PALBA.CZ

vs
ZEMĚ KORUNY ČESKÉ V BOJI PROTI ISLÁMSKÉMSKÉ EXPANZI .
ÚVOD
Tato práce vznikla na základě toho, že jsem narazil na zajímavou informaci, která mě po jejím prostudování a vyhodnocení rozzlobila. Jde vlastně o starou věc, ale má své živé výstupy i v dnešní době. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím tuto informaci vyhodnotit a zpracovat podle východisek dnešního stavu poznání historie. Zároveň mi to umožnilo pokusit se projít velkou část našich dějin. Výsledek je pro mě velmi příjemný – utvrdil mě v mém vidění našich dějin. Víte dobře, že naše začlenění do Rakousko- uherské monarchie nepovažuji za žádnou katastrofu a naopak tvrdím a vždy tvrdit budu, že naše existence v jejím národnostním, geografickém, mocenském a prostě lidském formátu byla jednou z nejúspěšnějších částí naší historie.
Nešlo mi prioritně o obhajobu tohoto mého pohledu na tuto záležitost. Pokusil jsem se na základě jednoho provokativního závěru západoevropských intelektuálů z první poloviny minulého století, projít naši historii od roku 1526 po rok 1683, a na základě rozpletení celého pletence navzájem souvisejících událostí a vojenských střetů dokázat, jak hluboce se tito lidé ve své zaujatosti vlastní velikostí a nadutostí uvedli v omyl. Jak moc se mi to podařilo nebo jestli jsem selhal, budete moci posoudit sami.

Kapitola první: Neznalost, namyšlenost nebo zlobná potřeba ublížit?

Někdy v polovině třicátých let dvacátého století došlo mezi intelektuály západní Evropy k dlouhé diskusi, která mimo jiné měla přinést jakési vymezení rozsahu západní kultury a tím vyznačit kdo, nebo či spíše který národ přísluší k její duchovní sféře. Do diskuse se zapojil ledaskdo. Například Gilbert Keith Chesterton, anglický spisovatel, literární a společenský kritik a diskutér, historik, křesťanský myslitel a zastánce katolicismu, nebo Henri Massis, což byl francouzský esejista, publicista, literární kritik, literární historik, intelektuál spjatý s katolickou pravicí, vlastenec a roajalista. Ten druhý citovaný se proslavil hlavně svojí knihou "Obrana západu".

V této diskusi se objevila myšlenka, která i po těch letech která uběhla, zní velmi zajímavě. Jde o to, že do západního světa by měly být počítány pouze ty národy, které se přímo účastnily křížových výprav. Tato myšlenka vychází z přesvědčení, že právě účast na kruciátách pomohla zastavit šíření orientálních vlivů do západní části Evropy, posilovala vnitřní i mezinárodní solidaritu a formovala vývoj těchto národů.

Takže jen národ, který se účastnil křížových výprav je plnohodnotným prvkem západní kulturní pospolitosti a národ, který se jich neúčastnil zde nemá právo autochtonnosti, tedy pokud zde i je geograficky, nevyskytuje se v místě svého kulturního původu. Je zde vetřelcem a přivandrovalcem. Po tolika letech se mi nepodařilo zjistit, zda sem byly počítány jen kruciáty směřující k osvobození Svatého hrobu, nebo všechny, které kdy vyhlásil kdokoliv a směřovaly směrem na východ.

Tato myšlenka – dnes by se řeklo krajně diskriminační, ale kupodivu v určitých kruzích stále uznávaná, by vedla k tomu, že pokud by byla uznána jako relevantní, tak by západoevropanství vymezila jen na Francouze, Angličany, Italy, Španěly, Portugalce a možná i Holanďany. Němci, kteří se kruciát masivně účastnili byli ale vyřazeni s důvodů okolností spojených s Velkou válkou a národy dále na východ - tedy náš národ, Poláci, Uhři a další, už bychom měly být považováni za rušivý orientální vliv. Přitom naše vojenské oddíly i vysoká šlechta se kruciát aktivně účastnily.

Celé tato diskuse tedy vedla k tomu, že bylo západoevropanství koncipováno jako výlučný klub, kam každý nesmí. Historie nás ale vede jinam. Kruciáty byly války útočné, byly to vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib. Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.

Proti muslimům bylo postupně vyhlášeno 9 kruciát, které se ale často zvrhly ve vraždění Židů všude tam, kam se křižáci dostali, k vyvracení křesťanských zemí a nakonec se zdálo, že Svatý hrob je jen záminka pro kořistnickou válečnou výpravu. Dobytí křesťanského města Zadar za čtvrté kruciáty v listopadu roku 1202 a jeho vyvraždění, znásilnění a vyloupení, bylo jen předzvěstí toho, co čeká Konstantinopol. Křižáci na toto město zaútočili a 12. dubna 1204 se jim podařilo byzantskou obranu zlomit a vniknout do města. Následovalo třídenní drancování a vraždění obyvatelstva. Historické studie se nakonec shodly na 70 000 zavražděných křesťanů. Tímto masakrem celá křížová výprav skončila, aniž by jediný křižák vstoupil na muslimské území. Zdůvodnění se našlo – pravoslavný křesťan je vlastně odpadlík od pravé víry a tedy je horší než muslim.

Mezi křižáky se přidali i severské národy, které v ruku v ruce s Němci šířili víru mezi pohany v severovýchodní Evropě. Tedy ve Finsku, v Pomořansku a v Polabí. A nakonec kruciáty proti kacířům vedli k vyvraždění několika set tisíc katarských křesťanů na jihu Francie a měli vést ke katolizaci Českého prostředí v době husitské revolty.

Proti pohanům bylo vedeno celkem 5 kruciát opět spojených s brutalitou a loupežením.

Proti kacířům včetně 4 kruciát proti husitům bylo vedeno 6 tažení.

Když se na tento krátký přehled podíváme, tak by člověk řekl, že pokud toto kořistění a vraždění zahalené náboženských zanícením a fanatismem má být znakem západoevropanství, bylo by lepší se k této kultuře raději ani nehlásit. Jde totiž o to, že pohyb muslimské víry tyto výpravy při jejím směřování do nitra Evropy nejen že nezpomalily, ale vyvolávali nenávist a touhu po odplatě u muslimů a pomohly růstu náboženských rozepří mezi křesťany.

Pro zastavení muslimské víry měly rozhodující vliv tři důležité události nebo soubory událostí:

Primo - To první důležité se pravděpodobně odehrálo mezi 10. a 25. říjnem roku 732 u francouzského města Poitiers. O přesné datum se dodnes vedou mezi historiky spory. Situace byla více než vážná. To ukáže krátký pohled několik let dozadu.
V noci na 28. dubna roku 711 překročili muslimští Maurové a Berbeři pod vedením Tárika ibn Zijád moře a vylodili se u Gibraltaru. Odtud pochází jeho název - Džebel el Tárik – tedy Tárikova skála a porazili vizigótského krále Rodericha v bitvě u Guadalete , což se stalo v červenci roku 711.
Dne 11. listopadu 711 vstoupili do Toleda. I další jejich postup byl bleskový, a tak do roku 720 ovládli většinu Pyrenejského poloostrova, aby zde zůstali více jak sedm set let - reconquista skončila až v roce 1492, kdy 2. ledna tohoto roku vstoupili katoličtí králové do komplexu paláců a pevností maurských panovníků Granady, Alhambry.
Maurové postupně upevňovali ve Španělsku svou moc. V roce 732 umajjovský emír Abd ar-Rahmán překročil s armádou Pyreneje s cílem ovládnout Franckou říši. U města Poitiers se mu postavil do cesty majordomus vládnoucího rodu Merovejců Karel Martel zvaný "kladivo křesťanství". Rozpoutala se bitva, ve které se podařilo Frankům Maury porazit a zamezit tak muslimské invazi do Evropy ze západu.


Zde je výjev z bitvy u Poitires v roce 732. Ve středu výjevu je zobrazen Karel Martel – "Kladivo křesťansví"

Secundo - dvojitá obrana ostrovů Malta a Rhodos před obsazením muslimskými armádami, kdy tyto ostrovy znemožňovaly bezprostřední působení muslimských sil přes Středozemní moře na jih Evropy. My se podíváme na bitvy o ostrov Rhodos.

První bitva o ostrov Rhodos:

Dne 23. května 1480 se před ostrovem Rhodos objevila turecká flotila čítající více než 50 lodí s 15 000 muži na palubě. Aniž by se jí kdokoliv postavil do cesty, vylodili invazní jednotky. Turci nenechali nic náhodě a tak si již dávno před vlastní invazí pořídili přesné plány obrany pevnosti. Díky znalosti poměru sil a pevnostních opevnění, byli přesvědčeni, že vlastní obléhání nebude trvat déle než dva měsíce. Den po vylodění bylo vytvořeno předmostí a na rozkaz Misa paši byly zahájeny obléhací práce. Město bylo obklíčeno, a po ignorované výzvě k odchodu obklíčeného místního obyvatelstva byla zahájena palba, především na pevnůstku Sv. Mikuláše chránící přístupové cesty k ústí Velkého přístavu a to až do začátku června, kdy se obléhatelé rozhodli k podniknutí masivního útoku. Útok byl veden z moře, ale díky špatné organizaci a plánování zkrachoval.



Obrázek ukazuje dnešní podobu pevnůstky svatého Mikuláše, kterou s nesmírnou statečností a vytrvalostí bránili křížoví vojáci proti opakovaným šturmům osmanských válečníků.

Dalším cílem obléhatelů se stala jihovýchodní část města svěřená k obraně anglickým, italským a provensálským rytířům. K útoku došlo dne 7. června 1480 po předcházejícím rozsáhlém ostřelování. Palba způsobilo v opevnění několik průlomů, za kterými se ale obráncům podařilo vybudovat provizorní obranné valy. Díky těmto opatřením byl i tento útok odražen. Po tomto neúspěchu Turci obnovili své pokusy o dobytí pevnosti sv. Mikuláše. Zatímco byla pevnost intenzivně ostřelována, byl postaven pontonový most pro pěchotu, který měl dosahovat z protějšího břehu k hrázi a vlastní pevnosti. V noci 18. června se Turci odhodlali k akci, která byla neúspěšná, neboť pontonový most byl za velkých ztrát na turecké straně zničen řádovým dělostřelectvem. Proti pevnosti sv. Mikuláše bylo vedeno ještě několik dalších neúspěšných útoků. Poté se pozornost obléhatelů zaměřila na jihozápadní část města, kde začali z pevnostního příkopu vršit obléhací rampu. Jejich snahám však učinil přítrž mohutný prak, který díky přesnosti a strmé dráze letu střely, umožňoval obráncům ostřelování rampy. V průběhu dalšího obléhání byly nejtvrdší boje sváděny u jihovýchodního městského opevnění, které bylo za předchozích bojů značně poškozeno. Vše vyvrcholilo koncem června, kdy po odražení útoku vedeného na pobořené hradby v okolí Italské bašty byl obránci proveden úspěšný výpad. Po těchto událostech se Turci 18. srpna 1480 z ostrova stahují.

Druhá bitva o ostrov Rhodos

Počátkem června 1522 sultán vyzval čerstvě jmenovaného velmistra řádu Villiers de l´Isle Adama, aby opustil se svými muži ostrov, nebo se stal jeho vazalem. V opačném případě hrozil válkou. Velmistr, který si již dříve byl vědom vzrůstajícího napětí, okamžitě začal připravovat pevnost k obraně a vyslal posly k evropským dvorům s žádostí o poskytnutí pomoci – marně.

V červnu 1522 se u ostrova shromáždila turecká flotila o síle cca 400 plavidel s údajně 200 000 muži na palubách. Jestli je to reálné nevím. Na Rhodu je očekávalo pouze 600 rytířů a 5000 vojáků. Město bylo obklíčeno a jeho přístavy byly z moře blokovány. 28. června 1522 se k obléhatelům připojil sám sultán Sulejman II. Po jeho příjezdu začalo ostřelování pevnosti, které bez větších úspěchů trvalo až do konce července. Regulérní obléhací práce byly zahájeny až 28. července. Turečtí sapéři a minéři začali v prostoru aragonské věže sypat valy aby dostali vlastní dělostřelectvo nad úroveň dělostřelectva obránců a současně začali hloubit podkopy.

Jakmile to rytíři zjistili, zapojili do boje Gabriela Tadiniho, jednoho z největších odborníků na minérské práce té doby, který okamžitě začal s vyhledáváním nepřátelských chodeb a jejich likvidaci pomocí vlastních podzemních prací. Mezitím byl ostřelován úsek německých rytířů a pevnůstka sv. Mikuláše. Když nezaznamenaly žádné větší úspěchy zde, soustředily se turecké baterie na úsek anglický, kde se jim po několikatýdenním ostřelování podařilo hradby poškodit.



Před druhým obléháním ostrova byly výrazně vylepšeny fortifikační prvky. Zde je ukázka jak těžce byly opevněny některé brány v opevněních.
Situace se pak stala kritickou, když se 4. září během bojů probíhajících v podzemních chodbách Turkům podařilo odpálit nálož právě v tomto těžce zkoušeném úseku. Výbuchem tak vznikla asi 11 metrová průrva v hradbě, které Turci okamžitě využili k obsazení dělostřelecké bašty. Během následujícího boje se Turky podařilo vytlačit.

Dne 20. září 1522 podnikli Osmané další mohutný útok, tentokrát na sektory Provence, Anglie, Aragon. Při této akci Turci obsadili část aragonského opevnění, které ovšem v zápětí opět ztratili. Osmanské ztráty při tomto jediném útoku byly odhadovány na 20 000 mužů, oproti 200 křesťanů. Obdobná situace se opakovala 24. září kdy při generálním útoku, aragonský úsek téměř okamžitě padl, ale nakonec byl po téměř šestihodinovém boji znovu získán - turecké ztráty se údajně vyšplhaly k 15 000 oproti několika stům na straně obránců. V průběhu října proniklo do přístavu několik lodí s posilami, které tvořilo několik desítek mužů. Posily se dostavovaly i začátkem listopadu, kdy byly kromě vojáků dovezeny i zásoby potravin a střelného prachu. Z toho lze usuzovat, že turecká námořní blokáda za mnoho nestála.

