Britský tank Charioteer
Napsal: 27/12/2009, 22:52
střední tank Charioteer
...konverze z kolébky tanků...
Po druhé světové válce se postupně v Evropě objevuje fenomén, z něhož by dnes měli odpůrci oteplovačů asi velkou radost. Začínalo se ochlazovat a nakonec nám za humny začala zuřit studená válka. Na jedné straně (paradoxně na pravé) oteplovalo ovzduší obrovské množství dieselových motorů tanků T-34 a IS, vlevo se snažila situaci zachránit armáda zaoceánských tanků a taky větší skupina tanků s řidičem usazeným na špatném místě – vpravo.
Klima tedy máme za sebou, je třeba se tedy podívat, co mohla bývalá ostrovní říše (pro méně chápavé Velká Británie) prakticky nasadit proti ocelové lavině, hrozící vpádem z východu na západ. Jako obvykle byly u vítěze minulé války problémem finance, WW2 znamenala definitivní hřebíček do rakve bývalého impéria. Armáda disponovala poměrně velkým množstvím obrněné techniky, ta však pocházela většinou z doby WW2. A až na vyjímky nepatřila britská technika mezi zrovna tu top techniku. Nejrozšířenějším středním tankem byl nepříliš povedený Cromwell, jeho slabinami byl malý výkon 75 mm kanonu, nevhodný tvar věže a také síla jejího pancíře. Od roku 1945 se sice vyrábí velmi dobrý tank Centurion s 20pd kanonem, poválečná ekonomika však nedovolila přezbrojit kompletně tankové vojsko. Byl tu ale stále spolehlivý podvozek tanku Cromwell VII (co jiného než variace na Christieho), naskytala se tedy možnost použít jej a zbavit se jen věže i s komickým kanonem ráže 75 mm. Takže výměna věže a kanonu se přímo nabízela.
původní kanon s brzdou
Podvozek by tedy byl na světě, teď ještě zbývalo vyřešit jen pár drobností, jednou z nich byl výběr kanonu. K dispozici byl osvědčený válečný dříč, kanon Ordnance QF 17 pounder ráže 76,2 mm a nový kanon QF 20 pounder ráže 83,4 mm, montovaný do nového tanku Centurion. Nakonec padlo rozhodnutí použít nový kanon, přece jen měl tank vydržet ve výzbroji nějaký ten rok. Prvotním záměrem byla přestavba až 1.000 tanků, podobné množství solidně vyzbrojených tanků by již znamenalo jakousi odpověď rudé ocelové lavině. Zbraň byla tedy vybrána, ještě bylo třeba něco udělat s věží, ta původní nešla samozřejmě použít. Nejenže by se tam kanon nevešel, ta původní „krabicová“ verze rozhodně neposkytovala osádce nějakou extra odolnost proti dělostřelecké palbě, jedinou sešikmenou stěnu uvidíme jedině na střeše.... Nová svařovaná věž měla poskytovat díky sešikmeným stěnám větší odolnost vůči projektilům, samozřejmostí byla montáž moderních zaměřovačů.
novější verze kanonu s ejektorem
Projekt vypadal pěkně, měl však své mouchy (a pořádné). Pancéřování věže byla více než slabé, čelní pancíř o síle 30 mm patřil snad v té době jen do musea. Přední bočnice měla sílu 25 mm, zadní jen 20 mm, střecha 16 mm. Zjevně měl Royal Armoured Corps ve službě dostatek sebevrahů, to pancéřování odpovídá lehkému tanku z doby před WW2. Druhým problémem bylo obsazení věže, místo klasické trojice velitel – střelec – nabíječ zde dochází k inovaci, velitel je zároveň střelcem a nabíječ radistou. Změna nastává v roce 1953, osádku věže posiluje střelec – pozorovatel.
Paradoxně lépe je na tom pozůstatek z Cromwellu, původní pancéřování má sílu 64 mm na čele korby, čelo vany 57 mm, bočnice 25 mm a zadní stěna až 38 mm. Pohon zajišťuje další pohrobek, jde o benzínový dvanáctiválec do V Rolls-Royce Meteor (Mk.1 neb Mk.3), při objemu 27.027 ccm disponoval stádem 600 HP při 2550 ot/min. Pohon zajišťuje pětistupňová převodovka Merritt Brown (samozřejmosti je zpátečka), pásy široké 394 mm pohánělo zadní hnací kolo. Mimo něj byla na každé straně pětice velkých pojezdových kol (každé nezávisle zavěšeno), podvozek doplňovalo přední napínací kolo.
