Sovětská samohybná děla (4) - SU-14
Napsal: 21/9/2009, 21:26
Sovětská samohybná děla (4) - SU-14
...praotec těžkých ISU...
Asi každý dnes zná sovětské samohybné děla na podvozcích tanků KV (SU-152) a IS (ISU-122/152). Sovětští konstruktéři dokázali na těchto podvozcích vyvinout velmi dobrá víceúčelová těžká samohybná děla, používaná ještě dlouho po válce. Ale zdaleka nešlo o první těžké „samohybky“, již v první polovině 30. let minulého století se na scéně objevuje těžké samohybné monstrum, překonávající v té době cokoliv na světě. Oficiální označení tohoto těžkého samohybného děla bylo SU-14 (SU - Samochodnaja Ustanovka).
Ani tanková velmoc č.1 si nedovolila opomenout ve 30. letech zanedbat vývoj samohybných děl. Tankové vojsko bylo sice závislé na obrovském množství lehkých tanků T-26 a BT, nicméně na scéně se objevují (s problémy) střední a těžké tanky. Na podvozku středního tanku T-28 se snad objevuje kanon ráže 76,2 mm, pro těžký (a sakra velký) vícevěžový tank T-35 si konstruktéři nechávají jinou lahůdku.
Vše začíná již na počátku 30. let, konkrétně v září 1931. Specmaštrestu je zadán úkol jenž má splnit do 1. května příštího roku. Jde jen o takovou maličkost, je třeba vypracovat projekty pro mechanizaci dělostřelectva, aby to nebylo tak jednoduché, mělo se jednat o „sborový triplex“ schopný nést 107 mm kanon vz. 1910/30, případně 152 mm houfnici vz. 1909/30 nebo 203 mm hmoždíř vz. 1930. Těžší „triplex těžkého dělostřelectva zvláštního určení“ šel ještě dále, zde se coby výzbroj měl objevil výkonný 130 či 152 mm kanon, 203 mm houfnice vz. 1929, v záloze byl i 305 mm hmoždíř. Nevím, jak se tenkrát v sojuzu pohlíželo na sci-fi, podobný projekt zde v těchto letech podle mne patří. Je třeba si hlavně uvědomit, jakými prostředky tehdy disponovala Rudá armáda. Sborový triplex měl využívat podvozek středního tanku T-24, těžký triplex si musel ještě počkat na dokončení vývoje těžkého tanku. Tímto tankem byl vcelku známý vícevěžový mastodont T-35, vyvíjený od roku 1930. Podvozek by tedy na světě byl, horší to bylo s výzbrojí. Výkonný kanon nebyl k dispozici, vývoj se proto ubral směrem k osazení 203 mm houfnice B-4.
SU-14
Práce na projektu těžkého samohybného děla začínají v Specmaštrestu pod vedením P. I. Sjačentova v roce 1933. Jako základ je sice použit podvozek těžkého tanku T-35, aby to ale nebylo příliš jednoduché, používají se i komponenty ze středního tanku T-28. Podvozek tvoří na každé straně osm zdvojených pojezdových kol s gumovou bandáží, spojených po dvou na jeden společný závěs. Pás je nahoře veden na šesti napínacích kladkách, sestavu podvozku doplňuje přední hnací a zadní napínací kolo (T-35 má hnací kolo vzadu). I když navenek vypadá zavěšení kol stejně jako u T-35, lze zde najít určité rozdíly. Tak jako u T-35 kryje horní část podvozku pancéřování
Pohon tohoto monstra zabezpečuje původně letecký motor M-17, používaný i v T-35, převodovka pochází z středního tanku T-28. Motor se stěhuje do přední poloviny vozidla, jeho výfuky jsou vyvedeny po stranách vozidla nad blatníkem. U motoru M-17 je někdy nesnadné určit jeho výkon, lze narazit na hodnoty v rozmezí 500 až 700 HP. Pancéřování odpovídá své době, síla pancíře se zastavuje na hodnotě 20 mm, vetšinou jde ale jen o pancéřové plechy o síle 10 mm.
