BARBETOVÉ PANCÉŘOVÉ LODĚ TŘÍDY KRONPRINZ
Rakousko-uherské válečné námořnictvo se v 60. letech 19. století zapsalo do povědomí příznivců námořního vojenství svou účastí v bitvách u Helgolandu a u Lissy. Zejména vítězství u Lissy nad silnějším italským loďstvem se zapsalo nejenom do pomyslné síně slávy zdejší flotily, ale i do historie námořních bitev obecně a admirál Tegetthoff je dodnes jedním z nejznámějších admirálů 19.století. Z vítězné bitvy nějaký čas těžilo i samotné námořnictvo, které v následující dekádě zahájilo stavbu nových obrněnců LISSA, CUSTOZA, ERZGERZOG ALBRECHT a TEGETTHOFF, k nimž je třeba připočítat i bývalou řadovou loď KAISER přestavěnou na kasematovou pancéřovou loď a větší množství fregat a korvet o výtlaku od 1300 do 3400 tun. Bohužel v 80. letech bylo tempo výstavbě kapitálních jednotek citelně zpomaleno a v této dekádě zhotovily zdejší loděnice už pouze dvě obrněné lodě. Barbetové obrněnce vznikly ve Francii počátkem 70. letech 19. století a rychle se rozšířily i do flotil ostatních námořních mocností, jelikož děla umístěná v barbetách měla širší palebné pole, nežli zbraně instalované v doposud používaných kasematách. Také Rakousko-Uhersko postavilo dva barbetové obrněnce, která bývají obvykle označované jako třída KRONPRINZ, ale rozdíly v jejich velikosti, výzbroji, pancéřování a konstrukci jsou příliš velké, aby je bylo možné pokládat za jednu lodní třídu.
Maxmilian Daublebsky von Sterneck
Jejich projekty vznikaly počátkem 80. let 19. století a při jejich realizaci se přihlíželo k požadavkům velení zdejšího námořnictva, v jehož čele stál veterán z bitvy u Lissy, Maxmilián Daublebsky von Sterneck, který stále věřil že námořní bitvy budou rozhodovat útoky klounem, čemuž byla přizpůsobena i konstrukce plánovaných jednotek. Lodě dostaly jména KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF a KRONPRINZESSIN ERTHERZOGIN STEFANIE na počest korunního prince Rudolfa a jeho manželky. Jednalo se o první rakousko-uherské kapitální jednotky, jež postrádaly oplachtění, a naopak o první zdejší obrněnce opatřené kompaundními pancíři. Většinou se uvádí, že je vyprojektoval známý konstruktér Moriz Soyka, ale některé zdroje (například Conway´s, nebo autor Taras) je připisují českému inženýrovi Josefu Kuchinkovi.
KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF
Projekt respektoval požadavky velení námořnictva, takže tato jednotka měla těžké dělostřelectvo umístěné takovým způsobem, aby umožňovalo silnou palbu směrem vpřed, což bylo výhodné při klounovém útoku. Zakázku získal arsenál v Pule a kýl byl založen 25. ledna roku 1884 v loděnici na Olivovém ostrově. Ke slavnostnímu spuštění na vodu došlo až 6. července 1887 a do služby obrněnec vstoupil teprve 30. června roku 1890. Náklady na stavbu se v přepočtu vyšplhaly na 10,9 miliónů korun.Z uvedených dat je zřejmé, že tempo stavby v tehdejších rakousko-uherských loděnicích bylo nízké, ale přesto byl výsledek jejich více než šestileté práce uspokojivý.
KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF měl trup dlouhý mezi svislicemi 90,28 m, zatímco maximální délka byla 97,06 m. Šířka činila 19,27 m a ponor dosahoval 7,39 m. Standardní výtlak činil 6839 tun a výtlak plně vystrojeného plavidla dosahoval hodnoty 7433 tun. Nová bitevní loď byla nápadná tím, že měla pouze jeden vysoký stožár opatřený marsem a dva mohutné komíny tyčící se mezi stožárem a velitelským můstkem. Lodní siluetu dokreslovalo i několik ventilačních rour ústících na palubu ve středolodí, kde byly uložené i čluny zavěšené na jeřábech, zatímco na přídi se nalézalo šest kotev. Další markantní rys představovaly mohutné barbety; zadní byla umístěná v podélné ose plavidla, a dvě další na přídi, kde byly usazené vedle sebe a částečně přesahovaly přes lodní boky. Příď byla opatřena klounem a loď nesla i čtyři silné reflektory a jeden menší signalizační. Trup byl zhotoven z oceli a příčné přepážky jej dělily na dvanáct hlavních sektorů.
KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF byl opatřen pancíři z kompaundní oceli o celkové hmotnosti 1900,4 tun, které dodala německá ocelárna v Dillingenu. Pancéřování však pokrývalo pouze životně důležité prostory, tudíž velké plochy lodních boků postrádaly jakoukoliv ochranu. Boční pás nacházející se pouze v prostoru mezi barbetou na zádi a barbetami na přídi, byl široký zhruba čtyři metry (zdroje se liší) a jeho tloušťka dosahovala ve středu 305 mm, poté se zeslaboval na 254 mm a nakonec na 62 mm. Tento pás byl připevněn na podložce z teakového dřeva silné 254 mm a ukončovaly jej přepážky silné od 242 do 254 mm. Teakové dřevo zlepšovalo ochranu plavidla, neboť se stávalo, že v něm uvízly projektily, jež dokázaly proniknout pancíři, ale neměly už dost energie, aby pronikly i touto podložkou.
Schéma pancéřování
Stěny barbet tvořila vrstva oceli silná 254 mm a velitelská věž měla pancíře o tloušťce možná až 305 mm (zdroje se různí). K ochraně plavidla přispívala i pancéřová paluba silná 50 mm. Ostatní prostory pancéřovou ochranu postrádaly, ale lodní trup byl rozdělen do množství vodotěsných oddílů a podél lodních boků byly rozmístěny uhelné jámy, které tlumily účinky nepřátelské dělostřelby a jako protitorpédová ochrana sloužily i speciální ocelové sítě, které se však mohly použít pouze pokud loď stála na kotvách. Ke zvýšení odolnosti přispívala i instalace podélných žeber, díky nimž došlo ke zpevnění lodní konstrukce.
Pancéřování odpovídalo velikosti plavidla a může být pokládáno za přiměřené, třebaže se nemohlo vyrovnat ochraně jakou dostala mnohá větší plavidla sloužící ve flotilách ostatních námořních mocností, ale za jeho slabinu lze označit absenci jakékoliv ochrany děl střední ráže, které takto mohl zničit jeden šťastný zásah. Ovšem hlavního konkurenta na Jaderském moři představovala paradoxně spojenecká Itálie, která sice provozovala řadu obrněných lodí, jejichž pancéřování se však většinou nemohlo lodi KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF rovnat.
Dělo ráže 305 mm umístěné na střeše barbety
Hlavní výzbroj dodala německá zbrojovka Krupp, ale lafety a hydraulika byly systému Armstrong. Tvořila jí trojice těžkých děl ráže 305 mm o délce hlavně 35 ráží. Tato děla byla umístěna v samostatných stanovištích ležících ve výšce 6,3 m od vodní hladiny. Barbety už byly uzavřené, což obsluhu dobře chránilo před účinky nepřátelské dělostřelby, ale samotné zbraně kryté nebyly, neboť stály volně na střeše barbety. Hmotnost děl dosahovala 48,5 tun a jejich projektily vážily 455 kg. Kadence činila 0,4 výstřelu za minutu. Dostřel byl při elevaci 15 stupňů 9300 m a průraznost proti nově zavedené Kruppově cementované oceli činila 254 mm na vzdálenost 2700 m.
