PALBA.CZ

VIII.díl. Francie 1940. Č 76.

Mapa německých útoků okolo Sedanu 13.května 1940.




Jak již bylo řečeno, německý 19. ts generála Guderiana útočil v okolí Sedanu ve dnech 13. a 14. května 1940 proti francouzské 102. pevnostní divizi z 2. A a proti 55. DI (pěší divizi) z 9. A.
Francouzská 55. DI generála Lafontaina byla druhořadou jednotkou, která například měla ze 450 důstojníků divize jen 20 vojáků z povolání. To znamená, že většina důstojníků 55. DI byli vlastně postarší civilisté, kteří měli udržet spojnici fronty proti výběru vyzkoušených vojáků generála Guderiana (vyzkoušených v Polsku).
No jo, ale k tomu musíme dodat, že měli frontu udržet proti „takřka celému německému letectvu“. Ač prohráli, musíme přesto trošku uznat, že chvilku odolávali.
Ale.
Je nutno říci, že 13. května 1940 se na celém vítězném německém postupu 19. ts na jižním břehu řeky Maasy, rovnoměrně podílely různé faktory, jinými slovy – na německém postupu se podílely skoro stejně tyto faktory:
- Zběsilý jekot útočících Stuk Ju 87.
- Přerušené spojení ve francouzském vojsku.
- Nízká bojová morálka francouzských jednotek.
- Nedostatečná pěchotní obrana opevněných bodů francouzské obrany.
Nyní si o některých z těchto faktorů něco řekněme blíže.

Již třeba 10 minut po 17 hodině dne 13. května 1940, tedy o něco víc než hodinu po začátku německého útoku ( v 16 hodin byl začátek útoku) – hlásila 55. DI generála Lafontaina, že ztratila kontakt s pěšími jednotkami nalevo od ní (myšlena 102. pevnostní divize 2. A).

Tato věta vlastně znamená, že mezi francouzskou 9. A a 2. A vznikla mezera ve francouzské frontě, která se stále rozšiřovala a již vlastně nikdy nebyla uzavřena ( Sek srpem)!!!

Ale toto byl jen první kamínek z laviny, která zapříčinila zkázu francouzské obrany – mezera mezi 2. A a 9. A.
Tím dalším kamínkem bylo, že již v 18 hodin 30 minut dne 13. května 1940 hlásil velitel francouzské dělostřelecké baterie z 213. pěšího pluku ve vesnici Chaumont, že německé tanky pronikly až na výšinu Marfée.
No jo, to však vůbec nebyla pravda, ale tato nepravda, kterou zavinila hysterie plus hlášení z Bulsonu kousek na jih od Chaumontu, v němž plukovník dělostřelectva informoval – rovněž předčasně – velitele dělostřeleckých jednotek francouzského sboru, že se již boje přiblížily k jeho velitelskému stanovišti natolik, že prostě musí ustoupit, protože by mohl být obklíčen. No a tak se velitel dělostřeleckých jednotek (sboru) rozhodl, že v rámci těchto zpráv bude rozumnější, aby ustoupil i se svým velitelstvím i on. Tady musíme podotknout, že stanoviště toho nejbližšího velitele dělostřelectva bylo od místa bojů vzdáleno 8 km.
No a ani jeden z těchto velitelů, ani jeden z těchto francouzských důstojníků (tito důstojníci byli z povolání) si přišlé zprávy z fronty neověřil.
Tehdy se velitelské stanoviště francouzské 55. DI nacházelo na jih od Bulsonu. A v době kdy se páni velitelé dělostřelectva rozhodli, poslal velitel 55. DI generál Lafontain, ze své zálohy, jako výpomoc bojujícím obráncům výšiny Marfée - jeden pěší prapor.
Zároveň začal generál Lafontain velitel 55. DI navazovat spojení se sousední 102. pevnostní divizí. V tu chvíli se na cestě objevila, proti postupujícímu záložnímu pěšímu praporu – „vlna vyděšených uprchlíků“.
Ta „vlna vyděšených uprchlíků“ – to byli pěšáci i dělostřelci, důstojníci i mužstvo, někteří pěšky a někteří na vozech, jedni tvrdili, že mají rozkaz k ústupu, no a jiní prostě prchali, aby si zachránili holý život. Všichni z této „vlny vyděšených uprchlíků“ tvrdili, že v Bulsonu jsou německé tanky.
Tady se objevil jeden z prvních důležitých poznatků, ale v celé 2. světové válce nikoliv poslední, co znamená fenomén tanku a panika okolo něj.
Ano, tank zde na západním břehu řeky Maasy zaznamenal největší úspěch po svém vzniku a to v celé historii vojenství.
Oni sice již několikrát předtím tanky zvítězily, aniž vystřelily, jenom tím, že se objevily….
Ale tady zahnaly tanky svého nepřítele dříve, než se vůbec objevily!!!
Totiž generálu Guderianovi se 13. května 1940 ani večer, ani v noci, ještě nepodařilo dostat na druhou stranu řeky Maasy ani jediný tank.

