PALBA.CZ

Když většina bývalých španělských a portugalských kolonií ležících na území Jižní Ameriky získala ve 20. letech 19. století nezávislost, byly jejich hranice vytyčené pouze orientačně a proto není divu, že snad všechny tyto nově vzniklé státy vedly mezi sebou nejrůznější teritoriální spory, které nezřídka končily ozbrojeným konfliktem. Snad nezvětší z těchto válek byla vybojována mezi roky 1879 až 1883 a je nazývána Tichomořskou válkou kvůli místu svého konání, třebaže často se jí také říká ledková válka, protože právě kontrola nad rozsáhlými nalezišti ledku byla příčinou vypuknutí tohoto krvavého konfliktu.

V Tichomořské válce se střetli Bolívie a její spojenec Peru s Chile. Patrně největší vinu na vypuknutí tohoto konfliktu nese bolivijský president Hilarión Daza Grosellé, jenž nechal vypsat nové daně na chilské společnosti těžící ledek ve sporné oblasti, což vedlo k chilskému obsazení tohoto území, na což bolívijský president reagoval vyhlášením války, do níž se na straně vojensky slabé Bolívie zapojilo i Peru. Vojenské operace se zpočátku vedly na pobřeží Tichého oceánu v obtížně přístupných, řídce osídlených oblastech, bez kvalitních pozemních silnic, takže důležitou úlohu sehrály válečné flotily obou stran, které sváděly zápas o kontrolu nad přístavy a námořními komunikacemi kudy bylo možné zásobovat bojující armády.

Tyto boje nejsou v české literatuře odpovídajícím způsobem zpracované, třebaže se jednalo o největší námořní střetnutí v dlouhém mezidobí mezi známými bitvami u ostrova Lissa (1866) a v ústí řeky Ja-lu (1894). V Tichomořské válce se událo nejenom několik soubojů mezi pancéřovými plavidly, ale vedly se i operace proti námořnímu obchodu protivníka a došlo tu i k vůbec poslednímu úspěšnému použití klounu v tisícileté historii této zbraně. Nasazeny byly i torpédové čluny a na mořích došlo k několika vskutku obdivuhodným příkladům nevšedního hrdinství, které si i po letech zaslouží naši pozornost.
Tichomořské války se účastnily flotily všech tří bojujících států, ale jejich podíl na vojenských operacích byl velmi rozdílný. Bolívie provozovala pouze slabé loďstvo, takže spoléhala zejména na pomoc peruánské flotily, která patřila k nejsilnějším v celé Latinské Americe, třebaže za chilskou přeci jenom početně poněkud zaostávala.
Často se uvádí, že Bolívie neměla žádné válečné námořnictvo, což neodpovídá skutečnosti, i když je pravda že bolivijská flotila patřila mezi nejslabší na celém kontinentu. Zdejší námořnictvo vzniklo v roce 1826 a v době vypuknutí války s Chile mělo ve stavu staré paroplachetní brigy GENERAL SUCRE a MARÍA LUISA sloužící již od 40. let, k nimž v roce 1875 přibyl ve Francii postavený dělový člun EL MORRO vyzbrojený několika děly. Kromě těchto tří jednotek provozovali Bolivijci ještě několik říčních dělových člunů a po vypuknutí války využívalo jejich námořnictvo i několik civilních parníků se jmény POTOSI, BOLIVAR, ELISA a CHARCHAMOCHA. Získat jakékoliv podrobnosti o bolívijských plavidlech je takřka nemožné a totéž platí i o jejich bojovém nasazení. Je známo pouze to, že většinu jejich lodí získali záhy Chilané po obsazení zdejších přístavů.
Peruánské válečné námořnictvo (Marina de Guerra del Perú) vzniklo v roce 1821 a brzy patřilo mezi nejsilnější v celé Jižní Americe. Celosvětově se proslavilo v boji proti Španělsku v 60. letech 19. století (někdy se tomuto konfliktu říká První Tichomořská válka), po jehož skončení disponovalo šesti obrněnými plavidly, což byla na tehdejší poměry nevídaná bojová síla (kupříkladu rakousko-uherské loďstvo mělo pouze o jednu pancéřovou loď více). Bohužel v 70. letech se jeho rozvoj podstatně zpomalil, takže jej předstihlo hned několik jihoamerických loďstev (mimo jiné i chilské).

Největší peruánskou válečnou lodí byla pancéřová fregata INDEPENDENCIA, kterou v roce 1865 postavila britská loděnice bratří Samundů. Její výtlak dosahoval 3200 tun a vyzbrojena byla několika těžkými děly umístěnými na přídi a zádi, zatímco v bočních bateriích se nalézalo celkem dvanáct děl ráže 162 mm. Její boky chránil pancíř silný 114 mm a rychlost činila 11 uzlů.


Pancéřová fregata Independencia

Další hodnotnou lodí byl známý monitor HUÁSCAR, který vznikl rovněž v Británii a Peru jej získalo v roce 1866. Výzbroj tvořila dvě děla ráže 254 mm, dvě ráže 120 mm, jedno kalibru 76 mm a jeden Gatlling. Boční pancéřový pás měl tloušťku od 60 mm do 114 mm, paluba byla silná 51 mm, dělostřeleckou věž chránily pancíře o tloušťce 140 mm a velitelský můstek 76 mm. Maximální rychlost dosahovala 12 uzlů a plný výtlak se pohyboval kolem 1800 tun.

V peruánské flotile sloužily ještě dva monitory získané z USA. Postavené byly v roce 1865 a jejich původní jména byla ONEOTA a CATAWABA. Po skončení války Severu a Jihu o ně americké námořnictvo ztratilo zájem, takže je v roce 1868 zakoupili Peruánci, kteří je přejmenovali na MANCO CAPAC a ATAHUALPA Vyzbroj tvořila dvojice monstrózních kanonů ráže 381 mm a teoreticky mohly dosáhnout rychlosti 8 uzlů. Boční pancéřování mělo sílu 130 mm, paluba 38 mm, zatímco dělové a velitelské věže 280 mm.

Mezi významné jednotky patřila paroplachetní korveta UNIÓN, kterou v roce 1864 postavili ve Francii pro loďstvo Konfederace, ale ke svému původnímu vlastníkovi se nikdy nedostala a v roce 1865 jí zakoupilo Peru. Výtlak byl asi 2000 tun a výzbroj tvořilo čtrnáct děl kalibru 162 mm a jedno lehké dělo. Maximální rychlost činila slušných 13 uzlů. Další korveta se jmenovala PILCOMAYO a dosahovala výtlaku 600 tun. Jednalo se o moderní loď, jež byla postavena v roce 1874 a její rychlost činila 11,5 uzle. Výzbroj tvořilo šest děl a jeden Gatlling
Naopak fregata APURIMAC pocházející z roku 1855 již byla beznadějně zastaralá. Její výtlak byl asi 1600 tun, vyzbroj tvořilo dvacet děl a mohla plout rychlostí sedmi uzlů.

Peruánci provozovali i několik dělových člunů. Největší se jmenoval TUMBES měl výtlak 400 tun a vyzbrojen byl několika kanony. Mezi dělové čluny bývají řazena i plavidla URCOS, CAPITANIA, ARNO, a RESGUARDO, jejichž výtlak se pohyboval kolem 30 tun a výzbroj tvořilo několik malorážních zbraní.


Torpédovka Alianza

Velmi zajímavou složkou zdejšího námořnictva představovaly torpédové čluny ALIANZA a REPÚBLICA. Oba vstoupily do služby až v roce 1879, takže se jednalo o zbrusu nová plavidla dosahující mimořádně vysoké rychlosti 17 uzlů. Stejného typu byla i torpédovka ALAY, která se nalézala teprve na cestě do Peru a po vypuknutí války se jí zmocnili Chilané a přejmenovali jí na GUACOLDA. Výtlak těchto plavidel byl pouze 30 tun a hlavní součást výzbroje byla takzvaná žerďová (tyčová) torpéda o hmotnosti 35 kg. V podstatě se jednalo o nálože trhaviny umístěné na tyči dlouhé několik metrů, které se odpálily po nárazu do nepřátelského plavidla. Žerďová torpéda byla již zastaralou zbraní a jejich výbuchy často ohrožovaly i plavidlo, které je neslo, takže služba na těchto lodích vyžadovala notnou dávku odvahy, jež však peruánským námořníkům rozhodně nechyběla.

Součástí válečného loďstva se staly i civilní parníky LIMENA, CHALACO, MAYRO, MARAŇÓN, OROYA a TALISMAN, které byly vyzbrojeny několika děly a sloužily jako transportní plavidla. V průběhu války zajali Peruánci několik chilských parníků, které posílily jejich flotilu a do služby vstoupila ponorka TORRO.

Když se v průběhu první fáze války jasně projevila skutečnost, že peruánské námořnictvo postrádá moderní obrněné jednotky, byl učiněn pokus zakoupit je v Evropě, ale zpočátku se na ně nedostávaly peněžní prostředky. Při obstarávání potřebných financí sehrály velkou úlohu zdejší ženy, které podpořily válečné úsilí svých manželů, synů a bratrů organizováním peněžní sbírky. Díky tomu se mohla do zahraničí vydat skupina námořních důstojníků, aby se pokusila dohodnout nákup vhodných jednotek. Jejich úsilí ovšem mařili chilští agenti, kteří se pohybovali zejména v Evropě kde dohlíželi na dodržovaní neutrality a snahy Peruánců soustavně hatili. Zoufalí Peruánci postupně neuspěli ve Francii, Itálii, Dánsku, Turecku, Portugalsku, Španělsku, Řecku, Brazílii a Číně. Proto se rozhodli změnit taktiku a objednali v Německu stavbu dvou křižníků pojmenovaných DIÓGENES a SÓCRATES. Jednalo se o plavidla s výtlakem asi 2300 tun, která dosahovala velmi vysoké rychlosti 16 uzlů, takže by se nepochybně jednalo o významnou posilu pro peruánskou flotilu. Fingovaným odběratelem bylo řecké námořnictvo a obě lodě byly opravdu postavené, ale při jejich zastávce ve Velké Británii, kde měly obdržet výzbroj, vzbudily podezření chilských agentů, takže je britská vláda zabavila.


Přístav Callao

Peruánské válečné námořnictvo mělo celkový výtlak 9500 tun (bez pomocných lodí) a ve vyzbrojeno bylo 65 lodních děl. Hlavní základnou byl dobře opevněný přístav Callao, který v roce 1866 dokázal odolat i útoku silné španělské eskadry, jíž velel admirál Casto Mendéz Núněz. Velký význam měly i přístavy Arica a Iquique, ležící poblíž hranice s Bolívií. Operačně se dělilo na tři eskadry. První velel námořní kapitán Grau a skládala se z monitoru HUÁSCAR, pancéřové fregaty INDEPENDENCIA a transportních plavidel OROYA, LIMENA a CHALACO. Druhé velel námořní kapitán García a patřily do ní korvety UNIÓN a PILCOMAYO, doplněné několika pomocnými plavidly, zatímco do třetí náležely monitory MANCO CAPAC a ATAHUALPA. Ostatní válečné lodě nebyly oficiálně součástí žádné z těchto formaci.

Závažný handicap představoval špatný stav některých plavidel, což se týkalo zejména monitorů ATAHUALPA, který nebyl vůbec schopen pohybu vlastní silou, takže sloužil pouze jako plovoucí baterie a MANCO CAPAC, jenž se mohl pohybovat pouze rychlostí necelých čtyř uzlů. Celkově Peruánci postrádali větší moderní plavidla, protože snad pouze HUÁSCAR a obě korvety mohly být pokládány za hodnotné válečné lodě.


Cuatro ases: Grau, Montero, Ferreyros, García

Výcvik řadových námořníků byl špatný a většinu posádek tvořili nezkušení nováčci. Naopak všichni peruánští námořní důstojníci byli velmi dobře připraveni a mohli se měřit se svými chilskými protějšky. Významné funkce zastávali kontraadmirál Lizardo Montero Flores (narozen roku 1832), námořní kapitáni Miguel Maria Grau Seminario, Aurelio García y García (narozen roku 1836) a Manuel Ferreyros, kteří byli považováni za elitu celého námořnictva a přezdívalo se jim „cuatro ases“ (čtyři esa). Jelikož admirál Montero velel pobřežní obraně peruánských přístavů na jihu země, stal se vrchním velitelem válečného loďstva námořní kapitán Grau, který zároveň velel i monitoru HUÁSCAR. Tato pozoruhodná osobnost se stala nejznámější postavou Tichomořské války a proto se jí budeme věnovat poněkud podrobněji.
Nejslavnější peruánský námořní velitel se narodil dne 27. července 1834. Jeho otcem byl podplukovník Juan Manuel Grau y Berrío, jenž se do Peru dostal společně s osvobozeneckou armádou Simóna Bolívara. Na moře poprvé vyplul již jako devítiletý chlapec a loď, na níž se plavil, ztroskotala a malý Miguel se zachránil pouze s velkou dávkou štěstí. Do řad peruánského válečného námořnictva vstoupil v roce 1854, kdy se stal kadetem, ale to již měl za sebou několikaletou službu v civilním loďstvu. První válečnou lodí, na které se mladý Grau plavil, byl ozbrojený parník RIMAC a později se školil ještě na několika dalších plavidlech. V roce 1856 se stal řádným důstojníkem a první lodí, na níž sloužil se stala fregata APURIMAC.


Miguel Grau

O deset let později je společně s několika dalšími důstojníky vyslán do Evropy, aby tu dohlížel na stavbu a nákup nových válečných lodí, které měly posílit peruánské námořnictvo bojující proti Španělsku. Jedním z těchto plavidel byla i korveta UNIÓN a Grau se stal jejím prvním velitelem. UNIÓN odplula do Peru a aktivně se zapojila do bojů se Španěly, v nichž mladý důstojník načerpal své první bojové zkušenosti, ale brzy byl i se skupinkou dalších námořních důstojníků zatčen a obviněn ze vzpoury, protože se protivili rozkazům velení peruánského námořnictva, kde nejvyšší posty obsadili bývalí důstojníci z loďstva Konfederace (Tucker, Dahlgren...), kteří po porážce ve válce Severu proti Jihu přijali angažmá v námořnictvu Peru. Po několika měsících byli všichni vzbouřenci osvobozeni a vrátili se do řad peruánského námořnictva.

Brzy po svém omilostnění je jmenován velitelem monitoru HUÁSCAR. V roce 1873 následuje povýšení na námořního kapitána a o čtyři roky později se stal vrchním velitelem peruánského námořnictva. Pokoušel se přesvědčit vládu, aby objednala stavbu dvou moderních bitevních lodí, jež by se mohly postavit dvojici nových chilských obrněnců, ale jeho snaha nebyla úspěšná, takže během Tichomořské války musel bojovat proti značné nepřátelské přesile.