Dne 30. listopadu 1522 byl podniknut poslední generální útok. I ten byl však za vysokých ztrát odražen. Poté se vedly již jen lokální bitvy a boje v podzemí. Většina opevnění v jihovýchodní části města, byla silně poškozena. Na mnoha místech zely v hradbách tak široké průrvy, že jimi mohl projet i „jezdec na koni“. Obležení již několik měsíců pociťovali nedostatek potravin, střelného prachu a stavebního materiálu na opravy. Vůle k boji začala polevovat, a když se v průběhu prosince dostavilo několik tureckých vyjednavačů byl Velmistr řádu donucen jednat o podmínkách čestné kapitulace města. Pevnost kapitulovala 24. prosince 1522. Celkové ztráty obránců činily cca 420 rytířů a 3500 vojáků. Ztráty Turků přesáhly hranici 60 000 padlých.

10. ledna 1523 opustili křesťanští bojovníci s poctami Rhodos - posledních 180 rytířů a 1500 vojáků. Stalo se tak po téměř 220 letech jejich zdejšího působení. Sulejman II. jim mimo jiné dovolil, aby si odvezli i svůj archiv a relikvie. Dokonce učinil nabídku, že poskytne vlastní lodě, pokud rytířům nebudou stačit jejich. Nebránil ani místním obyvatelům, kteří je chtěli následovat.

Tertio - tím hlavním souborem událostí jsou však několik staletí trvající války mezi Rakousko-uherskou monarchií v jakékoliv historické podobě a tureckou říší. To by bylo na knihu a navíc se několika zásadních momentů v této nekonečné válce v dalším textu nejenom dotkneme.

Přitom druhé dva momenty byly válečné konflikty, které zajišťovaly přímou obranu jihovýchodní a střední Evropy před muslimskou okupací, poislámštěním a tím, že tyto boje vybojovaly národy střední Evropy, se ta vyzdvihovaná Evropa západní do ohrožení vůbec nedostala. Naopak - několikrát se západoevropské země přímo postavily na stranu tureckých vládců proti státům, které v boji kříže proti půlměsíci přinášeli nezměrné lidské a materiální oběti. A na tomto dlouhém boji měl velký podíl i náš národ.

Je zřejmé, že již za vlády posledního Lucemburka, krále Zikmunda na našem trůně se naše země přímo podílela materiálně i vojensky na bojích s tureckými silami. Jako také uherský panovník Zikmund bojuje s Benátkami o dalmatské pobřeží a brání expanzi osmanských Turků na Balkáně. V roce 1396 dne 28. září, je jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole Turky poražena. Turecký sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi. Tohoto tažení se zcela jistě účastnili i vojáci ze Zemí Koruny České.

I za vlády Zikmundova následovníka, tedy Albrechta II. Rakouského v roce 1439 se byla vedena z našeho území vojenská výprava do Uher kvůli výpravě proti Turkům. Účastnily se jí námezdné oddíly zaniklých husitských a bratřických vojsk.

Ladislav Pohrobek, který zemřel 23. listopadu 1457 v Praze byl první král český z rodu Habsburků. A to od roku 1453. I za jeho vlády se české vojenské formace podíleli na boji proti tureckému nebezpečí. Ladislavovou smrtí bohužel skončil také první pokus v dějinách střední Evropy vytvořit mohutné podunajské soustátí, jenž inicioval Ladislavův děda Zikmund Lucemburský. Toto soustátí, které mělo ustavit hráz pronikání Turků do nitra Evropy, bylo odsouzeno k zániku právě okamžiku, kdy bylo kolektivní obrany nejvíce zapotřebí, krátce poté, co Turci dobyli Cařihrad.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do roku 1471 českým králem. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií. Vedl několik válek, ta nejvážnější byla válka s jeho protivníkem Matyášem Korvínem. Na nasledujícím obrázku vidíme portrét toho panovníka jehož vize a plány předběhly dobu o několik set let.



Král Jiří po celou dobu své vlády předvídal, že dojde ke střetu s papežem a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května téhož roku k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace někdy zvaná podle nosného dokumentu jako „Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“ křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem - „obecným konsistoriem“.

Protože ale zároveň viděl, že tureckého útoku na střední Evropu neustále roste ve svých plánech počítal i s touto skutečností. Podle jeho mínění a plánu se Evropa měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoci. A v tom byl kámen úrazu.

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil mnoho zemí v Evropě. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže. Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi. Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo, určené zvlášť pro Francii v roce 1464, nedokázalo překonat odpor. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc.

Přesto ale s klidem daným znalostí a pravdivosti fakt, můžeme tvrdit, že právě český šlechtic a zvolený český král ukázal možnou cestu, jak zastavit půlměsíc na jeho tažení Evropou. A nejvíce sabotérství předvedly ty glorifikované západoevropské země.

Ale s tím, jak se vlády v Zemích Koruny české ujali napřed Vladislav Jagellonský, pocházející z Polska a původem z litevského velkoknížecího rodu Jagellonců a byl roku 1471 korunován králem českým jako Vladislav II. a králem uherským v roce 1490 a poté jeho syn Ludvík Jagellonský, se naše země dostaly do první linie v bojích s tureckými armádami. Zdá se mi tedy, že náš národ, který se už v této době angažoval jak na poli bitevním tak i diplomatickém v zastavení postupu islámu do křesťanské Evropy je více západoevropský, než kterýkoliv jiný na západ od nás a to samé platí i pro Poláky a Uhry.

Zde bych ukončil první kapitolu a přeneseme se o bezmála sto let dopředu a podíváme se na další úchvatné kapitoly naší historie, které nám nakonec umožní představení jednoho z Čechů, který má nezastupitelný podíl na zastavení islámské expanze do střední a západní Evropy.

Kapitola druhá – průřez vývojem Zemí Koruny české od bitvy u Moháče po povstání českých stavů.
Je to poměrně nezvyklé ale tentokrát začnu od prostředku tohoto období. A to tou kapitolou našich dějin, která našemu národu není úplně ke cti ale na druhou stranu ukázala, že jsme jako národ měli dobrý potenciál. Je to:
České stavovské povstání, které otřáslo střední Evropou v letech od 1618 do 1620, bylo povstáním českých stavů proti panování Habsburků, které trvalo už bezmála sto let. Mělo by se správněji nazývat Druhým stavovským povstáním, ale to první na které se také podíváme je pro dějiny jakoby méně zajímavé.
Stavy někdy též nazývané stavové, byly vrstvy vládnoucí feudální třídy, které získaly politické výsady a vytvořily protiváhu panovnické moci. Tato zvláštní instituce vzala počátek v dobách ustavení státního útvaru zvaného Země Koruny české, který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily české země. Byly to:
- České království
- Markrabství moravské
- Vévodství slezské


Obrázek ukazuje znak Zemí Koruny české v jeho dnešní stylizované podobě.
Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí bylo také celé Slezsko a Lužice. Jednotlivé země také měly v jejím rámci značnou autonomii a tento státní útvar v poněkud odlišné podobě přežily.
Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými výnosy ze dne 7. dubna 1348, stalo se tak vlastně na jakousi obranu před zneužitím královské moci – jak totiž napovídá název, tento státní celek oficiálně patřil české, tzv. Svatováclavské koruně. Král si mohl korunu, a tím i vládu nad svou zemí, jen vypůjčit od sv. Václava. Nemohl ji vlastnit, nemohl s ní volně nakládat mohl pouze spravovat a zvelebovat. Nebylo to ale tím že by tento vladař byl až tak osvícený a pokrokový. Jako každý král vládnoucí v našich krajích musel jít cestou kompromisů, protože nikde v Evropě nebyla šlechtická reprezentace tak odbojná a trvale protikrálovsky naladěná jako právě v Zemích Koruny české. Následuje mapka, která ukazuje geografickou podobu Zemí Koruny české v době jejího ustanovení králem Karlem IV.


V Čechách začaly stavy jako politický činitel působit od konce 13. století. Vedle nižší a vyšší šlechty tvořila zvláštní stav v Čechách a na Moravě v předhusitské době i skupina nejvýznamnějších duchovních hodnostářů. V průběhu husitského revolty, které vedla k naprosté devastaci našeho území a částí území okolních zemí, získala rovnoprávné postavení s uvedenými stavy královská města, vstupující na půdu sněmů, zatímco duchovní stav v Čechách tehdy právo účasti na sněmu ztratil. Na Moravě si katolická církev svoji sněmovní příslušnost udržela. Vše ale souvisí se vším, a abychom se dobrali kýženého musíme to vzít trochu více ze široka.
Zásadní změnu pro Země Koruny české přinesla katastrofální porážka v bitvě u Moháče. To je taková mezník našich dějin, že je nutno udělat malou historickou odbočku. Město Moháč se nyní nachází na jihu území Maďarska, nedaleko srbsko-chorvatsko-maďarské hranice. Jižně od něho došlo k bitvě mezi vojsky uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského a tureckou armádou sultána Sülleymana I. - Nádherného.

Bitva u Moháče se odehrála 29. srpna roku 1526 a byla jednou z nejdůležitějších bitev první poloviny 16. století. Ludvík Jagellonský, král uherský a český, se v ní pokusil zastavit tureckou expanzi do nitra uherské části své říše.


Král český a uherský Ludvík II. Jagellovský
Už od podzimních měsíců roku 1525 přicházely zprávy, které signalizovaly, možnost tureckého vpádu do Uher. Budínský královský dvůr propadl zoufalství. Chápal, že proti početné, skvěle vycvičené a v boji zkušené osmanské armádě nemá moc nadějí na vítězství a proto usiloval uzavřít s Turky mír. Zároveň však pro všechny případy konal přípravy k válce. Velký zájem na bojích s pohanskými protivníky dávala najevo i papežská stolice. Poskytla Uhrám 25 000 dukátů, ale za to mohli najmout pouze 1300 moravských žoldnéřů. Sultán Sülleyman I. zvaný Nádherný v roce 1526 ještě uherské království ovládnout nechtěl, ovšem turecké vojska postupovala tak rychle, že nic jiného než útok na Uhry jim nezbývalo aby jeho akce neztratily dynamiku a nedošlo k poklesu morálky armády. Ve dnech 14. - 19.8. roku 1526 se Ludvíkovo vojsko přesunulo k Moháči.

V předvečer boje měl Ludvík k dispozici 25 000 vojáků, zatímco tureckou armádu tvořilo 55 000 mužů. Strůjcem vojenské taktiky Ludvíkových sil byl arcibiskup Tomory. Plán, který vypracoval, přímo kalkuloval s mimořádnou obětavostí a nasazením křesťanské armády.

Tomory se obával obklíčení početnějším nepřítelem, proto šířka bojové formace dosahovala až 4 km což na tak malou armádu bylo příliš mnoho. Tento nedostatek měl být kompenzován tím, že Tomory a další uherští velitelé chtěli již volbou terénu strhnout iniciativu na svou stranu. Předpokládali, že Turci udeří první a budou muset postupovat náročným a mokrým terénem, který mohl narušit jejich kompaktnost. Dopustili se však zásadní chyby, neboť přenechali protivníkovi postavení ve výšinách. To mu dalo taktickou výhodu v tom že si Turci udrželi dobrý přehled o rozložení Ludvíkových jednotek.

Odpoledne 29.srpna 1526 zahájilo turecké vojsko útok. Zcela ve shodě s Tomoryho předpovědí turecké síly se okusily o obchvat. Tomory poslal Ludvíkovi posla se vzkazem, aby se okamžitě dostavil na bojiště s tím, že tuto bitvu vyhrají. Turecká sestava měla být rozražena uprostřed, ale byl to jen klamný odhad situace. Uherské jednotky se vysunuly příliš kupředu a najednou zjistily, že hledí přímo do ústí tureckých děl. Poměry se během té chvíle prudce změnily. Král Ludvík Jagellonský dorazil na bojiště pozdě.

Armáda utrpěla mimořádné ztráty a Tomoryho plán porazit Turky ztroskotal. Bitva, která trvala necelou hodinu skočila pro křesťanskou armádu naprostou katastrofou. Zahynulo asi 16 tisíc bojovníků mezi nimiž bylo i 28 uherských magnátů, ale pro naši věc je nejdůležitější, že české a uherské království ztratilo krále. Ludvík Jagellonský zahynul po bitvě při pokusu o útěk.Turci utrpěli přibližně stejné ztráty. Jejich armáda sice oslabená si udržela bojeschopnost a vědomí mimořádného vítězství a smrti protivníkova krále jí dalo mimořádnou morální vzpruhu.


Jedno z mnoha vyobrazení bitvy u Moháče v roce 1526.

Důsledkem bitvy nebyl jen počátek hegemonie Turků v Maďarsku. Zahájili rychlý postup směrem na sever až k dnešnímu Slovensku, ale a to hlavně i vymření českouherské větve Jagellovců. Rozpadla se tedy česko -uherská personální unie a stavy zemí Koruny české musely řešit otázku nástupnictví. Do hry vstupoval především Ferdinand Habsburský, který ve střední Evropě usiloval o vybudování druhého nosného bodu habsburského panství v Evropě. Měl na své straně i právo: dědický nárok na české země, který byl dojednán roku 1515 při jeho svatbě s Annou Jagellonskou. Tento nárok vedl k názorovému rozštěpení Koruny české, protože stavy přivtělených zemí se rozhodly Ferdinanda přijmout jako dědice trůnu, avšak české stavy v tomto viděli ohrožení svých privilegií a dědické nároky Anny Jagellonské odmítli uznat. Rozhodli se prosadit své právo zvolit si panovníka v případě úmrtí panovníka bez dědice. Jako by se chtěli pokusit o podobný krok jakým byla volba Jiřího z Poděbrad českým králem po husitských válkách.

Ferdinand měl nad ostatními kandidáty na trůn převahu a když proti němu 23. října 1526 při volbě stanuli bavorští kandidáti, byl českým králem zvolen. České stavy si na zvoleném kandidátovi ale vymohly volební kapitulaci obsahující zejména potvrzení platnosti zemských svobod a privilegií. Dne 24. února 1527 byl Ferdinand korunován. Stačil mu pohled do historie věděl že v českých stavech má krajně nespolehlivého partnera. Proto se rozhodl jejich vliv výrazně omezit. A projevil při tom neočekávanou chytrost a tvrdost.

