PALBA.CZ

VIII.díl. Francie 1940. Č 37.

Na mapě je mimo jiné i postavení Britského expedičního sboru ( B.E.F.) k 10. květnu 1940 u francouzských hranic – řeč je o něm v textu a pak v Č 39.




Odskočme ještě na chvíli k PVOS, ale již o kus dál - k březnu 1940.
Z toho si pak k PVO Velké Británie řekněme:
Když se hodnotila 8. března 1940 PVO v rámci PVOS Velké Británie a PVO Expedičního sboru ( B.E.F.) ve Francii, museli britští náčelníci štábu v utajené zprávě přiznat, že z 352 protiletadlových děl, která měla být odeslána Britskému expedičnímu sboru ( B.E.F.) do Francie, jich tam bylo odesláno jen 152 kusů. Z tajné zprávy dál vyplývalo, že britské předsunuté letecké síly, které operovaly ve Francii nedostaly ze 48 lehkých protiletadlových děl ( pro PVO letišť), jež požadovaly, ani jediné. Protiletadlová výzbroj, s kterou se počítalo pro PVO Velké Británie, také nebyla k dispozici. Tajná zpráva říká, že z 1 860 protiletadlových děl, která byla považována za minimum k zajištění PVO v rámci PVOS Velké Británie, jich bylo v březnu 1940 rozmístěno pouhých 108 kusů (samozřejmě do - „Bitva o Británii“ - byly stavy doplněny a protiletadlová děla rozmístěna i když ne na požadované stavy).
Kromě toho tehdejší strategická situace Velké Británie říkala, že země bude samozřejmě napadena od moře především letecky, což PVO VB diktovalo, aby všechna protiletadlová děla byla rozmístěna okolo námořních základen a okolo stanovišť radarů, jakož i okolo závodů leteckého průmyslu „a dalších životně důležitých míst“, která byla bohužel ještě v době března 1940 nechráněna, i když se vědělo, že letecké útoky na ně mohou dopadnout – jednalo se o zajištění PVO objektů, jako součásti budoucího PVOS Velké Británie ( PVO – Protivzdušná Obrana objektů a PVOS je celá – Protivzdušná Obrana Státu, jejíž součástí je i každá PVO).

Vraťme se ještě k dubnu 1939.
V článku Č 36 na konci jsme říkali, že si lord Gort




stěžoval, že má nedostatek vojáků, aby mohl po dubnu 1939 udržovat PVO v pohotovosti každou noc.
Pro britskou vládu to znamenalo, že musí povolat částečnou mobilizací armádní záložníky. Pro britský Parlament bylo jedinou alternativou, aby schválil zákon, podle kterého budou povoláni muži k vojenské službě v době míru.
Lord Gort tehdy věděl, že ministr války Hore-Belisha bude mít pro něho pochopení, neboť slyšel jeho projev z 31. března 1939, ve kterém Hore-Belisha řekl, že branná povinnost může být nutná.
Jenomže v konzervativní Velké Británii bylo povolávání civilistů do ozbrojených sil velice bolestným krokem (vždy věřili jen profesionální armádě). Britům se prostě povinná vojenská služba, která byla zavedena v průběhu 1. světové války, vůbec, ale vůbec nelíbila.
Ministerský předseda Velké Británie Chamberlain byl proti branné povinnosti, neboť i jeho konzervativní předchůdce slíbil voličům, že nejméně do příštích voleb nebude branná povinnost zavedena a Chamberlain jeho slib zopakoval. Chamberlain se obával rozhořčeného odporu socialistické opozice a odborů, které byly převážně pacifistické. Jako poslední zoufalý pokus jak se vyhnout branné povinnosti, navrhl ministerský předseda nepraktické řešení, aby příslušníci teritoriální armády (Dobrovolní vojáci ve volném čase) převzaly obranná postavení po pracovní době - jako civilisté. Velení britské armády se přímo zhrozilo!
Všichni britští vojáci totiž věděli, že protiletadlové jednotky teritoriální armády byly již tak přetíženy úkoly a jejich příslušníci měli potíže, aby plnili již tak všechny civilní i vojenské povinnosti.
Teprve když byl o nutnosti povinných odvodů přesvědčen lord Halifax (ministr zahraničí VB, který vlastně hýbal s Chamberlainem dle své potřeby)

Lord Halifax – ministr zahraničí VB.