Chilské válečné loďstvo (Armada de Chile) vzniklo v roce 1818 a ze skromných počátku se postupně vypracovalo na pozici druhého nejsilnějšího námořnictva v celé Jižní Americe. Jádro flotily tvořila dvě sesterská plavidla BLANCO ENCALADA a ALMIRANTE COCHRANE, postavené v letech 1874 až 1875 ve Velké Británii. Jednalo se o kasematové bitevní lodě o výtlaku 3500 tun, jež dosahovaly rychlosti téměř 13 uzlů. Byly velmi kvalitně pancéřované; boční pás 229 až 115 mm, kasematy 205 mm, paluba 13 mm a velitelská věž 76 mm. Také výzbroj byla silná a tvořilo jí šest moderních Armstrongových děl ráže 229 mm a pět menších kanonů. První z těchto lodí se původně jmenovala VALPARAISO, ale snad ve všech zdrojích o Tichomořské válce se o ní hovoří jako o BLANCO ENCALADĚ třebaže tento název obdržela až v roce 1890.

Značnou sílu představovala i čtveřice korvet. Sesterské O´HIGGINS a CHACABUCO byly postaveny ve Velké Británii a Chilané je získali v roce 1866. Jednalo se o plavidla dosahující výtlaku 1670 tun, která mohla vyvinout maximální rychlosti 10 uzlů. Vyzbroj sestávala ze tří děl ráže 203 mm, dvou ráže 152 mm a čtyř kalibru 120 mm. Moderní byla i korveta ABTAO, která původně vznikala ve Francii pro námořnictvo Konfederace, ale v roce 1866 jí zakoupilo Chile. Výtlak byl 2100 tun, ale její výzbroj pravděpodobně tvořilo pouze jedno dělo ráže 152 mm a čtyři ráže 120 mm. Rychlost byla stejná jako u předchozích jednotek. Mezi korvety je ražena i zastaralá ESMERALDA s výtlakem 854 tun, pocházející z roku 1855. Vyzbrojena byla 22 děly a mohla se pohybovat rychlostí pouze 8 uzlů.


Děla na korvetě Abtao

V chilské flotile sloužily i dva dělové čluny. Zastaralý COVADONGA provozovali Chilané, již od roku 1859 a jednalo se o loď s výtlakem 630 tun, která dosahovala rychlosti 7 uzlů. Vyzbrojena byla dvěma děly ráže 152 mm, třemi ráže 120 mm a dvěma malokaliberními děly.
Podstatně modernější MAGALLANES byl postaven v roce 1875 v Británii a jeho výtlak dosahoval 950 tun. Mohl se pohybovat rychlostí až 11,5 uzlů a nesl jedno dělo ráže 178 mm a tři lehčí kanony.

I Chile měla počátkem války ve výzbroji dva malé torpédové čluny vyzbrojené žerďovými torpédy. Jmenovaly se JANAQUEO a VEDETTE a v podstatě se nijak nelišily od torpédovek, jaké používalo peruánské námořnictvo. K jejich koupi došlo v roce 1879 a v průběhu války získalo Chile podobné torpédové čluny COLO COLO, TUCAPEL, TAGUALDA, FRESIA, RECUMILLA, GLAURA, QUIDORA a GUALE.

Samozřejmě i Chilané používali velké množství pomocných jednotek sloužících především k transportům vojáků, jež si vláda pronajala za nemalé peníze zejména od domácích rejdařů. Tyto lodě většinou nesly vyzbroj tvořenou několika děly. Těchto pomocných plavidel bylo využíváno poměrně velké množství, takže tu budou jmenovitě uvedeny pouze nejvýznamnější jednotky, jimiž byly RIMAC, LOA, LAMAR, COPIAPO, AMAZONAS, MATÍAS COUSIŇO a TOLTEN.


Chilské námořnictvo v roce 1879

Celkově bylo chilské námořnictvo velmi dobře vyváženým celkem, který by se mohl měřit i s mnoha evropskými flotilami. Většina jednotek byla moderních a také důstojníci a mužstvo prodělali kvalitní výcvik a byli na válku dobře připraveni. Celková tonáž dosahovala 13 000 tun (bez pomocných plavidel) a počet děl činil 114 kusů. Námořnictvo mělo 1800 příslušníků a bylo organizováno podle britského vzoru. Mnoho vysokých důstojníků tvořili potomci britských poradců, kteří před léty pomáhali při vzniku zdejšího námořnictva, což vysvětluje jejich anglická jména (Williams, Condell, Thomson, ...). Velitelem chilské flotily se stal kontraadmirál Juan Williams Rebolledo (narozen roku 1825) a významné posty zaujímali i kapitán Carlos Armaldo Condell de la Haza (narozen roku 1843), fregatní kapitán Juan José Francisco Latorre Benavente (narozen roku 1846) a námořní kapitán Galvarino Riveros Cárdenas (narozen roku 1829).

Hlavní námořní základnou bylo Valparaiso, ale zdejší námořnictvo využívalo ještě celou řadu dalších přístavů ležících podél dlouhého chilského pobřeží. Kromě toho obsadili Chilané bolívijský přístav Antofagasta, který ležel přímo ve sporné oblasti, a mohli odtud snadno zásobovat jednotky bojující na pevnině.
Podle předválečných plánů se od chilské flotily očekávalo zahájení blokády hlavní peruánské námořní základny v Callau, čímž měla být získána kontrola nad námořními komunikacemi, což by následně umožnilo nerušeně vysílat konvoje s vojáky a válečným materiálem. Ovšem kontraadmirál Williams se rozhodl raději přistoupit k blokádě jihoperuánského přístavu Iquique, což zdůvodňoval zásobovacími obtížemi, jež by blokáda Callaa přinesla, protože Chilané by museli mít neustále na moři jádro svého loďstva, aby mohli čelit případnému vyplutí nepřátelské flotily. Naopak blokáda Iquique by mohla peruánskou flotilu vylákat na jih, kde by jí silnější chilská eskadra mohla porazit.

Dne 5. dubna 1875 se před Iquique objevila eskadra složená z bitevních lodí BLANCO ENCALADA a ALMIRANTE COCHRANE, které doprovázel dělový člun MAGALLANES a korvety CHACABUCO, O´HIGGINS a ESMERALDA. Velitelem tohoto silného uskupení byl kontraadmirál Williams.


Admirál Williams

Peru nemělo v Iquique žádnou válečnou loď, ale plukovník Justo Pastor Dávila, jenž velel obraně přístavu, měl k dispozici několik dělostřeleckých baterií, dvě jednotky pravidelné armády a asi 1500 mužů domobrany, takže jeho obrané pozice byly poměrně silné. Útok začal 9. dubna, kdy korveta ESMERALDA zahájila ostřelování přístavu a Chilané o několik dní později přerušili také podmořský telegrafní kabel, ale žádné rozhodné akce nepodnikli a brzy byla většina jejich lodí odvolána k útokům na bolívijské přístavy.


Korveta Esmeralda

Peruánci se zatím k žádné větší aktivitě nechystali, jelikož mnoho jejich lodí bylo teprve narychlo uváděno do bojové pohotovosti a kapitán Grau nechtěl riskovat střet s nepřátelskou přesilou daleko od hlavní základny. Proto peruánská flotila v prvních dnech války vypravila pouze několik vojenských transportů, které do Aricy dopravily pomocné lodě TALISMAN a CHALACO. Ovšem přesto již o několik dní později došlo u Chipany k první námořní bitvě.

Jedním z chilských plavidel, které odpluly od Iquiqe, byl i dělový člun MAGALLANES, jemuž velel fregatní kapitán Latorre. MAGALLANES dostal za úkol dopravit do Antofagasty Williamsovy depeše veliteli tohoto přístavu, jenomže na moři zároveň operovaly i nepřátelské korvety PILCOMAYO (velitel fregatní kapitán Antonio de la Guerra) a UNIÓN (velitel námořní kapitán Nicolás Portal). Celému svazu velel námořní kapitán Garcia y Garcia, jenž dostal rozkaz útočit na nepřátelské námořní komunikace.

MAGALLANES se plavil podél peruánského pobřeží a dne 12. dubna spatřil poblíž ústí řeky Loa nepřátelské korvety PILCOMAYO a UNIÓN, jež rovněž zaznamenaly protivníkovu loď a neprodleně na ní zaútočily. MAGALLANES se stočil na sever, jeho velitel nařídil zničit veškerou korespondenci, kterou měl doručit do Antafagasty, a začal prchat směrem k Iquique.
Boj byl zahájen v 11:15 ze vzdálenosti 3600 m, ale nebyl veden s přílišnou intenzitou protože lodě obou soupeřů měly většinu zbraní umístěných v bočních bateriích; Peruánci tedy mohli zapojit do akce pouze děla na přídi, a Chilané naopak na zádi. Obě strany dosáhly několika zásahů a korveta PILCOMAYO musela zpomalit a její odstup od chilského dělového člunu se zvětšil na 5000 m. Také MAGALLANES byl lehce poškozen, ale jeho rychlost nijak neklesla. Honička pokračovala až do 17. hodiny, kdy se peruánské korvety stáhly, jelikož se obávaly zásahu nepřátelských lodí blokujících Iquique. Celé střetnutí bylo vlastně pouhou šarvátkou, v níž ani jedna strana neutrpěla žádné ztráty, protože přesnost střelby byla velmi nízká. Chilané vypálili 42 výstřelů, kdežto Peruánci 148.
Chilské válečné lodě se kromě blokády Iquique zaměřily i na útoky na peruánské a bolívijské přístavy (Pisagua, Mollendo, Huanillos, …), kde potopily několik plavidel a bombardovaly přístavní zařízení. Tyto akce zapůsobily na peruánskou vládu a kapitán Grau dostal rozkaz přesunout hlavní síly do přístavu Arica, ukončit blokádu Iquique a zabránit Chilanům v dalších útocích. Grau neměl v tento velikášský plán důvěru protože se obával, že jeho lodě budou přinuceny k bitvě s nepřátelskou přesilou, ale musel se podvolit příkazu od samotného peruánského presidenta; tudíž 16. května vyplul na moře s monitorem HUÁSCAR, který doprovázela pancéřová fregata INDEPENDENCIA, a přemístil se do přístavu Arica.


Monitor Huáscar

Shodou okolností většina chilských válečných lodí toho dne přerušila blokádu Iquique, protože admirál Williams se rozhodl provést nečekaný útok na Callao a jádro jeho flotily rovněž vyplula 16. května na moře, takže velmi reálně hrozil střet hlavních sil obou protivníků, který by pravděpodobně skončil chilským vítězstvím. Naštěstí pro Peru se obě uskupení minula, takže jejich lodě mohly nerušeně zakotvit a Arice, kde se Grau dozvěděl překvapivou informaci, že před Iquique nyní operují pouze dvě zastaralé jednotky a neprodleně se rozhodl příznivé situace využít a nepřátelské lodě zničit.

HUÁSCAR a INDEPENDENCIA se v ranních hodinách dne 21. května 1879 přesunuly k Iquiqe, kde byla svedena první větší námořní bitva v tomto konfliktu. Blokádu přístavu toho dne prováděla korveta ESMERALDA a dělový člun COVADONGA, kterým veleli kapitáni Augustín Arturo Prat Chacón (narozen roku 1848) a Carlos Condell. Kromě těchto dvou válečných lodí se poblíž přístavu zdržoval i parník LAMAR. Chilské válečné lodě byly zastaralé konstrukce, takže byly pomalé a trupy měly ještě zhotovené ze dřeva a nebyly určené k přímému souboji s nepřátelskými obrněnými jednotkami. Celkem nesly 29 starých děl a vrchní velení nad tímto uskupením měl služebně starší kapitán Prat.


Carlos Condel

Naproti tomu Peru nasadilo do boje své nejsilnější lodě, jimiž byly monitor HUÁSCAR, kterému velel námořní kapitán Miguel Grau a pancéřová fregata INDEPENDENCIA, svěřená do rukou námořního kapitána Juana Guillermo Moore Ruize (narozen roku 1833), které celkem disponovaly 23 děly a teoreticky měly i velkou rychlostní převahu, takže se Peruáncům naskytla ideální příležitost udělit svým protivníkům tvrdou lekci a snížit chilskou námořní převahu.

Chilské lodě kotvily několik kilometrů od přístavu a kolem šesté hodiny ranní spatřily na obzoru husté sloupce kouře, takže kapitán Prat vyslal na průzkum COVADONGU, jež odhalila blížící se hlavní síly nepřátelského loďstva. Zaskočený Prat nařídil zničit veškeré lodní dokumenty a Chilané se začali chystat k boji, protože na ústup již bylo pozdě. Velitel peruánské eskadry je vyzval ke kapitulaci, ale takovéto výzvy se obvykle míjejí účinkem, jelikož nepsané zákony válčení na moři předepisují klást i v beznadějné situaci odpor až do konce, takže Chilané tuto výzvu odmítli. Jejich posádky se narychlo nasnídaly a poté k nim pronesl Arturo Prat projev, ve kterém je vyzýval ke statečnosti a hrdosti k válečné vlajce.

Také Grau promluvil ke své posádce a připomněl slavné okamžiky peruánského námořnictva z nedávné války se Španělskem a hovořil i o odplatě za chilské útoky proti peruánským přístavům.

Sotva oba velitelé domluvili a nad mořskou hladinou se rozeznělo hlasité volání: „Ať žije Peru!“ a „Ať žije Chile!“, dal Miguel Grau rozkaz k boji a HUÁSCAR vypálil první salvu ze svých těžkých děl. INDEPENDENCIA se opozdila, takže peruánský monitor zpočátku bojoval proti dvěma soupeřům, kteří upoutali jeho pozornost, čímž umožnili parníku LAMAR uniknout na volné moře. Chilské projektily nezpůsobily monitoru žádné škody, kdežto peruánská palba zasáhla ESMERALDU a snížila její rychlost na pouhých několik uzlů. Do bitvy se brzy zapojila i INDEPENDENCIA a kapitán Prat se po hodině boje rozhodl nařídit dělovému člunu COVADONGA, aby se pokusil uniknout.

Kapitán Condel potvrdil přijetí rozkazu a COVADONGA zamířila plnou parou na jih a brzy opustila přístav. Peruánský vrchní velitel dospěl k názoru, že HUÁSCAR si s poškozenou ESMERALDOU snadno poradí a vyslal za prchajícím dělovým člunem pancéřovou fregatu INDEPENDENCIA.


Arthuro Prat

Peruánský monitor zatím ostřeloval svého nepancéřovaného protivníka, ale projevila se nezkušenost jeho posádky a ESMERALDA prozatím neutrpěla žádné další škody. Kapitán Prat zaujal se svojí lodí pozici poblíž přístavu, takže nepřesná palba HUÁSCARU ohrožovala i budovy v Iquique. Grau se zpočátku obával zkrátit vzdálenost, protože obdržel mylnou informaci, podle níž měla být ESMERALDA chráněna minami, a proto se zatím držel v uctivé vzdálenosti. Na chilskou korvetu se ovšem zaměřilo i pobřežní dělostřelectvo, díky jehož přesné palbě musel Prat své stanoviště opustit. Při tomto manévru jej zasáhl i granát z HUÁSCARU, který způsobil menší požár, ale Chilané jej brzy dokázali uhasit.

