Sovětská samohybná děla (5) – T-100-Y
Napsal: 28/1/2010, 22:32
Sovětská samohybná děla (5) – T-100-Y
...z dělové věže torpédoborce na pásy...
Potřebujete ničit něco na obzoru (i za ním) a nemáte k dispozici pořádný pozemní kanon? A co se podívat na moře a využít něco, co plave a střílí? Je zde možnost nacpat dělovou věž z bitevní lodě do betonové pevnosti, někteří dokonce zkoušeli něco podobného nacpat na pásový podvozek. Dále je tu poměrně vyzkoušené osazení kanonu na železniční podvozek, ale to jsme stále závislí na kolejích. Pokud chceme jezdit i terénem, nezbývá než najít něco, co uveze tankový podvozek. Nemá cenu se dívat na nějaké protiletadlové systémy, jde nám o pořádné „macho“ dělo, na plašení ptactva máme jiné zařízení. Na moři nám plují již vyzkoušené dělostřelecké systémy v rážích od 4“ do 6“, nabízí se zde tedy možnost je otestovat na souši.
Možná že nějak podobně rozmýšleli i sovětští odborníci koncem 30. let minulého století. Statické dělostřelectvo sice disponovalo velkými kanony a houfnicemi, šlo však vesměs o neohrabané systémy s pomalou rychlostí střelby. Byla zde sice k dispozici houfnice ML-20 ráže 152 mm, ta má dostřel „jen“ nějakých 17 km, co když chceme střílet ještě dál a rychleji? Odpověď nalezli na torpédoborcích, stačilo vybrat nějaký těžký tank a zabudovat do nějaké té plechové nástavby námořní kanon ráže 130 mm.
No přestanu se raději pohybovat ve sféře komixu a přejdu raději k realitě. RKKA (originální označení Rudé armády) na konci 30. let minulého století požadovala náhradu za nemotorné vícevěžové mastodonty T-35, v roce 1939 se tak na svět dostávají dva projekty nových dvouvěžových těžkých tanků SMK a T-100. Ani jeden z nich není nakonec do výzbroje zaveden, přednost dostává KV-1 (i když má jen jednu věž...). Již v průběhu Zimní války (prosinec 1939) požaduje vojenská rada Severozápadního frontu po leningradském závodu no. 185 vývoj a výrobu speciálního vozidla pro ženijní a vyprošťovací práce, to mělo používat podvozek těžkého tanky T-100. V průběhu realizace se objevil požadavek od tankistů, ti požadují zabudování děla ráže 152,4 mm, případně jiného děla schopného ničení zodolněných opevnění na velkou vzdálenost.
T-100-X
Zavod No.185 (Kirovský) požádal vojenskou radu o změnu, navrhoval použít upravený podvozek tanku T-100 osazený pevnou nástavbou s námořním dělem ráže 100 až 130 mm. Žádosti bylo vyhověno a již 8. ledna 1940 jsou do Izořského zavodu odeslány výkresy nástavby projektu T-100-X. Nejednalo se o žádnou superstavbu, na podvozku tanku T-100 byla osazena hranatá nástavba, v jejím čele byl zabudován námořní kanon ráže 130 mm. Ještě v průběhu výroby se mění podvozková skupina, Kirovský zavod upravuje odpružení podvozku, místo listových per se nyní používá odpružení systémem torzních tyčí. Projekt je nyní označen jako T-100-Y, díky písmenu Y se mu dostává neoficiálního označení Igrek. Změna nastává i u osazení námořního kanonu, původní kulovitá lafeta je vyměněna za jednodušší.
