PALBA.CZ

VIII.díl. Francie 1940. Č 82.

Útoky Wehrmachtu do 21. května1940,včetně.





Všechny katastrofy Spojenců začínají mít takový svůj první vrchol, po 10. květnu 1940, již velmi záhy, a to dne 17. května 1940. Je to den, kdy padl belgický Brusel ( belgická armáda však stále bojovala dál) do rukou Wehrmachtu. Další den, a to 18. května 1940, na porážky konečně zareagoval francouzský ministerský předseda Paul Reynaud a provedl ve svém vládním kabinetu změny. Ve funkci vrchního velitele francouzské armády vystřídal generála Maurice Gamelina (68 let) generál Maurice Weygand ( 73 let). Místopředsedou francouzské vlády (vicepremiérem) se pak stal, později nechvalně známý ( podepsáním příměří s Německem a svou vládou ve Vichy – ještě o tom bude řeč), maršál Henri Philippe Pétain (84 let), pro Francouze tehdy ještě hrdina z 1. světové války.




Generál Weygand, jak tvrdí většina historiků, byl tehdy tím nejnevhodnějším z generálů, který byl na toto místo dosazen.




A proč to říkají?
Generál Weygand nenáviděl Brity a opovrhoval všemi politiky a to i s těmi, s kterými jednat musel, a kteří ho dosazovali do funkcí On toho však měl generál Weygand víc a my si to postupně řekneme – generál Weygand byl prostě podivín.
Když byl po 17. květnu 1940 generál Weygand jmenován vrchním velitelem francouzské armády, byl zrovna v tu dobu v libanonském Bejrútu.

Je ještě nutno říci, že právě v této době 17. a 18. května 1940 plánoval starý velitel francouzské armády generál Gamelin snad jedinou dobrou věc, která v té době ještě šla z vojenského hlediska udělat - silný protiútok do německého klínu, který se pohyboval směrem na Západ. Ten protiútok francouzské armády měl být proveden v kořenu německého klínu – jižně od Sedanu ( prakticky na jeho týlových čarách).
Samozřejmě tím, že byl Gamelin ze své funkce odvolán, byl tento masivní francouzský protiútok, který by mohl situaci Němcům silně zkomplikovat – odložen na neurčito. No a jak se horšila vojensko-strategická pozice Spojenců, tak se pak již nikdy velký protiútok nekonal.

Generálu Maurice Weygandovi trvalo celé 2 dny, po jmenování do funkce velitele francouzské armády, než se vůbec dostal do Paříže. No a když do Paříže dorazil, tak stále odmítal schůzku s předsedou vlády, dokud prý se nesejde s generály Gamelinem a Georgesem, velitelem severovýchodní fronty Spojenců. Tato činnost mu zabrala čas až do večera 19. května 1940. Ministerský předseda Reynaud se s ním chtěl sejít ještě večer, nebo v noci 19. května 1940, ale Weygand mu odpověděl tvrdě, cituji:

„Ne. Zítra.“

V době “ Zítra“, tedy dne 20. května 1940, kdy se německé tanky 1. a 2. td již valily z Abbeville k moři u La Manche, generál Weygand chodil zase po návštěvách a poradách. Večer 20. května 1940 ohlásil, že se musí osobně přesvědčit, jak to vypadá na frontě, a představme si poslal své auto napřed do Abbevill, že tam sám přijede vlakem. Do toho samého Abbevill, které obsadili Němci již 19. května 1940 večer. Když se to Weygand dozvěděl, že Abbevill je obsazeno, odletěl místo toho do Béthune na návštěvu ke generálu Billottovi, služebně nejstaršímu generálovi severovýchodní fronty Spojenců. Ale i tam bylo už letiště opuštěné. A tak generál Weygand - nový velitel francouzské armády, odletěl do Calais a dojednal si schůzku s belgickým králem Leopoldem III. a ostatními belgickými veliteli. Velitele britského expedičního sboru (B. E. F.) generála Gorta na tuto konferenci nepozval do té doby, dokud se nezačalo jednat o nasazení B. E. F. do protiútoku.