Boj trval již několik hodin a Peruánci stále ještě nebyli schopni svého mnohem slabšího protivníka zdolat, takže kapitán Grau se nakonec rozhodl ESMERALDU taranovat. HUÁSCAR mohl vyvinout mnohem větší rychlost nežli poškozená korveta, ale ta přesto dokázala první útok směřující na její levý bok vymanévrovat a monitor se pouze neškodně otřel o bok ESMERALDY. Toho využil kapitán Prat, jenž si byl dobře vědom skutečnosti, že zánik jeho lodě je již stejně pouze otázkou času, a rozhodl se pokusit dobýt HUÁSCAR abordáží. Uchopil do jedné ruky důstojnickou šavli, do druhé revolver a s výkřikem: „za mnou“, přeskočil na palubu nepřátelského monitoru. Pokud by jej podpořil i zbytek posádky mohla snad jeho zoufalá akce uspět, ale odvážného kapitána následovali pouze seržant Juan de Dios Aldea Fonseca (narozen roku 1853) a námořník Arsenio Canave, takže se jednalo o beznadějný podnik. Canave navíc při skoku na palubu HUÁSCARU ztratil rovnováhu a zřítil se do moře. Oba zbývající odvážlivci se pokusili proniknout do velitelské věže HUÁSCARU a kapitán Grau byl údajně natolik uchvácen jejich odvahou, že se snažil ušetřit jejich životy, ale přesto je oba skosila palba z ručních zbraní.

Po hrdinské smrti kapitána Prata převzal velení na ESMERALDĚ poručík Luis Uribe Orrego (narozen roku 1847), jehož velení ovšem nemělo mít dlouhého trvání. Grau se nedal prvním neúspěchem odradit a HUÁSCASAR se znovu pokusil o klounový útok, který sice dopadl poněkud lépe a poškodil trup ESMERALDY, ale ta se přesto udržela na hladině a i tentokráte se Chilané pokusili o abordáž. Ignácio Serrano Montaner (narozen roku 1846) vedl skupinku dvanácti mužů, kteří pronikli na palubu monitoru, ale i oni zahynuli v nepřátelské palbě.


Ignácio Serrano

To se již měl naplnit osud statečně bojující ESMERALDY, neboť starou korvetu vzápětí z bezprostřední blízkosti zasáhly dva těžké projektily, které srazily lodní stěžeň a zmrzačená loď s palubou plnou roztrhaných těl, na níž však stále vlála chilská vlajka, se stala snadným cílem pro útočící HUÁSCAR. Ocelový kloun prorazil v boku chilské korvety velký otvor, jimž se do trupu okamžitě nahrnulo značné množství vody, načež se ESMERANDA kolem 12. hodiny potopila. Miguel Grau nařídil zachránit přeživší trosečníky, třebaže z vojenského hlediska by bylo asi výhodnější, aby se HUÁSCAR okamžitě vydal na pomoc obrněné fregatě INDEPENDENCIA.

Díky tomu bylo z vody vytaženo 57 mužů, ale i tak byly ztráty na životech chilských námořníků těžké, jelikož během boje zahynulo 143 Chilanů. Naopak Peruánci přišli pouze o jednoho muže a dalších sedm bylo zraněno. HUÁSCAR vypálil celkem 47 granátů, ale přesnost palby byla nízká, takže docílil pouze šesti zásahů.

Poté co se chilský dělový člun COVADONGA pokusil uniknout z boje jej začala pronásledovat pancéřová fregata INDEPENDENCIA, která mohla teoreticky dosáhnout mnohem větší rychlosti, takže šance na únik byla poměrně malá. Ovšem peruánský obrněnec pravděpodobně nebyl v dobrém technickém stavu a jeho posádka byla špatně vycvičená, což mu znemožňovalo vyvinout potřebnou rychlost, díky čemuž si COVADONGA dlouho udržovala dostatečný odstup a neutrpěla prakticky žádné další škody, třebaže již během předchozího boje inkasovala tři zásahy. Kapitán Condel si byl dobře vědom skutečnosti, že INDEPENDENCIA, která měla mnohem větší ponor, nemůže operovat v mělčích vodách, a proto se s COVADONGOU držel blízko břehu, díky čemuž se mu stále dařilo unikat.

Teprve ve vzdálenosti osmnácti kilometrů od Iquique došlo k rozhodujícímu zvratu. Kapitán Moore ztratil trpělivost a rozhodl se svého protivníka taranovat bez ohledu na skutečnost, že COVADONGA se stále držela v mělkých vodách. Jeho rozhodnutí se INDEPENDENCII stalo osudným, neboť obrněnec při pokusu o klounový útok najel v 12:35 na podmořský útes, na němž uvízl. Toho využil velitel chilského dělového člunu, který přimanévroval k zádi bezmocného obrněnce, kde bylo umístěno pouze jedno dělo, a zahájil zničující palbu. Na palubě INDEPENDENCIE nastalo opravdové peklo. Podpalubí bylo brzy takřka celé zaplněno vodou a na palubu dopadaly vybuchující projektily, které způsobily požár a vyřadily z boje mnoho námořníků.


Ztroskotaná Independencia

Teprve poté co ze stěžně zmizela peruánská vlajka nechal kapitán Condel zastavit dělostřelbu, čehož využila posádka INDEPENDENCIE ke spuštění člunů a evakuaci hořícího vraku (na palubě zůstalo pouze 20 mužů). Obě strany vedou dodnes spor jestli peruánskou vlajku srazila nepřátelská dělostřelba a nebo jí úmyslně stáhla vlastní posádka. Každopádně vlajka ze stěžně zmizela a novou nikdo nevyvěsil, což Chilané po právu považovali za znamení kapitulace a COVADONGA se tedy stala jedinou dřevěnou lodí v historii, jež dokázala zvítězit nad pancéřovaným protivníkem. Peruánci měli 5 mrtvých, 64 nezvěstných a 23 zraněných, zatímco Chilané ztratili pouze tři muže, ale počet zraněných se možná vyšplhal až na 97 osob. Mezi padlými Peruánci byl i poručík Guillermo García y García, jehož starší bratr Aurelio zastával vysokou funkci v peruánském námořnictvu. INDEPENDENCII zasáhlo celkem 10 projektilů a CAVADONGU asi šest a i ona utrpěla citelně škody.

Ve 14:20 se na scéně objevil HUÁSCAR a COVADONGA musela bojiště chvatně opustit. Peruánský monitor jí pronásledoval po tři hodiny, ale když kapitán Grau zjistil, že se mu do setmění nepodaří chilský dělový člun dostihnout, raději se vrátil k vraku INDEPENDENCIE. Snaha o záchranu ztroskotaného plavidla byla marná, takže Grau nařídil jeho zničení a brzy odplul do Iquique.


Kapitán Moore

Tato první větší bitva v Tichomořské válce bývá považována za peruánské vítězství, protože blokáda byla prolomena, jedna nepřátelská loď potopena a druhá přinucena uprchnout z boje. Také utrpěné ztráty hovoří ve prospěch Peru (70 mrtvých a nezvěstných oproti 203 mrtvým a zajatým). Ovšem zkušený námořní velitel, jimž Miguel Grau dozajista byl, si jistě dobře uvědomoval, že se jedná o Pyrrhovo vítězství, protože Peruánci ztratili jednu ze svých dvou nejlepších obrněných lodí a jejich loďstvo se stejně muselo z Iquique brzy stáhnout a blokáda tohoto důležitého přístavu byla brzy obnovena (trvala až do 2. srpna 1879). Ze ztráty INDEPENDENCIE byl obviněn kapitán Moore, jenž ale i během stíhání zůstal ve službě a později hrdinně padl při obraně Aricy. Prat a Serrano byli na náklady jistého španělského obchodníka pohřbeni v Iquique a jejich hroby tu stojí dodnes.

Jakmile byli Chilané obeznámeni s podrobnostmi statečného boje ESMERALDY byl Arturo Prat prohlášen za národního hrdinu a dodnes patří mezi uctívané osobnosti této války. To však příliš neusnadnilo život jeho mladé manželce, která se stala předčasně vdovou a musela se vyrovnat se ztrátou milovaného manžela. V této souvislosti je velmi zajímavé, že kapitán Miguel Grau se pokusil její bolest zmírnit alespoň tím, že jí napsal soustrastný dopis, v němž vylíčil okolnosti Pratovi hrdinské smrti. Rovněž jí zaslal i všechny jeho osobní věci, včetně důstojnické šavle. Vděčná vdova mu obratem zaslala děkovný list, v němž jej ujistila že jej nevinní ze smrti svého manžela a váží si jeho ušlechtilého gesta. Oba dopisy se zachovaly do dnešních dnů a jsou cenným svědectvím o charakteru kapitána Grau, jenž se již několik dní po vítězné bitvě pokoušel zmírnit utrpení vdovy po svém statečném protivníkovi. Miguel Grau si svým chováním získal přízvisko „rytíř moře“ a i v dalším průběhu války prokázal, že si je opravdu zaslouží.


Vdova po Arthuro Pratovi

Jádro chilské flotily tvořené bitevními loděmi BLANCO ENCALADA a ALMIRANTE COCHRANE, které doprovázely korvety O´HIGGINS, CHACAKUCO a ABTAO společně s dělovým člunem MAGALLANES, odplulo dne 16. května od Iquiqeu a zamířilo na sever. Velitelem tohoto uskupení, k němuž se přidala ještě zásobovací loď MATÍAS COUSIŇO byl sám kontraadmirál Williams, jehož cílem byl překvapivý úder na hlavní nepřátelskou námořní základnu v přístavu Callao. Ostatní velitelé byli se skutečným cílem útoku seznámeni až během plavby, protože v rámci utajení celé akce měl být proklamovaným cílem chilského útoku přístav Arica.

Chilské lodě se plavily pomalu k severu, protože samotný útok měl být proveden až v noci z 20. na 21. května. Williamsův záměr byl jednoduchý a mohl mít velkou šanci na úspěch. Chilský admirál plánoval vytvořit dvě útočné skupiny. V první by byla plavidla ALMIRANTE COCHRANE, BLANCO ENCALADA a ABTAO, zatímco v druhé O´HIGGINS, CHACABUCO a MAGALLANES. Důležitým úkolem byl pověřen kapitán Thomson, jenž velel korvetě ABTAO, na jejíž palubu mělo být umístěno velké množství hořlavých látek. Podle původního plánu měl ABTAO, obsazený pouze nejnutnější posádkou, nepozorovaně proniknout do přístavu a zaujmout pozici mezi nepřátelskými válečnými loděmi a pobřežím. Poté měla být zapálena odpalovací šňůra a posádka měla zápalnou loď opustit v parním člunu. Jakmile by byl ABTAO zapálen a šlehající plameny osvětlily přístav mělo dojít k útoku hlavních sil, který měl být proveden zejména žerďovými torpédy. Cílem útoku se měly stát zejména peruánské obrněné lodě a Williams přísně zakázal utočit na neutrální obchodní plavidla, zejména britská, která se v Callau rovněž nacházela.


Bitevní loď Blanco Encalada

Nakonec ale z plánovaného útoku sešlo, protože Chilané se od posádky neutrální lodě dozvěděli, že HUÁSCAR a INDEPENDENCIA před čtyřmi dny přístav opustili a odpluli na jih. Proto byl noční útok odvolán a celé uskupení se ke Callau přiblížilo teprve v ranních hodinách, kdy je objevila hlídkující korveta PILCOMAYO, jež okamžitě vyhlásila poplach. Admirál Williams se na vlastní oči přesvědčil, že v přístavu se opravdu nacházejí pouze monitory MANCO CAPAC a ATAHUALPA plus korvety PILCOMAYO a UNIIÓN , což znamenalo že jádro nepřátelského loďstva skutečně opustilo základnu a nyní ohrožuje jeho plavidla blokující Iquique. Proto byl útok odvolán a admirál Williams nařídil spěšný návrat k Iquique. Jeho lodě ale musely nejprve doplnit uhlí, takže k Iquique dorazily až 30. května.
Kapitán Grau se po vítězné bitvě u Iquique vydal k Antofagastě kde měl napadat nepřátelskou dopravu a zaútočit na tento důležitý přístav. V ranních hodinách dne 25. května spatřil chilský parník ITATA a pokusil se jej dostihnout, což se mu ale nepodařilo. Neúspěšné byla i honička za dalším parníkem RIMAC, ale později dokázal potopit nebo zajmout hned několik nepřátelských plavidel. Následujícího dne zaútočil přímo na Antofagastu, kde kotvil dělový člun COVADONGA poškozený z nedávné bitvy. Kromě starého dělového člunu bránilo město ještě několik dělostřeleckých baterií. Hlavním cílem útoku byly vodojemy a zařízení přístavu, které se však zničit nepodařilo, ale Peruánci alespoň přeťali telegrafní kabel vedoucí do Valparaisa. HUÁSCAR vypálil 16 granátů ze svých těžkých děl a dalších osm z děl středního kalibru, ale žádný zvláštní úspěch nezaznamenal. COVADONGA a pobřežní baterie naproti tomu vypálily přes 200 výstřelů, ale také prakticky ničeho nedosáhly (Peruánci měli pouze jednoho zraněného důstojníka).

HUÁSCAR musel 29. května zastavit v Iquique, kde byl vysazen zraněný důstojník, jenž nutně potřeboval lékařskou pomoc. Po svém ošetření měl být následujícího dne opět naloděn, k čemuž již nedošlo, protože k Iquique mezitím připlulo chilské loďstvo vracející se z neúspěšného útoku na Callao, takže peruánský monitor musel spěšně odplout do Pacochy kde doplnil zásobu uhlí a obdržel další rozkaz od peruánského presidenta, podle nějž se měl vydat k Iquique, aby znovu napadl blokádní plavidla. HUÁSCAR se k Iquique přiblížil dne 3. června, ale tentokráte na místo zastaralých plavidel narazil na bitevní loď BLANCO ENCALADA a dělový člun MAGELLANES.

Díky špatné viditelnosti byly nepřátelské lodě spatřené teprve ve vzdálenosti osmi kilometrů, takže situace byla vážná. Grau okamžitě nařídil změnit kurs směrem k přístavu Arica a zvýšit rychlost na maximum, ale přesto se BLANCO ENCALADA dokázala v 11:30 přiblížit na dostřel svých moderních děl a zahájit palbu, jež ale nepřátelskému monitoru nezpůsobila žádné vážnější škody. Pronásledování HUÁSCARU trvalo až do nočních hodin kdy monitor našel útočiště v Arice. Zde se Miguel Grau rozhodl svoji korzárskou plavbu ukončit a odplul do Callaa kde byl HUÁSCAR několik týdnů opravován. Během prvního výpadu se projevila nezkušenost lodní posádky, zejména dělostřelců, což kapitán Grau vyřešil náborem zkušených odborníků v zahraničí (hlavně ve Velké Británii). I přes citelné oslabení peruánské flotily bylo nutné, aby HUÁSCAR ve svých výpadech pokračoval, neboť bez útoků na nepřátelské námořní komunikace by se brzy projevila chilská převaha na pozemních válčištích.