Jestliže totiž francouzští vojáci odpoledne a večer 13. května 1940 vůbec viděli nějaké tanky, tak to musely být tanky francouzské.
Jak říká historik Len Deighton a já řeknu svými slovy : Je tou největší ironií, tehdejší situace ve Francii u Sedanu, že tato válečná panika vypukla u francouzského dělostřelectva, nejlepšího dělostřelectva světa, dělostřelectva, které je svou povahou protitankovou zbraní. Ironií také je, že to bylo u dělostřelectva divize, která měla v té době - oproti ostatním divizím dvojnásobné stavy děl. A to si ještě navíc řekněme, že tady šlo o vojáky dělostřelce, kteří po celou svou vojenskou dráhu (u některých několik desítek let) neustále slyšeli, že samotný tank nemá žádný bojový význam, a že je to vlastně jenom taková podpůrná zbraň pro pěchotu.
Právě tady na Západě se opět a závažně potvrdilo, že podobně jako Stuky Ju 87 i fenomén tank, mnohem víc narušoval bojovou morálku, než vlastně ohrožoval životy (prosím brát s rezervou, samozřejmě, že životy ohrožoval a ničil také – jedná se o nadsázku, ale procentuelně je to pravda). Vždyť žádná z těchto zbraní (ani tank, ani Stuka) na bojišti nezpůsobila významnější lidské ztráty. Statistika říká, že například tanky ve Francii způsobily 5 % celkových lidských ztrát.
Skutečností tak zůstává, že to byla „představa tanku“ co na vojáka působilo a co působilo hysterii a následný útěk. I proto byly na bojišti v začátcích 2. světové války velice úspěšné i tanky PzKpfw I. a PzKpfw II., no a samozřejmě pak i těžší III. a IV.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116

Francouzský generál Lafontain velitel 55. DI se ještě večer 13. května 1940, se svým štábem pokoušel zastavit příval prchajících vojáků z fronty a nechal cestu zablokovat nákladními auty.
Bohužel, panika byla silnější a prchající dav ani nezpomalil – mnozí z těchto prchajících vojáků se zastavili až o 100 km dále v městě Remeš.
Každý z utíkajících vojáků si vytvořil svůj vlastní subjektivní příběh a historku, kterou ze zvráceným potěšením, které se u takových lidí vytvoří, pak tuto špatnou zprávu a historku šířil dál.
Prchající vojáci tvrdili, že za řekou Maasou jsou již tisíce německých tanků a že na ně útočilo tisíce střemhlavých bombardérů – počty rostly od stovek do několika tisíc úměrně se vzdáleností a časem.