, tak ministerský předseda Velké Británie povolil. Dokonce tuto myšlenku přijal Chamberlain za svou, i když slovo „odvody“ bylo opatrně vynecháno, rekrutům se říkalo „milicionáři“ a odvody byly označeny za povinný vojenský výcvik. Ovšem návrh na to, aby britská vláda vyhlásila „stav ohrožení“, tak ten byl odmítnut, protože by to mělo katastrofální důsledky na finanční trh v londýnské City.
Ve Velké Británii ohrožované válkou znovu slavila stranická politika triumf nad zdravým rozumem a realitou doby, a to když (socialistická) Labouristická strana a Liberálové hlasovaly proti povinnému vojenskému výcviku. Konzervativci však měli v Dolní sněmovně dostatek hlasů, aby zajistili novému nařízení potřebnou většinu – 380 : 143 hlasů. Přibližně 30 poslanců, většina celonárodního tisku VB a dokonce i demonstrující lidé prosazovali názor, že nadešel čas k vytvoření nové vlády, vlády, která by byla složena ze zástupců všech stran. Ministerského předsedu Velké Británie Chamberlaina ještě v dubnu 1939 nepřesvědčili.
Souhlas vládního kabinetu a ministerstva financí z 23. dubna 1939 poskytl peníze na některé nejnutnější potřeby armády, což mělo znamenat, že výzbroj bude. Když však historici nakoukli do tehdejších seznamů nutně potřebných položek, které tehdy armáda Velké Británie potřebovala a neměla, tak těsně před začátkem 2. světové války (byl duben 1939 a válka vypukla v září 1939), běhal jim mráz po zádech. Velké Británii chyběla letadla, chyběly jí tanky a dokonce i ty pušky si musela zapůjčit od indické armády.

A teď něco o politice:
Velká Británie tehdy, v dubnu 1939, vznesla mnoho otázek na Moskvu, jak se zachová SSSR v případě agrese v Evropě ( Britové neřekli Německa)?
Britský vládní kabinet byl překvapen, když obdržel 18. dubna 1939 dlouhý návrh Maxima Litvinova, tehdy ještě Stalinova ministra zahraničí. Návrh zněl na pěti, či desetitiletý vojenský pakt mezi oběma zeměmi, jež by v případě „německé agrese“ zajišťoval vojenskou vzájemnou pomoc. Taková otevřenost Brity zaskočila a zmátla. Britové ve své konzervativní diplomatické politice ani při britských zárukách Polsku záměrně nezmiňovali Německo jménem. Teď se náhle začali Britové obávat, že rusko-britská dohoda popudí Hitlera!!!
Co však ale bylo jisté, že by v dubnu 1939 taková rusko-britská dohoda určitě zneklidnila ostatní východoevropské země, které byly ohroženy Hitlerem. Byli to hlavně Poláci, kteří prvně odmítli rusko-britský pakt a dali tím jasně najevo ( nyní jako předtím), že nedovolí Rudé armádě překročit jejich hranice, i kdyby se mělo jednat o pomoc proti německé invazi.
A zároveň ihned vyvstala otázka:
Jak se k takové smlouvě zachovají Pobaltské státy – Lotyšsko, Litevsko a Estonsko a Finsko? Jaká bude reakce USA a Dominií?
Totiž taková smlouva – rusko-britská – by přinesla změnu téměř ve všech mezinárodních vztazích Velké Británie.
Jediná francouzská vláda byla připravena využít ruských návrhů a pokusit se najít formulace, které by Londýn uspokojily. Paradoxem této chvíle bylo, že Chamberlain se bál, že zprávy o ruských návrzích se dostanou na veřejnost a seznámí se s nimi britští voliči. Proto když Chamberlain informoval vedoucí představitele Labouristické strany zavázal je k mlčenlivosti.
Ruské návrhy byla výzva a šlo o to jestli je pochopí lidé v britském vládním kabinetu. Ti je pak konzultovali s veliteli armády, námořnictva a letectva a konzultovali je dokonce dvakrát. První zpráva byla jiná než druhá a jedna vyvracela druhou a britský kabinet byl bezradný jak se zachovat, a to stejně jako před ruskými návrhy.
V soukromém dopise pak ministerský předseda Chamberlain napsal, že má, cituji:
„Velmi silnou nedůvěru k Rusku.“
Tak jak se válka blížila, lord Halifax shrnul totální zmatek britského kabinetu i všech poradců, lidí od kterých obyčejní Britové a celá veřejnost očekávali moudrost a jasné vedení do těchto slov, cituji:
„Měli bychom hrát o čas.“