Rozmístění barbet vycházelo z požadavku na silnou dělostřelbu směrem v podélné ose lodě. Děla umístěná na přídi měla palebný odměr 180 stupňů (zbraň na zádi 270 stupňů), takže mohla být použita nejenom v boční salvě, ale teoreticky byla schopna i palby směrem vpřed a vzad, což ale v praxi nebylo možné, protože by došlo k poškození lodních nástaveb. Instalování předních barbet vedle sebe umožnilo využit v boční salvě pouze jedno z těchto dělo, jež doplňoval kanón umístěný v zadní barbetě. To nebylo výhodné pro dělostřelecký souboj, ale v době, kdy se projekt lodě KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF připravoval, bylo ještě toto řešení poměrně běžné a i jiné státy zařazovaly do služby obrněnce, které nemohly v boční salvě využít všechna těžká děla.
Sekundární výzbroj sestávala ze šesti kanonů kalibru 120 mm o délce hlavně 35 ráží, jež pocházely rovněž od Kuppa. Tyto zbraně stály na dělostřelecké palubě vždy tři na každém boku a jejich vzdálenost od vodní hladiny byla 4,4 m. Hmotnost granátů dosahovala 26 kg a průbojnost u ústí hlavně proti železné pancéřové desce byla 267 mm.
Baterie středních děl
Na obranu před torpédovými plavidly nesla loď ještě sedm děl ráže 47 mm a dvě kalibru 37 mm. Tyto malorážní zbraně stály volně na palubě a několik jich bylo i na vyvýšeném marsu. KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF měl i dvě vyloďovací děla ráže 66 mm primárně určená k použití na lodních člunech.
Podobně jako snad všechny tehdejší obrněné lodě obdržel i KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF torpédovou výzbroj tvořenou čtyřmi vrhači torpéd o průměru 400 mm, z nichž dva byly umístěné na bocích a po jednom na zádi a přídi. Jednalo se o Whiteheadova torpéda, jichž loď nesla dvanáct kusů.
Muniční sklady obsahovaly patřičné zásoby střeliva. Uvádí se, že loď vezla pro každé těžké dělo 150 kusů protipancéřových a 30 kusů tříštivých granátů, zatímco pro kanóny středního kalibru bylo k dispozici 144 protipancéřových projektilů, stejný počet tříštivých a 94 šrapnelů, ale je možné, že původní počty byly nižší, popřípadě se jedná o celkovou zásobu pro všechna děla.
Výzbroj byla poměrně silná a boční salva složená ze dvou děl ráže 305 mm a tří ráže 120 mm měla hmotnost 988 kg.
Loď poháněly dva expanzní trojčité parní stroje dodané společností Stabilimento Tecnico Triestino o výkonu 6426 koňských sil, otáčející dvěma čtyřlistými lodními šrouby o průměru 5,4 m. Páru dodávalo deset válcových kotlů (každý se třemi topeništi) a rychlost plavby dosahovala 15,7 uzlů. Běžnou zásobu paliva tvořilo 540 tun uhlí, což umožňovalo doplavbu asi 2600 námořních mil při ekonomické rychlosti 10 uzlů. KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF prošel koncem 19. století opravou strojů, ale jejich výkon přesto postupně klesal, takže v době první světové války již činila maximální rychlost pouze třináct uzlů.
Původní posádku tvořilo 27 důstojníků a 427 námořníků. Českého čtenáře snad zaujme skutečnost, že na této jednotce jistý čas sloužil i Václav Leopold Woseček, jenž později zastával významné místo v rakousko-uherském námořním letectvu.
KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF byl poměrně vydařenou obrněnou lodí menšího typu, která nesla silnou výzbroj a dostatečné pancéřování. Také rychlost byla ve své době na odpovídající úrovni. Bohužel dlouhá realizace nakonec způsobila, že v době, kdy tato jednotka konečně vstoupila do služby, se již jednalo o plavidlo koncepčně zastaralé, které se nemohlo měřit s nejmodernějšími obrněnci. Také se brzy ukázalo, že silná výzbroj instalovaná ve vysoko položených barbetách měla negativní vliv na stabilitu lodě, což však v podmínkách klidného Jaderského moře nemuselo představovat přílišný problém. I přes tyto skutečnosti lze konstatovat, že KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF svůj primárnímu úkol, jimž byla obrana vlastního pobřeží, mohl plnit dobře a pro skromnou rakousko-uherskou flotilu nemající tehdy větší ambice, představoval významnou posilu.
Služba a bojové nasazení:
Popisovaný obrněnec měl sloužit především na Jadranu, či snad nanejvýš ještě i na Středozemní moři, a s dalším rozšířením jeho operační oblasti se nepočítalo. Přesto se brzy po vstupu do služby stal součástí eskadry, jež v roce 1890 proplula Gibraltarem a zamířila na sever, aby posléze doplula až na Balt, kde se účastnila společných manévrů s německým válečným loďstvem a ještě téhož roku se vrátila do domácích vod. Další zajímavá mise se odehrála roku 1892, kdy KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF odplul do Janova, aby se zde zúčastnil oslav spojených s 400. výročím objevení Ameriky. Tehdy se v Janově shromáždilo kolem padesáti válečných lodí ze čtrnácti zemí a oslavy vyvrcholily následujícího roku v USA.
Kronprinz Erzherzog Rudolf na dobovém obrázku
V roce 1906 byl KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF přeřazen mezi pobřežní obrněnce a jeho dalším působištěm se stala boka Kotorská. Zde jej zastihl i počátek první světové války, v jejímž průběhu stařičký obněnec sloužil jako strážní jednotka u vjezdu do zdejšího přístavu a později rovněž poskytoval logistickou podporu německým ponorkám. Ihned po vypuknutí bojů ostřeloval postavení černohorského dělostřelectva a několikráte zakročil i proti nepřátelským ponorkám operujícím ve zdejších vodách.
Poměrně známá je účast obrněnce KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF v námořní vzpouře, jež propukla dne 1. února roku 1918 v boce Kotorské. Začátku revolty se sice posádka nezúčastnila, ale následujícího dne i na této lodi zavlála rudá vlajka a její velitel byl společně s ostatními důstojníky uvězněn. Protože strážní stanoviště jednotky KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF bylo u vjezdu do Kotorské zátoky, byla tato loď izolovaná od dalších vzbouřeneckých plavidel, což vedlo posádku k rozhodnutí své stanoviště opustit a odplout k ostatním jednotkám kotvícím přímo v přístavu. Na odplouvající obrněnec však zahájily palbu pobřežní baterie a jeden granát loď zasáhl, což způsobilo smrt vzbouřeneckého předáka jménem Sagner a později na následky zranění zemřel i náš krajan Dvořák. Loď však přesto dokázala doplout na místo určení a patřila mezi těch několik málo jednotek, jejichž posádky ve své vzpouře vytrvaly až do jejího potlačení, k němuž došlo 3. února.
V boce Kotorské zastihl KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF i konec války, po jejímž skončení bylo celé rakousko-uherské válečné loďstvo předáno právě vzniklé Jugoslávii, takže i na této lodí zavlála vlajka tohoto nového státu. Jugoslávie sice o většinu získaných lodí z rozhodnutí vítězných mocností zase brzy přišla, ale KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF si mohla ponechat. Jugoslávci jej přejmenovali na KUMBOR a pod tímto jménem sloužila až do roku 1922 kdy byla vyřazena a prodána do šrotu.
Technické Parametry:
Délka: 97,06 m Mezi svislicemi (90,28 m).
Šířka: 19,27 m.
Ponor: 7,39 m.
Výtlak: 6939 tun (standard), 7433 tun (plný).
Výkon strojů: 6426 koňských sil.
Rychlost: 15,7 uzle.