Takto vytvořený panický strach a nepodložené zprávy, bohužel měly vliv i na vyšší důstojníky. Tak také generál Lafontain velitel 55. DI podlehl takovým zprávám a požádal velitele sboru, aniž si zprávy ověřil, aby mohl stáhnout své divizní velitelské stanoviště. Ani velitel sboru si zprávy neověřil a svolení veliteli divize dal.
Tak se stalo, že několik hodin se bránící francouzská 55. DI, do té doby poměrně účinná bojová síla, se stala – „Davem na útěku“.
Když totiž francouzští pěšáci poslouchali, najednou neslyšeli své dělostřelectvo, řekli to svým důstojníkům, kteří si nic neověřovali. Ale i kdyby si ověřili a poslali spojku na divizi – ta spojka by tam nikoho nenašla.
V takové situaci je možno hovořit o odvaze a vysoké bojové morálce - u o onoho francouzského záložního praporu z 213. pěšího pluku, který ač okolo sebe viděl chaos a zaručené zprávy o tisících tanků – šel dál na frontu.
Přesto jej tyto zaručené zprávy o německých tancích přiměly, aby přes soumrakem 13. května 1940 svůj postup zastavil a to stejně, jako další pěší pluk a 2 tankové prapory, které tvořily zálohu sboru. Byly to jednotky, které byly od velitele sboru převeleny pod velení generála Lafontaina velitele 55. DI, který dostal rozkaz, aby s těmito silami provedl protiútok.
Francouzský protiútok měl začít 14. května 1940 hned ráno za úsvitu a měl proběhnout ve dvou směrech.
V čele každého z těchto křídel měly postupovat francouzské tanky následované pěchotou.

Dále se pak přece jenom k Maase urychleně stahovaly strategické zálohy – byla to francouzská 3. DCR (pancéřové, nebo tanková divize) a 3. divize motorizované pěchoty ( DLM) viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3531

V tu dobu se francouzská 71. DI napravo od pozic prchající 55. DI držela proti postupujícím Němcům poměrně dobře. Velitel 9. A (generál Corap) dokonce na noc objednal bombardování německých postavení.
Možná, že by útok uspěl.
Vždyť 13. května 1940 do setmění, ale i večer neměl generál Guderian
( generál Heinz Wilhelm Guderian – přezdívka - „ Rychlý Hans“ - * 17.7. 1888 - + 14.5. 1954)




na druhé straně Maasy ještě ani žádné tanky, dělostřelectvo a dokonce ani jedno protitankové dělo.
Předmostí měli Němci večer stěží 8 km široké a stejně tak hluboké a tak by určitě francouzský útok na Němce stačil.
Že došlo k francouzské porážce, tak na tom má největší podíl faktor času spolu s faktorem překvapení.
Francouzská armáda potřebovala na rozvinutí do bojového postavení a na přípravu útoku mnoho času, ale co je nejhorší ona spoléhala na to, že stejně jako oni budou pomalu postupovat v přípravě i Němci. Francouzi spoléhali na to, že Němci těžké dělostřelectvo přes Ardenský les nedostanou. Němci to ignorovali, neboť jak jsme již několikrát řekli, místo statického dělostřelectva použili Ju 87 Stuka.

Historici se shodují na tom, že noc z 13. na 14. května 1940 využili Němci čas tak efektivně k přípravě obrany a útoku, jako nikdy předtím ani potom. Stejný čas pak Francouzi „doslova promrhali“.

VIII.díl. Francie 1940. Č 77.

Úterý 14. května 1940 u Sedanu.

V noci z 13. na 14. května 1940 se podařilo postoupit plukovníku Hermanu Balckovi, starému Guderianovu příteli, a veliteli 1. střeleckého pluku z 1. td (19. ts), s jeho pěchotou o 5 km dopředu, do francouzských pozic. Byl to postup až do francouzské obce Chéhéry, čímž samozřejmě o velký kus zvětšil německé předmostí. Tento postup poskytl německým ženistům u vesnice Glaire dostatek času a prostoru k dokončení, již několikrát zdůrazňovaného veledůležitého (pro celý 19. ts) pontonového mostu přes řeku Maasu.