Dělový člun Magallanes

HUÁSCAR vyplul znovu na moře 8. července a jako již tradičně zamířil k Iquique, aby napadl chilské lodě, protože peruánské velení získalo informaci, že v nočních hodinách provádí blízkou blokádu přístavu pouze jedno chilské plavidlo. HUÁSCAR vnikl v noci z 9. na 10. července do Iquique kde marně pátral po chilské lodi, jež se tam údajně měla zdržovat. Od přístavní posádky se kapitán Grau dozvěděl, že všechny chilské lodě přístav večer opustily a zdržují se na volném moři, takže je odvážně vyplul hledat. Jeho pátrání bylo ve 2:20 korunováno úspěchem a monitor objevil chilský zásobovací parník MATÍAS COUSIŇO, na nějž neprodleně zaútočil, neboť nepřátelský parník odmítl výzvu ke kapitulaci. Palba HUÁSCARU jej vážně poškodila a jeho velitel nakonec raději kapituloval, aby zabránil potopení svého plavidla. Kapitán Grau se zajatou loď chystal odeslat do Arici, ale náhle se ve tmě objevily obrysy chilské válečné lodě, takže HUASCAR se musel soustředit na nového protivníka, jimž byl dělový člun MAGALLANES.

Souboj mezi oběma plavidly trval asi půl hodiny, aniž by došlo k vážnějším škodám. Peruánský velitel si dobře uvědomoval, že je pouze otázka času nežli se na scéně objeví další nepřátelské lodě, a proto se opět rozhodl použít stejnou taktiku jako nedávno proti ESMERALDĚ a zaútočil na MAGALLANES klounem. Moderní dělový člun se však tomuto útoku snadno vyhnul a vzápětí spatřily peruánské hlídka další dvě chilské válečné lodě, jimiž byly bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE a korveta ABTAO. HUASCAR se dal na ústup a Chilané jej pronásledovali až do 11. hodin následujícího dne kdy se monitor ukryl v přístavu Pisagua.

Ani jedna strana v této bitvě neutrpěla téměř žádné ztráty. Chilané měli kromě těžce poškozeného parníku MATÍAS COUSIŇO ještě lehce poškozenou korvetu ABTAO a pět námořníků bylo zraněno, zatímco HUÁSCAR byl také lehce poškozen a jeho posádka napočítala dva zraněné.

HUÁSCAR vyplul znovu na moře 17. července a tentokráte se k němu přidala korveta UNIÓN, které velel kapitán Garcia y Garcia, jenž patřil k nejlepším peruánským námořním důstojníkům. Obě lodě měly za úkol napadat chilskou přepravu v okolí Antofagasty. Dvojice peruánských lodí zkontrolovala 18. července britskou loď LADY DE VÉRA, od jejíž posádky se dozvěděly, že v Antofagastě se nalézají tři chilská transportní plavidla, což byla lákavá kořist.


Aurelio García y García

Hned následujícího dne zadrželi Peruánci obchodní loď ADELAIDA ROJAS, která přepravovalo 1700 tun uhlí. Grau jí nechal osadit kořistní posádkou a zadržená loď byla odeslána do Callaa. Stejně dopadl SAUCI JACK, jenž přepravoval náklad mědi a byl také poslán do Callaa. Poté HUÁSCAR zaútočil na přístav Chaněral kde potopil a poškodil větší množství nepřátelských plavidel a několika úspěchů dosáhla i korveta UNIÓN.

Peruánským korzárům štěstí přálo i nadále, protože 23. července společně zadrželi transportní parník RIMAC. Tato loď patřila rejdařství Compaňia Sudamericana de Vapores, na jehož provoz přispívala i chilská vláda, která proto mohla během války využívat některá vhodná plavidla patřící této paroplavební společnosti. Mezi zrekvírovanými parníky byl i RIMAC o výtlaku 1800 tun, který dostal výzbroj tvořenou několika zastaralými děly a stal se pomocnou lodí chilského námořnictva. Podle dohod s chilskou vládou si RIMAC ponechal původního velitele, jimž byl kapitán Pedro Lautrup, ale na palubě se nalézal i fregatní kapitán Ignacio Luis Gana, který měl převzít velení v případě ohrožení plavidla.

Třebaže velení chilského námořnictva obdrželo informaci o dvou nepřátelských plavidlech operujících poblíž Antofagasty, vyplul RIMAC na moře bez jakékoliv eskorty i s velmi cenným nákladem tvořeným děly, stovkami armádních pušek, k nimž náleželo i 200 000 nábojů, 700 tunami uhlí, krmivem, zdravotnickým materiálem a penězi. Na palubě se také nacházela jednotka chilského jezdectva i s patřičnou výzbrojí a 200 koňmi.

Dne 23. července v 6:15 spatřily hlídky na korvetě UNIÓN sloupce kouře neznámého plavidla a kapitán García zahájil jeho pronásledování. I na RIMACU brzy zpozorovali nepřátelskou korvetu, kterou ale chybně identifikovali jako PILCOMAYO, jež měla přibližně stejnou rychlost jako chilský parník, takže posádka doufala že se jim podaří uniknou a zvýšila rychlost na maximum. Velení se ujal kapitán Gana a pronásledovaný parník se pokoušel najít útočiště v Antofagastě.


Parník Rimac

Rychlejší UNIÓN se však již v 7:15 přiblížila na vzdálenost 4500 m a kapitán García nařídil zahájit palbu z děl na přídi. Peruánci se brzy zastříleli a vyřadili z boje několik Chilanů. V 9:00 se na obzoru objevil i HUÁSCAR, který se za půl hodiny přiblížil na dostřel, načež RIMAC kapituloval. V boji padl jeden člen posádky a další čtyři utrpěli nejrůznější zranění; zbytek posádky a přepravovaní vojáci (celkem 351 mužů) upadli do zajetí.

Po tomto mimořádném úspěchu se Miguel Grau rozhodl svou korzárskou plavbu ukončit a jeho lodě i se zajetým RIMACEM zamířily k Arice. Kořistní soud prohlásil zabavený parník i s nákladem v hodnotě 66 261 liber šterlinků za válečnou kořist a RIMAC se stal pomocnou lodí peruánského válečného námořnictva.

Jakmile dorazily zprávy o zajetí RIMACU do Chile zvedla se v celé zemi velká bouře nevole a předmětem kritiky se stalo velení zdejšího námořnictva, které zatím nedosáhlo prakticky žádného úspěchu třebaže disponovalo značnou převahou. Došlo k protivládním demonstracím, při jejichž rozhánění utrpělo několik účastníků zranění a kontraadmirál Williams byl přinucen k rezignaci a na postu velitele chilského loďstva jej vystřídal námořní kapitán Riveros. Chilská vláda také musela rejdařství Compaňia Sudamericana de Vapores vyplatit náhradu za ztracené plavidlo, jejíž výše byla stanovena na 57 000 liber šterlinků.

HUÁSCAR znovu vyplul na moře 1. srpna, ale zpočátku jej trápila silná bouře, která sice monitor poškodila, ale přesto dokázal 4. srpna zadržet německý parník IBIS. Brzy poté propukla další bouře, ale Grau se přesto rozhodl zaútočit na přístav Taltal, kde kotvilo několik neutrálních lodí, jejichž posádkám nařídil opustit všechna plavidla, která měla být následně potopena. Jeho záměr však zmařil příjezd bitevní lodě BLANCO ENCALADA, před níž se monitor musel dát na útěk, jenž se mu podařil a HUÁSCAR se během noci dokázal svému silnějšímu pronásledovateli ztratit a 8. srpna zakotvil v Tocopille.
Podstatně úspěšnější byla následující plavba, na níž se monitor vydal 23. srpna. Tentokráte byl HUÁSCAR vyzbrojen i několika torpédy typu Lay, od nichž si Peruánci slibovali úspěšné nasazení proti chilským válečným lodím, pokud by se je podařilo zaskočit nepřipravené v některém přístavu. HUÁSCAR se pokusil o útok na Antofagastu, k němuž došlo následujícího dne, ale nasazení torpéd bylo pro technické obtíže neúspěšné, takže v dalších akcích už jimi peruánský monitor vyzbrojen nebyl a torpéda byla přeložena na doprovodný parník OROYA. HUÁSCAR ale v přístavu potopil a zajal větší množství obchodních plavidel, takže Miguel Grau mohl být s dosaženým výsledkem spokojen. Přesto se k Antofagastě vrátil ještě 28. srpna a svedl tu bitvu s chilskými válečnými plavidly a dělostřeleckými bateriemi.

HUÁSCAR vplul do Antofagasty a v nočních hodinách dne 28. srpna se pokusil přerušit telegrafní kabel, který Chilané před nedávnem znovu zprovoznili. V 1:35 jej však napadla korveta ABTAO, které velel kapitán Aureliano Sánchez, jíž brzy přispěchal na pomoc dělový člun MAGALLANES, na němž velel kapitán Latorre. Boj byl zpočátku veden na vzdálenost asi 4000 metrů, ale přesná palba obrněného monitoru brzy přinutila obě chilské lodě hledat úkryt uvnitř přístavu, kde se pokoušely vmísit mezi neutrálními plavidly. Do boje se také zapojilo pobřežní dělostřelectvo, ba i několik armádních kanonů.


Kapitán Latorre

Posádka HUÁSCARU již v dosavadním průběhu války nasbírala mnoho bojových zkušeností a nyní tvořila dobře vycvičený a vysoce výkonný celek, což se mělo brzy projevit. Třebaže se nepřátelské lodě snažily skrýt za neutrální plavidla, díky čemuž mohli peruánští dělostřelci pálit jenom občas, docílili brzy několika zásahů na ABTAU. První zasáhl velitelský můstek, kde zranil šest mužů, mezi nimiž byl i zástupce velitel, a zabil pět dalších členů posádky. Druhý explodoval na palubě a vyřadil z doje dalších deset mužů.

Poté HUÁSCAR boj přerušil, jelikož se musel soustředit na boj s pobřežním dělostřelectvem. Monitor pravděpodobně zasáhl pouze jeden projektil, který dopadl poblíž komína, ale přesto padl jeden lodní důstojník a další utrpěl zranění. Miguel Grau se v 5:30 rozhodl ostřelování pobřeží ukončit a HUÁSCAR se vzdálil na volné moře, kde vyčkával až do dopoledních hodin, kdy se před Antofagastou objevila bitevní loď BLANCO ENCALADA, takže monitor odplul do Aricy.

V této bitvě vypálil HUÁSCAR celkem 28 výstřelů, zatímco ABTAO a MAGELLANES dohromady 42 granátů. Boje se účastnilo i pobřežní dělostřelectvo, jež vypálilo dokonce 46 projektilů. Chilská střelba však byla mnohem méně přesná nežli peruánská, čemuž odpovídá i poměr ztrát. Peruánci měli pouze jednoho mrtvého a jednoho raněného, kdežto jejich protivníci přišli o deset mužů a dvanáct jich utrpělo nejrůznější zranění.

Zde je namístě učinit malé shrnutí dosavadního průběhu námořních bojů v Tichomořské válce, které již zuřily téměř půl roku a zatím se nezdálo, že by se měl blížit jejich konec. Slabší peruánské námořnictvo mohlo být s dosavadním průběhem bojů navýsost spokojeno, neboť i přes nešťastnou ztrátu pancéřové fregaty INDEPENDENCIA si počínalo aktivně a dokázalo zasadit silnějšímu sokovi několik citelných ran, z nichž nadevše vyniká zajmutí parníku RIMAC. V důsledku toho vázlo zásobování chilských vojsk, zatímco jižní peruánské přístavy (včetně Iquique) byly nyní otevřené pro zásobovací transporty, v důsledku čehož se podařilo stabilizovat také pozemní frontu.

Velké uznání si zaslouží Miguel Grau, který se dne 28. srpna dočkal zaslouženého povýšení na kontradmirála. Z tohoto muže se stal opravdový národní hrdina a mezi peruánskou veřejností se začínalo šířit přesvědčení, že HUÁSCAR a jeho hrdinný velitel jsou neporazitelní a dosavadní úspěchy budou i nadále pokračovat. Během svých výpadů proti nepřátelskému námořnímu obchodu a přístavům, dokázal zajmout nebo potopit několik desítek chilských a neutrálních plavidel (uvedeny zde byly pouze nejvýznamnější akce), což byl vzhledem k nepřátelské převaze mimořádný výkon. Miguel Grau útočil zásadně na vojenské přístavy a při zajímání obchodních plavidel si počínal s maximální ohleduplností jako opravdový „rytíř moře“, díky čemuž si získal uznání i mezi svými chilskými protějšky.


Elias Aguirre

Velení peruánského válečného námořnictva však vidělo celkovou situaci podstatně realističtěji a činilo na novopečeného admirála značný nátlak, aby se vzdal velení HUÁSCARU a předal je prvnímu důstojníkovi, kterým byl korvetní kapitán Elias Aguirre Romero (narozen roku 1843). Miguel Grau však tohle řešení odmítal, protože se obával poklesu morálky posádky monitoru, a sám požadoval dodávku moderních protipancéřových granátu, jelikož se právem obával, že původní projektily nebudou mít proti pancířům chilských bitevních lodí kýženou účinnost.

Na chilské straně naopak panovalo rozčarování a ve vládě i vedení námořnictva proběhlo větší množství personálních změn. Bylo rozhodnuto že dopadení HUÁSCARU bude mít nejvyšší prioritu a námořní kapitán Riveros byl nucen podniknout náležitá opatření k nápravě neutěšené situace. Rozhodl se zrušit blokádu Iquique, která zbytečně zatěžovala chilské námořní síly a vytvořil dvě stíhací skupiny, jež měly za úkol dopadení nepřátelského monitoru. Jejich základem se stala vždy jedna z bitevních lodí, které doprovázelo několik lehčích plavidel. První velel sám Riveros a skládala se z bitevní lodě BLANCO ENCALADA dělového člunu COVADONGA a ozbrojeného parníku MATÍAS COUSIŇO, druhá se nacházela pod velením fregatního kapitán Latorreho a patřila sem bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE, korveta O´HIGGINS a pomocná loď LOA. Obě uskupení se měla vzájemně podporovat, aby se co nejvíce zvýšila šance na dopadení HUÁSCARU, ale Latorreho oddíl dosahoval větší rychlosti, nežli peruánský monitor, takže měl v nastávajících událostech sehrát rozhodující úlohu.
Admirál Grau vyplul na svou poslední plavbu dne 30. září 1879. Jeho úkolem bylo doprovodit transportní parník RIMAC převážející vojáky a vojenský materiál do Iquique a následně znovu napadat nepřátelskou námořní přepravu. HÚASCAR tentokráte doprovázela korveta UNIÓN, pod velením námořního kapitána Garcíi, takže oběma peruánským plavidlům veleli zkušení důstojníci patřící k nesporné elitě peruánského námořnictva. Poté co RIMAC zakotvil v určeném přístavu pokračovaly obě válečné lodě v plavbě na jih a věnovaly se útokům na nepřátelská plavidla, ale tentokráte dosáhly pouze jediného úspěchu, když 4. října zajaly chilskou obchodní loď COQUIMBO, jíž Grau nechal odeslat do Callaa, aniž by tušil že COQUIMBO se stane poslední položkou v dlouhém seznamu jeho objetí.