No jo, ale když generál Gort přijel, odjel generál Weygand do Paříže.

Letadla stále ještě létala z Paříže do Calais, ale generál Weygand, z obavy před Luftwaffe, raději nasedl na loď, která měla konečnou stanici v přístavu Cherbourgu. Čas ve válce panu generálu Weygandovi viditelně nic neříkal, neboť do přístavu v Cherbourgu dorazil až ráno dne 21. května 1940, tam přesedl na vlak a odjel do Paříže.
Pan generál Weygand si to „šupajdil“ do Paříže a právě v té době, kdy on „šupajdil vláčkem“ do Paříže - 21. května 1940 – dosáhly německé tanky pobřeží La Manche a obrátily se do útoku na sever - na město Boulogne.
Tak takto se přesvědčil generál Weygand velitel francouzské armády o vojenské situaci na vlastní oči!
A víte co udělal?
Navrhl naprosto nesmyslný bitevní plán, který ještě vyšperkoval o smyšlené francouzské úspěchy – tvrdil totiž, že francouzská armáda postupuje směrem na Amiens – o takovou lež to vyšperkoval, aby jeho plán vypadal co nejpravděpodobněji.
Historici říkají, že generál Weygand byl fakt podivín, tento „vyšperkovaný“, nesmyslný plán však nebyl jediným nesmyslem.
On totiž generál Weygand, později a to 13. června 1940, na setkání francouzského vládního kabinetu v Tours oznámil - z ničeho nic - a teď pozor – že komunisté sestavili v Paříži vládu, a že do Elysejského paláce byl dosazen komunistický předák.
Když pak tajemníci vlády telefonicky zjistili, že je to naprostý nesmysl, generál Weygand se strašně rozzuřil, vyběhl z místnosti a vykřikoval, že nechá celý vládní kabinet uvěznit!!!


Ještě mapa rychlého postupu Rommelovy 7. td dne 17. května 1940, těsně v závěsu je německá 5. td generála Hartlieba.





Bitva u Arrasu dne 21. května 1940.

Než si o ní něco řekneme, musíme začít tím, že dne 10. května překročil britský B. E. F. spolu s francouzskými vojsky po obou stranách belgické hranice.
První dny vůbec nikoho nepřekvapovalo, že na ně Luftwaffe neútočí. Štáb lorda Gorta, velitele B. E. F., si situaci vysvětloval tak, že německá letadla nemohou být na všech místech, a že jich Němci určitě tolik nemají.


Ještě velitel Spojeneckých sil a velitel francouzské armády generál Gamelin spolu s velitelem B.E.F. lordem Gortem.