Dne 1. ledna 1527 vydal dvorský řád, kterým byly zřízeny centrální dvorské úřady, jež byly nadřazeny zemským vládám a úřadům. 25. března 1527 pak byl v Praze zřízena Česká komora, která spravovala majetek a finance českého krále a byla podřízena Dvorské komoře, nikoli stavům. Zároveň nový král vznesl požadavek na stavy, aby mu byly poskytnuty finanční prostředky na válku proti expanzivním Turkům či proti svému protikandidátovi na uherský trůn Janu Zápolskému. Stavy se nevzmohly na zásadní odpor. Obávaly se nařčení z intrik vůči novému panovníkovi.

Bylo totiž potřeba vytlačit Tuky z Uher a porazit i protivníka Jana Zápolského. Ten byl v poměrně úspěšné kampani z Uher vyhnán ale jako správný křesťan se okamžitě spojil s Turky a válka s jejich podporou pokračovala. Na její vedení ale bylo málo peněz. Čeští stavové výběr daně sabotovaly. To donutilo Ferdinanda k ústupkům ale také k pochopení, že česká šlechta je nespolehlivá a neloajální což se velmi rychle potvrdilo.

Ferdinandovo úsilí o zisk celých Uher nakonec skutečně vedlo k válce. Král totiž předložil sultánu Sülleymanovi I. Nádherný požadavek, aby Turci opustili jimi obsazená města, čímž jej vyprovokoval k obrovské ofenzívě. A zde došel Ferdinand k děsivému poznání - vzájemná solidarita křesťanských zemí je jen prázdným pojmem – podporu nezískal ani u svého bratra, císaře Karla V., a Benátky a Francie se dokonce s Turky spojily, stejně jako uherské stavy, které upřednostnily mír a přijaly zpět Jana Zápolského, který se stal tureckým vazalem. Pomoc nacházel Ferdinand pouze v těch zemích svého panství, které bezprostředně sousedily s Uhrami. Ty se bály toho, že se Turci nezastaví a budou pokračovat v expanzi.

Přístup české šlechty byl odpovídající její nevraživosti na nového krále. Stavy zemí Koruny české totiž považovaly válku s Turky za královu soukromou záležitost a odmítly králi poskytnout jak finance, tak i vojenskou zemskou hotovost.

Narychlo svolané a mizerně vyzbrojené a vycvičené habsburské vojsko postrádající výrazné velitelské osobnosti bylo rychle donuceno k ústupu a 21. září 1529 byla obležena Vídeň. Teprve bezprostřední blízkost osmanského vojska českým zemím přiměla tamní sněmy poskytnout králi vojenskou pomoc. V první vlně šlo o vlastně malé síly pro otevřený boj, ale o významnou pomoc při boji na hradbách. Bylo to asi 2 500 vojáků, z toho pak 2 000 žoldnéřů. Ti byly zformováni do 3 praporců pěchoty pod velením Viléma Zvířetického z Vartemberka, Peřiny z Malečína, Petra Hada z Proseče a 1 praporce jízdy pod velením Jana z Hardeka. Zbytek pak byl tvořen dobrovolnický oddíly pod velením Melichara Krokvice, Jiřího Němce a Kašpara z Říčan. S jejich příchodem měli obránci k dispozici na 17 000 vojáků. Císař se pokusil invazi zastavit diplomaticky a dokonce výkupným ve výši 100 000 dukátů za příměří trvající 10 let.

Turecká armáda postupovala Uhrami a dopouštěla se strašlivých násilností. Byla to cílená aktivita, kdy šlo o to, vyděsit protivníka natolik, aby v podstatě ve své duši prohrával ještě dříve, než se poprvé zkříží zbraně. Brutalita dosáhla vrcholu u Budína. Jeho posádka, celkově 20 000 mužů, se vzdala výměnou za zachování životů a následně byla pobita do posledního muže. To byl pro křesťanské vojáky zásadní morální zlom. Od této chvíle neexistoval žádný křesťanský voják, který by se Turkům dobrovolně vzdal. Od tohoto vraždění u Budapešti Turci směřovali k porážce.

Dne 27. září začalo samotné obléhání Vídně. Dne 28. září už Turci na třech místech okolo Vídně blokovali městské brány. Vídeň se statečně bránila pod velením 71 let starého pána hraběte Mikuláše ze Salmu a Viléma z Rogendorfu. Neschopnost prorazit obranu obleženého města nakonec v sultánovi vyvolala obavu z toho, že by mohl být obviněn z neschopnosti a sesazen, což v jeho říši vždy znamenalo smrt. Proto za všech svých tažení vždy bojoval tak, aby na zimu byla jeho armáda doma. Všechny útoky ale obránci s rozhodností s jakou se Turci doposud nesetkali odráželi. Sultán nařídil na den 14. října 1529 nařídil generální útok. Díky tomu, že minérům se podařilo prorvat do hradeb několik vstupů, došlo k průrazu do některých částí městské zástavby. Stalo se to 10., 11., 12. a 14. října. Průlomy byly až 25 metrů a okamžitě v nich začal boj mezi obránci a janičáry. Obránci prokazovali vysokou morálku a nakonec tyto průlomy dokázaly ubránit a provizorně zahradit valy z trosek zborcených hradeb a okolních domů.


Jedno z dobových vyobrazení obléhaní Vídně v roce 1529.

Díky tomu zde ale Turci nedokázali využít svoji početní převahu. Střet se stal obdobou pouličních bojů a Turci v nich uvízli. O míře osobního nasazení svědčí i to, že v první linii bojující hrabě Salm, tedy vrchní velitel byl zraněn tak vážně, že mu byla částečně amputována noha a nakonec na v tehdejší době nevyléčitelné zranění 30. května 1530 zemřel. Jeho náhrobek je umístěn u nás v Rájci nad Svitavou.
Po dvou dnech úporných bojů tedy 15. října dal sultán Sulejman rozkaz k přerušení obležení a návratu domů. A 16. října začala turecká armáda odcházet.Vídeň se šťastně ubránila.


Tato mapka ukazuje geografické rozložení podunajského soustátí ve druhé polovině 16. století tak jak se ustavilo po bojích s Turky.

Čeští stavové pochopili, že možná porážka křesťanů u Vídně povede k přímému ohrožení jich samých. Proto se nakonec rozhýbaly a rozhodly se Vídni pomoci více než jen symbolicky. Avšak dříve než vojska českých zemí překročila zemské hranic,e Turci zahájili generální ústup, což Ferdinand poněkud demagogicky prohlašoval za „své velké vítězství nad Turky“. A čeští stavové pochopily, že svému králi nijak zvláště nepomohly a tedy nemohou čekat nějak zvláště vlídné zacházení.

Další řez dějinami zkrátím na, to že pouze konstatuji, že se česká zemská hotovost účastnila velkého tažení do Uher, kde mělo dojít k největší bitvě té doby. Nedošlo k ní, protože Turci do Uher nedorazili a omezili se na plenění Štýrska, Krajiny a Chorvatska. Ferdinand nakonec uznal nereálnost svých plánů na získání Uher a 30. prosince 1532 uzavřel s Janem Zápolským příměří a 23. června 1533 mír s Osmanskou říší. Ferdinand uznal tureckou svrchovanost nad celými Uhrami, sultán však souhlasil s přímou habsburskou vládou v západní části Uher.
Po uklidnění situace na východní hranici se Ferdinand soustředil na monarchii samotnou, kde jej tížily především dva problémy:

Primo: partikularismus jednotlivých zemských stavů

Secundo: dualismus královské a stavovské moci.

Zřízení centrálního sněmu zemské stavy odmítly, neboť zemské sněmy by tak ztratily významný politický nástroj, který představovalo povolování vybírat daně. Úspěšnější byl Ferdinand při posilování královské moci v monarchii vytvářením byrokratického aparátu, kde se dá říci, že svou pozici v českých zemích pozvolna posiloval- co ale vedlo k posilování opozičního jednání stavů. Stavům se především nelíbilo, že panovník jedná proti jejich radám, že rozpoutal boje v Uhrách a nejvíce jim vadilo, že se král na sněmech zajímá jen o finance a jiné důležité otázky nechává stranou. Stavy však spíše jen pasivně bránily své svobody, a nedokázali se ani domluvit mezi sebou samými rozděleni do několika frakcí. Není od věci zmínit i skutečnost že druhá vlna opozice byla vedena po náboženské linii.

Odpor vůči Ferdinandovi se vyhrotil po dalších neúspěších v Uhrách. Roku 1538 sice král uzavřel ve Velkém Varadíně s Janem Zápolským mírovou smlouvu, podle které měly Uhry připadnout po Zápolského smrti Ferdinandovi. Zápolskému se však v roce 1540 narodil syn, který byl po jeho smrti ve stejném roce Zápolského rádci prohlášen za krále. Ferdinand podnítil uherskou šlechtu k povstání, avšak do celé věci se vložila Osmanská říše. Turci porazili zničili vlastní Ferdinandovo vojsko i síly povstalců a zřídili v Uhrách budínský pašalík, čímž definitivně Ferdinandovi vyhasla šance na získání Uher. Jeho trvající nemohoucnost na bitevním poli proti Turkům potvrdilo další neúspěšné Ferdinandovo tažení proti Turkům roku 1543, kterého se zúčastnila také česká hotovost.

Když roku 1546 Habsburkové zahájili šmalkaldskou válku proti říšským protestantům a Ferdinand donutil české a moravské stavy povolat zemskou hotovost, poskytli mu stavové vojsko ke krátkému tažení do Saska jen velmi neochotně. Když pak král žádal stavy o válečnou pomoc podruhé, stavy mu nevyhověly. 10. ledna 1547 vtrhl saský kurfiřt Jan Fridrich I. do Dolní Lužice, a když Ferdinand bez porady se stavy povolal zemskou hotovost, stavy se vzepřely: Pražané a po jejich vzoru i další města odmítli vojsko poskytnout, šlechta žádala svolání sněmu, který by o svolání hotovosti jednal a stavy na Moravě a ve Slezsku odmítly vybírat daně. V Praze vznikl stavovský spolek, který měl odbojníky chránit před královskými represáliemi, a přes králův zákaz byl uspořádán zemský sněm.

Po porážce šmalkaldských vojsk v bitvě u Mühlberku se stavovský odboj začal rozkládat. Ferdinand vydal generální pardon, který se netýkal jen původců povstání a mnozí stavové se proto rychle začali předhánět v projevech loajality vůči králi. Poslední výspou odboje nakonec zůstala Praha, jejíž konšelé se však nakonec 8. července 1547 Ferdinandovi poddali.

Ferdinand se rozhodl vést s původci povstání soudní proces. 8. července 1547 se konalo soudní přelíčení s pražskými konšely, na které byla uvalena největší vina za povstání. Pražané se neodvážili hájit a poddali se na milost a nemilost panovníkovi, který rozhodl, že musí zrušit své závazky ke stavovskému spolku, odevzdat písemnosti stavovského výboru a postoupit králi městská i cechovní privilegia, stejně jako zásoby zbraní. Také některá královská města o několik dní později ztratila svá privilegia.

20. července 1548 byli obžalováni stavové, z nichž někteří uprchli ze země, čímž se odsoudili k trestu smrti, ostatní ztratili velkou část svého majetku a dva šlechtici byli popraveni. Tím však účtování se šlechtou skončilo. Nikoli však s městy, nad kterými byla zřízena královská kontrola, byla značně omezena samostatnost jejich politiky a velké pokuty i konfiskace se pro ně stala obrovskou zátěží. Tím že chytře zbavil hlavní viny šlechtu a přenesl hlavní díl viny za povstání na města, šlechta získala v stavech převahu a narostlo jí sebevědomí. A to byl počátek konce českých stavů jak uvidíme později. V následujících letech se nic moc, co by stálo za zmínku tak, abych si udržel linii tohoto článku nestalo. To hlavní přišlo za šedesát let.

Druhé stavovské povstání vypuklo téměř sto let po nástupu Habsburků na český trůn. Celé toto období se vyznačovalo napětím mezi dvěma koncepcemi formy vlády. České stavy se snažily přiblížit ideji stavovské konfederace, tj. stavu, kdy by faktickou vládu v Koruně české vykonávaly stavy jednotlivých zemí. V tomto povstání se spojily náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Tyto vyvrcholily dne 23. května 1618, kdy stavové vedeni Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a písaře Filipa Fabricia.

Logicky pak došlo ke střetu mezi stavovskými a královskými silami
Velitel povstaleckých sil hrabě Jindřich Matyáš Thurn se stavovským vojskem vytáhl k Českým Budějovicím, kde však dosáhl jen střídavých úspěchů. Mezitím jeho spojenec Mansfeld plenil v Čechách katolické statky a dobyl Plzeň. Císařské dva vojenské sbory překročily české hranice a dne 9. listopadu 1618 došlo k prvnímu střetu mezi Thurnem a Buquoyem v bitvě u Lomnice, ze kterého vyšel vítězně Thurn, Buquoy však zdaleka nebyl poražen rozhodným způsobem. Zde je vyobrazení tohoto vojáka a politika, vojenského vůdce českých stavů.


Nejhorší ale bylo, že stavové zapomněli na to hlavní - na politickou koncepci. Tristní a pro české poměry typické bylo i to, že nebylo ani jasné, zda se bude hledat nový český panovník, nebo zda stavy budou vládnout samy. Dne 20. března 1619 zemřel císař Matyáš a místo něj usedl na trůn Ferdinand II. Štýrský, kterého české stavy za Matyášova nástupce přijaly již roku 1617. Nyní však stavové Ferdinanda ostře odmítli, stejně jako jeho pokus o smír, a naopak ještě z intenzivnili válečné přípravy. Když Habsburkové viděli, že se válečnému řešení konfliktu nevyhnou, začali hledat spojence. Španělsko Vídni poskytlo finanční pomoc a český šlechtic Albrecht z Valdštejna naverboval pro císaře armádu.Koncem dubna vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů. Hrabě Thurn pokračoval na jih, jeho obléhání Vídně však již bylo neúspěšné. Neúspěch zakusil také Mansfeld, který byl poražen Buquoyem dne 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet půdu pod nohama, zachránilo je však vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic.