T-100-Y
Věž T-100-Y je v Ižorském zavodě vyrobena 24.2.1940, 1.3 začíná konečná montáž a 14.3 již vyjíždí z linky prototyp. Již ale nemůže zasáhnout do Zimní války, ta totiž právě předchozí den skončila. Samohybné dělo projde testy, hřebík do rakve mu ale zabije maršál Kulik. Ten preferuje vyzbrojené 152,4 mm houfnicí M-10, věž s touto houfnicí má být osazena místo zadní věže tanku T-100. Vzniká tak projekt T-100-Z, věž je sice v polovině března 1940 vyrobena, na tank však již není nikdy namontována. Na scéně je silný protivník, jednodušší těžký tank KV a ten je mimo jiné vyráběn s věží MT-1, osazené houfnicí M-10. Později je tento tank označován jako KV-2 a je v roce zařazen do výzbroje RKKA. Tímto jsou dny projektu T-100 zpečetěny, na světě kupodivu zůstává prototyp T-100-Y. Tato situace se nelíbí řediteli zavodu No.185, podle něj je tank T-100 lepší něž tank KV a lze jej použít i coby nosiče kanonu ráže 130 mm. To KV neuměl a možná by dala i historie řediteli zapravdu. Tanky KV rozhodně neprosluli nějakou extra spolehlivostí... T-100-Y byl v roce 1940 odeslán do Kubinky, po vypuknutí války nebylo na rozdíl od tanku T-100 přesunuto na východ, společně s SU-14 ze účastní obrany Moskvy na přelomu let 1941/42. Dodnes lze toto samohybné dělo vidět ve známém museu Kubinka.
Je třeba si říci něco málo technických informací. Základ vozidla tvořil upravený podvozek tanku T-100 (viz výše), pohon obstarává upravený letecký dvanáctiválcový motor do V Mikulin AM-34 (zde ve verzi GAM-34-BT), ten je schopen dodat až 890 HP. Motor byl zapojen na převodovku KPP, ta umožňovala jízdu pěti rychlostmi vpřed a jednou vzad. Pro pohon bylo k dispozici 1270 litrů benzínu ve čtyřech nádržích, tato zásoba stačila na ujetí 210 km.
Na podvozku je umístěna hranatá nástavba s kolmými stěnami, jen zadní stěna je mírně pod úhlem. Síla pancíře je 60 mm, jen stropní deska má sílu 20 mm. Na ní jsou dva kulaté vstupní otvory pro osádky, na zadní stěně jsou ještě čtvercové dveře, řidič má k dispozici svůj vlastní vstup. Osádku tvořila šestice mužů, pro komunikaci mezi sebou mají k dispozici stanici TPU-6, pro komunikaci s okolím se používá radiostanice 71-TK-3.
Hlavní výzbroj tvoří námořní kanon 130 mm/50 B13 vzor 1936, používaný na sovětských torpédoborcích. Sekundární výzbroj tvoří trojice kulometů DT ráže 7,62 mm, pro ně se nakládá až 1890 nábojů 7,62x54R (je to 30 diskových zásobníků). Bohužel jsem nebyl schopen zjistit, zda ty kulomety byly někde zabudovány, na kresbách a obrázcích je nějak nevidím.
Vrátím se ale ke kanonu B13, díky internetu lze na stránce www.navweaps.com/Weapons/WNRussian_51-50_m1936.htm najít veškeré data tohoto kanonu. Palebný průměr byl 30 střel, protipancéřový projektil o hmotnosti 33,5 kg měl při výstřelu úsťovou rychlost od 835 do 870 m/s, dostřel pohyboval od 20.341 m do 25,597 m. Jedná se samozřejmě o dělenou munici, záleží proto na velikosti pohonné nálože. Zdroje uvádějí, že na 4400 metrů byl projektil schopen prorazit 40 mm pancéřovou desku. S kanonem šlo v omezené míře manipulovat, horizontálně od -5° do +15°, vertikálně pak v rozsahu 20°. Rychlost střelby se pohybovala okolo 4 ran za minutu, u námořní verze se uvádí 6 až 10 ran za minutu.
Technické údaje samohybného děla T-100-Y
délka – 10,90 m
šířka – 3,40 m
výška – 3,29 m
hmotnost – 63,90 t
výkon motoru – 890 HP
maximální rychlost silnice – 32 km/h
maximální rychlost terén – 12 km/h
dojezd silnice – 210 km
osádka – 6
Tolik něco málo k jednomu zajímavému projektu, který měl určitě šanci „přežít“. Ale asi neměl to správné „zastání“ na nejvyšších místech....
zdroje:
М.Барятинский - Тяжелые САУ Красной Армии
I.Pejčoch, S. Spurný – Obrněná technika 4
www.aviarmor.net
www.battlefield.ru
...z dělové věže torpédoborce na pásy...
