pronásledovatelů. Maďaři tak této krátké paniky ve slovenských jednotkách nemohli náležitě využít.

Večer pak konečně dorazila do ohrožených Michalovců vydatná posila v podobě čtyř obrněných automobilů OA vz.30 a trojice konečně zprovozněných lehkých tanků LT vz.35. Obrněná auta byla odeslána k první četě, aby podpořila jednotky, které se během dne dostaly pod maďarský tlak a musely u Gajdošů ustoupit. Tato posila pak svůj úkol splnila, zastavila další maďarský postup a zpevnila slovenské pozice. Dále slovenské velení armády pracovalo na přísunu vojáků z vnitrozemí do ohrožených oblastí a tak síly brzy během dne dosáhly síly divize v počtu 15.000 vojáků.

V severní oblasti kolem Stakčína se vedly tvrdé boje. Slovenský protiútok z tohoto dne (začal ve 4:30 hod) byl zastaven a následný maďarský útok dobyl strategickou kótu 287 nad Stakčínem. Tím bylo město ohroženo, protože dělostřelecká baterie, která by tu byla umístěna, ovládala celé okolí Stakčína. Slovenské rotě horské pěchoty se však podařilo po těžkých bojích ještě téhož dne dobýt kótu zpět. Do podepsání příměří o den později (25.března) se ani jedné straně nepodařilo se výrazněji prosadit a severní „fronta“ tak ustrnula na nehybném bodě.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nálet na Spišskou Novou Ves
Tento den podniklo Maďarsko nálet na hlavní slovenské letiště v bojové lokalitě na Spišskou Novou Ves. Jak je psáno v kronice města: „24.března po obědě v 17:15 provedli Maďaři bombardování Spišské Nové Vsi velkými letadly. Útok byl uskutečněn v proudu trojčlenných rojů za sebou směrem z jihu na sever. První roj shodil v prostoru před letištěm velké množství zápalných bomb. Zbylé dva roje provedly útok velkými bombami a to dvakrát. Poslední nálet, třetí, byl vykonán kulomety na letadlech, která byla rozestavěna na letišti. Při bombardování zahynulo 5 vojáků a 6 civilních osob. Zraněných bylo 14 vojáků a 14 civilních osob. Z raněných většina v nemocnici zemřela. Větší požár nevznikl, pouze na letišti shořelo skladiště se dřevem a jedním vojákem, který byl právě pro dřevo. Tento první bombardovací útok způsobil mezi obyvatelstvem Spišské Nové Vsi úžasný zmatek a strach z blížící se války“.

A jak to vše tedy bylo? Maďarské královské letectvo během svých průzkumných letů prováděných z letišť Mérfoldes Csizma a Gólya zjistilo, že hlavní základna slovenských vzdušných sil na východním Slovensku je ve Spišské Nové Vsi. Výsledek tohoto průzkumu potvrdil i výslech zajatého slovenského stíhacího pilota svobodníka Jozefa Zachara, který se po válce už nikdy nenašel. Ihned poté byl vydán rozkaz na vyřazení tohoto mateřského letiště z činnosti. Vlastní útok na letiště měl být proveden mezi 17 až 17:30 hod, kdy se předpokládalo, že na letišti budou soustředěné i posily z Piešťan. Pokud by byl tedy útok na Spišskou Novou ves úspěšný, mohlo by se pak maďarské letectvo stát pánem vzdušného prostoru. Plán vlastního útoku pak byl rozdělen na dvě útočné vlny. První údernou vlnu mělo tvořit 18 bombardovacích JU-86K pod vedením majora Eleméra Kovácsa ze základny v Debrecenu ze 3.letky. Druhá vlna z 2.letky měla mít stejný počet Ju-86K a velet jí měl major Podhradszky. Na ochranu všech bombardérů bylo vyčleněno 27 stíhacích dvouplošníků Fiat CR-32 ze základen v Užhorodě, Čope a Miškovci. Všechny tři letecké roje se měly setkat nad městem Miškovec kolem 16.00 hodiny a poté společně nabrat směr na Spišskou Novou Ves. Na středoevropské poměry roku 1939 tak směřovala na Spišskou Novou Ves velké množství 36 bombardérů a 27 stíhacích letounů (takový menší Pearl Harbour :-). Z vyslaného množství sice jen 12 bombardérů (někdy se uvádí jen 10 strojů) a 9 stíhaček našlo svůj cíl, ale těm se podařilo na zemi zničit 11 slovenských letounů a hangár. Maďarské letectvo při této misi neztratilo žádný ze svých strojů, ale jeden bombardér díky nezkušené posádce cestou ztratil pumový náklad, a další bombardéry, co se ztratily, omylem bombardovaly své jednotky. Za úspěch maďarských bombardérů, které prováděly bombardování z malé výšky 600 – 1.000 metrů, mohla i slovenská protiletadlová obrana, která tou dobou neměla u děl žádnou munici a obsluhu (ta byla v muničních skladech v Nemšovej, kterými navíc disponovala německá braná moc). Pokud bychom měly tento nálet hodnotit z maďarského pohledu, tak nálet byl velkým fiaskem, protože z velkého svazu o 36 bombardérech a 27 stíhačkách nad cíl dorazilo pouze 12 bombardérů a 9 stíhaček, tedy jen třetina vyslaných vzdušných sil. Řada pum navíc zapadla do rozmočené půdy a nevybuchla a slovenské letiště tak mělo štěstí v neštěstí, přestože na ně bylo svrženo na 900 pum (2/3 z nich byly zápalné) o celkové hmotnosti 7.200 kg. Přesto se ale Maďarům podařilo Slováky na letišti překvapit a zničit řadů strojů bez vlastních ztrát. Z letecké techniky byly poškozeny dvě Avie B-534, jeden Š-328, tři Aero Ap-32 a jedna Avie B-71. Letiště ale nebylo zdaleka vyřazeno z provozu, jak bylo zamýšleno.
mohyla obětem náletu na Spišskou Novou Ves

