Itálie (ex Turecko)
rok 1912
Lodě ve třídě:
- Libia - (1907 – 1912 – 1913), někdy uváděn jako předzvědný nebo chráněný křižník
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ
Možná to někoho překvapí, ale Itálie se na přelomu 19. a 20.století zařadila mezi světové velmoci vlastnící a čerpající své bohatství z řady kolonií, jakými byla například Velká Británie, Německo a Francie. Pokud se podíváme více do minulosti Itálie, nebo spíše států předcházejících sjednocení v polovině 19.století, tak by nás tato informace již tak překvapovat neměla. V rámci středověkých námořních velmocí jakými byli například Janovská a především pak Benátská republika, začal proces získávání kolonií především na úkor Osmanské a Byzantské říše. V důsledku čtvrté křížové výpravy (1202 – 1204) a následného pádu Byzantské říše (znovu obnovené roku 1261), získala Benátská republika velkou část porobené Byzance. Republika tak získala například celý ostrov Kréta, řadu ostrovů na jadranském pobřeží včetně strategických přístavů Drač a Dubrovník. Janovská republika pak pro změnu ovládala po jistou dobu středověku Korsiku, severozápadní Sardínii, řecké ostrovy Rhodos a Lesbos a další místa včetně obchodních stanic na pobřeží Černého moře.
Jak vidno, středověká kolonizační činnost italských států byla opravdu velká a novodobé sjednocené Italské království na to dokázalo navázat. Roku 1870 Itálie ke svému království připojila papežský stát a mohla se začít dívat i za hranice Apeninského poloostrova. V 80. letech 19.století byla Italy zabrána převážná část dnešního Somálska. V roce 1890 se k panství království přidala Eritrea (bývalá součást Etiopie) poté, co v roce 1870 italský objevitel Giuseppe Sapeto zakoupil šest kilometrů dlouhý pobřežní pás, na kterém vyrostla italská opevněná obchodní stanice. Poté Italové podnikali tažení do nitra země, kterou si podmanili. Eritrea byla oficiálně italskou kolonii prohlášena roku 1890.
Ambice Italského království v získávání kolonií pokračovali i počátkem 20.století. Velkou zásluhu na tom měla vyhraná válka s Tureckem, která probíhala v letech 1911-1912. Vítězná země na úkor Turecka (Osmanské říše) získala řeckou ostrovní oblast Dodekanés (1912 – 1943) a kontrolu nad důležitým ostrovem Rhodos. Největší italskou kolonií v předvečer První světové války pak byla Libye, kterou získali opět díky vyhrané italsko-turecké válce. Na základě smlouvy ze švýcarského Lausanne získala Itálie kontrolu nad Libyi, kterou držela od roku 1911. Jenomže domorodci byli zřejmě více spokojeni s předchozí Tureckou (Osmanskou) nadvládou (možná i z důvodu společné víry) a proto Libye byla poměrně neklidnou kolonii pro nového pána. Beduínský odpor pak zesílil především v průběhu První světové války a to i díky zásobování zbraněmi od italských protivníků z Centrálních mocností (Rakousko-Uhersko, Německo, Osmanská říše). Poslední odpor tak byl zlomen až dobytím oázy Kufra v roce 1935. Díky těmto nepokojům je pak logické, že se Itálie snažila nové kolonii zajistil i potřebnou podporu ze strany námořnictva. Za tím účelem byl tedy „pořízen“ křižník, který nesl název této kolonie LIBIA (psáno italsky).
