PALBA.CZ

VIII.díl. Francie 1940. Č 73.

Mapa útočných záměrů Hitlerovského Německa na Západ po 10. květnu 1940 a také pohyb Spojenců ve stejné době – rozložení jejich Skupin armád a jednotlivých armád..





Letecká situace v úterý dne 14. května 1940.

V úterý dal generál Guderian rozkaz, aby pluk protiletadlových děl 88 mm, který střílel dne 13. května 1940 přes řeku Maasu proti pozemním cílům, 14. května od rána obrátil své hlavně nahoru - proti letadlům. Nyní tedy v úterý, 14. května 1940, protiletadlový pluk 88 mm plnil svou původní roli, pro kterou byl určen – pálil proti britským a francouzským bombardérům, které se zoufale a až nešťastně pokoušely zničit pontonový most u Glaire.
Pluk protiletadlového dělostřelectva pak za den 14. května 1940 nahlásil svým nadřízeným 112 sestřelených francouzských a britských letadel a německý velitel flaku byl vyznamenán „Rytířským křížem“.
Také „Válečný deník II. leteckého sboru Luftwaffe“ má den 14. května zapsán jako „Den stíhačů“.
Francouzské letectvo 14. května 1940 nasadilo proti mostům u Sedanu prakticky všechny bombardéry, které v oblasti mělo. Britové ten den u Sedanu útočili na mosty také, a to ve formacích, se svými lehkými bombardéry Fairey Battle, chráněnými francouzskými stíhačkami. Letadla Spojenců nalétávala v nepřetržitých náletech.
Na nebi u Sedanu se tak onoho 14. května 1940 střetli němečtí stíhači v letecké bitvě se spojeneckými stíhači, kteří tvořili eskortu bombardérům těchto nepřetržitých náletů. Britská RAF utrpěla nejtěžší ztráty, které kdy byly při náletech těchto rozměrů zaznamenány a francouzské letectvo Armée de l'Air pak mělo takové ztráty, že jeho velení nakonec celou akci „ odtroubilo“ (odvolalo). Letadla Spojenců totiž dělala tu chybu, že útočila v malých skupinách, pravidelně a krátce po sobě, a to velice usnadnilo práci jak německému flaku ( doplnění střeliva, měnění nabíječů atd.), tak stíhačům Luftwaffe.

Byl to také den, ono úterý 14. května 1940, kdy došlo k nešťastnému bombardování a následnému požáru v Rotterdamu – viz zde v článcích Č 61,62 a 63:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3789

Úterý 14. května 1940 byl den, kdy Němci porazili v leteckých soubojích úplně Belgičany i Holanďany a způsobili těžké ztráty letectvu Armée de l'Air a britskému RAF určenému pro B. E. F.. A ti už se z toho v kampani o Francii prakticky nevzpamatovali ( i když odolávali až do posledních dnů války na Západě).


(Tady stojí za zmínku, že RAF na svých ostrovech – Velká Británie - disponovala mezi 10. a 15. květnem 1940 jen 99 ks dálkovými bombardéry, které byly připraveny k operačnímu nasazení – byly použity dne 15. května 1940 k bombardování ropných rafinérií a železničních zařízení v Porúří. Jen jeden dálkový bombardér byl onoho 15. května 1940 ztracen. Historické zápisy však konstatují, že způsobené škody byly malé, ale zároveň bylo něco spuštěno.
To něco je „Strategická bombardovací ofenzíva“ Spojenců, která tímto dnem - 15. květnem 1940 začíná - a bude trvat téměř 5 let – do 7. května 1945.
Řekněme si, že přes tvrzení generála Douheta, že válku mohou vyhrát pouze bombardéry, tomu ještě britská vláda v květnu 1940 nevěřila. Mnohem horší však bylo, že britské velení dálkového bombardovacího letectva RAF ještě nemělo ve své výbavě ani nějaké větší množství dálkových bombardovacích letadel – viz oněch jenom 99 kusů – ale RAF ani neměla dost navigačních přístrojů, pum a ani dostatek pilotů se zkušenostmi, kteří by mohli bombardovat vybrané cíle ve dne, nebo v noci - s určitou přesností.
Nutno ještě říci, že od 10. do 15. května 1940 Armée de l'Air provedla 2 000 vzletů, při kterých sestřelili stihači 273 německých letadel, ale nepodařilo se jim na nebi změnit poměr sil. Co je však nejhorší, že se letectvu Spojenců v těchto dnech nepodařilo uvolnit jejich pozemní vojska ze začínajícího sevření Wehrmachtu).