Dne 31. července 1619 stavovský sněm v Praze konečně dospěl ke shodě a schválil novou ústavu, kdy Koruna česká byla přeměněna na konfederaci pěti republik, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederace měl reprezentovat král, který ale měl být volen a neměl mít možnost založit dynastii. Na základě tohoto uspořádání byl Ferdinand II. sněmem sesazen, čeští protestantští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále:
- stavové inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího,
- stavové inklinující ke kalvínství Fridricha Falckého.

Nakonec byl zvolen Fridrich. Mezitím se ke konfederaci připojily Dolní a Horní Rakousko a k Thurnovu vojsku se přidal i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, kteří společně vytlačili císařské jednotky z Horních Uher. Polský král však podnítil kozáky ke vpádu do Horních Uher, takže se Bethlen musel stáhnout. Pozice českých stavů se začaly hroutit.



Vyobrazení „Zimního krále“, Fridricha Falckého

Naopak stále více se dařilo habsburské straně. Ferdinand II. uzavřel spojenectví s vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským, a dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s Bethlenem. V červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci.

Když se spojené Buquyovo a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však Buquoyovo a Tillyho vojsko, také díky podplacení Mansfelda, nakonec dostaly před Prahu, kde si mezitím stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře zákopy.

Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. První útok císařských 8. listopadu 1620 byl tudíž sice odražen, při druhé ofenzívě se však stavovské šiky rozpadly a Buquoy dovedl bitvu k vítěznému konci.
Následujícího dne vjel
Buquoy do Prahy, která se vzdala, zatímco Fridrich Falcký prchl do Slezska. Stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále, kapitulovat museli i moravští stavové, čímž povstání skončilo. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Majestát byl zrušen a začalo období opětovného upevňování královské moci. Císařovo vítězství bylo také stvrzeno popravou 27 českých pánů, vykonanou dne 21. června 1621.

Poslední odbojnou oblastí nakonec zůstalo dlouhou dobu Valašsko, kde bylo povstání potlačeno až roku 1644. Důsledky povstání českých stavů však byly velké nejen pro české země, ale také pro značnou část Evropy, neboť česká rebelie spustila mnohem vážnější konflikt – třicetiletou válku.
Ze bych ukončil kapitolu druhou a budu pokračovat v další kapitole.

Kapitola třetí – od staroměstské exekuce po druhé obležení Vídně

Na staroměstskou exekuci, symbolický konec stavovského povstání a stavů jako takových se ale musíme podívat trochu lépe. Kdo zde vlastně byl popraven? Zde je seznam:

Nejvyšší šlechta

Jáchym Ondřej Šlik z Holíče, hrabě z Passaunu, šlechtic který pocházel z rodu Šliků, starobylé poněmčené luteránské rodiny původem z Chebska.

Václav Budovec z Budova byl český politik, diplomat a spisovatel, významná postava politického života českého stavovského státu ve 2. polovině 16. století a počátku 17. století.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl český spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník.

Rytířský stav

Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl člen direktoria českých stavů v době stavovského povstání a jako generál dělostřelectva pod hrabětem Thurnem se účastnil v roce 1618 obléhání Vídně, za vlády Friedricha Falckého byl nejvyšším zemským písařem.

Prokop Dvořecký z Olbramovic
Fridrich z Bílé
Jindřich Otta z Losu
Diviš Černín z Chudenic
Vilém Konecchlumský z Konecchlumí
Bohuslav z Michalovic

Měšťanský stav.
Valentin Kochan z Prachové
Tobiáš Štefek z Koloděj
Ján Jesenský z Jesenova, Slovák
Kryštof Kobr z Koberštejna
Jan Šultys z Felsdorfu
Maxmilián Hošťálek z Javořice
Jan Kutnauer ze Sonenštejna
Simeon Sušický ze Sonenštejna
Nathanaél Vodňanský z Uračova
Václav Maštěrovský z Jizbice
Jindřich Kozel z Peclinovce
Ondřej Kocour z Votína
Jiří Řečický
Michal Witmann
Simeon Vokáč z Chyš
Leander Rüppel z Ruppachu
Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu

Tolik seznam. Pro tuto práci je však nejdůležitější osobnost Kašpara Kaplíře ze Sulevic. Ale k tomu se dostaneme. Následuje obrázek který ukazuje jedno z dobových vyobrazení této exekuce.



Stavovské povstání podle některých názorů spustilo a bylo nedílnou součástí jednu dlouhou válku. Válku zvanou jako Třicetiletou, která byla jedním z největších ozbrojených konfliktů v Evropských dějinách. Tato válka je považována především za vrchol sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou součástí války byl také tradiční boj o nadvládu v Evropě.
V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená 24. října 1648 nazývá vestfálský mír. Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Evropa jako taková byla velmi těžce postižena. Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, v kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na necelých 2 500. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu.

Pro českou emigraci tyto smlouvy znamenaly konec všech nadějí na vymanění jejich české vlasti z habsburského sevření. Základem pro jednání o uspořádání Evropy se stal stav z roku 1624 a to už byly Země Koruny české pevnou součástí habsburského státu.

Po skončení třicetileté války však vyvstal do popředí staronový úkol. Bylo potřeba plnit těžký úkol – zastavit islámskou invazi do Evropy.

Je nespornou skutečností, že křesťanský kontinent měl v první polovině 17. století štěstí jako by nad ním opravdu držel ochranou ruku bůh. V době, kdy se na obrovských územích navzájem zabíjeli katolíci s protestanty a celý známý svět krvácel a materiálně chátral, svět islámu v čele s osmanskou unií procházel podobnou krizí.

Kdo by si troufal odhadnout, jak by vypadal náš svět, kdyby v době největších bojů třicetileté války překročila jižní nebo východní hranici monarchie obrovská turecká armáda a zahájila rozhodný postup do nitra Evropy? Ale i zde došlo k uklidnění a v roce 1656 se do čela sultánského dvora rodina Köprülü. Ta tvrdou rukou, jedem, provazem a dýkou odstranila všechny, kdo osobní prospěch stavěli nad prospěch říše , obnovila moc státu a ovládla pevnou rukou i provincie. A protože pro osmanské státy platilo, že nejlepší způsob jak jejich moc upevnit jsou válečná tažení, začala se říše znovu angažovat ve válečných střetech. Už v roce 1646 začala nekonečnou námořní válku s Benátkami o Krétu aby po 23 letech tento strategický ostrov obsadila.

A v roce 1658 už pod vedením velkovezíra Ahmeda paši Köprülü zahájila turecká armáda pohyb na sever. Za tři roky v roce 1661 bylo obsazeno celé Sedmihradsko a jeho autonomie byla pryč. Bylo jasné, že se blíží těžké časy.

Habsburská diplomacie udělala chybu. Poskytla materiální pomoc a azyl části uherské šlechty v Sedmihradsku. To popudilo Turky na nejvyšší míru. Velkovezír Köprülü bez velkého váhání vypověděl smlouvu uzavřenou v roce 11. listopadu 1606 a dvakrát prodlouženou v letech 1627 a 1642. V roce 1663 zahájil s armádou čítající 160 000 vojáků a doprovodu postup přes Budín směrem na Nové Zámky. Byla to mocná pevnost považovaná za jeden z nejlepší fortifikačních výtvorů své doby. A přišel šok – dne 25. září 1663 tato pevnost padla. Evropa vydechla překvapením.



Obrázek ukazuje dobovou kresbu obležení pevnosti Nové Zámky tureckou armádou velkovezíra Ahmeda paši Köprülüho.

Leopold I. císař pocítil jako již několik jeho předchůdců smrtelné nebezpečí. To hrozilo nejen jeho říši ale celé střední Evropě. A pokud by padla ta, bylo by na řadě Německo. Vystoupil na říšském sněmu v Řezně a vyzval panovníky ke společnému postupu. A poprvé uspěl. Peníze a vojáky poskytlo několik mocností. Sasko, Braniborsko, Španělsko a papež. Dokonce i francouzský král poslal byť jen malé vojsko o 5250 mužích. Velel jim generálporučík hrabě Jean de Coligny-Saligny. Vrchním velitelem celé spojenecké armády byl rakouský polní maršál Raimund hrabě Montecucoli.

Na jaře 14. května 1664 se Ahmed paša Köprülü se svou armádou přepravil přes Drávu a ohrozil město Serinvár. Císařští je ale vyklidili, protože bez pomoci ostatních kontingentů nevěřili v reálný úspěch. Ustupovali stále na západ až dorazili k vesnici Mogersdorf. Zde se Montecuccoli zastavil a zde se rozhodl zůstat a vybojovat bitvu. Měl už k dispozici spojence. Na tureckou armádu v počtu 75 000 mužů čekalo 25 000 ke všemu odhodlaných vojáků.

Dne 24. července 1664 dorazily i poslední zbytky křesťanských bojovníků a 30.července se na druhém břehu řeky Ráby objevil Ahmed paša Köprülü se svojí armádou. Turci na nic nečekali a už 1. srpna zahájili kanonádu a stavbu lehkých mostů. Pod ochranou palbou pak řeku překročila turecká jízda a vybrané oddíly elitních janičárů. Okamžitě přešli do útoku a po pár hodinách se jim podařilo prolomit frontu císařské armády. Zadní sledy je ale zastavili a křesťané nevěřili vlastním očím, když viděli, jak Turci bez váhání jejich zajatým druhů uřezávají hlavy. Boj se po krátkém utlumení rozhořel znovu a o Mogersdorf vypukla zuřivá bitva..

V kritickém momentu se na bojišti objevily 4 čerstvé pluky císařské pěchoty, které do útoku vedl osobně maršál Montecuccoli. Linie byly obnoveny. Císařské podpořily princ Hohenlohe se svými muži a skvěle si vedli Coligniho Francouzi. V poledne se bitva utišila a křesťané se sešli k poradě. Bylo rozhodnuto přejít do útoku a nedovolit klid Turkům kteří díky potřebě překračovat s posilami řeku jevili známky zmatku. Byl to dobrý moment a dobré rozhodnutí. Razantní útok rozvrátil turecké řady a janičáři a sipáhiové po krátkém vzepětí k odporu podlehli panice a jejich linie se rozpadla. Začal útěk a ten skončil porážkou, jakou Turci dlouho nepoznali. Padlo 11 000 mužů a to bylo pětkrát více něž byl ztráty křesťanů. Válka skončila 27. září 1664 uzavřením míru v Nových Zámcích. Mír trval skoro 20 let. Vlastně do doby než k Vídni dorazila nová armáda. V boji s ní už ale hrabě Montecuccoli pomoci nemohl. Jeho ostatky už tři roky spočívali v rodinné hrobce v Linci.



Zde je pak obrázek šlechtice a vojáka Raimunda hraběte Montecuccoli

Tato ostrá krátká válka ukázala, čeho by byla sjednocená Evropa schopná, pokud by se rozhodla Turky porazit. Bylo to první skutečné evropské vojsko, které u Mogersdorfu porazilo zkušenou a vysoce motivovanou tureckou armádu. Tím se tato bitva zapsala naprosto právem do dějin. Král Jiří s Poděbrad by byl asi spokojený, i když to nebylo přesně to, co ve svých vizích viděl. Mír mezi tureckou říší a monarchií vydržel - sice neklidný - skoro dvacet let.

Utíkaly roky. Boje a slavné činy při boji s tureckou armádou pod Vídní v roce 1529 se pomalu staly pohádkovými příběhy, které se v monarchii vyprávěly po večerech u svíček. Opevnění Vídně, těžce poničená při obléhání se začala ihned po boji intenzivně opravovat a rozšiřovat, ale jak roky šli, byly práce stále liknavější a liknavější. Když Vídeň oblehla armáda českých stavů v červnu a opět v listopadu roku 1619, přes početní převahu nedokázali nic více než lehce poškodit rozsáhlá opevnění. A roky opět šli. Práce často i několik let stály. Pomalu se přestalo věřit, že by se turecké obležení Vídně mohlo znovu opakovat. Ale krátce po bojích u Mogersdorfu se začalo jevit jako jisté, že tato lekce Turkům nestačila a že se těžiště osmanské expanze opět přesouvá do Evropy.

Zatím udeřili na Poláky. Ti se tvrdě bránili a nakonec jejich nejlepší voják, hejtman Jan Sobieski v roce 1673 u Chocimi Turkům uštědřil citelnou porážku. Hrozba Polákům ale trvala dál. Zvolený polský král, Jan II. Sobieski, převzal vládu poté, co zemřel Michal Korybut Wišňoviecki a vládl v letech 1674 -1696. Jeho zvolení napomohlo právě vítězství u Chocimi. Podařilo se mu správně oslovit rakousko-uherského císaře Leopolda I, ve kterém díky tomu, že i jeho říše byla Turky přímo a trvale ohrožena viděl přirozeného spojence. Nabídl uzavření aliance a uspěl. Dne 31. března 1683 byla podepsána smlouva, která oba státy zavazovala k vzájemné pomoci, pokud některý z nich bude Turky napaden.



Obraz bitvy u Chocimi ve které armáda polského korunního hejtmana Jan Sobieského porazila tureckou armádu.

Turci v době od bitvy u Chocimi do doby podpisu této smlouvy vedly pod velením velkovezíra Kara Mustafy několik válečných kampaní v Rusku, ale pokaždé byli tvrdě odraženi. Rusové v té době na Turky uměli. Velkovezírova pozice díky těmto neúspěchům výrazně oslabila a cítil, že pokud nemá mít vážné potíže, musí se předvést velkým úspěchem.Císař Leopold I. měl pověst váhavého, bázlivého a ve své podstatě zbabělého člověka. Velkovezír nabyl přesvědčení, že říše vedená takovým slabochem, bude pro jeho zkušená a krutá vojska snadnou kořistí. A věci se pohnuly.

Menší armáda zaútočila v západních Uhrách a Kara Mustafa triumfoval.. Jeho vojáci nepotkali rovnocenného soupeře a celou zemi nemilosrdně plenili. Na tomto základě padlo rozhodnutí porazit Rakousko-uherskou monarchii a sultán Mehmed IV. očekával, že tento úkol bude splněn. Osobně tedy na počátku dubna 1683 vyrazil v čele armády o 150 000 mužích a dne 3. května dorazil do Bělehradu. Zde předal velení Kara Mustafovi který s armádou pokračoval na sever. Nebylo hned jasné jaký je skutečný cíl této obrovské armády. Ale události, které se řinuli jak horská bystřina napovídaly na základě toho, že:
- 17. června Turci dorazili do Moháče
- 25. června do Stoličného Bělehradu
- 5. července pak do Rábu,
je vlastně už jasno - cílem je Vídeň. Zemí se valilo vojsko jaké žádný živý člověk nepamatoval. Pěší jednotky janičárů, silná jízda a početné dělostřelectvo, mnoho tisíc příslušníků pomocných jednotek a obrovitý trén. V sestavě tureckých sil byli i oddíly Tatarů a kuruců pod velením uherského šlechtice Emericha Thökölyho. Tito měli velkou volnost a mnohdy si počínali krutěji než samotní Turci.

