PALBA.CZ

V dnešním příspěvku učiním odbočku od problematiky leteckých motorů a podíváme se z „komplexního“ hlediska do oblasti surovinových zdrojů Německa ke konci 30-tých let 20. století. Podařilo se mi k tomuto často diskutovanému tématu opatřit určité zdroje, které nám umožní „nahlédnout do kuchyně“ německého průmyslu k roku 1938. Zkusíme si zhodnotit připravenost Německa na potenciální konflikt v tomto roce, jeho možnosti, výhody a nedostatky.
Všechny zdroje, které používám, jsou „původní“, tedy z konce 30-tých let. Tímto přístupem se snažím vyhnout zavedeným klišé, které zatěžují námi řešené téma řadou předsudků.

Vzhledem k rozsahu problematiky se samozřejmě nemůže soustředit na celý německý průmysl. Budeme se tedy specializovat na hlavní průmyslová odvětví, které by měli význam v případném válečném konfliktu v roce 1938.

Smyslem práce je krátce zhodnotil možnosti německého průmyslu v (pro nás) klíčovém roce 1938.


V první části se zaměříme na všeobecný přehled o dostupnosti nejdůležitějších surovin v Německu k roku 1938. Na dalším obrázku je tabulka rozložení „dostupnosti“ hlavních průmyslových surovin v nejvyspělejších státech, ve stavu k roku 1938.



Obr. č. 1 – celkový přehled dostupnosti základních průmyslových surovin


Na obrázku jsou předpokládané možnosti jednotlivých států k zabezpečení vlastního průmyslu potřebnými surovinami. Černá plocha má ten význam, že daná surovina je pro konkrétní stát běžně dostupná (těží ji, je schopen ji vyrobit). Bílá plocha znamená, že se jedná o nedostatkovou surovinu, kterou je nutno dovážet. Šrafovaná plocha znamená, že u této suroviny (nebo její části) je možno očekávat, že v případě válečného konfliktu ji bude možno získat z dodatečných zdrojů.
Nyní k jednotlivých státům. Jednoznačně nejlépe jsou na tom Spojené státy americké, které jsou velkou většinu nejdůležitějších surovin schopny obstarat z vlastních zdrojů. S výjimkou gumy a částečně chromu a cínu, bylo také očekáváno, že zbytek zdrojů budou v případ konfliktu Američané schopni získat. Další, relativně „zabezpečený“ stát, je Velká Británie. Zde si ovšem povšimněte, že vlastních zdrojů měla Velká Británie málo. Drtivou většinu surovin bylo nutno dovážet, zde zejména z kolonií. Velmi názorně je zde patrné, jak by vypadal průmysl Velké Británie v případě úspěchu německých ponorek. Dalším relativně surovinově zabezpečeným státem, byla Francie. Zde opět hlavně díky koloniím. Povšimněte si ovšem, že Franci byla závislá na dovozu ropy, kterou si nebyla schopna z vlastních zdrojů opatřit. Velmi dobře surovinově zabezpečen byl SSSR, který velkou část surovin byl schopen získat ze svých zdrojů. SSSR také minimálně dovážel, pouze částečně olovo (Blei) a nitráty. Celkově byl SSSR dobře surovinově zabezpečen, i když nikoliv tak dobře jako Spojené státy americké.
Nyní k budoucím státům osy. Japonsko vystupuje v přehledu k roku 1938 nevyrovnaně. V některých oblastech je soběstačné, ale v jiných, z hlediska zbrojní výroby důležitých, je závislé na dovozu. Jasná nevýhoda je zejména v nutnosti masivního dovozu ropy. Další zásadní nevýhoda je jistě nesoběstačnost v otázce hliníku, neboť tento byl zcela zásadní pro letecký průmysl. Netvrdil bych ovšem, že Japonsko bylo surovinově zcela nesoběstačné, jak se lze v různých novějších knihách dočíst. Nedostatková ropa ovšem byla skutečným problémem.
Německo a Itálii si proberme samostatně. Oba státy jsou v otázce surovin z velké části nesoběstačné. Je ovšem nutno uvést, že v některých případech bylo Německo schopno nedostatkovou surovinu nahradit z jiných zdrojů (k tomu se ještě dostaneme). I přesto ovšem zůstává řada nezbytných surovin pro válečný průmysl, které nebyly v Německu k dispozici. Když pomineme ropu, ke které se ještě dostaneme, podstatnou nevýhodou byla oblast kovů. Zejména chyběl mangan, nikl, chrom a wolfram. Jedná se o skupinu tzv. legujících prvků, které byly nezbytné pro výrobu kvalitních legovaných ocelí. Největší nevýhoda Němců byla v tom, že koncem 30-tých let v řad oblastí neexistovali adekvátní náhrady např. za chrom-niklové oceli pro vysoké teploty ale i další speciální legované oceli. Tyto oceli ovšem byly pro válečný průmysl nezbytné, Německo prostě muselo někde tyto deficitní (pro Německo) materiály obstarat. Itálie na tom byla v oblasti surovin obdobně, jako Německo. Jako velkou nevýhodu bych označil také to, že jak Německu tak Itálii chyběly stejné suroviny. Nešlo tedy nahradit nedostatkovou surovinu dovozem z druhého státu.
Závěrem k této kapitole si dovolím jednu malou spekulaci. Tvrdím, že celý německý letecký průmysl zachránilo dobití Francie již v roce 1940. Německá nesoběstačnost v oblasti hliníku byl určitě vedla k zániku kvalitního leteckého průmyslu v Německu. Relativní italské zdroje totiž byly problematické, pocházely zejména z kolonií v Africe a záviseli zejména na tom, zda je budou Italové schopni vůbec dovést do země. Francie byla koncem 30-tých let prakticky jediným významným státem na světě, který byl skutečně zcela soběstačný ve výrobě hliníku. Těchto zdrojů poté využíval německý leteckých průmysl. K této otázce je ovšem ještě vrátíme níže.
Závěrem k celkovému přehledu zdrojů ještě jednu poznámku. Údaje z grafu pochází z německých údajů a odhadů německých národohospodářů. V rámci Německa je již započítáno Rakousko a také Sudety, údaje tedy jsou z doby po září 1938.


Nyní se v rámci našeho všeobecného přehledu podívejme na celkový vývoz a dovoz zboží, potravin a surovin Německa v době od roku 1913 do roku 1937. Na dalším obrázku je tento přehled.