Pancéřování je sice minimální, stejně ho využije jen řidič. Ten má nad korbou své „pracoviště“ chráněné pancéřovou budkou, zbylá pětice má ale smůlu, na korbě není žádná věž nebo krytá nástavba. Pouze tam trůní 203 mm houfnice vzor 1931 (B-4) a pouze osm střel pro ni, osádka má k dispozici na „obranu“ trojici volně uložených kulometů DT. To je sice poměrně solidní palebná síla, horší je to ale s jejich možným uchycením po obvodu bojového prostoru. Zde konstruktéři navrhli sedm závěsů pro tyto kulomety, kulometčík je ale vyloženě „vystaven na obdiv“ každému trochu schopnému střelci. Aby náhodou nikdo při plné rychlosti nespadl ze samohybky a nežaloval o náhradu za zranění Nejvyšší sovět, doporučil bezpečnostní technik obehnat bojový prostor zábradlím. Zda bylo pruhované v barvě žlutá/černá a mělo bezpečnostní tabulky se bohužel nepodařilo zjistit. A aby si nabíječi neuhnali při nabíjení houfnice kýlu, jsou na bocích umístěny dva jeřáby. Ona totiž ta střela do houfnice vážila okolo 100 kg... Ale nějaká to kilo navíc určitě nevadí, celková hmotnost vozidla se totiž pohybuje okolo 47 tun...
bokorys SU-14 s B-4
Prototyp je dokončen v roce 1934 již pod oficiálním označením SU-14, během testů však na povrch vyplouvají zásadní nedostatky vozidla. Především jde o komponenty z tanků T-28, nejsou prostě dimenzovány na vozidlo o hmotnosti přes 40 tun. Samotná výzbroj je po střelbách a testech hodnocena jako schopná polního provozu, musí se však upravit poruchový podvozek. Proto je počátkem roku 1935 SU opět na „špalkách“ a probíhá jeho modernizace. Komponenty z T-28 nahrazují jiné z T-35, při testech v létě 1935 již nedochází k podobným poruchám a SU je schopné jízdy i v terénu.
Místo sériové výroby je nařízen vývoj modernější verze, ta má mít již vychytané všechny mouchy předchozí verze. Aby došlo k odlišení od první verze SU, dostává nový prototyp (světe div se) označení SU-14-1. Od prvního prototypu ho rozpoznáme poměrně snadno, má například jen pět nosných kladek a ochrana podvozku již není po celé délce vozila (hnací a napínací kolo není chráněno). Tlumič výfuku již není vyveden na obou stranách, zde je veden jediný tlumič za řidičovou budkou kolmo na podélnou osu vozidla, výfuk poté směřuje šikmo dolů (nepodařilo se mi zjisti, zda je vyveden jen na jednu stranu). Motor byl sice z větve M-17, šlo však o upraveno verzi F (1T?), ta měla být schopná dodat až 700 (680)HP.
SU-14-1 s B-4
Testy této verze probíhají od dubna do května 1936, vozidlo se zbavuje svých dětských nemocí a najede během testů cca 800 km. Dokonce se i přes zvýšenou hmotnost (48 tun) podaří díky „tuningu“ motoru dosáhnout vyšší rychlosti (30 km/h). Tím ale úpravy nekončí, vojenským teoretikům se přestala líbit 203 mm houfnice a raději by na jejím místě viděli kanon ráže 152 mm. A jelikož má v armádě hlavní slovo voják na ne ekonom, obdrží oba dva prototypy ještě v roce 1936 novou výzbroj. U SU-14 jím je kanon U-30, u SU-14-1 kanon 152 mm vz. 1935 (Br2).
SU-14 s U-30
Jak by se mohlo zdát, nic už nebránilo vyrobit první malou ověřovací sérii SU-14-1 a následně tento typ zavést do výzbroje Rudé armády. Ta by tak dostala moderní mobilní dělo s velkým výkonem. Ale člověk míní a straně mění, šéfkonstruktér Sjačentov končí v roce 1937 po uvěznění na popravišti a o program, jenž vypracoval nepřítel lidu už naráz armáda nemá zájem. A aby toho nebylo málo, příznivcem samohybných děl byl maršál Tuchačevskij. Tak to už pro SU-14 znamenalo vyloženě polibek smrti...