Potřebujete ničit něco na obzoru (i za ním) a nemáte k dispozici pořádný pozemní kanon? A co se podívat na moře a využít něco, co plave a střílí? Je zde možnost nacpat dělovou věž z bitevní lodě do betonové pevnosti, někteří dokonce zkoušeli něco podobného nacpat na pásový podvozek. Dále je tu poměrně vyzkoušené osazení kanonu na železniční podvozek, ale to jsme stále závislí na kolejích. Pokud chceme jezdit i terénem, nezbývá než najít něco, co uveze tankový podvozek. Nemá cenu se dívat na nějaké protiletadlové systémy, jde nám o pořádné „macho“ dělo, na plašení ptactva máme jiné zařízení. Na moři nám plují již vyzkoušené dělostřelecké systémy v rážích od 4“ do 6“, nabízí se zde tedy možnost je otestovat na souši.
Možná že nějak podobně rozmýšleli i sovětští odborníci koncem 30. let minulého století. Statické dělostřelectvo sice disponovalo velkými kanony a houfnicemi, šlo však vesměs o neohrabané systémy s pomalou rychlostí střelby. Byla zde sice k dispozici houfnice ML-20 ráže 152 mm, ta má dostřel „jen“ nějakých 17 km, co když chceme střílet ještě dál a rychleji? Odpověď nalezli na torpédoborcích, stačilo vybrat nějaký těžký tank a zabudovat do nějaké té plechové nástavby námořní kanon ráže 130 mm.
No přestanu se raději pohybovat ve sféře komixu a přejdu raději k realitě. RKKA (originální označení Rudé armády) na konci 30. let minulého století požadovala náhradu za nemotorné vícevěžové mastodonty T-35, v roce 1939 se tak na svět dostávají dva projekty nových dvouvěžových těžkých tanků SMK a T-100. Ani jeden z nich není nakonec do výzbroje zaveden, přednost dostává KV-1 (i když má jen jednu věž...). Již v průběhu Zimní války (prosinec 1939) požaduje vojenská rada Severozápadního frontu po leningradském závodu no. 185 vývoj a výrobu speciálního vozidla pro ženijní a vyprošťovací práce, to mělo používat podvozek těžkého tanky T-100. V průběhu realizace se objevil požadavek od tankistů, ti požadují zabudování děla ráže 152,4 mm, případně jiného děla schopného ničení zodolněných opevnění na velkou vzdálenost.
T-100-XZavod No.185 (Kirovský) požádal vojenskou radu o změnu, navrhoval použít upravený podvozek tanku T-100 osazený pevnou nástavbou s námořním dělem ráže 100 až 130 mm. Žádosti bylo vyhověno a již 8. ledna 1940 jsou do Izořského zavodu odeslány výkresy nástavby projektu T-100-X. Nejednalo se o žádnou superstavbu, na podvozku tanku T-100 byla osazena hranatá nástavba, v jejím čele byl zabudován námořní kanon ráže 130 mm. Ještě v průběhu výroby se mění podvozková skupina, Kirovský zavod upravuje odpružení podvozku, místo listových per se nyní používá odpružení systémem torzních tyčí. Projekt je nyní označen jako T-100-Y, díky písmenu Y se mu dostává neoficiálního označení Igrek. Změna nastává i u osazení námořního kanonu, původní kulovitá lafeta je vyměněna za jednodušší.