Korveta Unión

Peruánské lodě vnikly 7. října do přístavu v Antofagastě kde ale nenašly žádnou kořist, takže zdejší vody opustily a plavily se směrem na sever, aniž by tušily že tento kurs je zanedlouho přivede přímo do cesty dvou chilským stíhacím skupinám, které po nich již několik dní pátraly.

Bitva u mysu Angamos je zdaleka nejznámější bitvou celé Tichomořské války, takže je na místě jí věnovat poněkud větší prostor, nežli předchozím událostem. Střetlo se tu jádro chilského loďstva, jemuž čelila pouze dvě peruánská plavidla. O vzájemném poměru sil velmi dobře vypovídá následující přehled.

Chile:
První divize:
Bitevní loď BLANCO ENCALADA (velitel Latorre, výtlak 3560 tun, rychlost původně 12 uzlů, nyní pouze 9 uzlů, výzbroj 11 děl)
Dělový člun CAVADONGA (velitel Orella, výtlak 630 tun, rychlost 7 uzlů, výzbroj 7 děl)
Ozbrojený parník MATÍAS COUSIŇO (výtlak 877 tun, rychlost 9 uzlů, výzbroj ?)
Druhá divize:
Bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE (velitel Riveros, výtlak 3560 tun, rychlost 12 uzlů, výzbroj 11 děl)
Korveta O´HIGGINS (výtlak 1670 tun, rychlost 10 uzlů, výzbroj 9 děl)
Ozbrojený parník LOA (výtlak 1657 tun, rychlost 12 uzlů, výzbroj 2 děla)


Těžké dělo na bitevní lodi Blanco Encalada

Peru:
Monitor HUÁSCAR (velitel Grau, výtlak 1745 tun, rychlost 12 uzlů, výzbroj 5 děl)
Korveta UNIÓN (velitel Garcia, výtlak 2016 tun, rychlost 13 uzlů, výzbroj 15 děl)

Ve 3:30 spatřily peruánské hlídky siluety tří nepřátelských plavidel, které byly brzy identifikovány jako bitevní loď BLANCO ENCALADA, dělový člun COVADONGA a parník MATÍAS COUSIŇO. Admirál Grau zpočátku nepřikládal tomuto setkání přílišnou váhu, protože s bitevní lodí BLANCO ENCALADA se již střetl několikráte a vždy se mu díky větší rychlosti podařilo uniknout. Proto nechal nařídit zvýšit výkon strojů, změnit kurs na jih, a po odpoutání od nepřátelských lodí hodlal zamířit na západ a později znovu přejít na severní kurs, jenž by mu umožnil uniknout směrem k peruánským přístavům.

V 5:40 již dělila obě uskupení vzdálenost téměř deseti kilometrů a unavený admirál předal velení svému zástupci a odešel spát, protože byl přesvědčen, že nebezpečí bylo i tentokráte zažehnáno a HUÁSCAR dokáže opět uniknout. Monitor snížil rychlost na 9 uzlů a přešel na severní kurs, který jej ovšem vedl přímo k druhé stíhací skupině, jež se držela mnohem dále od pobřeží. V 7:15 se před HUÁSCAREM objevily sloupce kouře z dalších tří plavidel a brzy bylo zřejmé, že se jedná o bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE, korvetu O´HIGGINS a pomocnou loď LOA. Nyní již šlo opravdu do tuhého, takže probuzený admirál nechal vyhlásit bojovou pohotovost a pokusil se uniknout směrem na severovýchod, doufaje že se mu podaří prorazit mezi oběma nepřátelskými uskupeními.


Bitevní loď Almirante Cochrane

Veškerá snaha však byla marná, jelikož ALMIRANTE COCHRANE mohl vyvinout vyšší rychlost nežli peruánský monitor. Grau dospěl k závěru že boj se silnějším nepřítelem je nevyhnutelný a nařídil korvetě UNIÓN, aby využila své vyšší rychlosti a unikla do Aricy. Kapitán García dozajista opouštěl HUÁSCAR pouze velmi neochotně protože sám později nejednou prokázal že odvaha mu rozhodně nechybí (byl dvakrát raněn) a s Miguelem Grauem jej pojilo dlouholeté přátelství, ale rozkaz je rozkaz, takže s těžkým srdcem nařídil zvýšit rychlost a pokusit se uniknout. Jeho rozhodnutí ovšem přivedlo horkokrevné důstojníky na samý okraj vzpoury, protože odmítali tento rozkaz splnit a opustit obdivovaného admirála. Kapitán García však nakonec dokázal na své lodi obnovit disciplínu a UNIÓN zamířila plnou parou na sever a třebaže jí pronásledoval jak O´HIGGINS, tak LOA, peruánská korveta dokázala uniknout a zatímco se vzdalovala do bezpečí její velitel jistě dalekohledem sledoval, jak se osamocený admirál Grau chystá vybojovat svůj poslední zápas.

Třebaže chilská bitevní loď měla značnou převahu, musel se jí HUÁSCAR přesto pokusit co nejdříve vyřadit z boje, dříve nežli na bojiště dorazí její sesterské plavidlo. Proto Grau nařídil zahájit boj a asi v 9:30 poprvé zaburácela dvojice děl ráže 254 mm a vyslala k ALMIRANTE COCHRANE granáty o hmotnosti 136 kg. V té době byla vzdálenost mezi protivníky asi 3 km a zkušení peruánští dělostřelci brzy dosáhli dvou zásahů. Bohužel se prokázala oprávněnost Grauových dřívějších obav a peruánské projektily byly proti mohutným pancířům chránících boky nepřátelské bitevní lodě naprosto neúčinné.

Za této situace se Grau odhodlal k dosti zoufalému manévru, když nařídil nepřátelskou bitevní loď taranovat. ALMIRANTE COCHRANE však díky vysoké rychlosti a dvojici lodních šroubů dosahoval velmi dobré manévrovatelnosti, díky čemuž se klounovému útoku snadno vyhnul a také on zahájil přesnou palbu vedenou zejména ze svých děl ráže 229 mm a brzy zaznamenal několik úspěchů. Největší škody způsobil granát, který probil boční pancíř v prostoru pod dělovou věží, zabil 12 mužů, a dočasně poškodil otáčivý mechanismus věže (pravděpodobně se jednalo o vůbec první případ v dějinách, kdy projektil nejenže pronikl pancířem, ale dokázal i explodovat); další zásah poškodil kormidlo a způsobil požár. Ale ani dělostřelci HUÁSCARU nezaháleli a tentokráte jeden i vypálených projektilů zasáhl bok chilské bitevní lodě nad pancéřovým pásem a následný výbuch vyřadil z boje 10 mužů.


Bitva u mysu Angamos

Přibližně v 10 hodin se přiblížily na dostřel i BLANCO ENCALADA a COVADONGA a chilská převaha se stala drtivou. Miguel Grau se pokoušel takticky držet mezi oběma obrněnci, aby se vzájemně ohrožovaly vlastní palbou, ale o něco později se dělostřelcům z ALMIRANTE COCHRANE podařil zásah, jenž měl mít osudové následky. Těžký granát pronikl pancéřováním velitelské věže a jeho exploze zabila admirála Graua a poručíka Diega Ferré Sosu (narozen roku 1844). Za této situace se ujal velení monitoru korvetní kapitán Aguirre, jenž dosud velel dělostřelecké věži. HUASCÁR byl již v naprosto beznadějné situaci, neboť další granát definitivně vyřadil z činnosti ovládání kormidla, takže ochromený monitor byl již zcela vydán na pospas svým protivníkům.

Urputný zápas však pokračoval i nadále a protože byl veden na krátkou vzdálenost, mohly se do něj naplno zapojit i rychlopalné zbraně. Obsluha peruánského Gatllingu sváděla až do svého vyřazení nerovný souboj s přesilou chilských Nordenfeldtových kanonů a palubu monitoru prakticky neustále kropila sprška malorážních projektilů, k nimž se přidala i palba z ručních zbraní. Na HUÁSCARU vypuklo opravdové peklo a každého kdo se odvážil vkročit na palubu nemilosrdně kosily nepřátelské střely. Pochopitelně pokračovala i palba z těžkých děl a další projektil pronikl pancéřováním dělostřelecké věže a nejenže zabil téměř celou obsluhu, včetně korvetního kapitána Aguirreho, ale trvale vyřadil z činnosti i jedno z těžkých děl.


Poškozená dělová věž Huáscaru

I za této situace se však Peruánci odmítali vzdát a zarputile pokračovali v boji. Na místo zabitých dělostřelců nastoupila náhradní obsluha a zbývající dělo pokračovalo v palbě třebaže již bez jakéhokoliv úspěchu. Velení na hrdinně bojujícím plavidle převzal Manuel Melitón Carvajal Ambulodegui (narozen roku 1847), ale brzy byl vážně zraněn, takže velení připadlo José Melítonovi Rodriguézu Perézovi (narozen roku 1848). Na ochromený monitor dopadaly další a další granáty, které nejenže srazily lodní komín, ale způsobily také požáry v ubikacích důstojníků a ve strojovně. Zatímco na palubě těžce poškozeného monitoru zuřil litý boj, tak v podpalubí bojoval lodní lékař Santiago Tavara vlastní zápas za záchranu mnoha těžce zraněných členů posádky a stal se dalším hrdinou tohoto neuvěřitelného dramatu.

Zakrvácená paluba byla pokrytá změtí trosek a rozervaných lidských těl a jeden z výstřelů srazil peruánskou vlajku, což mohlo být pokládáno za znamení kapitulace, takže poručík Enrique Palacios Mandiburu (narozen roku 1850) se jí odhodlaně chopil a navzdory husté palbě jí upevnil zpět na stožár. Při této, v pravdě sebevražedné misi, byl smrtelně zraněn sedmi střelami, ale díky jeho odvaze na HUÁSCARU i nadále hrdě vlála peruánská státní zástava.


Enrique Palacios

Boj tedy pokračoval i nadále a neutuchající palba zabila i čtvrtého důstojníka Rodrigueze, takže velení převzal poručík Pedro Garezón Thomas (narozen roku 1848). Mladý poručík se pokusil taranovat jednu z nepřátelských bitevních lodí, ale rozstřílený monitor již nebyl schopen žádného účinného manévru. Nepřátelské střely se pochopitelně ani za této situace HUÁSCARU nevyhýbaly a brzy na lodi propukly další dva požáry (na přídi a v prostoru velitelské věže). Zasažena byla i kotelna, kde vybuchl jeden kotel a posléze bylo z boje vyřazeno i poslední dělo.

HUÁSCAR se proměnil v plovoucí vrak; z poškozených kotelen unikala s hlasitým sykotem pára a nad lodí se držela hustá mračna kouře tvořená zplodinami z četných požárů a dýmem unikajícím ze zničeného komína. Za této situace monitor vyčerpal všechny možnosti obrany a poručík Garezón svolal poradu několika zbývajících důstojníků, načež bylo rozhodnuto marný boj ukončit a HUÁSCAR potopit. Garezón a strojní inženýr Samuel Mac Mahon se odebrali do podpalubí, kde zastavili stroje a otevřeli zavodňovací ventily. Přibližně v 11:00 zastavili Chilané palbu a bitva u mysu Amgamos skončila. Toto střetnutí se zapsalo do dějin námořního válčení nejenom jako rozhodující bitva celé námořní fáze Tichomořské války, ale především díky neuvěřitelnému hrdinství posádky HUÁSCARU, která se díky heroickému odporu zařadila mezi nejudatnější v celé moderní námořní historii.


Schéma bitvy u mysu Angamos

Poté co posádka monitoru stáhla vlajku na znamení kapitulace nechal námořní kapitán Riveros okamžitě spustit dva čluny s abordážními skupinami, kterým veleli poručíci Rogers a Simpson. Chilská komanda se bleskově zmocnila HUÁSCARU a vnikla do podpalubí. Třebaže hladina vody v podpalubí monitoru rychle stoupala až do výše 1,2 metru, podařilo se Chilanům plavidlo zachránit.

Bitva tedy skončila jasným vítězstvím chilského loďstva, které donutilo k ústupu korvetu UNIÓN a zajalo monitor HUÁSCAR. Peruánci měli 33 mrtvých (z toho 7 důstojníků), 27 zraněných a 144 zajatým mužů, zatímco Chilané přišli pouze o jednoho námořníka a dalších 9 utrpělo zranění. ALMIRANTE COCHRANE vypálil celkem 45 těžkých a 28 lehčích granátů plus stovky malorážních projektilů. Dělostřelci na BLANCO ENCALADĚ vystřelili 31 těžkých granátů, k nimž je třeba připočítat ještě 12 výstřelů z lehčích děl a další nezjištěné množství střel z Nordenfeldtových rychlopalných zbraní a pušek. Do boje se zapojila i COVADONGA, která ale vypálila pouze několik málo ran a výsledek střetnutí nijak neovlivnila. Celkem zasáhlo HUÁSCAR 24 těžkých granátů, z nichž 16 dokázalo probít pancéřování.

Naproti tomu HUÁSCAR vypálil 40 granátů ráže 254 mm, 3 kalibru 120 mm a větší množství střel z Gatllingu. Ovšem s výjimkou první fáze bitvy byla peruánská dělostřelba naprosto neúčinná, takže nakonec pravděpodobně docílili pouze tří zásahů.


Zničená velitelská věž Huáscaru

Po obsazení HUÁSCARU Chilané rychle uhasili požáry a odčerpali vodu z podpalubí. Zajatí peruánští námořníci byli přemístěni na chilské lodě a začalo se s přípravami na odvlečení těžce poškozeného monitoru do nejbližšího přístavu. Poručík Simpson požádal poručíka Garezóna, aby mu pomohl s identifikací admirála Grau, jehož tělo mělo být zajištěno, aby mohlo být po skončení války vráceno do Peru. Oba muži propátrali trosky velitelské věže, ale jelikož výbuch granátu Grauovo tělo doslova rozmetal na kusy, podařilo se bezpečně identifikovat pouze jednu admirálovu nohu.

HUÁSCAR byl odvlečen do přístavu Mejillones, kde byl provizorně opraven a 20. října připlul na hlavní námořní základnu ve Valparaisu, aby mohl být znovu uveden do bojeschopného stavu a počátkem roku 1880 vstoupil do služby v chilském válečném loďstvu. Zajatá posádka byla díky britskému zprostředkování velmi brzy vyměněna za chilské námořníky z posádky ESMERALDY, díky čemuž se všichni vrátili do vlasti, kde se stali oslavovanými hrdiny. Na počest padlého admirála byl v celé zemi vyhlášen státní smutek a 8. říjen je dodnes slaven jako státní svátek. Je zajímavé, že třebaže se korveta UNIÓN z boje vzdálila na přímý rozkaz admirála Graua, stal se její velitel přesto terčem trapných útoků, které jej obviňovaly ze zbabělosti, takže námořní kapitán Garcia raději inicioval přešetření celé události, jež jej těchto obvinění zbavilo.