Obr. č. 2 – celkový přehled dovozu a vývozu základních průmyslových surovin a zboží v Německu


Nejprve krátce k obrázku. „Ausfuhr“ znamená vývoz, „Einfuhr“ dovoz. Černě jsou označeny potraviny, suroviny a polotovary. Bíle jsou označeny výrobky. Hodnoty u grafů jsou ceny v milionech říšských marek. Povšimněte si zejména rozdílů ve složení dovozu a vývozu. V případě vývozu dominují výrobky, které výrazně převažují nad vývozem základních surovin a potravin. U dovozu je tomu zcela opačně. Zde jednoznačně dominují suroviny, polotovary a potraviny. Dovoz výrobků a strojů je minimální.
Německo tedy po celou dobu mezi válkami představuje typickou „výrobnu Evropy“. Němci vynikly ve výrobě a konstrukci i těch nejsložitějších výrobků, ale Německo jako celek nebylo soběstačné, nedokázalo pro německý průmysl zajistit dostatečné suroviny. Povšimněte si také výkyvu během krize v letech 1931-1933 a následný nárůst v druhé polovině 30-tých let (zejména podstatného nárůstu dovozu surovin oproti začátku 30-tých let). Zde bude pravděpodobně souvislost s nárůstem zbrojní výroby.

Pokud se blíže podíváme na strukturu německého dovozu a vývozu, budou výše uvedené věty ještě zřejmější. Na dalším obrázku je vnitřní struktura německého dovozu a vývozu v roce 1935.



Obr. č. 3 – podíl jednotlivých složek v dovozu a vývozu Německa v roce 1935


Na těchto dvou grafech vidíte vše ještě názorněji. U dovozu („Einfuhr“) tvoří suroviny („Rohstoffe“) 55 % z celkového objemu 4,16 miliardy říšských marek. U vývozu („Ausfuhr“) tvoří suroviny pouhých 10 %. U hotových výrobků je tomu přesně opačně.

Německo tedy bylo hospodářsky závislé na dovozu základních průmyslových surovin.


Nyní se již zaměříme na konkrétní nedostatkové suroviny.


První oblastí, na kterou se zaměříme, je německý ropný průmysl. Jak bylo patrné na grafu č. 1, byla ropa jednou z hlavních nedostatkových surovin v Německu. V této části práce se seznámíme se základy řešení tohoto problému, které v Německu zvolili.

Nejprve se krátce podíváme na německou spotřebu těchto látek. Na dalším obrázku je graf celkové spotřeby ropných produktů v rámci celého Německa. Jedná se o situaci ke konci roku 1937.



Obr. č. 4 – celková spotřeba ropných produktů v Německu v roce 1937


K jednotlivým položkám. Benzín není nutno překládat, stejně jako Dieselöle. Schmieröle je mazací olej, na spodních dvou řádcích je lehký olej a topný olej (mazut). Toto množství ropných produktů tedy muselo Německo být schopno obstarat.

Německo mělo jisté ropné zdroje (jak je také patrno z grafu č. 1), ale tyto zdaleka nebyly schopny pokrýt Německou spotřebu. Na dalším obrázku je časový snímek výroby ropných produktů ze všech německých zdrojů od roku 1934 do roku 1938.



Obr. č. 5 – celková výroba ropných produktů v Německu z vlastních zdrojů


Německo tedy v roce 1937 bylo z vlastních zdrojů schopno vyrobit 2,46 mil. tun ropných produktů. Celková spotřeba za rok 1937 byla 5,278 mil. tun. Německo tedy bylo z vlastních zdrojů schopno zajistit asi 47 % své spotřeby. Tento relativně dobrý výsledek (při minimálních vlastních ropných zdrojích) je dán zejména výrobou syntetického benzínu. K tomuto se ale dostaneme dále. Zbytek produktů bylo nutno dovést.


Jak již bylo uvedeno výše, Německo bylo z hlediska ropných produktů soběstačné asi ze 47 %. Drtivou většinou se jednalo o syntetická paliva, o kterých se ještě zmíníme níže. Málo známým faktem ovšem je, že i Německo těžilo vlastní ropu. Právě na tuto těžbu se v tomto odstavci zaměříme. Na dalším obrázku je mapa Německa ve stavu k roku 1939 s vyznačenými nejdůležitějšími místy těžby.



Obr. č. 6 – Německá těžba ropy


Stav je opět k roku 1939. Je patrné, že většina těžebních zařízení byla na západě Německa. Celková roční těžba vlastní Německé ropy je na dalším grafu:



Obr. č. 7 – německá těžba ropy


Těžba Německé ropy tedy měla stoupající tendenci, ale z hlediska celosvětové produkce představuje zanedbatelných 0,17 %.

Nyní si již můžeme udělat celkový obrázek o stavu německého ropného průmyslu ke konci 30-tých let.

Tedy, např. pro rok 1937 potřebovalo Německo, jako celek, 5,278 mil. tun ropných produktů. Z toho z vlastních zdrojů bylo schopno vyrobit 2,46 mil. tun, což bylo asi 47 %. Z těchto 2,46 mil. tun bylo asi 0,45 mil. tun získáno vlastní německou těžbou (asi 18 %) a zbývajících asi 82 % bylo vyrobeno syntetickou cestou z uhlí. Zbývajících asi 53 % z celku bylo nutno dovézt.

Na závěr této kapitoly zařazuji přehled vybraných dovážených ropných produktů.



Obr. č. 8 – Německý dovoz vybraných ropných produktů


Povšimněte si zejména nárůstu množství dovážených produktů. Němcům se koncem 30-tých let skutečně „rozevírali“ nůžky mezi spotřebou ropných produktů a vlastní výrobou. To vedlo k nutnosti stále větších dovozů.



V této části se podíváme na německou těžbu uhlí. Podívejte se na následující obrázek.



Obr. č. 9 – německé zdroje uhlí


Na obrázku je celkový přehled německé těžby hnědého (Braun) a černého (Stein) uhlí ve stavu k roku 1939 (po vzniku protektorátu). Jak již bylo uvedeno v grafu č. 1, Německo bylo v otázce uhlí soběstačné. Těžba černého uhlí byla soustředěna zejména v Rúhrské pánvi, odkud pocházelo skoro 70 % veškerého černého uhlí v Německu. Hnědé uhlí bylo těženo na více místech. Pro nás je jistě zajímavý příspěvek Protektorátu Čechy a Morava. Možná Vás v tomto ohledu zklamu, ale rozhodně jsme nebyly žádnou zásobárnou Třetí říše. Těžba uhlí v rámci protektorátu byla do budoucna odhadována asi na 7,5 mil. tun černého uhlí, což bylo pouze 4 % celkové Německé těžby černého uhlí. Sudety a bývalé Rakousko byly brány samostatně, ale jejich příspěvek k německé těžbě uhlí byl pod 0,5 %.

Na další tabulce vidíte celosvětové odhadované zásoby černého uhlí k roku 1935. Povšimněte si podílu Německa.



Obr. č. 10 – celosvětové odhadované zásoby černého uhlí


Německo tedy disponovalo celkem 16 % z celosvětových zásob černého uhlí. Na dalším obrázku naleznete přehled německé těžby uhlí dle jednotlivých zemí, ve stavu k roku 1938 (před zářím 1938).



Obr. č. 11 – Německá těžba černého uhlí v roce 1938


Nyní se zaměřme na rozdělení vytěženého černého uhlí do jednotlivých průmyslových odvětví. V další tabulce máte přehled, v jakých poměrech bylo toto rozděleno, ve stavu k roku 1937.