SU-14-1 s Br2
Je až s podivem, že na rozdíl od svých autorů oba prototypu přečkají v poklidu řádění stalinské kliky u armády, zjevně si jich nikdo ve skladu v Moskvě nevšímá. Změna nastává až během Zimní války, Rudá armáda si vylamuje zuby na finské obranné linii a tak si někdo koncem roku 1939 vzpomene, že v Moskvě rezaví ve skladu dvě velké samohybné houfnice. Z Moskvy jsou převezeny do Leningradu, zdejší Kirovův závod (No. 185) je upraví dle nejnovějších trendů. Bojový prostor totiž dostane poměrně solidní pancéřování, čelní stěna nástavby má sílu 50 mm, bočnice 30 mm. Horší už je to s rychlostí, toto monstrum o hmotnosti cca 60 tun se dokáže ploužit rychlostí okolo 20 km/h. Ale to by ani tak nevadilo, SU nemá trhat rychlostní rekordy, má operovat na linii fronty a podporovat svou palbou ostatní. A to by asi i dokázalo, bohužel pro něj Zimní válka skončila dříve než byly oba dva prototypy upraveny. Po střeleckých testech jsou zařazeny ke Kyjevskému vojenskému okruhu, posléze umístěny na zkušebním polygonu Kubinka. Tam prodělávají i svůj křest bojem, ostřelují agresora blížícího se je Kubince. Tam poté přečkají celou válku, v 60. letech je SU-14 sešrotován, SU-14-1 se stal exponátem světoznámého muzea v Kubince.
SU-14-1 s pacéřováním
Co napsat na závěr. Sovětům se podařilo po počátečních problémech umístit výkonné kanonu na podvozek těžkého tanku a otevřít tak cestu příštím těžkým samohybným dělům. Nejprve ale musela doba „semlít“ takové tankové „odborníky“, jakým byl například maršál Kulik....
SU-14-1 v Kubince
Technické data samohybného děla SU-14
hmotnost – 47,06 (48) t
výkon motoru – 500 (680) HP
maximální rychlost – až 31,5 km/h
osádka – 6 (7)
zdroje:
I. Pejčoch, S. Spurný - Obrněná technika 4 - SSSR 1919 – 1945 (II. část) – ARES 2002
M. V. Kolomiec, M. H. Svirin – Tjaželyj tank T-35
http://armor.kiev.ua/
obrazová příloha:
http://armor.kiev.ua/
...praotec těžkých ISU...
Asi každý dnes zná sovětské samohybné děla na podvozcích tanků KV (SU-152) a IS (ISU-122/152). Sovětští konstruktéři dokázali na těchto podvozcích vyvinout velmi dobrá víceúčelová těžká samohybná děla, používaná ještě dlouho po válce. Ale zdaleka nešlo o první těžké „samohybky“, již v první polovině 30. let minulého století se na scéně objevuje těžké samohybné monstrum, překonávající v té době cokoliv na světě. Oficiální označení tohoto těžkého samohybného děla bylo SU-14 (SU - Samochodnaja Ustanovka).
Ani tanková velmoc č.1 si nedovolila opomenout ve 30. letech zanedbat vývoj samohybných děl. Tankové vojsko bylo sice závislé na obrovském množství lehkých tanků T-26 a BT, nicméně na scéně se objevují (s problémy) střední a těžké tanky. Na podvozku středního tanku T-28 se snad objevuje kanon ráže 76,2 mm, pro těžký (a sakra velký) vícevěžový tank T-35 si konstruktéři nechávají jinou lahůdku.
Vše začíná již na počátku 30. let, konkrétně v září 1931. Specmaštrestu je zadán úkol jenž má splnit do 1. května příštího roku. Jde jen o takovou maličkost, je třeba vypracovat projekty pro mechanizaci dělostřelectva, aby to nebylo tak jednoduché, mělo se jednat o „sborový triplex“ schopný nést 107 mm kanon vz. 1910/30, případně 152 mm houfnici vz. 1909/30 nebo 203 mm hmoždíř vz. 1930. Těžší „triplex těžkého dělostřelectva zvláštního určení“ šel ještě dále, zde se coby výzbroj měl objevil výkonný 130 či 152 mm kanon, 203 mm houfnice vz. 1929, v záloze byl i 305 mm hmoždíř. Nevím, jak se tenkrát v sojuzu pohlíželo na sci-fi, podobný projekt zde v těchto letech podle mne patří. Je třeba si hlavně uvědomit, jakými prostředky tehdy disponovala Rudá armáda. Sborový triplex měl využívat podvozek středního tanku T-24, těžký triplex si musel ještě počkat na dokončení vývoje těžkého tanku. Tímto tankem byl vcelku známý vícevěžový mastodont T-35, vyvíjený od roku 1930. Podvozek by tedy na světě byl, horší to bylo s výzbrojí. Výkonný kanon nebyl k dispozici, vývoj se proto ubral směrem k osazení 203 mm houfnice B-4.
