Rakousko-Uherské stíhací letadlo
nebylo bojově nasazeno za WW1 (1918)
WW1
Přestože tento letoun nebyl nikdy bojově nasazen v průběhu První světové války, je produktem tohoto válečného úsilí a jako takovému mu tedy náleží místo v tomto tématu. Ostatně k jeho bojovému nasazení na frontě chybělo již jen pár dní, ale uzavření příměří koncem října 1918 již jeho nasazení zabránilo.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
Dalším logickým pokračovatelem úspěšné řady rakousko-uherských stíhacích letounů Phönix D.I, D.II a D.IIa měl být model označený D.III. Předchozí modely měly sice vynikající stoupavost a celkově to byly stroje, které až na Albatrosy Oeffagy D.III série 153 a Aviatiky D.I série 138 neměly v rakousko-uherském letectvu konkurenci, přesto ne vždy s nimi byla spokojenost. Všem verzím byla vytýkána jejich přílišná stabilita, což znamenalo, že byly méně obratné. Pro vzdušný boj v době První světové války pak byla obratnost téměř alfou a omegou úspěšnosti a šance přežití. Proto se tým konstruktérů u firmy Phönix Flugzeugwerke AG rozhodl ještě dále vylepšit tuto jinak úspěšnou řadu stíhacích letounů.
Do dvou stavěných prototypů 20.28 a 20.29 byl již zastavován šestiválcový motor Hiero o výkonu 169 kW (230 k), který byl používán i u verze D.IIa. Jeho zástavba do draku letadla tak byla již dříve vyzkoušená a používaná a mohla tak být rychle rozjeta sériová výroba. Ovšem motor trpěl i řadou nedostatků, především pak nedostatečnou pevností motorových loží, která často praskala. Firma však neustále pracovala na vyřešení tohoto problému. Nakolik se jí to podařilo u verze letounů D.III bohužel nevím. Nový model měl poněkud pozměněné křídlo s lehce odlišným půdorysem, ale při zachování stejné nosné plochy a rozměrů jako u předchůdců. Další drobnou změnou bylo překonstruování lafetace synchronizovaných kulometů. Asi nejpodstatnějším zásahem do konstrukce bylo posílení pevnosti trupu a motorového lože. U předchozí verze D.II (D.IIa) vedlo totiž přílišné odlehčení konstrukce k jejímu zeslabení a řadě nehod. Úpravy ještě zasáhly i převody řízení, které se nyní staly citlivější na ovládání. Výzbroj zůstala v podobě dvou synchronizovaných kulometů Schwarzlose M.07/12 ráže 8 mm.
Takto upravené prototypy měly srovnatelné výkony s verzí D.IIa, se kterou sdílely stejnou pohonnou jednotku, ale získaly především na obratnosti. Stroj byl ihned podroben zkouškám, ve kterých uspěl. A tak v září 1918 byla vystavena objednávka na výrobu 100 strojů s oficiálním označením Phönix D.III. K této objednávce měla být ještě vystavena další na 50 letounů pro rakousko-uherské námořní letectvo. Výroba se tedy ihned v září 1918 rozběhla, ale válka se již nezadržitelně blížila ke svému konci. K 27.říjnu 1918 bylo vyrobeno 61 strojů, které se ale od výrobce na frontu již nedostaly, protože bylo uzavřené příměří. Dne 31.října 1918 se pak habsburská monarchie rozpadla.
BOJOVÁ SLUŽBA
Jak již bylo výše řečeno, Phönix D.III se k bojovým útvarům na frontu před uzavřením příměří již nedostal a tak nemohla být ani ověřena jeho konstrukce a výkony. Nicméně dá se předpokládat, že výkony, které byly na úrovni D.IIa, by postačovaly na naprostou většinu spojeneckých letounů včetně slavného Sopwith Camelu. Již model Phönix D.I měl totiž například lepší stoupavost než toto asi nejznámější spojenecké stíhací letadlo WW1, a model D.IIa včetně D.III pak stoupaly v porovnání s „Camelem“ přímo impozantně (8,3 m/s do výšky 1.000 m). Při zpevnění konstrukce, vyřešení problémů s pevností motorových loží a zlepšení obratnosti by se Phönix D.III stal nejlepším stíhacím letadlem Rakousko-Uherska, proti kterému by spojenci těžko hledali protivníka. Ke štěstí Dohodových mocností a italsko-rakouské fronty v Alpách byl D.III připraven k nasazení příliš pozdě. V opačném případě by nejspíše dokázal pro rakousko-uherskou monarchii vybudovat vzdušnou převahu na tomto alpském bojišti, kde obzvláště byla ceněna stoupavost a obratnost mezi horskými masivy.
SLUŽBA PO WW1
Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie a uzavření příměří zůstalo ve firmě Phönix Flugzeugwerke AG zkompletovaných 61 strojů, pro které najednou nebylo uplatnění. Proto se firma rozhodla zkusit letouny prodat do zahraničí. Jedním ze zájemců bylo Švédské království, které v letech 1919 a 1920 nakoupilo celkem 20 těchto strojů pod označením J.1). Jeden z těchto zakoupených letounů (sériové číslo 947) byl po ukončení činné služby v roce 1932 předán do Swedish Air Force Museum, kde je k vidění dodnes.
Phönix D.III královského švédského letectvaTTD – Phönix D.III
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,80 m
* Délka: 6,62 m
* Výška: 3,01 m
* Nosná plocha: 25,0 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 685 kg
* Vzletová hmotnost: 951 kg
* Maximální rychlost: 188 km/h
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Schwarzlose M.07/12 ráže 8 mm
* Dostup: 6.800 m
* Stoupavost: 1.000 m / 2 min
* Dolet: 2 hod
* Motor / Výkon: 1x řadový motor Hiero 169 kW / 230 k
* Vyrobeno kusů: 61 ks
* Uživatelé: Rakousko-Uhersko, Švédsko (20 ks)
Zdroje:
http://www.canit.se/~griffon/aviation/i ... early.html
Stíhací letadla 1914-1918 (2.díl) – Zbyněk Válka – 2001
http://www.cbrnp.com/profiles/quarter1/phonix.htm
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
http://www.airwar.ru/enc/fww1/phd1.html
http://wp.scn.ru/en/ww1/f/179/90/0#3
www.wikipedia.org