Jenomže ono to bylo jinak – německá letecká ofenzíva byla totiž naplánována tak, aby postup B. E. F. i Francouzů nebyl vlastně zdržován, protože německá tanková vojska přece potřebovala pro svůj postup k La Manche, aby jí Spojenci uvolnili jejich vlastní týlové čáry…
Jak víme, potom německé tankové jednotky postupovaly po severním břehu řeky Sommy. Řeka Somma jim tak, jako přirozená přírodní překážka, vlastně poskytovala ochranu proti francouzským protiútokům z jihu. Zároveň tak Němci zabránili tomu, že Spojenci nemohli severní břeh řeky Sommy využít jako svou obrannou linii.
Když však jednotky B. E. F. generála Gorta německá letadla nechávala na pokoji již několik dní, došlo Gortovi a jeho štábu, že to dělá Luftwaffe úmyslně.
Gort a jeho štáb si pak začal uvědomovat, že to co francouzský štáb, ale i Winston Churchill, nazývá tzv. „Vydutí“ (ten Sek srpem), není nic jiného, než německý úder směrem k pobřeží La Manche – útok, který má odříznout všechny spojenecké armády od zásobování a komunikací do týlu.
Již v roce 1939 britští plánovači s mimořádnou dávkou obezřetnosti (jako kdyby to předvídali) dopravovali své vojáky přes přístav Cherbourg a Le Havre, zatímco britská vozidla putovala přes Brest a Nazaire. Britské expediční jednotky tak využívaly oblast mezi Le Mans a Laval, jako své shromaždiště a zásobovány pak byly – stejně jako Francouzi – od jihozápadu.
No a Němci právě svým postupem – „Sek srpem“ („Sichelschnitt“ ) – právě tyto zásobovací trasy přeťaly a tak museli nyní Britové – improvizovaně – vybudovat trasy nové, přímější. U městečka Hazebrouck se tak začalo s budováním velkých vojenských skladů. Bez takového skladu by se britské síly nemohly ani pohnout, o boji vůbec nemluvě. Tyto sklady - možnost se z nich zásobovat - zachránily B.E.F. před jistou zkázou.
A právě tehdy, kdy probíhala výstavba náhradních zásobovacích tras pro B. E. F., připravoval štáb generála Gorta protiútok. Protiútok, kterého se německý Wehrmacht nejvíce obával – protiútok směrem na jih, který by přeťal rameno německého postupu směrem ke kanálu La Manche.
K tomuto protiútoku na jih shromáždil generál Gort v městečku Arras,

Průběh „ Bitvy u Arrasu dne 21. května 1940




které bylo tradičním opěrným bodem B. E. F. ve Francii, nejrůznější jednotky Britů.
Byly to jednotky britského polního dělostřelectva, byly to dva teritoriální pěší prapory a jedna britská tanková brigáda. K těmto britským jednotkám dorazila i zdecimovaná francouzská 3. DLM (mechanizovaná divize) s asi 60 tanky Somua S 35 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2989
žádný z tanků Hotchiss H 35, které DLM předtím měla nepřežil, všechny byly německou Luftwaffe a dělostřeleckou palbou rozbity.
Proti těmto spojeneckým jednotkám, směrem sem k Arrasu, dorazila Rommelova 7. td z 15. ts generála Hotha a 6. td a 8. td z 41. ts generála Reinhardta a motorizovaná divize SS-Totenkopf.
Viz zde od Radara:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=201

VIII.díl. Francie 1940. Č 83.