Ve Vídni vypukla horečná aktivita. Císař prohlásil, že se nenechá uzavřít v obleženém městě a svoji metropoli opustil. Naopak mnoho lidí žijících před hradbami se uvnitř města ukrylo. Začalo se opravovat opevnění a stavět nová a hlavně se začaly odstraňovat chyby na, které císařští ženisté desítky let upozorňovali. Nebylo ale v lidských silách vše stihnout.
Dne 13. července 1683 do Vídně dorazilo 6 000 mužů císařské pěchoty, poslední pomoc kterou císař městu poskytl.

Dne 14. července pod hradby města dorazily první turecké jednotky a zahájili devastaci všeho před hradbami a začaly budoval obléhací linii. Obrovská armáda oblehla město v oblouku od Dunaje po Dunaj. Byla tak velká, že se její ležení táhlo až za obzor. Obráncům při tímto pohledu bylo jasné že pokud jim nebude pomoženo z venku, nakonec přesile podlehnou.



Obrázek ukazuje tureckého velitele Kara Mustafu v jeho stanu při poradě s podřízeným veliteli v době zahájení obléhaní Vídně

Osmané se chovali jako pokaždé. Jejich jízda křižovala zemi, pronikala daleko od hlavních sil a vraždila, znásilňovala, vyhlazovala celé oblasti a brala zajatce. Hořel Hainburg, Švechat, Pellendorf, Láva i Inzendorf. Jejich jednotky se objevily v Horních Rakousích. Zatím ale pěchota a pomocné síly budovaly obléhací pásmo a 15. července začalo ostřelování města samotného.

Zásadní podíl na tom, že Vídeň odolala mají, mimo statečné obyvatelstvo a neméně statečné vojáky čtyři muži. Jejich jména naštěstí už historie dokázala uchovat. Byli to:

Vojenský velitel Vídně Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg

Vídeňský starosta a bývalý purkmistr Andreas Liebenberg - tento muž zorganizoval 8 dobrovolnických měšťanských sborů, řídil hasičskou a strážní službu, a osobně organizoval budování a vylepšování palisád vnějšího příkopového pásu a usazování děl na baštách. V průběhu obléhání pak zajišťoval evakuaci raněných z bojiště, a přísun materiálu a pracovníků na provizorní opevnění která měla nahradit ta, která byla vyhozena do vzduchu minami.

Biskup Vídeňského Nového Města, Leopold hrabě Kolonitsch. Ten řídil činnost nemocnic a hlavně uvolnil včas deponované církevní peníze. Tato skutečnost velmi přispěla k vnitřní jistotě města.

Ten čtvrtý je ten, který je nakonec hlavní postavou této práce. Byl to polní maršálek Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Když se v tomto textu vrátíme o něco výše, podobné jméno najdeme mezi 27 popravenými představiteli stavovského povstání. A nyní tedy už víme, že popravený Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl dědem tohoto muže, kterému je věnována poslední část této práce.

Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic – obránce Vídně


Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic pocházel z rodu, který se v dramatu let před a těsně po Bílé hoře postavil celou svojí vahou proti Habsburkům. Jeho dědeček pan Kašpar Kaplíř ze Sulevic, člen direktorské vlády v letech 1618 až 1619 a místopísař království českého pod „zimním králem“ Friedichem Falckým skončil svůj život při tragickém konci vybraných povstalců. na staroměstském náměstí pražském dne 21. června roku 1621.

Byl odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statků a sťat. S touto ztrátou byla spojena další část trestu a to značná majetková újma, která měla trest násobit a přenést ho i na životního partnera a potomky tak, aby rod ztratil ekonomickou základnu svého významu. Královská komora zabavila jeho statky Miličín, Vlčkovice a Neustupov, ačkoliv náležely Kašparovým vnukům. Když se Eva Radimská provdala za Kašpara Kaplíře ze Sulevic, zdědila po své matce statek Neustupov u Votic, načež přikoupila statek Milčín u Vožice a pak Votice a Vlčkovice. Jediný syn Kašparův a Evin Albrecht, císařský rada a plukovník, zemřel v roce 1616 a zanechal po sobě vdovu Magdalenu Kaplířovou, rozenou z Údrče a nezletilé syny Kašpara, Zdeňka a Oldřicha. Těm odkázala babička Eva Kaplířová závětí z roku 1616 své statky, ale vymínila svému manželu Kašparu Kaplířovi používání do smrti, neboť měl na těch statcích pojištěno 15.000 kop míšenských. Paní Eva zemřela roku 1618 a Kašpar Kaplíř prodal brzy po její smrti statek Votice Pavlovi Osterskému Kaplíři ze Sulevic, J.M.C. truksasu, aby přišel ke svým penězům. Statky Milčín, Vlčkovice a Neustupov prodala královská komora roku 1630 donu Martinovi de Huerta, a to Liličín s Vlčkovicemi, odhadnuté na 56.186 kop 48 grošů 4 denáry, za 70.000 zlatých a Neustupov, odhadnutý na 28.070 kop 31 grošů 3 denáry, za 38.000 zlatých.

Na obrázku je vyobrazení tohoto hrdého muže, povstalce ze Sulevic



Jan Amos Komenský o tomto osmdesátiletém odsouzenci napsal, cituji:

Když ho po vynešeném orteli smrti navštívil kněz Jan Rosacius, přivítal ho očima sic pláčtivýma, ale myslí veselou těmi slovy: "Hle, já nebohý stařec, dávno jsem mého milého Pána Boha prosil, aby mi milostiv býti a mne s tímto světem rozloučiti ráčil. Ale nestalo se toho, nebo chtěl Pán Bůh, abych také v své starosti světu za divadlo, jemu pak za slávu byl a pro zastávání slávy a pravdy jeho tu smrt, kteráž - věřím jeho milosti Božské - drahá bude před obličejem jeho, abych podstoupil. Kterážto smrt, ač ovšem před světem bude potupná a ohavná, však před Bohem slavná."

Zabavení majetku v rozsahu zde popsaném, bylo zjevným justičním omylem a nebo přímo justiční zvůlí, která trestala sirotky tvrději než bylo rozhodnuto císařovým výnosem. Přesto si Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic zvolil za životní kariéru službu císaři.Tato volba byla osudem nejednoho potomka stavovských povstalců.

V době třicetileté války, protože nebyl jiná cesta jak nabýt zpět rodové majetky nebo majetky jiné a tím opět vynést své rody na místo které jim přináleželo mnoho těchto mužů našlo cestu do císařské tábora. Příkladů je několik. Zcela jistě již zde citovaný Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic.

Ale pokračujme. Syn největšího rebela moravského pana Ladislava Velena ze Žerotína, jména toho Bartoloměj, se stal hejtmanem v císařské armádě. Syn pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jménem Jan Vilém, se dopracoval stejného postavení. Synovec pana Kryštofa, syn jeho bratra Jana Jiřího, který musel z Čech odejít na základě náboženských mandátů vydaných po Bílé hoře, který nesl jméno svého strýce Kryštofa, se nakonec stal generálem jízdy a nakonec nejvyšším velitelem císařských sil v Čechách. A mohl bych pokračovat. Ale vrátíme se k našemu šlechtici Zdeňku Kaplířovi.

Toto zkrácené jméno budu nyní používat častěji. Zdeněk Kaplíř podle všeho vstoupil do císařských služeb proto, že tak jako ostatní doufal, že vstupem do této služby a prokázanou věrností, snáze dojde ke spravedlnosti ve věci neprávem zabavených statků po své babičce a matce.

Už v roce 1634 se setkáváme s tímto mladým šlechticem – bylo mu 23 let, v císařské armádě. Kdy do ní vstoupil není jisté, ale bylo to asi za doby kdy jí vele Valdštejn. Existují domněnky. že byl v té době pod ochranou arcivévody Leopolda Viléma k jehož klientele se později vždy hlásil. Všemohoucí hofmistr tohoto šlechtice, pan Jan Adolf kníže a později hrabě ze Schwanzerbergu byl jeho patronem a to jak v polní službě tak i při jeho působení na vídeňském dvoře. Schopný důstojník pod ochranou těchto osobností rychle rostl.
V roce:
- 1642 dosáhl hodnosti obristwachtmistra
- 1644 pak byl jmenován podplukovníkem
- 1647 se stal vrchním obristwachtmistrem na osmi setninami kyrysníků.

Obrázek ukazuje Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, budoucího obránce Vídně



V roce 1648 třicetiletá válka skončila. Mnoho za dlouhá léta válkou unavených vojáků odešlo z aktivní služby a začalo se věnovat svým spustošeným majetkům. Další kteří měli štěstí se vrátili ke svým civilním úřadům a cechům. Zdeněk Kaplíř setrval ve službě vojenské. Je možné, že majetek který zdědil po své první manželce Anně Ludmile z Bukovan, panství Klomín, mu nestačil pro ukojení jeho ctižádosti a prostě chtěl více. Zcela jistě to nebyla rovnocenná náhrada za neprávem zkonfiskovaný majetek po babičce a matce. A možná se mu prostě ve službě zalíbilo a protože se mu dařilo viděl možnost další kariéry.

Požádal o velení a dostal patent na jeden pluk jízdy. S tímto plukem se odebral do Milána, kde se právě roztáčelo poslední kolo války mezi Španělskem a Francií, při kterém se monarchie přiklonila na stranu svoji, tedy španělskou. Angažovanost v těchto bojích vedla k tomu, že došlo ke sblížení vnuka luteránského rebela, který byl vzdělán v německé kultuře s protireformačním myšlením a to mu přineslo další postup v hodnostech vojenských. Zároveň bohatl a to ho přivedlo k mecenášství, které nám po něm do dnešních dob zachovalo na Kaplířově zámku v Milešově v obrazárně obrazy významných malířů jako byl Rubens, Tizian, Reni, Dolce a další.

V červnu roku 1656 byl jmenován generálem – wachtmistrem. Před tím dostal titul svobodného pána, velkou finanční hotovost. Byl to jakýsi kompenzační balíček za dlouhé věrné služby koruně. Jako generál – wachtmistr dokonce v době onemocnění polního maršálka Enkewortha převzal na delší dobu i úplné velení všech císařských sil stojících v Milánsku a vůbec v severní části poloostrova proti Francouzům. A roku 1658 se mu dostalo povýšení do hodnosti polního podmaršálka.

Následně na skoro deset let tento muž zmizel s přímých vojenských dějin. Odpočíval, věnoval se svým majetkům a spíše se na pokyn trůnu podílel na aktivitách mající vazbu na východní část říše které sloužil. Války s Tureckou říší v letech 1663 až 1664 se neúčastnil v žádné podobě. V roce 1670 ale byl členem tribunálu pro potrestání účastníků Wesselényiho spiknutí, které se organizovalo v letech 1666 až 1671.

Byl to souhrnný název pro hnutí magnátů proti císaři Leopoldu I.. Původně se magnáti snažili získat podporu Francie a Turků, spiknutí však bylo vyzrazeno. Wesselény má dá-li se to tak říci štěstí a umírá přirozenou smrtí v roce1667. V čele spiknutí ho nahrazují Petr Zrinský a František Nádasdy, kteří pokračují v Chorvatsku v letech 1669-70, když zjistí, že proti nim císař vyslal vojsko opustí je odvaha a prosí o milost. Na jejich aktivity navazuje František I. Rakoczi který organizuje a dokonce zahajuje povstání na severovýchodě Uher. Po uvěznění Zrinského a Nádasdyho se vzdá také a taky odprosí a vedení rezistence přebírá František Bónis - ten však byl zrazen vlastními vojáky.

Na císařův příkaz se proti spiklencům zřizuje v roce 1670 soud v čele s Janem Rothalem. Je to neskutečná záležitost. Je vyslechnuto asi 2 tis. šlechticů. František I. Rákoczi byl na přímluvu jezuitů a zaplacení pokuty 400 tisíc zlatých propuštěn, ostatní vůdcové byli popraveni dne 30 dubna 1671. Následuje silný rekatolizační tlak na Uhry a následně další povstání malého rozsahu a co je hlavní objevují se počátky kuruců, což jsou nespokojenci, dezertéři, chudina a zběhlí poddaní kteří začínají tvořit odbojové oddíly. Císař Leopold se toto hnutí snaží potlačit omezením uherské samosprávy - zruší úřad palatina, rozpustí sněm a do čela Uher postaví správce Jana Kašpara Ampringena se 4 německými a 4 uherskými rádce. Tak se vnuk stavovského povstalce postaví proti povstalcům jiným.

Nevím jak toto hodnotit. Snad jen tím že se službou v císařových službách nakonec s monarchií ztotožnil a nebyl ochoten tolerovat aby bylo postáními ohrožováno to, čemu tolik let věrně sloužil.

V roce 1671 vypukla válka mezi Nizozemím a Francií. Španělsko, Rakousko a Braniborsko vyslalo pomocné sbory na podporu Nizozemců proti Francouzské přesile. Hlavním velitelem spojeneckých vojsk je Vilém III. Oranžský. Maršál Montecuccoli se nechce podřídit vedení a tak císař roku 1673 vysílá do pole věčného Montecuccoliho soka Raduita de Souche. Raduitova armáda čítá na 21tisíc mužů. V rozhodující bitvě je však nucen spojit své síly s Vilémem III. Vzápětí se dostává do vážných sporů s Vilémem III. Oranžským. Jejich roztržka jde tak daleko, že v bitvě u Seneffe jedná zcela samostatně a ignoruje plán Viléma III. Tato bitva je označována za nejkrvavější bitvu 17. století. Padlo v ní 20 tisíc vojáků. Spojenci tuto bitvu sice vyhráli, ale Vilém si stěžuje až u Vídeňského dvora a tak je Raduit na podzim 1674 odvolán ze své funkce. V prosinci téhož roku je postaven před vyšetřovací komisi. Je zbaven svých vojenských funkcí a vykázán na své statky. Starý a epilepsií trpící maršál už se ani nebrání. Teprve roku 1676 se pokusil dosáhnout rehabilitace, ale to už bylo příliš pozdě.