Již v dopoledních hodinách se nad Sobrancemi utkaly tři slovenské Avie proti stejnému počtu maďarských Fiatů CR-32. V boji byly dvě Avie sestřeleny a třetí poškozena, protože se slovenským letcům nepodařilo v čas odhodit pumový náklad, což jejich manévrovací boj značně znevýhodňovalo. Maďaři neutrpěli žádné ztráty.

Další větší letecká šarvátka se strhla opět u Sobranců, kam měly zamířeno tři slovenské Letovy Š-328 (vzlétly ve 13:45 hod) doprovázené třemi stíhacími B-534 (vzlétly ve 14:00 hod), které chtěly bombardovat maďarské jednotky přesouvající se z Užhorodu do Michalovic. Proti nim ale zasáhlo hned devět Fiatů CR-32 (které původně startovaly k útoku proti letišti Spišská Nová ves a krátce před startem dostaly nový cíl), které Slováky doslova smetly z oblohy. Maďarské Fiaty využily své výškové převahy a ihned zaútočily, přičemž byl okamžitě sestřelen jeden Š-328, který se za sestavou opozdil. Pouhé tři stíhací B-534 se pak pokusily zabránit převaze zaútočit na zbylé Š-328 (jeden z nich při zpáteční cestě musel pro poruchu motoru nouzově přistát). Během souboje stíhaček byly dvě Avie sestřeleny a jedna poškozena. Podle některých zdrojů měli čet. Hanovec a des. Danihel v tomto souboji zasáhnout po jednom nepřátelském Fiatu, ale maďarská strana tyto údaje nikdy nepotvrdila. Tak se nakonec podařilo uniknout jedinému Š-328. Na maďarské straně byl jeden Fiat poškozen vlastní protiletadlovou palbou, ale byl brzy opět provozuschopný.

Po tomto, pro maďarské letectvo úspěšném, dni byly další útoky proti Slovensku silně omezeny, protože žádné slovenské letadlo již nepřelétlo frontové linie.

nástup slovenské armády před poštou ve Spišské Nové Vsi


25.března 1939
Síly, které dostaly slovenské jednotky předchozího večera (15.000 vojáků), byly ráno 25.března připraveny k rozhodujícímu protiútoku. Michalovská skupina byla posílena o jednotky 41.pěšího pluku a jednu baterií 202.dělostřeleckého pluku. O den později (26.března) byla tato skupina ještě navíc posílena o části 7. a 17.pěšího pluku a další baterie 202.dělostřeleckého pluku. Navíc do Michalovi večer 24.března dorazila další posila v podobě čtyř obrněných automobilů OA vz. 30, tří opravených tanků LT. vz. 35 a sekce 37 mm protitankových děl z Martina. Major Kubíček plánoval zahájení protiútoku na poledne 25.března s tím, že na hrotu pojedou lehké tanky a obrněná auta.