Celý tento popis letecké bitvy mezi Spojenci a Luftwaffe, o víkendu a pak pondělí a úterý, ve dnech 10. května až 14. května 1940 by nebyl úplný kdybychom nepopsali tzv.:


Freiburský incident:

Bylo to ono prapodivné a tragické bombardování Freiburgu dne 10. května 1940, které mělo totiž následky, a ty se pak promítly do celé 2. světové války.
Byl pátek 10. května 1940, když se v 17 hodin odpoledne - z mraků nad malým městečkem Freiburg-im-Breisgau v západní části Německa, náhle vynoří 3 bombardéry a začnou bombardovat letiště stíhacího letectva na okraji městečka. Bombardéry měly špatnou mušku a tak většina bomb vybuchne ve městečku. Celkem 11 těchto bomb zasáhne místní nádraží a 2 bomby spadnou na dětské hřiště.
Při bombardování zemře 22 dětí, 13 žen, 11 civilistů a jen 11 vojáků. Celkem tedy zemře 57 lidí.
No a Goebbelsovské nacistické Německo je hned první den války na Západě šokováno. Nacistická oficiální tisková agentura doplní zprávu o incidentu ve Freiburgu o pohrůžku směrem ke Spojencům, že takový další podobný útok na „zakázané“ cíle vyvolají pětinásobnou odvetu proti francouzským a britským městům.
Britská vláda, od toho dne 10. května 1940, vedená Winstonem Churchillem, tehdy věděla, že velitelství jejího bombardovacího letectva město Freiburg nebombardovalo. Britové vznesli dotaz k Armée de l'Air a francouzské vládě, která také dementovala bombardování. Spojenci pak došli k závěru, který do světa oznámili, že si celý incident vymyslela Goebbelsovská německá propaganda. Vzhledem k tomu, že 14. května 1940 nacisté bombardovali Rotterdam (i když tady jsme si řekli, že šlo o dost nešťastnou souhru náhod), přiklonila se většina lidí světa k názoru Spojenců. Všem lidem světa se totiž zdálo logické, že již v případě Freiburgu jde o psychologickou přípravu, kterou si, později nechvalně známý, dr. Goebbels naplánoval, jeho propagandistický úřad jí k nepoznání zveličil a s ohromnou energií začátku jí použil proti Spojencům.
Přesto však pod pojmem těchto událostí RAF opustila na čas své předválečné sny o denním bombardování na velké vzdálenosti. Prakticky až do bitvy o Anglii se velitelství bombardovacího letectva RAF nad německými městy opět omezilo jen na pouhé rozhazování letáků.
Ale důvodem bylo také to, že ještě v době 2. světové války, jeden z expertů RAF odhadl, že pouhých 35% bombardérů najde přidělené cíle – později se ukázalo, že to byl velice přesný odhad.
Ať bylo tehdy vše jak bylo, přesto však bombardovací letectvo RAF dostalo po bombardování Rotterdamu (po 14. květnu 1940 – a my jsme si řekli, že se tak stalo 15. května 1940) svolení, že smí svrhnout bomby na osídlenou oblast Porúří. Byl to začátek hrůzné bombardovací politiky, v níž obě válčící strany – Spojenci a také Německo, Itálie, Japonsko a jejich sateliti – s neobyčejnou brutalitou a lhostejností ničili městská centra po celém světě.
A to po celou dobu 2. světové války.
Historici přiznávají, že to bylo v prosinci 1940, kdy byli piloti RAF instruováni, aby se „soustřeďovali na působení maximálních škod v centrech měst“. K tomu jim měly pomáhat tzv. značkovací letadla – „Zápalné čety“ – což byly letouny s vybranou posádkou.