Galvarino Riveros

Chilané vystrojili admirálu Grauovi řádný pohřeb se všemi vojenskými poctami. Smuteční obřad se konal v Santiagu a zúčastnilo se jej mnoho významných osobností jako například ministr války a námořnictva Rafael Sotomayor, velitel námořnictva Galvarino Riveros (čerstvě povýšená na kontraadmirála) a mnoho dalších vysokých důstojníků, kteří přišli vzdát poslední hold svému velkému protivníkovi, jehož mnozí osobně znali a někteří po jeho boku dokonce bojovali v nedávné válce proti Španělsku. Zazněla čestná salva a vojenská kapela zahrála padlému hrdinovi poslední píseň. Byl to dojemný okamžik, při němž si všichni účastníci smutečního obřadu dozajista uvědomovali, že společně s admirálovými ostatky symbolicky pohřbívají i naděje peruánského námořnictva na konečné vítězství, protože po ztrátě HUÁSCARU a svého nejlepšího velitele, již byla jeho situace naprosto beznadějná. Ale duch admirála Graua mezi peruánskými námořníky přežíval i nadála, takže k chilskému vítězství vedla ještě dlouhá cesta, neboť jeho bývalí podřízení i nadále bojovali s příkladným nasazením a obdivuhodnou odvahou.

HUÁSCAR a UNIÓN nebyly jediné peruánské lodě, které se pokoušely narušovat chilský námořní obchod, protože poměrně aktivně si v tomto směru počínala i korveta PILCOMAYO, jejíž osud se velmi podobá osudu HUÁSCARU. Velení na PILCOMAYU bylo svěřeno do rukou korvetního kapitána Carlose Ferreyry, pod jehož velením se korveta zpočátku zaměřovala na dopravu vojenského materiálu a doprovod peruánských konvojů.

Například 29. června 1879 PILCOMAYO úspěšně dovezl do Aricy 2000 pušek a 4. července eskortoval do stejného přístavu dopravní loď OROYA s vojenským materiálem, aby se následně přemístil k Tocopille kde 6. července potopil chilskou obchodní loď MATILDA a jedno další plavidlo. Po úspěšném útoku na Tocopillu se korveta přesunula k Antofagastě, kde ale narazila na silný nepřátelský svaz tvořený bitevní lodí BLANCO ENCALADA, korvetou CHACABUCO a dopravní lodí LIMAR. BLANCO ENCALADA se jala PILCOMAYO pronásledovat, ale její snaha k úspěchu nevedla, třebaže honička trvala více než 20 hodin. K dalšímu setkání s nepřítelem došlo 17. července kdy PILCOMAYO poblíž Iquique narazil na bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE a korvetu CHACABUCO, před nimiž prchl do Aricy.


Dělový člun Cavadonga

Dne 13. září se k Arice přiblížila bitevní loď BLANCO ENCALADA společně s pomocnou lodí ITATA, na kterou PILCOMAYO odvážně zaútočil a podařilo se mu na ní způsobit požár.
Peruánská korveta se znovu dostala do boje 5. října poblíž Aricy. PILCOMAYO zaútočil na dělový člun COVADONGA a korvetu O´HIGGINS, na něž vypálil 21 výstřelů, zatímco O´HIGGINS odpověděl 16 projektily, ale palba na obou stranách byla naprosto neúčinná.

To se však již blížilo zajeti peruánské korvety, k němuž došlo dne 18. listopadu 1879. PILCOMAYO a UNIÓN doprovázely transportní parník CHALACO a kolen deváté hodiny ranní je zaskočila bitevní loď BLANCO ENCALADA, na jejíž palubě se nacházel i kontraadmirál Riveros. Peruánští velitelé se rozhodli pokusit u únik a rychlá UNIÓN se měla snažit odlákat nepřátelskou bitevní loď, zatímco ostatní dvě plavidla se hodlala pokusit uniknout každé na vlastní pěst. BLANCO ENCALADA se však vydala stíhat pomalejší PILCOMAYO a tentokráte byla její snaha úspěšná. PILCOMAYO sice zahájil na vzdálenost 5 kilometrů palbu, ale ta nemohla dobře pancéřovanému protivníkovi nijak ublížit. Naopak nepřátelská střelba záhy srazila přední stěžeň, načež fregatní kapitán Ferreyra svolal poradu důstojníků a rozhodl se marný boj ukončit a korvetu potopit.


Korveta Pilcomayo

Posádka zničila všechny tajné materiály a závěry děl, otevřela zavodňovací ventily a loď zapálila. Současně byla stažena peruánská vlajka a PILCOMAYO kapituloval. Riveros vyslal na hořící loď komando vedené poručíkem Simpsonem, které se peruánské korvety bleskově zmocnilo. Chilané uzavřeli zavodňovací ventily, zdolali požáry, a za pomocí výkonných čerpacích zařízení, jimiž disponovala BLANCO ENCALADA, vyčerpali vodu z podpalubí a PILCOMAYO se stal jejich válečnou kořistí.
Po získání námořní nadvlády mohli Chilané prakticky bez jakýchkoliv omezení vypravovat námořní transporty, jimiž posilovali své pozemní síly, které díky tomu mohly zahájit rozsáhlou pozemní ofenzívu. Ještě do konce roku 1879 se zmocnili většiny jihoperuánských přístavů a oblehli Aricu, kterou byli Peruánci odhodláni tvrdě bránit. Aby se zabránilo posilování peruánských sil bylo rozhodnuto zahájit blokádu této významné námořní základny.


Admirál Montero

Pobřežní obraně Aricy velel kontraadmirál Lizardo Montero a ochranu od moře zajišťovaly početné baterie rozmístěné ve dvou oddělených postaveních. Severně od přístavu se nalézalo celkem devět děl, jimž velel kapitán Camilo N. Carrillo, a na jihu čtyři děla pod velením plukovníka Arnalda Panizi Avasola. Významnou složkou obrany přístavu byl i monitor MANCO CAPAC vyzbrojený dvojicí těžkých kanonů kalibru 381 mm, jemuž velel fregatní kapitán José Sanchéz Lagomarsino. U vjezdu do přístavu se tyčila i monumentální náhorní plošina Morro, na níž později zaujaly pozice oddíly složené z peruánských námořníků.

K prvnímu útoku došlo dne 27. února 1880 a zúčastnil se jej nedávno ukořistěný monitor HUÁSCAR, jemuž velel fregatní kapitán Manuel Tomas Thomson Porto Mariňo (narozen roku 1839) a dělový člun MAGELLANES, na němž velel fegatní kapitán Carlos Condel.

Bitva vzplála v 8:30 kdy HUÁSCAR zahájil dělostřelecký souboj s pozemními bateriemi pod velením plukovníka Panizi, do nějž se brzy zapojil i MANCO CAPAC. Současně začal MAGELLANES ostřelovat postavení severních peruánských baterií. Souboj trval až do 9:20 a HUÁSCAR obdržel tři zásahy, jenž mu ale nezpůsobily takřka žádné škody, ale jelikož ani chilská dělostřelba nezaznamenala žádný větší úspěch, rozhodl se kapitán Thomson změnit polohu a ostřelovat přímo Aricu. I tentokráte se stal HUÁSCAR terčem palby pobřežního dělostřelectva, která mu měla způsobit citelné škody. Monitor obdržel zásah těžkým granátem, jenž explodoval poblíž dělostřelecké věže, zabil osm Chilanů a dalších dvanáct zranil.


Manuel Thomson

Velitel peruánského monitoru vydal rozkaz přesunout MANCO CAPAC do blízkosti HUÁSCARU a znovu zahájit palbu, což ovšem nebylo jednoduché, neboť stroje monitoru byly velmi nespolehlivé a maximální rychlost nepřekročila tři uzle. Přesto se MANCO CAPAC po 14. hodině přiblížil na vzdálenost 3200 metrů a zahájil palbu se svých zastaralých děl ráže 381 mm. Bohužel jedno těžké dělo brzy přestalo střílet a už i tak nízká kadence palby se ještě snížila. Kromě toho parní stroj dočasně vypověděl službu a MANCO CAPAC zůstal bezmocně stát poblíž svého protivníka, který se jej mohl pokusit taranovat, ale Thomson se však pravděpodobně obával použití torpéd (MANCO CAPAC žádné neměl), takže příznivá situace k útoku zůstala nevyužita a navíc se peruánskému monitoru podařil zásah, který poškodil stožár a zabil kapitána Thomsona. Brzy poté peruánští strojníci obnovili chod strojů a MANCO CAPAC se vzdálil do bezpečí, čímž bitva skončila, protože i HUÁSCAR odplul z přístavu.

HUÁSCAR vypálil celkem 116 projektilů a i MAGELLANES vystřelil několik desítek granátů. Výsledky chilské střelby však nebyly valné a Peruánci měli pouze tři padlé vojáky a další čtyři utrpěli zranění. Mnoho výstřelů dopadlo přímo na město, protože nový velitel HUÁSCARU se řídil poněkud odlišnými pravidly, nežli jeho slavný předchůdce, díky čemuž zemřelo i pět civilistů a dalších jedenáct bylo zraněno (byly mezi nimi i dvě děti).

Peruánští dělostřelci si vedli podstatně lépe; vypálili 153 výstřelů ( z toho MANCO CAPAC 17), jenž dokázaly citelně poškodit HUÁSCAR a zabít devět chilských námořníků, zatímco dalších osmnáct jejich kolegů utrpělo různá poranění.


Monitor Manco Capac

Po skončení první bitvy u Aricy se Chilané ještě několikráte pokusili o útok na přístav (celkem šestkrát), ale k žádnému většímu střetu dlouho nedocházelo. Situace peruánských vojsk se ale postupně zhoršovala, protože začínala trpět nedostatkem materiálu, pročež bylo rozhodnuto učinit pokus o prolomení blokády. Tento nesnadný úkol byl svěřen korvetě UNIÓN, které nyní velel námořní kapitán Manuel Antonio Villavicencio Freyre (narozen roku 1840) a parníku TALISMAN, jenž však měl dopravit zásoby do přístavu Quilca.

TALISMAN nakonec nezakotvil v Quilce ale v přístavu Pisca, kde v pořádku vylodil cenný náklad tvořený zásilkou léčiv, několika děly, větším množstvím pušek a patřičnou zásobou munice, takže povzbuzení Peruánci mohli doufat že i UNIÓN splní jejich naděje a dopraví obležené Arice potřebné zásoby. Rychlá korveta naložila zásilku ošacení, obuvi, zbraní a munice, k nimž je nutno připočítat ještě torpédovku ALIANZA, která měla zlepšit obrané možnosti Aricy.

Námořní kapitán Villavicencio věděl, že chilské lodě se v nočních hodinách vzdalují na širé moře, což mu dávalo naději na úspěšné splnění své obtížné mise. 17. března ve dvě hodiny po půlnoci nepozorovaně vnikl do Aricy a zakotvil vedle monitoru MANCO CAPAC. O něco později navázal spojení se správou přístavu a začal s vykládkou dovezeného vojenského materiálu.

Chilané si nepřátelské korvety všimli až po rozednění, kdy jí spatřily hlídky na HUÁSCARU a Carlos Condel, který na monitoru nedávno převzal velení, nařídil zahájit palbu, na kterou Peruánci odpovídali pouze sporadicky. To se však již k Arice blížil silný chilský svaz tvořený bitevní lodí ALMIRANTE COCHRANE, dělovým člunem MAGELLANES a ozbrojenými parníky ANGAMOS, AMAZONAS a MATÍAS COUSIŇO. Peruánci byli připlutím nepřátelské eskadry zaskočeni, ale kapitán Villavicencio byl přesto pevně odhodlán splnit svěřený úkol a dokončit vykládku přivezeného materiálu.


Peruánské pobřežní dělo

Chilské lodě zaujaly vhodné pozice k útoku a kolem poledne spustily na zakotvenou korvetu intenzivní palbu, kterou peruánské lodě a pobřežní baterie ze všech sil opětovaly. UNIÓN inkasovala větší množství zásahů, které zničily všechny lodní čluny a palubní nástavby, ale žádné opravdu závažné škody peruánská korveta neutrpěla. Přesto byla situace kritická a její velitel neviděl jiné východisko nežli se po vyložení nákladu pokusit prorazit na volné moře.

UNIÓN zvedla kotvy a asi v 16:30 vyplula plnou parou z přístavu. Kupodivu se jí podařilo proniknout kolem chilských plavidel a v nočních hodinách se od svých pronásledovatelů dokázala odpoutat a 20. března triumfálně zakotvila v Callau, kde se jí dostalo nadšeného uvítání a námořní kapitán Villavicencio obdržel za úspěšné splnění zadaného úkolu vysoké vyznamenání.


Kapitán Villavicencio

V tomto střetnutí měla chilská strana velkou převahu, které však příliš nevyužila. Peruánské lodě sice zasáhlo poměrně dost chilských granátů, ale kromě výše popsaných škod na korvetě UNIÓN byl již pouze čtyřikráte zasažen MANCO CAPAC, jenž ale nebyl vážněji poškozen. Naopak Peruánci zasáhli čtyřikrát bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE, ale ani jejich palba nedokázala napáchat závažnější škody. Přesto i tentokráte utrpěli mnohem větší ztráty Chilané, kteří napočítali devět mrtvých a osmnáct zraněných. Naproti tomu Peruánci měli pouze dva mrtvé a sedm raněných.

K dalšímu většímu námořnímu střetnutí již během blokády Aricy nedošlo, ale mnoho peruánských námořníků z posádky potopené pancéřové fregaty INDEPENDENCIA se účastnilo bojů na pozemní frontě, kde 7. června 1880 hrdinně padl i námořní kapitán Moore, který začátkem války velel INDEPENDENCII. To se již neodvratně blížil pád Aricy a proto ještě téhož dne Peruánci potopili monitor MANCO CAPAC a torpédovka ALIANZA se pokusila prorazit blokádu a odplout do Callaa, ale pronásledoval jí ozbrojený parník LOA, takže ALIANZU raději potopila vlastní posádka.
Po dobytí Aricy již chilské armádě nemohlo nic zabránit v tažení na peruánské hlavní město Lima a poblíž se nalézající nejdůležitější nepřátelskou námořní základnu. Chilská vojska měla v této fázi války zdrcující převahu nad svými protivníky, takže mohla téměř bez odporu postupovat do nepřátelského vnitrozemí, protože Peruánci soustředili své zbývající síly na obranu Limy.

Důležitou úlohu mělo sehrát chilské válečné loďstvo, jež dostalo ještě před pádem Aricy za úkol zablokovat přístav Callao, přes nějž se realizoval téměř veškerý peruánský námořní obchod a kotvily tu zbývající peruánské válečné lodě. Proto se už v noci z 9. na 10. dubna 1880 ke Callau nepozorovaně přiblížilo silné námořní uskupení pod velením kontraadmirála Rivera a torpédové čluny JANEQUEO a GUACOLDA dostaly rozkaz potopit korvetu UNIÓN. JANEQUEO však ve tmě ztratil orientaci, takže do blízkosti nepřátelské korvety se dostala pouze torpédovka GUACOLDA, jejíž torpédo ale předčasně explodovalo, takže UNIÓN neutrpěla žádné škody.


