Nakadžima A2N Typ 90, A3N Typ 90 a A4N Typ 95
Kaga a její stíhačky A2N2
Japonský letecký průmysl ve 20. letech nedisponoval dostatečným vývojovým potenciálem, který by umožňoval vyvíjet letadla byť jen se přibližující světové špičce. Tento nedostatek Japonsko řešilo nákupem takřka jakékoliv dostupné moderní techniky v zahraničí a jejím podrobným studiem. Pochopitelně se tak do Japonska často dostal kdejaký stěží použitelný krám. Občas se ale agentům podařilo získat skutečný skvost. Tím bezesporu byl i v roce 1928 zakoupený Boeing 65B, exportní verze nejmodernější palubní stíhačky F2B-1. O rok později k němu přibyl další skvost, Boeing 100E, demonstrační model prakticky odpovídající novějšímu F4B-1. Oba stroje byly důkladně prozkoumány a testovány a získané výsledky předány domácím výrobcům.Kaga a její stíhačky A2N2
A2N Typ 90
Firma Nakadžima, která tehdy měla s vývojem palubních stíhaček největší zkušenosti, byla požádána o zužitkování získaných poznatků při vývoji nové stíhačky. Vedoucím konstrukčních prací se stal Takao Jošida, do té doby pracující na starším A1N Typ 3. Do konce roku 1929 byly připraveny dva prototypy s továrním označením NY. Letoun poněkud připomínal křížence staršího A1N a obou Boeingů - po prvně jmenovaném zdědil trup, křidla viditelně inspiroval Boeing 65B a podvozek a ocasní plochy zase Boeing 100E. Pohon zajišťoval Bristol Jupiter VI o výkonu 420 ks, licenčně vyráběný u Nakadžimy. Tento stárnoucí motor z roku 1925 a pohánějící mimo jiné i A1N1 stěží mohl poskytnout novému letounu potřebný výkon. Žádný výkonnější hvězdicový motor však v Japonsku nebyl k dispozici, i když technici Nakadžimy pilně pracovali na vlastním, nazvaném Kotobuki (samozřejmě od Jupitera odvozeném). Letoun obdržel označení Typ 90, vyjadřující optimistické očekávání jeho brzkého přijetí do služby. Jak už to tak ale bývá, přehnané naděje často nevedou ke zdárnému konci. Při testech se ukázalo, že letoun svého předchůdce nijak výrazně nepředčí a námořnictvo jej odmítlo.
Nakadžima přesto neztratila důvěru námořnictva a ve vývoji Typu 90 mohla dále pokračovat. Odpovědnost za něj převzal Džingo Kurihara a v květnu 1931 byl připraven nový prototyp. Byl lehčí než předchozí, s kovovou konstrukcí trupu a smíšenou konstrukcí křídel. Přední polovinu trupu kryly panely z hliníkových slitin, zbytek trupu a křídla pokrývalo plátno. Konce křídel měl zaoblená po vzoru Boeingu 100E. Pohon obstarával nový výkonnější vzduchem chlazený devítiválec Nakadžima Kotobuki 2 o výkonu 460 - 580 ks, pohánějící pevnou kovovou dvoulistou vrtuli. Druhý, dále vylepšovaný prototyp, byl na počátku následujícího roku předán námořnictvu k testům. To bylo s novým strojem tentokrát spokojeno a v dubnu 1932 jej oficiálně přijalo do služby pod názvem palubní stíhací letoun Typ 90, A2N1. Typové označení vycházelo z posledního dvojčíslí japonského kalendáře Kóki, kdy rok 2590 odpovídal našemu 1930.
A2N1 Typ 90. Kryty podvozku byly u pozdějších sérií odstraněny.
V Typu 90 námořnictvo konečně získalo stíhačku skutečně světové úrovně, která jen o vlásek zaostávala za posledním ze svých "nevlastních bratrů", Boeingem F4B. Díky jeho vynikajícím letovým parametrům pronikali piloti do tajů vysoké pilotáže, představující základní předpoklad úspěšné bojové činnosti. S Typem 90 se mohla brzy seznámit i široká veřejnost. Námořní letci po vzoru svých amerických protějšků začali zakládat akrobatické skupiny a před dychtivými zraky diváků předváděli své nové stíhačky. Mezi nejznámější skupiny bezesporu patřil Gendův "létající cirkus".