T-100-YVěž T-100-Y je v Ižorském zavodě vyrobena 24.2.1940, 1.3 začíná konečná montáž a 14.3 již vyjíždí z linky prototyp. Již ale nemůže zasáhnout do Zimní války, ta totiž právě předchozí den skončila. Samohybné dělo projde testy, hřebík do rakve mu ale zabije maršál Kulik. Ten preferuje vyzbrojené 152,4 mm houfnicí M-10, věž s touto houfnicí má být osazena místo zadní věže tanku T-100. Vzniká tak projekt T-100-Z, věž je sice v polovině března 1940 vyrobena, na tank však již není nikdy namontována. Na scéně je silný protivník, jednodušší těžký tank KV a ten je mimo jiné vyráběn s věží MT-1, osazené houfnicí M-10. Později je tento tank označován jako KV-2 a je v roce zařazen do výzbroje RKKA. Tímto jsou dny projektu T-100 zpečetěny, na světě kupodivu zůstává prototyp T-100-Y. Tato situace se nelíbí řediteli zavodu No.185, podle něj je tank T-100 lepší něž tank KV a lze jej použít i coby nosiče kanonu ráže 130 mm. To KV neuměl a možná by dala i historie řediteli zapravdu. Tanky KV rozhodně neprosluli nějakou extra spolehlivostí... T-100-Y byl v roce 1940 odeslán do Kubinky, po vypuknutí války nebylo na rozdíl od tanku T-100 přesunuto na východ, společně s SU-14 ze účastní obrany Moskvy na přelomu let 1941/42. Dodnes lze toto samohybné dělo vidět ve známém museu Kubinka.
Je třeba si říci něco málo technických informací. Základ vozidla tvořil upravený podvozek tanku T-100 (viz výše), pohon obstarává upravený letecký dvanáctiválcový motor do V Mikulin AM-34 (zde ve verzi GAM-34-BT), ten je schopen dodat až 890 HP. Motor byl zapojen na převodovku KPP, ta umožňovala jízdu pěti rychlostmi vpřed a jednou vzad. Pro pohon bylo k dispozici 1270 litrů benzínu ve čtyřech nádržích, tato zásoba stačila na ujetí 210 km.
Na podvozku je umístěna hranatá nástavba s kolmými stěnami, jen zadní stěna je mírně pod úhlem. Síla pancíře je 60 mm, jen stropní deska má sílu 20 mm. Na ní jsou dva kulaté vstupní otvory pro osádky, na zadní stěně jsou ještě čtvercové dveře, řidič má k dispozici svůj vlastní vstup. Osádku tvořila šestice mužů, pro komunikaci mezi sebou mají k dispozici stanici TPU-6, pro komunikaci s okolím se používá radiostanice 71-TK-3.
Hlavní výzbroj tvoří námořní kanon 130 mm/50 B13 vzor 1936, používaný na sovětských torpédoborcích. Sekundární výzbroj tvoří trojice kulometů DT ráže 7,62 mm, pro ně se nakládá až 1890 nábojů 7,62x54R (je to 30 diskových zásobníků). Bohužel jsem nebyl schopen zjistit, zda ty kulomety byly někde zabudovány, na kresbách a obrázcích je nějak nevidím.
Vrátím se ale ke kanonu B13, díky internetu lze na stránce www.navweaps.com/Weapons/WNRussian_51-50_m1936.htm najít veškeré data tohoto kanonu. Palebný průměr byl 30 střel, protipancéřový projektil o hmotnosti 33,5 kg měl při výstřelu úsťovou rychlost od 835 do 870 m/s, dostřel pohyboval od 20.341 m do 25,597 m. Jedná se samozřejmě o dělenou munici, záleží proto na velikosti pohonné nálože. Zdroje uvádějí, že na 4400 metrů byl projektil schopen prorazit 40 mm pancéřovou desku. S kanonem šlo v omezené míře manipulovat, horizontálně od -5° do +15°, vertikálně pak v rozsahu 20°. Rychlost střelby se pohybovala okolo 4 ran za minutu, u námořní verze se uvádí 6 až 10 ran za minutu.
Technické údaje samohybného děla T-100-Y
délka – 10,90 m
šířka – 3,40 m
výška – 3,29 m
hmotnost – 63,90 t
výkon motoru – 890 HP
maximální rychlost silnice – 32 km/h
maximální rychlost terén – 12 km/h
dojezd silnice – 210 km
osádka – 6
Tolik něco málo k jednomu zajímavému projektu, který měl určitě šanci „přežít“. Ale asi neměl to správné „zastání“ na nejvyšších místech....
zdroje:
М.Барятинский - Тяжелые САУ Красной Армии
I.Pejčoch, S. Spurný – Obrněná technika 4
www.aviarmor.net
www.battlefield.ru