A ještě si něco řekněme o skutečnosti ve Freiburg-im-Breisgau.
Ještě v době 2. světové války nechal velitel policie ve Freiburg-im-Breisgau pečlivě posbírat všechny dostupné úlomky bomb z bombardování. Těch úlomků bomb byl dostatek, aby z nich bylo možno přečíst výrobní čísla na pláštích bomb.
Velitel policie ve Freiburg-im-Breisgau jednoznačně prokázal, že městečko zasáhly německé bomby, a vystopoval bomby až do výrobního závodu. Zjistil, že šlo o bomby z výzbrojního skladu Luftwaffe v Lechfeldu poblíž Mnichova.
Celkově pak bylo zjištěno, že útok na město Freiburg-im-Breisgau provedly 3 Heinkely He 111, které měly bombardovat letiště ve francouzském Dijonu a které ztratily cestu a zabloudily.
Když se celý incident přece jenom postupně dostal do oficiálních německých míst, nešlo již nic dělat. Goebbelsova propagandistická mašinérie již z něj vytěžila takový kapitál, že již bylo zcela vyloučeno, aby byla zveřejněna pravda.
A právě také nastala doba, kdy už plánovači obou stran plánovali strategická bombardování a na incident ve Freiburg-im-Breisgau se úplně zapomnělo.
Historie však nezapomíná!!!

VIII.díl. Francie 1940. Č 74.

Oblast útoků Guderianova 19. ts – je vidět kudy šel útok 10.td, 1. td a Pluku Grossdeutschland jako předvoje 1. td a také útoky přicházejících částí 2. td., které se postupně vymanily z dopravní zácpy - viz v textu ( Č 74 a Č 75):




Z letecké války ve dnech 10. až 15. května 1940 na Západě se vraťme nyní na „Zem“ – do pondělí 13. května 1940 – do míst u Sedanu, kde francouzská 55. (DI) pěší divize musí šetřit střelivem (její dělostřelectvo) a očekává útok 19. ts (1. td, 10. td a 2. td) generála Guderiana. Z 19. ts šla do útoku 13. května 1940 v 16,00 hodin pěchota z 1. td a 10. td v klasické klešťové operaci (opustili jsme je v Č 69 na konci, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3815
).
Bylo to v době kdy dal dne 13. května 1940 generál Guderian na jižním břehu Maasy rozkaz, aby tanky a protiletadlové flaky 88 mm zaujaly pozice pro střelbu na pozemní cíle.
Na druhé straně Maasy francouzští dělostřelci, kteří velice dobře uměli ze svých stacionárních děl v pevnostech zasahovat známé cíle, museli šetřit municí.
V době kdy 13. května 1940 nechal přemisťovat generál Guderian svá vojska blíž k řece Maase, hlásili francouzští pozorovatelé, po celé délce své fronty, soustřeďování stovek německých tanků v dostřelu ( to, že 88mm protiletadlová děla sklonila své hlavně ani příliš nezaznamenali).
Rozkaz ke střelbě pro francouzské dělostřelce však nepřicházel, neboť, jak víme, platil rozkaz šetřit municí. Velitel francouzské 9. A generál Corap totiž nevěřil, že k útoku dojde dříve jak za několik dní, až Němci soustředí své klasické dělostřelectvo.
A francouzští obránci tomu věřili. Na vlastní oči totiž viděli, že Němci mají za řekou Maasou málo děl. Velmi pomalu Francouzům docházelo, že Němci mohou své dělostřelectvo nahradit bombardéry. Ještě dlouho po válce se vedly teoretické diskuze o významu bombardovacích letounů v této době, ty diskuze se vedly o tom, jakou roli skutečně sehrálo bombardovací letectvo.
Faktem však zůstalo i při těchto diskuzích, že polskou a ani francouzskou armádu neparalyzovalo ani tak cílené bombardování vytčených cílů, jako ten vedlejší efekt bombardování.
Ano.
Bylo to zničení dopravních a spojovacích sítí. A ne menší význam pak měl i další vedlejší efekt, ohromný hluk při bombardování a vědomí toho, že bomba může kdykoliv a kdekoliv zasáhnout.
U Luftwaffe 1940 to byly především střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
, které měly zpevněná křídla, aby vydržely přetížení při vyrovnávání střemhlavého letu. Ju 87 Stuka byly podle německé teorie o strachu a demoralizačním faktoru vybaveny sirénami montovanými na náběžné hrany křídel a dokonce i na jednotlivé bomby.