A2N2 Typ 90-2. Letoun nese označení Hokoku 12. Byl to tedy 12. letoun, který námořnictvu zakoupilo některé civilní sdružení nebo firma. Menší znaky v závorce určují dárce. Výraz hokoku znamená služba vlasti. Občas se překládá jako vlastenectví (v tomto případě by pak nápis znamenal vlastenecký dar č. 12). V japonštině je ale pro vlastenectví bližší výraz aikoku, který mimochodem využívalo zase armádní letectvo.
První produkční verzi brzy nahradil A2N2 Typ 90-2 (nebo A2N1-2 ?) s odlišně tvarovanými palivovými nádržemi a kulomety přemístěnými z boku do vrchní části trupu. Poslední a nejrozšířenější modifikací byl A2N3 Typ 90-3 (nebo A2N2, v označování je trošku zmatek), u nějž se změnil profil horního křídla. Střední část mezi trupovými vzpěrami zůstala vodorovná, zatímco vnější části získaly vzepětí o velikosti 5 stupňů. Nakadžima a Sasebský námořní arzenál mezi roky 1932 až 1936 vyrobily 106 strojů všech verzí.
A2N3 Typ 90-3, Hokoku 74. Na fotce je (velmi špatně) vidět, že symboly Hokoku se umisťovaly i na horní křídlo.
A3N1 Typ 90
Snadná ovladatelnost ve všech režimech letu vnukla Kuriharovi myšlenku upravit letoun pro potřeby výcviku. Námořnictvo dvoumístnou verzi A3N1 s uspokojením přijalo v červnu 1934. Sériová výroba nového cvičného letounu začala až v r. 1936, pravděpodobně po ukončení výroby čistě stíhací verze. Do roku 1939 dala vzniknout 66 strojům. Ne všechny byly zbrusu nové, část jednomístných stíhacích devadesátek byla stažena ze služby a přestavěna na cvičné.
A4N1 Typ 95
Ačkoliv byl Typ 90 velmi oblíbený, stíhací složka námořního letectva čelila na počátku 30. let krizi. Část japonských leteckých teoretiků pochybovala o její využitelnosti v předpokládané rozhodující námořní bitvě. Nová japonská strategie byla založena na využití většího doletu palubních bombardérů a zasazení zdrcujícího úderu nepřátelským letadlovým lodím dříve, než budou moci vyslat vlastní letadla. Stíhačky pro takový útok postrádaly dostatečný dolet a jejich hlavním úkolem zůstávala obrana vlastního loďstva. Takové defenzivní využití odporovalo útočnému duchu japonského námořníctva. K tomu ještě byla účinnost stíhací obrany sporná. Výkony tehdejších bombardérů (zvláště pozemních) se zvyšovaly takovým tempem, že mnoho letců začalo pochybovat o schopnosti stíhačů odrazit jejich útok. Navíc až do zavedení radarů o mnoho let později byla stíhací obrana také dost "děravá". Extrémní názory požadující nahrazení stíhaček bombardéry sice nebyly vyslyšeny, nicméně na velkých lodích Akagi a Kaga tvořily jen 25 % stavu.
Částečným řešením nepříjemné situace mohl být jednoplošník, který by byl schopen dostihnout rychlé bombardéry a vyrovnal se výkonným pozemním stíhačkám. Proto ve chvíli, kdy se vývoj Typu 90 úspěšně chýlil ke konci, vypsalo námořnictvo soutěž na jeho nástupce. Přihlásily se dva věční rivalové, Nakadžima a Micubiši. Nakadžima, značně zaneprázdněná jinými zakázkami a soukromými projekty, jen lehce upravila svůj armádní hornoplošník Typ 91. Naopak Micubiši přišla se zcela novým 1MF10, viditelně inspirovaným zavalitým Boeingem P-26. Výkony obou typů ale zůstaly daleko za představami námořnictva a to nakonec celou soutěž zrušilo. Bylo zřejmé, že přechod na novou koncepci stíhaček si vyžádá mnohem více času. Do té doby se muselo námořnictvo spokojit s modernizací stávajícího Typu 90.