Tak se stalo, že ještě než 14. května 1940 začal úsvit, podařilo se několika německým tankům řeku Maasu překročit. Německé tanky se musely přes pontonový most, při naprosté tmě z důvodů utajení, posunovat velmi pomalu a po jednom. Když začalo svítat, okolo 6 hodiny ranní 14. května 1940, byla přesto již za řekou celá jedna německá tanková brigáda.
Tady je opět nutno říci, že kdyby Francouzi dodrželi čas svého ranního útoku podle plánu, což byla 4 hodina ranní, mohli při troše štěstí, útok plukovníka Balcka rozdrtit.
Jenomže.
Smíšená francouzská jednotka (levé a pravé křídlo, jak víme, tvořil vždy jeden tankový prapor a prapor a pluk pěchoty) totiž měla útok odložen na 7 hodinu ranní.
No a když tak koukáme na ten čas, v 6 hodin byla již za Maasou celá jedna tanková brigáda Němců, je jasné, že v 7 hodin ráno už za Maasou bylo zase těch tanků mnohem víc.
No a Francouzi, ti po ránu ještě prováděli průzkum, doplnili totiž svou pěchotní jednotku o několik lehkých tanků a poslali ji na sever, aby zjistili kde tam jsou německé jednotky. Tento francouzský průzkum zjistil, že Němci jsou stále na téže silnici jako předtím a počínají si velice sebejistě.
Německé tanky z 1. td si zde na této silnici, až s přemrštěnou sebedůvěrou, klidně tankovali PHM, aniž by se nějak zvlášť zajišťovali. Nevyslali třeba ani například na jih nějakou průzkumnou jednotku. Když tedy lehký průzkum Francouzů dorazil k této silnici, vyřadil palbou Němcům 2 tanky a při tom byl těžce zraněn plukovník z německého tankového pluku.
Ale na druhé straně Němci reagovali rychle.
Němečtí ženisté okamžitě zaútočili pod vedením svého plukovníka, který při útoku nakonec zahynul, kumulativními náložemi, kterými roztrhaly Francouzům na jejich tancích pásy. Po chvíli se do této krátké potyčky francouzského průzkumu a německého prvního sledu 1. td zapojila v obranné akci i 2 německá protiletadlová děla ráže 88 mm, která poškozené francouzské tanky dorazila.

Francouzi svůj hlavní útok levým a pravým křídlem začali v 7 hodin ráno dne 14. května 1940. Ale jak jsme již řekli, za poslední hodinu (od 6 do 7 hodiny ranní) stačili Němci do frontové linie zasunout a rozvinout v obraně a v protiútocích takovou tankovou a dělostřeleckou údernou sílu, že byl francouzský útok naprosto rozbit. Více jak polovina útočících francouzských tanků byla německou obrannou palbou zničena a v protiútoku Němci dokonce zajali jednoho francouzského velitele pluku.
S podivem je, že Francouzi zaútočili jen prvním sledem a druhý nenasadili. Ve francouzském týlu totiž vyčkávaly další a další francouzské tankové jednotky ( druhé a třetí tankové roty), které se však nezapojily. Tak se francouzský útok zastavil a nakonec i nepoškozené jednotky dalších sledů začaly ustupovat zpět. Spolu s těmito ustupujícími, předtím útočnými jednotkami, začalo ustupovat i sousední francouzské křídlo, kterým byla, do té doby pevně stojící francouzská 71. DI (pěší divize).
A zase tady byly naprosto nepřesné zprávy a řekněme si které to byly.
O těžkopádné struktuře francouzského velení, které se většinou spoléhalo na telefonní spojení, již řeč byla. Je jasné, že Stuky Ju 87 tato telefonní spojení silně poškodila, v některých místech zničila. No a v rámci hesla: „BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ“, když se velitelé nedovolali, tak prostě moc nezkoumali, neprověřovali a raději utekli.
Rychle – „Co nejdál od fronty“, co nejdál od míst kde se střílí, v tomto duchu bylo mnoho francouzských velitelských stanovišť všech stupňů přesunuto dále od fronty.
Takovým příkladem špatných, nepřesných až dokonce vymyšlených hlášení pak je, že například velitel francouzské 2. A generál Huntziger
( generál Charles Huntziger - * 1880 - + 1941)




hlásil - ještě dopoledne 14. května 1940, že francouzský útok začal přesně ve 4 hodiny 30 minut ráno a že německý „průlom u Sedanu je zacelen“. Samozřejmě víme, že to pravda vůbec nebyla.
Guderian, k němuž chodila všechna francouzská hlášení od odposlechové služby, na druhé straně fronty, věděl své. Zatímco generál Huntziger, velitel francouzské 2. A, uvažoval o tom, že se přesune ze Senecu do vzdáleného Verdunu, tak velitel německého 19. ts generál Guderian seděl v jednom z prvních člunů, které překročily řeku Maasu.
Ještě předtím než generál Huntziger odjel ze Senecu, stačil svým nadřízeným poslat další „nepřesné“ hlášení o probíhajících bojích, které obsahovalo, mimo jiné, i takovou lež, že francouzské jednotky budou i nadále držet výšinu Marfée.
Tu samou výšinu Marfée, kterou německé jednotky 1. td a 10. td dobily a obsadily již večer 13. května 1940.