SU-14Práce na projektu těžkého samohybného děla začínají v Specmaštrestu pod vedením P. I. Sjačentova v roce 1933. Jako základ je sice použit podvozek těžkého tanku T-35, aby to ale nebylo příliš jednoduché, používají se i komponenty ze středního tanku T-28. Podvozek tvoří na každé straně osm zdvojených pojezdových kol s gumovou bandáží, spojených po dvou na jeden společný závěs. Pás je nahoře veden na šesti napínacích kladkách, sestavu podvozku doplňuje přední hnací a zadní napínací kolo (T-35 má hnací kolo vzadu). I když navenek vypadá zavěšení kol stejně jako u T-35, lze zde najít určité rozdíly. Tak jako u T-35 kryje horní část podvozku pancéřování
Pohon tohoto monstra zabezpečuje původně letecký motor M-17, používaný i v T-35, převodovka pochází z středního tanku T-28. Motor se stěhuje do přední poloviny vozidla, jeho výfuky jsou vyvedeny po stranách vozidla nad blatníkem. U motoru M-17 je někdy nesnadné určit jeho výkon, lze narazit na hodnoty v rozmezí 500 až 700 HP. Pancéřování odpovídá své době, síla pancíře se zastavuje na hodnotě 20 mm, vetšinou jde ale jen o pancéřové plechy o síle 10 mm.
Pancéřování je sice minimální, stejně ho využije jen řidič. Ten má nad korbou své „pracoviště“ chráněné pancéřovou budkou, zbylá pětice má ale smůlu, na korbě není žádná věž nebo krytá nástavba. Pouze tam trůní 203 mm houfnice vzor 1931 (B-4) a pouze osm střel pro ni, osádka má k dispozici na „obranu“ trojici volně uložených kulometů DT. To je sice poměrně solidní palebná síla, horší je to ale s jejich možným uchycením po obvodu bojového prostoru. Zde konstruktéři navrhli sedm závěsů pro tyto kulomety, kulometčík je ale vyloženě „vystaven na obdiv“ každému trochu schopnému střelci. Aby náhodou nikdo při plné rychlosti nespadl ze samohybky a nežaloval o náhradu za zranění Nejvyšší sovět, doporučil bezpečnostní technik obehnat bojový prostor zábradlím. Zda bylo pruhované v barvě žlutá/černá a mělo bezpečnostní tabulky se bohužel nepodařilo zjistit. A aby si nabíječi neuhnali při nabíjení houfnice kýlu, jsou na bocích umístěny dva jeřáby. Ona totiž ta střela do houfnice vážila okolo 100 kg... Ale nějaká to kilo navíc určitě nevadí, celková hmotnost vozidla se totiž pohybuje okolo 47 tun...
bokorys SU-14 s B-4Prototyp je dokončen v roce 1934 již pod oficiálním označením SU-14, během testů však na povrch vyplouvají zásadní nedostatky vozidla. Především jde o komponenty z tanků T-28, nejsou prostě dimenzovány na vozidlo o hmotnosti přes 40 tun. Samotná výzbroj je po střelbách a testech hodnocena jako schopná polního provozu, musí se však upravit poruchový podvozek. Proto je počátkem roku 1935 SU opět na „špalkách“ a probíhá jeho modernizace. Komponenty z T-28 nahrazují jiné z T-35, při testech v létě 1935 již nedochází k podobným poruchám a SU je schopné jízdy i v terénu.