Latrun
Jak jsem již uvedl, ve věži měla své místo dvojice mužů, poslední člen osádky, řidič, seděl osaměle v pravé polovině přídě. Normálně by po jeho levici seděl radista-střelec, ale jeho místo bylo zrušeno a střílna pro trupový kulomet zaslepena. Věž měla půdorys šestiúhelníku, na poměrně malé čelo věže navazovala sešikmená bočnice, ta se přibližně v 1/3 věže láme směrem dozadu, tato bočnice již není šikmá, stejně jako zadní stěna. Na zadní stěně byla umístěna dvířka pro nakládání munice. Na střeše má každý člen osádky věže svůj dvoudílný vstupní poklop, řidič měl svůj poklop nad svým „pracovištěm“. V čelní desce věže je vedle kanonu zabudován spřažený kulomet Browning ráže 7,62 mm, patrně šlo ještě o kulomet s náboji .30-06 (7,62 NATO byl zaveden v roce 1954). S kanonem a kulometem se mohlo pohybovat v náměru od +5° do -10°. Pro kulomet se nakládalo 3.500 nábojů, horší to bylo s náboji ráže 83,8 mm. Těch se do tanku vlezlo jen 25, 22 jich bylo uloženo pod věží a tři na pravé straně věže. Běžnou praxí bylo nakládání osmi výbušných nábojů (HE), zbytek tvořili protipancéřové náboje APDS. V průměru výroby dochází k montáži novější verze kanonu QF 20, oproti starší verzi mizí úsťová brzda a na těle kanonu se objevuje ejektor plynů. Výzbroj doplňují na šikmých bočnicích věže šestihlavňové baterie zadýmovacích granátometů.
Parola
Prototyp tanku vznikl z přestavěného tanku Cromwell Mk.IVF, ten byl nejprve přestavěn na verzi Mk. VII, nakonec z něj vznikl tank pod označení FV 4101. Přestavba probíhala u firmy R. Y. Pickerung Ltd. z Wishaw, Lanarkshire, prototyp s dřevěnou maketou věže byl připraven v listopadu 1951, zkušební komice Royal Armored Corps po testech doporučuje tank zařadit do výzbroje. Armáda vozidlu přiřadila bojový název Charioteer, první sériový stroj přebrala armáda 1.6.1952, produkce pokračovala až do roku 1954. Původně se uvažovalo o přestavě asi tisícovky Cromwellů, nakonec bylo přestavěno 442 vozidel (výrobní čísla 00ZW01 – 04ZW42).
Tanky Charioteer jsou zařazeny do Division Regiment, tzn. pluků, které měly likvidovat sovětské obrněnce mimo prostor tzv. chráněných zón. Tyto pluky měly ve výzbroji stíhače tanků a proto je také Charioteer často popisován jako stíhač tanků. Ale již v roce 1956 armáda začíná přesunovat tyto tanky do rezervy, tanky posléze jsou nabídnuty k odprodeji do zahraničí. Vzhledem k tomu, že se z některých ani nevystřelilo, nemuselo jít o špatnou investici. Náklady na střelbu 20pd kanónu totiž nepatřili k nejmenším (20 liber za náboj), při nemnohých střelbách se navíc přišlo na daleko horší věc. Při výstřelu spaliny z kanonu dokonale znemožnili veliteli sledování cíle, při cvičných střelbách prý velitel raději opustil tank a korigoval střelbu zvenku.
Parola
Přestavěné tanky nalézají uplatnění v menších armádách neutrálních států, jako první si pořizuje 80 vozidel náš jižní soused, Rakousko. Tanky zde slouží až do 70. let, část věží je po vyřazení použita coby stacionární opevnění. Finové kupují jen 16 vozidel, vyřazují je až v roce 1979.
Tank se dostal i na blízký východ, Jordánsko si pořídilo 47 vozidel. Počátkem 70. let je prodává Libanonu, ten má již od výrobce koupeno 16 (19?) vozidel, celkový počet se tak vyšplhal na 60. Libanonci zkouší zabudovat do tanky upravený kanon L7 ráže 105 mm, tato přestavbu se ale nepodaří uspokojivě realizovat (peníze) a tak tanky zůstávají ve výzbroji až do 80. let minulého století. Jeden stroj ukořistí IDF a dnes je umístěn ve známém museu v Latrunu. Další bychom našli v Anglii (Bovington), Finsku (Parola) a v Rakousku (???).
Technické údaje tanku Charioteer
délka – 6,40 m
šířka – 3,10 m
výška – 2,60 m)
hmotnost – 28,859 t
výkon motoru – 600 HP
rychlost otáčení věře – 18°/s
osádka – 3, od roku 1953 - 4
Obrázek rakouského tanku jsem nenašel, snad Vám bude stačit toto. Více na http://www.rlm.at/cont/gal20_e.htm
zdroje:
Ivo Pejčoch - Charioteer - HMP 1998/8
http://www.onwar.com
http://en.wikipedia.org
...konverze z kolébky tanků...