Pobřežní dělo v Callau

Následujícího dne kontraadmirál Riveros vyhlásil neutrálním lodím desetidenní lhůtu na opuštění přístavu a 22. dubna došlo k prvnímu bombardování Callaa. Nejdůležitější peruánskou námořní základnu bránilo početné dělostřelectvo soustředěné do tří samostatných skupin. První tvořily baterie La Punta. Santa Rosa, La Merced, a 21. de Diciembre (21. prosinec). Ve druhé skupině byly baterie Manco Capac a Independencia a konečně ve třetí dělostřelecké posty Ayacucho, Junin a Rimac. Celkem tvořilo pobřežní obranu 23 děl od několika výrobců (Armstrong, Rodman, Blakely, Dahlgren, Vavasseur) jejichž projektily vážily od 32 do 1000 liber (jejich ráži bohužel neznám). Několik těžkých kanonů mělo nainstalované otočné pancéřové kopule, ale většinou je chránily pouze navršené valy. Nevýhodou byl poměrně malý dostřel, jenž nepřesahoval 4500 m. Obranu přístavu posilovala i položená minová pole a peruánská válečná plavidla, mezi nimiž nechyběl ani monitor ATAHUALPA a korveta UNIÓN.

Bombardování se zúčastnil monitor HUÁSCAR, korveta PILCOMAYO a ozbrojený parník ANGAMOS. Chilané vypálili 120 výstřelů, ale přílišné škody nenapáchali, protože jejich plavidla se držela v uctivé vzdálenosti od pobřežních opevnění. Ani Peruánci nezaznamenali žádný úspěch třebaže vypálili dokonce 150 výstřelů.

K dalšímu ostřelování přístavu došlo 25. května kdy Chilané vypálili na 418 granátů a tentokráte dokázali poškodit hned několik peruánských lodí a zabít 40 nepřátelských námořníků. Peruánci vypálili 161 projektilů, ale jejich palba byla neúčinná, protože chilská plavidla se většinou držela mimo dostřel pobřežních baterií.

Přesto Chilané začali brzy ztrácet svá válečná plavidla, neboť peruánští námořníci bojovali s velkou odvahou a používali i poněkud nekonvenční způsoby boje, protože chilské loďstvo mělo obrovskou převahu. Peruánské velení vyzbrojilo několik civilních plavidel, které nyní používalo jako dělové a torpédové čluny a brzy s nimi dosáhla několika úspěchů.

Dělové čluny CALLAO a RESQUARDO se společně s torpédovým člunem INDEPENDENCIA pokusily v nočních hodinách dne 25. května proniknout do Callaa, ale byly odhaleny chilskými torpédovkami JANEQUEO a GUACOLDA. JANEQUEO pod vedením Manuela Seňareta zaútočila žerďovým torpédem na INDEPENDENCII a podařilo se jí peruánskou loď vážně poškodit. Při tomto útoku padlo osm peruánských námořníků, ale José Galvéz, jenž zmrzačené lodí velel, zůstal na živu a společně s Manuelem Sebastiánem Ugartem y Moscosem (narozen roku 1851) zvedli hlavici vlastního žerďového torpéda a vhodili jí na palubu chilské torpédovky. Ozval se silný výbuch a JANEQUEO se následně potopila a z její posádky padli dva muži. Při této akci však zemřel i Manuel Ugarte, který zvýšil počet zabitých Peruánců na devět.


Útok žerďovým torpédem

Zbytek statečné posádky včetně José Galvéze zachránili později Chilané a admirál Riveros ocenil jeho hrdinství tím, že jej propustil na svobodu. Toto gesto si chilský admirál mohl dovolit, protože Galvéz byl těžce raněn a výbuch jej připravil o zrak.

Dalšího významného úspěchu dosáhlo peruánské námořnictvo 3. července. Ozbrojený parník LOA, jemuž velel kapitán Guillermo Peňa, hlídkoval na přístupových trasách k přístavu a po rozednění objevili Chilané opuštěnou plachetnici. Kapitán Penna se domníval, že posádka neznámého plavidla uprchla na záchranných člunech, aby se vyhnula zajetí a vyslal na opuštěnou loď průzkumný oddíl, který zjistil, že na opuštěné lodi zůstal její náklad, jehož se Chilané zmocnili a přenesli jej na LOU. Nikdo netušil, že Peruánci umístili mezi náklad i výbušnou nálož opatřenou časovaným mechanismem, která v 5:30 explodovala a nešťastná loď se během několika minut potopila a z její posádky zahynulo 118 mužů, mezi nimiž nechyběl ani kapitán Peňa.

Podobným způsobem byl 13. září potopen i dělový člun COVADONGA. Také tentokráte se Chilané neopatrně přiblížili k zdánlivě opuštěnému plavidlu, na němž byla ovšem nastražena nálož tvořená 350 kg dynamitu. Obrovský výbuch potopil COVADONGU, přičemž zahynulo 32 mužů včetně kapitána Ferrariho a dalších 48 upadlo do zajetí. Tyto nečekané ztráty způsobené poněkud nekonvenčními metodami vyvolaly v Chile vlnu rozhořčení a admirál Riveros nařídil jako odvetu několikeré bombardování Callaa, jimž však působil ztráty zejména civilnímu obyvatelstvu.

Peruánci se pokusili použít proti blokádním lodím i další netradiční zbraň, kterou představovala ponorka TORO, jíž sestrojil inženýr Frederico Blume. TORO vznikala na náklady svého konstruktéra v přístavu Paita. Jednalo se o velmi primitivní podmořské plavidlo o délce trupu pouhých 14,6 m, jež se mohlo bezpečně ponořit jenom do hloubky přibližně 4 m. Pohon byl manuální a maximální rychlost se pohybovala pouze kolem čtyř uzlů. Posádku tvořilo 11 mužů a výzbroj se pravděpodobně skládala z několika min (torpéd?) opatřených časovaným odpalovacím mechanismem.

Po úspěšných plavebních zkouškách odkoupila ponorku peruánská vláda a TORO byla na transportním plavidle LIMENA dopravena do Callaa, kde se v září roku 1880 pokusila zaútočit na bitevní loď ALMIRANRE COCHRANE, jež se nalézala poblíž ostrůvku San Lorenzo. Celá akce nakonec skončila neúspěšně, neboť Chilané byli na poslední chvíli varováni, takže jejich bitevní loď spěšně odplula a nastražená mina vybuchla teprve ve chvíli, kdy již byla bitevní loď v bezpečné vzdálenosti.


Ponorka Toro

Prakticky po celý zbytek roku 1880 pokračovaly šarvátky menších plavidel a souboje chilských lodí s pobřežními bateriemi, které je zbytečné všechny popisovat, protože postačí seznámení pouze s těmi nejzajímavějšími.

Chilská torpédovka GUACOLDA potřebovala provést nejnutnější opravy, díky čemuž byla vytažena na pobřeží ostrůvku San Lorenzo. Peruánské velení se rozhodlo na ní zaútočit a kapitán Patricio Iriarte měl k dispozici dělové čluny URCOS, CALLAO, ARNO a RESGUARDO, na nichž se dne 17. září přeplavilo k ostrůvku San Lorenzo 80 mužů, jenž se tu úspěšně vylodili. Chilská posádka v počtu 30 mužů, se však nenechala zaskočit a došlo k boji, do nějž se brzy zapojila i chilská torpédovka FRESIA a pomocná loď PRINCESA LUISA, načež se Peruánci stáhli, protože do boje později zasáhla i bitevní loď BLANCO ENCALADA

Dne 6. prosince 1880 vypluly z Callaa peruánské dělové čluny ARNO, URCOS , RESGUARDO a CAPITANIA, jimž velel Antonio Jimeno. Peruánské lodě narazily kolem 4:30 na nepřátelské uskupení složené z torpédovek FRESIA, GUACOLDA, COLO COLO a TUCAPEL, jež doprovázely ozbrojený parník PRINCESA LUISA, a později se na scéně objevil i monitor HUÁSCAR. Během boje se peruánskému dělovému člunu ARNO podařilo těžce poškodit torpédovku FRESIA, na jejíž palubě padly tři námořníci a jeden utržil zranění. Určité škody utrpěl i ARNO, kde byli čtyři zranění. Poškozená chilská torpédovka se vrátila do služby až 24. prosince.

K poslednímu souboji došlo v noci z 3. na 4. ledna 1881 kdy se peruánská torpédovka REPÚBLICA vedená Stephenem Heatonem pokusila napadnout bitevní loď ALMIRANTE COCHRANE. Útok však k úspěchu nevedl a REPÚBLICU pronásledovala torpédovka FRESIA a ozbrojené lodě TOLTÉN a PRINCESA LUISA, takže Peruánci své plavidlo, které mohlo dosáhnout rychlosti pouze 9 uzlů, raději sami potopili.

To se již měl brzy naplnit osud obléhaného Callaa, protože zatímco obrana směrem od moře byla pevná a admirál Riveros nevěřil v chilský úspěch a raději předal velení námořnímu kapitánovi Latorremu, tak boje na pevnině se vyvíjely v neprospěch Peruánců. Chilská armáda sice svého protivníka početně příliš nepřevyšovala, ale obrovský rozdíl byl v kvalitě vojsk a materiálním vybavení, kdy Peru mohlo proti ostříleným jednotkám pravidelné armády většinou nasadit pouze nezkušené dobrovolníky a narychlo povolané odvedence. V těchto bojích statečně bojovalo i mnoho peruánských námořníků, ale přesto bylo počátkem roku 1881 jasné, že pád pevnosti je již pouze otázkou času, a proto byl vydán rozkaz všechna zbývající plavidla potopit, aby nepadla do rukou Chilanů.


Germán Astete

Tento smutný úkol realizovali námořní kapitáni Astete a Villavisencio ve dnech 16. a 17. ledna 1881. Byly zničeny takřka všechny zbývající peruánské válečné lodě a zdejší námořnictvo de facto zaniklo. Přesto utrpěli Chilané ještě jednu ztrátu, když byla dne 5. dubna 1881 potopena torpédovka GUACOLDA, která byla pravděpodobně zničena podobným způsobem jako lodě COVADOLGA a LOA.

Boje na souši však pokračovaly až do vyhlášení příměří, které nastalo dne 20. října 1883 a následujícího roku byla podepsána mírová smlouva. Válku vedenou v letech 1879 až 1883 jasně vyhrálo Chile, čemuž odpovídaly i tvrdé mírové podmínky, podle nichž se Bolívie musela vzdát celé sporné oblasti, čímž ztratila přístup k moři, a i Peru přišlo o rozsáhlá území včetně důležitých přístavů Iquique a Arica.

Symbolická tečka za Tichomořskou válkou byla učiněna v roce 1889. Jak již bylo řečeno výše, zabavila britská vláda v průběhu války peruánské křižníky DIÓGENES a SÓCRATES. DIOGÉNES si Britové ponechali jako kompenzaci nákladů vynaložených na internaci obou plavidel, takže Peru byl navrácen pouze SÓCRATES, který poté obdržel nové jméno LIMA a v roce 1889 navštívil Chile, aby naložil ostatky admirála Graua, které byly slavnostně převezeny zpět do vlasti.


Peruánští veteráni z posádky Huáscaru

Tichomořská válka se významných způsobem zapsala do historie všech tří zemí, jež se jí zúčastnily, takže není divu, že neupadla v zapomnění a vzpomínky na její účastníky jsou dodnes v živé paměti. Zemřelí hrdinové mají postaveno velké množství památníků a jejich jména nesou mnohé ulice, náměstí a samozřejmě i válečné lodě. Nejznámější památník připomínající Tichomořskou válku, je k vidění v přístavu Talcahuano, kde je dodnes ukotven monitor HUÁSCAR, na jehož palubě mohou návštěvníci spatřit tento nápis: „Poutníče! Smekni a pokloň se. Zde na této palubě jsou zvěčněny minuty velkého hrdinství. Zachovej ticho, nechť tvé kroky neruší klid této svatyně, kde tě provází duch Prata, Aldey, Serrana, Graua, Thomsona.“
Chile:
Korveta ESMERALDA-potopena monitorem HUÁSCAR 21. května 1879.
Dělový člun COVADONGA-potopen 13. září 1880.
Torpédovka JANEQUEO-potopena torpédovým člunem INDEPENDENCIA 25. května 1880.
Torpédovka GUACOLDA-potopena 5. dubna 1881.
Ozbrojený parník LOA-potopen 3. července 1880.
Ozbrojený parník RIMAC-zajat monitorem HUÁSCAR a korvetou UNIÓN 23. července 1879.

Peru:
Pancéřová fregata INDEPENDENCIA-ztroskotala 21. května 1879.
Monitor HUÁSCAR-zajat 8. října 1879.
Monitor MANCO CAPAC-potopen vlastní posádkou 7. června 1880.
Monitor ATAHUALPA-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Fregata APURIMAC-potopena vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Korveta PILCOMAYO-zajata 18. listopadu 1879.
Korveta UNIÓN-potopena vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Dělový člun ARNO-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Dělový člun URCOS-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Dělový člun CAPITANIA-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Dělový člun RESGUARDO-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Torpédovka ALAY-zajata 23. prosince 1879.
Torpédovka ALIANZA-potopena vlastní posádkou 6. června 1880.
Torpédovka REPÚBLICA-potopena vlastní posádkou 4. ledna 1881.
Torpédový člun INDEPENDENCIA-potopen 25. května 1880.
Ponorka TORO-potopena vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Ozbrojený parník CHALACO-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Ozbrojený parník LIMENA-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Ozbrojený parník TALISMAN-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Ozbrojený parník LIMA-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.
Ozbrojený parník OROYA-potopen vlastní posádkou 16. ledna 1881.

Poznámka na závěr:
Tento článek je věnován památce peruánských a chilských námořníků, kteří před téměř 150 lety statečně bojovali v u nás dávno zapomenuté válce. Bohužel v české literatuře se o těchto událostech téměř nepíše, takže zájemce o tento konflikt musí hledat v cizojazyčných zdrojích (zejména španělských), což je pro mne díky špatné znalosti cizích jazyků velmi obtížné, takže jsem některé popsané události dost možná nechtěně zkomolil, popřípadě něco podstatného vynechal. Proto pokud by se mezi těmi několika čtenáři, kteří dočtou až sem, našel někdo schopný jakékoliv opravy nebo zajímavého doplnění, budu velmi rád pokud moji práci dodatečně obohatí.