V této válčené kampani se opět objevuje na scéně náš muž. V roce 1672 se znovu objevuje jako voják ve funkci vojenského guvernéra Tyrolska a takzvaných předních zemí Rakouských, což byla území monarchie ve Švábsku. Tyto prostory díky tomu, že byly vysunuty daleko na západ, měly v nové válce mezi koalicí kolem Holandska, které se dostalo do války s Francií a monarchie se k ní připojila, zásadní strategický význam.

V roce 1674 bylo jeho postavení ještě vyšší. Byl přes svůj odpor jmenován do funkce generálního vojenského komisaře. Měl za úkol pomoci k vítězné válce jiným způsobem. Měl zajistit plynulé zásobování bojujících armád municí, proviantem a pící, pečovat o rozložení a ubytování vojsk a hlavně zajistit pomocí kontribucí poskytovaných mladšími zeměmi monarchie financování celého tažení.

Dělal vlastně tu samou práci jako na straně Francie vykonával vojenský génius, spolupracovník Ludvíka XIV., Francois Michel Le Tellier, markýz de Louvois. Z práce takto koncipované a komplexní vyrostla jak základna pro vojenské úspěchy francouzské armády v té době a díky Zdeňkovi Kaplířovi po dobu války o Holandsko ani císařská armáda v letech 1674 až 1679 nepoznala zásadní nouzi. To ocenili i velitelé polních vojsk. Zde v této době to byli napřed Raduit de Souches pro kterého to bylo poslední válečné tažení a potom i vítěz od Mogersdorfu a Svatého Gottharda, Raimund hrabě Montecuccoli.

Mimo tuto práci se podílel v této době i na důležitých diplomatických aktivitách. Ta nejdůležitější v této době byla mise ke kuřfiřtovi falckému, významnému spojenci monarchie na Rýně. Ten začal váhat a rozhodoval se mezi podporou a přechodem do neutrality. Po jednáních, která za císař vedl Zdeněk Kaplíř na podzim roku 1675 setrval v táboře spojenců Leopolda I. Po skončení války je císařem požádán o návrat na Moravu kde vyčkává dalšího.

A nečeká dlouho. Je povolán aby se účastnil významného uherského sněmu v Šoproni v roce 1681. Toto jednání proběhlo v rámci významného a povstání kuruců pod vedením Imricha Tököliho, které plálo v letech 1678 až 1687. Povstalci na Slovensku bojují proti rekatolizaci a obsazují severovýchod Země. V roce 1679 si povstalci za svého vůdce zvolili Thököliho a pod jeho vedením do konce roku 1680 dobyli celé Slovensko a získali spojenectví s Turky. Císař Leopold I. se velikosti povstání zalekl a v roce 1681 svolává jmenovaný sněm v Šoproni. Došlo zde k průlomu:
- byl obnoven úřad palatina
- uherská komora byla zrovnoprávněna s dvorskou platilo to pro Rakousko a české země
- byla dohodnuta amnestie povstalcům
Vůdce povstalců Thököly však nebyl spokojen a cítí, že právě nyní má navíc - jeho boje získaly podporu u velké části šlechty. V září roku 1682 zvolen knížetem Uher a od Turků dokonce uznán králem. Pod vlivem toho, že cítí možný pohyb Turků proti monarchii odmítá smír s císařem. Nakonec když se Turci pohnou na sever a v rámci tureckého tažení k Vídni táhne se svými kuruci na Bratislavu. U Bratislavy proběhnou jednání mezi Zdeňkem Kaplířem a Thökölim. Nejsou úspěšná a Kaplíř je povolán do Vídně. Následuje vyobrazení povstaleckého vůdce, který se proti císaři dokázal spojit i s Turky.



Poslední práce kterou český šlechtic Zdeněk Kaplíř pro císaře vykonává je tou , která jej učiní pro ostatní čas významným mužem. Na počátku roku 1683 je určen předsedou komise na obranu Uher proti Tureckému nájezdu. Než se ale komise pořádně ustaví jsou Turci zde a činnost komise ztrácí smysl.

Když na počátku července 1683 císař Leopold I. opouštěl Vídeň, přes Kaplířův odpor, který pramenil z toho, že se na velkou válečnou zátěž už cítil starý, jmenoval Kaplíře předsedou sboru tajných deputovaných rad. Byla to druhá nejvyšší funkce mezi obránci města, po vojenském veliteli Ernstu Rüdigerovi hraběti Starhembergovi.

Jak už jsem uvedl, dne 15. července turecká armáda zahájila ostřelování města a zároveň začaly zákopnické práce. Ty vedly k tomu, že dne 2. srpna pod hradbami explodovala první mina. A v dalších dnech to bylo stále častější. Turecký nápor se soustřeďoval hlavně na Lví baštu a Hradní baštu. Škody na hradbách byly velké a boje které měli obránit průlomy byly těžké. Obránci- vojáci i civilisté prokazovali mimořádnou houževnatost a vytrvalost.

Za cenu úsilí, které nedokážeme posoudit, vždy dokázali vybudoval provizorní opevnění a pronikající Turky odrazit. První velký útok Turci vedli právě na hrot ravelinu mezi Lví baštu a Hradní baštou. Prorazili a začal boj, který trval 26 hodin. V něm padla polovina obránců a většina Turků do útoku nasazených.

Lidé se překonávali. Věděli že jejich osud pokud Turci město dobudou bude horší než zlý. Dne 15. července v den zahájení ostřelování msta Zdeněk Kaplíř přebírá od hraběte Starhemberga vojenské velení poté, co tento je raněn kulí z muškety do nohy. V dalších dnech je po jeho vedením veden první výpad obránců proti obléhatelům, je rozhodnuto o posílení dělostřeleckých sil na Lví baště, a stejně tak po rozeznání možnosti průniku Turků do kontraeskarpy proti hradu posiluje děly i medlickou baštu. Poté co se hraběti Starhembergovi zlepší stav, přebírá velení zpět. Na místa bojů se nechává nosit v křesle a řídí boj osobně. V té době Kaplíř organizuje rekrutaci mužské populace a organizuje její výcvik. Je potřeba doplňovat prořídlé řadu obránců hradeb, bašt a bastionů. To se mu díky energii, kterou by v tomto starém muži nikdo nehledal, dařilo.

Jak běžel čas, vypukala ve městě epidemie úplavice. Dne 8. srpna onemocněl i hrabě Starhemberg. Byl znovu vyřazen z velení. Až do 19. srpna znovu velel celé obraně Vídně Zdeněk Kaplíř, i když Starhemberg stále udržoval řízení ve svých rukách.

Vojenský velitel Vídně, hrabě Starhemberg na Lví baště, kam se nechal byť raněný donést, aby osobně řídil boj svých mužů.



Dne 13. srpna pak vypul ve Vídni i hlad. V nouzi nejvyšší byl z města odeslán posel, který pronikl tureckými liniemi a dostal se až do ležení formující se vyprošťovací armády. Když se 13. srpna vrátil zpět, bylo jasné že vyprošťovací armáda může dorazit až za 3 týdny. Ve Vídni začali mít pocit, že tak dlouho nemají šanci vydržet.

Když si 19. srpna zotavený Starhemberg převzal velení vrátil se Zdeněk Kaplíř opět k řízení pomocných sborů. U toho setrval až do konce bojů o Vídeň.

Vídeň se sama ubránit nemohla a tak na základě sice těžkopádné, ale v tomto případě úspěšní císařské diplomacii byla podruhé v historii Evropy postavena spojenecká armáda. Zde se musíme ale podívat tak trochu do okolí Vídně. Bojující obránci nebyli sami. V celé Evropě bylo jasné že je tentokrát opravdu zle. Ale na tom že nakonec byla tato armáda postavena a Evropa se choval relativně tolerantně k bojující monarchii měla velký podíl diplomacie. Jejím velkým úspěchem bylo to, že se výše popsané vojsko začalo budovat.

Velký zlom bylo jednání papežské kurie, kdy konkrétně papež Inocenc podpořil Leopolda I v jeho boji a přímo zakročil proti aktivitám Francie, které se rozhodla využít potíží císaře k vlastnímu prospěchu. Vždyť v době, kdy obránci lví bašty bojovali o osud Vídně a tím možná také o osud křesťanské Evropy, zahájila Francie válku se Španělskem, které tak nemohlo podpořit svého tradičního spojence. Papež vydal edikt který jasně pravil, že není důležitějšího boje v Evropě než boj s nositeli zeleného praporu s půlměsícem. Paříž byla varována jménem všeho křesťanstva před jakoukoliv akcí proti monarchii.

Jako další pak bylo to, že papež poskytl jak hotovost a tak i povolení k prodeji církevního majetku ve prospěch válečné pokladny. To byl nebývalý krok, který na konečném úspěchu boje o Vídeň měl významný podíl. Tento úspěch se podařil císařskému diplomatovi českého původu hraběti Jiřímu Adamovi z Martinic. Tento člověk vyškolený a osvědčený už dříve v mnoha diplomatických misích neselhal ani zde. Mimo tento diplomatický úspěch u papeže dokázal zajistit i značnou pomoc přímou a to materiální.

- v Lucce obdržel 20 000 zlatých,

- v Toskáně 1 000 pistolí a 100 000 liber střelného prachu, který měl cenu zlata

- v Janově pak 30 000 tolarů. Uspěl i jinde ale už to není nutné dále vyjmenovávat.

Ovšem nejdůležitější diplomatický počin pro císaře zajistil Karel Ferdinand z Vladštějna. Co můžeme o tomto muži říci alespoň ve stručnosti?

Karel Ferdinand hrabě z Valdštejna byl nejmladší Maxmiliánův syn z prvního manželství s Kateřinou z Harrachu. Dosáhl pro zásluhy svého otce i díky postavení bratra Františka Augustina významného postavení v nejbližším okolí císaře. Po otci zdědil Hradiště, Svijany, Loučeň a Velký Újezd. Od roku 1660 byl ženatý s Marií Alžbětou, hraběnkou z Harrachu. Za dvorské zásluhy v roce 1676 obdržel řád zlatého rouna. Byl to skvělý diplomat naprosto loajální císařskému trůnu. Působil jako nejvyšší hofmistr u císařovy vdovy Eleonory a jako vyslanec v Anglii a Polsku.
Jednání v Rzeci pospolitej polské vedl i proto, že pro složitá jednání s vládci slovanských států císař používal nejraději diplomatů stejného, tedy slovanského původu. Když bylo potřeba vybrat muže pro jednání s polským králem Sobieskim, padla volba na Karla Ferdinanda z Vladštějna.

Měl u trůnu skvělou pověst. Vždyť když mu bylo pouhých 36 let, tedy v roce 1670 bylo o něm uvažováno jako o velvyslanci u královského dvoru v Madridu. To byl v té době i později nejvýznamnější diplomatický post jaký mohl poddaný císaře získat. Nakonec skončil v Londýně – od 6. března 1676 a byl zde až do konce února 1679. To byl další diplomatický post, který byl považován za velmi důležitý a navíc velmi citlivý. Vždyť monarchie byla baštou katolické církve a Anglie vedla dlouhý boj pomocí svých vojáků proti ní v době nedávné, tedy v době třicetileté války.
V roce 1683 byl povolán zpět a poslán na životní misi do Polska. Byl to úkol krajně obtížný.

Sice je pravda, že dne 31. března 1683 byla podepsána smlouva, která oba státy zavazovala k vzájemné pomoci, pokud některý z nich bude Turky napaden. Ale Francie, která neměla nejmenší zájem na tom aby monarchie uspěla a získala zásadní prestiž v Evropě jako takové a zásadní vliv ve východní a střední Evropě, měla v Polsku velký vliv. Tedy byl dán třemi momenty:

- manželka krále Sobieského, Marie Ludvika byla rodilá Francouzska, markýza d´Arguien. Díky ní mohla francouzská diplomacie ledacos v Polsku ovlivňovat. Jenže v době která nás zajímá tato energická a inteligentní žena nevražila na Ludvíka XIV. protože se k ní choval urážlivě a s pomaloval tok smluvně stvrzených finančních důchodů pro polský dvůr.

- velká část polské šlechty podporovala Thököliho a jeho povstalce v Uhrách. Toto povstání tak podporovali na pokyny z Francie, která přes polskou šlechtu podporovala povstalce finančně a dokonce i dodávkami zbraní.

- Francie si slibovala od války a možné porážky monarchie Turky její oslabení a ztrátu vlivu v Poddunají. Totéž si přála i část polské šlechty, která si svého krále volila a tedy předpokládala, že tento zvolený král bude respektovat její vůli.

Na tomto politickém pozadí měl Karel Ferdinand hrabě z Valdštejna, dosáhnout toho, že smlouva nedávno uzavřena vstoupí v platnost a Poláci přijdou na pomoc. Jednání byla složitá a v pravý čas pomohl papežský nuncius Pallavicini, který se v duchu Svaté ligy vyhlášené jeho pánem Inocencem XI., zasadil o podporu myšlenky boje všech katolíků proti půlměsíci. Měl zásadní úspěch u polského duchovenstva a to zase mělo vliv na šlechtu.

Císařský rezident pan Jan Kryštof Zierowski pomohl znalostí poměrů a pomocí finančních darů se mu podařilo získat na Kaplířovu stranu řadu významných představitelů polské šlechty“ pány Potocké, Benedikta Sapiehu, Mikuláše Sienaského, Jeronýma Lubomierského a další. TI potom v pravý čas pomohly Kaplířovi při jednáních s polským sněmem, kde měli významný vliv.