Doplavba: 2600 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 62 mm až 305 mm.
Příčky: 242 mm až 254 mm.
Barbety: 254 mm.
Velitelská věž: 305 mm.
Paluba: 50 mm.
Výzbroj: 3 x 305 mm, 6 x 120 mm, 2 x 66 mm, 7 x 47 mm, 2 x 37 mm, 4 x torpédomet.
Posádka: 27 důstojníků a 427 námořníků.
KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE
Tato jednotka se od předchozího plavidla lišila takřka ve všech parametrech. Zakázka byla přidělena loděnici Stabilimento Tecnico Triestino a realizaci provedl závod v San Rocco. Kýl byl založen 12. listopadu 1884, ke spuštění na vodu došlo 14. dubna 1887 a do služby obrněnec vstoupil 1. července 1890, z čehož je jasné, že ani v této soukromé loděnici nebyla realizace o nic rychlejší než v arsenálu v Pule.
Délka plavidla činila mezi svislicemi 85,36 m a maximální dosahovala 87,25 m; šířka byla 19,09 m a ponor 6,6 m. Standardní výtlak měl hodnotu 5152 tun a plný 5631 tun. KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE nesl dvojici stožárů a stejný počet komínů, před nimiž se nalézaly dvě dělostřelecké barbety. Nápadný prvek představovaly poměrně rozměrné nástavby a velitelský můstek. Lodní čluny byly tentokráte zavěšené v zadní části plavidla. Počet reflektorů zůstal stejný jako u KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF a i tato jednotka byla na přídi opatřena klounem.
Kronprinzessin Erzherzogin Stefanie v loděnici
Pancéřovaní dodala ocelárna v Dillingenu a svým provedením se dosti lišilo od způsobu ochrany na lodi KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF. Boční pás táhnoucí se kolem čáry ponoru byl usazen na dřevěné podložce a jeho šířka dosahovala 2,4 m. Podle autora Polujana sestával ze tří nad sebou rozmístěných segmentů; spodní byl silný od 102 do 140 mm, zatímco prostřední a horní od 108 do 229 mm. Kvalitní zůstala ochrana barbet, jejichž stěny tvořila 280 mm silná vrstva oceli (jiný zdroj uvádí pouze 152 mm). Naopak paluba měla tentokráte tloušťku toliko 25 mm a poměrně slabě byla obrněna i velitelské věž, jíž pravděpodobně tvořily desky silné 50 mm (další zdroj ovšem uvádí 225 mm).
KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE nesl o něco slabší pancéřovou ochranu než jeho o něco větší „sestřenka“, což bylo způsobeno zejména menšími rozměry, které jej řadily spíše mezi pobřežní obrněnce. Přesto byla ochrana nejdůležitějších prostorů dostatečná, snad s výjimkou velitelské věže a nekryté baterie středních děl a odpovídala původnímu určení. I tato jednotka měla protitorpédové sítě a její trup byl vodotěsnými přepážkami rozdělen na množství samostatných sektorů. Jako dodatečná ochrana sloužilo také uhlí uložené podél lodních boků a trup zpevňovala i podélná lodní žebra.
KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE měl o něco slabší pancéřovou ochranu nežli její o něco větší „sestřenka“, což bylo způsobeno jejími menšími rozměry (hmotnost pancířů činila dohromady 1002,8 tun), které jí řadily spíše mezi pobřežní obrněnce, nežli plnohodnotné bitevní lodě. Ale přesto bylo pancéřování nejdůležitějších prostorů dostatečné (snad s výjimkou velitelské věže a zcela nekryté baterie středních děl) a odpovídalo původnímu určení a době, ve které vznikal její projekt. I tato jednotka měla protitorpédové sítě a její trup byl vodotěsnými přepážkami rozdělen na množství samostatných sektorů. Jako dodatečná ochrana sloužilo také uhlí uložené podél lodních boků a trup zpevňovala i podélná lodní žebra.