Byla to doba kdy se vedení britského státu stále více zaplétalo do svých vlastních slov a přicházelo se stále podivnějšími návrhy, které byly pro Stalina nepřijatelné.
Rusům neuniklo, že Britové nespěchají a že se snaží všechna jednání co nejvíce protahovat.
Stalin, pro kterého v roce 1939, ale i dále, pracovali jako špioni zrádci i na nejvyšších místech ve všech evropských vládách a přes Kominternu i ve veřejném životě, viz Č 2.,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1188
dospěl k závěru, že Británie a Francie se nikdy vojensky proti nikomu nepostaví do té doby, než se stane sama přímou obětí útoku.
Nerozhodní lidé na nejvyšších vládních místech – jak o nich říká Len Deighton v knize – Krev, slzy a pošetilost – na straně 168, cituji:
„Mandaríni z Foreign Office si uvědomili, že jestliže budou i nadále ve svých smlouvách jméno Německa vynechávat, skončí Británie tím, že bude ručit za všechny na světě proti všem.“

Tady někde se lámal chleba, tady někde došel Stalin k názoru, že záchranu Ruska (SSSR) musí hledat jen u proklamovaného nepřítele – u nacistického Německa.

VIII.díl. Francie 1940. Č 38.

O paktu mezi Stalinem a Hitlerem, paktu, kterým si oba diktátoři kryli záda, a bez kterého by vlastně 2. světová válka nemohla 1. září 1939 začít, podrobně hovoříme v VI.díl. Polsko září 1939 – Subkapitola je zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
a pak v Č 5 až Č 12, je samotné pojednání o paktu v Č 6., viz odkazy:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2792
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2803
- my si k tomu ještě řekněme jen některé další postřehy.
Stalin a sovětská diplomacie už z toho důvodu, že v britské delegaci chyběly vysoce postavené osoby a britská delegace, místo aby cestovala letadlem, nebo rychlou válečnou lodí, jak se tehdy slušelo u přiměřeně reprezentační delegace, cestovala 5 dní na palubě staré pasažérské (osobní) lodi „City of Exeter“ – pojal k Britům nedůvěru.
Když vše Stalin zvažoval, jasně viděl, že Britové vše zpomalují a nepřikládají tomu tu důležitost, kterou si situace vyžadovala. Ale Němci, z nich pak především Ribbentrop, v tom viděli, že by mohla vzniknout britsko-francouzsko-sovětská smlouva a Ribbentrop začal „tlačit na pilu“, aby v srpnu 1939 rychleji vznikl německo-sovětský pakt. A pak se vše dělo dle nahoře daných odkazů.
Snad jsem tam ještě nedodal, že sovětský chargé d’affaires (velvyslanec) v Berlíně Astachov začal v pozdějších měsících po uzavření paktu Němce podezřívat, že jejich motivy k uzavření smlouvy nebyly nejčistší. Byl z Berlína odvolán a poslán do vězení, ve kterém zůstal až do své smrti v roce 1941…..
No a dne 1. září 1939 začala 2. světová válka útokem na Polsko - nejprve nacistickým Německem a od 17. září 1939 vpadla Polsku do zad Rudá armáda.
O těchto událostech hovoří mimo jiných historiků také Len Deighton v knize – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války. Jeho reakce v knize na str. 171 odráží i můj pohled na tuto dobu, když Len Deighton říká, cituji:

„Jako chicagští gangsteři si Hitler a Stalin rozdělili východní Evropu do dvou sfér vlivu, v nichž si oba víceméně mohli dělat, co kdo chtěl. Stalinovo teritorium zahrnovalo pobaltské státy a Finsko, zatímco Polsko mělo být napadeno oběma armádami a rozděleno napůl.“