Nejvýznamnější zrněnou byla instalace motoru Nakadžima Hikari 1 o výkonu 670 - 730 ks, krytého širším prstencem Townend. Zvýšenou hmotnost mělo kompenzovat předělané křídlo o větším rozpětí a nosné ploše. Trup prošel "redukční dietou" a mírně zeštíhlel. Na hřbetu za pilotem se objevil malý hrb, vylepšující aerodynamiku letounu a přitom nijak neomezující jeho výhled. Změny doznal i podvozek. Původně nezávisle uchycená kola hlavního podvozku teď spojovala společná osa. Ostruhovou lyžinu nahradilo kolečko. Významnou, ve světě dosud zřídka vídanou novinkou, byly polokapkovité přídavné nádrže. Dolet letounu prodlužovaly o polovinu a v případě nouzového přistání na vodu měly sloužit jako plováky. Prototyp YM byl hotov na podzim 1934, ale problémy s motorem oddálily jeho přijetí do služby na leden 1936, pouhých 10 měsíců před svým nástupcem Micubiši A5M Typ 96. "Nový" letoun obdržel nové typové číslo Typ 95 a kódové označení A4N1. Na to, že šlo jen o modernizaci staršího letounu, si ve srovnání s konkurencí vedl docela dobře. Bez problémů překonával zastarávající Hawker Nimrod, naopak americké Grummany F2F-1 a F3F-1 byly o trochu lepší. Výroba skončila v roce 1939 po dodání 221 ks.
A4N1 Typ 95 ze Saeki kokutai
U „polních“ letců však příchod "devadesát pětek" žádné nadšení nevyvolal. Až na řídké výjimky za nejdůležitější vlastnost stíhačky považovali obratnost. A o 200 kg těžší A4N1, přestože byl výkonnější a měl mírně nižší plošné zatížení křídla, byl prostě ve srovnání s extrémně pohyblivým Typem 90 poněkud "líný". Zvýšení rychlosti o 60 km/h vnímali jen jako vedlejší bonus. Piloti dokonce remcali i proti přídavným nádržím, které podle jejich názoru nepřijatelně zhoršovali ovladatelnost letounu. Běžně se jich proto zbavovali již při příletu do bojové oblasti, ještě dříve, než zahlédli nějakého nepřítele.
A4N1 ze 12. kokutai, sloužící v Číně od září 1937
Operační nasazení
Bojového nasazení se oba typy dočkaly v létě 1937, poté co armáda napadla severočínské provincie. To opět vyvolalo bouři protijaponských nálad v celé Číně. Následkem toho v Šanghaji, důležitém obchodním centru s početnou japonskou komunitou, došlo k několika incidentům. Stejně jako v r. 1932 toho japonské námořnictvo využilo k vyslání kontingentu námořní pěchoty na "ochranu" svých krajanů. Čína pochopitelně nemohla takový krok strpět a brzy zde došlo k bojům, které svou intenzitou a významem daleko přesáhly dění na severu. Leteckou podporu námořním silám poskytovaly letadlové lodě Kaga, Hóšó a Rjúdžó, nesoucí dohromady 33 k boji připravených stíhaček A2N a A4N. Jako obvykle Japonci očekávali rychlé vítězství. Tentokrát se přepočítali. Čínské letectvo již nebylo tak slabé jako před 5 lety. Čína po prvním incidentu nakoupila v zahraničí 200 stíhaček, převážně Curtissů Hawk III spolu s menším množstvím Boeingů 281 a dalších. Mimochodem, Hawk III byl denavalizovanou verzí palubního stíhacího bombardéru BF2C-1 Goshawk. Obě výše jmenované stíhačky byly znatelně výkonnější než Nakadžimy. Většina byla umístěna právě v okolí Šanghaje a relativně blízkého hlavního města Nanking. S takovou silou pravděpodobně mohli smést námořní letce z oblohy. Naštěstí pro ně se Číňané soustředili na obranu před japonskými nálety a na útoky proti pozemním silám. Proti japonským lodím sice podnikli pár menších náletů, ty ale skončily naprostým fiaskem. Ve vzdušných střetnutích stíhačů obou stran se rychle ukázalo, že japonští letci ovládají své stroje výrazně lépe, ale na vybojování vzdušné převahy jich stále bylo málo.
A2N2, Hokoku č.15
Víceméně patová situace se začala měnit po necelém měsíci bojů, kdy došlo ke dvěma významným změnám. Pozemním silám se podařilo obsadit Šanghajské letiště Kunda, kam brzy zamířily 12. a 13. kokutai společně s částí letecké skupiny Kagy. Tak skončila početní převaha Číňanů. O eliminování výkonnostní převahy se postarala druhá změna, kterou byl příchod nové stíhačky Micubiši A5M Typ 96. Brzy poté se Japoncům podařilo Čínské letectvo rozprášit. Na tomto úspěchu měly devadesátky a devadesát pětky už jen malý podíl, velmi rychle totiž přešly k vedlejším úkolům jako byl taktický průzkum, obtěžování nepřátelských pozemních sil a obrana leteckých základen. V poslední výše zmíněné roli bohužel propadly. Vše bylo v pořádku, dokud Číňané používali své nepočetné Heinkely He-111A a lehké Northropy 2E. Pak se ale objevil mnohem nebezpečnější protivník, Tupolev SB-2. Přes veškerou snahu dvouplošníky na tyto rychlé bombardéry prostě nestačily. K debaklu přispěl i neúčinný japonský systém výstrahy před útočícími letouny. V této oblasti Japonci výrazně zaostávali dokonce i za opovrhovanými Číňany. Přesto Nakadžimy z Čínského bojiště mizely jen velmi pomalu, nových A5M byl totiž stále nedostatek.