Italské impérium v roce 1940KONSTRUKCE a STROJNÍ VYBAVENÍ
Konstrukce Libie (nebo chceme po našem Libye) vznikla již roku 1907, tedy rok po britské průlomové bitevní lodi HMS Dreadnought. Pod dojmem této silně vyzbrojené a hlavně rychlé bitevní lodi (její rychlost přesahovala 20 uzlů), musel být projekt Libie znovu přehodnocen. Protože proč stavět křižník, který vlastně ani nedokáže uniknout mnohem lépe vyzbrojené a pancéřované bitevní lodi, která v tomto „potravinovém“ řetězci stála minimálně o jednu úroveň výše. Proto bylo rozhodnuto nabídnout rozestavěné plavidlo (stavba byla zahájena roku 1907) nabídnout k prodeji. V roce 1910 pak přišla objednávka z Osmanské říše, která plavidlu přiřadila jméno DRAMA. Nový pán si ale plavidla stavěného v janovské loděnici Ansaldo neužil. V roce 1911 vypukla italsko-turecká válka, kterou Itálie vyhrála a rozestavěný křižník zabavila pro své účely (oficiálně v září 1912). Jak již bylo řečeno výše, Itálie po vyhrané válce získala novou kolonii Libyi, které se rozhodla poskytnout náležitou ochranu. Rozestavěný křižník se pak plně hodil k službě v kolonii, kde jeho nedostatečná rychlost nebyla handicapem. Stavba tedy podle nového užití pokračovala dále a loď byla na vodu spuštěna 11.listopadu 1912. Dokončení a převzetí italským námořnictvem se pak dočkala 25.března 1913.
Nově získaná posila italského námořnictva tak představovala plavidlo o délce 103,6 m šířce 14,5 m a ponoru 5,5 m. Standardní výtlak byl 3.760 t a plný 4.465 t. Pohonnou jednotku představovalo 16 kotlů typu Niclausse jejichž výkon se přenášel na dva motory, z nichž každý poháněl jednu lodní hřídel a vrtuli. Část kotlů byla určena pro spalování nafty a část na uhlí (nebo byly kombinované?). Zplodiny z kotlů byly odváděny do tří komínů. Vezená zásoba paliva (675 tun nafty a 275 tun uhlí) umožňovala akční rádius 3.150 námořních mil, tedy nějakých 5.800 kilometrů. Na plavidlo této velikost to byl velice slušný akční rádius, který zřejmě pramenil z požadavků na plavby do dalších vzdálenějších italských kolonii na východě Afriky (Somálsko, Eritrea). Maximální výkon pohonné jednotky činil 12.500 koní (někdy je uváděno 11.530 k) a poskytoval lodi maximální rychlost 22 uzlů (necelých 41 km/h), při zkouškách bylo dosaženo 22,9 uzlů. Posádku tvořilo 310 důstojníků a námořníků.
PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová ochrana byla standardem své doby a typu plavidla. Tvořila jej pancéřová paluba o síle 40 mm. Nejdůležitější části kryl místy 100 mm silný pancéř (kotelny, strojovna, muniční sklady atd.). Velitelský štáb se pak v případě boje mohl schovat do pancéřové velitelské citadely, kterou kryl 106 mm oceli. Ani obsluha děl nebyla úplně volně vystavena nepřátelské palbě a kryl je čelní pancéřový štít o síle 76 mm.
VÝZBROJ
Jak už je zvykem, nepodařilo se mi nikde dohledal více podrobností k italské výzbroji, takže opět zkusím jen odhadovat. Vím že loď byla primárně vyzbrojena dvěma děly Armstrong 1909 ráže 152 mm o délce hlavně 50 ráží (jedno dělo na přídi, jedno na zádi v ose plavidla), což by mohlo odpovídat britskému dělu 6"/50 (15.2 cm) BL Mark XI a XI*. Jednalo se o zbraň použitou u řady britských bitevních lodí (např. část lodí z třídy King Edward VII.). Délka zbraně byla 7,867 m, projektil vážil 45,3 kg (výmetná nálož 14,6 až 15 kg) a opouštěl hlaveň úsťovou rychlostí 895 m/s. Dostřel při 15° elevaci byl 13.085 metrů. Průbojnost na 2.740 m proti vertikálnímu KC pancéři byla 76 až 89 mm (podle typu projektilu). Kadence střelby byla 5-7 ran za minutu. Při zkouškách bylo v Anglii dosáhnuto za optimálních podmínek 12 ran za minutu, ale během bojů byla obvyklejší rychlost střelby 4 rány za minutu. Děla a obsluha byla chráněna pancéřovým štítem o síle 76 mm.