Protiútok z 25.března byl složen z pěchoty za podpory lehkých tanků a obrněných automobilů a byl směrován na Závadku, kterou rychle dobyl a poté se ještě zmocnil Fetisoviec, Hnojné, Vyšné i Nižné Revistii. Tento útok podporoval i obrněný vlak (původně československý vlak číslo 40, výzbroj: 1x dělo ráže 80mm vz.17, 7x těžký kulomet ráže 7,92 mm ZB vz. 24, 1x lehký kulomet vz. 26, osádka: 1 důstojník a 42 mužů), který se pohyboval na tratích mezi Michalovcemi - Sobrance a Michlovce – Trebišov a byl posílen o kulometný vůz. Sekce protitankových 37 mm děl, která přišla do Michalovic z Martina, omylem prošla okolo míst z předchozích bojů u Ubreže, kolem zničeného OA vz.30 a vběhla přímo do maďarských linii, kde byla zajata. Další slovenský protiútok byl zastaven sjednaným příměřím. Severní část „fronty“ (u Stakčína) byla v patové situaci, kdy po předchozích útocích a protiútocích ani jedna strana nezískala převahu.

Na podporu východoslovenské armádní skupiny (6.sboru), byly narychlo vytvořeny další dvě skupiny (5. a 7.sbor) a na základě rozkazu ministra národní obrany byla mobilizována Hlinkova garda v počtu 49.385 mužů. Tato však do samotných bojů již nestačila před uzavřením příměří zasáhnout, protože na nátlak německé strany bylo uzavřeno příměří a obě strany zasedly k jednacímu stolu.

Předpoklady na úspěch následných bojů si dávaly obě strany. Slovenský útok v prostoru Michalovi, kde bylo cca 15.000 vojáků, by ale asi byl zastaven, protože proti nim byli Maďaři zakopáni v obranných pozicích s velkou podporou protitankových 37 mm děl.

III. část

MÍROVÁ JEDNÁNÍ
Německo po zjištění situace na Východním Slovensku nakonec po třech dnech tvrdých bojů zasáhlo a donutilo obě strany zasednout k jednacímu stolu. Příměří bylo uzavřeno 25.března a další dny probíhala mírová jednání, během kterých nicméně stále probíhali oboustranné sporadické výpady až do 31. března, aniž by tím byla nově vytyčená demarkační linie narušena.

Výsledkem jednání byla Mírová smlouva ze dne 31.března 1939, která legalizovala maďarský zábor. Maďarské království tak získalo část západních břehů řeky Uh (maďarsky Ung, 110 km2) a východní oblasti Slovenska o celkové ploše 1.697 km2 se 69.639 obyvateli, z kterých bylo 37.786 rusínské národnosti, 26.987 slovenské a 4.872 jiné (Židé, Rómové, Maďaři). Velké Maďarsko, jehož území se začalo rychle od listopadu 1938 zvětšovat, tak mělo v dubnu již 118.758 km2 a více jak 11,5 Mio obyvatel. Tím ale snahy maďarské vlády o znovuobnovení „Velkého Maďarska“ nekončily. Pořád tu ještě bylo značné množství obyvatel Maďarské národnosti žijících v Jugoslávii a Rumunsku (cca 2 Mio).

Maďarsku se tak tah obsazení Podkarpatské Rusi a části východního Slovenska vyplatil. Cenou bylo 72 mrtvých, 144 raněných a 3 pohřešovaných. Samotné bojové akce však neprobíhaly zcela přesně podle maďarských představ a tak po uzavření míru bylo několik důstojníků (především z letectva) postaveno před vojenský soud. Velitel bombardovací letky s bombardéry Ju 86K pak byl zbaven velení. Pravděpodobně za chyby svých letců při útoku na Spišskou Novou Ves a chybném bombardování vlastních pozic.