Po druhé světové válce se postupně v Evropě objevuje fenomén, z něhož by dnes měli odpůrci oteplovačů asi velkou radost. Začínalo se ochlazovat a nakonec nám za humny začala zuřit studená válka. Na jedné straně (paradoxně na pravé) oteplovalo ovzduší obrovské množství dieselových motorů tanků T-34 a IS, vlevo se snažila situaci zachránit armáda zaoceánských tanků a taky větší skupina tanků s řidičem usazeným na špatném místě – vpravo.
Klima tedy máme za sebou, je třeba se tedy podívat, co mohla bývalá ostrovní říše (pro méně chápavé Velká Británie) prakticky nasadit proti ocelové lavině, hrozící vpádem z východu na západ. Jako obvykle byly u vítěze minulé války problémem finance, WW2 znamenala definitivní hřebíček do rakve bývalého impéria. Armáda disponovala poměrně velkým množstvím obrněné techniky, ta však pocházela většinou z doby WW2. A až na vyjímky nepatřila britská technika mezi zrovna tu top techniku. Nejrozšířenějším středním tankem byl nepříliš povedený Cromwell, jeho slabinami byl malý výkon 75 mm kanonu, nevhodný tvar věže a také síla jejího pancíře. Od roku 1945 se sice vyrábí velmi dobrý tank Centurion s 20pd kanonem, poválečná ekonomika však nedovolila přezbrojit kompletně tankové vojsko. Byl tu ale stále spolehlivý podvozek tanku Cromwell VII (co jiného než variace na Christieho), naskytala se tedy možnost použít jej a zbavit se jen věže i s komickým kanonem ráže 75 mm. Takže výměna věže a kanonu se přímo nabízela.
původní kanon s brzdouPodvozek by tedy byl na světě, teď ještě zbývalo vyřešit jen pár drobností, jednou z nich byl výběr kanonu. K dispozici byl osvědčený válečný dříč, kanon Ordnance QF 17 pounder ráže 76,2 mm a nový kanon QF 20 pounder ráže 83,4 mm, montovaný do nového tanku Centurion. Nakonec padlo rozhodnutí použít nový kanon, přece jen měl tank vydržet ve výzbroji nějaký ten rok. Prvotním záměrem byla přestavba až 1.000 tanků, podobné množství solidně vyzbrojených tanků by již znamenalo jakousi odpověď rudé ocelové lavině. Zbraň byla tedy vybrána, ještě bylo třeba něco udělat s věží, ta původní nešla samozřejmě použít. Nejenže by se tam kanon nevešel, ta původní „krabicová“ verze rozhodně neposkytovala osádce nějakou extra odolnost proti dělostřelecké palbě, jedinou sešikmenou stěnu uvidíme jedině na střeše.... Nová svařovaná věž měla poskytovat díky sešikmeným stěnám větší odolnost vůči projektilům, samozřejmostí byla montáž moderních zaměřovačů.
novější verze kanonu s ejektoremProjekt vypadal pěkně, měl však své mouchy (a pořádné). Pancéřování věže byla více než slabé, čelní pancíř o síle 30 mm patřil snad v té době jen do musea. Přední bočnice měla sílu 25 mm, zadní jen 20 mm, střecha 16 mm. Zjevně měl Royal Armoured Corps ve službě dostatek sebevrahů, to pancéřování odpovídá lehkému tanku z doby před WW2. Druhým problémem bylo obsazení věže, místo klasické trojice velitel – střelec – nabíječ zde dochází k inovaci, velitel je zároveň střelcem a nabíječ radistou. Změna nastává v roce 1953, osádku věže posiluje střelec – pozorovatel.
Paradoxně lépe je na tom pozůstatek z Cromwellu, původní pancéřování má sílu 64 mm na čele korby, čelo vany 57 mm, bočnice 25 mm a zadní stěna až 38 mm. Pohon zajišťuje další pohrobek, jde o benzínový dvanáctiválec do V Rolls-Royce Meteor (Mk.1 neb Mk.3), při objemu 27.027 ccm disponoval stádem 600 HP při 2550 ot/min. Pohon zajišťuje pětistupňová převodovka Merritt Brown (samozřejmosti je zpátečka), pásy široké 394 mm pohánělo zadní hnací kolo. Mimo něj byla na každé straně pětice velkých pojezdových kol (každé nezávisle zavěšeno), podvozek doplňovalo přední napínací kolo.
