Bitva u Rusokastro (1332)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva u Rusokastro (1332)

Příspěvek od kacermiroslav »

Byzantinci vs. Bulhaři

Bitva u Rusokastro
nedaleko vesnice Rusokastro (u Burgasu, Bulharsko)
18.července 1332


Obrázek
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Byzantská říše
Velitel: Andronikus III. Palailogos (*1297 - +1341, císař v letech 1328 - 1341)
Počty: 3.000 mužů

Druhá bulharská říše
Velitel: Ivan Alexander (* ? - +1371, car v letech 1331 - 1371)
Počty: 11.000 mužů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byzantská říše, nebo též Východořímská říše, zažívala počátkem 14.století těžké časy. Její síla a sláva již dávno nebyla tou, která byla po celá staletí pověstná ve známém světě. Říše která po celá staletí ovlivňovala politické a kulturní dění v celé Evropě a Malé Asii od pádu Západořímské říše v roce 476 procházela sice řadou expanzivních úspěchů (například v 6.století za císaře Justiniána I.), ale také řadou krizí. O tu poslední a v podstatě největší krizi se postarali křesťanští vojáci 4.křížové výpravy, kteří se rozhodli v roce 1204 pozvednout zbraně proti svým souvěrcům. Lesk a moc bohaté Konstantinopole vedli k jejímu pádu. Křižákům už nestačil jen volný průchod skrz území Byzance na půdu Svaté země, ale rozhodli se zmocnit se jisté kořisti bez ohledu na to, že se jednalo o křesťanský stát. Kořist pro chudé západní rytíře byla příliš lákavá a i papež se nijak moc nebránil tomu, aby jeho konkurent císař Byzantské říše, který byl zároveň i jejim nejvyšším duchovním vůdcem, přišel o svoji pozici. Konstantinopol tak byla roku 1204 křižáky zákeřně dobyta a říše vyvrácena. Roku 1261 se sice podařilo byzantincům pod vedením císaře Michaela VIII. Palailoga na latinech znovu dobýt hlavní město Konstantinopol, ale moc říše již nikdy nedosáhla lesku předchozích staletí.

Značně oslabena a četnými dalšími krizemi stále postihována říše pak od roku 1300 musela začít čelit další nové hrozbě z Východu. Tou hrozbou byli osmanští Turci, jejichž stát se tou dobou začal konstituovat v Malé Asii. Ale ani východní hranice Byzance nebyli v bezpečí. V roce 1185 se znovu konstituovala Druhá bulharská říše, které vyrostla jako následnický stát První bulharské říše. Tato slovanská říše si dokázala až do roku 1256 udržet v oblasti Balkánu dominantní postavení. Dokonce roku 1205 porazila v bitvě u Adrianopole nově vzniklé latinské císařství, které vzniklo na troskách Byzantské říše. Ke konci 13.století však moc Druhé bulharské říše začala upadat a to především díky nájezdům Tatarů, Byzantinců a Maďarů. A jako snad každý stát i bulharská říše trpěla řadou vnitrostátních povstání a převratů, které na její síle rozhodně nepřidali. Přesto se všechno se ještě počátkem 14.století podařilo Bulharům na úkor Byzance ovládnout četná města v Thrakii a utržit kdysi mocné říši porážky. V roce 1304 se tak stalo například v bitvě u Skafidy. O tři roky později v roce 1307 byl mezi Byzancí a Bulharským státem uzavřen mír, který vydržel až do smrti cara Theodora Svetoslava (Todor Svetoslav).

S nástupem nového panovníka na bulharském trůně se však změnil i názor na sousedské vztahy s Byzancí, která tou dobou prožívala občanskou válku tzv. „dvou Androniků“ (1322-1328) a boje s osmanskými Turky na východní hranici říše. Oslabení říše se snažil využít nový bulharský car, mladičký Jiří Terter II. (George Terter II.), který tak porušil mír uzavřený jeho otcem v roce 1307 a se svým vojskem v roce 1322 vtrhl do byzantské Thracie, kde se zmocnil Philippopolis (dnešní Plovdiv),. V odvetu pak Byzantské vojsko ve stejném roce dobylo města na březích Černého moře, Jambolu, Anchialus (dnešní Pomori), Sozopole, Agatopole (dnešní Carevo) a Ruskokastra. Válka mezi Bulharskou a Byzantskou říši tak opět vypukla jako již tolikrát v jejich vzájemných dějinách. Ovšem situace byla poněkud komplikovanější. V Bulharsku vymřel carský rod Terterovců roku 1322 a ve stejném roce vypukla občanská válka v Byzanci mezi císařem Andronikem II. a jeho vnukem Andronikem III. Tato válka tzv. dvou Androniků se pak vlekla až do roku 1328. Poté co vítězný Andronikus III. v roce 1328 usedl na byzantský trůn, rozhodl se z carem Michaelem Ašenem III. (vládl v letech 1323 – 1330) uzavřít tajnou smlouvu namířenou proti Srbsku. Tím si rozdělili obě říše sféru vlivu na Balkáně, a Andronikovi se uvolnili ruce v bojích v Malé Asii proti Turkům. V roce 1330 car Michael Ašen III. vtrhl do Srbska, ale v bitvě u Velbazhd (28.července 1330) byl rozhodným způsobem poražen. V tu dobu, však Byzantinci porušili mír s Bulhary a vtrhli do Thrákie, o jejíž severní část na úkor Bulharské říše přišli ve dvacátých letech 14.století.