Trojice A2N3 z Jokosuka kokutai, první pozemní jednotky námořního letectva.
Ještě ale existovalo jedno místo, které zastarávajícím dvouplošníkům nadále poskytovalo útočiště a dokonce i příležitost vydobýt si slávu v boji s nepřátelskými stíhači - letadlové lodě útočící na jihočínské pobřeží. A2N zde působily přibližně do konce roku, A4N zhruba o rok déle. Pravděpodobně poslední příležitost ke změření sil dostaly 13. dubna 1938. Toho dne Kaga vyslala 3 A4N, 2 A5M a 18 bombardérů D3A1 proti jihočínskému Kantonu. Obrana této oblasti však byla nedávno výrazně posílena a japonským letcům se postavilo 18 Gladiátorů. Nad Kantonem se rozhořela 40 minutová bitva, ve které Čínské Gladiátory, přes svou početní převahu, nedokázaly útok rozvrátit. Agresivní japonští stíhači je dokázali takřka bezezbytku zaměstnat a umožnili tak bombardérům svrhnout svůj smrtící náklad na určený cíl. Cena, kterou za to museli zaplatit, nebyla malá. Na Kagu se vrátilo po jedné stíhačce od každého typu a chyběly také 2 bombardéry. Číňané postrádali 4 Gladiátory.
Tento souboj se stal labutí písní japonských palubních stíhacích dvouplošníků. Výkonné Gladiátory pro ně byly příliš silným soupeřem. Další útok, který Kaga podnikla o 2 týdny později, se už bez Nakadžim obešel.
TTD: ..................... A2N ............ A4N1
Rozměry
Rozpětí: .............. 9,37 m ......... 10 m
Délka: ................ 6,183 m ........ 6,64 m
Výška: ................ 3,025 m ....... 3,07 m
Nosná plocha: .... 19,74 m2 ...... 22,89 m2
Plošné zatížení: .. 78 kg/m2 ...... 77 kg/m2
Hmotnost
Prázdná: ............... 1045 kg ....... 1276 kg
Maximální: ............ 1550 kg ....... 1760 kg
Výkonová váha: ... 0,37 ks/kg .... 0,41 ks/kg
Motor: .... Nakadžima Kotobuki 2 ...... Nakadžima Hikari 1
Objem: ....................... 24,1 l ................... 32,6 l
Hmotnost: ................. 340 kg .................. 475 kg
jmenovitý výkon: . 460 ks / 343 kW .. 670 ks / 500 kW (ve výšce 3700 m)
při otáčkách: ........... 2100 ot/min ........ 1950 ot/min
startovní výkon: ... 570 ks / 425 kW ... 730 ks / 544 kw
při otáčkách: ........... 2300 ot/min ........ 2150 ot/min
Výkony
Rychlost:
maximální/ve výšce: 293 km/h / 3000 m .... 352 km/h
cestovní: ................... 170 km/h
minimální: ................................................ 111 km/h
Výstup na výšku: ......... 3000 m .............. 3000 m
za: ........................... 5 min 45 sec ...... 3 min 30 sec
Dostup: ...................... 7500 m ............... 7700 m
Dolet: ........................ 500 km ................ 850 km
Výzbroj: 2 kulomety ráže 7,7 mm, 2x30 nebo 2x60 kg pum
Nákresy
A2N2
A4N1
A pár kreseb
A4N1 ze 12. kokutai
A4N1 ze 12. kokutai
A4N1 z letadlové lodě Rjúdžó
Zdroje:
Mark R. Peattie: Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941
Vejřík: Vzestup a pád orlů Nipponu
The Classic Airplane Museum (úvodní kresba)
Axis history forum
Hĺkans aviation page
Wikipedia
j-aircraft.com
http://blog.goo.ne.jp/summer-ochibo/
Interessant 
. Byl jsem strašně nalámanej 