LatrunJak jsem již uvedl, ve věži měla své místo dvojice mužů, poslední člen osádky, řidič, seděl osaměle v pravé polovině přídě. Normálně by po jeho levici seděl radista-střelec, ale jeho místo bylo zrušeno a střílna pro trupový kulomet zaslepena. Věž měla půdorys šestiúhelníku, na poměrně malé čelo věže navazovala sešikmená bočnice, ta se přibližně v 1/3 věže láme směrem dozadu, tato bočnice již není šikmá, stejně jako zadní stěna. Na zadní stěně byla umístěna dvířka pro nakládání munice. Na střeše má každý člen osádky věže svůj dvoudílný vstupní poklop, řidič měl svůj poklop nad svým „pracovištěm“. V čelní desce věže je vedle kanonu zabudován spřažený kulomet Browning ráže 7,62 mm, patrně šlo ještě o kulomet s náboji .30-06 (7,62 NATO byl zaveden v roce 1954). S kanonem a kulometem se mohlo pohybovat v náměru od +5° do -10°. Pro kulomet se nakládalo 3.500 nábojů, horší to bylo s náboji ráže 83,8 mm. Těch se do tanku vlezlo jen 25, 22 jich bylo uloženo pod věží a tři na pravé straně věže. Běžnou praxí bylo nakládání osmi výbušných nábojů (HE), zbytek tvořili protipancéřové náboje APDS. V průměru výroby dochází k montáži novější verze kanonu QF 20, oproti starší verzi mizí úsťová brzda a na těle kanonu se objevuje ejektor plynů. Výzbroj doplňují na šikmých bočnicích věže šestihlavňové baterie zadýmovacích granátometů.
ParolaPrototyp tanku vznikl z přestavěného tanku Cromwell Mk.IVF, ten byl nejprve přestavěn na verzi Mk. VII, nakonec z něj vznikl tank pod označení FV 4101. Přestavba probíhala u firmy R. Y. Pickerung Ltd. z Wishaw, Lanarkshire, prototyp s dřevěnou maketou věže byl připraven v listopadu 1951, zkušební komice Royal Armored Corps po testech doporučuje tank zařadit do výzbroje. Armáda vozidlu přiřadila bojový název Charioteer, první sériový stroj přebrala armáda 1.6.1952, produkce pokračovala až do roku 1954. Původně se uvažovalo o přestavě asi tisícovky Cromwellů, nakonec bylo přestavěno 442 vozidel (výrobní čísla 00ZW01 – 04ZW42).
Tanky Charioteer jsou zařazeny do Division Regiment, tzn. pluků, které měly likvidovat sovětské obrněnce mimo prostor tzv. chráněných zón. Tyto pluky měly ve výzbroji stíhače tanků a proto je také Charioteer často popisován jako stíhač tanků. Ale již v roce 1956 armáda začíná přesunovat tyto tanky do rezervy, tanky posléze jsou nabídnuty k odprodeji do zahraničí. Vzhledem k tomu, že se z některých ani nevystřelilo, nemuselo jít o špatnou investici. Náklady na střelbu 20pd kanónu totiž nepatřili k nejmenším (20 liber za náboj), při nemnohých střelbách se navíc přišlo na daleko horší věc. Při výstřelu spaliny z kanonu dokonale znemožnili veliteli sledování cíle, při cvičných střelbách prý velitel raději opustil tank a korigoval střelbu zvenku.
ParolaPřestavěné tanky nalézají uplatnění v menších armádách neutrálních států, jako první si pořizuje 80 vozidel náš jižní soused, Rakousko. Tanky zde slouží až do 70. let, část věží je po vyřazení použita coby stacionární opevnění. Finové kupují jen 16 vozidel, vyřazují je až v roce 1979.
Tank se dostal i na blízký východ, Jordánsko si pořídilo 47 vozidel. Počátkem 70. let je prodává Libanonu, ten má již od výrobce koupeno 16 (19?) vozidel, celkový počet se tak vyšplhal na 60. Libanonci zkouší zabudovat do tanky upravený kanon L7 ráže 105 mm, tato přestavbu se ale nepodaří uspokojivě realizovat (peníze) a tak tanky zůstávají ve výzbroji až do 80. let minulého století. Jeden stroj ukořistí IDF a dnes je umístěn ve známém museu v Latrunu. Další bychom našli v Anglii (Bovington), Finsku (Parola) a v Rakousku (???).
Technické údaje tanku Charioteer
délka – 6,40 m
šířka – 3,10 m
výška – 2,60 m)
hmotnost – 28,859 t
výkon motoru – 600 HP
rychlost otáčení věře – 18°/s
osádka – 3, od roku 1953 - 4
Obrázek rakouského tanku jsem nenašel, snad Vám bude stačit toto. Více na http://www.rlm.at/cont/gal20_e.htm
zdroje:
Ivo Pejčoch - Charioteer - HMP 1998/8
http://www.onwar.com
http://en.wikipedia.org
