M4 Lacrosse Guided Artillery Missile System
Napsal: 31/10/2009, 19:01
M4 Lacrosse Guided Artillery Missile System
Martin SSM-A-12/M4/MGM-18 Lacrosse
Na rozdíl od neřízených taktických raket MGR-1/3 které vznikly na přímý popud armády, je historie rakety MGM-18 trošku zamotanější. Vznik se dá vysledovat až ke konci 2. světové války, podklady získané z Německého raketového programu značně urychlily vývoj raket a v určitém období se dokonce zdálo, že rakety jsou základem budoucího vývoje a všelékem na všechny problémy armád. Nakonec to dopadlo přece jen trošku jinak, ale rozhodnutí přijatá v této době ovlivnily celosvětově armády na dlouhou dobu.
Počáteční výzkum řízené dělostřelecké rakety krátkého dosahu MGM-18 Lacrosse ( pod názvem SSM-N-9 * ) zahájila Cornell Aeronautical Laboratory a Applied Physics Laboratory (APL) z John Hopkins University na popud Námořní pěchoty Spojených států v roce 1947. Důvody jsou poměrně jasné, námořní pěchota se v průběhu vylodění sice mohla spolehnout na dělostřeleckou podporu doprovodných lodí, ale v nejkritičtějším období, při rozšiřování předmostí bylo často nutné ničit cíle mimo dosah této podpory. Ze zkušeností bylo sice jasné, že o většinu těchto cílů se dokáže postarat letectvo z letadlových lodí, ale v mnoha případech nebylo ( třeba jen dočasně ) dostupné. Námořní pěchota sice disponovala dělostřelectvem, ale těsně po vylodění se většina těžších děl ještě nacházela na lodích a lehčí děla měla dost cílů i ve svém omezeném dosahu.
Řešením mohla být dělostřelecká raketa, jenže námořní pěchotě se sice líbila možnost použití jaderné hlavice, ale také důsledně trvala na možnosti použití konvenční hlavice. Zatímco armáda počítala s rychlým průchodem místy použití jaderných zbraní, okolí místa vylodění se většinou prostě obejít nedalo a ještě dlouho po samotném vylodění muselo být používáno jako základna a přístav. Nebylo proto moc vhodné si v okolí zařizovat radioaktivní, nepřístupná místa. Navíc byl požadován kontaktní zásah, v pobřežních oblastech se totiž pořád dalo očekávat opevnění a tak bylo nutné použít kumulativní hlavici.
Řízená střela tak byla jediným předpokládaným řešením, navíc ve stejné době u námořnictva dobíhal program protiletadlové rakety SAM-N-2/SAM-N-4 Lark kterou se námořnictvo rozhodlo nezařadit do výzbroje a tak se mohlo využít nejenom nevystřílených raket, ale také zkušeností a poměrně velkého množství naměřených dat. Celé to využívání došlo tak daleko, že byla z větší části použita aerodynamická koncepce rakety Lark.
Mariňáci o novou " hračku " velmi brzy přišli, v roce 1949 bylo rozhodnuto, že všechny rakety země-země a hlavně jejich vývoj bude v kompetenci armády. Tu ovšem vývoj raket příliš nezajímal a tak došlo k zastavení prací a to na necelý rok. Za obnovením stálo samozřejmě vypuknutí Korejské války, ale je jisté, že i bez přerušení prací by raketa Lacrosse Koreu stejně nestihla. K prvnímu odpalu došlo v srpnu roku 1951, raketa letěla bez řízení a byl to pořád ještě " starý " LARK s motorem na KPH. K rozhodnutí o nutnosti použití motor na TPH došlo až v roce 1953 a LARK byl při zkouškách využíván až do srpna 1954, kdy došlo k prvnímu startu skutečné XSSM-12 Lacrosse. O rok později dostala firma Glenn L. Martin Company zakázku na vývoj a později i výrobu M4 Lacrosse Guided Artillery Missile System. Ale vývoj se pořád protahoval a k prvnímu letu u Martina vyrobené rakety došlo až v roce 1957 a další dva roky zkoušek než se raketu podařilo zavést do výzbroje. Ve stejném roce na zavedení systému rezignovali mariňáci kteří si " svůj " systém sledovali, ale nepodařilo se jim získat dost peněz na vylepšení naváděcího systému a hlavně jeho odolnosti proti rušení. Rakety byly od začátku roku 1960 nasazeny v Evropě a Korei, ale pro neustálé problémy se spolehlivostí služba trvalo nasazení jen velmi krátce. Když v roce 1964 došlo k označení systému za zastaralý, byly rakety ( s novým označením MGM-18 ) už mimo službu...