Snad je ještě určitě nutné dodat, že Stalin dodržoval německo-sovětský pakt mnohem důsledněji, zvláště tu obchodní doložku, než Hitler, mluvili jsme o tom na tomto odkaze v Č 2:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1188
Pro Německo bylo životně důležité, že podle obchodní doložky přicházela ruská nafta a obilí, stejně jako železná ruda, mangan a bavlna.
Mnohem ostudnější pak bylo, že po uzavření paktu změnily na celém světě své chování všechny komunistické strany na pokyn Moskvy, která tehdy plně ovládala Kominternu (řada z nich měla tajné členy). Svá politická stanoviska přehodnotily tak, aby byla v souladu s německo-sovětským paktem, což znamenalo, že od této chvíle bránili komunisté všem pokusům Hitlera zastavit.
Když potom začala 2. světová válka, mobilizovali komunisté ve Francii a ve Velké Británii nemalé zdroje proti válečnému úsilí ostatního obyvatelstva. Mimo jiné vyzývali spojenecké vojáky, aby nebojovali ve válce s Hitlerem, protože to je zrada dělnictva.

Když se při „nemastném, neslaném“ jednání Anglie a Francie se Sověty dozvěděl Chamberlain o německo-sovětském paktu, tak ještě než byl ratifikován, odvolal členy britského parlamentu z letních prázdnin.
Podpisu stejně nezabránil!
Ve svém projevu pak 24. srpna 1939 řekl Chamberlain v Dolní sněmovně, cituji:
„Nesnažím se skrýt před sněmovnou, že toto oznámení bylo pro vládu překvapením, a to překvapením velmi nepříjemného druhu.“
Pak Chamberlain popisoval, jak byla 11. srpna 1939 v Moskvě uvítána anglo-francouzská mise, zatímco Sověti již vedli tajná jednání s nacisty (pěkně licoměrné, když člověk čte předchozí řádky, jak se Britové a Francouzi k jednání se Sověty stavěli).
Určitě se možná tehdy Stalin Chamberlainovu projevu rozhořčeně zasmál. Ale kdo se smál určitě – „ a na plné pecky“ - to byl Hitler. Hitler tehdy věděl, že je velmi málo pravděpodobné, že „červi“ jak Spojence nazýval, budou natolik hloupí, aby vypovídali válku!!!
Je však na druhé straně třeba říci, že přece jenom trochu Němci, a sám „Her Hitler“, Chamberlaina podcenili – i on si nenechal všechno líbit. Teď právě přišel čas, aby zaujal pevné stanovisko, a jestliže to bude třeba, aby začala Velká Británie bojovat. To přesto, že Velká Británie nebyla dost vojensky připravená, nebyla ani tak silná, ani tak bohatá, aby vůbec mohla bojovat. Pro Velkou Británii to byla doba velmi těžko řešitelných dilemat. Právě koncem září 1939 ministerského předsedu Velké Británie Chamberlaina zasáhla zpráva, že všechny události v Evropě jsou příčinou odlivu zlatých rezerv z britských bank. Vždyť třeba jenom za jediný den bylo vybráno z britských bank 30 miliónů liber.
Kabinet i banky diskutovaly dokonce o omezení směny peněz (aby se zabránilo masové výměně liber za jiné měny), ale britská vláda se po diskuzi přece jenom přiklonila k tomu, že banky jen zvýšily bankovní poplatky na 4% a vláda vyzvala podnikatele, aby nenakupovali zahraniční měnu a aktiva a nepřeváděli kapitál ze země – podkladem zde je Documents concerning German-Polish Relations and the outbreak of hostilities between Great Britain and Germany on September 3, 1939, HMSO 1939.

V této souvislosti, a aby bylo co porovnávat ( když hovoříme o vybrání 30 miliónů liber za jediný den a následné reakci vlády)), je dobré vědět o finanční situaci Velké Británie tato fakta:
Bylo to právě týden po začátku války, tedy 8. září 1939, kdy Kancléř pokladu ( ministr financí VB) britskému vládnímu kabinetu oznámil několik tvrdých faktů:
1/ Finanční situace Velké Británie je zoufalá, je mnohem horší než v roce 1914.
2/ Spojenec Francie je také po všech stránkách slabší a 3 další, bývalí spojenci z 1. světové války – Rusko, Itálie a Japonsko - stojí „na druhé straně barikády“ – jsou potencionálními nepřáteli.
3/ Celkové finanční rezervy Velké Británie činily 700 miliónů liber ( v této souvislosti je těch 30 miliónů liber výběru za jeden, jediný den moc peněz) a šance na zvýšení této sumy je velmi malá.
4/ Vzhledem k tomu, že vláda VB dluhy USA z 1. světové války nesplatila, bude nutné v USA vše nakupovat za hotové…. – podkladem zde je – Ponting, 1940: Myth and Reality. Odkaz na CAB 66/1 WP (39) 15 ( 8. 9. 39).