Obr. č. 12 – rozdělení německého černého uhlí v roce 1937


Celkový přehled německé těžby hnědého uhlí je v další tabulce.



Obr. č. 13 – německá těžba hnědého uhlí


Hnědé uhlí bylo v předválečném Německu z velké většiny používáno pro výrobu syntetického benzínu (asi 90 %). Zbytek byl využíván k výrobě elektrického proud.



Jak je již patrné z grafu č. 1, dalším nedostatkovou surovinou v Německu konce 30-tých let, byl kaučuk (v grafu jako Gummi). U této suroviny je ovšem nutno uvést, že s výjimkou Velké Británie byla nedostatková u všech průmyslově významných zemích.

Oblasti těžby surového kaučuku, byly koncem 30-tých let zcela mimo dosah Německa. Světově nejvýznamnější se nacházely v Jižní Americe a jihovýchodní Asii. V Jižní Africe se jednalo zejména o oblast Amazonie. Nejvýznamnější plantáže v Jihovýchodní Asii vidíte na dalším obrázku.



Obr. č. 14 – umístění zdrojů surového kaučuku v jihovýchodní Asii


Tato asijská oblast byla významnější, než jihoafrická. Povšimněte si také, že prakticky celá oblast je rozdělena do kolonií dvou států. Částečně se jedná o britské kolonie, druhá část byly nizozemské kolonie.

Poznámka: Povšimněte si také, že Japonsko při svém postupu v letech 1941 a 1942 obsadilo podstatnou část celosvětových zásob surového kaučuku.


Na dalším grafu je celkový přehled celosvětové těžby kaučuku ke konci roku 1936 v procentním zastoupení jednotlivých států. Po tímto je přehled celkové světové produkce v letech 1900 až 1938



Obr. č. 15 – celkové světová těžba kaučuku a zastoupení jednotlivých států



Obr. č. 16 – celkové světová těžba kaučuku v letech 1900 až 1938


Na dalším grafu je celosvětová spotřeba kaučuku ke konci roku 1936 a cenový přehled za 1 kg od roku 1900.



Obr. č. 17 – celková spotřeba kaučuku k roku 1936



Obr. č. 18 – přehled světové ceny kaučuku v letech 1900 až 1937


Nyní máme pohromadě všechny potřebné podklady, na základě kterých můžeme učinit nějaké závěry. Ještě než k nim přistoupíme, podívejme se na vývoj německého dovozu surového kaučuku v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 19 – Německý dovoz kaučuku v průběhu 30-tých let


Tedy souhrnně je možno konstatovat, že Německo nebylo v dobré situaci. Pro svůj průmysl potřebovalo zajistit asi 6,9 % celosvětové produkce kaučuku. Nemělo ovšem žádnou možnost ovlivnit jeho těžbu, neboť všechny zdroje byly zcela mimo jeho dosah. Zároveň bylo v této oblasti velmi zranitelné, neboť v případě válečného konfliktu s Velkou Británií by okamžitě přišlo o veškerý dovoz kaučuku.
Celková Německá spotřeba kaučuku k roku 1937 byla asi 25 000 tun. Toto bylo množství, které potřeboval německý průmysl pro svoji potřebu. Německo ovšem dováželo výrazně více surového kaučuku, konkrétně v roce 1937 celkem 97 000 tun v celkové ceně asi 115 mil. říšských marek. Skutečná spotřeba tedy tvořila pouze asi 25 % veškerého dováženého množství. Je tedy patrné, že Němci si tvořili zásoby této důležité suroviny.
Samostatnou kapitolou je syntetický kaučuk známý pod názvem Buna. Buna byl obchodní název syntetického kaučuku vyráběného koncernem IG Farben. Výroba tohoto kaučuku byla v Německu dlouhodobě vyvíjena a ke konci 30-tých let již byl dodáván na trh. Bohužel se mi nepodařilo zjistit podíl tohoto kaučuku na pokrytí celoněmecké spotřeby, ale zcela určitě nebylo Německo soběstačné. Výroba syntetického kaučuku nebyla schopna pokrýt celou Německou spotřebu ke konci 30-tých let.

Podíl syntetického kaučuku Buna na jeho spotřebě v Německu ovšem výrazně rostl. Proto by bylo vhodné se na něho alespoň krátce podívat, neboť představoval jeden z klíčových německých výrobků.

Na dalším obrázku jsou základní fyzikální vlastnosti syntetického kaučuku Buna a jeho porovnání s přírodním produktem.



Obr. č. 20 – německý kaučuk Buna – mechanické vlastnosti


Z poslední tabulky je zřejmé, že německý syntetický kaučuky byl srovnatelný s přírodním produktem.


Kaučuk, jako surovina pro německý průmysl 30-tých let, tedy představoval další nedostatkovou Německou surovinu.



Nyní se dostáváme k velmi širokému tématu, kterým je německý průmysl kovů na konci 30-tých let. Jedná se o dost rozsáhlé téma, proto začneme opět všeobecným přehledem stavu ke konci 30-tých let z celosvětového hlediska. Na dalším obrázku jsou odhadované zásoby rud jednotlivých technicky významných kovů dle jednotlivých států, ve stavu ke konci 30-tých let.



Obr. č. 21 – rozdělení celosvětových zásob kovových rud ve stavu ke konci 30-tých let


V tabulce je celkový přehled celosvětových zásob kovových materiálů ve stavu ke konci 30-tých let. Názvy jednotlivých kovů nebudu překládat, jsou zřejmé. Názvy zemí jsou také patrné. Krátce se zastavme u jednotlivých kovů a proveďme na této tabulce srovnání Německa se zbytkem průmyslově vyspělého světa.

a) Železná ruda

V otázce zásob železné rudy bylo Německo koncem 30-tých let v průměrné pozici. Nacházelo se v „dobrém středu“ zásob průmyslově vyspělých států. V této oblasti zcela dominují Spojené státy americké, které disponovali (odhadovanými) zásobami železné rudy většími, než zbytek světa dohromady. Povšimněte si také špatného postavení Itálie, která z průmyslově nejvyspělejších států měla zdaleka nejnižší zdroje této rudy. Celosvětově byly koncem 30-tých let odhadovány zásoby rudy na asi 72 664 milionů tun.
Konkrétní těžba v jednotlivých státech ve stavu k roku 1937, je v další tabulce. Tato tabulka byla sestavována až později, proto spona mezi Německem a Protektorátem.



Obr. č. 22 – světová těžba železné ruky ve stavu roku 1937


Z tabulky je tedy patrné, že Spojené státy Americké koncem 30-tých let nejen disponovaly největšími zásobami železné rudy na světě, ale také skutečně těžily zhruba tolik rudy, jako zbytek světa dohromady.

Nyní se zaměřme na samotné Německo. Na dalším obrázku vidíte časový přehled německé výroby surového železa v průběhu 30-tých let a jeho srovnání s Velkou Británií, Spojenými státy Americkými a světem.