Generál Guderian, velitel 19. ts, pak dopoledne 14. května 1940 učinil rozhodnutí, která svými dopady nabývala takového významu, že již vlastně nepatří ani do oblasti taktiky, ale patří do oblasti strategie.
Jeho 3 tankové divize – 2. td, 1. td a 10. td totiž vytvořily ve francouzské obraně mezi jejich 2. A a 9. a široký průlom.
Guderian řešil tyto otázky:

Má nejprve přeskupit a zkonsolidovat své jednotky?
Má svést boj s velkými francouzskými záložními silami, které se k němu blíží od jihu?
Nebo má udeřit na dezorganizovaná francouzská křídla 2. A a 9. A a „srolovat“ Francouze útokem do stran?
Ovšem generál Guderian, velitel 19. ts, tehdy nezvolil ani jednu z těchto možností.

Na svém místě zůstal jen po tu dobu než se přesvědčil, že jeho pocuchaný Pluk Grossdeutschland a 10. td ovládají vyvýšeninu u Stonne, což bylo pár kilometrů na jih od místa, kde překročil řeku Maasu (kryl si tím tak, z jeho pohledu, levé křídlo následného útoku – od jihu). Potom zformoval svou 1. a 2. td a – v rozporu se všemi vojenskými poučkami, jak vést válku – vyrazil do útoku – pryč z bitevního pole na Západ, napříč otevřenou rovinou, kterou protékají řeky Aisne a Sommy – směr Západ a Severozápad.
Mnozí i vojenští historičtí spisovatelé tady říkají, že kdyby generál Guderian věděl, jak blízko je francouzská 3 DCR (tanková divize) a 3 DLM (mechanizovaná divize), že by se asi rozhodl jinak.
Když se však zeptali největšího znalce Guderiana, kterým byl jeho náčelník štábu generál Nehring, jestli by se Guderian rozhodl jinak, Nehring odpověděl, cituji:

„To ano – okamžitě by zaútočil.“

Prostě v povaze generála Guderiana bylo jen částečná opatrnost, ale jinak vpřed!

Nyní si něco řekněme o obraně a pokusu o útok - tří francouzských obrněných, nebo řekněme tankových divizí, které přece generál Gamelin poslal na frontu (postupně to bude o 3. DCR, 1. DCR a 2. DCR).
Nejprve tedy něco o té 3. DCR.

Francouzská 3. DCR (obrněná divize – tanková divize).

Francouzská 3. DCR byla zformována pouhých 6 týdnů předtím, než byla vlastně v květnu 1940 zasazena do bojů. Tato 3. DCR nebyla ještě vybavena plně protitankovými děly, radiostanicemi, chyběly jí opravárenské jednotky a ženijní složky. Zároveň měla nenaplněné stavy dělostřelectva a jako tanková divize neměla ani plný válečný stav tanků.
Přes všechna nedostatky však byla 3. DCR silnou jednotkou a to zejména proto, že měla dobré tanky Hotchkiss H39




(zde v porovnání s PzKpfw 35 – od kolegy kacermiroslav):
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2606
, které jí poskytovaly podstatně vyšší údernou sílu, než jakou disponovaly redukované (německé tankové divize nebyly ještě plně, zvláště jejich PzKpfw IV., za řekou Maasou) německé tankové divize, které operovaly na severu, kam směřovala tato 3. DCR.

VIII.díl. Francie 1940. Č 78.