Tehdy žádnému ministru vládního kabinetu neunikl závěr Kancléře pokladu když řekl, cituji:
„ Jedinou šancí na přežití Spojenců je vstup Spojených Států Amerických ( USA ) do války…
A bude k němu muset dojít brzy…"

Přes všechny liknavosti, váhavost a pochybnosti se přece jenom nakonec Chamberlain pokusil v srpnu 1939 ( po podepsání německo-ruského paktu) jasně zformulovat své stanovisko, když Hitlerovi napsal, cituji:

„Oznámení o německo-sovětské smlouvě je zřejmě přijímáno některými místy v Berlíně jako znamení, že intervence Velké Británie na straně Polska již není variantou, s níž by se muselo počítat. Není možné dopustit se větší chyby. Ať už je charakter německo-sovětské smlouvy jakýkoli, nemůže změnit závazky Velké Británie vůči Polsku, které vláda Jeho Veličenstva proklamovala veřejně, opakovaně a jasně, a které je odhodlána dodržet.
Tvrdí se, že kdyby vláda Jeho Veličenstva jasněji definovala své stanovisko v roce 1914, nemuselo dojít k velké katastrofě. Ať je, či není toto tvrzení oprávněné, vláda Jeho Veličenstva je při této příležitosti rozhodnuta již žádné tragické nedorozumění nedopustit. Jestliže nastane potřeba, je odhodlána a připravena nasadit bezodkladně všechny síly pod jejím velením a konce jednou zahájeného nepřátelství je nemožné předvídat… Věřím, že Vaše Excelence zváží s největší rozvahou návrhy, které jsem vám předložil."

Ani tento dopis však Hitlera a jeho nohsledy nepřesvědčil o tom, že je Velká Británie odhodlána k boji.
Hitler tehdy Goebbelsovi řekl, že Chamberlain stejně bude rezignovat. Ale Goebbels si do svého deníčku napsal svůj způsob myšlení, citujme z Goebbelsova deníčku:
„Pokládám za pravděpodobnější, že polská vláda pod anglickým nátlakem podá demisi. To je pro Anglii jediná šance, jak se z této šlamastiky alespoň napůl vyvléknout bez války.“
Pramenem jsou zde výňatky z Goebbelsova deníku publikované v „Sunday Times“ z 12. července 1992.
Wehrmacht a jeho generálové však byli trošku rozdílnějšího názoru a úplně jistý si Appeasementem nebyli. Generál Halder, náčelník generálního štábu OKH, si zapsal do svého deníku, cituji:
„Tvář musí být zachována… Obecný dojem říká, že Anglie je měkká v otázce velké války.“

Když v pátek 1. září 1939 v ranních hodinách vpadli Němci do Polska, naléhal Londýn na Paříž, aby vyhlásila válku. V sobotu dne 2. září odpoledne se Londýnem nesla zvěst o novém Appeasementu (ústupcích). Tento den večer ve 22 hodin 30 minut vyhledali poslanci Dolní sněmovny Chamberlaina s Halifaxem na večeři a požadovali od ministerského předsedy Velké Británie „akci“.

Do svého diáře si Chamberlain zapsal, že musí 3. septembra ( září ) 1939 vyhlásit War ( válku)




– Zdrojem je zde – Donald C. Watt „Before the Blitzkrieg“ v History of Second World War, Purnell 1966.
Na základě tlaku poslanců, nejen, ale především své konzervativní strany, pak v neděli ráno 3. září 1939 promluvil Chamberlain v rozhlase k národu




, když oznámil, že válka začala a dále řekl, že , cituji:
„Je to zlo, proti kterému budeme bojovat, brutální síla, věrolomnost, nespravedlnost, útlak a persekuce.“