Konstrukce rakety MGM-18 Lacrosse
Raketa Lacrosse je poháněna raketovým motorem na THP se dvěma stupni tahu. Čtyři šípová křídla na trupu jsou pevná, řízení obstarávají čtyři plovoucí kormidla přesazená o 45° . Odpalovací rampa je umístěna na 2.5 t nákladním automobilu M398, spolu s ním je na odpalovacím stanovišti autojeřáb M108 určený na přebíjení, testovací vozidlo M512 a na přívěsu 45 kW el. generátor. Naváděcí systém je na místo vezen v 3/4 t nákladním automobilu, zbytek obsluhy je na místo vezen v Jeepu M38A1E2. Vzhledem k tomu, že naváděcí stanoviště je obvykle na dohled od cíle, je možné naváděcí systém na kratší vzdálenost přenášet. Proto je rozdělena několik přenositelných dílů: radiolokační sledovač rakety, optický sledovač cíle a střelecký počítač rozdělený pro přepravu na pět částí.
Raketa má účinný dostřel v rozmezí 8 - 30 km, naváděcí stanoviště musí být umístěno ve vzdálenosti 0,5 - 20 km od cíle a musí mít přímou viditelnost na cíl. Po startu je raketa vedena autopilotem ve vypočteném úhlu až do zachycení radiolokačním sledovačem, po celou dobu letu je optickým sledovačem s dálkoměrem sledován cíl. Všechny údaje jsou předávány do střeleckého počítače, který podle nich vypočítává dráhu a předává ji na raketu.
Za ideálních podmínek je rozptyl rakety 30 - 40 m, ale tato hodnota nebyla za běžného provozu dosahována. Nešlo ani tak o samotnou raketu, ta fungovala poměrně spolehlivě. Největší část problému byla na straně pozemního naváděcího zařízení, přece jen šlo o poměrně citlivé zařízení. Je až s podivem, že nedošlo k pokusu o montáž do vozidla, například do OT M113 kde by všechny části byly mnohem lépe chráněny.
Z pohledu vojáků byl největší problém ve snadné rušitelnosti navádění, ovšem úprava MOD 1 která měla toto riziko snížit a umožnit mnohem bezpečnější používání hlavně s jadernou hlavicí, byla zrušena pro nedostatek financí a vlastně tak předznamenala konec systému.
TTD:
rakety MGM-18 Lacrosse
Délka------------------------5,85 m
Rozpětí stabilizátorů--------2,74 m
Ráže-------------------------520 mm
Hmotnost--------------------1040 kg
Max. rychlost----------------2260 km/h
maximální--------------------30 km
minimální---------------------8 km
Doba letu -------------------87 s
Tah motoru------------------110 kN
Bojová hlavice:
Jaderná: W40---------------7-10 kT ( uváděo až 15 kT )
Kumulativní-------------------245 kg
Videa:
http://www.youtube.com/watch?v=zB-Citxs4A4
http://www.youtube.com/watch?v=QB2mXav6AoM
Zdroje:
VOJENSKÉ RAKETY,J.Kroulík,B.Růžička,Naše vojsko 1985
ROZPOZNÁVÁNÍ RAKET, LETADEL, TANKŮ A JINÉ BOJOVÉ TECHNIKY, ? , Naše vojsko 1964 ( s díky s. komisaři
)
http://www.redstone.army.mil
http://www.designation-systems.net
http://www.globalsecurity.org
http://www.military-info.com
http://www.absoluteastronomy.com
http://military.discovery.com
http://www.probertencyclopaedia.com
http://www.guntruck.com
http://en.wikipedia.org
http://www.encyklopedia.biolog.pl
http://www.astronautix.com
* označení SSM-N-9 bylo později znovu použito pro střelu Vought SSM-N-9/RGM-15 Regulus II
Martin SSM-A-12/M4/MGM-18 Lacrosse
Na rozdíl od neřízených taktických raket MGR-1/3 které vznikly na přímý popud armády, je historie rakety MGM-18 trošku zamotanější. Vznik se dá vysledovat až ke konci 2. světové války, podklady získané z Německého raketového programu značně urychlily vývoj raket a v určitém období se dokonce zdálo, že rakety jsou základem budoucího vývoje a všelékem na všechny problémy armád. Nakonec to dopadlo přece jen trošku jinak, ale rozhodnutí přijatá v této době ovlivnily celosvětově armády na dlouhou dobu.