V době kdy Wehrmacht zahajoval dne 10. května 1940 svůj útok na Benelux a Francii, cvičila ještě francouzská 3. DCR (tanková, nebo pancéřová divize) na cvičištích v Remeši. Rozkaz vrchního velení francouzské armády, aby se 3. DCR přesunula k Sedanu, dorazil do Remeše až 12. května 1940. Tak zdlouhavá byla cesta rozkazu, neboť rozkaz putoval z vrchního velitelství služebním postupem celé 2 dny – vyslán byl skutečně 10. května 1940.
Francouzská 3. DCR do oblasti Sedanu dorazila 14. května 1940, když začalo svítat. Nějakou dobu se musela ještě zdržet, protože týlové jednotky musely čekat na cisterny s PHM. Teprve v poledne dne 14. května 1940 byly tanky konečně zásobeny palivem a francouzská 3. DCR vyrazila na sever, prakticky ve stopách rozprášeného ranního protiútoku záložních jednotek útočných tankových praporů sboru.
Všichni vojáci francouzské 3. DCR svou úlohu viděli optimisticky a velice se těšili jak konečně Němcům „zatnou tipec“.

V době kdy generál Guderian zahajoval ve stejný den 14. května 1940 v 15 hodin odpoledne svůj riskantní pochod na Západ s levým křídlem, které, jak jsme si řekli, mu kryla pouze pěchota Pluku Grossdeutschland, tak v té době byla francouzská 3. DCR spolu ještě s 3. DLM
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3531
v závěsu a Guderianovi téměř nadosah.
Německé 1. td a 2. td byly v ten den 14. května 1940 v nepříznivém postavení, neboť jejich jednotky byly rozděleny v místech mezi třemi řekami.
Ano, německé jednotky se pohybovaly mezi řekou Maasou, Ardenským kanálem a řekou Bar, tekoucí těsně podél kanálu.
Vojenský učitel strategie a taktiky – k takovému rozložení německých jednotek v takovýchto místech - říká, že pokud by v té době byl Guderian žákem vojenské akademie, byl by za takové rozložení sil z akademie vyhozen.
Generál Guderian však věděl tak trochu co dělá, věděl, že Francouzi velice špatně operují silami a vložil svůj osud do rukou německé motorizované pěchoty, která následovala jeho 19. ts. Tou německou pěchotou byl 14. (mot.) motorizovaný sbor generála von Wietersheima (20. /mot./ lehká divize a 2. /mot./ lehká divize). Když situaci člověk posuzuje teoreticky, nebyla to Guderianova starost kdo bude hlídat křídla a týl, o to se musel starat velitel pancéřové armády von Kleist. Všechny analýzy a dobová hlášení však ukazují, že generál Guderian svůj útočný postup na Západ velice dobře zvážil.

Francouzi svou situaci viděli úplně jinak.
Tady si všimněme velitele francouzského 21. sboru tankových a motorizovaných jednotek generála J. A. Flavigny, z 2. A, které velel již zmiňovaný generál Huntziger.
Tak ten francouzský generál J. A. Flavigny velitel 21. ts sboru si svými útočnými záměry vůbec jistý nebyl. Jinak by totiž pouhých 30 minut před začátkem útoku 3. DCR útok neodložil na příští den. Bylo to právě v době, kdy stejně „povedený“ francouzský velitel 2. A generál Huntziger překládal své velitelské stanoviště zpět do Verdunu a proto nemohl svému ještě lepšímu veliteli 21. ts sboru J. A. Flavignymu zabránit, aby útok odložil.
No a když Flavignymu nikdo nebránil, tak se pan generál myšlenky na francouzský protiútok 3. DCR vzdal úplně a dokonce rozkázal francouzským tankovým jednotkám, aby se rozptýlily do obrany v sektoru 20 km širokém!!!
Víte co to znamená?
To znamená, že prakticky skoro na každou silnici v tomto sektoru připadly 2 až 3 tanky…

Když později, po válce, generál Flavigny celou situaci zdůvodňoval, tak tento svůj odklad zdůvodňoval tak, že protiútok - a teď cituji:

„By nutně musel ztroskotat.
Chtěl jsem se vyhnout katastrofě.“

Tady historici říkají, že si generál J. A. Flavigny určitě zasloužil místo v učebnici historie, která říká, že krvežíznivý generálové nejsou jedinými generály, kteří jsou smrtelně nebezpeční a kterým bychom se měli zdaleka vyhýbat. Vždyť i protiklad, takto váhavý generál je smrtelně nebezpečný v rozhodující době – na rozhodujícím místě.