Sekundární výzbroj představovalo 8 děl Armstrong 1909 (?) ráže 120 mm o délce hlavně 45 ráže. Děla byla umístěna vždy po čtyřech na každém boku lodi na tzv. vosích hnízdech (plošina z části přesahují přes ohraj plavidla). Každé dělo bylo umístěno zvlášť a chránil je rovněž pancéřový štít o síle 76 mm. Zřejmě se opět jednalo o britská děla 4.7"/45 (12 cm) Mark V. tato zbraň byla v Anglii zavedena do služby již kolem roku 1895 a používala se především u pobřežního dělostřelectva. Délka zbraně byla 5,4 metrů a vystřelený projektil měl hmotnost 20,4 kg. Dostřel děl při elevaci 20° byl 10.940 metrů. Kadence střelby pak byla podle šikovnosti obsluhy 8 až 10 ran za minutu.
Lehčí zbraně byly zastoupeny 8 rychlopalnými děly Vickers ráže 47 mm (délka 50 ráží) a šesti děly Hotchkiss ráže 37 mm (délka 20 ráží). Kromě dělostřelecké výzbroje nesl křižník i dva boční torpédomety ráže 450 mm.
Boční salva:
2 x 152 mm
4 x 120 mm
Celkem: 172,2 kg
BOJOVÁ SLUŽBA
K bojové službě se mi nepodařilo téměř nic dohledat. Po dohotovení byla Libia zařazena ke 4.eskadře bitevních lodí. V době vstupu Itálie do WW1 v roce 1915 jí velel Commander Andrioli Stagno, který byl s lodí dislokován v Brindisi.
Vzhledem k tomu, že se Itálie v roce 1915 zapojila do bojů První světová války na straně Dohody, která měla tak ve středomoří proti sobě pouze loďstvo Rakousko-Uherska a nepočetné loďstvo Osmanů (Turků), tak Libie byla v této bojové lokalitě zcela zbytečná. Jako křižník jej převyšovala prakticky všechna britská plavidla přítomná ve Středozemním moři. Pro roli blokády Otrantské úžiny (uzavření Rakousko-Uherska na Jadranu) se také díky své nízké rychlosti nehodila stejně tak pro rychlé nájezdy na nepřátelské území. Předpokládám tedy, že pokud nestála zakotvena v nějakém z italských přístavů, tak skutečně plnila svou roli plavidla pro ochranu italských kolonií v Africe. V roce 1917-18 prošla Libia první modernizací, když byla přidána 3 děla (umístěna po jednom) ráže 76 mm (Ansaldo 76/40 typ 1916 nebo 1917). Tato děla primárně sloužila proti leteckým cílům. Boje WW1 přežila o mnoho let. V roce 1925 byla sejmuta době děla hlavní ráže 152 mm. Až 11.března 1937 byla prodána k sešrotování. Její kariéra se tak uzavřela pár let před vypuknutím nejničivějšího válečného dění v dějinách lidstva.
TTD – křižník LIBIA
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Itálie
* Délka celková: 103,6,6 m
* Šířka: 14,5 m
* Ponor: 5,5 m
* Výtlak standardní: 3.760 t
* Výtlak plný: 4.465 t
* Výzbroj: 2x152 mm (2xI), 8x120 mm (8xI),
2x torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 40 mm
* Pancéř velitelská věž: 106 mm
* Pancéř štítu děl: 76 mm
* Pohonná jednotka: 16x kotlů, 2x motory, 2x hřídel (šrouby)
* Zásoby pohonných hmot: 675 t nafty + 275 tun uhlí
* Výkon strojů (konstrukční): 12.500 k
* Rychlost: 22 uzlů (cca 40,7 km/h)
* Dojezd: 3.150 nm (cca 5.800 km) při rychlosti 10 uzlů
* Posádka: 310
Zdroje:
http://web.ukonline.co.uk/aj.cashmore/i ... libia.html
http://www.marina.difesa.it/storia/alma ... vi0830.asp
http://www.battleships-cruisers.co.uk/i ... uisers.htm
http://www.navypedia.org/ships/italy/it_cr_libia.htm
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.navalhistory.flixco.info
www.warshipsww2.eu
www.marina.difesa.it
www.navweaps.com
www.wikipedia.org