Obr. č. 23 – výroba surového železa v průběhu 30-tých let


Povšimněte si jedná zajímavé věci. Německo sice v roce 1937 těžilo asi 5 % světové těžby železné rudy, ale z celosvětového hlediska vyrábělo asi 15 % surového železa. To samozřejmě nutně znamenalo, že nemalou část železné rudy muselo dovážet. Než přikročíme k další tabulce, tak se podívejte také na vliv připojení Sárska k Německu v roce 1935. Po jeho připojení produkce surového železa v Německu značně vzrostla.

Na dalším obrázku máte přehled o těžbě a dovozu surové rudy do Německa v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 24 – německá těžba a dovoz železné rudy


Z tabulky je zřejmé, že Německo se ke konci desetiletí stávalo stál závislejší na dovozu železné rudy ze zahraničí.


b) Nikl

U niklu se z Německého hlediska dostáváme k prvnímu důležitému deficitnímu prvku. Jak jsem již uvedl výše, nikl měl pro průmysl koncem 30-tých let podstatný význam, jako legující prvek kvalitních ocelí. V tomto smyslu byl skutečně velice obtížně nahraditelný. Německo vůbec nedisponovalo zásobami tohoto prvku, z vlastních zdrojů si ho tedy nebylo schopno opatřit. Povšimněte si ovšem Norska a také Francie. Norsko disponovalo z evropských států zdaleka největšími vlastními zásobami tohoto kovu a po jeho obsazení tyto samozřejmě získalo Německo. Lze tedy přibližně napsat, že asi v polovině roku 1940 se dalo Německo považovat za stát, který je schopen obstarat si z vlastních zdrojů alespoň část spotřeby niklu. Povšimněte si také obrovských zásob v Kanadě. Velká Británie tedy měla pro své pozdější válečné úsilí dostatek této důležité suroviny.

c) Mangan

Mangan je dalším typickým „legovacím“ (zde raději skutečně do uvozovek) prvkem kvalitních ocelí a zároveň tvoří z německého pohledu další deficitní surovinu. Mangan nebyl celosvětově nijak nedostatkovým kovem. Jeho zásoby byly značné, ale z Německého hlediska bohužel na „nedostupných“ místech. Dominantní zásoby manganu byly (a stále jsou) v SSSR, koncem 30-tých let tvořili skoro polovinu všech odhadovaných světových zásob. Další bohaté naleziště byly v Indii, Africe a Brazílii. Německo v roce 1940 získalo asi největší známé evropské zdroje manganu, které byly ve Francii. Ovšem i s tímto přispěním nebylo schopno pokrýt svoji spotřebu tohoto kovu. Zde ale musíme skutečně odhadovat, protože údaje o německé spotřebě manganu se mi nepodařilo získat.

d) Chrom

Zde nastává skutečný „kámen úrazu“ pro německý a později hlavně německý zbrojní průmysl. Chrom byl pro Německo zcela deficitní kov a jeho nedostatek si troufám označit za největší „slabinu“ německého metalurgického průmyslu. Koncem 30-tých let se zejména z hlediska zbrojní výroby jednalo skutečně o nenahraditelný kov. Němci si tuto nevýhodu velmi silně uvědomovali a snažili se chrom získat. Poměrně málo známá epizoda z roku 1939 je tzv. „chromová válka“.
Vraťte se znovu k tabulce č. 21 a povšimněte si, že jediným evropským státem, se skutečně slušnými zásobami chromu, bylo koncem 30-tých let Turecko. To Němci samozřejmě dobře věděli. V průběhu roku 1939 začal být německý problém s chromem skutečně aktuální. Němci se tedy pokusili získat nedostatkový chrom dovozem z neutrálního (lépe řečeno „ne nepřátelského“) Turecka. V lednu 1939 byla podepsána Turecko-Německá smlouva o úvěru ve výši 150 milionů říšských marek na dodej různého strojního, hospodářského a jiného vybavení. Turci sice po uzavření Sovětsko-Německé smlouvy v roce 1939 odmítli (na protest) dodat objednané dodávky chromové rudy, ale pravděpodobně ve skutečnosti Německu tuto rudu dodávali. Na téma Turecko-Německé hospodářská vztahy koncem 30-tých let a během války je bohužel možno nalézt pouze minimálně zdrojů, i když zrovna z hlediska námi řešeného chrómu je to velice zajímavé téma. Po uzavření Sovětsko-Německé hospodářské smlouvy došlo jednak k částečné kompenzaci výpadku tureckých dodávek chromu, ale později (po „údajném“ obnovení) také k jeho transferu přes sovětské území. Otázku Sovětsko-Německé hospodářské smlouvy zde ovšem blíže řešit nebudeme, neboť časově neodpovídá našemu zadání.

e) Měď

Otázka německých problémů s mědí již byla na zdejším fóru několikrát naznačována. Je to jedna z oblastí, která je zatížena různými fámami a spekulacemi. Proto se podívejme, jaká byla situace s mědí v německém průmyslu k roku 1937. Na dalším obrázku je tabulka spotřeby surové mědi v Německu v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 25 – spotřeba surové mědi v Německu


Označení „Altreich“ a „Ostmark“ je pravděpodobně vlastní Německo a Východní Prusko, ale toto neberte jako dogma, ve zdrojích není toto rozlišení vysvětleno. V průběhu 30- tých let (od roku 1932 do roku 1937) tedy spotřeba surové mědi v Německu vzrostla asi o 58 % (za 5 let !).
V tabulce č. 1 (o celkových zdrojích) je znázorněno, že Německo mělo vlastní zdroje mědi. V další tabulce je celkový přehled německé těžby mědi v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 26 – těžba mědi v Německu


V tabulce je již obsah mědi ve vytěžené rudě. Když obě tabulky srovnáme zjistíme, že Německo bylo z vlastních zdrojů k roku 1937 schopno pokrýt svoji spotřebu asi z 13 %. Pro zajímavost, k roku 1932 bylo schopno pokrýt vlastní spotřebu z asi 22 %. V otázce mědi se tedy také „rozevírali nůžky“, Německo potřebovalo stále větší dovoz této průmyslově nezbytné suroviny. Německo tedy k roku 1937 dováželo asi 87 % mědi ze zahraničí.
Na dalším obrázku máte celosvětový přehled těžby mědi k roku 1937.