Stuka Ju 87 u Sedanu nasadila k střemhlavému útoku.




Ohlušující, děsivé, demoralizující ječení sirén z bomb a letadel Ju 87 pak zahánělo obránce do úkrytu. Voják, který se bojí, voják, který má skloněnou hlavu, voják, který utíká do úkrytu, voják, který se skrývá, tak takový voják nemůže ani pozorovat, natož pak mířit a střílet.
Jestliže se navíc takového vojáka podaří donutit, a Luftwaffe se to v Polsku a Francii podařilo, aby vyhledal úkryt, a to v dostatečně krátkých intervalech, a bude z hlediska obrany většinou v úkrytu, skoro takřka nepřetržitě v úkrytu – tak takový voják nakonec ztratí vůli bojovat.
No a přidejme si k tomu i to, že většina vojáků byla ve skutečné palbě, která mířila přímo na ně, poprvé v životě.

Ještě dlouho po válce, v roce 1970, v přednášce majora I. R. Englische k britským důstojníkům historici zaznamenali (přednáška je uložena v archivu Imperial War Museum v Londýně), že ten o střemhlavém bombardování britských B.E.F. v květnu 1940 na jednom místě hovořil tak, že nemělo horší následky než - 10 zraněných vojáků a 3 zničená nákladní auta, ale pro britskou jednotku to znamenalo, a ocitujme si jeho poslední slova:

„Chlapi se úplně sesypali. Vzpomínám si, že po útoku vyskočili důstojníci a několik seržantů a pokoušeli se je přimět znovu k pohybu. Ale vojáci seděli jako zařezaní a do nového postavení jsme je museli prakticky dokopat… Napoprvé byl účinek skutečně fantastický.“