ZÁVĚR
Přestože boje trvaly pouhé tři dny a měly spíše omezený vojenský rozsah, znamenaly výraznou morální vzpruhu a křest ohněm slovenské armády, která se právě rodila a nalézala se v těžké situaci. Zvláště poté, co její jednotky byly silně oslabeny nuceným odchodem českých důstojníků, vojínů, techniků a dalšího odborného personálu z řad všech složek armády včetně letectva, dělostřelectva a útočné vozby. A kdy trpěly i nedostatkem v materiálovém vybavení, zabezpečení a dopravní uzly byly ucpány českými jednotkami transportovanými na západ a slovenskými jednotkami přesouvaných z Čech a Moravy na východ.

Naproti tomu letecké síly se ukázaly jako lepší jednoznačně na straně Maďarů, kteří dosáhly celkem 9 sestřelů (7x Avie B-534, 2x Letov Š-328) a jednoho poškození (Avie B-534) při vlastních nulových ztrátách (jedno letadlo si Maďaři poškodili sami). Poškozená Avie byla Maďary ukořistěna a po opravě létala ve stavu maďarského letectva a později s maďarskou civilní imatrikulací HA-VAB. Maďaři tak naplno využili momentu překvapení a taktické výhody 100% vyškoleného personálů. Na druhou stranu ale slovenská letadla zasáhla řadu cílů a zpomalila nepřátelský postup.

Celkové lidské ztráty na straně Slovenska zaplatilo životem 22 vojáků a 36 civilistů. Kromě toho do zajetí padlo 360 slovenských a 311 českých zajatců. Na Maďarské straně pak padlo podle oficiálních zpráv 8 vojáků a dalších 30 jich bylo zraněno. Je však pravděpodobné, že tyto "oficiální" výsledky byly upravovány jako v případě obsazování Podkarpatské Rusi.

Obě strany prohlašovaly, že bylo docíleno jejich plánů. Slovenská strana tvrdila, že zabránila dalšímu nepřátelskému postupu, protože dle maďarských plánů se počítalo v případě slabé obrany postupovat až k Popradu. O tom měly svědčit i shazované letáky ve východoslovenském nářečí, kterými se Maďaři snažili obyvatelstvo přesvědčit o jejich neslovanském původu. Maďarská strana pak zase tvrdila, že jejím cílem byl postup na hranici řeky Uh s tím, že požadovaný cíl tak byl splněn.
Edit: 14.srpna 2009

Slovenský stát ve svých nových hranicích po březnu 1939

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Srovnání letecké techniky
Avie B-534 vs. Fiat CR-32

V Malé válce se i přes jisté neúspěchy vyznamenali slovenští piloti létající na bývalých československých strojích i s jejich původním označením, které díky hektickému období rozpadu Československa nebyl čas přeznačit. Letectvu po odchodu českých důstojníků, pilotů a personálu zůstala jen malá část bojeschopných pilotů, kteří se ale neváhali vrhnout proti početnému a dobře připravenému nepříteli. Vrhali se bez bázně do bojů, podávali zprávy o pohybu nepřítele a někdy za to zaplatili i daň nejvyšší, svůj život. To vše spolu s pozemními složkami slovenské armády mělo za následek, že třetí den po zahájení maďarského útoku byl tento postup zastaven. Plánované odvetné útoky, které měly směřovat i proti Budapešti, tak již nebyly realizované.

Hlavními leteckými soupeři v Malé válce tak byly československé dvouplošníky Avie B-534 a původně italské Fiaty CR-32 ve službách maďarského královského letectva.



Celkem maďarské letectvo vlastnilo 148 letounů Fiat CR.32 (CR.32, CR.32ter, CR.32quater) z čehož 76 strojů bylo základní verze CR.32. Slovenské letectvo pak disponovalo 81 stroji Avia B-534 (z toho 66 ks B-534, 15 ks Bk-534). Poměr sil tedy byl 1,83 : 1 ve prospěch Maďarského království. Oba letouny v roce 1939 byly již stroji staré generace a nemohly se rovnat německým Messerschmitt Bf-109 nebo jiným jednoplošným moderním konstrukcím. Nicméně v daném regionu (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko) to byly v obou případech ty nejlepší dvouplošníky, které byly postaveny a tvořily tak páteř stíhacího letectva obou svářících se států.