Obr. č. 27 – celosvětová těžba mědi k roku 1937


Německá těžba tedy pokrývala pouze asi 1,4 % veškeré celosvětové těžby mědi. To je zanedbatelné číslo, ve srovnání se Spojenými státy americkými, těžili Němci pouze asi 4 % jejich produkce.

f) Zinek

V oblasti zinku, jako další důležité průmyslové suroviny, na tom bylo Německo podstatně lépe, než v předchozích případech. Z tabulky č. 1 vyplývá, že Německo mělo vlastní zdroje tohoto kovu. Na další tabulce naleznete přehled německé těžby zinkové rudy (údaje jsou opět vztaženy na obsah zinku) v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 28 – německá těžba zinku


V další tabulce je spotřeba surového zinku v Německu v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 29 – německá spotřeba surového zinku


Z tabulek vyplývá, že Německo bylo v roce 1937 schopno pokrýt svoji spotřebu zinku z vlastních zdrojů asi ze 79 %. Zbytek bylo nutno obstarat dovozem.


g) Cín

Otázka cínu, je další německý problém. Cín byl v předválečném Německu absolutně nedostatková surovina, která byla dovážena z 99 %. Zbývající 1 % byl státem řízený a organizovaný sběr starých nepotřebných cínových výrobků mezi obyvatelstvem. Vlastní zdroje cínu Německo nemělo žádné a ani nebyl příliš reálná možnost, jak cín získat. Na další tabulce je německá spotřeba surového cínu v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 30 – německá spotřeba surového cínu


Z pohledu na tabulku je zřejmé, že jeho spotřeba v průběhu let spíše stagnuje. Cín je snad jediná důležitá surovina (pro válečný průmysl), jejíž spotřeba v předválečném Německu nerostla. Velká většina obchodu s cínem byl v tomto období v rukou britských společností. Když se znovu podíváte na obrázek č. 1 uvidíte, že v průběhu 30-tých let byl cín problémem prakticky ve všech průmyslově vyspělých zemí, mimo Velké Británie. Na dalším obrázku vidíte tabulku světové těžby cínu k roku 1937.



Obr. č. 31 – světová těžba surového cínu k roku 1937


Hlavní těžební oblasti tedy ležely v britských a nizozemských koloniích v Asii. Britské a Nizozemské firmy také kontrolovali obchod z touto surovinou. Z Německého hlediska byly tyto zdroje nedostupné a dovoz cínu byl tedy závislý na „rozmarech“ Velké Británie a Nizozemí.


h) Olovo

Olovo nebylo z německého surovinového hlediska hlavní problém a nutno říct, že toto nebyl velký problém, ani pro ostatní vyspělé státy mimo Japonska. V dalším obrázku naleznete tabulku německé těžby olova (z vlastních zdrojů) a na spodnějším obrázku německou spotřebu olova.



Obr. č. 32 – německá těžba surového olova (dle obsahu kovu v rudě)



Obr. č. 33 – německá spotřeba surového olova


Porovnáním tabulek tedy vychází, že Německo bylo v roce 1937 z vlastních zdrojů schopno pokrýt svoji spotřebu olova asi z 35 %. Zbytek bylo nutno obstarat dovozem.



Další oblastní německého hospodářství, na kterou se v dnešním příspěvku zaměříme, je průmysl neželezných kovů.


Před rozborem německé situace v oblasti hliníku koncem 30-tých let, se podívejte na dvě následující tabulky. Na první je ilustrativní přehled cen hliníku pod poloviny 18-tého století do doku 1937.



Obr. č. 34 – přehled světových cen hliníku


Ceny jsou v říšských markách za kilogram. Na dalším obrázku je celosvětová výroba hliníku od roku 1888 do roku 1938. Černě je vyznačen německý podíl na celosvětové výrobě. Hodnoty jsou v tisících tun.



Obr. č. 35 – přehled celosvětové výroby hliníku


Když si vezmeme stav k roku 1937, tak Německo vyrábělo 127,5 tisíc tun hliníku, celosvětově se vyrobilo 491 tisíc tun hliníku. Němci tedy v roce 1937 vyráběli asi 26 % celosvětové produkce hliníku.

Před bližším vysvětlením ještě uvedeme další graf, na kterém je přehled německé spotřeby bauxitu v průběhu 30-tých let.



Obr. č. 36 – přehled Německé spotřeby bauxitu


Bauxit byl jediná surovina, ze které byl v tehdejší době hliník vyráběn. Graf je uveden v tisících tunách, černě je vystihnuty vlastní německé zdroje, bíle je dovoz ze zahraničí.

Pro bližší podrobnosti o bauxitu Vás odkáži na internet, kde je na toto téma možno nalézt dostatek informací. Nyní k situaci s výrobou hliníku v Německu koncem 30-tých let.

Jak je z předchozích dvou obrázků patrné, Německo k roku 1937 vyrábělo asi 26 % veškeré světové produkce hliníku, což bylo 127500 tun hliníku. K výrobě tohoto množství potřebovalo asi 1 313 000 tun bauxitu. Z tohoto množství si bylo z vlastních zdrojů schopno opatřit asi 93 000 tun, což je asi 7 %.

Německo tedy v roce 1937 pokrývalo asi čtvrtinu veškeré světové produkce hliníku, ale k jeho výrobě muselo dovážet 93 % suroviny, která byla k jeho výrobě nezbytná.

Podívejme se nyní na složení tohoto dovozu. Na dalším obrázku máte země, ze kterých byl bauxit dovážen ve stavu k roku 1937.



Obr. č. 37 – německý dovoz bauxitu k roku 1937


Ve spodní části je průměrné složení dováženého bauxitu.

Nechť si čtenář sám zhodnotí, které země ze seznamu v roce 1939, v důsledku vypuknutí války, vypadnou. Německý dovoz bauxitu každopádně poklesne.
Hliník a jeho slitiny byly z německého hlediska nezbytné zejména z hlediska letecké výroby. Zde byly slitiny hliníku nenahraditelné, neexistoval (a v podstatě neexistuje ani v současné době) materiál, kterým by ho bylo možno plně nahradit.
Na obrázku č. 1 je patrné, že jediná země na světě, které byla koncem 30-tých let skutečně plně nezávislá na dovozu bauxitu, byla Francie. Německo tedy po jejím obsazení v roce 1940 získalo tyto zdroje. Od roku 1940 se tedy díky válečným úspěchům, stal německý průmysl hliníku nezávislý na dovozu bauxitu.

Plně zachovány ovšem zůstaly další problémy výroby hliníku. Jednak již výše uvedený nedostatek legujících prvků a také obrovská spotřeba elektrické energie, kterou je výroba hliníku typická.


Dalším materiálem, na který se podíváme, je německá výroba hořčíku.



Obr. č. 38 – německá výroba hořčíku


Na obrázku výše je celkový světový přehled výroby hořčíku v letech 1933 až 1937. Bíle je vyznačen německý podíl. Je zřejmé, že Německo produkovalo asi 50 % celosvětové produkce hořčíku.
Blíže se mi bohužel nepodařilo nalézt další údaje. Je nutno si uvědomit, že hořčík byl v době druhé světové války stále novým materiálem.
Informace o konkrétních německých slitinách můžete nalézt na zdejším fóru.



Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že Německo nemělo koncem 30-tých let dostatek nezbytných surovin pro svůj průmysl. Německá průmyslová výroba připomínala sprintera. Vysoce výkonná, schopna podávat vynikající výsledky, ale s omezenou výdrží. To se také postupem času naplno projevilo, když byl německý průmysl vlivem válečných událostí odříznut od zdrojů základních surovin a zejména dovozu.