V době kdy v neděli ráno dne 3. září 1940 pronášel svůj projev, kterým oznamoval vstup Velké Británie do 2. světové války a vyhlášení války Německu, zazněly v Londýně sirény leteckého poplachu ( nutno podotknout, že falešného leteckého poplachu).
Co se při tom dělo se dozvídáme z historických pramenů a svědčí to o rozdílnosti chápání situace různých států, které naprosto jinak přijímali vznik 2. světové války, a to v době, kdy již třetí den v ní umírají vojáci i civilisté….Krvavé události 1., 2. a 3. září 1939 v Polsku jsou v Č 17., 18., 19. a 20., viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2849

Tak třeba Americký velvyslanec v USA Joseph P. Kennedy ( otec Johna, Roberta a Edwarda)




odešel s manželkou a 2 syny do protileteckého krytu. V té době byl ambasador USA ve Velké Británii J. P. Kennedy přesvědčen, že se Anglie ve válce, proti německé vojenské síle, proti Hitlerovi - neudrží dlouho.
Na a Němci?
Personál německého velvyslanectví v Londýně se sirénami leteckého poplachu, z pochopitelných důvodů, že nic nehrozí, nijak nevzrušoval.
Bylo to právě v době leteckého poplachu, považme, kdy telefonní ústředna ve Foreign Office – sídle Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie v Londýně – přijala „naléhavý hovor“ z německé Ambasády v Londýně, ve kterém k telefonu žádali - jen a jen ministra zahraničí lorda Halifaxe…
Samozřejmě to vzbudilo velký rozruch, neboť telefon se ozval několik minut po vyhlášení války Německu…
Halifaxe nesehnali, neboť ten již odešel neznámo kam…
Zaměstnanci řekli, že odešel a jestli by nestačil podtajemník….?
Z německé ambasády zaznělo „ Ano“, že se chtějí jen ujistit, že v době kdy v Londýně nikdo z Německé ambasády nebude, bude dobře postaráno o jejich postaršího černého psa ( rasa není zmiňována), kterého si nemohou vzít sebou do Německa…..
Když pak přišel lord Halifax do úřadu, předložili mu tento problém. Halifax pak učinil příslušná opatření, aby se o psa dobře postarali…..
Později telefonista pan J. McLoughlin o této události řekl, cituji:
„Tento lidský rozměr na začátku největšího světového konfliktu mi navždy zůstane živě v paměti“
Podkladem je – Ball, Adrian, The Last Day of the Old World, New York, Doubleday 1963.

VIII.díl. Francie 1940. Č 39.

Toho samého rána v neděli dne 3. září 1939 byl Winston Churchill jmenován 1. lordem admirality a šel toho dne do bytu svého zetě, význačného komika jménem Vic Oliver. Tam pili šampaňské, kterým připíjeli na „vítězství“. Pak si Winston Churchill trochu zdřímnul a šel do Admirality pracovat – zdrojem je zde – Turner, E. S., The Phoney War, Michael Joseph 1961. Turner tuto epizodu převzal z pamětí Vica Olivera – Mr. Showbusiness.

Ještě něco málo o Francii, abychom mohli dál pokračovat o Británii.
Již jsme říkali o francouzské armádě ledacos, tak snad ještě podotkněme, že francouzská profesionální armáda se velmi lišila, a většinou byla také oddělena od masy vojáků základní služby. Profesionální vojáci sloužili většinou v koloniích v Africe, či Indočíně, kde se neustále nějak bojovalo a tudíž bylo možné tam udělat kariéru. Francouzský důstojnický sbor byl malou elitní skupinou obyvatelstva, od které se nežádalo, aby se distancovala od politických idejí a politických stran a hnutí.
Všeobecně pak profesionální francouzští důstojníci nepovažovali ve 30. letech socialistickou vládu Francie za kompetentní a ve vládě úspěšnou, a tak ultrapravicové a monarchistické profesionální důstojnické skupiny, které měly sympatizanty i na nejvyšších místech vlády, byly připraveny převzít mnohem aktivnější roli v politickém životě národa (po okupaci kolaborovali hojně tito důstojníci s Němci a utvořili v čele s Petainem vládu – Vládu ve Vichy).
Říkali jsme o tom, že národ ve Francii byl rozpolcený celý, že fašisté, komunisté, socialisté i monarchisté byli početně zastoupeny ve všech vrstvách francouzské společnosti.
Ale byla to komunistická strana Francie, která po podepsání německo-sovětského paktu, a instruována z Moskvy, začala propagovat, aby se dělníci, rolníci ale i ostatní lidé, třeba ze středních vrstev, nepřipojovali k boji proti Hitlerovi.
Právě takovéto názorové rozdíly způsobily, že Francie vstupovala do války bez pocitu uvědomění si kdo je vlastně nepřítel, vstupovala bez toho pocitu, který vlastně docela výrazně sjednotil lidi ve Velké Británii.
Dá se proto říci, že vlastně 3. září 1939 vstupovala Francie do 2. světové války nesjednocena a s velkými pochybnostmi, ale hlavně pod tlakem Velké Británie.
Národní shromáždění Francie pak vůbec nebylo přizváno k vyhlášení války. Poslanci Francie byli prostě vyzváni, aby hlasovali pro úvěry ke „splnění našich smluvních závazků“ a debata nebyla vůbec povolena.
Když chtěli někteří levicový poslanci promluvit, byli ihned umlčeni. FKS Francie byla zakázána už koncem srpna 1939 a další političtí extrémisté ( fandící nacismu a fašismu) byli po vyhlášení války Francií – dne 3. září 1939 až odpoledne – ihned zatčeni.