Bitva u Rusokastro
nedaleko vesnice Rusokastro (u Burgasu, Bulharsko)
18.července 1332

Tím že Byzanc porušila smlouvu z roku 1328, ve které se dohodla s Bulharskem o postupu proti Srbsku, vznikl nový důvod k válce mezi oběma říšemi. Byzantská říše však na válku nebyla připravena. Císař Andonikus III. byl plně zaměstnán boji v Malé Asii proti Turkům a navíc se země pomalu vzpamatovávala z občanské války z let 1322-1328. Ovšem ani Bulharská říše nebyla v době, kdy do Thrákie napochodovala byzantská vojska (1330) připravena na reakci na toto porušení vzájemných smluv. Nejdříve si nový car Ivan Alexander (car v letech 1331 - 1371), také znám jak Jan Alexander, musel zajistit hranice se Srbskem se kterým byla země od roku 1330 ve válce. V roce 1332 byla tedy uzavřena mírová smlouva mezi Bulharskem a Srbskem, která pak vydržela až do smrti cara Ivana Alexandra v roce 1371. Tato mírová smlouva byla potvrzena manželstvím mezi srbským králem Štefanem Dušanem a sestrou cara, Elenou.

V létě roku 1322 se pak na hranicích mezi Byzancí a Bulharskem začalo shromažďovat byzantské vojsko s úkolem napadnout pohraniční oblasti sousední říše a vyplenit je. Byzantincům se podařilo zmocnit se několika hradů, protože car Ivan Alexander byl zaměstnán boji proti rebelům, které vedl u Vidinu (severozápadní hranice Bulharska) jeho strýc Belaur. Car se pokoušel vyjednat příměří s nepřítelem (Byzantinci), ale vše ztroskotalo na nedohodnutí se na podmínkách míru. Ivan Alexander se tedy rozhodl urychleně přesunout svá vojska. Ta během pouhých pěti dní urazila vzdálenost 230 km a utábořila se ve městě Aitos (dnešní Aytos). Zde bylo vojsko podle pohybu nepřítele připraveno vyrazit mu v ústrety.

Ivan Alexander měl k dispozici 8.000 vojáků, zatímco Byzantinci pouze 3.000. Ovšem před bitvou jeden ani druhý neznal přesně síly nepřítele. Proto se oba vládci snažili dohodnout na mírovém řešení, nicméně bulharský vládce vědomě jednání prodlužoval, protože očekával další posily. V noci 17.července 1332 do tábora dorazilo na 3.000 kavaleristů. Bulharské síly tak vzrostly na 11.000 mužů a nad nepřítelem měli několikanásobnou přesilu. Byzantské vojsko bylo zformováno do 16 oddílů, přičemž šest z nich bylo v první linii. Pravé křídlo řídil velitel ve vojenské funkci protostrator, levé pak řídil velitel Tsamplakon ve funkci great papias, který byl přímo podřízen samotnému císaři. Bojová linie byla roztažena do délky ve dvou liniích s tím že druhá linie byla ve svém středu prohnuta do tvaru půlměsíce.

Bulharsko vojsko vyrazilo na pochod z opevněného tábora Aitos přes Kaleto, Vraticu směrem na Rusokastro, u kterého byl položen nepřítel. Bitva započala v šest hodin ráno a probíhala po tři hodiny. Byzantinci se pokusili i přes nepřízniví početní stav o preventivní útok proti bulharské jízdě, která se snažila o obchvat jejich levého křídla. Avšak jednotky špatně manévrovali, navíc proti početnějšímu nepříteli a tak se zastavit obchvat levého křídla nepodařilo. Kavalérie se poté přesunula proti první byzantské linii a spolu s pěchotou zaútočila vší silou na střed nepřítele. Po prudkém střetu se nepočetné byzantské jednotky zhroutili a dali se na útěk z bitevního pole směrem do Rusokastro. Vítězné bulharské vojsko v poledne obklíčilo Rusokastro a car Ivan Alexander mohl k poraženým jednotkám vyslat své parlamentáře, aby pokračovali v mírových jednáních, ovšem teď již za jiných podmínek.

Byzantská říše v boji s mnohonásobnou přesilou utržila těžké ztráty, zatímco její soupeř na tom byl o poznání lépe.
Obrázek monument postavený na místě bitvy


ZÁVĚR
Vítězná Bulharská říše si znovu připojila v předchozích bojích obsazená území Thrákie a upevnila si pozici proti Byzantské říši. Nejstarší, osmiletý syn cara Ivana Alexandra a jeho předpokládaný nástupce na carský trůn, Michael Ašen (* cca 1322 - +1355) si vzal za manželku dceru císaře Andronika III., Marii na stvrzení mírových smluv obou zemí.

Tato bitva byla velkým triumfem středověké Bulharské říše a velké vítězství cara Ivana Alexandra (i když samozřejmě hlavně díky velké přesile). Byla to také jedna z posledních velkých bitev mezi Byzancí a Bulharskem, mezi bojem dvou říší, který trval více jak sedm století a jehož cílem bylo získání dominantního postavení na Balkáně. Na druhou stranu ale tato bitva také ukázala zeslabující moc obou říší, které nakonec podlehli rozpínavosti Otomanské říše, která se je jednu po druhé podmanila. Byzantská říše definitivně zanikla v květnu roku 1453 dobytím Konstantinopole a Bulharská říše, byla Otomany obsazena již roku 1396.


Zdroje:
www.everything2.com
www.wikipedia.org
www.freebase.com
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“