Děkuji za pozornost.




Použité zdroje:

1) Deutsche Roh und Werkstoffe, Gerhardt, Hofner, Frankfurt am Main, 1940.

Velmi zajímavé informace a čísla.
Mně zaujaly ty informace ohledně hořčíku, protože nedávno jsi to rozebíral a možná by bylo dobré aby jsi zmínil, že Německo se snažilo nedostatek hliníku nahradit hořčíkem, kterého mělo dostatek.
Zajímavé by byly také počty surovin, které dodávalo Slovensko, např. mangan (na 1 tunu železa tehdy cca 10 kg manganu), ložisko Kišovce - Švábovce, jsou zde i další rudy, např. nikl (Dobšiná) atp...

Ještě mi moc nesedí ten hliník. V roce 1939 se postavil obrovský závod na zpracování hliníku v Rakousku v Ranshofenu u Braunau, tehdy Vereinigte Aluminiumwerke AG Berlin, v současné době AMAG Group.

Zároveň čím dál tím více vyvstává do popředí nelogické rozdělení Francie na okupovanou zónu a Vichystickou Francii - tato část Francie si ponechala kolonie i s jejich nerostnými surovinami a nikdo to jaksi neřešil.
Role Vichystické Francie je velmi zajímavá, ať je to příměří uzavřené s Brity na Blízkém východě (Vichy ovládala Sýrii) nebo vládnutí v Severní Africe pod protektorátem USA... Ke všemu je velmi málo informací, ale z těch kousků to vypadá, že tudy vedla pupečníková šňůra do německého průmyslu.
Např. Les Baux-de-Provence - naleziště bauxitu v jižní Francii, dále Var, Bouches-du-Rhône a Herault - díky vyčerpání nalezišť Francie v roce 1991 kompletně zastavuje těžbu.
BTW, byly někdy vůbec spojenecké nálety nebo akce proti území Vichystické Francie?

Koukám, že Sauersack s 246 tunama cínovýho koncentrátu v letech 41-45 nebyl tak úplně malým a bezvýznamným střípkem do mozaiky, jak by se na první pohled mohlo zdát...

Nenašel bys někde, o kolik si Němci pomohli v surovinovým hledisku zabráním Sudet a posléze i zbytku ČR?


Jinak parádní čtení

Velmi zajímavé, děkuji. Ostmark je připojené Rakousko.

Děkuji za Ostmark. Já bych netvrdil, že v Německu byly slitiny hliníku nahrazován slitinami hořčíku. Ono to vlastně ani nejde. Spíše bych řekl, že pokud to technicky bylo možné, snažili se Němci použít slitiny hořčíku, místo slitin hliníku. Domnívám se ale, že po obsazení Francie skutečně Němci již neměli problém s dostatkem bauxitu, proto bych neviděl ani nějaký velký důvod pro tyto náhrady. Spíše to bude skutečně technického rázu.
Jak to bylo s hospodářstvím Vichistické Francie přesně nevím. Vím jen o tom, že Vichistická Francie se snažila (jako vláda) donutit Němce, aby obchodní kontrakty probíhaly před ní. Němci ji totiž v obchodních oblastech v podstatě ignorovali a německé firmy jednali přímo s francouskými. Jinak veškerá výroba byla samozřejmě zaměřena na Německo, např. na konci roku 1941 Němci odebírali asi 40 % bauxitu, asi 55 % hliníku, 90 % cementu, 50 % vlny, 45 % bot a kožených výrobků a hlavně asi 60 % šampaňského. Zároveň ale pochybuji, že by Velká Británie a později ostatní země umožnili Německu cokoliv dovést z francouzských kolonií.

Co se týče Sudet a Protektorátu, něco máš v těch tabulkách (třeba to černé uhlí), nebo železnou rudu. Více přehledů již bohužel nemám.

Článek je z údajů k roku 1937, někdy 1938 a zřídka 1939. Pokud ten závod na hliník vznikl roce 1939, tak v těch údajích určitě nebude.

Jak je již napsáno v článku, domnívám se, že německému hospodářství pomohla hlavně sovětsko-německá odchodní smlouva. Díky ní měli Němci přístup k surovinám, které by jinak nikdy nedostali.

Jinak děkuji za pochvalu.

Pokud je mi známo Němci potřebovali přírodní kaučuk jako kvalitativní příměs průmyslového kaučuku. Proto v druhé polovině války byly pro dopravu kaučuku využívány i ponorky. Zdá se že předválečný dovoz byl motivován vytvořením dostatečných válečných zásob.
Ve výčtu producentů platážního kaučuku mě chybí Liberie, kde tuším firma Firestone budovala plantáže. Je však možné, že produkce v roce 1936 byla pod 1% celosvětové sklizně.

Dlouhý potlesk za tento článek!!!

Ty údaje o Buně mě překvapily...nevím proč, ale byl jsem přesvědčen, že to byla nahrážka v pravém smyslu slova...a vida, nebylo to tak (tedy koncem válkyurčitě ano, ale jako u všeho).

Ano, skutečně firma Firestone si v roce 1924 od Nigerijské vlády pronajala na 99 let celkem 1 milion akrů půdy na plantáže. Byla dohodnuta cena 6 dolarů za jeden akr. Předpokládala se roční těžba asi 250 000 tun při plné produkci, ale asi to do konce 30-tých let skutečně nedávalo tolik, aby to zahrnuly do toho grafu.
Podobně se angažovala firma Ford v Brazílii.

Jinak, pokud budete mít zájem, mohu jsem dát postup při výrobě té Buny. Mám ho doma, ale je to samá chemie a já tomu nerozumím. Proto jsem to do článku nezařazoval. Pokud by se našel někdo, kdy by to dokázal vysvětlit, byl bych rád.

radecky:

Pokud je mi známo Němci potřebovali přírodní kaučuk jako kvalitativní příměs průmyslového kaučuku.

YAMATO:

Ty údaje o Buně mě překvapily...nevím proč, ale byl jsem přesvědčen, že to byla nahrážka v pravém smyslu slova...a vida, nebylo to tak (tedy koncem válkyurčitě ano, ale jako u všeho).

Tak nevím, kde na to radecky přišel, ale Buna je 100 % náhražka a při její výrobě se kaučuk nepoužívá ani v minimálním množství.

Základní suroviny pro výrobu Buny ( BU/tadien/ NA/trium/ ) totiž jsou: uhlí ( přesněji řečeno koks ) a vápno .
Postup výroby ( samozřejmě VELMI zjednodušeně ):
koks+vápno->karbid...+voda->acetylen...->acetaldehyd...( několikrát destilace+sodný louh )...->adol. No a z adolu se pod tlakem za účasti rozprášeného niklu jako katalyzátoru vyrobí základní surovina pro výrobu umělého kaučuku, totiž butol, ale ten je nutné odštěpením molekuly vody změnit na plynný butadien. Pak už zbývá " JEN " provést polymerizaci aby vznikl umělý kaučuk zvaný Buna....