No a samotná Francie jak víme, začala své závazky plnit 7. září 1939, když 8 divizí francouzské armády (včetně 2 motorizovaných a 5 tankových praporů) nastoupilo do oblasti mezi Maginotovu linii a – Západní val (německá betonová opevnění, kterým britský tisk s velikou oblibou říkal – „Siegfriedova linie“). Wehrmacht se odtud stáhl, když opustil oblasti o rozloze přibližně 200 km čtverečních – území zahrnovalo asi 50 německých vesnic, které byly důkladně zaminovány. Tehdy všichni dopisovatelé francouzských i anglických novin jásali a líčili velké francouzské vítězství s hlubokým průlomem do Německa. Fotografie a zpravodajské filmy pak senzačně dosvědčovaly jejich tvrzení.
Když se přiblížil konec září 1939 (a porážka Polska), bylo vidět „ofenzívu v Sársku“ takovou jaká ve skutečnosti byla – bylo to propagandistické cvičení. Francouzi při tomto propagandistickém cvičení utrpěli 27 mrtvých, 22 raněných a několik sestřelených letadel – no a pak slavně ustoupili. Koncem října 1939 stály obě nepřátelské strany na pozicích kde 7. září 1939 začínaly.

Nyní pojďme k britskému expedičnímu sboru ( B.E.F.), vyslanému do Francie. Velitelem tohoto britského expedičního sboru byl „Šestý vikomt Gort“, dědičný irský lord, který byl jmenován velitelem britských expedičních sil ( B.E.F.) v září 1939.
Lord Gort byl v 1. světové válce většinou štábním důstojníkem, když však potom nastoupil na frontu s granátníky, ukázalo se, že je to nebojácný velitel. V konci 1. světové války byl nositelem pozoruhodné kolekce vyznamenání za statečnost – VC – Viktoriin kříž – 3x Řád za záslužné služby a Válečný kříž.
Tato Gortova válečná reputace frontového vojáka sehrála velkou roli v roce 1937, kdy se stal náčelníkem Imperiálního generálního štábu (již jsme o tom hovořili), tedy 1. vojákem Velké Británie. V této době byl vůbec nejmladším člověkem, který takovou funkci získal a byl o hodnost povýšen, aby přeskočil služebně starší generály, jako byli třeba Brooke, Dill, a nám některým velmi známý Wavell ( Střední Východ a Afrika). Lorda Gorta si tehdy vybral ministr války Francie Leslie Hore-Belisha, aby do armády přinesl nový život a vdechl jí nového bojového ducha.
(„Anglofoní historici říkají, že se mu to vůbec nepodařilo!!!“)
Již v září 1939, když vyměnil lord Gort místo náčelníka Imperiálního generálního štábu za ještě prestižnější post – Velitele Britských expedičních sil – znepřátelil si velkou část profesionálního důstojnictva, včetně svého politického šéfa – Hore-Belishu.
Byla to právě tato roztržka mezi Hore-Belishou a Gortem, která umožnila špičkám britské generality, aby zahájili tažení proti ministrovi války. Na celé události je nechutné to, že Hore-Belisha byl Žid a právě proti této jeho příslušnosti na něho britská generalita útočila.
Konečným výsledkem všech špinavých intrik bylo rozdělení generálů a pozice Gorta, jehož podřízení, zejména nezkrotný Alan Broke, nebyli pak k ministrovi vůbec loajální a pozice Ministerstva obrany Velké Británie byla tak velice slabá.
Když po Dunkerque, kdy Gort potřeboval na vysokých místech přátele o to požádal, nenašel nikde žádné.
Podle funkce měl být – „Tlouštík Gort“ – kterého britský tisk překřtil na – „Tygra Gorta“ – za své britské síly odpovědný přímo králi a vládě. Ve skutečnosti však nebyl nic víc než velitel jedné armády – jedné z mnoha.
I v Paříži pokládal vrchní velitel francouzských ozbrojených sil generál Maurice Gamelin