Generál Flavigny tehdy „netušil“, že tankové jednotky generála Guderiana mířily na Západ a přestože francouzské letectvo a i RAF dne 14. května 1940 bombardovaly most u Glaire, přes který proudily nepřetržité německé kolony, nehlásilo ani jedno letectvo žádný pohyb Němců. Za zmínku stojí, že ani jedno letectvo most u Glaire dne 14. května 1940 nezasáhlo a většina jich byla sestřelena, ale většina – nikoliv všechna letadla.
Ránu všemu ještě zasadil generál Huntziger, velitel francouzské 2. A, který svým nadřízeným hlásil, že francouzský protiútok byl odložena na 15. května 1940 z technických důvodů a ke všemu ještě dodal, že na francouzské straně jsou všechny cesty úplně zablokovány (pravda to byla jen částečná, zvláště v této většinou rovinaté krajině).
Odpověď od nadřízených pro generála Huntzigera velitele 2. A byla, že přece 3. DCR dostal k dispozici z toho důvodu, aby provedl protiútok a že tedy musí zaútočit a to „energicky“.
Takže vyšší velení v tomto případě bylo v pořádku a vydalo rozkaz správný – zaútočit!
No a jak to udělal generál Huntziger?
Tak pan generál Huntziger se rozhodl, že dokud nedojde potvrzení rozkazu, že neudělá nic!

Bylo ráno 7 hodin dne 15. května 1940, když francouzský generál Flavigny, velitel 21. tankového sboru, konečně dostal od svého nadřízeného, generála Huntzigera, velitele 2. A rozkaz, že 3. DCR musí zaútočit!
Až do 11 hodin 30 minut dopoledne se vůbec nic nedělo, protože, jak víme, byly tanky 3. DCR rozptýleny po 20 km sektoru a generál Flavigny usoudil, že takto to potrvá nejméně 24 hodin než se všechny tanky podaří soustředit.
No, ale aby v tom nezůstal on, tak obvinil svého velitele 3. DCR generála Antoine Brocarda – že to byl on, který dost rychle neshromáždil své tanky a jednotky, a protože si vyšší páni generálové šli úslužně na ruku, tak pan generál Huntziger, velitel 2. A, skutečně velitele 3. DCR Antonie Brocarda odvolal z funkce velitele tankové divize.
Tááák!!!
To bychom měli.
No když už tedy měli viníka, mohlo se na celý protiútok zapomenout!!!!
A skutečně.
Generál Huntziger, velitel 2. A docela normálně rozkazem připojil všechny obrněné jednotky a motorizovanou pěchotu ke zbytkům své zdecimované 2. A a vytvořil tak obrannou linii, která byla snem všech důstojníků z 1. světové války.
Když se po válce potom vše vyšetřovalo, řekl tehdejší náčelník štábu 2. A před vyšetřovací komisí, že tyto operace byly „velkým úspěchem obrany“.
Později vojáci 3. DCR vypověděli, že se vlastně ani nedostali 14. a 15. května 1940 na dohled nějakých bojů…

Generál Huntziger, velitel 2. A, který byl po celou dobu války v květnu a červnu 1940 pro francouzskou armádu skutečnou pohromou, byl dokonce později vyznamenán a pak se dokonce stal ministrem obrany ( samozřejmě u vlády ve Vichy…… - * 1888, + 1941).

Jasně nám z toho plyne, že i jednotky, a to slabé jednotky, které generál Guderian nechal na obranu svých křídel, tady svého levého křídla proti francouzské 2. A, naprosto na své úkoly stačily.
Nezapomeňme si však říci, že to byla právě Huntzigerova 2. A posílená o 3. DCR a 3. DLM, která stála v tom nejvhodnějším směru, a mohli zabránit Guderianovi v postupu.
Francouzská 2. A však ani nezaútočila, ale ona se ani nepokusila Guderianovi bránit v jeho „Sichelschnitt“ – „Sek srpem“ – nejdůležitějším útoku na Západ.
Následky si pak ukážeme v dalších dnech.

Takhle se pak rozvinul - v dalších dnech - útok německých devíti td v tzv: „ Sichelschnitt“ – „ Sek srpem“:





Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění a debatu prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40