Použité zdroje:
Ivan Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
http://www.taringa.net/posts/info/23343 ... ascar.html
http://www.wikipedia.org/
http://members.tripod.com/~Guerra_del_P ... gamos.html
http://go.to/Peruvian_Navy
http://www.laguerradelpacifico.cl/home.htm
http://www.guerradelpacifico1879.cl/her ... ajes1.html
http://www.marina.mil.pe/biografias.asp
http://members.fortunecity.com/juan39/O ... lenos.html
http://arqueohistoria.blogspot.com/2008 ... garon.html
http://warships2007.narod.ru/index.htm
http://maquina-de-combate.com/fotos_y_v ... a-del-Peru
http://www.batallas.org/
http://www.esmeralda.cl/prontus_armada/ ... ralda.html
http://www.warshipsww2.eu/givetbl.php?clanek=peru_ss

krása jarle, tvůj seriál zapomenuté lodě a konflikty by mohl jít i do televize, jinak mám pár otázek a komentářů

jinak takovéto války mezi malými námořnictvi jsou zajímavé, protože každá ztráta může změnit poměr sil

v části zajetí korvety pilcomayo píšeš, že korveta zahájila palbu na 5km, mě se to zdá docela dost, jaký dostřel měla tehdejší děla?

nahánění huascaru bitevními loděmi, mi hrozně připomělo slídění ruskými bitevními loděmi po goebenu během WWI, jen s tím rozdílem, že tady dosáhli úspěchu

huascár byl asi prvním novodobým korzárem jak je známe z WWI. i když měl narozdíl od německých křižníků podstatně jiné podmínky

nenapadlo peruánce během obléhání callao zaminovat přístav, o minách tam píšeš, ale v jiných souvislostech

v části zajetí korvety pilcomayo píšeš, že korveta zahájila palbu na 5km, mě se to zdá docela dost, jaký dostřel měla tehdejší děla?

Jaký dostřel měla tehdejší děla nevím, ale Pilcomayo byla moderní loď, takže i její výzbroj asi převyšovala starší plavidla. Dostřel kolem pěti kilometrů ale určitě nebyl nijak výjimečný, protože Chilané často ostřelovali Callao ze vzdálenosti ještě větší, aby unikli z dostřelu zastaralých těžkých děl, které používala peruánská pobřežní obrana.

huascár byl asi prvním novodobým korzárem jak je známe z WWI. i když měl narozdíl od německých křižníků podstatně jiné podmínky

Já osobně považuji za první novodobé korzáry válečné lodě, které si nechala postavit vláda Konfederace v zahraničí a během války Severu proti Jihu jimi úspěšně napadala námořní obchod Unie. Nejúspěšnější z těchto lodí byla Alabama, která sama potopila mnohem více lodí, nežli všechna peruánská plavidla dohromady a stala se nejúspěšnější přepadovou lodí v moderních dějinách (do budoucna o ní chystám článek)

nenapadlo peruánce během obléhání callao zaminovat přístav, o minách tam píšeš, ale v jiných souvislostech

Nějaké minové pole Peruánci v Callau poležené měli, ale kolik těch min bylo netuším. Předpokládám že jich nebylo mnoho, protože miny a torpéda byly docela drahé a peruánské loďstvo nemělo peněz nazbyt.

Válka někde na konci světa a co všechno se zde stalo. Jarle, kolego dokázal bys jen pár větami popsat další vývoj či nevývoj peruánského námořnictva?

Já osobně považuji za první novodobé korzáry válečné lodě, které si nechala postavit vláda Konfederace v zahraničí a během války Severu proti Jihu jimi úspěšně napadala námořní obchod Unie. Nejúspěšnější z těchto lodí byla Alabama, která sama potopila mnohem více lodí, nežli všechna peruánská plavidla dohromady a stala se nejúspěšnější přepadovou lodí v moderních dějinách (do budoucna o ní chystám článek)

Na Alabamu jsem zapoměl, ale ta měla na rozdíl od huascáru ještě plachty a tak neměla tolik omezen akční rádius. Rozhodně o ní, ale napiš, ať to můžeme pořádně prodiskutovat.
Jinak nevím, zda to tam píšeš, ale huascár axistuje dodnes, protože ho chilané zachovali jako památník.

Pátrač píše:Válka někde na konci světa a co všechno se zde stalo. Jarle, kolego dokázal bys jen pár větami popsat další vývoj či nevývoj peruánského námořnictva?

Peruánské námořnictvo patří mezi mé nejoblíbenější, takže o něm rád něco napíšu. Bohužel toho nebude mnoho, protože po dlouhá desetiletí pouze živořilo a neprovozovalo mnoho lodí.

Po porážce v Tichomořské válce Peruánci těch několik lodí, které jim zůstali prodali, nebo vyřadili, takže jim na nějaký čas zůstala pouze říční flotila. Teprve v roce 1889 když jim byl navrácen křižník Lima, začali znovu provozovat opravdové válečné loďstvo, ale až do počátku 20. století si již pořídili pouze několik pomocných lodí, neboť země byla po prohrané válce v dosto špatném stavu a peníze na nákup nových jednotek prostě nebyli. Teprve v letech 1906 a 1907 nakoupili v Británii předzvědné křižníky Almirante Grau a Coronel Bolegnesi, jimiž začíná obnova válečného loďstva. Jestli chceš vědět jaký byl jeho další vývoj tak se podívej na následující odkaz je sice v ruštině, ale to by ti nemělo vadit
http://warships2007.narod.ru/peru3.htm


Křižník Lima

Tkuh - Plachty měly ještě i všechny lodě bojující v Tichomořské válce, i když se jednalo pouze o pomocný pohon. Jak se zdá tak je měly i všechny tři peruánské monitory včetně Huáscaru (mám jeden obrázek kde má Huáscar plachty)


monitor Atahualpa

Huáscar je opravdu zachován jako památník. Na konci svého článku o tom píšu.

Promiň článek jsem četl jednou a památník-huascár jsem si vzpoměl dnes a už jsem to nechtěl číst znova.
To s tím oplachtěním mě překvapilo, u monitorů si to člověk špatně představí.
Jinak je vidět, že měli graua opravdu rádi, když po něm pojmenovali jeden z těch dvou předzvědných křižníků, nepsal si o nich náhodou na palbě.

Jarl - zdvořile děkuji za doplněk a za odkaz. Skutečně mi ten ruský nevadí. -

Tkuh píše:Jinak je vidět, že měli graua opravdu rádi, když po něm pojmenovali jeden z těch dvou předzvědných křižníků, nepsal si o nich náhodou na palbě.

Jo už jsem o nich loni psal. Článek najdeš tady: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3844

Dříve jsem napsal i článek o Huáscaru tak se na něj můžeš podívat. Ten by ale potřeboval malou revizi, ale do té se mi momentálně nechce. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3512

V Peru je admirál Grau takřka mýtickou postavou a na jeho počest se již výce než 100 let jejich vlajková loď vždy jmenuje Almirante Grau. Jetli tě tahla osobnost zajímá, tak se podívej na Wikipedii. Zdaleka nejlepší heslo o něm mají samozřejmě Španělé, ale ani to anglické není špatné.

Spousta klipů souvisejících s Tichomořskou válkou je k vidění na You Tube. Tady jsou některé o bitvách u Ichuique a mysu Angamos:
http://www.youtube.com/watch?v=hrro5JTN ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=EEND70_GAgI&NR=1
http://www.youtube.com/watch?v=HROdqirr0hk

Vynikající článek.

Koukám že mám velké mezery ve vědomostech (je to spíše tím, že se o tyto doby moc nezajímám).

Na to že to byla takova zápomenutá válka na odlehlém konci světa tak je tam plno pozoruhodných okolností a kuriozit (potopení panceřové lodi dřevěnou, první použití protipancéřového granátu proti železné lodi, poslední útoky klounem, atd.).

Vělice mě zaujal celý příběh monitoru Huáscar, od jeho úspěchů přes porážku až po chilskou službu.

Dále mě také zaujalo poměrně časté zajmutí nepřátelských lodí (třeba ten Huáscar a Pilcomayo). S tím také souvisí to že peruánské posádky, celkem oprávněně, raději potopily tolik lodí v tom Callau aby zabránily zajmutí.

Díky jarle, Grau je peruánským hrdinou ze zásluhy, protože to byl skutečný rytíř moře, ale i přesto víc než dobrý námořník

Díky za skvělý článek o tichomořské válce. Skutečně neznámá válka a přitom se zde událo tolik zajímavého. Celkově hrdinství mnoha jednotlivců, "nečestné" praktiky Peruánců ke konci války (nastražené bomby), boj torpédového člunu Independencia s Janequeo a mnoho dalšího.

Jen bych chtěl upozornit na drobnou nesrovnalost v části o dodávce zásob do obležené Aricy. V prvním odstavci píšeš, že tím byla pověřena korveta Unión, ale v následujícím odstavci zmiňuješ Pilcomayo. Trošku mě to zmátlo, jen o něco výš píšeš o jejím zajetí Chilany.

to pátrač: ještě jeden web, kde bys mohl získat požadované info - www.warshipsww2.eu. Docela dobrý a v češtině
Navzdory názvu jsou tam lodě, které byly ve službě už od počátku 20.stol.

Ovšem je-li pravdou, co říká Jarl (o čemž nepochybuji), tedy, že až do nákupu dvou předzvědných křižníků nic dalšího peruánci neměli, pak dalšími významnými plavidly až do druhé světové byly 4 ponorky třídy R postavené mezi roky 1926-1928 v USA a ex-ruské, poté ještě estonské, torpédoborce Almirante Guise a Almirante Villar koupené v r. 1933. (na vodu spuštěny 1913, 1914). Zbytek v podstatě nestojí za řeč..
Tož asi tak, snad to není moc OT, když ses ptal.

Micuhide Akechi píše:Jen bych chtěl upozornit na drobnou nesrovnalost v části o dodávce zásob do obležené Aricy. V prvním odstavci píšeš, že tím byla pověřena korveta Unión, ale v následujícím odstavci zmiňuješ Pilcomayo. Trošku mě to zmátlo, jen o něco výš píšeš o jejím zajetí Chilany.

Děkuji za upozornění. Tou korvetou byla samozřejmě Unión. Omlouvám se čtenářům za dezinformaci a hned to opravím.

Bublifuk - ten český web je opravdu dobrý (u nás zdaleka nejlepší), ale to že by popisoval všechna válečná plavidla sloužící od počátku 20. století tak úplně neplatí. Konkrétně u peruánského námořnictva úplně chybí informace o torpédoborci Teniente Rodriguez, který sloužil od roku 1914 a ponorkách Ferré a Palacios, jež vtoupily do služby roku 1913. Ale abych pouze nekritizoval, tak je pravda, že tento web má i pěkný článek o peruánském ponorkovém námořnictvu, kde již tyto ponorky uvádí (je tam i zajímavá pasáž o ponorce Toro, takže jej uvádím v použitých zdrojích)

Jinak jsem rád, že se našli čtenáři, kteří můj dlouhý článek opravdu přečetli. Příběh monitoru Huáscar mě fascinoval už jako malého kluka, kdy jsem si poprvé přečetl knihu Válečné lodě 2 kde je o něm krátká zmínka.

Bublifuk - děkuji i Tobě kolego. Jak mile ma to bude trochu času, podívám se na to. Mám něco rozděláno a měl bych to dokončit.

Když jsem četl tohle:

jarl píše:Tentokráte byl HUÁSCAR vyzbrojen i několika torpédy typu Lay, od nichž si Peruánci slibovali úspěšné nasazení proti chilským válečným lodím, pokud by se je podařilo zaskočit nepřipravené v některém přístavu. HUÁSCAR se pokusil o útok na Antofagastu, k němuž došlo následujícího dne, ale nasazení torpéd bylo pro technické obtíže neúspěšné, takže v dalších akcích už jimi peruánský monitor vyzbrojen nebyl a torpéda byla přeložena na doprovodný parník OROYA.

Vybavila se mi k tomuto tématu jedna ptákovina, resp. „veselá historka z natáčení“, kterou jsem kdysi-kdesi zaslech (přečetl?).

A protože Jarl má na konci článku napsáno tohle:

jarl píše: pokud by se mezi těmi několika čtenáři, kteří dočtou až sem, našel někdo schopný jakékoliv opravy nebo zajímavého doplnění, budu velmi rád pokud moji práci dodatečně obohatí.

Porychtoval jsem jak domácí knihovničku, tak strejdu Googla a zjistil, že paměť mi ještě slouží a „veselá historka z natáčení“ se opravdü stala.
Takže:
Huáscar měl torpéda tři, byla úplně nová a nikdo z přítomných je v akci dosud neviděl. Snad to moc nepřeženu, když řeknu, že to tehdy byla jakási „wunderwaffe“. Grau se jeden kousek rozhodl vyzkoušet na korvetě Abtao a nařídil jej vypálit ze vzdálenosti asi 200 metrů. Snad nemusím podotýkat, že celá posádka byla na novou zbraň zvědavá a kdo mohl, ten akci sledoval. Jenže po asi sto metrech se torpédo otočilo a poměrně přesně si to namířilo právě na Huáscar. Situaci zachránil poručík Fermín Díaz Canseco Coloma. Skočil do vody, připlaval k torpédu, chytil se ho jako klíště a rukama, nohama a tělem ho „odkormidloval“ na širé moře, kde se na konci dráhy potopilo.
Grau byl ze zázračné zbraně tak zklamaný a otrávený, že zbývající dvě torpéda přikázal zakopat na hřbitově. Předpokládám, že to asi nebyl projev okultismu, hřbitov byl pro silně věřící Jihoameričany coby posvátná půda zkrátka jakási pojistka, aby nějaký domácí kutil nedostal „bezva nápad“.
A teď něco k těm torpédům. Jednalo se o vynález amerického námořního důstojníka J. L. Laye z let 1870-77. Co torpédo pohánělo, to jsem bohužel nezjistil, ale každopádně mělo slušnou ráži 21 palců (533 mm) a taky rychlost nebyla zanedbatelná – 15 uzlů. Z toho vyplývá, jak výborný plavec musel poručík Canseca být, když ten krám dokázal chytit. Problém Layova modelu byl jak v naváděcím systému, tak ve způsobu odpalování. Do vody se spouštěl na jakémsi vozíku - podobně jako miny – takže se s ním nedalo pořádně mířit (což ovšem už v té době Whiteheadův torpédomet umožňoval). Nespolehlivý a nepřesný naváděcí systém měl ten následek, že z pozdějších let jsem už o Layově torpédu nikde nenašel žádnou zmínku. To samozřejmě nemusí nic znamenat, ale faktem zůstává, že na konci 19. století světový trh s torpédy ovládly modely, patenty a licence Roberta Whiteheada, ne J. L. Laye.

Poručík Canseco



Layovo torpédo





Jo a ještě něco. Já to tušil, že jarl si tuhle válku ujít asi nenechá, ale že se mu to povede takhle pěkně, to mě fakt příjemně překvapilo.

To stím hřbitovem mě vysloveně nadchlo. Bože co lidi mají občas za nápady. Ale kdoví jaké myšlenky měl ten americký kapitán když torpédoval japonskou nákladní loď a jeho vlastní tropédo do něj miglo a skončil v zajateckém lágru.

To bych možná pohřbil i někoho jiného pokud bych to přežil.

K poslední větě- skutečně se zdá, že po námořní stránce máme na Palbě dobře zaděláno.

Musím povedať, že článok sa veľmi dobre a príjemne číta. Jarl - vďaka zaň.