Sám král měl jasno. Do války s Turkem po boku císařské armády, kterou budoval Karel V. Lotrinský se půjde. Výsledek byl skvělý. Karel Ferdinand hrabě z Valdštejna odjížděl z Polska s úspěchem, který měl na vývoj války zásadní vliv. Dne 2. května 1683 byla ratifikována smlouva, která pravila, že rakouská strana dodá 1 200 000 zlatých na vojenské výdaje a Polsko vyšle do války 40 000 vyzbrojených vojáků. Tímto můžeme tuto mimořádnou osobnost opustit. Jen bych dodal že tento muž sloužil císaři dál a dokonce byl jmenován velvyslancem v Paříži. Ale smlouva s Polskem a její ratifikace a nakonec i naplnění jsou jeho největším diplomatickým a životním úspěchem.
I když nakonec smlouva nebyla naplněna na více než 60 procent.- celkově dorazilo 24 200 vojáků, byl to nejsilnější zahraniční kontingent a jak uvidíme dále, útok polské jízdy nakonec rozhodl bitvu u Vídně.

Tolik co by bylo možno uvést o pozadí vzniku druhé evropské koaliční armády, která vznikla jako nástroj boje proti Turkům.

Údaje o počtech této armády - de facto šlo o druhé mezinárodní vojsko v dějinách Evropy jsou pak tyto:

vévoda Karel V. Lotrinský veltel císařských sil přivedl k Vídni - 8000 pěšáků, 12 900 jezdců a 70 děl

Sasové kurfiřta Jana Jiřího III., dorazili v počtu 7000 pěšáků, 2000 jezdců a 16 děl

Bavoři kurfiřta Maxe Emanuela je mírně překonali - 7500 pěšáků, 3000 jezdců, 800 vojáků u trénu

Franský a švábský kraj poslali 7000 pěšáků, 2500 jezdců, 28 děl kterým velel polní maršál George Friedrich kníže von Waldeck

Poláci poslali 10200 zkušených pěšáků, 14 000 mimořádně dobrých jezdců a 28 děl a těmto velel sám král Jan III. Sobieski. Osobně si myslím že v té době nebylo v Evropě lepších jízdních vojáků než právě polských létajících husarů - jejich bojeschopnost, obětavost, statečnost a vysoká motivovanost byla příslovečná. A takto vypadali:



Další byť malé kontingenty poskytly další křesťanské země.

V té době už turecká armáda měla za sebou 18 šturmů vídeňských hradeb a ztratila podle tureckých pramenů 45 000 válečníků. V noci ze 6. na 7. září se obhájci bojující už z posledních sil dočkali. Nad vrcholem kopce Kahlenberg se rozzářily barevné světlice. Bylo jasné, že vyprošťovací armáda dorazila na bojiště a je připravena k boji.

Do 11. září se spojenecká armáda seskupila, zorganizovala zahájila po mši přesun do výchozích postaveník zahájení bitvy.

Krvácející město, sevřené věncem nepokořených bastionů, nebylo takřka vidět za clonou dýmu. V místech, kterými dnes prochází nejvýstavnější úsek Okružní třídy, se otevíral bizarní labyrint spojovacích zákopů a kráterů po explozích podzemních min. Kam oko dohlédlo, stály pestré stany dobyvatelů. Nad nimi se třepetaly koňské ocasy a barevné praporky: aby opticky znásobili svou sílu, označili Osmané vojenskými standartami kdejakou dělostřeleckou baterii a málem i každou dobytčí ohradu. Boje byly nesmírně vyčerpávající a krvavé.

Náš muž ve Vídni, Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic psal 27. srpna Karlu V. Lotrinskému, že u některých pluků zůstali jen dva setníci a kaprálové museli nastoupit na místa poručíků. Pisatel odhadoval, že město vydrží sotva dva dny. Těžce zraněná Vídeň se však dokázala z posledních sil bránit ještě déle než dva týdny. Na přelomu srpna a září došlo na lámání chleba. Osmané se zmocnili ravelinu, který předtím málem srovnali se zemí. Podařilo se jim také vyhodit do povětří část Löblovy bašty a usadit se na sousední Hradní baště, takže se užuž zdálo, že průlomem v opevnění vniknou do města. Doslova v hodině dvanácté vytlačili obránci Turky zpět a průlom zatarasili. Z dvanácti tisíc mužů, kteří hájili město na počátku obležení, zůstala vojenskému veliteli města hraběti Rüdigerovi ze Starhembergu sotva třetina. Osmnáct velkých útoků zažilo město během dvou měsíců boje. Devatenáctý mohl být smrtelný.

Na zpustošených vinicích nikdo nesklízel dozrálé hrozny a jenom sílící dunění děl tvořilo zvukový doprovod polní mše, kterou tu sloužil legendární kapucín Marco d´Aviano. Vojáci milovali tohoto vousatého mnicha, císařova přítele a mocného muže, který s nimi pokorně snášel útrapy pochodů. Řeholník k nim promlouval jadrnou italštinou, promísenou řadou německých výrazů, mnohdy velice neortodoxních - byl to pro vojáky blízký žargon protknutý neslušnými výrazy. Dragouni i pěšáci si před bitvou dokonce stříhali hadříky z páterova hábitu a věřili, že je ochrání před tureckými střelami. Nemohu si pomoci zde je portrét tohoto neobyčejného muže:



Širokým pásem obsadili spojenečtí vojáci věnec kopců nad severním okrajem Vídně. Na Kahlenbergu a sousedním Leopoldsbergu stáli muži Karla Lotrinského spolu s husary hetmana Lubomirského. Jim připadne čest prvního úderu, to oni mají za úkol upoutat na sebe hlavní síly Osmanů.
Sobieského Poláci tvořili pravé křídlo sestavy, rozmístěné od Dreimarksteinu po Rosskopf. Střed sestavy vyplňovaly říšské pluky na temeni Vogelsangbergu a Hermannskogelu.

Jejich rozkaz zněl jasně: za žádnou cenu nedovolit roztržení útočící bitevní linie.

Síla celé alianční armády před odchodem od Tullnu činila podle posledních výpočtů rakouských i polských historiků asi 36 800 pěšáků, 30 950 mužů jízdních oddílů a 152 polní děla. Zhruba dva a půl tisíce vojáků z tohoto počtu zůstalo na stráži u výchozího tábora. Kolem osmé hodiny ranní sestoupily první řady císařských na rovinu mezi Nußdorfem a Grinzingem. Po úporném boji se jim podařilo na několika místech prolomit nepřátelskou linii. Vojáci Karla Lotrinského se však v zápalu boje dostali příliš dopředu a málem sami ztratili kontakt se saskými sousedy na pravici. Doslova v poslední chvíli vyplnili frančtí dragouni ze třetího sledu mezeru, do níž se užuž chystal vniknout nepřátelský klín.

Jedno z nekrásnějších vyobrazení útoku spojenecké armády dne 12. září 1683.



Martalovci, bojovníci z Albánie, Bosny a Hercegoviny, prý bojovali jako ďábli. V deset hodin ráno však už stáli císařští dělostřelci na temeni Nußbergu a zaměřovali své kusy na osmanský tábor. Západně odtud sváděli Sasové vítězný boj o vypálené domy Heiligenstadtu, zatímco další říšské pluky, posílené císařskou kavalerií, se bily v okolí Grinzingu a Sieveringu.

Kolem druhé hodiny se na stráních nad Ottakringem objevili Poláci. Husaři hetmana Jablonowského hravě odrazili chaotický útok Tatarů, jinak však postupovaly Sobieského oddíly jen pomalu. Dvě hodiny trvalo, než se křesťané dopracovali na rovinu severně od řeky Vídeňky.
Při přesunu totiž zapadli do bláta zničených cest a měli potíže s drobnými diverzními útoky malých jezdeckých jednotek turků které na ně útočili sice chaoticky ale vytrvale. Velkovezír Kara Mustafa tu sešikoval proti Polákům dobré dvě třetiny své armády, dosud jen málo dotčené ztrátami na pravém křídle. Dvakrát zaútočili jezdci paši Huseina na křesťanskou kavalerii a dvakrát ji vrhli zpět k severu.
Karel Lotrinský Polákům okamžitě poslal na pomoc vlastní a bavorské kyrysníky, kteří se neohroženě rozjeli proti jícnům tureckých děl. Nebezpečí bylo pro tuto chvíli zažehnáno, postup císařských a Sasů se však zastavil na polním opevnění u Weinhausu, statečně hájeném janičáry budínského paši Ibrahima. Jenom jméno vídeňského městského parku v těchto místech dnes připomíná onen slavný a krvavý den: nazývá se Turecká hradba.

Vévoda Karel nechtěl v pokročilém odpoledni ztrácet čas pozičními boji. Rozhodl se proto netříštit síly a raději posílil říšské oddíly, které se bily ve střední části nyní zhruba šest kilometrů široké fronty. Právě průlom provedený německými pěšími pluky za podpory dělostřelectva rozhodl bitvu o Vídeň ve prospěch křesťanů.

Do historické tradice však vstoupil jako klíčový moment efektní jezdecký útok na turecké ležení vedený Janem III. Sobieským. Dvacet tisíc polských, císařských a bavorských jezdců, z nichž většina dosud čekala v záloze, se na králův rozkaz vrhla z úpatí Schafbergu tryskem proti osmanským liniím. "Bylo to, jako by se z kopců valila vlna černé smoly, která rozdrtí a sežehne vše, co se jí postaví do cesty," napsal později jeden z tureckých svědků. V několika minutách se jezdci vřítili kdesi na dnešní Mariahilferstraße mezi první stany Osmanů a jejich palaše se zbarvily čerstvou krví. Následuje vyobrazení útoku polské jízdy vedené králem Janem. III. Sobieským na turecké ležení.



Pravda je taková, že útočné operace spojenecké armády byly vedeny na základě velmi dobrého plánu a s rozhodností málokdy vídanou. Tak soustředěnému a razantnímu tlaku západních vojáků nedokázal velkovezír Kara Mustafa a jeho muži odolávat. Mustafa jeden okamžik uvažoval o tom, že povede boj na život a na smrt. Nakonec se ale rozhodl pro útěk. Jedna z nejskvělejších armád turecké historie byla poražena a zničena.

Kolem šesté večer dosáhl Sobieski stanu velkého vezíra, jehož dosavadní pán stačil uprchnout doslova v poslední chvíli. Tou dobou se první císařští dragouni a kyrysníci vítali u Skotské brány s obránci Vídně. Opuštění Turci v příkopech a podzemních štolách většinou ani neměli čas na zjištění, že obléhání skončilo a zbytky jejich armády uprchly.To, co se dělo u vídeňských hradeb do pozdního večera, už nebyl boj, nýbrž masakr. Budoucnost ukázala, že útok na Vídeň v roce 1683 byl nejen největším, ale též posledním velkým výbojem osmanských Turků ve střední Evropě. Pod Kahlenbergem se začala odvíjet cesta, která měla po staletích dovést muslimské impérium až do postavení "nemocného muže na Bosporu".

Ze statečné a mimořádně obětavě bojující městské posádky padlo 7 500 vojáků a 18 500 civilistů, mnozí v boji na hradbách, v podkopech, a při opravách poškozených hradeb.

Z útočící spojenecké armády padlo mezi 2 000 až 4 000 muži.

Obrovské ztráty utrpělo obyvatelstvo obsazených území. Bylo vražděno a bráno do otroctví. Celkově bylo odvlečeno. Při útěku zmasakrovali Turci všechny zajatce. Sebou odvedli 6 000 mužů, 11 000 dívek a tisíce chlapců - budoucích janičárů.

Porážka Turků u Vídně v roce 1683 byla počátkem konce i pro Thököliho a jeho kuruce. Uherská šlechta usilovala o mír s císařem který nakonec amnestoval povstalce. Od Thökölyho odpadají přívrženci a pro jeho věc je osudné, že turecké armády jsou znovu poráženy. Nakonec dne 12. srpna 1687 – v druhé bitvě u Moháče je s konečnou platností zlomena moc Turků v Uhrách. To císaře vedlo k omezení dohod ze Šoproně.

ZÁVĚR.

V celé této práci mi šlo o jedno. Ukázat na historických reáliích, že je možno vidět naše dějiny i jinak než je v našich krajích zvykem. Připojení zemí Koruny české nebyl konec našich dějin. Naopak. Jako součásti mohutné rakousko-uherské monarchie, která nakonec po Rusku byla druhým největším státním útvarem v dějinách Evropy, naše dějiny pokračovaly dále. V rámci nich se náš národ a jeho představitelé účastnily jednoho z největších úkolů křesťanských zemí, a to zastavení expanze islámu představované výboji turecké říše.

Osobnost Kašpara Zdenka Kaplíře ze Sulevic je toho důkazem. Tento muž našel své místo v říši, do které země Koruny české v době jeho narození patřily už desítky let. Jeho zásadní podíl na záchraně Vídně v roce 1683 je činem, na který máme důvod být hrdi. Nebyl by možný bez toho, že by země Koruny české v té době netvořily pevnou součást říše a velkou část její ekonomické základny a zdroj kvalitních vojáků.

Zastavení islámské invaze bylo jedním z největších počinů monarchie a všech jejích obyvatel. Díky němu se můžeme počítat k západní Evropě. A to oprávněněji než většina západních zemí. Snad je to z této práce vidět.
Díky i jeho věrné službě, se monarchie mohla upevňovat. Její vývoj před, během a po skončení jeho života ukazuje tato mapka:



Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic se dočkal poct a ocenění. Sice s liknavostí vlastní císařskému dvoru, pokud se jednalo o příslušníky české šlechty, ale nebylo mu nic upřeno. Byl jmenován císařským polním maršálem a to 21. září 1683. Dva dny před ním této pocty dosáhl i vojenský velitel města hrabě Strarhenberg.

Později byl za celoživotní zásluhy povýšen do stavu říšských hrabat. Byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna Ludmila Bukovanská z Bukovan, druhou Anna Kateřina Hoyosová a třetí Anna Terezie z Tamfeldu. Ve vsi Milešov, jež mu náležela, nechal přestavět hrad na barokní zámek a nad vsí dal podle projektu Antonia della Porty vystavět kostel sv. Antonína Paduánského, koncipovaný jako rodinná hrobka.

Tento významný muž zemřel 6. října 1686 a je pochován v jedné z hrobek v citovaném kostele. Kašpar Kaplíř zemřel bezdětný a jeho majetek tak připadl jeho třetí manželce Anně Terezii, která zemřela v roce 1712. Smrtí tohoto neobyčejného muže vymřel rod Kaplířů ze Sulevic po meči a zmizel z českých dějin.

POužitá literatura: dodám zítra je toho poměrně hodně.

Pátrači, skvělý post ke kterému ti gratuluji. Je to velmi úspěšná léčba syndromu české "malosti"

Hutné a čtivé. Diky.