Jednotky Wehrmachtu, které postupovaly k Arrasu (7. td, 5. td, 6. td a 8. td a motorizovaná divize SS-Totenkopf) byly tehdejším výkvětem německé armády.
U Spojenců bylo složení jednotek dost nahodilé a i nahodile byly připravovány k útoku. Pěchota, tak ta dorazila do vymezeného sektoru se zpožděním a opozdili se také dělostřelci. Protože spojaři Spojenců špatně vybudovali radiovou síť (nesprávně umístili antény) a také díky atmosférickým poruchám - nefungovalo u Spojenců radiové spojení mezi jednotkami.
No a Armée de l'Air a RAF, přes všechny sliby, neposlala ani jedno letadlo, nejen ke krytí postupu Spojenců a ochraně pozemních jednotek, ale ani jediné bombardovací letadlo k bombardování německých kolon a pozic.
Britské tanky, které spěchaly do protiútoku k Arrasu, musely ujet po vlastní ose 200 km. Samotné posádky těchto tanků se divily, že se jim tak dlouhou trasu podařilo vůbec dojet. Pouze v každém osmém britském tanku byla nějakým způsobem použitelná mapa, ze které šlo vyčíst trasu (tj. mapa v měřítku 1 : 100 000) – ostatní tanky se ve Francii přesunovaly podle map 1 : 250 000. Podle všech tehdejších důstojníků a velitele doprovodné tankové roty si museli vlastně mapy „vyprosit“ a velitel doprovodné britské jednotky neměl mapu vůbec žádnou. Jeden z tankových důstojníků, který to vše prožil, pro historii řekl, že se orientovali podle Michelinovy mapy (mapa Francie, kde byla ukázána místa, kde lze koupit Michelinovy pneumatiky), kterou si sám koupit za vlastní peníze.
Němci na tom byli prostě dobře, Němce takové detaily vůbec netrápili. Měli vzdušnou převahu – dokonce vzdušnou nadvládu – a tak jejich průzkumná letadla dodávala poměrně přesný přehled pohybu spojeneckých sil (pozor, ale vše také nevěděli a historici poukazují na to, že Němci mnohé spojenecké jednotky vůbec ze vzduchu neodhalili – přisuzují to ještě menším zkušenostem posádek průzkumných letadel).
U Spojenců tomu bylo právě naopak – britský velitel tankových jednotek neměl ani tušení zda jeho tankový konvoj narazí na německou pěchotu, nebo na její tanky, protitanková děla, nebo jenom na přesunující se transportní prostředky.
Ovšem rozkaz pro britského tankového velitele zněl jasně – Zaútočit! A tak aniž se zdržoval nějakým průzkumem - přece jenom však provedl alespoň něco kladného – rozvinul své tanky do dvou smíšených pochodových proudů – vyrazil. Tyto dva pochodové proudy byly složeny z OT, protitankového dělostřelectva a pěchoty. Oba proudy byly do značné míry na sobě nezávislé.
Bylo 14 hodin 30 minut odpoledne dne 21. května 1940, když již úplně zmizela poslední naděje, že se k těmto útočícím skupinám Spojenců přidají 2 slíbené francouzské DI (pěší divize). A tak se oba proudy smíšeného britského vojska vydaly na pochod po dvou rovnoběžných, asi 5 km od sebe vzdálených silnicích. Britské tankové jednotky měly 16 tanků Matilda Mk.II a 58 tanků Mk.I viz zde od YAMATO:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1240
Skoro ve stejnou dobu, v 15 hodin odpoledne se vydaly na pochod i německé td po každé straně Arrasu jedna.
Do bojového kontaktu s britskými vojsky se nejprve dostala pěchota 7. td generála Rommela.
Německé protitankové kanóny ráže 37 mm vylamovaly jenom kusy ze silných pancéřů britských tanků. Do tanku Matilda Mk.II však proniknout nedokázaly. Na jednom z těchto britských tanků Matilda Mk.II bylo napočítáno 14 kráterů, ale ani jeden průstřel dovnitř přes pancéřovou ocel. Několik britských tanků se však vzňalo od zápalných střel, několika dalším britským tankům poškodili Němci pásy kumulovanými náložemi, zbytku britských tanků se však podařilo lehké německé dělostřelecké baterie dobýt a rozprášit.
Jenomže.
Teď nastoupily letadla Luftwaffe – její Ju 87 Stuka viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
a ty rychle začaly slavit úspěch.. V pozdním odpoledni dne 21. května 1940 již byli zabiti oba velitelé britských tankových praporů. Jejich zástupci však vedli své kolony stále dopředu.
To již německé tanky začaly provádět obchvatný přesun, aby mohly napadnout britské tankové prapory z boku. Bylo to tak trochu „z nouze ctnost“, neboť protitanková klepadla 37 mm pozemního dělostřelectva zklamala a tak museli Němci začít boj – tank proti tanku – kterému se pokud možno vyhýbali.
A tak v přímých bojích tanků, které vypukly 21. května 1940 v 19 hodin okolo Arrasu, ztratili Němci mimo několika PzKpfw II.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=15
i 6 tanků PzKpfw III – viz zde od Sa 58.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3309
a 3 tanky PzKpfw IV – viz zde od Sa 58.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3200
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3213
Při této bitvě činily britské ztráty 7 tanků Matilda Mk.I.
Pohled na zničené a hořící německé tanky tak šokoval roty motorizované pěchoty SS-Totenkopf Division, že propadly panice a urychleně ustoupily.
Když toto nadělení – rozbité a hořící německé tanky – spatřily posádky francouzských tanků Somua S 35
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2989
, byly překvapeni. Do této doby a ani v této době, Francouzi nevěřili, že by Němci mohli utrpět porážku. Špatně vše pochopili a došli k závěru, že protitanková děla patří Němcům a zahájili proti nim palbu. Britští dělostřelci pak samozřejmě palbu opětovali, protože se domnívali, že jde o další německý útok na křídle. Než se tento tragický omyl vysvětlil, stačili britští dělostřelci zničit 4 francouzské tanky Somua S 35.