Místo sériové výroby je nařízen vývoj modernější verze, ta má mít již vychytané všechny mouchy předchozí verze. Aby došlo k odlišení od první verze SU, dostává nový prototyp (světe div se) označení SU-14-1. Od prvního prototypu ho rozpoznáme poměrně snadno, má například jen pět nosných kladek a ochrana podvozku již není po celé délce vozila (hnací a napínací kolo není chráněno). Tlumič výfuku již není vyveden na obou stranách, zde je veden jediný tlumič za řidičovou budkou kolmo na podélnou osu vozidla, výfuk poté směřuje šikmo dolů (nepodařilo se mi zjisti, zda je vyveden jen na jednu stranu). Motor byl sice z větve M-17, šlo však o upraveno verzi F (1T?), ta měla být schopná dodat až 700 (680)HP.
SU-14-1 s B-4Testy této verze probíhají od dubna do května 1936, vozidlo se zbavuje svých dětských nemocí a najede během testů cca 800 km. Dokonce se i přes zvýšenou hmotnost (48 tun) podaří díky „tuningu“ motoru dosáhnout vyšší rychlosti (30 km/h). Tím ale úpravy nekončí, vojenským teoretikům se přestala líbit 203 mm houfnice a raději by na jejím místě viděli kanon ráže 152 mm. A jelikož má v armádě hlavní slovo voják na ne ekonom, obdrží oba dva prototypy ještě v roce 1936 novou výzbroj. U SU-14 jím je kanon U-30, u SU-14-1 kanon 152 mm vz. 1935 (Br2).
SU-14 s U-30 Jak by se mohlo zdát, nic už nebránilo vyrobit první malou ověřovací sérii SU-14-1 a následně tento typ zavést do výzbroje Rudé armády. Ta by tak dostala moderní mobilní dělo s velkým výkonem. Ale člověk míní a straně mění, šéfkonstruktér Sjačentov končí v roce 1937 po uvěznění na popravišti a o program, jenž vypracoval nepřítel lidu už naráz armáda nemá zájem. A aby toho nebylo málo, příznivcem samohybných děl byl maršál Tuchačevskij. Tak to už pro SU-14 znamenalo vyloženě polibek smrti...
SU-14-1 s Br2 Je až s podivem, že na rozdíl od svých autorů oba prototypu přečkají v poklidu řádění stalinské kliky u armády, zjevně si jich nikdo ve skladu v Moskvě nevšímá. Změna nastává až během Zimní války, Rudá armáda si vylamuje zuby na finské obranné linii a tak si někdo koncem roku 1939 vzpomene, že v Moskvě rezaví ve skladu dvě velké samohybné houfnice. Z Moskvy jsou převezeny do Leningradu, zdejší Kirovův závod (No. 185) je upraví dle nejnovějších trendů. Bojový prostor totiž dostane poměrně solidní pancéřování, čelní stěna nástavby má sílu 50 mm, bočnice 30 mm. Horší už je to s rychlostí, toto monstrum o hmotnosti cca 60 tun se dokáže ploužit rychlostí okolo 20 km/h. Ale to by ani tak nevadilo, SU nemá trhat rychlostní rekordy, má operovat na linii fronty a podporovat svou palbou ostatní. A to by asi i dokázalo, bohužel pro něj Zimní válka skončila dříve než byly oba dva prototypy upraveny. Po střeleckých testech jsou zařazeny ke Kyjevskému vojenskému okruhu, posléze umístěny na zkušebním polygonu Kubinka. Tam prodělávají i svůj křest bojem, ostřelují agresora blížícího se je Kubince. Tam poté přečkají celou válku, v 60. letech je SU-14 sešrotován, SU-14-1 se stal exponátem světoznámého muzea v Kubince.
SU-14-1 s pacéřováním Co napsat na závěr. Sovětům se podařilo po počátečních problémech umístit výkonné kanonu na podvozek těžkého tanku a otevřít tak cestu příštím těžkým samohybným dělům. Nejprve ale musela doba „semlít“ takové tankové „odborníky“, jakým byl například maršál Kulik....
SU-14-1 v Kubince Technické data samohybného děla SU-14
hmotnost – 47,06 (48) t
výkon motoru – 500 (680) HP
maximální rychlost – až 31,5 km/h
osádka – 6 (7)
zdroje:
I. Pejčoch, S. Spurný - Obrněná technika 4 - SSSR 1919 – 1945 (II. část) – ARES 2002
M. V. Kolomiec, M. H. Svirin – Tjaželyj tank T-35
http://armor.kiev.ua/
obrazová příloha:
http://armor.kiev.ua/
Ale k sovětským SU se zase po čase vrátím.