Počáteční výzkum řízené dělostřelecké rakety krátkého dosahu MGM-18 Lacrosse ( pod názvem SSM-N-9 * ) zahájila Cornell Aeronautical Laboratory a Applied Physics Laboratory (APL) z John Hopkins University na popud Námořní pěchoty Spojených států v roce 1947. Důvody jsou poměrně jasné, námořní pěchota se v průběhu vylodění sice mohla spolehnout na dělostřeleckou podporu doprovodných lodí, ale v nejkritičtějším období, při rozšiřování předmostí bylo často nutné ničit cíle mimo dosah této podpory. Ze zkušeností bylo sice jasné, že o většinu těchto cílů se dokáže postarat letectvo z letadlových lodí, ale v mnoha případech nebylo ( třeba jen dočasně ) dostupné. Námořní pěchota sice disponovala dělostřelectvem, ale těsně po vylodění se většina těžších děl ještě nacházela na lodích a lehčí děla měla dost cílů i ve svém omezeném dosahu.
Řešením mohla být dělostřelecká raketa, jenže námořní pěchotě se sice líbila možnost použití jaderné hlavice, ale také důsledně trvala na možnosti použití konvenční hlavice. Zatímco armáda počítala s rychlým průchodem místy použití jaderných zbraní, okolí místa vylodění se většinou prostě obejít nedalo a ještě dlouho po samotném vylodění muselo být používáno jako základna a přístav. Nebylo proto moc vhodné si v okolí zařizovat radioaktivní, nepřístupná místa. Navíc byl požadován kontaktní zásah, v pobřežních oblastech se totiž pořád dalo očekávat opevnění a tak bylo nutné použít kumulativní hlavici.
Řízená střela tak byla jediným předpokládaným řešením, navíc ve stejné době u námořnictva dobíhal program protiletadlové rakety SAM-N-2/SAM-N-4 Lark kterou se námořnictvo rozhodlo nezařadit do výzbroje a tak se mohlo využít nejenom nevystřílených raket, ale také zkušeností a poměrně velkého množství naměřených dat. Celé to využívání došlo tak daleko, že byla z větší části použita aerodynamická koncepce rakety Lark.
Mariňáci o novou " hračku " velmi brzy přišli, v roce 1949 bylo rozhodnuto, že všechny rakety země-země a hlavně jejich vývoj bude v kompetenci armády. Tu ovšem vývoj raket příliš nezajímal a tak došlo k zastavení prací a to na necelý rok. Za obnovením stálo samozřejmě vypuknutí Korejské války, ale je jisté, že i bez přerušení prací by raketa Lacrosse Koreu stejně nestihla. K prvnímu odpalu došlo v srpnu roku 1951, raketa letěla bez řízení a byl to pořád ještě " starý " LARK s motorem na KPH. K rozhodnutí o nutnosti použití motor na TPH došlo až v roce 1953 a LARK byl při zkouškách využíván až do srpna 1954, kdy došlo k prvnímu startu skutečné XSSM-12 Lacrosse. O rok později dostala firma Glenn L. Martin Company zakázku na vývoj a později i výrobu M4 Lacrosse Guided Artillery Missile System. Ale vývoj se pořád protahoval a k prvnímu letu u Martina vyrobené rakety došlo až v roce 1957 a další dva roky zkoušek než se raketu podařilo zavést do výzbroje. Ve stejném roce na zavedení systému rezignovali mariňáci kteří si " svůj " systém sledovali, ale nepodařilo se jim získat dost peněz na vylepšení naváděcího systému a hlavně jeho odolnosti proti rušení. Rakety byly od začátku roku 1960 nasazeny v Evropě a Korei, ale pro neustálé problémy se spolehlivostí služba trvalo nasazení jen velmi krátce. Když v roce 1964 došlo k označení systému za zastaralý, byly rakety ( s novým označením MGM-18 ) už mimo službu...