Sám generál Rommel, velitel zesílené 7. td (dle svých zápisků) myslel, že na jeho divizi útočí celé stovky spojeneckých tanků a tak raději převzal osobní velení všech dělostřeleckých baterií 7. td.
Dle očitých svědků tehdejšího boje přebíhal generál Rommel od jedné své dělostřelecké baterie ke druhé, jejím velitelům určoval jednotlivé cíle a obsluhy děl vybízel k větší aktivitě. Když se již v začátku boje opět ukázalo, že jednotlivá německá protitanková děla (37 mm) nejsou dostatečně účinná, nasadil Rommel do boje svůj těžký dělostřelecký pluk 7. td, ale i tady se ukázalo, že jediný účinek proti britským Matildám mají protipancéřové střely z protiletadlových děl ráže 88 mm.
Britský protiútok u Arrasu proti 7. td byl tak zastaven díky univerzalitě německých zbraní a díky koordinovanému německému velení, které držel v ruce velitel 7. td generál Rommel.
Ostatně pevné koordinované německé velení mělo kladné výsledky všude na Západní frontě, když se o to přičinili velitelé jednotek.

Tady u Arrasu je třeba se zmínit o německé SS-Totenkopf Division, která propadla panice a dokonce ustoupila.
Ona totiž SS-Totenkopf Division byla motorizovanou (mot.) divizí – která se skládala především ze strážných koncentračních táborů, kteří neměly prakticky žádné bojové zkušenosti. Velení Wehrmachtu, ani velení armády jí totiž nenasadilo nikdy předtím do boje v prvním sledu. Teprve 16. května 1940 šla jako záloha do bojů a teprve tady byla prvně nasazena u Arrasu dne 21. května 1940 v prvním sledu.
Všeobecně se říká, že tedy vojáci SS-Totenkopf Division vyšli z boje u Arrasu s ostudou.
Jedni s ostudou, jiní se slávou!
Sláva generála Rommela po bitvě u Arrasu velice vzrostla.
Kamkoliv se od této chvíle generál Rommel hnul, předcházely ho celé legendy.
K šíření legend přispívala samozřejmě i jeho touha po popularizaci vlastní osoby a již jednou vzpomínaná fotodokumentační mánie, kterou spustil fotoaparátem Leica, který mu věnoval ministr propagandy III. Říše Goebbels.
Měli bychom vyvrátit jeden mýtus, který se objevil právě v souvislosti s Rommelem a bitvou u Arrasu.
O generálu Rommelovi a o bitvě u Arrasu se velmi brzo po skončení bitvy objevila historka, že to byl generál Rommel, který celou bitvu zachránil tím, že jako „vůbec první velitel použil 88 mm protiletadlová děla proti tankům“. Historici jen těžko dávali dohromady, jak mohl takový nesmysl vzniknout, neboť je na první pohled jasné, že by tato protiletadlová děla 88 mm nezmohla proti tankům nic, kdyby nebyla vybavena – panzergranate – protipancéřovými granáty.
Prostě skutečnost byla taková, že k mnoha německým dělům byla dodávána jak protiletadlová, tak i protipancéřová munice.

Tabulka, kde bude dostřel na pozemní cíle a dostřel proti letícím cílům u 4 německých protiletadlových děl.