Primární výzbroj tvořily tentokráte pouze dva Kruppovy kanony ráže 305 mm, stejných technických parametrů, jaké nesl KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF. Lafety a hydraulické ovládání opět dodal Armstrong. Těžká děla byla usazena na krytých barbetách rozmístěných v předolodí vedle sebe, což oběma zbraním umožňovalo teoretickou palbu směrem v podélné ose, ale v boční salvě se mohla uplatnit pouze jedna. Děla byla od vodní hladiny vzdálena 8,083 m a vezenou zásobu střeliva tvořilo celkem 136 projektilů.
Posílené bylo střední dělostřelectvo tvořené šesti Kruppovými kanóny kalibru 150 mm o délce hlavně 35 ráží, které vážily 5,79 tun. Tyto zbraně byla umístěny v bočních bateriích vždy tři na každé straně, ale v praxi se ukázalo, že jsou příliš blízko vodní hladiny, takže se mohly používat pouze při klidném moři. Granáty měly hmotnost 51 kg a průraznost proti železným plátům činila u ústí hlavně 325 mm a na vzdálenost 2700 m mohly probít 63 mm silný pancíř z Kruppovy cementované oceli.
KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE nesl pochopitelně i malorážní zbraně reprezentované sedmi Hotchkissovými děly kalibru 47 mm a dvěma kanónky ráže 37 mm od stejného výrobce. Počet torpédometů dosahoval čtyr kusů, všechny byly podhladinové a jejich rozmístění bylo stejné jako u předchozí lodi. Na palubě byla i dvě vyloďovací děla ráže 66 mm.
Boční salva tvořená jedním dělem ráže 305 mm a třemi kalibru 150 mm vážila díky zvolenému rozložení těžkých zbraní pouze 608 kg, což bylo sice málo, ale je třeba znovu uvést, že loď nebyla určená ke klasickému eskadrovému boji a její dělostřelectvo mělo původně sloužit především k podpoře klounovému útoku.
Pohonný mechanismus dodala britská společnost Maudslay, Sons and Field. Jednalo se o dva vertikální expanzní parní stroje a výkonu kolem 8000 koňských sil. Stroje poháněly dvě lodní vrtule o průměru 4,877 m, dosahující 80 otáček za minutu, což stačilo k dosažení rychlosti 16,15 uzlů. Páru vyrábělo deset válcových kotlů a uhelné sklady mohly pojmout celkem 495 tun paliva, což při plavbě ekonomickou rychlostí deseti uzlů postačovalo ke zdolání vzdálenosti 2400 námořních mil.
Woseček (pátý z prava) vítá cíšaře Karla I.
Lodní posádku tvořilo 403 lodníků a 27 důstojníků, mezi nimiž opět určitý čas sloužil i Václav Leopold Woseček.
Kronprinzesin Erzherzogin Stefanie po modernizaci
Ani KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE neprošel během své služby žádnou větší modernizaci, ale přesto se její vzhled výrazně změnil díky tomu, že původní stožáry byly i s plachtovým odstraněny a nahrazeny novými. I tato loď představovala pro rakousko-uherské námořnictvo nezanedbatelnou posilu, ale v podstatě mohla sloužit pouze k obraně pobřeží, jelikož na boj s většinou tehdejších pancéřových plavidel byla slabá. Dlouhá realizace způsobila, že do služby už mezitím začaly vstupovat modernější jednotky s dělostřelectvem uzpůsobeným k použití v boční salvě, kterým mohla stěží konkurovat. Ale pokud by KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE sloužil ke strážní službě u vjezdu do některého z rakousko-uherských vojenských přístavů, kde by bylo možné naplno využít jeho kvalitní Kruppova děla, potom mohl odvést platné služby. Oproti předchozí jednotce došlo k odstranění problémů se stabilitou, protože hlavní děla nebyla díky nižším lodním bokům tak vysoko nad vodní hladinou.