Přítomné chemiky prosím, nekamenujte mě, já tomu vůbec nerozumím a popis vyšel v knížce " Vynálezy které změnily svět " už v roce 1941...
Můžu jen dodat, že v té době se v USA běžně prodávaly výrobky ze syntetického kaučuku s názvem " Dupren ", při jehož výrobě se také používal acetylen. V SSSR se ve stejném období rozbíhala výroba " bramborového " kaučuku a také obdoba Durenu... " SovPrem ".
Pokud jde o Německu, výroba syntetického kaučuku běžela víceméně zkušebně už koncem 1. světové války, šlo o tzv. Metylový kaučuk ( cca 2500 tun ).
Pokud se podíváte na suroviny potřebné pro výrobu buny, začne být jasné, že Československé ( nejen ) uhelné doly se jim velmi hodily a uhlí jako strategické surovině to opět přidává další, poměrně důležitý + .

Takto se ta Buna vyráběla:

Buna se vyráběla také v závodu A-3 v Osvětimi.

Buny bylo několik druhů (jak je vidět na obrázku):
Butadien-Sterenový cca 1930 - Buna-S, v USA se vyráběl pod označením GR-S
- Buna SS (jiný typ stabilizátoru - sulfidu)
- Buna SS Sauer (jiný typ stabilizátoru - sulfidu)
Nitrilkaučuk cca 1934 - Buna-N (Perbunan).

Tyto jsou asi na základě přírodního kaučuku:
Buna 85
Buna 115

Oba základní druhy (Buna S a Buna N) vedly k výrobě různých věcí.
Asi znáte těsnění známé jako Simmerring (nitrilkaučuk v těsněních snáší i krátkodobý běh nasucho. Provozní podmínky činí -50 až +100 °C a krátkodobě až +120 °C. Při vyšších teplotách materiál tvrdne).
Ty od roku 1936 z těchto pryží vyrábí firma Freudenberg.
Na trh uvádí v roce 1938 pryžové podešve a v témže roce uvádí na trh umělou kůži pod názvem "Viledon" - normální kůže byl tehdy velký nedostatek.
Tyto pryže se používají dodnes, či případně mírně modifikované - gufera dnes fungují do 150°C či i více.

Pokusím se popsat postup výroby dle vzorců (pokud bude nepřesnost kamenujte, organická chemie mě minula):
ad 1a) Nehašené vápno + Koks = karbid vápenatý + oxid uhelnatý
Spalujeme v peci za teploty cca 1.200°C
ad 1b) Nasypeme karbid vápenatý do vody a vznikne nám acetylen + hydroxid vápenatý (hašené vápno).
ad 2) necháme acetylen probublávat vodou a získáme Acetaldehyd (ethanal či přesně aldehyd kyseliny octové) - to je to, po čem bolí ráno hlava, když se kapku přebereme...
ad 3) Tady už je to kapku složitější, probíhá zde aldolová kondenzace. a vzniká β-hydroxykarbonylová sloučenina.
ad 4) Zde aldol sloučíme s vodíkem (z jaké reakce ho berou není zřejmé) a vyrobíme Butylenglykol (C4H10O2)
tyto čtyři kroky můžeme vynechat a můžeme vyrobit Butylenglykol podle holandského patentu č. 52831 z roku 1935 mnohem jednodušeji, tj. obecně zkvašováním cukerných roztoků (ovocný mač, selanka z řepy) či hydrolýzou škrobu (brambory, žito), nebo hydrolýzou celulózy (dřevo).
ad 5) Zahřátím butylenglokolu získáme butadien +(odpad vodu) - bezbarvý těkavý plyn, který je karcinogenní, následným přidáním polymerů (styren, akrylonitril) polymeruje do výsledného produktu.

Ikalo - omlouvám se že jsem až dnes našel čas a prostor na to abych se vyjádřil k této práci. Takže:

Primo: jsem překvapem rozsahem a úplností dat. Nikdy jsem ohledně podobné problematiky takovou kvalitu neviděl. Jako logistik jsem nadšen.

Secundo - dotaz - je do výsledků těžby ropy započítán i možný výtěžek z protektoráru? Podle mapky asi ne ale zajímalo by mě to.

I hliník mě překvapil. Já netušil, že v Jugoslaávii byly takové možnosti těžby bauxitu. Až do včerejška jsem žil v přesvědčení, že hlavní zdroj hliníku v této části světa bylo Maďarsko.

Do diskuse o kaučuku nemůžu zasahovat - rozumím tomu jako roubování chlebovníků. Úžasná práce Ikalo.

Ve věci příměsi přírodního kaučuku v kaučuku syntetickém je například odkaz v díle Krvavé oceány od Ivana a Jaroslava Hrbka kde v článku Lamači blokády( str.83 a 84) je následující text:
" Na jaře 1941 vypracovalo Skl plán předvídající, že každou zimu bude vysláno do Japonska 12 lodí a tentýž počet se bude vracet do Evropy . Nejpotřebnější surovinou byl přírodní kaučuk, nutný jako příměs při výrobě kaučuku syntetického, několik tisíc tun stačilo na řadu měsíců. Dále bylo nutné dovézt molybden,wolfram a cín a pro námořnictvo slídu do vodoměrných přístrojů v kotlích. Do Japonska pak šly hlavně stroje, přístroje, chemikálie a léčiva."
Jsem hluboce přesvědčen, že oba pánové autoři jsou zárukou pravdivosti informace ve výše uvedeném textu obsažené.
Něco podobného jsem četl i v jiných dílech o II.světové válce. Pokud si dobře vzpomínám, tak příměs přírodního kaučuku měla zkvalitňovat elasticitu kaučuku průmyslového. Je možné, že to bylo použito jen u speciálních druhů výsledného produktu.

V případě firmy Firestone se jedná o plantáže v Liberii,která v té době byla jako samostatná republika pod vlivem USA ( a je v podstatě do dnes).

Pátrač - Ta Jugoslávie je správně, právě Srbské Kosovo má spoustu nerostného bohatství, hlavně právě bauxitu, cínových a zinkových rud. Je to také jeden z hlavních důvodů proč se o Kosovo Američani na čele s Rockeferelovýma zajímají.

sagvanmaslo píše:Pátrač - Ta Jugoslávie je správně, právě Srbské Kosovo má spoustu nerostného bohatství, hlavně právě bauxitu, cínových a zinkových rud. Je to také jeden z hlavních důvodů proč se o Kosovo Američani na čele s Rockeferelovýma zajímají.

Já o tom nepochyboval. Jen mě to překvapilo. A ty potrzuješ, že tento stav trvá doposud. A mě nyní dokleplo proč si Tito tak Kosova hleděl a proč za jeho éry mělo kosovo poměrně výsadní postavení.