Pořadí …ráže…název……ran/s……….počát. rychl/s…..dálkový dostř…….protilet. dostř.

A.......105 mm...FLAK 38….10-15/s…….…881 m/s…………. .17,1 km…………..9,45 km
Podkladem je:
Ian Hogg, Artillerie des 20.Jahrhunderts, Gondromverlag, Bindlach, 2001, ISBN 3-8112-1878-6

B........88 mm…FLAK.18/36…15-20/s…….820 m/s……………14,8 km………8 -10,6 km
http://www.achtungpanzer.com/articles/88mm.htm


C……37 mm…FLAK 36……..80/s.………..810 m/s………….…4,8 km………….1,55 km

D…….20 mm….FLAK 30……120/s………..900 m/s…………... .2,2 km……..0,8 -1,2 km
http://www.germanmilitaria.co.uk/ammu.htm#g37fl18to43


Protiletadlový dostřel je většinou uváděn maximální – Ten účinný dostřel je výrazně menší. Nad účinným dostřelem, který znamená, že dělo stačí na cíl vypálit několik ran, které jsou v jeho technických možnostech, je ještě praktický dostřel, což je největší výška na níž lze nastavit časovač – výstřel může při troše štěstí zasáhnout cíl. A pak je tzv. maximální dostřel, odsud již padá střela zpět na zem.
Ke všem těmto protiletadlovým zbraním dodávali Němci jak protipancéřovou, tak tříštivou munici. Nutno také dodat, že Němci používali jako protiletadlová i švédská děla Bofors 40 mm - pod názvem German 40 mm Flak 28 „ Bofors“




a později ještě některá další PL. - děla, získaná po okupaci Evropy.


Německé protiletadlové dělo – Flak 18/36 ráže 88 mm v palebném postavení ve Francii – květen 1940.






Zpět k legendě o použití protiletadlových děl 88 mm Rommelem u Arrasu.
Je totiž známo, že již v roce 1938 dal Hitler pokyn, aby děla 88 mm byla univerzální, tedy aby nebyla používána jen na protiletadlovou palbu, ale i na palbu proti pozemním cílům.
Již za německé ofenzívy v Katalánii za španělské Občanské války, a to v době 1938 – 1939 byla nasazena 88 mm děla tažená za tanky a odhaduje se, že 90% z nich mířilo na pozemní cíle.
Také v Polsku v Ilze v září 1939 byl Flakregiment 22, který kdesi v boji ztratil pozorovatele a spojovací zařízení, nasazen jako dělostřelecká jednotka proti pozemním cílům.
Výmluvně hovoří i číslo, že Luftwaffe ztratila za polského tažení 195 mužů svého pozemního personálu, z čehož 129 mrtvých připadalo na posádky flaku 88 mm, kteří bojovali jako běžní dělostřelci.

VIII.díl. Francie 1940. Č 84.

Britský protiútok u Arrasu proti HBL německého klínu byl mezi 21. až 23. květnem 1940 zastaven aniž by se Britům a Francouzům podařilo tuto bojovou linii prorazit. Prakticky za 48 hodin se Britové se ztrátami stáhli.

Postavení B.E.F. generála Gorta a belgické armády 23. května 1940.




A právě v této době, kdy se odehrávala bitva u Arrasu dosáhly německé tankové klíny (1. a 2. td z 19. ts) pobřeží La Manche a tím se stává vítězství Německa ve Francii prakticky neodvratné.
Byl to právě útok všech 9ti německých tankových divizí a jejich postup na Západ k moři, co bylo tím rozhodujícím momentem v bitvě o Francii. Tento útok – „Sek srpem“ – „Sichelschnitt“ odřízl na sever vysunutá spojenecká vojska, která tím byla odříznuta od komunikačních linií a prakticky všecky armády Spojenců (belgickou armádu, francouzskou armádu i B. E. F.) donutil, aby se obrátily směrem na jih.
Kdo se o armádu a militarii zajímá, tak musí vědět, že vůbec nejtěžší je, když má armáda bojovou linii jedním směrem – zde na východ – a má se prakticky obrátit a přesunout své bojové jednotky zpět – o 180 stupňů. Má přesunout své bojové jednotky po neustále ucpaných týlových cestách, má přitom udržet fungující spojení, a má na nové bojové linii ještě vytvořit neprostupnou obranu - a to okamžitě.
Je to prakticky nemožný operativní úkol a to zvláště v době, kdy má stará (stará bojová linie pořád) i nová (a ta by měla také bojovat hned a ne až po přesunu) bojová linie ihned a neustále bojovat.