Konstrukce rakety MGM-18 Lacrosse
Raketa Lacrosse je poháněna raketovým motorem na THP se dvěma stupni tahu. Čtyři šípová křídla na trupu jsou pevná, řízení obstarávají čtyři plovoucí kormidla přesazená o 45° . Odpalovací rampa je umístěna na 2.5 t nákladním automobilu M398, spolu s ním je na odpalovacím stanovišti autojeřáb M108 určený na přebíjení, testovací vozidlo M512 a na přívěsu 45 kW el. generátor. Naváděcí systém je na místo vezen v 3/4 t nákladním automobilu, zbytek obsluhy je na místo vezen v Jeepu M38A1E2. Vzhledem k tomu, že naváděcí stanoviště je obvykle na dohled od cíle, je možné naváděcí systém na kratší vzdálenost přenášet. Proto je rozdělena několik přenositelných dílů: radiolokační sledovač rakety, optický sledovač cíle a střelecký počítač rozdělený pro přepravu na pět částí.
Raketa má účinný dostřel v rozmezí 8 - 30 km, naváděcí stanoviště musí být umístěno ve vzdálenosti 0,5 - 20 km od cíle a musí mít přímou viditelnost na cíl. Po startu je raketa vedena autopilotem ve vypočteném úhlu až do zachycení radiolokačním sledovačem, po celou dobu letu je optickým sledovačem s dálkoměrem sledován cíl. Všechny údaje jsou předávány do střeleckého počítače, který podle nich vypočítává dráhu a předává ji na raketu.
Za ideálních podmínek je rozptyl rakety 30 - 40 m, ale tato hodnota nebyla za běžného provozu dosahována. Nešlo ani tak o samotnou raketu, ta fungovala poměrně spolehlivě. Největší část problému byla na straně pozemního naváděcího zařízení, přece jen šlo o poměrně citlivé zařízení. Je až s podivem, že nedošlo k pokusu o montáž do vozidla, například do OT M113 kde by všechny části byly mnohem lépe chráněny.
Z pohledu vojáků byl největší problém ve snadné rušitelnosti navádění, ovšem úprava MOD 1 která měla toto riziko snížit a umožnit mnohem bezpečnější používání hlavně s jadernou hlavicí, byla zrušena pro nedostatek financí a vlastně tak předznamenala konec systému.
TTD:
rakety MGM-18 Lacrosse
Délka------------------------5,85 m
Rozpětí stabilizátorů--------2,74 m
Ráže-------------------------520 mm
Hmotnost--------------------1040 kg
Max. rychlost----------------2260 km/h
maximální--------------------30 km
minimální---------------------8 km
Doba letu -------------------87 s
Tah motoru------------------110 kN
Bojová hlavice:
Jaderná: W40---------------7-10 kT ( uváděo až 15 kT )
Kumulativní-------------------245 kg
Videa:
http://www.youtube.com/watch?v=zB-Citxs4A4
http://www.youtube.com/watch?v=QB2mXav6AoM
Zdroje:
VOJENSKÉ RAKETY,J.Kroulík,B.Růžička,Naše vojsko 1985
ROZPOZNÁVÁNÍ RAKET, LETADEL, TANKŮ A JINÉ BOJOVÉ TECHNIKY, ? , Naše vojsko 1964 ( s díky s. komisaři
)http://www.redstone.army.mil
http://www.designation-systems.net
http://www.globalsecurity.org
http://www.military-info.com
http://www.absoluteastronomy.com
http://military.discovery.com
http://www.probertencyclopaedia.com
http://www.guntruck.com
http://en.wikipedia.org
http://www.encyklopedia.biolog.pl
http://www.astronautix.com
* označení SSM-N-9 bylo později znovu použito pro střelu Vought SSM-N-9/RGM-15 Regulus II