Thóre, příteli, není malých národů. Tedy je, ale pouze počtem. O velikosti národa rozhoduje jeho chování a a projev. Třeba pravých Mongolů bylo podle posledních odhadů asi 350 000, když začali svoji expanzi a založili říši jakou svět do té doby neviděl.

My se do minulého století nemáme až tak za co stydět. Naše malost začala naší samostatností, se kterou jsme si nevěděli rady a někdy mám pocit, že si nevíme ani nyní.

Naše postavení v dějinách je ve své podstatě impozantní, jsme ve středu Evropy a velká část Evropského dění měla na nás přímý vliv a nebo naopak měla svůj počátek u nás nebo v našem okolí.

A vždy zde byl někdo, kdo se dokázal věci chopit a sám ji provést nebo pomoci. Kdyby se mi dostalo chuti, tak bych dodělal dalších 150 let válek s Turkem, ale není síla.

Musím dodělat Brusilovovu ofenzivu nebo mi naše Sluníčko provětrá játra.

Děkuju za krásná slova i činy, počtení i inspiraci. Něco vydatného jsem dlouho nečetl.
Píšete, že jsme si nevěděli rady se sebou samými, naší samostatností. Takhle si i vykládám ten můj oblíbený citát ... že "Ty nejhlubší objevy nečekají nutně za příští hvězdou. Jsou uvnitř nás utkány do vláken, která nás spojují, nás všechny."
Ještě jednou díky a držím palce v další tvorbě.

Opravdu hutné (a skvěle napsané), četl jsem to dva dny (a to se mi často nestává). Jen bych měl dva dotazy ke 2. bitvě o Rhodos:

Turečtí sapéři a minéři začali v prostoru aragonské věže sypat valy aby dostali vlastní dělostřelectvo nad úroveň dělostřelectva obránců

Mám to chápat tak, že se snažili postavit val vyšší než hradby opevnění? Vždyť to by musel mít desítky metrů na výšku?!

a hloubit podkopy. Jakmile to rytíři zjistili, zapojili do boje Gabriela Tadiniho, jednoho z největších odborníků na minérské práce té doby, který okamžitě začal s vyhledáváním nepřátelských chodeb a jejich likvidaci pomocí vlastních podzemních prací.

Šlo by toto nějak rozvést? O podzemních bitvách jsem nikdy neslyšel a vypadá to zajímavě.. Řezali se potmě ve vykopaných tunelech, nebo jenom vykopali paralelní tunel a pak výbušninou pohřbili sousední, nepřátelský? A v případě druhém - jak to, že si tím sami nepoškodili hradby (zhroucením tunelu)?

Celkové ztráty obránců činily cca 420 rytířů a 3500 vojáků. Ztráty Turků přesáhly hranici 60 000 padlých.

To by znamenalo 16:1 úspěšnost obránců - je to dáno tím, že obránci na hradbách měli minimální ztráty, nebo se takovýto poměr ztrát držel i v průlomech a bojích muže proti muži?

Pane kolego, měl jsi naprostou pravdu. Tohle počtení se mi hódně líbilo Jen teď nevím co si počít s Bílou horou, když jsi jí tady tak hezky zmáknul ...

Pripajám sa - skutočne veľmi hodnotný článok.

pěknej článek, i když na mě trochu delší, ale už jsem ho celý zmáknul

Johane – nikdy neházej kanónovou houfnici do žita. Naše domluva platí já už mám svoji část tedy bojové akce v rámci druhého stavovského povstání hotové – na Tobě a Ljubov je zbytek. Já se o to jen otřel.

Cover 72.

To by bylo tak na stejnou práci ale dobře – pokusím se to Tobě i palbákům trochu osvětlit. Na dobývání nad zemí se používalo ledacos obrázek ukazuje římské techniky. A když se podíváš ve středu je i rampa se dvěmi postupovými palisádami, které kryly obléhatele před přímým působení obránců.



Desítky metrů? covere, podívej se na tento obrázek. Je to tabulová hora s pozůstatky Herodotovy pevnosti a současně paláce Masada. Ta klikatá bílá linka je původní a do dnešní doby užívaná cesta vedoucí nahoru ke vstupním traktům. V rámci protiřímského povstání ji obsadila posádka povstalců i s rodinami.



Roku 73 přitáhl římský velitel Lucius Flavius Silva k Masadě s 10. legií. Bylo nemožné, aby vojsko k pevnosti vystupovalo po strmém úzkém chodníčku. To by moc legionářů nepřežilo. Padlo rozhodnutí a vojsko navršilo na západní straně vyvýšeniny rampu, po které by se vojáci k pevnosti dostali. Rampa byla dokončena v jaře roku 74 a nakonec se Římanům podařilo prolomit hradbu Masady za pomoci beranidla. Toto beranidlo dopravily po čerstvě vybudované rampě. To ledacos vypovídá o její velikosti. Když vtrhli na nádvoří, zjistili, že asi tisíc obránců vypálilo všechny stavby a upřednostnili masovou sebevraždu, než aby padli do zajetí nebo aby byli poraženi.



Na dalším obrázku je vidět rampa, kterou Římané vršili za pomoci sehnaných lidí z širokého okolí. Trvalo to skoro 9 měsíců a je to ojedinělé ženijní dílo. Takto vypadá po téměř 2 000 letech. Tak si představ jak asi vypadala jako čerstvě dobudovaná.

Otázku ztrát nelze podrobit nějaké kritice. Tyto údaje jsem našel ve více pramenech a kupodivu se málo liší. Buď jsou pravdivé nebo opisuje jeden od druhého. Ale není to tak nereálné. Jako příklad uvedu jeden pravdivý příběh.

V roce 1566 se vydal Suleyman Nádherný na svoji poslední válečnou výpravu. Na nátlak svého vezíra Mohaneda Sokolliho nechal uvěznit rakouské vyslance a v lednu 1566 vyhlásil čerstvému císaři Maxmiliánovi II. válku.
Turkům to moc nešlo. Do bělehradu dorazili až po 50 dnech. Zde sultán přijal Jana Zapolského a slíbil mu, že z něj udělá uherského krále. Plán podle všeho byl takový, že po překročení Dunaje bude tažení směrováno na Erlau, ale když křídelní odřady jeho armády zničila rozhodná útočná akce starého válečníka Mikloše Zrinyho u Siklose, byl pochod stočen na západ.

Miklos Zrinyj byl zkušený a věrný voják. Bránil Vídeň při prvním obležení a podílel se na porážkách Jana Zapolského. Měl na starosti oblasti na chorvatské Hranici a byl guvernérem důležité pevnosti Szigetu či někdy Szigetváru.
Sem dne 5. srpna 1566 dorazila asi 100 000 turecká armáda. Zrinyj se v pevnosti uzavřel s pouhými 2 300 muži což je dokázané a ověřené číslo. Převaha 42 : 1 je těžko představitelná. Sziget ale byl skvělá fortifikace. Ležel v bažinách a kolem se stáčela ramena řeky Drávy. Samotná pevnost měla tři samostatné části, navzájem oddělené zavodněnými proláklinami a spojené strhnutelnými mosty.
Byly to:
- staré město opevněné středověkou hradbou
- nové město
- citadelu což byla moderní stavba s bastiony a mohutnou věží

Turci rychle zjistily, že ostřelování je možné ale přímý útok je možný až potom, co budou přes bažiny položeny umělé cesty. Sziget se bránil neobyčejně odhodlaně. Zrinyj se rozhodl nové město nebránit a Turci po 14 dnech, dne 19. srpna dobudovali cesty a prorazily hradbu starého města, které vzali ztečí. Za těžkých ztrát ho obsadily ale zjistili, že posádka se stáhla do citadely a ta odolávala dalších 19 dní. Turecké ztráty byly velmi těžké.
Vedli tři mohutné útoky za sebou. Padla elita janičárů, padli i pašové měst Basra a Káhira. Ale citadela v podobě kupy trosek se bránila dál.

Dne 8. září 1566 Zrinyj naznal, že nemá cenu dál bránit trosky a čekat na smrt pod sutinami nebo zajetí a potupnou smrt. Netušil nic o tom, že jeho protivník Süleyman už nežije. Kdyby to věděl, možná by se rozhodl jinak. Takto nařídil natáhnout do prachárny zápalnice. Jeho vojáci na žádost svých raněných a pohybu neschopných druhů přistoupili k nevídané věci. Tyto muže sami usmrtili, aby nepadli Turkům do rukou. Zbývající naládovali muškety, pistole, vzali do rukou píky a šavle. Někteří osedlali posledních pár živých koní.

V čele svých posledních bojovníků Mikloš Zrinyj vyrazil z trosek do posledního boje svého života. Padli do posledního v hořké a kruté bitvě. Turci nezajali ani jednoho. Já jako voják věřím, že každý sebou dokázal vzít s sebou na onen svět alespoň jednoho janičára. Zasloužili si to všichni. Když Turci vnikly do citadely, explodovala prachárna. Výbuch a létající trosky zabili několik set Turků.

Poslední boj Miklose Zrinského a jeho Mužů.



A to byl konec celého tureckého výboje. Turci přiznali 28 000 padlých, klidně to mohlo být i více. Takže každému křesťanskému vojákovi by šlo přičíst 12 zabitých Turků. Jsou to divné počty, ale prostě to tak bylo. V tomto světle enormní ztráty Turků na Rhodu nejsou nic výjimečného.

Otázku podkopové války si nechám na samostatný post.

Tkuh- já krátké články psát neumím

Tak nad tou římskou rampou mi doslova poklesla čelist; to je tedy veledílo. Vždyť i dnes by taková stavba trvala kolik měsíců - tam musí být víc zeminy, než na celé jihozápadní části Silničním Okruhu Prahy, ne?

Ad ztráta - takže většina ztrát padla na vrub dobývání, kdy obránci z hradeb de facto masakrovali útočníky, kterým se moc nedařilo a až když došlo k přímému boji, tak se poměr propadal na 1:1? Mikloš Zrinyj byl ale tedy hrdina... Jen mi ještě pověz - tato událost už byla poté, co křestané zjistili že Turkové neberou zajatce? Nejsem už schopný to v tom textu dohledat..

Turci se chovali velmi nevyzpytatelně. Někdy zajatce brali, někdy na čestné slovo po kapitulaci bez váhání propustili a někdy zase přes dané slovo zajatce nebo kapitulující povraždili.

Jejich oblíbenou metodou bylo i v průběhu bitvy prvním i stovkám zajatců zaživa uřezat hlavy - to aby zlomili ducha těch co ještě bojovali. takže to vlastně bylo tažení od tažení a bitvu od bitvy jinak.

Ta rampa u Masady je skutečně asi největší počin tohoto druhu v dějinách válek, o větší nevím. A to jsem se snažil najít.

Ale když se podíváš na postavení izraelských tanků na Golanách ve válce Jom Kippur, také měly největší úspěch, když vedly palbu z navršených ramp. Je to prostě osvědčený způsob.

Poslední bitva Zrinského i na mě když jsem se s tímto příběhem seznámil udělala hluboký dojem

V súvislosti s bitkou pri Poitiers som sa stretol s názormi, že nešlo o nejak extra prevratnú udalosť, že moslimovia aj tak o územie za Pyrenejami nestáli, bolo tu chladno, málo obyvateľov, niektoré oblasti mimoriadne chudobné. Išlo im vraj len o koristenie a aj napriek tejto porážke neboli z Francúzska vypudení okamžite. Aký je váš názor?

Možná se dost navotravuju, ale všimnul jsem si, že otázky jimiž je "trápen" kolega Pátrač se namnoze shodují s těmi, kterými jsem již byl "trápen" i já. Tedy při svém zpracovávání (někdy) týchž událostí v rámci jiného tématu. Proto prosím, byť tuším, že to nemusí být moc úspěšné, hoďte okem na : Vše začalo u Moháče; Vídeň 1529 - 1. obléhání Vídně Turky; Vítězný Vok; Cesta k Szigetváru; Opotřebovací válka a jiné lapálie. Tčeba tam najdete pár odpovědí ...

ad Poitiers:

K tomuto názoru (který jsem také zaznamenal) bych byl dosti skeptický. Ať již s ohledem na sílu výpravy (na nájezd to moc nevypadalo), nebo s přihlédnutím k dalším faktorům.

Tedy:
1) Jih Francie není (a nebyl) ani moc chladný, ani nikterak chudý.
2) Oblíbený muslimský postup je provést nájezd, zjistit sílu soupeře a je-li ten slabý, tak následně udeřiti. Ikdybych akceptoval teorii "pouhého" nájezdu, pak budu muset konstatovati, že bylo velkým štěstím, když se soupeř ukázal býti silným.
3) Islám se rád presentuje jako tolerantní náboženství. Není tomu tak a nikdy tomu tak nebylo. Domnívám se, že křesťanství (všemu navzdory) bylo vždy srovnatelně (ne)toleraní, jako islám-začasté však tolerantnější. Vládci té doby (muslimští zvláště) byli začasté opravdu vedeni vírou (např.později u "Černého beje" až fanatickou). Většina aktů územní expanze islámu byla takto motivována-jinak by zřejmě nikdy nepřekonal Saharu. Islámské učení přitom velmi jednoznačně praví, že víra se hlásá jazykem, šíří mečem a prožívá srdcem. Tomu věřili jak tehdejší emírové, tak i dnešní masoví vrazi z A-Q.

No tak Poitiers nie je práve v Provence...??

K tomu valu na Rhodu.. Naštěstí jsem měl možnost během dovolené dobře projít opevnění města a ona to zase taková náročná činnost nemusela být. Ze strany pevniny k příkopům a hradbám terén klesá, navíc mohutnost hradeb zvyšuje hlavně hluboký vytesaný příkop. Pokud se přes něj díváte na hradby máte pocit, že jste tak v úrovni poloviny jejich výšky. Nejmarkantnější je to právě u Aragonského úseku. No a připočteme-li k tomu "nadšení do práce", val byl hotov cobydup. Kdybych se naučil vkládat sem obrázky bylo by to jasnejší..

Jinak výborně je obojí obléhání Rhodu zpracováno zde: Kupka, Vladimír: Dvojí obléhání Rhodu. in Historický obzor 2000. III-IV s.50- 56; V-VI s.108-118.