Ten Ikalův článek je fakt dobrej. Co všechno se v něm skrývá ani zatím nevíme.

For radecky:

Ano, skutečně se jednalo o Liberii, omlouvám se za chybu.

For Pátrač:

Ta ropa je bez protektorátu.

Dobře - Ikalo, myslíš si, že se u nás tenkrát vůbec něco těžilo? Několikrát jsem narazil na informaci, že naše armáda byla ohledně PHM závislá na spojeneckém Rumunsku.

Nechci odejít od Německa, ale pokud bys věděl, bylo by zajímavé zjistit, zda naše těžba mohla mít pro Německou okupační moc nějaký význam. A děkuji, je to opravdu dobrá práce.

Mám něco rozpracované, a ty čísla jsou velmi zajímavá.
Pokud bude zájem, tak historii těžby sem dám. Ale je to splichtěné z několika zdrojů, přičemž hodně někteří od sebe opisovali. Bohužel, bude to jen internetový elaborát - detaily jsou možná v archivech - narazil jsem na zásadní problém v číslech (sice asi vím, jak vznikl, ale to jen moje analýza)
No, chtělo by to spíše těžařského experta - toho koho jsem se mohl zeptat - navrhoval způsoby těžby za komančů (jako malému klukovi mi vysvětloval, jak zapálí pod zemí plyn a tím vytlačují ropu) - tak už nemůžu a nikoho jiného povolaného neznám.
Jen návdavkem, naše těžba v roce 1915 kryla z cca 90% veškeré válečné potřeby Rakouska-Uherska.

K té Československé těžbě ropy. Mohu dát údaje k roku 1930, bohužel pro pozdější roky již nemám dostatečné podklady.

Bývalé Rakousko-Uhersko bylo z hlediska těžby ropy soběstačné. Zhruba lze napsat, že bývalé tzv. „Předlitavsko“ i „Zalitavsko“ byly schopné pokrýt svoji spotřebu ropy z vlastních zdrojů. Zde je ovšem nutno si uvědomit, že tato spotřeba byla (vzhledem k době) samozřejmě mnohem nižší.
Předlitavsko bylo zásobeno z ropných polí v Haliči. Zalitavsko bylo zásobeno z ropných polí v Sedmihradsku a částečně také z Haliče. Zejména ropná pole v Haliči byla vydatná a vykazovala nadprodukci. Právě tento fakt výrazně brzdil jakékoliv snahy o těžbu ropy na území historických zemí, ale i Slovenska. Průzkumy, ale ani těžba na těchto územích se prostě nemohla vyplatit, zejména vzhledem k obrovským nákladům na průzkum a vrtání.
Z tohoto důvodu pokusné vrty na území pozdější republiky ve velké většině případů ztroskotaly na nedostatku kapitálu.

Po rozpadu Rakouska-Uherska připadly všechny původní rakouská ropné vrty Polsku (Halič) a Rumunsku (Sedmihradsko). Náš stát se tedy stal zcela závislým na dovozu. Prakticky až v této době začaly první skutečně seriózní průzkumy potenciální možnosti těžby ropy na našem území.

Dále popisuji stav k roku 1930, což nemusí odpovídat současné situaci !

V Čechách nebyly nalezeny žádné naleziště ropy, které by bylo možno těžit. V 30-tých letech se konaly průzkumy území kolem dnešního Barandova. Zde byly nalezeny malé zdroje ropy, ale pouze vědeckého významu. K žádné těžbě zde nedošlo.
Na Moravě byly průzkumy mnohem četnější. U Hodonína se konaly kutací práce již kolem roku 1900, ovšem byly později zastaveny (důvody viz výše, ale to „zastavení“ zcela negarantuji). V roce 1920 byly práce znovu obnoveny a byla navrtána ropa ve hloubce 117 m. Dalšími vrty byla navrtáno další ložisko v hloubce 339 m. První ložisko nebylo vydatné pro hospodárné využití, ale druhé v hloubce 339 m již bylo. U majitele těchto vrtů panuje jistý rozpor. Lze nalézt, že majitelem těchto vrtů byla firma Moravská těžařská společnost, ale také lze nalézt, že majitelem byla firma Apollo. Zde nedokáži blíže upřesnit. K roku 1930 byla denní těžba 500 q. O jiných vrtech na území Moravy k roku 1930 nevím.
Na Slovensku byla těžba realizována zejména ve Státních olejových dolech Gbely v okrese Skalica. Toto ložisko bylo nalezeno náhodou v roce 1914, kdy došlo k výbuchu a následnému požáru zemních plynů u železniční trati vedle Gbel. Proto bylo toto území v roce 1914 pokusně navrtáno. Poté došlo k prudkému rozvoji těchto dolů a k roku 1930 činila jejich produkce 200 kg ropy denně. K roku 1930 mělo gbelské ložisko dvě vrstvy. První byla v hloubce 170 m, druhá v hloubce 260 m. Dále zde byl těžen zemní plyn, který byl dodávám (z drtivé většiny) československým státním drahám ke svícení do osobních vagonů. Na Slovensku byly dále v roce 1898 provedeny pokusné vrty u obce Turzovka (bývalá župa trenčínská). Zde byly prakticky jediné vrty mimo Halič a Sedmihradsko, které se v bývalém Rakousku-Uhersku částečně udržely. Těžilo se zde s různými přestávkami již od výše uvedeného roku 1898. V roce 1920 zde byly navrtány dva horizonty. První z nich dával denní produkci 300 kg ropy. V roce 1921 zde ovšem došlo k havárii, při které byly těžební věže zničeny požárem. Zda došlo k obnovení těžby se mi nepodařilo zjistit. Dále byly konány pokusné vrty nedaleko Zborova v bývalé župě šarišské. V hloubce 25 m byly nalezeny zdroje ropy, ale zda byly těženy, to se mi nepodařilo zjistit. U obce Regentova u Nižního Komárniku byly před rokem 1914 provedeny další pokusné vrty. V hloubce 821 m bylo navrtáno ložisko se silným výronem plynů. Z této studny se těžilo asi 700 kg ropy denně, ale byla krátce po první světové válce zničena silným tlakem plynů. Údajně již k obnovení těžby nedošlo. Další naleziště na Slovensku bylo u města Mezilaborce. Toto pole dávalo týdenní produkci asi 100 kg ropy.
Na Podkarpatské rusy byly konány vrtací pokusy již před první světovou válkou. Takto bylo nalezeno naleziště u obce Luhy, které se (jako jedno z mála mimo Halič) těžilo již asi od roku 1901 a dávalo asi 180 kg ropy denně. Další naleziště bylo navrtáno u Jasiny. Zde se ovšem netěžilo, důvodem byly blíže neupřesněné soudní spory.

Ber to jako malý „nástřel“ do článečku. Pokud budete mít zájem, mohl bych se pokusit vytvořit podobný článek jako k Německu. Byl by ovšem k roku 1930, protože pozdější (relevantní) údaje již nemám.

Snad to bude alespoň trochu stačit.