Historie služby:
Také KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE se stal součástí eskadry, jež v roce 1890 vyplula prezentovat rakousko-uherskou námořní vlajku do západní a severní Evropy, přičemž navštívil řadu přístavů ve Středozemním, Severním a Baltickém moři. Později však sloužil většinou na Jadranu, třebaže se i on účastnil oslav 400. výročí Kolumbovy objevitelské plavby. Při této příležitosti se v Janově shromáždilo kolem padesáti válečných lodí ze čtrnácti zemí a oslavy se následně přesunuly k pobřeží Severní Ameriky, ale rakousko-uherské lodě zůstaly v Evropě a později odpluly zpět na Jadran.
Roku 1897 odplul k ostrovu Kréta, kde vypuklo ozbrojené povstání proti turecké nadvládě, do něhož se pokoušelo zasahovat i Řecko. Popisované jednotka se stala součástí mezinárodního uskupení tvořeného ještě plavidly z Velké Británie, Německa a Itálie, které blokovalo pobřeží ostrova. Při této operaci se proslavil její velitel, jenž velel ozbrojenému výsadku složenému nejenom z mužů jeho posádky, ale i z námořníků z torpédového dělového čluny SEBENICO a britské bitevní lodě RODNEY, za což obdržel řád železné koruny III. třídy..
Zajímavé je, že KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE chtěli v roce 1896 koupit Španělé, kteří se snažili posílit své loďstvo v předvečer války s USA. Jednání probíhala zpočátku úspěšně a španělská delegace dorazila do Puly, kde si prohlédla lodě, o něž měla zájem (jednalo se ještě o obrněnce WIEN a BUDAPEST), ale velení rakousko-uherského loďstva nakonec k prodeji nedalo souhlas a všechny tři jednotky se i nadále plavily pod původní vlajkou.
Kronprinzessin Erzherzogin Stefanie u pobřeží Norska
Již v roce 1905 byl obrněnec vyřazen z aktivní služby a nadále sloužil pouze jako pomocná jednotka v boce Kotorské. V roce 1914 došlo k jeho odstrojení a nadále byl využíván jako ubytovací loď v Pule. Po první světové válce jej v rámci reparací získala Itálie, která však o beznadějně zastaralé plavidlo neměla zájem, takže je nechala odtáhnout do Terstu, kde bylo v roce 1926 sešrotováno.
Technické parametry:
Délka: 87,25 m (mezi svislicemi 85,36m).
Šířka: 19,09 m.
Ponor: 6,6 m.
Výtlak: 5152 tun standard, 5631 tun plný.
Výkon strojů: 8000 koňských sil.
Rychlost: 16,15 uzle.
Pancéřování:
Boční pás: 102 do 229 mm.
Barbety: 280 mm.
Paluba: 25 mm.
Velitelská věž: 50 mm.
Výzbroj: 2 x 305 mm, 6 x 150 mm, 2 x 66 mm, 7 x 47 mm, 2 x 37 mm, 4 x torpédomet.
Posádka: 27 důstojníků a 403 námořníků.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: Rivalové na Jadranu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
В.В. Полуян: Броненосцы Австро-венгерской империи (1). Vydalo nakladatelství Авиакнига 2007.
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Warship International 1973/1.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Jiří Novák: Bitva o Jadran. Vydalo nakladatelství Books 1998.
http://www.mateinfo.hu/
http://www.cityofart.net/bship/site_nav.html
http://www.kuk-kriegsmarine.at/
http://www.battleships.spb.ru/
http://www.agenziabozzo.it/
http://www.battleships.ru/
http://www.wikipedia.org/
http://horice.safarikovi.org/wosecek.html
). Při popisu Kotorské vzpoury jsem vycházel z Hrbka, Nováka, Marka, Grégera a trochu i Tomáška. Jestli si dobře pamatuju, tak nikdo z nich se o žádné mině nezmiňuje (hezkej slovní obrat, že?).