No a to si představme, že u Sedanu celý efekt střemhlavých bombardérů Ju 87, ještě více rozšířil návrh náčelníka štábu 19. ts Nehringa. Ten návrh samotný sice nepřidal Ju 87 na síle, ale rozhodujícím způsobem přispěl k německému vítězství u Sedanu.
A co tehdy plukovník Nehring navrhl?
Podstatou jeho návrhu bylo to, že střemhlavé bombardéry neútočily najednou, ale přilétávaly v několika vlnách, a letouny každé vlny pak pokračovaly ve střemhlavých útocích i potom, co shodily své bomby a to až do příletu další vlny Ju 87.
On vůbec útok 19. ts u Sedanu se celý výrazně lišil od mnohem jednodušších, po malých skupinách se vpřed deroucích útocích, které vedly ostatní ts severněji od Guderiana.
Guderian tady u Sedanu prováděl masivní útok pancéřových jednotek (rozdíl byl i v tom, že Maasa zde u Sedanu byla 60 až 80 metrů široká a na severu např. u Rommela 150 metrů), který podporovalo velké množství letounů Luftwaffe. Zároveň zde u Sedanu byla postupně soustředěna nejsilnější dělostřelecká palebná podpora. A nejen v Guderianovi (také v Nehringovi) bylo zde u Sedanu nejkvalitnější velení tehdejšího Wehrmachtu.
Prostě u Sedanu to byl masivní útok pancéřových jednotek, který měl za cíl proniknout hluboko do týlu francouzských obránců a postupovat na sever na týlové čáry spojeneckých jednotek.
V této době, 12., 13. a 14. května 1940 nemohl ještě vůbec nikdo tušit kde a jak se podaří Maasu překročit a proto u Sedanu se útok považoval za nejdůležitější (my až dnes víme, že za řekou Maasou byl první Rommel).
Francouzská 55. DI z 9. A měla svou obranu u Sedanu připravenou dobře, ale stejně dobře byl naplánován německý útok 19. ts.
Německým plánovačům z povahy terénu u Sedanu vyplynulo, že řeku Maasu lze překročit na třech místech a přesně v podobném terénu v Německu to 19. ts cvičil.
Vojáci 19. ts až do úrovně roty byli vybaveni snímky z leteckého průzkumu a také přesnými mapami francouzských pevnůstek u Sedanu, když podrobnosti na těchto mapách šly až na úroveň jednotlivých pevností.
Dle vyjádření německé strany to příliš povzbudivé informace pro Němce nebyly, protože francouzská obranná postavení byla na zarostlé výšině Marfée přímo ideální pro obránce, zatímco pěchota a ženisté z německé 10. td se museli po kolena brodit v zatopených loukách, než se vůbec dostali se svými nafukovacími čluny ke břehu řeky Maasy, kde je teprve mohli rozložit a nasednout do nich a překonávat řeku Maasu.
Proto také při útoku, po dělostřelecké palbě dne 13. května 1940 utrpěla pěchota 10. td na levém křídle útoku 19. ts těžké ztráty (zvláště na raněných). Bylo více než vojenským úspěchem této německé útočící pěchoty, že dosáhla francouzských obranných pozic v bojeschopném stavu, když do nich pálilo francouzské dělostřelectvo. Přesto německá pěchota 10. td dosáhla druhého břehu řeky Maasy, vytvořila zde předmostí a pokračovala v útoku dál až po výšiny Marfée. Celý tento útočný úspěch německé pěchoty 10. td se podařil díky nejen pěšákům, ale i podporující Luftwaffe. Byla to právě Luftwaffe, její střemhlavé Ju 87 Stuka, které držely francouzské obránce zavřené v opevnění a tak mohla německá pěchota postupovat a v některých místech obránce i překvapit. Přispělo k tomu také to, že obránci, francouzská pěchota, která měla hlídat mezi pevnůstkami celý pevnostní systém, nebyla na svém místě. Bombardování jí zahnalo do krytu. Vždyť právě tato francouzská pěchota mezi pevnostmi, určená k vnější ochraně opevnění, byla nepřetržitými leteckými útoky střemhlavých Ju 87 Stuka vyhnána ze svých obranných pozic do skoro „ nepřetržitého úkrytu“.

Právě Guderianovu 19. ts byl přidělen klíčový úsek německé invaze a v jeho nejvýznamnějším sektoru útoku stála 1. td. Vojáci německé 1. td pocházeli ze Saska a Durynska a svou bojovou zdatnost prokázali již v roce 1939 ve středním Polsku. Nyní v útoku 13. května 1940 byla tato 1. td doplněna o dělostřelecké oddíly z ostatních td. Dále byla doplněna o samostatné oddíly dělostřelectva a ženijní bojové útvary.

VIII.díl. Francie 1940. Č 75.

Na klíčovém úseku německého útoku u Sedanu, šla do útoku dne 13. května 1940, na pravém křídle kleští, před 1. td, nejprestižnější jednotka německé armády – Pluk Grossdeutschland.
(Pozor prosím, nezaměňovat - Pluk Grossdeutschland nebyl součástí SS a nijak nesouvisel s SS-Regiment Deutschland, což byla jedna z prvních bojových jednotek SS).
Pluk Grossdeutschland – Infanterie-Regiment Grossdeutschland
http://en.wikipedia.org/wiki/Infantry_R ... eutschland
( Zadej do Google přes Ctrl+C a Ctrl+V)