Nejen tehdy na počátku 2. světové války platilo, že z týlu napadená moderní armáda je předem ztracena, protože se sama zadusí ve vlastní ohromné dopravní zácpě.
Mezi největší sny všech stratégů světa vždy patřilo a bude patřit - napadnout nepřítele zezadu a odříznout ho od zásobování. Německé armádě se to, podle Mansteinova plánu, v květnu 1940 podařilo.

Můžeme však také říci, že „Bitva u Arrasu“ (21. až 23. května 1940) byla tím nejvýznamnějším protiútokem Spojenců během celé německé ofenzívy na Západ (a to je proti takovému gigantu, jakým Wehrmacht již v květnu 1940 byl, skutečně málo).

O této bitvě se generál Guderian přesto vyjádřil, že v ní německá pěchota ztratila hlavu (to díky především mot. divizi SS-Totenkopf Division) a generál Rundstedt přiznal, že se na chvíli domníval, že jeho tanky ztratily kontakt s pěchotou. Je velice pravděpodobné, že právě tato bitva u Arrasu znepokojila OKH a Adolfa Hitlera, což se později projevilo - jak víme, a budeme o tom hovořit - i při zastavení tankových jednotek u Dunkerque.
Samotný význam bitvy u Arrasu spočíval zejména v tom, že byl zdržen na 2 a půl dne postup německých tanků. Právě těchto 2 a půl dne naopak získali Spojenci, což pro ně znamenalo, že se mohli 4 britské divize a značné části francouzské armády, v zachovalém stavu, stáhnout na pobřeží La Manche (vlastně z východní fronty ustoupit na západ a vytvořit frontu u moře).

Když skončily boje u Arrasu (po 23. květnu 1940) zastavila se Rommelova 7. td k odpočinku a provedení nutných oprav.
Tuto nezbytnou přestávku 7. td si prosím zapamatujme v souvislosti s pozdějším zdržením před Dunkerque. Dne 26. května 1940, v době kdy již byla 7. td opět na pochodu, dostal generál Rommel oficiální svolení od vyšších štábů, že může převést pod své velení 7. td, také dva tp (tankové pluky) od 5. td. A s takovouto posilou – dvou tankových pluků – posila byla určena jmenovitě k útoku na Lille – se 7. td generála Rommela stala jednou z nejsilnějších divizí německé armády.
Nikdo se asi nebude divit, když řeknu, že toto rozhodnutí OKH doslova rozzuřilo velitele postižené 5. td generála Hartlieba, který ještě vůbec ani zdaleka „nepřekousl“ předchozí nevyřízené účty s Rommelem – nejen, že mu sebral materiál na stavbu mostů dne 13. května 1940 u řeky Maasy, ale že mu i sebral některé lepší tanky (PzKpfw III. a IV.).
Generál Rommel, ten nejčerstvější a nejmladší velitel německé td ve Wehrmachtu, byl však nejen posílen tanky, ale on byl i vyznamenán.
Po poradě velitelů – porada byla o tom, jak budou rozvrženy tanky v nyní nové a rozšířené 7. td – dne 27. května 1940 měl pro generála Rommela, jeho poradce Karl Hanke - přichystáno překvapení (řekněme si, že Karl Hanke byl oddaný nacista a bývalý vedoucí pracovník ministerstva propagandy, zároveň byl jedním ze dvou nacistických představitelů, kteří generála Rommela a jeho 7. td po celé tažení popisovali a propagovali. Tím druhým byl Karl Holz – šéfredaktor hysterického a obscesního nacistického plátku – „Der Stürmer“ . Holz i Hanke se později stali „Gauleitery“ nacistické strany).
Tak ten Karl Hanke slavnostně na poradě řekl, cituji:

„Z führerova pověření předávám zde přítomnému generálovi Rytířský kříž.“

Generál Rommel se tak stal prvním velitelem německé divize v tažení na Západ, který tak vysoké vyznamenání dostal.
Váže se k tomu ještě takováto historka:
Generál Rommel chtěl Hankemu službu oplatit a tak nejenže svého poradce Hankeho navrhl na to samé vyznamenání, ale ještě přitom obešel běžný postup a návrh na vyznamenání poslal k podpisu přímo Adolfu Hitlerovi.
Nadutý nacista Hanke v té chvíli nevěděl nic lepšího, než právě v tomto okamžiku se před generálem Rommelem chvástat, že jeho postavení v nacistické hierarchii je vyšší než Rommelovo postavení v německé armádě.
To Rommela naštvalo!
Generál Rommel obratem odeslal do Hitlerova hlavního stanu dalšího posla – a z vyznamenání pro Hankeho nebylo nic.

Počátek Dunkerque.
Okolo 20. května 1940 se začíná Londýn, jeho velitelské štáby, zabývat situací ve francouzských a belgických přístavech, ke kterým se náhle začíná přibližovat fronta.
Optimisté v britském generálním štábu začínali organizovat dopravu zásob a posil pro B. E. F. právě přes tyto přístavy ve Francii a Belgii. Pesimisté v britském generálním štábu pak začínali propočítávat šance – kolik bude třeba kterých lodí na záchranu B. E. F!!!
Ve stejné době se však v britském Southamptonu urychleně nalodila jedna britská pěší brigáda a jeden tankový prapor, jako posila pro frontu u Calais, a také britská 20. gardová brigáda, která měla posílit obranu okolo francouzského města a přístavu Boulogne.

Na německé straně pak generál Guderian, velitel 19. ts, vydal pro všechny 3 své td – 1. td, 2. td a 10. td – rozkazy, aby se připravily k útoku na sever, na města Boulogne, Calais a Dunkerque.
Jenomže generál Rundsedt, velitel Skupiny armád A, byl opatrnější a zkušenost z bitvy u Arrasu mu velela, aby si nedával tak ambiciózní plány, jakými byl útok na všechna 3 města najednou. V důsledku toho generál Guderian připravoval útok především na Boulogne a tak pro útok na sever vyčlenil jen 1. td a 2. td a 10. td si ponechal v záloze.
Při útoku na město Boulogne narazily německé tankové jednotky na prudký odpor obránců, rozpoutala se těžká bitva, kterou však německé jednotky vyhrály a po pádu města Boulogne – stalo se tak v pátek ráno 24. května 1940 - se generál Guderian rozhodl, že město Calais obejde a všechny své síly soustředí k útoku na Dunkerque.
A v tom momentě se začaly znovu rozkazy měnit.
Generál Rundstedt velitel Skupiny armád A rozkázal, aby všechny tankové jednotky zůstaly tam, kde jsou.
Byl to příkaz z vyšších míst, a tento „příkaz k zastavení“ – rozporuplný příkaz – byl právě tím rozkazem, který pomohl britskému B. E. F. a mnohým francouzským jednotkám, že se v legendární evakuaci zachránilo více jak 300 000 vojáků pro další boje v 2. světové válce.
O Dankerque – evakuaci – významu evakuace pro Velkou Británii a celou 2. světovou válku - si pak řekneme v dalších dílech.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.




Případná doplnění a debatu prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=40