Pokud přistoupíme k vlastnímu srovnání jednotlivých strojů, tak prakticky oba byly co se rozměrů a hmotnosti na tom srovnatelně a poskytovaly tak přibližně stejný cíl. Oba stroje měly dobrou stoupavost (15 m/s), která byla mnohdy vyšší než u moderních jednoplošníků (Me Bf-109 B-2 měl stoupavost 9,8 m/s, verze Bf-109 C-1 pak stoupala rychlostí 8,75 m/s) a vynikající obratnost. V obratnosti na tom byl Fiat o něco lépe než Avie, stejně tak byl i lépe pancéřován (což byl asi největší handicap Avie) a měl větší akční rádius. Tím ale výčet lepších vlastností maďarských Fiatů končí. Další výhody byly již jen na straně Avie, která měla silnější výzbroj (4x7,92mm oproti 2x7,92 mm), větší maximální rychlost (380 ku 360 km/h) a silnější motor. Především pak výkon motoru mohl být při vhodně zvolené taktice (vertikální boj) náležitě využit a spolu se silnější výzbroji se mohl stát postrachem Fiatů. Že se tak nestalo během březnových bojů je zapříčiněno stavem Slovenského letectva, které po nuceném odchodu pilotů, techniků a personálu české národnosti ztratilo svou bojovou hodnotu. Maďarsko tak vsadilo v březnu na totální demoralizaci všech složek slovenské armády i letectva a tento krok se jim rozhodně vyplatil. V případě konfliktu o několik měsíců později by již Maďarsko s největší pravděpodobností takových výsledků proti konsolidovanému Slovenskému státu nedosáhlo.
Avia B-534

rakouské a maďarské Fiaty CR.32






Zdroje:
Slovenská armáda 1939 – 1945 - Ch.K.Kliment, B.Nakládal - 2007
Maďarská armáda 1919-1945- Ch.K.Kliment, D.Bernád – 2007
http://mujweb.cz/spolecnost/1900/malavojna.htm
http://surfcity.kund.dalnet.se/cr32_hungary.htm
http://www.comrad.cz/item480.htm
www.druhasvetovavalka.nazory.cz
www.wwiivehicles.com
www.malavojna.szm.sk
www.globalpolitics.cz
www.druhasvetova.sk
www.wikipedia.org
www.fronta.cz
www.army.cz
www.valka.cz
Zvláštní poděkování Martanovi za kontrolu pravopisu

Tedy ta posledni mapa je naka divna - Kosice patrili pod Madarsko.

M1A2 Abrams píše:Tedy ta posledni mapa je naka divna - Kosice patrili pod Madarsko.

Tahle mapa je fakt spíše orientační a podrobnější, kde by byl Slovenský stát spolu se sousedy jsem zatím nenašel. Tak snad to moc nesnižuje celý článek:-))) jinak podrobná mapa je hned v úvodu, kde jsou i správně Košice jako součást Maďarska.

kacermiroslav píše:
Tak snad to moc nesnižuje celý článek:-)))

Taky ze jsem nepsal o celym clanku ale jen o ty posledni mape...

V detailu to kolem Košic vypadalo takto:

tak to měli s košicema jenom těsně

kacermiroslav píše:Za obranu východních hranic zodpovídal velitel 6.sboru pplk. Augustín Malár, který tuto funkci zdědil po odchodu československých jednotek (po českém generálu F.Mázlovi)

kacermiroslav píše:podařilo se veliteli 6.armádního sboru generálu Prchalovi povstání potlačit

Velitelem VI.sboru byl divisní generál Ondřej Mézl.

kacermiroslav píše:Obsazování Podkarpatské Rusi
15.března – 18.března 1939
...Když pak 15.března vznikl nový Slovenský stát, bylo Maďarsko mezi prvními, kdo uznalo jeho samostatnost. Využilo však neprodleně stahování českých jednotek z Podkarpatské Rusi a ve stejný den, kdy vzniklo Slovensko, vtrhla maďarská armáda na Podkarpatskou Rus.

Útok Maďarska začal už 14.března, ale byl na všech směrech zastaven čs. jednotkami, které začaly připravovat na 15.března protiútok. Až potom, když došly zprávy o okupaci Čech a Moravy, začala 12.divize a jednotky SOS opouštět P. Rus.

kacermiroslav píše:První fáze Maďarského dobývání ex Československého území, Podkarpatské Rusi, byla jedním velkým „vítězstvím“ království, které prakticky nenarazilo na výraznější odpor československých jednotek.