– Britské expediční síly – za malou část obrany na Západní frontě.
Sám lord Gort pak neudělal v celé válce ve Francii nic, aniž by se předem neporadil s Londýnem (Gamelin posílal rozkazy přes generála A. L. Georgese do Londýna, přestože by bylo přece logičtější posílat je přímo přes místního francouzského velitele, kam patřil Britský expediční sbor – B. E. F.). Byla to právě i tato dvojkolejnost rozkazů, která měla sehrát značnou roli v závěrečné tragédii Britských expedičních sil (mnoho nejstatečnějších a posledních obránců britských a především francouzských obranných pozic u Dunkerque zůstalo na místě a nebyli evakuováni – vojáci kteří svou krví umožnili evakuaci…).

Když pak začala samotná válka, tak v prvních hodinách poslala Velká Británie do Francie jednotky RAF a posílala Britské expediční síly ( B. E. F.), které po 3. září 1939 znamenaly 5 regulérních pěších divizí. V prvních měsících roku 1940 se k těmto připojilo dalších 5 divizí teritoriálních vojáků (dobrovolníků, sloužících nyní na plný úvazek). Další 3 divize pak překročily kanál La Manche v dubnu 1940. Tyto 3 divize byly špatně vycvičené a vyzbrojené a vesměs jsou označovány historickými dokumenty jako – „pracovní jednotky“.
On vůbec Britský expediční sbor ( B. E. F.) strávil mnohem více času kopáním zákopů a stavbou opevnění, než jakýmkoli bojovým výcvikem, a tak jakékoliv označování v té době ztrácelo význam. Již jsme hovořili o tom , že součástí Britských expedičních sil ( B. E. F.) byla i tanková jednotka – První britská – jediná obrněná – vlastně tanková divize – ta však byla ve Velké Británii a nebyla ještě vůbec připravena k operačnímu nasazení – zdrojem je zde – Keegan, John – The Second World War, Hutchinson 1989. V této knize je zvlášť cenné, že Keeganova 26letá praxe profesora na Sandhurstu dodává knize zvláštní autoritu při líčení akcí Britských expedičních sil.

Bohužel hodnocení Expedičního sboru Britů ( B. E. F.), které později provedl jeden z tehdejších divizních velitelů, kterým nebyl nikdo jiný než generál Bernard Montgomery ( Monty)




neznělo zrovna lichotivě, ale je pravdivé, neboť to potvrzují i další historické zdroje, cituji:

„Britská armáda byla zcela neschopná vybojovat válku 1. kategorie na evropském kontinentu… V letech před válkou nebyla v Anglii již delší dobu prováděna větší cvičení jednotek. Ve skutečnosti by se pravidelná armáda ani nedokázala realistického cvičení účastnit. Polní armáda měla nevyhovující systém spojení, neměla dostatečné týlové zajištění a žádnou organizaci vyššího stupně velení, to vše bylo nutné během mobilizace improvizovat. Dopravní prostředky byly nedostatečné a jejich počty byly doplněny při mobilizaci vozidly rekvírovanými od civilních firem. Značná část dopravních prostředků mé divize se skládala z civilních dodávek a nákladních aut z anglických měst; byly ve špatném stavu, a když se divize přesunovala z přístavů do oblastí soustředění nedaleko francouzských hranic, byla francouzská krajina poseta porouchanými vozidly – bylo citováno podle Hamilton, M. Monty, Coronet 1985.“


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata a případné doplnění je na tomto odkaze:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=20