– se jmenoval až do června 1939 Wachregiment Berlin. Tehdy se jednalo o ceremoniální jednotku, která stavěla čestnou stráž v hlavním městě Velkoněmecké říše v Berlíně a také tvořila Hitlerovu osobní stráž.
Wachregiment Berlin – ceremoniální jednotka – měla tu specialitu, že do ní posílaly své vojáky všechny bývalé německé země. A samozřejmě posílaly ty vojáky nejlepší (velikost i výcvik). Každá z rot Wachregiment Berlin (a samozřejmě v začátku i Pluk Grossdeutschland) se vyznačovala svým vlastním lokálním koloritem (země odkud vojáci pocházeli) a také podle tradic jí každá tato země zásobovala vlastním pivem, vuřty a sýrem. Po červnu 1939 byl pluk přejmenován na – Pluk Grossdeutschland, doplněn na stálé válečné stavy, ale prestiž a tradici si podržel.
V zářijové válce 1939 s Polskem byl Pluk Grossdeutschland pověřován pouze týlovými úkoly. Před 10. květnem 1940 výcvik Pluku Grossdeutschland skončil a jeho vojáky 13. května 1940 v 16 hodin čekal nejvýznamnější úkol – útok před 1. td, na pravém křídle rozhodujícího útoku celého tažení na Západě.
Vojáci Pluku Grossdeutschland po dělostřelecké přípravě překročili řeku Maasu při západním okraji Sedanu (pravé křídlo kleští – z pohledu Němců)) v sektoru širokém pouhých 80 metrů, teprve tam se rozvinuli a postupovali otevřeným terénem směrem k vesnici Glaire. Mezitím německé dělostřelectvo a také Luftwaffe útočily na francouzské pozice. Německé dělostřelectvo pálilo vším, co mělo k dispozici – od 20 mm protiletadlových děl až po houfnice velkých ráží, v té době již postupně zesílených a doplněných dělostřeleckých baterií.
Kryti touto těžkou palbou, postupovaly jednotky prvního sledu Pluku Grossdeutschland přes vesnici Glaire, mezi jejími zeleninovými zahrádkami, mezi stodolami, boudami s nářadím a domy směrem k francouzským liniím, které tvořily betonové bunkry, obrana vytvořená za železničními náspy, směrem k hlavní silnici za ní.
Pěchota Pluku Grossdeutschland běžela bez zastavení, někteří vojáci přitom padali a zase se zvedali, kličkovali nekrytém plochém terénu, přes silnici a nakonec útočili vzhůru do zarostlého kopce. Byl to fyzicky náročný postup, ale vojáci Pluku Grossdeutschland pak 13. května 1940 v 19 hodin 30 minut, spolu s pěchotou 1. td, která je následovala, stanuli na výšině Marfée. Když se začalo ten den stmívat, dospěli k těmto vojákům také muži z levého křídla kleští, pěšáci z 10. td, kteří si probojovávali cestu bažinatým územím na jihovýchod od Sedanu.
Bylo to klasické setkání obou ramen „kleští“.
Terén v okolí Glaire je i dnes oblastí zeleninových zahrádek a zchátralých budov a i v konci 20. století sloužil jako skládka odpadu z blízkého města Sedan.
Návštěvníci, kteří popisovali tato místa tvrdili, že když člověk odbočil z hlavní silnice, už při prvním pohledu na krajinu, plochou krajinu na západ od Sedanu, musí vidět, že postup německé pěchoty v těchto místech má mnohá rizika a mohl být velice dobře použit k obraně proti jakémukoliv útočníkovi.
Z této krajiny je naprosto zřejmé, že vojákům Pluku Grossdeutschland se musel jejich postup zdát velice zdlouhavý, místy nekonečný.
Když se potom postupuje k řece Maase, dojdete podél ní až k velké továrně na severovýchodním břehu řeky Maasy. Je to místo, kde němečtí ženisté Pluku Grossdeutschland, hned na začátku útoku začali stavět pontonový most – viz zde obrázek, který nese datum pozdější – 15. května 1940:




Most v této ploché krajině byl stejně jako útočící pěchota terčem palby francouzského dělostřelectva. Jenomže jak říkají historici - dle německých divizních hlášení, němečtí velitelé ve dnech 13., 14. a 15. května 1940 byli odhodláni riskovat takřka cokoli, neboť právě tady okolí vesničky Glaire bylo osou celého útoku u Sedanu. Bylo osou celého útoku 19. ts a tím i osou toho nejdůležitějšího útoku na Západě.
Právě přes tento most u Glaire překročila všechna vojska 19. ts a i motorizovaná pěchota ostatních útvarů řeku Maasu.
Tady se projevila velmi kvalitní práce německých ženistů, kteří svůj úkol splnili nad všechna očekávání. Vždyť první „přívoz“ (první byl skutečně přívoz loďkami a po laně a hned se stavěl most, který se neustále vylepšoval) u Glaire fungoval již za 38 minut. O půlnoci z 13. na 14. května 1940 již vedl přes řeku Maasu u Glaire pontonový most o nosnosti 16 tun
- a neustále se jeho nosnost zvyšovala.

Na pravém křídle, nad německou 1. td útočila pak 2. td.
Německá 2. td - pod Guderiánovým vedením se účastnila rakouského „Anšlusu“ a v Rakousku zůstala tak dlouho, že si tam vysloužila přezdívku – „Vídeňská divize“.
Právě také díky této službě v Rakousku bylo v 2. td mnoho Rakušanů.
My víme, že hlavní části (tanky i dělostřelectvo) se zdrželo v dopravních zácpách v okolí Bouillonu. Vojáci pěších jednotek a motocyklových jednotek této 2. td pak bez dělostřelectva, tak jak přijížděli na frontu byli zasazováni do výchozího útoku 13. května odpoledne těsně před hodinou „H“ (16 hodin) - no a jak přijížděly ostatní formace 2. td, byly okamžitě směřovány přímo do bitvy (viz mapa bojů okolo Sedanu a časové údaje u 2. td).
Stejně jako ostatní jednotky 19. ts, také 2. td, její útočící jednotky, se ocitly v plochém terénu, který zde navíc ovládaly strmé kopce na jižním břehu řeky Maasy, a na jejichž vrcholcích skutečně mělo francouzské dělostřelectvo svá postavení.
Proto německá 2. td nedostala rozkaz, aby pochodovala na výšiny Marfée, kam jak víme, směřovala 1. td.
Ne.
Německá 2. td dostala rozkaz, že musí dosáhnout vrcholku nízkých kopců naproti ní, potom se stočit směrem na západ a pokusit se prorazit mezi francouzskou 55. DI (pěší divizí) a 102. pevnostní divizí, která stále držela obranou linii na Maase na severozápadě.
Byl to fakt chytrý tah.
Ona totiž každá z těchto divizí patřila k jiné armádě, a kdo se válečnictvím zabývá tak ví, že právě na styku dvou armád, dvou rozdílných velení, bývají nejslabší články obrany.
Tady tomu bylo také tak.
On totiž generál Corap velitel 9. A postavil na své krajní křídlo slabou divizi – 55. DI – pěší divizi, a to stejně jako generál Charles Huntziger, velitel 2. A, který tam postavil 102. pevnostní divizi, která byla divizí záložníků.
Oba francouzští generálové tak vytvořili podmínky pro katastrofu, kterou tady měla německá 2. td svým útokem dovršit.
Nutno říci, že pokud by zde nebylo úspěšných útoků (strhly na sebe veškerou pozornost francouzského dělostřelectva a i starosti všech francouzských velitelů) německé 1. td a Pluku Grossdeutschland a také útoku 10. td, měli by ten útok určitě vojáci 2. td těžší.
Nejdříve tedy pěší jednotky německé 2. td prorazily v místech, kde francouzská opevnění ještě nebyla dokončena.
Zaznamenán je výrok jednoho ze starších vojáků Wehrmachtu, který tehdy řekl:

„Tihle Francouzi jsou k nevíře! Za 20 let si ani hranice nestačili opevnit.“

Pochopitelně historici dodávají, že Francie měla starosti všude, a tento kousek hranice nebyl určitě tím co Francie 1918 až 1940 řešila jako prioritu….



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Doplnění a případnou debatu prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40