To je nesmysl, zvlášť boje ze 14. března byly velice tvrdé. I ztráty při bojích o Podkarpatskou Rus byly větší než při Malé válce, to taky o něčem svědčí.

kacermiroslav píše: Během obsazování Podkarpatské Rusi se Maďaři zmocnili i dvou lehkých tanků LT vz.35 a jednoho obrněného automobilu OA vz.30.

Ten OA vz.30 ukořistili Maďaři už v lednu, LT vz.35 byl na P. Rusi ztracen jen jeden - ten co se vracel z testů v SSSR, zahynul v něm montér Škodovky Antonín Seidler. Ten druhý tank ukořistili Maďaři až 24.března. Divné ale je, že podle evidenčního čísla měl ten druhý tank patřit pluku útočné vozby 1. Přitom tanky, které se na Slovensko stáhly z Podkarpatské Rusi byly od PÚV 2. Docela by mě zajímalo, kde se tam vzal.

To Ramon:
Abych se přiznal, tak konkrétně o obsazování Podkarpatské Rusi jsem dohledal jen minimum zdrojů. Pokud tedy máš nějaké pdrobněkší informace již o těch bojích ze 14.března, zkus se o nich prosím trošku více rozepsat.

Co se maďarské kořisti na čs. tancích a obrněných automobilech týče, tak tady jsem narazil na mnoho protichůdných údajů. Takže opět nebylo moc z čeho "vařit":-( Stejně tak jsou na tom i údaje o ztrátách na maďarské straně. Prakticky všude se uvádí 8 mrtvých, jen Francen a Kliment uvádějí 72. Jenomže z jejich zdrojů jsem nikde nezjistil jestli jsou to maďarské ztráty započítáné od obsazování Podkarpatské Rusi, nebo dokonce již boje se Stráží obrany státu od listopadu 1938.

O bojích na podkarpatské rusi v březnu 1939 se ve svých pamětech zmiňuje Ludvík Svoboda. Došlo k poměrně silným střetům, takže ty ztráty 72 mi připadají naprosto reálné.

Díky za odkaz. Koukám, že budu muset tu část obsazení Podkarpatské Rusi trošku přepracovat:-)

Edit: 14.8.2009
Tak jsem trošku upravil popis těch bojů na Podkarpatské Rusi a dal je do vlastního vlákna. Tady nechám již jen místo pro Malou válku.

Kačer: He-170 bolo po 9 ks u oboch letiek. Doplň si to a zmaž tento môj príspevok :-)

Řekl bych, že je to jedna z nejzajímavějších prací na dané téma co jsem kdy četl.

Osobně si myslím, že boj slovenských jednotek proti Madarům, kteří byli lépe vyzbrojení, rozhodně lépe organizovaní a početně není co řešit, snese jakoukoliv kritiku.
Všeho měli málo:
- těžké techniky
- specialistů v dělostřeleckých jednotkách i ůtočné vozbě
A velmi jim škodilo nedokončené vybavení polních sil. Bojovali dobře a své si uhájily.

Ramon - v knize Slovenská armáda 1939-1945 pánů Klimenta a Nakládala je uvedeno, že velitelem VI. sboru byl dne 15. března jmenovám podplukovník Malár. Z kterého zdroje čerpáš Ondřeje Mézla?. Je tam nějaká časová disproporce. Narazil jsem totiž na datum jmenování Malára jak 15. března tak 15. dubna.

Jinak boje na Podkarpatské Rusi by možná snesly podobnou práci.

Miroslave, hezký kousek práce.

Pátrač píše:Ramon - v knize Slovenská armáda 1939-1945 pánů Klimenta a Nakládala je uvedeno, že velitelem VI. sboru byl dne 15. března jmenovám podplukovník Malár. Z kterého zdroje čerpáš Ondřeje Mézla?. Je tam nějaká časová disproporce. Narazil jsem totiž na datum jmenování Malára jak 15. března tak 15. dubna.

Já opravoval jméno československého velitele VI.sboru do 14./15.března. V článku je totiž na jednom místě uveden generál Prchala a na dalším generál F.Mázl (asi zkomolenina). To že to pak převzal pplk. Malár jsem nezpochybňoval.

A tak to se omlouvám. Nebyl to zlý úmysl.

Pátrač píše:Jinak boje na Podkarpatské Rusi by možná snesly podobnou práci.

Text o Mézlovi jsem opravil a co se Podkarpatské Rusi týče, podrobnosti o jejím obsazování jsou ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3593